ondrula
přečtené 1610
Dva dopisy Pospischielovi
1972,
Max von der Grün
Měl jsem jistá očekávání, Max von der Grün je slavný romanopisec, Dva dopisy Pospischielovi je jeho zřejmě nejproslulejší román, v roce 1970 podle něj byl natočen film, navíc kniha reaguje na činnost Freikorpsu v Egerlandu, což mě zajímá. Ve výsledku jsem byl zklamán a knihu považuji za podprůměrné nebo přímo slabé dílo. Následují SPOILERY, které jsou ovšem pro mojí recenzi nezbytné. První polovina knihy je strašně utahaná, autor popisuje nezajímavý usedlý Pospischielův život v Dortmundu, jeho cesty do nudné práce a z nudné práce k nudné rodině, nudné procházky se psem a nudné rozhovory se sousedy. Do děje vstoupí dopis Pospischielovy matky, která vyjadřuje poznatek, že asi ví, kde bydlí někdejší nácek Baierl, který před 20 lety udal otce. Pospischiel, ač sám neví proč, pocítí umanutou potřebu se jet podívat na Baierla. V podniku si chce vzít 3 dny volno, ale je mu sděleno, že jej v žádném případě nedostane. Pospischiel se přesto sebere a zcela nezodpovědně odjede do vzdáleného Bavorska, aby vykonal svou touhu. Baierla skutečně potká, ale vzmůže se jen na žvanění o blbostech. V noci se pak připosraně rozhodne Baierlovi pomstít tak, že mu na domě ostříhá popínavku, jeho chloubu. Někde v této fázi se děj knihy začíná rozpadat do nějakého podivného psychedelického experimentu, který jsem nepochopil, ale který je typický pro umělecká díla ze 60. let. Pospischiel se setká s Baierlovou vnučkou, všelijak jí po Německu popováží autem, ale ještě předtím společně nesmyslně pokácí vzrostlý strom, aby se mu podívali na letokruhy. Pospischiel se vrátí do Dortmundu a setká se s kamarádem, který lamentuje, že mu z baráku někdo ostříhal popínavku, jeho chloubu (zde jsem nabyl přesvědčení, že Pospischiel zešílel a celá cesta do Bavor byla jen v jeho hlavě a mezitím že se potloukal nepříčetně po Dortmundu a škodil sousedům). Pospischiel přijde domů a hrozně se diví, že tam na něj čeká výpověď z podniku, protože 3 dny nebyl v práci. Pospischiel se vydá do podniku a prodělá zde nějaké podivné kolečko, když ho odchytne asi tak 6 lidí a všichni mu říkají úplně ta samá slova ("Dej si pozor, něco se na tebe asi chystá, rozhodně nenech si to líbit." Pospischiel: "No už jsem dostal výpověď." Postava vždy beze slova odchází a Pospischiel nakonec s nepořízenou taktéž). Tahle absurdní scéna mě utvrdila v názoru, buďto že se Pospischiel definitivně pomátl anebo že Max von der Grün pod vlivem LSD dosahuje netušených hlubin tehdy módního absurdního románu. Závěr knihy je zřejmě to, k čemu von der Grün celou dobu směřoval, co byl ostatně leitmotiv jeho celoživotního díla, a sice protest proti nespravedlivým pracovním podmínkám v prostředí cynického kapitalismu. Svůj vytoužený sociálně-kritický prvek pak autor navozuje závěrečnou scénou, kdy za Pospischielem domů přileze ředitel podniku a nabídne mu, že Pospischiel může v podniku dál pracovat, ale že za trest za třídenní absenci přijde o některé své výhody, bonusy a prebendy, které si tam mezitím za dlouhá léta vysloužil. Pospischiel zcela nepochopitelně, namísto toho, aby řediteli vděčně líbal ruce, že mu zachoval solidní práci, se může vzteky podělat, že jej kapitalisticky vydírají, ale nakonec svolí. Manželka, která je celou dobu hysterická, že Pospischiel už znovu nenajde takovou práci, je nyní z té sociální nespravedlnosti na infarkt. Tak román končí. Koukal jsem ještě pod záložku, jestli to nějak skrytě nepokračuje, protože tak hloupý konec jsem opravdu nečekal. O žádnou sociální nespravedlnost se dle mého názoru pochopitelně nejedná, Max von der Grün to v tomto románu hrozně láme přes koleno. Na úplný závěr knihy jsem si uvědomil, že hypotetické šílenství, které by ospravedlnilo některé Pospischielovy krajně nelogické kroky, se nepotvrdilo a psychedelické motivy děje také zůstaly neosvětleny. No to jsem si zase početl poklad světové literatury.... celý text
Sedláci II, Zima
1926,
Władysław Stanisław Reymont
Fenomenální Reymontův román pokračuje zimním vyprávěním. Realistické líčení zimních mrazů, plískanic a vánic je tak sugestivní, že z toho běhá mráz po zádech. Druhý díl Sedláků je ovšem především o (ne)naplněných milostných vášních mezi Antkem a Jagnou, přičemž podle očekávání Boryna, Hanka a vůbec celá ves Lipka to milencům nijak neulehčuje. Na rozdíl od prvního dílu, který byl tak nějak dějově vyvážený, platí, že díl druhý je opanován bouřlivými emocemi milostných a nenávistných vztahů hlavních aktérů příběhu. V pravém slova smyslu akční závěr knihy je dechberoucí.... celý text
Tajemství sídla Craven Manor
2019,
Darcy Coates
odpad!
Slabota. Příběh je žánrově na pomezí pohádky a duchařského příběhu pro školní mládež, rozhodně se nejedná o horor. Všechny ty motivy knihy jsou takové přihlouplé: Danielova poctivost, Kylova vychcanost, zlaté mince, duch dívenky, neuvěřitelné metamorfózy, boj dobra se zlem a ten konec...... celý text
Klášterní madrigal
2011,
Vlastimil Vondruška
Z vlastní zkušenosti vím, že pan Vondruška má smysl pro humor a je to ostatně patrné i v jeho knížkách. Přesto mi taková bláznivá taškařice od něj nesedí. Je to dílo z kategorie "legrace za každou cenu" a takové dílo obvykle přestává být vtipné a začíná být trapné. Například hláška "Chceš do držky?" se objevuje v průměru asi tak čtyřikrát na každé straně a tomu se člověk už nemůže smát. Další věc, která mi vadí, je, že autor do svých knih pod tlakem neustále cpe sex. Dívky neustále s někým lehají anebo se aspoň vyptávají náhodných kolemjdoucích, jestli je nechtějí pomilovat. Muži všech věkových kategorií jsou zpravidla postiženi podobnou umanutostí. Není to žádná pornografie a ani to není vulgární, vlastně je to takové rozpustile roztomilé, ale je toho příliš.... celý text
Sedláci I, Podzim
1926,
Władysław Stanisław Reymont
Již před delším časem jsem zjistil, že vesnický román dokáže být neobyčejně silným zdrojem poučení i zábavy. Za obojím však stojí ještě něco: jakási esence samého života, odkaz životní moudrosti předků, mohutné životní pouto mezi přírodou a člověkem. Proto je četba vesnického románu pro mě zajímavá. Mám v čerstvé paměti třeba Mlhy na Blatech, Jana Cimburu nebo Zapadlé vlastence. Mlhy na blatech jsou tak nějak klostermannovsky užvaněné, Jan Cimbura je jaksi mravokárný a ukňouraný, Zapadlí vlastenci jsou nudní. Vše jsem ale dočetl do konce. Když pak člověk otevře Reymontův román Sedláci, je to jako kdyby dostal ránu pěstí. Tak nádherné popisy krajiny a jejích proměn, črty lidských charakterů a jejich pohnutých osudů, epické dějové zvraty, živé zobrazení lidových zvyklostí a slavností... o tom se může výše zmíněným autorům zvučných jmen (Klostermann, Baar, Rais) jen zdát. Však ne nadarmo je také Reymont laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Zpočátku jsem se trochu bál, jak budu vnímat polský román, protože jednak s nimi nemám moc dobré zkušenosti a jednak jsem nostalgický vlastenec a selské prostředí v sousedním Polsku by mi mohlo být třeba cizí. Opak je pravdou, kulturní rozdíly jsou poměrně mírné a přesto zábavné, poučné a osvěžující. Paralely s českým prostředím jsou naopak silné. Je mi záhadou, proč Reymont není v Čechách známější a čtenější, když na hlavu poráží svým spisovatelským uměním naše učebnicové klasiky. Ale třeba je to i dnešní dobou a silně konkurenčním knižním trhem; Sedláci je přeci jen četba pro fajnšmekry a vydat dnes čtyřdílný epos napsaný před 116 lety (sic!) by byla zřejmě nakladatelská sebevražda. Jen na okraj - v Čechách byli Sedláci vydáni naposledy v roce 1951, tedy před 70 lety, to je síla.... celý text
Kavky nad městem
2014,
Vlasta Dušková
Atraktivní téma sepsané nudným a nečtivým způsobem. Krumlov má jednu zvláštní vlastnost. Jeho neuvěřitelně silná atmosféra pudí ohromnou spoustu tvůrců k uměleckému vyjádření. Na mnoha případech z oblasti literatury, filmařství, malířství, sochařství a jiného kumštu bych mohl doložit, že se však ve výsledku pravidelně jedná o díla spíše slabá a podprůměrná. O Krumlově byla napsána celá řada historických románů, přesto žádná z těchto knih se nestala Knihou, na kterou by mohl být Krumlov hrdý. Když se vrátím ještě ke Kavkám nad městem, přijde mi, že autorka má problém s jazykem jako s vyjadřovacím prostředkem, a proto se do její knihy nedá dost dobře začíst. Své myšlenky formuluje třeba takto: „Myslela na Manka, ke kterému vzhlížela s neskonalým zbožňováním“. Tohle já považuji za nedostatečnou a nevyzrálou práci s češtinou.... celý text
Příběh zbloudilé kulky
2017,
Lubomír Kubík
Lubomíra Kubíka jsem do nedávna vůbec neznal, jeho kniha mi přišla pod ruku náhodou. Přesto se jedná o autora neobyčejně talentovaného. Kniha je napsána strhujícím způsobem, je neobyčejně čtivá a zajímavá. Pan Kubík navíc výborně pracuje s historickými fakty; hloubka jeho erudice je zjevná a přitom se nenechává strhnout k tomu, aby své poznatky čtenáři vulgárně a pod tlakem vnucoval, jak se tomu ostatně neubrání spousta jiných spisovatelů. Tak trochu se zabývám česko-německými vztahy a díky této knize jsem se dozvěděl některé zajímavé myšlenky, které mě nutily k hlubšímu zamyšlení. Proč nedávám plný počet hvězd? Protože přestože se jedná o knihu od počátku napínavou, trošku mě mrzelo, že narativní oblouk nevyvrcholil nějakou dostatečně dramatickou scénou. Kniha, která je jinak plná násilí, křivd, zloby a lidské ubohosti logicky směřovala k určité explozi, ta se ale nakonec nekonala.... celý text
Život alchymistův
2004,
Václav Kaplický
Knihu vnímám jako typického představitele normalizačního historického románu. Jedná se o styl pomalu plynoucí, popisný a dosti nudný. A to přesto že se jedná o příběh renesančního dobrodruha a hochštaplera Kelleyho, v jehož životě nebyla nouze o náležitá dramata. Měl jsem u Kaplického týž problém s Kladivem na čarodějnice; přijde mi, že autor tak nějak popisuje historickou scénu, bez většího nápadu sepisuje dialogy postav, ale nemá talent k tomu, aby čtenáře zaujmul či dokonce strhnul. Problém je možná také v tom, že kniha na svých asi 260 stranách se snaží obsáhnout románovou formou celý Kellyho život, což je ovšem na historicko - biografický román zoufale malý knižní rozsah a kniha nakonec působí skoro až jako životopisný medailon. U takových knížek mám zkušenost, že po nich sáhnu, když momentálně nemám po ruce nic atraktivnějšího, čtu je nekonečně dlouho a dočtu je se zaťatými zuby anebo vůbec ne.... celý text
