1. Domů
2. Autoři
3. Jiří Peňás
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 11
• Bazar 6
• Životopis
• Citáty 6
• Diskuze 2

Nová kniha Jiřího Peňáse

Pábení a naděje: Eseje o umění a kultuře

Jiří Peňás myslí v pohybu. A někdy i nepopulárně proti větru, jindy má vítr v zádech. Shromažďuje různá pro a proti, svoboda je mu bytostně vlastní. Jeho texty ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 11 knih

Nové komentáře u knih Jiřího Peňáse

Výpravy pro čtvero ročních období

„Čtvrtá kniha výprav je méně vlastivědná a více cestopisná, její těžiště totiž leží spíše v zahraničí (kromě obvyklých středoevropských destinací i Rumunsko a Irsko). V tuzemsku se Jiří Peňás podíval třeba na Valašsko (a potkal tam muže, jehož po sto dnech v naprosté temnotě zcela pohltilo naprosté nic), ale nejvíce kapitol je z Posázaví a okolí někdejšího SS-Truppenübungsplatz Beneschau. Přes toto pohnuté období, kdy esesáci vysídlili třicet tisíc místních, tam zůstala zachována řada míst, která lahodí autorovu staromilství (ať už jde Konopiště arcivévody Františka Ferdinanda nebo Vrchotovy Janovice osobité aristokratky Sidonie Nádherné, mezi jejíž přátele patřili třeba Karl Kraus či Max Švabinský). Nepřežila samozřejmě početná židovská komunita v Kosově Hoře u Sedlčan, aspoň tam dnes lze navštívit opravenou synagogu. V cizině se zápisky stávají více esejistickými, především ty ze Spiše, kde autor připomíná smutné léčení Jiřího Wolkera v Tatranské Poliance nebo slova historika Jána Mlynárika, jak za války „ze slovenské půdy vyvřela všechna špína, ziskuchtivost, pomsta a malost“ a běžný lid si svou nedostatečnost léčil „útlakem lidí podstatně civilizovanějších, kulturnějších a vzdělanějších“. Cesty po Rakousku jsou zase poněkud bolestné, protože ukazují, jak by to s trochou snahy mohlo vypadat i u nás. I na irském venkově každé stavení s krajinou „splývá a ladí, ctí tradici a kolorit. Tím se civilizace odlišuje od necivilizace, že i obyčejní lidé vědí, co mají stavět, jak to má vypadat a jakou to má mít barvu: když se vrátíte do Čech, uvědomíte si, jak jsme v tomhle úplně vedle.“ Jako by současné obyvatelstvo přestalo mít cit pro krásu krajiny a kulturního dědictví a řeklo si, že „to nemá cenu, že to takhle stačí“, takže historické fasády jsou přelepené polystyrenem natřeným na zářivě modrou, protože byla zrovna v akci v OBI, a ještě se Rakušanům pošklebujeme, že mají ty vesnice nějak podezřele vypulírované…“... celý text
— kristleko

---

Pábení a naděje: Eseje o umění a kultuře

„Mistrná kniha nadčasových esejí vydaných k životnímu jubileu autora. Doporučuji všem zájemcům o literaturu, film, výtvarné umění, fotografii, architekturu, zkrátka o umění. Jiří Peňás je Kulturní publicista s velkým K! Tato kniha je prostě moudrá, "Peňásovsky" kultivovaná i vtipná, směřujíc pod povrch událostí a životních příběhů jednotlivých kulturních velikánů. Ač mé očekávání bylo značné, protože jsem měl za sebou několik autorových knižních "Výprav", byl jsem zasažen! Nechal jsem se unášet autorovým "Pábením" a na konci čtení mám pocit "Naděje", že kvalitní kulturní publicistika u nás ještě ŽIJE! Přeji této knížce, aby jí "objevilo" co nejvíc čtenářů...“... celý text
— ggm

---

Výpravy pro blízké i vzdálenější

„V roce 2021 jsem byla na hudebním festivalu v Hradci nad Moravicí. V průběhu festivalu mi došlo čtivo, tak jsem si na jednom z festivalových stánků koupila knihu Jiřího Peňáse Výpravy pro blízké i vzdálenější a nechala si ji autorem podepsat. Přečíst knihu mi pak s přestávkami trvalo krásné čtyři roky. Nebylo to tím, že by kniha byla nějak nezajímavá. Spíš naopak – jde o jednotlivé výlety po vlastech českých, rakouských, maďarských, polských a německých. Tolik různých zážitků nejsem schopná vstřebat najednou, tak jsem si knihu postupně dávkovala – s většími a menšími přestávkami. Velice mi vyhovoval styl, s jakým Jiří Peňás své výpravy popisuje a vlastně i podniká – nejde mu jen o všeobecně známá místa, ale zajímá se i o místní osobnosti, jazyk a kulturu. O těch dokáže psát krátce, ale poučeně. Takhle například popisuje svou návštěvu v Javorníku se zajímavostmi jazykovými i religionistickými: Jako v Javorníku. Tam stačí chvíli sedět na zápraží, poslouchat zvuky a za chvíli začnou létat roháči. Létající roháči, to je pozoruhodná věc, neboť letí vzpřímeně, protože musejí vyvažovat ty parohy, které by je jinak táhly k zemi. Jinou zajímavostí je pak nářečí, které by mělo být chráněno zákonem podobně jako ten roháč, Lucanus cervus. Takovým vzácným, ochranu zasluhujícím zvukem je především přeškrtnuté l, které se vyslovuje jako uo, což není všechno, protože jak tvrdí jazykovědec Rychlík (Rychuoík), jazykově nadaní lidé tam stále používají aorist, což je archeologický způsob, jak vyjádřit čas minulý a budoucí dohromady, tedy věčnost; v Čechách ho naposledy užívali husiti, bitvou u Lipan zanikl – a jeho zbytky se přesunuly na východní Moravu. S touto lingvistickou výjimečností souvisí ovšem i zdejší výjimečnost religionistická, neboť v některých obcích na Horňácku, především opět v Javorníku, je dosud silně rozšířená baranská hereze, tedy evangelické vyznání českobratrského typu, jež se tam přesunulo na konci 16. století z východních Čech a zde u hranic s Uhrami přečkalo zuby nehty všechny úklady a protivenství. Hned pod Břetislavovým domkem se rozkládá pozoruhodná, velkou stodolu připomínající stavba evangelického sboru, jež si tam obyvatelé Javorníku postavili, jak jen to císař Josef II. svým slavným tolerančním patentem dovolil. Jde tedy o tzv. Toleranční kostel (bez věže, zvonů a na okraji vsi), na jehož štítě je nápis „Pojďtež ke mně všickni“ a nad tím kalich, což by někdo mohl považovat za štamprli a nápis za výzvu k návštěvě výčepu. Jenže podává se tam z misálů slovo Boží a pějí se tam z kancionálů českobratrské písně v podobě stejné jako před třemi sty lety. Ty švabachem vytištěné knížky tam přinesli Javorničtí, hned jak to bylo možné (měli je předtím poschovávané v těch vydlabaných roštech), a od té doby tam leží v lavicích k použití. Nikdo je nesebral, ale pro jistotu se tam v posledních letech raději kostel zamyká, jako už všude. Vedle je fara, která má nad každým oknem jméno nějakého bratra, takže to vypadá, že se otevře okno a bude tam: Jan Hus, Petr Chelčický, Lukáš Pražský, Jan Blahoslav a J. A. Komenský: když to viděl Arnošt Goldflam, zeptal se prý, jestli tam ti pánové bydlí. To říkal Břetislav Rychlík. Jiří Peňás už vydal šest knih svých „výprav“. Ráda jsem se s ním vypravila na opravdu zajímavá místa. Jedno už jsem na základě jeho doporučení navštívila také a na další se chystám. Až budu mít ty svoje výpravy na základě jeho doporučení hotové, ráda se pustím do další jeho knihy.“... celý text
— Matematicka

---

---

Výpravy pro starší a pokročilé

„První díl Výprav, který jsem paradoxně četl asi až jako třetí v pořadí. Kvalita je od počátku nastavena na vysoké úrovni. Cením především část o Sicílii, která se pro mě stala za léta cestováním takřka druhým domovem.“... celý text
— Lesní_chodec

---

Výpravy pro blízké i vzdálenější

„Velice mi vyhovoval styl, s jakým Jiří Peňás své výpravy popisuje a vlastně i podniká – nejde mu jen o všeobecně známá místa, ale zajímá se i o místní osobnosti, jazyk a kulturu. O těch dokáže psát krátce, ale poučeně. Jiří Peňás už vydal šest knih svých „výprav“. Ráda jsem se s ním vypravila na opravdu zajímavá místa. Jedno už jsem na základě jeho doporučení navštívila také a na další se chystám. Až budu mít ty svoje výpravy na základě jeho doporučení hotové, ráda se pustím do další jeho knihy. "Jako v Javorníku. Tam stačí chvíli sedět na zápraží, poslouchat zvuky a za chvíli začnou létat roháči. Létající roháči, to je pozoruhodná věc, neboť letí vzpřímeně, protože musejí vyvažovat ty parohy, které by je jinak táhly k zemi. Jinou zajímavostí je pak nářečí, které by mělo být chráněno zákonem podobně jako ten roháč, Lucanus cervus. Takovým vzácným, ochranu zasluhujícím zvukem je především přeškrtnuté l, které se vyslovuje jako uo, což není všechno, protože jak tvrdí jazykovědec Rychlík (Rychuoík), jazykově nadaní lidé tam stále používají aorist, což je archeologický způsob, jak vyjádřit čas minulý a budoucí dohromady, tedy věčnost; v Čechách ho naposledy užívali husiti, bitvou u Lipan zanikl – a jeho zbytky se přesunuly na východní Moravu. S touto lingvistickou výjimečností souvisí ovšem i zdejší výjimečnost religionistická, neboť v některých obcích na Horňácku, především opět v Javorníku, je dosud silně rozšířená baranská hereze, tedy evangelické vyznání českobratrského typu, jež se tam přesunulo na konci 16. století z východních Čech a zde u hranic s Uhrami přečkalo zuby nehty všechny úklady a protivenství. Hned pod Břetislavovým domkem se rozkládá pozoruhodná, velkou stodolu připomínající stavba evangelického sboru, jež si tam obyvatelé Javorníku postavili, jak jen to císař Josef II. svým slavným tolerančním patentem dovolil. Jde tedy o tzv. Toleranční kostel (bez věže, zvonů a na okraji vsi), na jehož štítě je nápis „Pojďtež ke mně všickni“ a nad tím kalich, což by někdo mohl považovat za štamprli a nápis za výzvu k návštěvě výčepu. Jenže podává se tam z misálů slovo Boží a pějí se tam z kancionálů českobratrské písně v podobě stejné jako před třemi sty lety. Ty švabachem vytištěné knížky tam přinesli Javorničtí, hned jak to bylo možné (měli je předtím poschovávané v těch vydlabaných roštech), a od té doby tam leží v lavicích k použití. Nikdo je nesebral, ale pro jistotu se tam v posledních letech raději kostel zamyká, jako už všude. Vedle je fara, která má nad každým oknem jméno nějakého bratra, takže to vypadá, že se otevře okno a bude tam: Jan Hus, Petr Chelčický, Lukáš Pražský, Jan Blahoslav a J. A. Komenský: když to viděl Arnošt Goldflam, zeptal se prý, jestli tam ti pánové bydlí. To říkal Břetislav Rychlík."“... celý text
— Matematicka