Metla
přečtené 1066
Zkurvenej příběh
2017,
Bernard Minier
Na úvod si dovolím úšklebek nad tzv. tloušťkou knihy, obdivně zmiňovanou také v recenzích. Ano, čítanky a slabikáře bývají tlusté: obrovské prázdné okraje, velké písmo, mnoho prostoru mezi řádky i jednotlivými písmeny ve slovech a k tomu papír nadstandardní gramáže, takto se román běžného rozsahu uměle nafoukne o 200 stran a rázem vyhlíží jako úctyhodný špalek. Odhlédněme však od způsobu sazby, který rozhodně nešetřil naše lesy, a věnujme pozornost podstatě, tedy obsahu knihy. Rozháraný, útržkovitý prolog jsem přetrpěla, autor naštěstí brzy najel do normálního módu s young adult příchutí. Očima šestnáctiletého Henryho (s průběžným odskakováním k jiným účastníkům) sledujeme znepokojivé až tragické události na zdánlivě idylickém kousku země obehnaném divokým mořem, na Glass Islandu. Násilná smrt místní dívky odhalí trhliny v soužití zdejší komunity, následky však pocítí zvláště Henry. A protože se tento ne zcela obyčejný chlapec odmítá pouze nechat vláčet okolnostmi, čtenář netrpí nouzí ohledně množství napínavých scén. Minier své hrdiny kolikrát zanechá v nějaké ošemetné situaci, vzápětí sadisticky upře pozornost jinam a smaž se, čtenáři, odolávej pokušení přelistovat pár stránek vpřed. Případ je patřičně zamotaný, komplikovaný tajemnou minulostí Henryho a jeho blízkých, přesto věřím, že většina čtenářů o správného pachatele v myšlenkách přinejmenším zakopne. Já musím kopnout taky, do pana spisovatele, jenž ve snaze mlžit a šokovat za každou cenu, obětoval v některých pasážích logiku. Kvůli spoilerům nebudu konkrétnější, leč ve finiši jsem zpětně ztratila pochopení pro určité popisy jednání a pocitů, co s odhalením přestaly dávat smysl. "Zkurvenej příběh" tím pro mě získal druhou rovinu, proč je název vhodně zvolený... a málem klesl do tříhvězdičkových hodnot, jakkoliv je vyústění ve svých dopadech originální. Škoda, tentokrát za mě "jen" slušných 70%, nicméně ráda panu Minierovi poskytnu další šanci přesvědčit mě o kvalitách jeho románů.... celý text
Pod nebesy
2012,
Guy Gavriel Kay
To si takhle v osamělém klidu, jen za nočního nářku duchů, kopete pár let hroby, když jednoho dne ke svému zděšení zjistíte, že jste upoutali pozornost mocných a stali se poměrně významným pěšákem na jejich šachovnici. Nezbývá, než odložit lopatu, oprášit znalosti dvorské etikety a dát svému nekomplikovanému životu sbohem. Co tedy musíte vědět a ovládat? Jedna úklona je zdvořilé gesto vůči sobě rovným či mírně nadřazeným, dvě úklony náleží vysoce postaveným, tři úklony jsou vyhrazeny vládcům, devět úklon je poděkování za nehorázně štědré dary. Máte to? Tak popojedem: mluvit přímo je urážka. Každé slovo je třeba pečlivě zvážit, kolem probíraného tématu zpočátku jen kroužit a oždibovat ho jako moucha lejno, umět reagovat vhodně zvoleným citátem či dokonce básní je cenným bonusem. A nemyslete si, pokud dokážete úspěšně absolvovat úskalí rozhovorů, že na vás třeba za rohem nečíhá nájemný vrah jako další forma dialogu. Už máte trochu představu, co vás "Pod nebesy" čeká? Rozhodně to nejsou epické bitvy, ty stojí na okraji autorova zájmu - více se soustředí na příčiny a následky válek. Dojde i na několik ozbrojených střetů, většinou se však bojuje důvtipem: slovy a intrikami. Mocní hrají své hry, každý má vlastní zájmy a způsoby, jak ostatní zastrašovat, manipulovat s nimi... komu lze věřit, pokud vůbec někomu? Jak přežít jejich pozornost? Kdyby knihu napsal třeba Brandon Sanderson, Anthony Ryan nebo Brian McClellan, pak by hlavní hrdina Šen Tchaj, syn uznávaného generála, oplýval speciálními schopnostmi a jeho hrdinské činy by ovlivnily celou zemi, ne-li celý svět. Kdyby "Pod nebesy" napsal Joe Abercrombie, tak by tři čtvrtiny účastníků vymordoval a zbytek by zmrzačil či obdařil pohlavními chorobami... Gay Gavriel Kay navzdory očekávání (s ohledem na vývoj situace) vybral jinou, obyčejnější, méně okázalou cestu a osudy, možná tím některé čtenáře zklamal. Já jsem si ovšem užila každé autorovo pečlivě zvolené slovo, za což patří ohromný dík také překladateli Richardu Podanému, každou zdánlivě malichernou epizodku či odbočku. Mohla bych zmínit pár slabin, jako několik mdle nahozených charakterů, příliš stručný závěr ve srovnání s rozvláčným úvodem... ale vlastně chci sdělit jediné: tohle je další z velevzácných pětihvězdičkových titulů (pro mě už druhý v tomto roce).... celý text
Třetí dráp boží
2012,
Adam-Troy Castro
Andrea nám bohužel změnila povahu z drsné, sarkastické mrchy na citově zmatenou, empatickou, skoro soucitnou ženu. Stala se relativně obyčejnou, ironické hlášky bezmála zmizely a s nimi sympatické záblesky humoru z předchozího dílu. Hlavní hrdinka už pro mě tudíž nebyla tak atraktivní, nedařilo se mi s ní tolik sžít, držet jí urputně palce. První mínus, ovšem zásadní. Také prostředí, kde se děj odehrává, není ani zdaleka tak bohaté a zajímavé jako u "Vyslanců mrtvých". Habitat s jeho nevšedními obyvateli a zákonitostmi zaujal rozhodně víc než luxusní orbitální výtah. Ale budiž, nelze vymýšlet stále nové úžasné světy, aby byl rozmlsaný čtenář plně uspokojen. Osazenstvo těch několika místností, co pendlují vesmírem mezi stanicí Zahálka a planetou Xana, je převážně lidské, odhadnutelné, předvídatelné. Několik mimozemšťanů sice v příběhu figuruje, nicméně nevzbudili ve mně kdovíjakou fascinaci - zajímavější mi přišel potenciál linkerů z rodu homo sapiens, jedinců propojených do společné mysli. Zápletka samotná není špatná, byť i ta za prvním případem Andrey Cortové zaostává. Přesto se mi četlo dobře a dojmy většinu času oscilovaly mezi 75-80%. Jenže pak přišel závěr, který snad Castro psal při sledování nějaké jihoamerické telehovnely. Takže do hodnocení musím promítnout nejen své zklamání z psychického "vývoje" hlavní hrdinky, nýbrž i obavy z klesající kvality dalších dílů (kéž bych se mýlila). Pořád však jde o nadprůměrnou sci-fi detektivní sérii a pokračování dám šanci.... celý text
Konec hlídky
2016,
Stephen King
Bill Hodges sice stojí jednou nohou v hrobě a druhou na banánové slupce, to mu však nebrání společně s parťačkou Holly řešit na vlastní pěst případy zvláštních sebevražd, jakkoliv stopy vedou neuvěřitelným směrem a do velmi temných zákoutí. Závěr trilogie definitivně opustil kolej "normálních" zločinů a zběsile vyrazil po paranormální trati do stanice Horor. Ne, bát se pravděpodobně nebudete, i když z některých scén zamrazí. King se tentokrát příliš soustředí na děj a na vzájemné vztahy postav, hutná atmosféra bohužel poněkud absentuje... ale docela si umím představit, že kvalitní filmová verze s patřičně ponurou hudbou by mohla strach navodit. Uspokojivé zakončení série, byť má své zápory: například mám dojem, že se autor chvílemi snaží demonstrovat, jak drží krok s dobou, s novými technologiemi, aniž by o tom dokázal čtenáře přesvědčit (mě tedy ne a to mám do ajťáka daleko). Taky by nezaškodilo méně často zdůrazňovat, kam se člověk dívá při lhaní. Nejsem zklamaná, nejuchám nadšením, prostě jsem za své peníze dostala Kingův slušný standard. Jako fajn, Stephene, ale přece jen už by to zase chtělo napsat nějakou pořádnou pecku, co mě vystřelí z papučí a ještě po letech budu při vzpomínce na ni blaženě slintat...... celý text
Souboj
2002,
Matthew Reilly
Sledujete občas béčkové (nebo spíše céčkové) akční filmy, které jsou tak dementní, až jsou nechtěně velmi vtipné? "Souboj" je jejich literárním ekvivalentem. Veškerá nakladatelství Reillyho s touhle prvotinou poslala pryč s otiskem boty na zadku, nakonec "Souboj" vydal na vlastní náklady. Už samotná zápletka vykouzlí na rtech poněkud nevěřící úsměv: mimozemšťané jsou zřejmě dost hraví, proto co tisíc let vyberou představitele sedmi ras a uspořádají v uzavřeném prostředí turnaj - kdo přežije, vyhrál. Tentokrát se vše odehrává na nic netušící matičce Zemi, konkrétně v Newyorské státní knihovně. Být tohle téma zpracováno nějak šikovně, nemuselo by nutně jít o fiasko. Jenže Matthew Reilly "Souboj" napsal v devatenácti letech a je to sakra znát: naivita, nedotaženost, nepromyšlenost funkčních principů turnaje, nevěrohodnost chování všech zúčastněných, dialogy občas třeskutě inteligentní - jako z té reklamy, kde paní nerozumí své vagíně... Logika to vzdala hned na začátku a odfrčela na nějakou vzdálenou havajskou pláž srkat piňakoládu a očumovat plavčíky. Volné pole působnosti tedy zůstalo pro absurditu a ta v nejmenším nezahálela, zanechala své výrazné otisky takřka na každé stránce knihy. Nebudu vyjmenovávat veškeré do očí bijící nesmysly, to bych sem musela opsat skoro celý román, zmíním jen malý příklad: mimozemšťané z blaženě nevědomého lidstva vyberou jednoho "bojovníka", obyčejného lékaře (nikoliv elitního vojáka či agenta), co má být ovšem psychicky na extra úrovni. Proč se potom chová po většinu času jako idiot, neschopný si zapamatovat a zužitkovat ani životně důležité informace? A proč jsou samotné mimozemské formy života takoví kreténi (přes jejich technologickou vyspělost a převahu se u nich z nějakého záhadného důvodu nepředpokládá mentální kapacita ani na ovládání výtahu)? Autorova nezralost, jeho nedomýšlení událostí do detailů, se zkrátka na románu negativně podepsala. Matthew Reilly v úvodu děkuje rodičům, že jej nechali dívat na televizi... tím se vysvětluje prakticky vše. Je tady však jeden výrazný klad: ač je tato knížka nejapně blbá, zároveň je opravdu zábavná a těch 300 stran jsem zkonzumovala za necelé dva večery. Navíc - při častém vrtění hlavou jsem si důkladně procvičila ztuhlou páteř v oblasti zátylku a neplánovaně si v záchvatech smíchu posílila břišní svalstvo. A protože smích jak známo prodlužuje život, budu mírná k nebohé mladé oběti vymývání mozku vlivem televize, dám dvě shovívavé hvězdičky. P.S.: Pobavil i závěrečný medailonek na přebalu, kde je zmíněno, že Reilly pracuje na pokračování svého bestselleru "Polární stanice", které se bude věnovat hrdince Shane Schofieldové. Tak schválně, jde o nedbalou redakční práci, nebo poručík Shane "Strašák" Schofield skutečně absolvuje operaci změny pohlaví?... celý text
Mrtvý na Pekelném vrchu
2014,
Juraj Červenák
Jak popsat Červenákovu detektivku? Jako první srovnání mi na mysl přišla série o kapitánu Báthorym, akorát nadpřirozeno je zde zastoupeno formou pověrčivosti a lidové "tvořivosti" (tedy klevetami), souboje nejsou tak četné, přibylo dialogů. Jinak se jedná o klasickou dobrodružnou "červenákovinu" se všemi klady i zápory. Pozitivní je čtivost, atmosféra, probuzení zájmu o historické události. Mezi negativa řadím některé vyšetřovací postupy, kdy to podstatné se až příliš často prokazuje výslechem za účasti kaprála Jaroše a jeho mučících nástrojů (možná tradiční metoda těch dob, přesto nepříliš detektivní). Jindy si kapitán Stein a jeho skupinka počínají jako tým CSI - např. pátrají po vystřelené kulce a zkoumají, jaké na ní utkvěly stopy. Dialogy nejsou špatné, přesto nečekejte lehkost, vtip a poetiku Sapkowskiho. Zápletka... no, čtenář je odkázán pouze na svou intuici, hrdinové zkrátka pendlují mezi podezřelými. Zdaleka nejslabším článkem románu jsou však postavy, po psychologické stránce ploché, nepropracované, jen skica charakterů. Stein je nevrlý katolík, Jaroš tichý sadista, Barbarič změkčilý intelektuál s odporem k manželství. Proč? Nevíme, autor cosi naznačuje velmi nepatrně. Samozřejmě bude příležitost hlavní postavy lépe vykreslit, dát jim hloubku a oživit je v dalších dílech, ovšem zatím mě pan Červenák žádnou knihou nepřesvědčil, že by právě v tomhle ohledu exceloval. Ráda se nechám usvědčit z omylu. Mé dojmy z "Mrtvého na pekelném vrchu" kolísají někde kolem pěkných, nepřevratných, nepřekvapených 70%.... celý text
Vyslanci mrtvých
2010,
Adam-Troy Castro
Mé jméno je Andrea Cortová a ať je mezi námi hned od začátku jasno: nemám vás ráda! Není v tom nic osobního, museli byste se hodně snažit, abyste se zařadili do privilegované skupiny těch, které skutečně nenávidím. Mám za sebou traumatizující dětství, nelehké dospívání a před sebou mizerný život, tak prostě nevidím důvod, proč na vás být milá. Nemám to v popisu práce. Jsem poradkyně Diplomatického sboru, tedy něco jako vyšetřovatelka prokuratury - pro vás neznalé. Kde se ve vesmíru vyskytne problém vyžadující bystrou mysl, tam mě pošlou a já s remcáním srazím podpatky a letím, nemůžu si vybírat. Patřím Sboru; Sboru, co si se mnou bezostyšně vytírá zadek, posílá mě do nebezpečí, ovšem zároveň mě chrání diplomatickou imunitou. A já ochranu nutně potřebuji, spousta lidí i sentientů, příslušníků mimozemských ras, volá po mojí krvi. Jsem totiž Zrůda. Nikoliv vzhledem, nýbrž tím co jsem kdysi dávno spáchala. Nevím, jak se to stalo, kdo ze mě Zrůdu udělal a proč... ale já na to přijdu, cílevědomost a sveřepost mi nechybí. To však má svůj čas, mým nejčerstvějším posláním je vyšetřit vraždu na odlehlém habitatu Jedna Jedna Jedné, monstrózním výtvoru umělých inteligencí. Kdo je vrah? Proč na habitatu, kde je možné snadno zařídit nenápadnou "nehodu", morduje nepřehlédnutelným způsobem? Pokud máte rádi poctivé detektivní zápletky, chcete poznávat vesmír, vzájemné soužití a fungování mnoha druhů, nové ekosystémy i jejich nevšední obyvatele, nevadí vám můj sarkasmus nebo jste natolik zvrhlí, že vám dokonce imponuje, máte-li zájem o pozorování lidí, nimráte se s rozkoší v jejich psychologii, a baví vás poslouchat rozhovory s podezřelými, pak neváhejte a připojte se k mé cestě na Jedna Jedna Jednu. Zaručuji vám, že to bude zatraceně kvalitní jízda, která vám dá plno námětů k zamyšlení, obklopí vás parádní atmosférou, podusí napětím, zdeptá nejistotou i paranoidními pocity, rozchechtá ironickými hláškami. Možná se nedočkáte ohromující originality, oceníte však precizní propracovanost všech složek případu "Vyslanci mrtvých" – od pozadí, přes zápletku, až po jednotlivé charaktery. Do té své trapně nudné reality se budete vracet neradi, nevynecháte jedinou příležitost popadnout luxusně vyvedenou knihu a vrátit se zpět do mé jízlivé společnosti, rozplést tu zamotanou síť temných tajemství, rozetnout gordický uzel konspirací. A jistě se budete těšit, až vás sebou vezmu k dalšímu vyšetřování. 90%... celý text
Kamarádi zvířátka
2004,
Jiří Žáček
Když už jsem tuto knížku zmínila v předchozím komentáři, měla bych ji popsat lépe: Máte-li tříletá děťátka a ta mají ráda zvířátka, jistě je potěší veršíky i obrázků výběr veliký. Tož asi tak. Na každé stránce čtyři řádky nenáročného rýmování, se stručnou snahou charakterizovat konkrétního živočicha a k tomu téměř fotorealisticky zpracovanou ilustrací. Hezká, pro mrňata poučná publikace, ovšem pohraje si jazyk a pokochá se zrak dítěte libovolného věku. 80-85%... celý text
Ostrov Duma Key
2008,
Stephen King
Tímto románem jsem si jen potvrdila, že jak stárnu, Kingovy práce jsou pro mě čím dál zajímavější z lidského hlediska: působí na mě různé úvahy o komplikovaných životních situacích, postřehy založené často na vlastních zkušenostech, vnoření do psychiky hrdinů, (ne)zvládání svých démonů. Tyhle pro autora už typické vivisekce charakterů mě prostě baví víc a víc. Zároveň však na mě ztrácí vliv hororová složka příběhů, strach zůstal kdesi zapomenut a finále, kdy se většinou se zlem fyzicky bojuje, nebývají očekávaným vyvrcholením, ale pouhou nezbytností. Užila jsem si s Edgarem Freemantlem jeho rekonvalescenci na floridském ostrově Duma Key, fascinovaně pozorovala jeho kulhavé kroky "druhým životem", ocenila, jak se King uměl vžít i do jiného řemesla (umění), než spisovatelského. Znepokojivé náznaky o čemsi zkaženém v Edgarově novém bydlišti a odhalování pohnuté minulosti obyvatel ostrova bylo vítaným kořením, leč čím konkrétnější podobu zlo nabývalo, tím méně děsilo. Závěrečný střet pro mě tedy postrádal grády, nebudu ovšem tvrdit, že bych se u něj nudila. Jak už jsem v komentářích vícekrát zmínila, akčnější scény působily na čtenářku, jakou jsem byla před 10-ti a více lety, momentálně už kladné body nepřihrály. Přelouskat těch 550 stran plných šumění moře a práce s barvami mi trvalo necelých pět dní, přesněji příjemných večerů, prokládaných chvílemi smutku i trochou mrazení v zádech. Jako bonus se ve mně po dlouhé době probudila touha sednout s tužkou a skicákem, nakreslit něco ze sebe a pro sebe, žádné vynucené pracovní srajdy. Určitě bych knihu nezařadila do Kingovy TOP5 a možná by se nevešla ani do TOP10, některé její detaily mě zkrátka docela neuspokojily (nebudu konkrétní kvůli spoilerům), ale rozhodně mě návštěva ostrova Duma Key nezklamala.... celý text
Flashback
2011,
Dan Simmons
Vítejte v USA nedaleké budoucnosti, přesněji v tom, co za nějakých 20 let ze Spojených států zůstane dle vize Dana Simmonse. Nekoná se žádné pyšné salutování vlajce s hvězdami a pruhy, naopak, autor nelítostně dává najevo, že dobře už bylo a (nejen) jeho národ směřuje mílovými kroky rovnou do ... vždyť víte kam. Všeobecný úpadek mocnosti je nejkřiklavěji dokumentován závislostí značné části obyvatelstva na LSD, droze umožňujících opakovaně prožívat vybrané okamžiky do nejmenších detailů. Proč čelit hnusné realitě okolní materiální i morální bídy, všudypřítomnému násilí, válkám gangů, teroristickým útokům, když lze levně uniknout ke vzpomínkám? Bývalý detektiv Nick Bottom je přinucen vyplavat z hlubin své závislosti a vrátit se k případu vraždy, kterou kdysi vyšetřoval. Jeho cesta za pravdou nedává čtenáři po většinu stránek románu mnoho vodítek (ta se objeví prakticky až v závěru), nicméně nepostrádá napětí a spád, množství akce za použití pistolí i různých válečných hi-tech hraček. Ve vedlejších dvou liniích sledujeme osudy Nickova syna a tchána, čímž získáme pohled hned tří generací. Kromě toho Simmons neodolal chvílemi v rozhovorech rozebírat politické i ekonomické příčiny kolapsu a otřel se také o svou milovanou anglickou literaturu, nezapomněl ani na Shakespearovo dílo. Mně osobně ty odbočky příliš nevadily (občas přinesly i relevantní/zajímavé informace - nikoliv pouhé názory znechuceného pravicově smýšlejícího člověka), ale jsem ráda, že nezpomalovaly tempo častěji. Nejsem takový znalec amerických poměrů, abych byla schopná posoudit, nakolik je Simmonsova kritika opodstatněná a jeho obavy reálné, bohužel nepatřím k optimistům a v nemálo ohledech sdílím autorovo znepokojení s vývojem světových událostí. Hodnocení "Flashbacku" bude u většiny čtenářů zřejmě dost závislé na vnitřním souhlasu/nesouhlasu s autorovým vnímáním současnosti, za sebe můžu každopádně připsat kladné body za perfektně vystihnutou atmosféru zmaru, dobře popsanou akci, hlavního hrdinu, kterému jsem držela palce, i za detektivní zápletku, co navzdory určitým mouchám udržela mou pozornost a nutila mě rychle obracet stránky. Ve finále mě Simmons nepotěšil, pak potěšil a pak zase nepotěšil... až jsem si zvolila konec dle svého gusta a jsem spokojená. Překlad místy škobrtal, korektury měly být podstatně pečlivější, jak už je u Plejády neblahým zvykem (ale mohlo to být i horší).... celý text
Spad
2016,
František Kotleta (p)
Velmoci už přestalo bavit křečkovat atomovky jen tak bez užitku, pročež tady zase jednou máme svět na sračky a většinu lidstva přežívající v mizerných podmínkách. Zapomeňte na internet a splachovací záchody; kdo má střechu nad hlavou, kýbl vody a výtisk "Hrdiny od Istanbulu" na utírání zadku, ten může být se svou existencí spokojený. Jako třeba vypravěč této knihy, válečný veterán a majitel pajzlu, jehož největším problémem v troskách Prahy jsou vyšinutí vyzyvatelé, testující střelecké dovednosti. Místa pro jejich ostatky je naštěstí dostatek. Idylka končí, když se objeví chlápek z armádní minulosti s obtížným úkolem a hromadou trablů v zádech. Nezbývá, než popadnout zbraně, tuny munice a doutníky v podobném množství, sestavit družinu drsňáků a splnit quest: zachránit + doručit jednoho nevděčného fracka do rodičovské náruče. Nemusíte mi sekat prsty, přiznávám, že jsem ještě kolem sté stránky zvažovala, jestli se na "Spad" nevyprdnout. Do béčkových akčňáků to nepřinášelo nic nového, humorem autor relativně šetřil a z nadužívání citoslovců "Prásk! Prásk! Buch! Hvízd! Ratatatata!" mě chytal psotník. Zatnula jsem však hrdinně zuby, vytrvala v četbě a nakonec byla odměněna v rámci žánru obstojným příběhem, ba dokonce i jednoho překvapení jsem se dočkala. Nevím, jestli se pohrnu do pokračování, to hrdé mávání českou vlajkou v oblacích doutníkového dýmu a za zvuků frenetické střelby na mě už nezabírá jako zamlada, ale že mi Alice drží nůž pod krkem, tak ať nežeru: 70%.... celý text
Christina
1997,
Stephen King
V době prvního českého vydání na mě Christina valný dojem neudělala. Byla jsem zmlsaná jinými díly Stephena Kinga a tak mi zřejmě strašidelné auto přišlo jako slabá káva. Napůl jsem očekávala, že návrat ke knize po tak dlouhé době by mohl přinést pozitivnější odezvu a naštěstí se tento předpoklad potvrdil. "Christina" je čistokrevný horor, pro mě však tentokrát podstatnější a působivější složkou byl příběh o dospívání, ta zvláštní nostalgie amerického předměstí, první lásky a dychtivé i nejisté vyhlížení dospělosti. Dennis je školní fotbalová hvězda a Arnie poďobaný outsider, přesto jsou od dětství nejlepšími kamarády. Dokud se Arnie bláznivě nezamiluje. Do Christiny. Christina je ošklivá, zanedbaná a je na ní cosi znepokojivého. A není to dívka ani žena, tudíž poznámky o sjetém dezénu, přetočeném tachometru či vyrachtaném podvozku nejsou impertinentní. Čtenář v první třetině románu sleduje Dennisovýma očima postupnou proměnu vcelku normálního, lehce zakřiknutého kamaráda v nebezpečného cizince. Stephen King hraje s odhalenými kartami, prakticky od začátku je jasné, k jakým problémům se schyluje. Překvapit mě autor dokázal jen jednou, přesto jsem se nenudila a stránky rychle ubíhaly. Paradoxně mi zajímavější a mrazivější než Christinino krvavé běsnění přišel Arnieho charakterový přerod, takže méně hororovou první polovinu románu hodnotím jako čtivější oproti závěrečné akční třetině, co se mi místy malinko táhla. Holt stárnu nejen fyzicky.... celý text
A přece nezemřeš
2000,
Lee Child
Přidržet dveře atraktivní ženě se může ukázat jako fatální chyba a zdroj ošklivých problémů... pokud tedy nejste bývalý vojenský policista Jack Reacher, pro kterého je únos bandou ozbrojenců pouze drobným rozptýlením na cestě životem. Nemůžu tvrdit, že bych se při četbě nudila - naopak, zvláště první polovina knihy byla docela napínavá, ale přece jen mám k této Childově sérii stále určité výhrady. 1) Hlavní hrdina: je to chladnokrevný drsňák, nic víc, nevzbuzuje ve mně žádné pozitivnější emoce, není mi zdaleka tak sympatický, jak by mohl (a měl) být. Šance přiblížit ho čtenářům by se našly, autor je bohužel ignoruje. V jedné pasáži se například dozvíme o Reacherově klaustrofobii; jiní spisovatelé by na tohle téma dokázali vyplodit zajímavý příběh třeba z dětství nebo z některé mise, hrdinu polidštit. Kruci, takový Stephen King by z toho detailu uplácal dechberoucí a tklivou novelu. Lee Child nic, Jack Reacher prostě panikaří v těsných prostorech a basta! 2) Zápletka: nemůžu si pomoct, ta je tak plná děr, že i síť fotbalové brány vedle ní vypadá jako plachta. Padouši jsou neschopní dementi. Všichni bez výjimky. Klaďasové mají své světlejší chvilky, v podstatě jsou však jsou odkázáni na genialitu a neporazitelnost Reachera. Ovšem třeba v závěru superdokonalý mozek hlavní postavy náhle pracuje mnohem, mnohem pomaleji než mysl čtenáře. Realita v románu funguje tak nějak podle Hollywoodu, hodně se přehání a málo dbá na standardní fungování lidstva. Mimo jiné závidím Jacku Reacherovi velikost močového měchýře i střev a pevnost svěračů... jeho žaludek vlastně také má mnohem nižší nároky na provoz, než ten můj. A rozhodně je moc milé, jak byl Reacher, ústřední postava dění, po průserové akci ušetřen veškerých otázek a vyšetřování, neobtěžován výslechy a administrativou. Jeho dojemnou šlechetnost v milostných vztazích bych tady mohla ohlodávat sarkasmem celé dlouhé odstavce. 3) Překlad: je relativně dobrý, renonců málo, přesto mě jedna věc konstantně a často nasírala. Stráže. Obvykle se jednalo o muže, záporáky, kteří se dostali do rvačky nebo přestřelky se zástupci dobra. A pokaždé jsou tito pánové skloňováni v ženském rodu, jelikož jsou přece stráž, TA stráž - lekla se, popadla pistoli, dostala po tlamě, upadla, byl jí zlomen vaz (byla zastřelena), chcípla. Celé dlouhé odstavce, kdy se o mužích píše jako o ženách. Přitom by stačilo jednoduše použít slovo "strážný" a paradox by vůbec nevzniknul. Tímto výrazem překladatelka nicméně nedisponuje, proto jsem holt byla vystavena představám, jak Reacher a jeho parta přicmrndávačů kosí dávkami z palných zbraní či likvidují svými pěstmi celé pluky křehkých dívek. Ale dost už bylo výtek. "A přece nezemřeš" je obstojný akční román, rychle odsejpá a člověk si u něj spolehlivě odpočine od všedních starostí. Podmínkou dobrého zážitku je přepnout mozek do polohy OFF. Obvyklé dilema: 3* je málo, 4* je moc... ale tentokrát nebudu přivírat oči.... celý text
Vězněná
2015,
Pavel Renčín
Po překladatelském puberťáctví předchozí knihy jsem si potřebovala spravit chuť četbou něčeho stylisticky čistého, z poličky na mě upřeně zírala "Vězněná" a bylo rozhodnuto. Pavel Renčín psát umí, často až poeticky a přitom čtivě, což dokázal i tímto titulem. Dopředu jsem nezjišťovala nic, ani anotaci jsem nečetla, takže jsem měla jen chabé tušení, do čeho jdu, jak nepříjemné chvíle mě čekají. Pomalejší rozjezd mi vůbec nevadil, stupňující se magoření učitele Drásta jsem prožívala s patřičným znepokojením (připomnělo mi to zkušenosti se spánkovou paralýzou), stejně jako tušení drastických událostí v Májině "prázdninové" linii. Tísnivá atmosféra odloučených, ošklivou historií prošpikovaných šumavských hvozdů se povedla na jedničku s hvězdičkou, nejméně dvakrát podtrženou. Těžko psát něco víc a vyhnout se spoilerům. Snad každému čtenáři se špetkou empatie musí "Vězněná" vyvolat husí kůži velikosti lentilek, zhnusení, zmar, lehké deprese, mikrozáchvaty migrény a možná i strach, zkrátka obtížné pocity, jaké lze za pozitivní považovat jedině ve společnosti hororů. Jakkoliv jsem se v několika ohledech zcela nepotkala se závěrem knihy (asi by mi vyhovovalo vše ponechat v lidštější, věrohodnější rovině), považuji toto Renčínovo děsivé dítko za jeden z nejlepších, nejpůsobivějších příběhů, co jsem v posledních letech konzumovala za účelem vztyčení porostu na zátylku, nervózního okusování nehtů, výpadků v dýchání a změny tepové frekvence. 85%... celý text
Příběh Zoe
2011,
John Scalzi
Kéž bych byla o 20 nebo 25 let mladší! Pak bych mohla nadšeně vytrubovat do světa, že tahle knížka je ta NEJ - v dnešním puberťáckém slovníku asi nejhustější, nejcool, nejbožejší, absolutně krutopřísná, meganářez a desítky jiných "supa" výrazů, které bych coby dospělá dobrovolně nevypustila z úst. Bohužel (bohudík?) dávno nepatřím do cílové skupiny puberťáků, ideálně puberťaček, jimž je "Příběh Zoe" ušit na míru. Ve svém věku, odborně nazývaném "mládí v hajzlu a do důchodu daleko", jsem si zkrátka nedokázala naplno užít vyprávění o první lásce, o špičkování s nejlepší kamarádkou a problémech s jejím macho klukem, zkrátka o slastech a strastech dospívání jedné ne zcela obyčejné dívky. Scalzi naštěstí upozadil emo stránku, jak jen to bylo možné, a správně vsadil na nadsázku, smysl pro humor, sarkasmus, hravost, aniž by snížil pointu knihy, její nezanedbatelný myšlenkový přesah. Nemůžu "Příběhu Zoe" vyčítat, že vše servíruje po lopatě, jednoduše, aby poselství svižně a nenásilně zpracoval každý čtenář, přece jen to však knížku stálo nějaká procenta. Další jsem srazila za jistou nesoběstačnost - tohle zkrátka měla být součást "Poslední kolonie", nikoliv vysvětlující dodatek k nejasnostem a bohům ze stroje předešlého dílu. Místo jedné dokonalé knihy tady máme dvě nedokonalé. Povzdechnout si musím také nad classickým překladem, ne snad špatným co do významu, ale některé nešvary mě iritovaly, jiné (s prominutím) přímo sraly. K iritujícím patřily na pohled i na poslech ošklivé zpotvořeniny typu "zabili-li by", "spojili-li by se" a podobně, přitom si stačilo vypomoct berličkami "zda, pokud, jestli" a věty mohly být v pohodě. Co mě ovšem vyloženě mlátilo přes oči a vytáčelo jak vrtuli, byly dialogy, kde se ve snaze o hovorovou mluvu prznilo "jsem, jsi, jsme, jste" do tvarů "sem, si, sme, ste": "Než sem přišla sem, tak sem byla členkou zvláštních jednotek, žila sem na hvězdoletech." Tohle je pro mě stylistickým ekvivalentem skřípění nehtů o tabuli. A "před dvěma dněma" by snad neřekl ani Mongol... Abych to nějak uzavřela: příjemná, inteligentní young adult sci-fi, apelující na lidskost, na to ušlechtilejší v nás. Věřím, že by z "Příběhu Zoe" mohla být má dcera tak za 10 let nadšená - s drobným háčkem, snad ji budou bavit i předchozí díly, jelikož bez nich, především tedy bez "Poslední kolonie" nemůže tahle poněkud zkratkovitá knížka plně fungovat. 70% (Nebýt povedeného finále, přiklonila bych se spíše ke třem hvězdám).... celý text
Utrpení neviňátek
2011,
John Saul
Při psaní tohoto komentáře prchlivost cloumala mým majestátem, důvody jsem líčila na konkrétních případech a navzdory výraznému varování před spoilery neunikla loužička mé žluči smazání. Tak tedy znovu a méně adresně (plnou verzi si můžete přečíst třeba na databázi detektivek a thrillerů Pitaval.cz). Tohle je mé (pravděpodobně) první i poslední setkání s Johnem Saulem. Brzy mi začalo být jasné, že tento spisovatel neumí pracovat s psychikou postav jako Stephen King, nedokáže fascinovat podivnem jako Clive Barker, nemá neotřelé nápady jako Joe Hill a dokonce není ani tak průměrný řemeslník jako Dean Koontz. Příběhu o dávném zločinu a rodinné kletbě nelze upřít jistou dávku atmosféry, popis prostředí je dostatečný a zdánlivá klišé autor rozdrtil s nelítostnou brutalitou. V čem naopak naprosto selhal, to jsou postavy a jejich nevěrohodné chování, rovněž tragické výpadky v logice. Snažím se zohlednit, že román vznikl před čtyřiceti lety, ale četla jsem i starší knihy, kde osoby reagovaly přiměřeně situaci. Tady jsou všichni nepochopitelně vlažní, když mají být hysteričtí, a krve by se v nich nedořezal kvůli trivialit (dcera přišla domů špinavá od bláta, proboha!!!). V tomhle románu zkrátka nic nefunguje, jak by mělo. Zvláštní zmínku zasluhují nesmírně nudné, zdlouhavé, šroubované, banální až otravné dialogy a já si musím horko těžko připomínat, proč dávám dvě hvězdičky: solidní atmosféra, nekompromisní bourání klišé. 40% s utrženýma ušima a sbohem, Mr. Saul.... celý text