ondrula
přečtené 1609
Jan Žižka
2019,
Petr Čornej
Knihy Petra Čorneje čtu už dobře čtvrt století, jeho narace mi velmi vyhovuje, protože je (na poměry vědeckého textu) velmi čtivá i pro širší veřejnost. Prof. Čornej si na své vysněné dílo o Žižkovi počkal na důchod, aby měl na psaní klid, utřídil si myšlenky a zúročil své celoživotní badatelské úsilí. Výsledkem je Čornejovo životní dílo, které se zcela po zásluze dočkalo ocenění knihy roku v prestižní soutěži Megnesia Litera. Což - považte - je na historiografické pojednání pozoruhodný výkon. Přesto musím dát za pravdu některým čtenářům, které sáhodlouhá pojednání o historických souvislostech a zvláště pak detailní popisy událostí, osob a majetkových poměrů unavovaly a připadaly jim příliš podrobné. Někdy to tak skutečně může být, inu nejedná se o dílo krásné literatury a prof. Čornej zcela zjevně místy nemohl nepropadnout své profesní deformaci směřující k vědecké popisnosti. Na druhou stranu - jak autor na závěr knihy sám poznamenává - kniha by klidně mohla mít dvojnásobný rozsah a poznámkový aparát by mohl nakynout dokonce na desetinásobek. Žižkův život byl celými generacemi vědců mnohokrát prozkoumán a uvážíme-li, že počet listinných pramenů a archeologických stop je s největší pravděpodobností v relaci k Žižkově době již vyčerpán, musel prof. Čornej vyvinout takřka nadlidské úsilí, aby k tolikrát již recyklovanému tématu přinesl nějakou podstatnou vlastní přidanou hodnotu. V tom vidím přibližně polovinu Čornejova úspěchu. Druhá polovina pak je ta překrásná práce s jazykem, která je pro prof. Čorneje symptomatická, kdo kdy slyšel nějakou jeho přednášku, tak ví, že pan profesor dokáže takto krásně s češtinou pracovat přirozeně a spatra. Ještě jednu poznámku. Na celé knize je patrné, že historik Žižkova života má nelehkou úlohu, když o jeho životních osudech musí nejednou spekulovat, domnívat se a usuzovat. Není divu, když se dočteme, že zprávy o Žižkovi zmizí z pramenů klidně na 20 let. Proto ve mně třeba nebudily moc velkou důvěru zprávy o jednookém bojovníku, které jsou známy z bojůvek stoleté války, účasti na konfliktu mezi Řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií i odjinud (úřad na dvoře krále Václava). A přestože si tím popularitu jistě nezjednám, dovolím si na závěr jeden kontroverzní hodnotící soud. Žižka a jeho činy mi byly odporné. Žižku (i s vědomím historických souvislostí a konsekvencí doby počátku 15. století) vnímám tak, jak to prof. Čornej nemá rád, totiž jako lupiče, vraha, nájemného zabijáka, žoldnéře, později na sklonku jeho života i jako primitivního náboženského fanatika a pachatele masakrů na nevinném civilním obyvatelstvu. Nevidím proto důvod, který je asi zřejmý mnohým jiným, proč je právě Žižka oslavován četnými pomníky, sochami a památníky i jinak. Žižka notnou dávkou přispěl k tomu, proč je středověk vnímán jako věk temnoty, ze kterého se řízení dějin pozvedávalo ještě dlouhá staletí.... celý text
Jarmarečník
2020,
Vlastimil Vondruška
S gustem a chutí jsem si přečetl další díl. Ve srovnání s ostatními Vondruškovými ságami (Husitská epopej, Přemyslovská epopej) má Křišťálový klíč větší výhodu ve čtivosti, sympatických a uvěřitelných postavách a také v zajímavějších historických reáliích. Jakoby baroko sedlo autorovi lépe než středověk. Dokonce mi přijde, že pan Vondruška tentokrát ubral i na neustálém nastrkování různých forem dobového miliskování a jiné kopulace.... celý text
Oko rudého cara
2011,
Sam Eastland (p)
Je to tak nepovedená kniha, až jsem užasl, že jsem ji přečetl celou. Chaos okolo různých fantastických verzí osudů posledních Romanovců vyplnil větší část knihy, o zbytek se postaraly bez nápadu napsané akční scény. Za zcela nejhorší však považuji reminiscence do posledních let vlády carského režimu, které rozvláčně popisují směšně úlisnou snahu cara Mikoláše vetřít se do přízně a skamarádit se s nýmandem Pekkalou. Podobně pak Pekkalovi do zadku v závěru knihy pokouší vlézt Josif Stalin, takže čtenář může nabýt dojmu, že inspektor Pekkala je nějakým univerzálním spasitelem lidstva. Špatný.... celý text
Vyšinutí
2014,
Michael Katz Krefeld
Výjimečně špatně napsaná kniha. Horší je snad už jen její překlad ("caucasian race" přeloženo jako "kavkazská rasa", to je síla). Trpící detektiv alkoholik s dobrým srdcem a podivínskými přáteli, to je v dnešní době takové klišé, že je to až neuvěřitelné. Kdyby M. K. Krefeld aspoň uměl psát, jako to umí Nesbo, ale to on neumí. Taky bych uvítal, že když už autor v jedné dějové linii věnuje prakticky třetinu knihy vývoji a vývinu osobnosti pozdějšího vraha - magora, že by mohl aspoň pořádně objasnit motiv vražd. Nestane se tak. Na úplný závěr knihy proběhne jakýsi plytký a velice odfláknutý fight se záporákem, a ještě nějaká sladkobolná omáčka a konec. Opravdu nevydařené dílo.... celý text
