Radek99
přečtené 199
Pálenka: Prózy z Banátu
2014,
Matěj Hořava (p)
Hořkokrásné povídky z rumunského Banátu. Matěj Hořava napsal silně melancholickou a překvapivě lyrickou knihu. Knihu věnovanou místu, které pomalu mizí, vymírá, neb mladí odcházejí za lepším, zpátky do Čech. Přeneseně jde o vykreslení izolovaného života na české vesnici (čemuž Hořava nádherně uzpůsobuje formální stránku, konkrétně práci s jazykem), kam se z velkého světa západních euroregionů a blyštivých metropolí buď utíká (jako vypravěč knihy) nebo kudy se jen projíždí (jako já a ty spousty českých turistů)...neb migrační tok vede jednostranně jen opačným směrem. Na takovéto v civilizační evoluci stagnující místo utíká i hlavní hrdina - učitel, který v sobě propojuje dva světy - realitu současného Banátu a osobní vypravěčovu minulost asociovanou banátskými událostmi, před kterou vypravěč marně prchá...nese si ji totiž v sobě, hluboce zapouzdřenu a vytěsněnu v podvědomí. Matěj Hořava tak nechává ve své knize rezonovat tisíciletou existenciální krizi evropského intelektuála, navazující u nás třeba na osudy Otokara Březiny, zaslechneme tasovský nářek Jakuba Demla, můžeme zaslechnout i pár imaginárních tónů z varhan Jana Jakuba Ryby, taktéž venkovského učitele... Existenciální tíseň a pocit osamění jsou věčným prokletím intelektuála...a nedá se před nimi nikam utéct... Silná kniha!... celý text
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
2017,
Ladislav Zibura
Zatím nejslabší ze tří autorových cestopisných knih...a to především proto, že mi jeho psaní už začíná připadat trochu monotónní...navíc si začínám všímat, že Ladislav Zibura už vědomě začíná psát pro cílové publikum, tedy dívky někde kolem puberty a krátce po ní. Třeba ten jeho ,,princ Ládík" či stále dokola omílané tričko s jednorožcem a ,,dámské cyklokraťásky" mi přišli dost infantilní. Proti pádu do šedavého průměru ale stále funguje Ziburův celkem osobitý humor a pak faktografická rovina knihy - popisy historického kontextu a formativních událostí regionu - genocidy Arménů a války o Náhorní Karabach, stejně jako univerzální dědictví postsovětského regionu, zhmotnělé jak v příbězích knihy, tak i v opakovaném setkávání se s veterány vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a jeho následné okupace a jejich pokřivené sebereflexe...plus samozřejmě ty hektolitry vypitého alkoholu...... celý text
Žítkovské bohyně
2012,
Kateřina Tučková
Opravdu výtečný polofiktivní román, který svou formou, mystériem, podprahovou kritikou totalitních praktik předešlého režimu a žánrem, tedy jakousi pseudodetektivkou, v níž hlavní hrdinka pátrá skrze písemnosti zatuchlých archivů, asi nejvíce upomene k neméně skvělému Hájíčkovu Selskému baroku. Zatímco ovšem Hájíčkův hrdina pátrá v kulisách letního jihočeského venkova, hrdinka Dora pátrá během mrazivé zimy, vyznění je ovšem stejné - minulý totalitní režim zpřetrhal pouta člověka a přírody, přeťal propojení s půdou, zemí, přerušil stovky let dlouhou rodovou tradici jak jihočeských selských rodů, tak i v tomto případě tradici lidového léčitelství a bylinkářství. Bohyně byly vlastně obdobou tisíce let dlouhé tradice čínské přírodní medicíny. Pro nás všechny velká škoda, že tradice bohování a bylinkaření je dnes v troskách. A klobouk dolů před Tučkovou, Žítkovské bohyně jsou opravdu strhující čtení! Skutečná literární satisfakce neobyčejnému lidovému fenoménu, tak bezohledně zničenému komunistickou slotou!... celý text
Mlýn na mumie
2014,
Petr Stančík
Literární oslava zhýralosti a prostopášnosti. Konkrétně tedy pátého a šestého smrtelného hříchu - smilstva a obžerství. Doslova smršť hédonismu. Co se literárního a uměleckého kontextu týče, mně komisař Durman tedy nejvíc připomínal komisaře Ledvinu z legendární filmové parodie Adéla ještě nevečeřela, podobná atmosféra, podobný styl humoru, pražský místopis, fascinace a adorace gurmetství...a k tomu neotřelý mix biedermeieru a parodie národně-obrozenecké i brakové literatury - konkrétně Stančíkovu knihu ocení ale jen lidé, kteří mají načteno z éry národního obrození, kdo má o buditelské literatuře a reáliích jen matné povědomí na základě pár ,,nabiflovaných" údajů z maturity, vlastně mu ani nedojde, co se tu paroduje... Mlýn na mumie je ryze postmoderní tvar, v němž je nízký - brakový - obsah svou brilantní formou, tedy vytříbeným jazykem a stylovou kompozicí, povýšen na umění. Co ovšem Stančíkovu tvorbu zdobí nejvíce, je obdivuhodná slovní zásoba, hluboký historiografický přehled, synkretický mix vlivů a opravdu záviděníhodná imaginace! Někdy těch ,,kulinářských a jiných orgií" ale bylo až moc...... celý text
Peníze od Hitlera
2006,
Radka Denemarková
Kniha evropského formátu. Román svým tématem silně přesahující kontext České kotliny a jevící se jako v pravdě evropský, popisující kauzální řetězec tragédií, jejichž účastníky a hybateli jsme byli i my, Češi. Musím přiznat, že Peníze od Hitlera byly pro mne opravdu těžkým čtením, a to jak kvůli tématu, který na mé předky (a tedy přeneseně i na mě) nevrhá to nejlepší světlo, tak i vlivem použité autorčiny formy - řetězení a vrstvení metaforického jazyka bylo chvílemi až přespříliš, jako by společensky závažný rozměr musela nutně dorovnat i vysoce uměleckou formou. Její kniha mi celkem hodně připomínala styl nobelistky Herty Müllerové, jejíž romány Radka Denemarková překládá a od níž se zřejmě i inspirovala v dané tématice, jelikož Peníze od Hitlera se dost blíží třeba Rozhoupanému dechu, jen volně přenesenému do našich reálií. Navíc je tu však ono ryze české nevyrovnání se s minulostí, která je ve většině společnosti dosud víceméně tabu - jako tragický se mi jeví fakt, že podobné knihy účtující s minulostí (snad s čestnou výjimkou povídek Čas kopřiv Josefa Knapa) spatřují světlo světa až nyní, po více než půl století... Denemarková zprostředkovává tak potřebnou bolestnou sebereflexi, otevírá tabuizované téma českého podílu viny na zvěrstvech při odsunu Sudetských Němců a ještě cizeluje dané téma motivem poválečných osudů sudetských židovských rodin, na jejichž vyhánění, vraždění a mučení se podíleli nejdříve Němci, a po válce pak Češi...psát, číst a mluvit o tom je důležitým krokem k vyznačení oné tlusté čáry za minulostí, jejíž křídový lesk je doposud potřísněn krví nevinných židovských i německých obětí...... celý text
Zmizet
2009,
Petra Soukupová
Výrazné zklamání. Čtení pro ženy, které mne bezezbytku dost nudilo. První povídku jsem měl vůbec problém dočíst, ta sama o sobě neobstála, druhá už byla zajímavější, třetí rozhodně nejlepší, každopádně jsem celou dobu čekal, že se ony tři povídky na konci postmoderně protnou a kniha vytvoří nějaký rámec, autorka ale nic takového nenabídla, navíc ani nebyla schopna dodržet předem zvolený rastr dětského vypravěče, hodně mne rušilo, jak se vypravěči střídali a jak malý chlapec popisoval něco, čeho nebyl svědkem a co prožívali a cítili bez jeho přítomnosti jeho rodiče. Leitmotiv zmizení byl zajímavý a vlastně bylo dobré to nedořečené a nevyřčené, na konci třetí povídky a celé knihy jsem ovšem několikrát kontroloval knihu, jestli je můj výtisk v pořádku a nechybí v něm několik posledních stran. Autorka je celkem očividně zaujatá proti mužským hrdinům, všichni bezezbytku jsou looseři, většinou mají i problémy s alkoholem a také se svou manželskou a otcovskou rolí, všechny ženské postavy zase kouří a nezvládají svou roli mateřskou. To, že v druhé povídce všechny sledují jako z udělání nekonečný novácký seriálový škvár Ulice a vytváří tak autorce - scénáristce téhož promo, je trochu velká malá domů, ale co už... Každopádně Magnesia Litera pro mne po přečtení této povídkové knihy definitivně ztratila kredit (v kontextu s tím, jak se letos zachovali porotci, když z nominací vyřadili jednoznačně nejlepší knihu tohoto roku Děštová hůl s poukazem na to, že Jiří Hájíček už je příliš známý a dělat touto cenou reklamu nepotřebuje...uff).... celý text
Kloktat dehet
2005,
Jáchym Topol
Unikátní, odvážný a skutečně originální román, v němž Jáchym Topol v mnohém navazuje na své Noční práce. Příběh chlapce z dětského domova kombinující mix kontextu hypotetických reálií, mýtického vyprávění a alternativní historie invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a československého odboje proti nim. Kniha maximálně podvratná, neb její hlavní dětský hrdina milující ,,Čechii" má východní (uzbecké? kazašské?) atavistické geny, hrdinové českého odboje mají nejeden morální škraloup, čeští vesničané se chovají obzvláště egoisticky a v rozporu s idylickými vykresleními českého venkova z umění jak socialistického, budovatelského, tak třeba národně obrozeneckého, poměry v dětském domově jsou mimořádně kruté, stejně jako poměry v Rudé armádě a ,,Východní říši" obecně. Topol rozdělil vyprávění na dvě části, první část knihy se věnuje dodnes dosti opomenutému tématu dětských domovů v 50. a 60. letech a dost mi připomínala strhující německý film Freistatt, popisující skutečné osudy a poměry v církevním ústavu-diakonii Freistatt na severu SRN v roce 1968, tedy podobné osudy, jen na druhé straně Železné opony... Hlavní dětský hrdina a vypravěč příběhu Ilja je souputníkem malého Oskara z Plechového bubínku, který se na protest proti válce rozhodne přestat růst, stejně i tady je Ilja věčný ,,dlouhokošiláč" a dětský diverzant (tím zároveň autor vytyčuje něco z českého národního charakteru, Češi vlivem strategie přežití častokráte naoko kolaborovali s okupační mocí). Jáchym Topol se nebojí jít až na dřeň, všechny ty archetypální obrazy zla a běsů 50. let či poměrů v Sovětském svazu a v Rudé armádě, obludnost komunistické totality, která stejně jako ta nacistická dala možnost vyvěrat tomu nejhoršímu z podstaty lidí, člověka, jeho animálních pudů, zvířete v něm...vraždění, mučení, znásilňování, pedofilie...a jako podvratná sarkastická epizoda i kanibalismus (aluze na poměry na Ukrajině v 30. letech hladomoru či v obléhaném Leningradu). Zvláštní pozornost zasluhuje jazyková stránka díla, Jáchym Topol má skutečně unikátní styl a jeho práce s jazykem patří k tomu nejlepšímu v současné české literatuře...... celý text
Jezero
2016,
Bianca Bellová
Bianca Bellová se s novelou/románem Jezero přiblížila a překvapivě i vyrovnala fenomenální knize Petry Hůlové Paměť mojí babičce, v podstatě jediné dva případy v moderní polistopadové české literatuře, kdy se český autor, respektive autorky dokázaly ,,převtělit" do vypravěče z jiné kultury a autenticky odvyprávět příběh mimo území a mentalitu České kotliny, a to tak, že je nanejvýš uvěřitelný a pravdivý. Fiktivní svět Jezera je podán symbolicky, jako čtenář si ho ztotožňuji s lokacemi Aralského jezera a postsovětskou republikou (lhostejno zda Kazachstánem či Uzbekistánem) a opravdu věřím, že takto postižená atmosféra se blíží tamní realitě, příběh Namiho je krutý, jak bývá v těch končinách zvykem, kniha syrová, čemuž autorka uzpůsobuje zvolený jazyk a výrazivo, marast (post)sovětské éry i přírodní katastrofy je doslova fatální, vysychání jezera a ekologická zátěž z těžby ropy i prosolené půdy, nicotnost lidského života i zmar pověr a kruté podstaty tradičního způsobu života i člověka odtrženého od morálního zákona přírody... Bravurně napsané, dokonale vymyšlené, možná jen rozsahem až příliš minimalistické...... celý text
Němci
2012,
Jakuba Katalpa (p)
Na začátku jsem to Jakubě Katalpě nevěřil, připadalo mi, že si ukousla příliš velký krajíc, pokus navázat na tu velkou a silnou literární tradici, pokus o velký středoevropský román, navíc ságu rodu (nelze nezmínit Buddenbrookovi Thomase Manna), jenže v průběhu čtení jsem pochopil, že Katalpa nedostala cenu Česká kniha náhodou. Její styl je suverénní, kompozice a záměr promyšlený (skvěle funguje efekt záměrně nedořečeného - neotevřený dopis od Weissmanna, nevysvětlený význam prostředního Fuchsova jména atd.), kniha velmi syrová až naturalistická, vyprávění založené na vjemech, pocitech, ženském vidění a chápání světa... Trochu mi vadilo velké množství postav, ve kterých je někdy problém se zorientovat, a pak fakt, že autorka nedala ději a postavám větší prostor, dovedl bych se začíst do mnohem rozsáhleji pojaté knihy. Opravdu mne autorčino vyprávění pohltilo a její imaginace na mne dýchla čímsi zásadním. Historie Střední Evropy, tak tragická, tolikrát zdevastovaná válečnými či politickými a ideologickými konflikty. Národy s poškozenými kořeny, lidé vytržení ze svých životů, narušené rodové linie... S nacismem i komunismem se naše společnosti vyrovnávají dodnes. I přes ten podivný a nečesky znějící umělecký pseudonym velmi příjemné překvapení a jedna z nejlepších knih této dekády, spolu s Jiřím Hájíčkem nejsuverénnější vypravěči současné české prózy...... celý text
Syn správce sirotčince
2014,
Adam Johnson
Čučche 1984! Adam Johnson došel ve svém románu přesně tam, kam kdysi George Orwell - jeho dystopie popisuje svět, v němž se lidská individualita stává zločinem, je potírána a postupně vymazána. Svět, který je přesným opakem toho, v němž se dnes ocitla hluboce individualistická západní společnost. To co Orwell ovšem popisuje jako mene tekel před možným vývojem naší společnosti (s hlubokou inspirací v předválečné a poválečné totalitě v SSSR), to Johnson prezentuje jako fiktivní realitu současného stavu KLDR, Orwellovo 1984 možná jednou bude, Johnsonovo už bohužel opravdu je... Adam Johnson vytváří naprosto komplexní a homogenní vjem, skutečně se nejspíš dotkl podstaty severokorejského totalitního socialismu (ještě pamatuji režim před rokem 1989 u nás a mnohé z toho z nám z naší reality - domovní důvěrníky, pracovní soboty, povinné akce ,,Z", propagandistické vysílání a slogany, moudrost Strany a jejích vůdců, kult osobnosti atd. atd.). To, co jiní komentátoři tady na databázi kritizují, mne naopak dostalo - ryze postmoderní rozdělení na dvě části, první klasicky biografická, s lineárně probíhajícím dějem, a pak druhá, v níž Johnson kongeniálně začíná střídat vypravěče nelineárně vyprávěného děje - původního hlavního hrdinu z prvé části, tentokráte v nové identitě velitele Ka, vyšetřovatele z Oddělení 42, který ho vyslýchá a především hlas propagandy, nadvypravěče a skutečnou podstatu smýšlení VŠECH hrdinů, Velkého bratra...propojení s Orwellovým antiutopistickým románem je absolutní - Big Brother už tu není jen fenoménem z knihy, stal se jejím vypravěčem...... celý text
Zloději zelených koní
2015,
Jiří Hájíček
Už Hájíčkova románová prvotina ukázala, jak vyzrálý a přesvědčivý je to autor. Novela Zloději zelených koní generačně předchází jak Selskýmu baroku, tak Dešťové holi, hlavní hrdina ještě není poznamenán krizí středního věku, ale nachází se v období předchozího životního zlomu - konec dospívání a vstup do produktivního věku (setkání a střet obou generací rozvíjí Hájíček mistrně už v novele Fotbalové deníky na příběhu shledání 40 letého bratra a 19 leté sestry a jejich společné netradiční dovolené). Hlavní hrdina Pavel zosobňuje ve své postavě jeden z ústředních Hájíčkových motivů - nekompatibilita a naprostá odlišnost (velko)městského a vesnického/maloměstského životního stylu a s tím spojených věcí, hodnotového rámce, chápání svobody, vztahu k půdě a přírodě. Pavel laborující mezi akademickou kariérou v Praze a ,,free" životem v Jindřichově Hradci, láska k vltavínům a osudové slečně ho přitáhne zpátky do Jižních Čech. A zatímco jedna láska přeroste v posedlost, druhá se postupně vytratí... Hájíček má zjevný spisovatelský dar - dovede ve zkratce mistrně načrtnout náladu i charakter, popsat a zprostředkovat dojem i emoci, jeho realismus mi přirostl k srdci, jeho srdce je vesnické stejně jako moje... Ještě víc si pak u Hájíčka cením pozorovacího talentu - osobně znám několik lidí, kteří se v 90. letech hledání vltavínů ,,profesionálně" zabývali a musím říci, že to, jak odpozoroval zvyky a chování jejich komunity, stejně jako jeho nenásilně působící odborný ponor do tématu mne čtenářsky doslova fascinují (což je typické pro všechny jeho knihy)... Krásná kniha, plně vyzrálá prvotina popisující ,,rybí krev" nás Jihočechů, naši ,,sedláckou" urputnost a zarputilost, obsahující popis krajiny našeho srdce... PS: Ten zkušeností autorovou (a tak obecně lidskou) generovaný otevřený konec mi přijde krásný ze své podstaty...... celý text
