sick.boy
přečtené 352
Petrolejové lampy
1957,
Jaroslav Havlíček
Byť je filmové zpracování velmi neotřelým zážitkem a Čepkovo démonickodementní pochechtávání rád imituji, kniha, kterou jsem si naservíroval až nějaký čas po shlédnutí Herzovo mistrovského díla, šla přeci jenom dál, hloub, výš... Havlíček je v mých očích tak trochu zapadlou perlou. V rámci české literatury se pořád dokola střílí Čapky, Nezvaly, Kundery a jistě, všichni jmenovaní mají své kvality, jenže Havlíčkův obří talent si s nimi nezadá a ono opomíjení si nezaslouží. Jeho Neviditelný jest skvostem, který ani po letech od přečtení neztratil nic ze svých kvalit, naopak, rezonuje stále, nejintenzivněji při vzpomínce na finální třetinu. Petrolejové lampy si jsou s Neviditelným v kvalitách rovné. Oproti filmu tu máme detailně popsáno Štěpčino dětství, dospívání a následné události na nás díky tomu dopadnou o to tíživěji, to i díky Havlíčkovu psychologickému drobnohledu. Krom Štěpky a Pavla hraje důležitou roli město, respektive maloměstská společnost se svými upjatými pravidly. Je zcela zřejmé a čitelné, jaký měl Havlíček postoj k oné pokřivené morálce, kdy na oko musela každá rodina fungovat podle předepsané šablony a jakákoli odchylka byla trestána minimálně pomluvačnou šeptandou, jež mohla v oněch časech přejít ve společenskou sebevraždu. Na postavě Štěpky pak Havlíček demonstruje, jak netolerantní taková společnost dokáže být. A vůbec, vybíjí si na ní veškerou krutost, není problém během četby pocítit lítost, jelikož Štěpka, tu svou vlastní naivitou, tu pouhou shodou okolností, dostává od života naloženo. Onen démonický sňatek s Pavlem, temnou postavou, zhýralého jinocha jak vystřiženého z Gellnerových básní, pak celou zkázu posvětí a začne největší zábava. Štěpčina nenaplněná touha po mateřství, z které mi bez prdele bylo chvílemi do breku, Pavlova nemoc, dělající z něj místo líného povaleče línéhodementníhonebezpečného povaleče, prostředí statku, které vytváří iluzi odtrženosti a bezvýchodnosti. Jenže jedná se opravdu o iluzi? Měla se Štěpka kam vrátit, měla jinou šanci? Všem neblahým událostem se nicméně staví statečně, feministické srdéčko plesá radostí a já také plesám, protože Petrolejové lampy jsou dalším skvostem, objeveném v českém rybníčku.... celý text
Jana Eyrová
1969,
Charlotte Brontë
Pravděpodobně jde o nejrománovatější a nejklasičtější román, jaký se mi kdy dostal pod ruku. Nejsem na tyhle uberklasiky moc zvyklý, jelikož většinou si ke čtení vybírám postmoderní experimenty a všelijaké posunuté podivnosti. O to více osvěžující se pak mohou jevit tyto zaprášené vyprávěčské metody plné linearity, nepravděpodobných dějových zvratů a dvourozměrných postav. Není na tom nic špatného, vždyť literatura jako platforma unese ze všech uměleckých odvětví nejvíc. Nemám rád kýčovitou malbu, kýčovitou hudbu ani kýčovité filmy, ovšem šikovně vystavěný kýč v románu mě může zasáhnout na správném místě dřív, než si jeho kýčovitost uvědomím. Kýč. Jak jinak bych si měl vysvětlit, že jsem se u románu rozčiloval, bavil, děsil se a vůbec se nechával většinu času ovládat autorčiným perem. Jana Eyrová je kniha, která nepřekvapí šílenými zvraty (byť v době prvního vydání mohlo platit něco docela jiného), neposouvá hranice žánru, ale nabízí věc, na kterou v dnešní době někteří autoři zapomínají. Tou je samozřejmě perfektně vystavěné vyprávění. K samotnému příběhu. Začátek u debilní tetičky stál za to a dává čtenáři možnost takřka od první stránky sympatizovat s Janou. Což se u mě jednoznačně vydařilo. Až karikaturně vykreslená postava pana Brocklehursta, který chuděru přijme do školy z nočních můr mě moc bavila, stejně jako diss, který dá Jana své tetě na rozloučenou. Samotný pobyt ve škole byl dle mého názoru trestuhodně nevyužitý. Škoda, že v době vydání Jany ještě nefrčel naturalismus, protože nechutné jídlo, brutální tresty a úchylné učitelky k takovému pojetí přímo vybízejí, stejně jako vlna tyfu, která poněkud zamává s osazenstvem školy. Bohužel se všechno jakoby samo od sebe vyřeší a Jana je najednou učitelkou toužící po větším rozhledu. Dostane se do sídla pana Rochestera, aby se postarala o jednu tupoučkou Francouzsku, která by nejradši jen pařila, dostávala dárky a hezky se oblékala. Z této postavy vychází poměrně zajímavá srovnání francouzské a anglické povahy. Kdybych byl Francouz, snad bych se cítil dotčen, jakožto Čech jsem se však jen škodolibě posmával. Postava Fassbendera, pardon Rochestera, je jednou z mála nečernobílých figur, kterými Lotka zabydlela toto dílo. A já ho měl rád, moc, protože jedině frajer začne balit o polovinu mladší dívku tím, že jí začne přirovnávat ke skřetům, zhaní její vzhled a pak jí donutí, aby s ním každý den dlouze do noci tlachala u krbu, což mimo jiné zapříčiní řadu vynikajících dialogů. No a co udělá Jana? Samozřejmě se vášnivě a hluboce zamiluje, a tak začne největší lovestory od dob Humberta Humberta. Jako další plus přičítám fakt, se to celé odehrává, stejně jako Větrná hůrka, v romanticky nehostinném prostředí, plném divokých lesů, blat, vichru, osamocených pustin, které dávalo mé fantasii velmi příjemnou masáž. Pak nastanou všelijaké dějové kotrmelce, vyjeví se jedna tajemná, šílená bytost, což vyústí v klišé tak veliké, že na něj sama autorka upozorní (svatba). Scéna, která následuje (rvačka manželů) byla však tak lahodná, až jsem si při čtení opět lahodil. Janu sled událostí vyžene ze sídla a po strastiplném putování plném žebrání, spaní v lese a ponížení dovede k rodině a zároveň k nejvíce nepravděpodobnému dramatickému oblouku, jaký si autorka mohla vymyslet. A tady na něj ani neupozorňuje, takže dávám jeden z největších mínusů celé knihy. Naštěstí jsem se z toho zvládnul oklepat a radost z krásné literatury mohla pokračovat. Rodinu vede Jan Křtitel a ten mě, jakožto člověka, jež rád kriticky polemizuje nad křesťanstvím, neskutečně sral a byť sám o sobě nebyl špatným člověkem, jeho úmysly s Janou byly na poblití. Fakt Jane, takhle se k dívkám nechová a vůbec, to že tě místo radovánek a píchání baví askeze a šíření křesťanství je v pohodě, ale nestav tyhle svý divný zájmy nad radosti nás normálních lidí, děkuji a padej už do té Indie, nebo kam se to vlastně chystáš. Během pasáží s ním a Janou jsem si říkal, že pokud mu Jana podlehne, půjdu žalovat nejbližší feministce, aby Janu Eyrovou zakázala. Naštěstí má drahá Janička svou hlavu a hrdost, a krom toho, že se shodou okolností stane finančně nezávislou, poslechne své srdce a hlas ve větru a završí celou lovestory dramatickým návratem, z kterého nejedno citlivé srdíčko zapláče. Já teda neplakal, ale to jen proto, že jsem celkem tvrdej a už jsem pár smutných knih přečetl.... celý text
Sourozenci Tannerovi
2007,
Robert Walser
Trochu jak skok do zdánlivě klidného jezera plného spodních proudů, které vámi zmítají, ale nenechají vás utopit. Walserova próza je plná monologů a dialogů. Struktura každé kapitoly je podobná. Nastíní prostor, rozložení hlavního hrdiny a pak ho nechá mluvit o konkrétních, ale hlavně abstraktních tématech, klidně přes větší množství stran. Postavy během těchto dlouhých rozmluv srší emocemi, kdy na začátku působí klidně, uprostřed monologu sebe samé rozhořčí, aby se nakonec zklidnily (přesto nedosahují hysterie Dostojevského figur). Tento koncept nutí čtenáře udržet v maximální pozornosti, jelikož hybatel chování postav, potažmo plynutí děje, spočívá v drobných nuancích, které musíte stačit v tom skrytě divokém jezeře chytat. A ono je to vynikající, zatraceně osvěžující, protože ta voda je ledová, ochlazena melancholickou atmosférou, která nad sourozence snesla snový opar. Zastřenost děje neznamená, že není důležitý. Je naléhavý, protože pojednává o nadčasovém hledání místa ve světě, který funguje na jiných principech a pohybuje se jiným tempem, než je hlavní hrdina schopen pojmout. Přesněji, než Šimon pojmout chce. A tak vyčnívá, byť je sám obklopen více či méně podivnými figurkami. Pasáž, kdy se rozhodne vyrazit na návštěvu a spočítá si, že do cíle dorazí plynulou chůzí za jeden den, pak se ztrácí v lesích a vesnicích, bych se nebál zařadit do soukromého zlatého fondu literárních scén. Řečeno v bodech, pomalá, jazykově vytříbená, myšlenkově obohacující kniha, která mě utvrdila v názoru, že se v německy psané literatuře 20. století skrývá množství klenotů. Stačí jen hledat.... celý text
Někdy prostě zaprší
2019,
Karl Ove Knausgård
Jakmile se v knize pije pivo s Fossem a zvrací se Björk do záchodu, dávám plný počet.
Dítě boží
2009,
Cormac McCarthy
Takhle nějak si představuji život standardizovaných amerických jižanů, kteří volí Trumpa, nesnáší feministky, černochy, homosexuály a považují covid19 za spiknutí iluminátů. Nekrofilie, žhářství, incest, chudoba a nejdůležitějším majetkem je něco, čím můžete druhému ustřelit palici. Takovými figurkami zabydlel Cormac tuto útlou prózu. Byť jedna z nich se přeci jen vymyká, ono dítě boží. Kdyby se tohoto tématu ujali detektivkářští rutinéři, vznikla by další řadovka s titulem napsaným červeným písmem simulujícím krev. Ne tak McCarthy. Ví, že samo téma vzbudí u čtenáře emoce, takže jimi v knize rozhodně neplýtvá. Dalo by se vlastně říct, že je úplně vynechává. Důvěřuje ti, drahý čtenáři, a tak ti dává cennou roli soudce. Sám se rozhodni, zda se z Lesterova chování pozvracíš, nebo mu nadšeně zatleskáš. Osobně doufám v orientaci spíše na první možnost, ale kdo ví, co se v nás lidech skrývá. Rozhodně však tato pomyslná exkurze do míst, kde by se pravděpodobně nikdo nechtěl ocitnout neozbrojen, stojí za váš čas, kterého díky nízkému počtu stran nemusíte obětovat příliš. Nakonec nezbývá, než se ptát, co ti to lidstvo provedlo, Cormacu? Třeba na to přijdu u některé z tvých dalších knih.... celý text
Začátečníci
2012,
Raymond Carver
Povídky, které vás nepleskají pointou po obličeji. Tak trochu méně ujetý, méně kritický, zkrátka obyčejnější (introvertnější?) Bukowski. V Carverově světě jsou všichni alkoholici. Ve své jednoduchosti a přímočarosti je kniha schopná nečekaně vás zavalit problémy protagonistů, jež může zažívat vaše rodina, váš soused či dokonce vy samotní. Pak jsou tu určité výchylky, Řeknu ženským, že vyrážíme, Moje a hlavně titulní Začátečníci. Tam se schovává tak nádherně popsaná láska, že kdybych povídku nečetl během oběda v práci, asi bych si lehl na gauč a chvíli si pobrečel. Ale s úsměvem.... celý text
