ondrula
přečtené 1609
Bývali jsme bratři
2019,
Ronald H. Balson
Na dnešním knižním trhu vesměs převládají vyhajpované knihy, které jsou psané rychle, vypočítavě, s pečlivě naplánovanými prvky líbivosti a za účelem dosažení vysokých prodejů a zisků. Čtou se mi poměrně dobře, ale ta prvoplánovitost mi vadí a je to i případ Bývali jsme bratrů. Předně mi vadilo, že autor knihy servíruje čtenáři zajímavosti z polského holokaustu a ukrývá je za vyprávěním Bena Solomona, který skutečně zbytečně rozvláčně celý svůj životní příběh vypráví své advokátce Cat, zatímco ona mu vcelku pochopitelně dává najevo, že na ty kecy nemá čas. Alespoň tedy do okamžiku, kdy se Cat dojme a začne žít staříkovým příběhem do té míry, že hodí vše ostatní za hlavu a dá v práci výpověď. Naivita Cat je omračující, na Benovo historky reaguje tak, jako by o holokaustu slyšela poprvé a dokonce položí otázku: "Co je to ghetto?" Za poměrně nevěrohodnou pokládám proměnu hodného a bratrsky milujícího Otto Piatka v nacistickou zrůdu, ke které dojde tak nějak náhle a bez trošky skutečné empatie. Stejně tak je pro čtenáře trochu zklamáním závěr, protože k tomu celou dobu chystanému soudnímu procesu nakonec nedojde a Piatek se dočká jiného osudu, opět poměrně dosti neuvěřitelného. Bylo zřejmě snadné psát o chystaném soudním procesu, jelikož autor R. H. Balson je původním povoláním advokát. O poznání větším martýriem bylo zřejmě pro překladatele přeložit termíny z amerického procesního práva; trošku o tom něco vím a nepřiléhavost a chybnost těch překládaných právních institutů do češtiny zřetelně svědčí o tom, jak překladatel trpěl. Proč tedy po mé zdrcující kritice (která jistě R. H. Balsona uvrhne do zoufalství) dávám tři hvězdy? No protože … se to v zásadě čte hezky.... celý text
Selský baroko
2011,
Jiří Hájíček
Popravdě četlo se mi to obtížně. Jsem Jihočech a náš venkov mám rád, ale do četby Selského baroka jsem se musel nutit. Nepřirozenost, nudnost a taky snad i jistá absurdnost dialogů mezi postavami (i mezi těmi vedlejšími) mi připomínala prvotiny mladých a nevypsaných autorů. Takhle spolu prostě lidé ve skutečnosti nemluví. Minulost Rozálie Zandlové mě nezajímala a postupně mě začala i otravovat. Ukňouraná ublíženost a strojené pohodářství Pavla Straňanského mě dokonce poněkud popuzovaly. Závěrečné senzační rozuzlení příběhu mi přišlo nereálné a směšné. Zaujalo mě, že Pavel, který neustále dával na odiv svou chudobu a nedostatek příjmů, neustále vysedával po kavárnách a hospodách, napájel se tam veškerým sortimentem a sežral při tom horu tatranek. Chystal jsem se na tuto knihu celých těch 15 let od té doby, co jsem jí poprvé v roce 2005 listoval v knihkupectví a nečekal jsem takové zklamání.... celý text
