1. Domů
2. Autoři
3. Jiří Kovařík
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 106
• Bazar 47
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 4

Nová kniha Jiřího Kovaříka

Kardinál Richelieu

Kdo by neznal dík Třem mušketýrům Alexandra Dumase či části mnohasvazkového cyklu Roberta Merle Štěstěna Francie kardinála de Richelieu, prvního ministra „muške... detail knihy

Populární knihy

/ všech 106 knih

Nové komentáře u knih Jiřího Kovaříka

Napoleonovi protivníci (1805-1815)

„Nápad na knihu zaměřenou na Napoleonovy největší protivníky je skvělý, s provedením už je to bohužel horší. Hlavní problém knihy spočívá v tom, že je hrozně stručná a nepřináší mnoho nových informací. Nejzajímavější mi v ní přišla úvodní kapitola o Wellingtonovi v Indii. Jinak jde v podstatě jen o stručné shrnutí napoleonských válek, které lze nalézt v mnohem lepší podobě v jiných knihách autora. Navíc mi přišlo, že kniha mohla být místy přísnější k jednotlivým vojevůdcům, zejména ke Kutuzovovi.“... celý text
— Hor89

---

Napoleonovi protivníci (1805-1815)

„Tak tohle je bezpečně nejslabší kniha, kterou jsem od J. Kovaříka četl. Jedná se o jakýsi zestručnělý kompilát z jeho daleko propracovanějších a lepších knih týkajících se napoleonských válek. Chápu, že edice Bitvy a osudy válečníků chronologicky vyžadovaly i „něco“ z napoleonských válek, ale tenhle kompilát je snad až nedůstojný Kováříkovy úrovně. Kniha mi nic nového nepřinesla (snad srozumitelně popsaného působení A. Wellingtona v Indii a mládí „maskota“ pruské protinapoleonské armády Bluchera), ale jsou v ní dvě ale. Jedno malé a jedno s vykřičníkem. V knize o roku 1812 Kovařík vůbec nešetří Kutuzova. A podle jiných knih a zdrojů oprávněně. Zde je Kutuzov ve dvou kapitolách. V první, vrcholící bitvou u Slavkova je najednou autorem oslavován jako hrdina bez bázně a hany a včetně poznámky, že na rozdíl od Suvorova a Žukova si svoji proslulost zaslouží. A v části kampaně v Rusku už Kovařík není zdaleka tak příkrý, jako v případě 1812. Jak to tedy s touhle ruskou ikonou bylo? To druhé ale s vykřičníkem se týká Napoleona samého a hlavně jeho významu v historii. A tady skvělý vojenský historik a vypravěč zcela selhává v historii obecné. Na předposlední stránce píše, že čtyři mocnosti odsoudily vše, co francouzská revoluce přinesla a Anglie se stala vlastně součástí svaté aliance. Evropa prý změnila pána, místo muže neprávem označovaného za diktátora (!), jí vládly vítězné mocnosti. Stejně by se ale takhle dal popsat pád Hitlerova Německa. Tohle nepravdivé tvrzení se svojí manipulativností vyrovná tomu, jak se s historií zacházelo před víc jak třiceti lety. Otázka je, co francouzská revoluce skutečně přinesla, ale taky co vzala. Napoleon stvořil první moderní totalitní režim se shodnými znaky, jako nesly totalitní režimy ve XX. století. Revoluce skutečně přinesla rovná práva každému jednotlivci. Ale už od začátku sklouzla k tomu samému, co jsme mohli pozorovat u revoluce v Rusku v roce 1917. Napoleon se zmocnil absolutní vlády (rozehnání parlamentu vojáky bylo příznačné) a když ho přestal uspokojovat titul prvního konzula, prohlásil se – císařem republiky. Absurdní titul. Ale nejen to. Napoleon vyprázdnil ideály Francouzské revoluce a udělal z nich exportní artikl. Pod heslem „svobody, rovnosti a konce feudalismu“ vpochodoval do cizích zemí, které následně vojensky okupoval, dosadil do nich své příbuzné a maršály, a hlavně je ekonomicky vyždímal. To je zcela shodná metoda, jakou později použil Sovětský svaz při „osvobozování“ východní Evropy. Jako první v moderních dějinách dokázal propojit státní moc s absolutní kontrolou společnosti za využití všudypřítomného aparátu tajné policie, sítě donašečů a systému politických věznic. Justiční vražda vévody z Enghienu v roce 1804 měla zastrašit jak royalisty, tak jakoukoliv jinou opozici, ať už vpravo, nebo vlevo. Sledován, cenzurován a kontrolován byl soukromý i veřejný život občanů. Zcela zlikvidoval svobodný tisk a zavedl absolutní cenzuru. I když neměl žádnou totalitní státostranu, zřídil novou šlechtu císařství. A kromě policie a justice byla jeho hlavní oporou armáda. Té bylo dovoleno vše, tedy hlavně v zahraničí. Vytvořil i vlastní moderní kult osobnosti, a to i s podstatně omezenějšími prostředky než měli jeho následovníci. Někteří lidé tak rádi připomínají jeho zákoník (skromně ho pojmenoval po sobě) a který vznikl ještě před jeho nástupem k absolutní moci, ale rádi zapomínají na jeho Císařský katechismus. Jeho pomocí měly být indoktrinovány děti už raného mládí. A co 15. srpen, den „svatého“ Napoleona? Osobně „redigoval“ ony zprávy z bojiště, z toho vzniklo ono rčení, že lže jak Bulletin. Jeho kult osobnosti se projevil i v umění a architektuře, Grosovy a Davidovy obrazy až příliš připomínají díla pozdějších nacistických nebo stalinistických „realistů“. A co zcela zbytečný monstrózní Vítězný oblouk a vůbec cela ta empírová architektura? A dostáváme se k tomu nejhoršímu. Na bojištích napoleonských válek zůstalo 2,5 až 3 miliony mrtvých vojáků. Na počtech civilistů se dodnes historici neshodnou, ale i ty nejstřízlivější odhady se pohybují v řádech jednotek miliónů. Totálně zdevastované Španělsko a Portugalsko, vykradená Itálie, ožebračené západní Německo s Nizozemím, a nakonec i Polsko a Ukrajina s Ruskem. A Anglie s prázdnou státní pokladnou, ekonomikou v krizi a se zmrazenou politickou agendou (volební právo, reformy justice a správy, zrušení otroctví, irská otázka). Vývoj zastavený na dvacet, třicet let. A válečné zločiny, které začal pojmenovávat až moderní doba. Ty pan Kovařík popsal v částech týkajících se Poloostrovní války a tady mu nevadí? Proč je najednou tak zaslepený? Opravdu je pro něj najednou Napoleon demokrat, republikán a světlo tehdejšího světa? A nakonec - ona sláva a velikost Francie, která vedla k rozmachu třeštícího nacionalismu se všemi průvodními jevy dvacátého století je taky práce oné úžasné revoluce a hlavně Napoleonovy diktatury. To by měl pan Kovařík vzít v úvahu, nakonec v jeho jiných knihách i z tohoto období je mnohem objektivnější…“... celý text
— jadran

---

Caesarovy legie

„Ten Caesar, to byl ale řízek, to nelze popřít. Kniha se věnuje v podstatě jenom jemu, historický záběr je tu neuvěřitelně krátký, ale tahle část římských dějin byla prostě tak nabitá událostmi a podrobně zdokumentovaná, že se sem toho už víc nahustit nedalo. Ale první část a Crassově výletu do dnešního Turecka byla taky dechberoucí. Kniha bez diskusí suprová, takže vrním blahem a sahám po dalším svazku.“... celý text
— Stromm

---

---

Rytířská krev - Rytířské bitvy a osudy II. 1208-1346

„Keďže ma zaujíma problematika katarskej herézy najviac som sa tešil na prvú kapitolu, no ani zvyšok tradične nesklamal. Každá z popisovaných bitiek má zásadný historický význam, čo majú však spoločné je, že tak ospevované rytierske ideály sa tvárou v tvár realite bitky rozplynuli a víťazil tvrdý pragmatizmus. Pocit pýchy a nadradenosti sa ukázali byť fatálne či už pri Courtrai, Bannockburne alebo Crécy. Jiří Kovařík okrem skvelého spracovania, doplneného o úryvky z dobových kroník, mapky bojísk, či obrázkov, prináša i kritický pohľad na rytierstvo, ktoré sa len veľmi málo podobalo ideálom z hrdinských legiend.“... celý text
— Montcalm

---

Napoleon v Rusku. 2. díl: Zkáza Velké armády

„Naprostý masterpiece Napoleonské literatury. Autor mistrně popsal brutální příběh plný beznaděje i hrdinství, epopej, která mi chvílemi připomínala Tolkienův Silmarilion. Akorát tento příběh vychází z utrpení a hrdinství skutečných lidí. Desetitisíců lidí, jejichž převážná část se domů nevrátila kvůli ruské zimě či hladu. Velice podrobná kniha, popisující Napoleonova chybná rozhodnutí co se týče data či směru ústupu z Moskvy, která pak postupně rozloží tuto nejsilnější armádu dobové Evropy. Zabývá se i motivacemi jeho protivníků, rozebírá důvody, kvůli kterým pravděpodobně Kutuzov nechal Napoleona uprchnout. Celý průběh autor líčí velice napínavě, nemohl jsem se od čtení odtrhnout. Kniha dává dost prostoru i pro popis činností ostatních sborů na jiných směrech. Ať už o zápolení Saint-Cyra s Wittgensteinem na severu či Schwarzenberga s Čičagovem na jihu. Popisuje i činnost menších sborů či brigád, kudy se přemisťovaly a kam a díky tomu vzniká velice plastický obraz celé situace. Jediné, co mi lehce vadí, je uspěchaný konec. Líbila by se mi nějaká bilanční kapitola. Kolik lidí to stálo život, jaké to mělo dopady na spojence (a myslím opravdu spojence, ne neochotné Prusy a Rakušani, kteří odpadnou při první příležitosti), jak to dopadlo se zajatci, v jakém stavu byla na konci tažení ruská armáda... Na závěr je potřeba pochválit autorovo pečlivé studium původních zdrojů, díky nimž dokáže úspěšně a věrně rekonstruovat jednotlivá dějství. Nejednou ukazuje zkreslení, kterých se minulí historikové (z nevědomosti či úmyslně) dopustili a rehabilituje některé historií očerněné postavy. Asi není co více dodávat, jasná 6 z 5.“... celý text
— Kamba