Radek99 komentáře u knih

Rozhodně čtivý mezinárodní kriminální thriller, který je vypraven po ose Londýn - Bagdád - Washington - Istanbul a dobře tak odráží dnešní globalizovaný svět a jeho významné předěly - ekonomické krize, mezinárodní terorismus, moc a bohatství bezskrupulozního bankovního sektoru, rozvrácennost třetího světa, světoobčanství dnešních nejen západních megapolí... Čtenářský zážitek ruší jen jediná věc - hodně špatná editorská práce a množství gramatických a pravopisných chyb, špatné interpunkce a překlepů...

2 29.02.2024

Žánrový popisek zde na databázi knih je nepřesný a zavádějící - nejedná se o román, nýbrž o ryzí literaturu faktu - kniha charakterem trochu připomíná slavné Solženicinovo Souostroví Gulag - Florian Huber tu podává na řadě konkrétních příkladů důkaz o rozvratu německé společnosti i rodin po konci druhé světové války, odcizení, existenční tíži, neřešených posttraumatických syndromech mužů vracejících se z fronty, což je věc, řekněme, pochopitelná i očekávaná, ale autor tu rovněž dokazuje, že proklamovaná poválečná německá denacifikace byla neúšpěšná, v podstatě šlo jen o formální proces, který se dal různě obcházet a nad kterým vláda kancléře Konráda Adenaura přivírala oči nebo ještě přesněji od nepříjemného tématu záměrně odvracela zrak - a to je téma zvláště pro českého čtenáře velmi aktuální, neboť jsme si tou samou kalvárií nefunkční/neproběhlé dekomunizace české společnosti po listopadu 1989 prošli/procházíme rovněž, což velmi negativně poznamenává i naši společnost...nomenklaturní komunista a soudně potvrzený agent StB v pozici premiéra země je morální zmar, ale zároveň jen vrcholek ledovce...

1 15.12.2023

Nepopiratelně jde o velký román - Joseph Roth v něm na pozadí příběhu tří generací šlechtického rodu von Trottů a jejich zvestupu i pádu vykresluje zásadnější civilizační zlom - zánik jednoho velkého imperia (konkrétně Rakousko-Uherské monarchie), ale i globálnější konec éry velkých mnohonárodnostních říší v Evropě a nástup menších národních států souvisejí s nově definovanými nacionálními idejemi, což umožnil katalyzátor v podobě první světové války (ovšem zcela neodvratně to nakonec v budoucnu vedlo k světové válce druhé, ještě mnohem devastačnější). Zajímavý je autorem skvěle vystižený a popsany stav bezčasí, které takovýmto zásadním civilizačním zlomům předchází, stejně jako celá škála jemných náznaků, nuancí a předpovědí, vycházející z intuitivního vnímání citlivějších jedinců (hrabě Chojnitzki atd.). Bezčasí má svou personalizaci navíc ještě v osobě opravdu předlouho vládnoucího panovníka císaře Františka Josefa I, který na trůnu strávil neuvěřitelných 68 let, a jehož postavu autor umistil do jakési dichotomie s linií rodu Trottů, především pak s postavou prostředního von Trotty - okresního hejtmana, který také nakonec přežije nejen svého syna, ale nepřežije ,,svou" monarchii. Celý román ve mne zanechal zajímavý otisk, který jako puzzle zapadl do skládanky k dalším dílkům podobným tématicky - kupříkladu stejně zásadní kniha našeho Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka by měla být zmíněna zcela jistě, neboť vhodně doplňuje a v mnohém (třeba sarkastickém pohledu na strnulost monarchie, její byrokracii, sociální nerovnost a nespravedlnost, národnostní útlak, nebo třeba i zkostnatělost a dekadenci C&K armády) i rozvíjí román Josepha Rotha...

2 05.12.2023

Mefistofelská literární variace, která může být snad kontroverzní pro čtenáře z katolického prostředí, pro toho nezaujatého je ovšem máločím objevná a literárně nic nového/převratného nepřináší - Leonid Andrejev prostě není ani Johann Wolfgang Goethe, ani Thomas Mann, ani Michail Bulgakov, abych jmenoval jen ty nejznámnější a literárně nejcennější autory děl, kteří zpracovali tématiku Satanova/Mefistofelova pozemského pobytu a interakce s námi smrtelníky...

5 22.11.2023

Navzdory bulvárně-clickbaitovému názvu a žánrovému vymezení na obalu (,,Sibiřská detektivka") jde o překvapivě skvělou a čtivou temnou (noirovou) detektivku s velmi plastickým popisem severouralského regionu a vykreslení bezútěšnosti života v současném postsovětském Rusku - rozpad impéria, rozpad hodnot, rozpad civilizace...plus onen pověstný východní alkoholismus...

5 23.07.2023

Předně - Jan Novák je můj oblíbený autor a jelikož vím, že jako imigrant v Chicagu, kde sídlila a sídlí největší česká komunita v USA, dlouho žil, myslel jsem si, že Těžký prachy budou další z řady reflexe nelehkého osudu emigranta, něco jako jeho Striptease Chicago, opak se ale ukázal pravdou - Těžký prachy ani okrajově nepopisují českou diasporu v Chicagu, ale postihují cosi jako duch Ameriky, spirit amerického čistokrevného kapitalismu - popis tvrdého údělu, dřiny, potu a krve, ale i amerického snu... V kontextu Novákovy tvorby překvapivě jiná, ovšem neméně skvělá kniha - svým způsobem dokonce v dnešní době celkem opomíjený žánr - totiž reportážní román!

5 29.04.2023

Opravdu výjimečný a působivý román! Silný autobiografický příběh dětství a dospívání ve Skotsku 80. a 90. let 20. století - země sžírané sociálními problémy, masivní nezaměstnaností a všemi destruktivními doprovodnými sociálními jevy, především pak alkoholismem. Autor velmi plasticky vystihl alkohol coby drogu s obrovskými sociálními dopady, která ničí nejen samotného alkoholika (v tomto případě alkoholičku), ale i jeho rodinu, děti a sociální okolí. Zhoubný vliv alkoholu na osudy (nejen chudých) lidí byl podle mého dosud nejlépe popsán v románu Émila Zoly Zabiják, román Douglase Stuarta je ovšem minimálně stejně tak působivý a umělecky přesvědčivý. PS: Coby tzv. Husákovo dítě vyrůstající a dospívající v téže době, jen na druhé straně Železné opony, jsem si myslel, že tehdejší Československo bylo tím nejhorším místem na Zemi, okupovaná země obehnaná dráty vysokého napětí, aby obyvatelé nemohli utíkat z toho proklamovaného socialistického ,,ráje", při četbě tohoto románu se mi ale trochu pozměnil rastr - dospívat v socialistickém Československu nebo ve Skotsku během a po vládě Margaret Thatcherové nebyl zas tak zásadní rozdíl...

10 09.04.2023

Každá nová kniha Michela Houellebecqa je událost a nejinak tomu je i s knihou aktuální - románem z blízké budoucnosti Zničit. Legendární francouzská autor ji utvořil ze dvou zásadních zprvu nesouvisejících ingrediencí (definujících žánrové usazení), které v románu klade (v opakovaně zmiňované) ,,juxtapozici" nesouvisejícně vedle sebe - prvek politického thrilleru a prvek reflexe konečnosti bytí a úzkosti s ní spojenou. Žánr politického thrilleru převládá v první části knihy a je postupně vytláčen a nahrazován silně depresivním popisem předčasného umírání hlavního hrdiny, což ještě předznamenává neveselý osud jeho otce a mladšího bratra - až do úplného konce jsem čekal, že se linka politického thrilleru ještě objeví a nějak se uzavře (tipoval jsem, že se bude nějak týkat Prudence a novopohanských wiccanů rozesetých po státní správě), ale Houellebecq ji, jak se ukázalo, bez pointy nadobro opustil, což mne mrzelo, přišla mi zajímavá. Pro autora překvapivě celá kniha vyznívá jako pro francouzskou literaturu tak typická snaha o velký celospolečenský generační román s filosoficko-sociální reflexí, zajímavá mi přijde ta analogie se status quo u nás - fenomén rozdělené společnosti, střet progresivistického a konzervativního vnímání světa, tabuizace stáří a odkládání seniorů z dohledu vlastní rodiny, neochota potomků postarat se o vlastní rodiče, fatální rozevírání sociálních nůžek, opětovný vzestup nacionalistických a xenofóbních politických stran, marketingizace politiky, generace boomerů, společenská tolerance alkoholismu a v podstatě i obžerství, nezdravý způsob života, módní ezoterické a náboženské vlny, nihilismus evropského ateisty, strach z nicoty...tomu všemu jsem perfektně rozuměl, neb jsou to jevy známé i z české kotliny...a dá se říci univerzálně evropské. Převažující vjem z knihy je ale jednoznažný - něco tak smutného a depresivního už jsem věru dlouho nečetl...

7 23.02.2023

Neuvěřitelně nadčasové dílo, které má svou platnost i dnes skoro 50 let po jeho vzniku a bohužel se obávám, že bude platné i dlouho v budoucnu. John Maxwell Coetzee vepsal do románu Čekání na barbary hlubokou obavu z toho, že imepiální (potažmo státní) moc má potřebu vytvoření společného nepřítele i iluze ohrožení a přicházejícího nebezpečí jako v podstatě svou integrální součást, k barbarskému použití násilí i proti nevinným (a dokonce svým vlastním občanům) je pak už jen malý krůček... Tahle kniha je vlastně esencí totality, ať už imperiální, fašistické, komunistické, nebo obecně autoritářské - vždyť i mezi demokratickým a totalitním zřízením je jen slabá křehká stěna... Mimochodem umělé vytváření pocitu ohrožení se dá krásně ilustrovat i na našem současném politickém dění - rozdmýchávání obav z uprchlíků, z uprchlické krize, strašení pandemiemi, odkud to jen známe...

3 16.12.2022

Příběh ,,vietnamského Karla Köchera" je velmi zajímavá a originální kniha tří částí - první třetina je nevšední reflexí vietnamské války, druhá třetina navýsost zajímavá literární zkušenost emigranta a pohled na Spojené státy americké rastrem uprchlíka (což může připomínat třeba v tomhle směru podobné dílo našeho Jana Nováka nebo první americké filmy Miloše Formana) - obě třetiny byly čtivé a velmi mne bavily, problém nastal s třetinou závěrečnou - návrat do komunistického ,,ráje" byl pojat více umělecky a patrně měl radikálně odsoudit pomýlení komunismem a jeho ideologií, pobyt a převýchova v komunistickém lágru byl ale podán tak odtažitě, že jsem měl chuť konec knihy přeskočit... Tenhle bezejmenný antihrdina coby utajený komunistický agent naplnil svým literárním životem zažitou pravdu o tom, že ,,každá revoluce požírá své vlastní děti" a po vzoru řady revoltujících radikálů na závěr okusil svou vlastní ,,medicínu", stejně jako řada jiných komunistů - ne sice rovnou vykonstruovaný monstrproces s předem stanoveným trestem smrti (jako třeba Rudolf Slánský), ale jen ,,převýchovu" formou dlouhodobého psychického mučení, bylo to ovšem podáno tak, že jestli se měla dostavit katarze z karmického trestu, tak mne coby čtenáře bohužel minula...

1 24.10.2022

Skutečně silná a mimořádně působivá kniha, zároveň naturalistická, zároveň ovšem i empatická a obecně lidská, i když z mého pohledu jsou hrůzné dějiny otrokářství v jižanských státech USA trochu vzdálené téma a možná by mne více zajímal podobně naturalisticky laděný román třeba z období středověkého nevolnictví u nás nebo ještě dál do historie román o obchodu se slovanskými otroky v západní Evropě (s názorným ozřejmením, proč byl anglický termín označující Slovana (Slav) odvozen od slova otrok (slave)), Podzemní železnice má tak silné téma a je tak umně napsaná, že jsem ji s pocitem mrazení v zádech přečetl se zatajeným dechem a vlastně jediné, co mi na ní vadilo, byl ten fantasy prvek podzemní železnice pod celými Spojenými státy - chápu, že to má jakýsi symbolický rozměr a že to je metafora spletité sítě kontaktů, zapadlých stezek a skrýší, skrz ní se uprchlí otroci dostávali na svobodu na sever či západ USA, plus že samotný fenomén železnice je jedním z pilířů vzniku a existence samých Spojených států amerických a že si tedy i černoši svou vlastní železnici ,,zasloužili", mne jako čtenáře to ale trochu odvádělo od děje - nevylučuji ale, že pro jiného čtenáře, zejmána toho mladšího, bude mít motiv podzemní železnice svoje kouzlo - motiv železnice coby symbolické cesty ke svobodě...v příběhu plném mučení, lynčování, sadismu, okovů, pokrytectví a rasové segregace...

5 10.09.2022

Zdeněk Svěrák i zde drží svou vysokou laťku uměleckosti, zábavnosti i vhledu do lidského nitra, jako bonus ovšem přidává zajímavý experiment s formou - román v dopisech byl kdysi velmi oblíbený a hojně rozšířený (vzpomeňme Goethovo Utrpení mladého Werthera) literární útvar, dnes už ho autoři ovšem používají jako šafránu, je to takové Svěrákovo nostalgické ohlédnutí do minulých století, zejména toho 19., jistě ne náhodou právě doby života Járy Cimrmana - největšího Svěrákova uměleckého odkazu - do jehož divadla hlavní hrdina dopisního vyprávění Smrček zavítá...

9 12.08.2022

Nádherná kniha. Kdybych měl volně parafrázovat Friedricha Nietzscheho, napsal bych o tomhle románu, že Kazuo Ishiguro jest provaz natažený mezi Isacem Asimovem a Georgem Orwellem, mezi definováním zákonů robotiky i jejich provázání s osobností robota a varovnou dystopií - provaz natažený nad propastí...ta kniha ale záměrně překračuje žánr sci-fi a je rozkročena mnohem šířeji - pokusem o definování jedinečné osobnosti ,,umělého člověka" - robota se Ishiguro vlastně pokouší podat definici člověka, což je úkol opravdu nesnadný a sahá až někam do ranku filosofie...u takovéhoto mistra pak není překvapením, že se mu to daří. V kontextu románu je nečekané, že dystopická rovina se netýká výhradně robotů, umělé inteligence a jejího pronikání do běžného života lidí, ale že vychází z ,,fašizace" společnosti a jejího genového upravování. Ishiguro je mistr jemného náznaku a tvorby atmosféry, tíživost totality jemně nastiňuje a čtenář ji v podstatě cítí jen kdesi za obzorem rastru robotické vypravěčky - a je třeba zdůraznit, že velmi ,,nespolehlivé vypravěčky" - což je autorův oblíbený umělecký prvek použitý už úspěšně třeba v románu Malíř pomíjivého světa - kdy vypravěč, tedy prostředník mezi obsahem sdělení a čtenářem, je z autorova záměru nespolehlivý a jeho rastr má nějaké limity (v Malíři pomíjivého světa to byly limity autocenzurní a ideologické, v Kláře a slunci jsou tyto limity dány odlišnostmi lidské a robotické percepce, odlišnými smysly, receptory i vědomím). A když to vzáhnu k celé Ishigurově tvorbě - obdivuhodná je též autorova tvůrčí metamorfoza - ta lehkost, s jakou Ishiguro střídá žánry a pokaždé přinese nějaký neortodoxní nový pohled, ať už zkouší nově rekonstruovat historický román z Japonska, memoáry stárnoucího majordoma, alegorizující absurdní román, artušovské fantasy a teď nově i dystopické sci-fi... Mimochodem je krásné vidět výsledky literární evoluce, na jejímž začátku stál náš Karel Čapek a jeho R.U.R....

12 25.07.2022

Slavný satirický britský román demaskující pravou podstatu typizované postavy západního levicového intelektuála, jeho pokrytectví, jeho bohorovnost, jeho radikalismus, jeho sympatizování s marxismem a komunismem, tedy s ideologií, které padly za oběť miliony nevinných lidí zastíněných sice ze západního pohledu Železnou oponou, čímž ale sympatie ke zločinné ideologii nelze omluvit. Čtenářský problém, jak už to tak v obdobných případech bývá, tkví v tom, že Bradbury, aby mohl ironizovat a poukazovat na společenskou nebezpečnost levicových radikálů, nutně musí vystavět svou hlavní postavu coby antihrdinu - a jeho Howard Kirk si opravdu čtenářovy sympatie získat nemůže, neboť je to v podstatě bezohledný intrikující jedinec, člověk brojící proti vykořisťování jedněch druhými, přičemž sám bezohledně vykořisťuje své studentky proměněné ve služky a chůvy, rastrem dnešní doby je dokonce sexuálním predátorem - což je vtipný paradox. Obrovským kladem knihy je její nadčasovost - popis akademického prostředí v anglosaském světě 70. let minulého století i snahy měnit za každou cenu společnost a její status quo může nejen český čtenář dobře vztáhnout i na dnešní dobu - sociologii upadnuvší na své váze a důležitosti sice mezitím nahradily různé gender studies a všeliké obskurní humanitní obory, progresivistická tzv. nová levice ovšem do dnešních dnů neztratila na síle a produkuje i u nás mnoho novodobých Howardů Kirků, stačí se jen kolem sebe rozhlédnout...třeba takový Matěj Stropnický pomáhající sociálně slabým ze svého zámku, který mu koupila maminka, jako by docentu Kirkovi z oka vypadl...

1 26.06.2022

Vskutku originální reflexe vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, fenoménu fatálně rozdělené společnosti (to má globální platnost a dobře to známe i u nás), nezasypatelných příkopů mezi nekompatabilními světy městských liberálů/progresivistů a venkovských konzervativně naladěných občanů, v USA specificky mezi východním a západním pobřežím, mezi mondénní elitářskou společností New Yorku a neotesaností lokálů kdesi na konci světa, to celé okořeněné zvláštním sarkastickým podtónem autorova rastru, velmi originálním smyslem pro (černý) humor, ozvěnou noir detektivek a celé navíc umocněné jakýmsi až postapokalyptickým vjemem - sondou do světa post-hippies komunity, do světa lidí záměrně žijících mimo systém, mimo civilizaci... Tohle je opravdu netradiční téma, navíc velmi originálně pojaté - v podstatě podvratný román odkazující třeba k Palahniukově kultovnímu Klubu rváčů...

3 07.05.2022

Spolu s novelou O rodičích a dětech nejlepší a nejsilněji působící Haklova kniha. Silně existenciální, ryze subjektivní, zjevně autobiografický text jako součást autoterapie a produkt psychohygieny...vypsat se z životních krizí...

2 03.04.2022

Vizionářský román proložený častými až esejistickými pasážemi, kterým autor sofistikovaně těží z přelomové doby, ve které právě žijeme - konce éry nedávno utlumené alfabetické kultury (tedy kultury založené na písmu) a nově nastoupivší kultury piktografické (založené na obraze), klipovité, stavící na klipovitosti vnímání, přicházející prve s nástupem MTV a komerčních televizí, ještě silněji pak s érou internetu a sociálních sítí. Jde též o rozkol generací (autorem umně zvolené typyzované hlavní postavy), generace Y a především generace Z vyrůstající s tabletem téměř už v kolébce versus od nových technologií svým věkem odstřižená generace lidí v pokročilém produktivním a především postproduktivním věku, které obrazně ujel technologický vlak a která má a bude mít problémy nejen v profesním životě, ale vůbec fungovat v digitalizované společnosti, státní správě, světě...), k tomu Vadim Petrov chytře staví radikalizující se svět levé a pravé části politického spektra, progresivistickou touhu měnit svět a civilizaci v samých jejích základech x konzervativní obavy ze změny toho, v čem člověk žije většinu života; neobyčejnou sílu a trvanlivost konspiračních teorií a potřebu interpretovat složitý a odtažitý mechanismus fungování světa... Tahle kniha předkládá vskutku mnoho témat k zamyšlení...

2 31.01.2022

Zřejmě nejlepší kniha ze světa tajných služeb, se kterou jsem se kdy setkal! Polo/fiktivní román, který ale o realitě transformace v období konce komunismu a budování demokratických institucí po listopadu 1989 vypovídá více, než ledajaký dokument. Onen velký civilizační zlom - rozpad sovětského impéria a osamostatnění se jeho satelitů a jejich cesta do demokratického světa, tedy na západ - byl cosi výjimečného, živelného, stěží regulovatelného, divokého a nepřehledného...90. léta byla na jedné straně nádhernou dobou opravdové až absolutní svobody, na stranu druhou byla dobou vzniku organizovaného zločinu, mafiánských skupin, vražd na objednávku a rozkrádání transformovaného majetku v nepředstavitelné míře (nepřímo posvěcené Klausovou vládou)...Vadim Petrov k tomu navíc přidává rejdy KGB na našem území, špionážní hry, střet světa rušené zločinecké StB a vznik nových tajných služeb a kopici různých geopolitických ingrediencí z prakticky z celého světa (mne třeba opravdu hodně bavily pasáže a děj odehrávající se v Iráku)...což celé ještě po formální stránce prokládá esejistickými pasážemi, obsáhlými vysvětlivkami, poznámkovým aparátem, citacemi z tisku.. Vážně úžasná a obohacující kniha!

2 18.01.2022

Skutečně si nemohu pomoci, ale vybrat si z holocaustu, tématu tak hrůzného a tragického, právě příběh jedné blazeované buržoázní rodiny, kterým neštěstí a tragický osud druhých přihraje vysněné dítě a jejichž největší starostí během okupace Rumunska je to, že si nemohou koupit nový křišťálový servis plus přijdou o letní sídlo, mi nepřijde právě jako vhodná volba. Když jedna totalita vystřídá tu druhou, kniha začne mít větší sílu, ovšem stejně to celé sráží ta červená knihovna, kterou do románu propašovala autorka svým výrazně ženským rastrem. Je to vlastně nejslabší kniha o holocaustu, kterou jsem kdy četl...

2 13.01.2022

Spolu s Žertem, Nesnesitelnou lehkostí bytí a Nesmrtelností zřejmě nejlepší a nejsilnější román (byť rozsahem spíše novela) Milana Kundery! Román o nadčasovém a universálně srozumitelném a platném tématu - emigraci a jejími důsledky - v tomto případě - na jedince (zajímavá by byla jistě i kniha o důsledcích tohoto fenoménu na společnost a národ - zrovna v našem českém případě národ krvácel odchody těch nejschopnějších jedinců a elit často, opakovaně až cyklicky - po Bílé Hoře, po roce 1848, po Mnichovu, po bolševickém Vítězném únoru, po vpádu ,,spřátelených" bolševických hord Vašavské smlouvy - Kundera to s až hudebním rytmem popisuje takty ,,dvacetiletí"). Formálně skvělá kombinace příběhové a esejistické části, tyhle dvě vrstvy spolu výborně kooperují. Kniha o bolesti nuceného odchodu a o nemožnosti pozdějšího návratu, zapustí-li člověk již nové kořeny...

9 08.01.2022