Rocker-Tialk
přečtené 92
Z Paříže...
2009,
Jan Šmíd
Tuhle knížku jsem dostal v devatenácti, když jsem opouštěl intr "Za vzorné služby Domovu mládeže" (rozumnějte za 4 roky pomoci se správou a údržbou wifi sítě). Šlo tak trochu o lokální patriotismus, protože Jan Šmíd pochází z našeho okresního města Pelhřimova a už na základní škole k nám jezdil na besedy, i když my se ho tehdy víc než na cestování ptali na Jardu Jágra. Tehdy jsem ji začal číst, ale po prvních pěti kapitolách jsem ji zase odložil, povídání o Paříži a o tom, kde to měl jako reportér rád a co jako reportér zažil, mě tehdy moc nebralo. Letos, tedy po cca pěti letech, jsem na Z Paříže... docela náhodou narazil, když jsem hledal, co bych mohl začít (znovu) číst a napadlo mě, že bych té knížce mohl dát druhou šanci. No a knížka své druhé šance naplno využila a zaujala mě natolik, že jsem ji s chutí dočetl do konce. Líbil se mi osobitý styl pana Šmída a pohled na Paříž a Francii z méně známých úhlů pohledu a nejednou jsem se nahlas zasmál vyústění komických situací. V některých kapitolách mě jen trochu mátlo to přeskakování z vyprávění vzpomínek k vyprávění, jak balí věci a odjíždí z Paříže, a vůbec nepořádek na chronologické ose vyprávění, často jsem si také říkal: "aha a teď jsem z čashového hlediska kde?" Nicméně stylem, jakým jsem knížku četl - jednu až dvě kapitolky ve dvě hodiny ráno před spaním skoro každý den - jsem tato mírná zmatení eliminoval. Takže teď mohu knížku Z Paříže... Jan Šmíd jedině doporučit.... celý text
Eragon
2004,
Christopher Paolini
Ságu jsem začal číst na doporučení spolubydlícího. Sice jsem chtěl po pár úvodních kapitolách přestat, ale nakonec mě ta kniha začala přeci jen bavit. Ne proto, že by to byla kdoví jak skvělá literatura, ale dobře se to četlo (kolem pěti set stran jsem přečetl za několik málo hodin na dva zátahy) a ještě lépe se tam hledaly odkazy na díla jiných autorů, ať už šlo o knihy, či filmy. V Eragonovi mi vadila především mizerná jazyková úroveň (jestli je to kvůli překladu, pak by měl Paolini zauvažovat o žalobě), kterou ještě umocnil fakt, že jsem jej četl bezprostředně po Húrinových dětech profesora Tolkiena. Rovněž předvídatelnost, rozvleklost a naivita příběhu a míra klišé byla dost nechutná, ovšem všechny tyto zápory lze přisoudit autorovu věku a nezkušenosti (otázkou však je, zda se nejdřív radši neměl pustit do něčeho méně rozsáhlého a osahat si spisovatelské řemeslo). Spíš než vážné literární dílo mi tahle kniha připomíná prožívání fantazií dětského čtenáře fantasy, který si nakonec sám píše přesně takovou fantasy, která se mu líbí a která vždycky dobře skončí a neobsahuje příliš mnoho zvratů, kde nikdo není opravdu zlý, snad jen vyjma hlavního záporáka. Patnáctileté čtenáře ta kniha bude bavit, pokud na ně nebude moc tlustá, ale starší a náročnější fanoušky literatury moc nenadchne.... celý text