Metla přečtené 1066

Hadrový panák 2017, Daniel Cole

Existují debuty, u kterých čtenář žasne nad autorovou imaginací, precizní prací se slovy, schopností vybudovat hutnou atmosféru či vytvořit skvělé charaktery. "Hadrový panák" k nim nepatří. Na této knize je znát, že spisovatel ještě příliš neovládá řemeslo: stylisticky je text neučesaný, děj poskakuje mezi postavami bez sebemenšího řádu, dávkování informací je trochu nevyvážené a psychologie postav uvázla kdesi na půl cesty (není tedy vyloženě mělká, zároveň však čtenář nedostane žádná vodítka, z čeho pramení chování jednotlivých osob a jejich problémy). Občasná neobratnost překladatele "Hadrovému panákovi" také nepomohla (uvést v souvislosti se zohavenou mrtvolou termín "škaredé tělo" zní kapku infantilně, "nejhořejší patra" nejsou zrovna košer vyjádřením pro nejvyšší poschodí atd.) Zápletka na téma brutálního sériového vraha se křečovitě, s pochybným úspěchem snaží přinést originální prvky, neměla bych k ní však vážnější výhrady, nebýt určité zabedněnosti detektivů a nedomyšlených závěrečných stran. Geniální (vlastně přímo jasnozřivý), superschopný, rafinovaný zabiják se začne chovat jako amatér mdlé inteligence, krvácející oběť se dlouze vykecává a odmítá upadnout do bezvědomí, záchranné složky fungují v nějaké odlišné realitě se silně zpomaleným časem... soukolí příběhu zkrátka ve finále skřípalo nad přijatelnou mez. Daniel Cole ode mne možná dostane druhou šanci - za předpokladu, že si sousedi pořídí a zapůjčí mi další díl. Jeho prvotinu ocejchuji lehkým nadprůměrem za snahu a ucházející čtivost.... celý text

Národ 2009, Terry Pratchett

Knížka pro čtenáře každého věku: těm mladším dost možná ukáže nové obzory a dospělí si osvěží staré pravdy, na které mohou v dnešní uspěchané, bezohledné době zapomínat. Jakkoliv nejsem odpůrcem Pratchetta, ba právě naopak, "Národ" mě nelákal... a zpětně nad tou skepsí mohu jen nechápavě zavrtět hlavou. Jde o výjimečný román, jaký lze těžko zařadit do nějaké škatulky: je v něm spousta dobrodružství, moudrosti - jednoduše podané, aniž by tím myšlenky ztrácely na kvalitě, nouze není o okamžiky smutné, najde se i pár napínavých a samozřejmě nechybí ani humor. Příjemné počtení o novém začátku, o střetu kultur, o lidské sounáležitosti, o síle lidského ducha, prostě o mnoha důležitých věcech. Závěrečných cca 30 stran bylo na můj vkus poněkud ušmudlaných (nedaří se mi vybrat výstižnější výraz), ale jinak mohu jedině chválit a vyseknout panu Pratchettovi uctivou poklonu. 90%... celý text

Krev elfů 1999, Andrzej Sapkowski

Když jsem se od knihkupce a vydavatele v jedné osobě dozvěděla, že Sapkowski píše po povídkách román a plánuje dokonce celou ságu o zaklínači, byla jsem natěšená víc než malé děcko na Štědrý večer. Chodila jsem do malé SF speciálky pravidelně otravovat (aspoň jednou do týdne), jestli "už to vyšlo?" a zklamaně odcházela s jinými tituly v batohu. Jednoho krásného dne jsem se dočkala a tryskem vyrazila domů, abych sebou hned plácla na postel nad rozevřené stránky. Tehdy nadšení skončilo mírným rozčarováním, "Krev elfů" pro mě neměla sílu a kouzlo povídek; přibylo postav, dějových linií, intrikování i dialogů na úkor akce, chyběly mi narážky na pohádky, souboje a rozhovory s nestvůrami (popsán je jediný střet), humor byl rozmělněn na příliš velkém prostoru, občas jsem se nudila (obvykle při absenci Geralta na scéně, ach ta láska:-)). Ty samé vlastnosti jsem při opakovaném čtení, dvakrát tak stará, ocenila převážně jako klady. Nenudila jsem se ani chvíli, ale přece jen se příběh teprve rozjíždí, pouze naznačuje své možnosti, takže mé poctivé hodnocení se přidrží silných čtyř hvězdiček, s pošilháváním po páté.... celý text

Zaklínač: Meč osudu 1993, Andrzej Sapkowski

Byla to právě tahle útlá knížka, která mě před dlouhými lety seznámila se zaklínačem a otevřela mi nové dimenze fantasy literatury (a jako bonus zbourala zeď despektu vůči slovanským autorům). S odstupem času ve mně vzbuzuje mírný údiv, nakolik jsem trojicí povídek byla okouzlená, když neznalost předcházejících dílů zabránila chápat veškeré souvislosti a detaily ("Meč osudu" jsem zvolila na základě anotace a netušila přitom, že začínám číst od konce). Každopádně jsem celá nadšená hned druhý den běžela do knihkupectví pro zbytek povídkové trilogie. Každý z příběhů obsahuje trochu akce a spoustu chytrých dialogů - jako puberťák jsem preferovala hlavně tu akci, v pokročilejším věku jsem si s větším pochopením užila rozhovory plné dobrých postřehů. První povídka jde námětem lehce mimo mě, zabývá se vztahy muž x žena, ale stejně to Sapkowski napsal chytlavě. Následující příběh mě zavedl do lesa Brokilonu, kde se zaklínač poprvé důkladněji setká se svým osudem. Poslední povídka se odehrává na pozadí války a je předskokanem ságy, hlavním tématem je opět osud, předurčení. Tohle je zkrátka moje srdcovka, ráda se k ní čas od času vracím a vždy v ní najdu něco nového.... celý text

Tandaradei! 1994, Andrzej Sapkowski

Poslední aristokratka 2012, Evžen Boček

Když měla ségra smutné období, chtěla jsem jí koupit nějakou nenáročnou knížku, u které se rozveselí. Na základě zdejších komentářů jsem vybrala "Poslední aristokratku" a nyní mohu potvrdit, že to nebyla špatná volba. Jasně, nejde o vytříbený, rafinovaný humor a snaha zavtipkovat skoro v každé větě může působit až křečovitě. Stylem bych knížku přirovnala k povídkám Šimka a Krampola, namixovaným dohromady s rodinným sitkomem ala Comeback. Spousta svérázných postaviček (a pár zvířat) v komediálních epizodkách, u kterých kvalita, frekvence groteskních situací ani kadence vulgarismů prakticky nekolísá. Pravda, to stále stejné tempo mělo za následek mírné opadnutí zájmu v závěrečné třetině, problém však byl spíše na straně lehce uvařeného přijímače. Během čtení jsem se přistihla při permanentním duševním úsměvu, co se chvílemi přesunul i na tvář a několikrát dokonce uniklo do éteru zachechtání. Docela jsem si pobyt na zámku Kostka užila a mám v úmyslu se tam vrátit, až ségře dokoupím zbývající díly. V současných vedrech mi hravá, jednoduchá, přímočará oddechovka zkrátka vyloženě sedla, mozek si krásně odpočinul.... celý text

Tichá válka 2010, Paul James McAuley

Některé knihy nelze popsat ve stručnosti, na jiné stačí jediná věta a jsou i takové, jaké může čtenář charakterizovat jediným slovem. "Tichá válka" patří do poslední skupiny a výstižné slovo pro ni je: NUDA. Zdlouhavá, úmorná, neskutečná nuda. Nuda tak třeskutá, až to redakci nestálo ani za korektury. Absolvovala jsem knížku po malých částech, nedonutila jsem se nikdy na jeden zátah přečíst víc než 10-12 stránek... až v akčnějším závěru mě vidina osvobození vybičovala k úctyhodnému překonání 80-ti stran najednou. Nevím, co McAuley tímto cyklem chtěl dokázat - snad prezentovat své odborné znalosti, ekologickou uvědomělost a předat poselství humanity, zvolil však nesmírně nezáživný způsob a dosáhl pravého opaku. Třeba se najde čtenář, kterého nadchne přemíra politiky, ekologie, politiky, biologie, politiky, sociologie, politiky, astronomie, politiky, sociologie a především politiky. Abych autorovi nekřivdila: občas stojatou hladinu nudných keců rozvíří náznak děje či trocha akce, ale nijak výjimečně jsem si tato dychtivě očekávaná zpestření neužila vzhledem k faktu, že bylo prakticky nemožné si mezi stroze podanými postavami najít hrdinu ke ztotožnění. A nevystupuje jich málo: upřímná vědkyně, vědkyně kariéristka, tajemná supervědkyně, speciálně vycvičený pilot, speciálně vycvičený špion, hajzl diplomat a desítky dalších, méně významných. Bylo mi šumák, co se s nimi děje, jak to dopadne, kdo umře, kdo bude žít, jestli zvítězí pozemšťané nebo vesmířané... prostě jedno velké nezaujaté, emocionální NIC (maximálně k osobě diplomata jsem si vypěstovala mírné antipatie, jaký úspěch!). Namlsána anotací a celkem pozitivními zkušenostmi autorovou tvorbou, byla jsem nadšená, když jsem knihu objevila v antikvariátu za pouhých 70,- Kč. Tento McAuleyho výtvor je bohužel i zadarmo drahý.... celý text

Ruiny 2007, Scott Smith

Velmi příjemné překvapení z pera pro mě neznámého autora. Po malinko rozpačitém, nicméně krátkém úvodu, je čtenář společně s šesticí mladých hrdinů vržen do úmorného vlhka a vedra mexické džungle. Původně dobrodružný příběh brzy přerůstá v thriller a postupně v děsivý, brutální horor. Dvě ženy a čtyři muži jsou nuceni čelit nejen tajemnému a krutému nepříteli, ale také vlastním slabostem a chybám. Spisovatel si dal záležet na psychologii postav, jejich různorodé charaktery i komplikované vztahy jsou důležitou, neoddělitelnou součástí beznadějného boje se strašlivou situací, v níž se hrdinové ocitli. V knize je pár nechutně krvavých, velmi sugestivně vylíčených scén, nelze ji proto doporučit čtenářům se slabším žaludkem. A nakonec připojuji důsledné varování: pokud si tento skvělý horor opravdu chcete vychutnat, NEČTĚTE ŽÁDNÉ INFORMACE Z PŘEBALU KNIHY!!! Vyhněte se úryvku, který prozrazuje až příliš o nepříteli, jehož byste měli odhalovat po částech. A raději zavřete oči, abyste ani okem nezavadili o "anotaci" na okraji přebalu - ta totiž hodně precizně (včetně pořadí umírajících) shrnuje děj až do strany 393 (román má 430 stran). Já jsem bohužel i při letmém pohledu zjistila podstatně víc, než bylo vhodné a připravila se tak o část zážitku. Tvůrce této necitlivé pseudoanotace bych s gustem nakopala do míst, kde záda ztrácejí slušnou pověst. Až na tento nedostatek mohu příznivcům drastických příběhů "Ruiny" jedině vřele doporučit. Jsem v silném pokušení tomuto béčkovému krváku s dusnou atmosférou připlácnout pátou hvězdičku.... celý text

Podzimní republika 2016, Brian McClellan

Autor se ani ve třetím díle nezdržoval souhrnem předešlých událostí, pokud tedy disponujete mizernou pamětí jako já, přečtěte trilogii v rychlém tempu, než se vám poztrácejí souvislosti. Ono to nedá žádnou práci, Brian McClellan má velmi čtivý styl a oči po řádcích jen letí. Chcete si ukrátit chvilku na záchodě a náhle zjistíte, že jste v té nedůstojné pozici poskočili v ději o 50 stránek… ehm, no nic. Stejně jako předtím střídavě sledujeme různé linie: každý ze sympatických hrdinů má svůj úkol, své osobní pohnutky, své úhlavní nepřátele určené k likvidaci. Pořád mě poněkud štvalo vědomí neporazitelnosti klaďasů (víceméně klaďasů), ti sice krvácejí a trpí na desítky různých způsobů, přesto se pan spisovatel zdráhá důležitější „bílé“ hráče odstranit ze šachovnice, zatímco pěšáci hynou po tisících a padouchy politujeme předem. Přiznávám, nakonec jsem si i pobrečela, ale stejně bych, já bestie, uvítala v té nelítostné řeži více obětí mezi těmi, kterým jsem docela držela palce. Román patřičně uzavírá veškeré válečné běsnění za účelem vzniku vysněné republiky, kde jsou si všichni rovni. Prostor pro další dobrodružství zůstal zachován, není ho však nutno vyplňovat. Daný svět (jeho zákonitosti, kouzla i jednotlivé charaktery) už se mi lehce omrzel, hodnotím tedy o malinko slaběji, jakkoliv úroveň není horší proti předchozím dílům. A jako nezamýšlený bonus si můžu odškrtnout další kolonku ve čtenářské výzvě.... celý text

Terror 2007, Dan Simmons

Stručná fakta (možné SPOILERY pro čtenáře zcela nepolíbené četnými články a dokumenty o Franklinově expedici): 19. května 1845 vypluly lodě s hrůzostrašnými jmény „Erebus“ a „Terror“ hledat tzv. severozápadní cestu. Původně válečné lodě Jejího Veličenstva byly speciálně upraveny pro plavbu v arktických podmínkách. Naposledy byly Erebus a Terror spatřeny velrybáři u Baffinova zálivu 26. června 1845. Osudy 133 členů Franklinovy expedice jsou dodnes zdrojem spekulací, jakkoliv záchranné a později vědecké expedice dokázaly ze zanechaných stop a artefaktů některé záhady objasnit. Vrak lodi Erebus byl nalezen v září 2014, Terror se podařilo vypátrat o 2 roky později. Dan Simmons čerpal z obrovského množství zdrojů a na základě tehdy dostupných faktů dokázal vykreslit precizní, monumentální fresku lidského utrpení. Jako by tam slavný spisovatel byl s posádkou… a čtenáře vzal sebou: mrznout, hladovět, umírat na kurděje, botulismus a strašlivá zranění. Vybájený netvor je na „Terroru“ tím nejméně děsivým prvkem. Simmons při svém vyprávění střídá postavy, formu, čas minulý s přítomným a také dobu – je třeba se v úvodu kapitol pečlivě dívat na datum. Popisuje technické detaily ohledně lodí, nelehké podmínky existence v těchto zamrzlých rakvích, nahlédneme i k eskymákům, jejich životnímu stylu a mytologii. „Terror“ má své chyby, ale žádná z nich nezvrátí skutečnost, že toto je naprosto výjimečná kniha. Čtenář, ochotný podvolit se pomalejšímu tempu, bude prožívat příběhy s kapitánem Crozierem, poručíkem Irvingem, doktorem Goodsirem, panem Blankym a dalšími muži, s nimiž si osud tak krutě pohrál. Tento román mi z paměti jen tak něco nevymaže, Franklinova expedice zaťala ledové drápky hluboko do mé duše.... celý text

Midwichské kukačky 2007, John Wyndham (p)

Wyndham se očividně v životě hodně napřemýšlel nad různými variantami útoku mimozemšťanů na Zemi. V tomto nepříliš objemném románu nevsadil na přímou invazi, zvolil infiltraci; ne zrovna nenápadnou, nicméně postupnou a opředenou množstvím morálních a filozofických otázek. Odlišné děti, jejichž psychické schopnosti představují vážnou hrozbu, vzrůstající současně s urychleným dospíváním malých tyranů - jak proti nim postupovat? Lze je vychovat? Studovat je? Nebo bude lepší je rovnou zničit, než jejich moc bude nezvládnutelná? Pokud vás zajímají odpovědi na tyto otázky, pak si "Midwichské kukačky" přečtěte. Za sebe musím přiznat: román mi přišel hrozně suchý, navzdory zajímavému tématu nezáživný jako učebnice sociologie. Snad je to tím, že do života Midwiche nahlížíme jen občasnou návštěvou člověka zvenčí, snad je to nemožností pocítit sympatie k nepříliš hluboce propracovaným charakterům obyvatel městečka, snad mi to prostě jen v dané době nesedlo. Nebýt malého rozsahu knížky, asi bych ani nedočetla. Stručně shrnuto: dobrá myšlenka, příběh se slabým tahem. Za mě průměr.... celý text

Popel a prach 2010, Jarosław Grzędowicz

Dovolím si malou odbočku: četba knih patří k mému životu od dětství a tak se stala do značné míry rutinou, je pro mě přirozené trávit chvíle volného času nad rozevřenými stránkami, vstupovat do nevšedních světů. Jde o činnost velmi oblíbenou, přesto jen zřídka v posledních letech prožívám fascinaci, co by mě nutila o právě čtené knížce stále přemýšlet a vracet se k ní s dychtivostí žánrem čerstvě okouzleného zelenáče. Grzedowicz to dokázal: nechal mě převtělit do sympatického bezejmenného hrdiny, jehož myšlenky, postřehy a pocity často rezonovaly s mými. Vzal mě do světa Pomezí, do očistce zaplněného dušemi zemřelých, jakési paralelní pokřivené reality, kam může vstoupit málokterý smrtelník. Zaplavil mě emocemi, především melancholicky depkoidními, nechal mě však pocítit také úzkost až hrůzu a několikrát lehce rozvlnil mé rty v ironickém úsměvu. Slabší dějová linie je vyvážená množstvím obrazů, znepokojivě živých, snově pomalé pasáže jsou občas střídány rychlými akčními scénami, situace se neustále vyvíjí, pro nudu není prostor. Stížnost bych vznesla k několikrát opakovaným slovním obratům a skutečnostem, což lze odpustit - prolog je vlastně samostatnou povídkou. Podstatně větší výtka patří závěru románu, kdy se nejvíce projevila chatrná kostra příběhu. Tolik utrpení, tolik bolesti... a pak tohle?!? Velká škoda a hvězdička dolů.... celý text

Temná hmota 2017, Blake Crouch

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký by byl váš život, kdybyste v klíčových okamžicích svých životů udělali jiná rozhodnutí? Existuje paralelní vesmír, ve kterém jsem ilustrátorkou na plný úvazek, jak jsem snila od svých šesti let? A jiný, kde jsem slavnou oštěpařkou? Jaký by byl můj život, kdybych se nerozešla se svým bývalým? A co takhle nádherná realita, kde se moje maminka ve zdraví dožije vysokého věku? Každý za sebou máme spoustu (ne vždy správných) rozhodnutí a osudových křižovatek... Jason Dessen dal přednost rodině před kariérou a nelituje toho, přesto v něm občas zahlodá otázka, kam až to mohl dotáhnout, kdyby zůstal věrný vědě. Neplánovaně dostane příležitost přesvědčit se na vlastní kůži, rozhodně ho však nečeká příjemná procházka růžovými sady. Autor dovedně pracuje s úvodním pocitem zmatku, i když čtenáře nenechá příliš dlouho tápat, kam příběh směřuje a kudy se zhruba bude ubírat. Od začátku je jasné, že nepůjde o akční jízdu – Jason není superman, jen vyděšený muž na obtížné cestě domů. Hnán láskou k ženě a synovi, překonává útrapy a bojuje o to, aby realita byla jako dřív. A o tom kniha je: o lásce a realitě, o tom, co formuje naše chování, naši morálku, o příčinách a následcích. Vědecká stránka „Temné hmoty“ je na můj vkus poněkud děravá, logika v určitých ohledech škobrtá, nicméně tohle je román o emocích, nikoliv hard sci-fi. Více zamrzí nedomyšlenosti v ději (například: kdybych se v obavách o život skrývala v nějaké horské barabizně, nepolezu na internet chatovat se svými pronásledovateli). Také závěr si pan spisovatel usnadnil za hranici mé ochoty uvěřit, což v konečném součtu vedlo k odebírání procent, přestože jsem knihou proletěla za dva dny – intenzivně a se značným zájmem.... celý text

Zhubni 2012, Richard Bachman (p)

Mrazivý příběh o vině, trestu, pomstě a životních hodnotách. Člověk by si mohl položit otázku, co je zajímavého na knize o chlapovi, jehož prokletím se stalo hubnutí? Když na tohle prosté téma píše Stephen King (nebo Richard Bachman), může si čtenář být jistý, že se nudit nebude. Ano, jsou zde typické autorovy pasáže, kdy se pouze buduje atmosféra a poznáváme jednotlivé účastníky konfliktu, jejich chování, jejich povahu, jejich životy ve zkratce. Někoho možná tyhle „detaily“ nebaví, mě naštěstí ano – čím jsem starší, tím víc si je vychutnávám. Byla jsem hodně zvědavá, jak a jestli dokáže advokát Billy Halleck čelit cikánské kletbě i vlastním démonům. A k tomu jsem dostala pořádnou porci námětů k přemýšlení. Události v tomto příběhu nejsou černobílé, stejně jako postavy, ale přece jen mě trochu štvalo jakési sebemrskačství vyplývající z textu. Jako by každý člověk se stálým domovem a (dobře) placenou prací byl automaticky xenofob, pokrytec a vůbec díky spokojenému životu do jisté míry zkažený. Na druhou stranu mě King potěšil, když do románu přidal minimum úvah o Bohu, přestože se moralizování a teoretizování v tomto směru dost nabízelo. Do TOPky Kingových knih se „Zhubni!“ nezařadí (tedy u mě ne), přesto zvedám spokojeně palec.... celý text

Čas vesmírných štváčů 2013, Michal Březina

Čas vesmírných srá… ehm – štváčů se pyšní humorem tak černým jako je duše nigerijského masového vraha zatlučeného v ebenové rakvi a pohřbeného tucet stop hluboko v rašelině. Děj by bylo složité popsat: dvojice hlavních hrdinů si prostě jen tak poletuje a poskakuje vesmírem, zabíjí někdy nechtíc či nevědomky, ale častěji naprosto úmyslně a s potěšením. Každého. No dobrá, občas někoho nechají žít, zvláště pokud se dotyčná přeživší osoba honosí bujným poprsím a vstřícným chováním. Mám-li román k něčemu přirovnat, pak se nabízí „Bernhard dobyvatel“, možná i ze „Stopařova průvodce“ by se něco málo našlo. „Čas vesmírných štváčů“ bohužel nenabízí takové množství popkulturních odkazů, na druhou stranu mě duo ústředních postav neiritovalo tolik jako Bernhard a celkově se mi knížka četla lépe, chvílemi se popisované scény doslova odvíjely před očima jako filmová groteska. K vyššímu hodnocení bych potřebovala méně zmatenou (přehledněji podanou) zápletku + sympatičtější hrdiny – vedlejší převážně komické postavičky jsem si oblíbila jen mírně, přesto víc než citově impotentního Jacka a balvana Merricka. Všichni vystupující se vlezou do tří škatulek: padouši, oběti… a cvoci. Nemálo osob se vleze do všech tří škatulek. Tohle bláznivé vesmírné dobrodružství zkrátka nabízí čistou oddechovku pro cyniky, nečekejte žádné traktáty z filozofie či psychologie. 66,6%... celý text

Airnet 2008, Geoff Ryman

Zaplavu si proti proudu zklamaných čtenářů, přestože jsem "Airnet" kupovala s pochybnostmi a dlouho mi ležel v poličce, než jsem se do knihy pustila. Otevřel se však přede mnou zcela nový, fascinující svět blízké budoucnosti v poněkud zaostalé tibetské vesnici Kizulda. Prostřednictvím Mae, místní poradkyně přes módu, jsem se seznámila s životy obyvatel, s jejich různorodou kulturou, tradicemi, všedními povinnostmi i starostmi a v neposlední řadě se vzájemnými vztahy těchto lidí. S příchodem nové technologie se má vše změnit: přichází doba Airnetu, internetu šířeného vzduchem přímo do mozku. Už pouhé krátkodobé testování Airu drasticky zasáhne do života Mae a převrátí jej naruby. Právě tato žena je oním prvním, nejdůležitějším kamínkem, co kolem sebe strhne celou lavinu změn, pro někoho vítaných, pro jiné zuřivě nechtěných. Dynamika vztahů je nejdůležitějším a nejdramatičtějším prvkem knihy, o akčnější pasáže je nouze, to však vůbec neubírá na čtivosti. Geoff Ryman až nečekaně citlivě a výstižně propracoval psychiku Mae, stejně jako charakter obyvatel Kizuldy, přesvědčivě vykreslil svět izolované tibetské vesnice (cestovatelské zkušenosti se nezapřely). Také Airnet a jeho využití dostal široké pole působnosti, byť jeho hlavním účelem je především klást závažné otázky na aktuální témata: globalizace, nevyhnutelnost změn, kulturní úpadek, zanikající tradice na úkor rozrůstající se konzumní společnosti, odtržení od přírody, ztráta lidské duše. Ryman nemoralizuje, snaží se na problémy nahlížet ze všech stran, vypíchnout klady i zápory, ponechat čtenáři vlastní úsudek, poskytnout smíření. Jediné, co mi na knize místy trochu vadilo, byly milostné eskapády Mae a jejich zcela nepravděpodobný fyzický následek. Za sebe mohu "Airnet" doporučit - zvláště ženám; nejsem schopná posoudit, nakolik tato hrdinka a některé její starosti může být blízká čtenářům s chromozomy Y. Ale neberte mě moc vážně, asi jsem divná a můj vkus určitě není norma :-).... celý text

Číhání 2017, Eric Rickstad

Nečetla jsem anotaci, tak jsem byla překvapená, že nejde o pokračování případů Franka Ratha (po tom brutálním cliffhangeru v "Tichých dívkách"). Rozčarování mi však vydrželo stěží malou chvilku, "Číhání" je totiž dobře napsaná detektivka... chce se mi napsat: kupodivu. Je trochu zvláštní, s jakým zaujetím a svižně jsem hltala celkem otřepaný příběh, kde vyšetřovatelé postupují vpřed slepičími krůčky, a když už se rozběhnou k pořádnému skoku, tak je to většinou kamsi stranou nebo vzad. Hlavní postavou je nepříliš zkušená policistka Sonja Testová, ženská tvrdohlavá, s obstojnými instinkty a duševně rozervaná kvůli své poněkud zanedbávané rodině. Prostor však dostane každý, kdo se k případu nachomýtne: detektiv z "konkurenčních" policejních složek, svědci, podezřelí... všem nakoukneme do jejich hlav, do jejich problémů a můžeme zkusit odhadnout, který z nich je vrah a co vlastně každý skrývá za trápení, špínu či traumata. V tomto směru si pan spisovatel nachystal na čtenáře drobný podraz, ale co... jako mozaika lidských osudů a zamyšlení nad různými prasárnami funguje román velmi uspokojivě, byť část námětů vyšumí jaksi do ztracena. Jen nesmíte čekat napínavý, dechberoucí thriller plný akce, "Číhání" je vážně o něčem jiném.... celý text

Robot 2005, Adam Wiśniewski-Snerg

"Oč tedy jde?" "Pochop... Musíš mi věřit. Nedej na sobě znát, že něco víš." "Ale já přece vůbec nic nevím!" "Bude líp, když se nedozvíš žádné podrobnosti. Říkám ti jen to nejnezbytnější..." "Teď už vůbec ničemu nerozumím..." Tímto výcucem dialogu ze strany 189 se dají shrnout mé dojmy z knihy. Zmatek, podráždění, frustrace. Kdybych se o "Robotovi" mohla vyjádřit jen dvěma slovy, zněly by: intelektuální onanie. Polské autory mám v oblibě a tento spisovatel na mě silně zapůsobil povídkou ze "Síně slávy evropské SF" s notně připitomělým názvem "Vrátíš se Sneogg, věděláá...". Ani tam jsem zpočátku nevěděla, co si myslet, svět a pointu jsem pochopila postupně - s rozsahem pár desítek stran tedy nebyl problém. Ovšem při bezmála třech stovkách stran tápání, dohadování a hlavně absolutního nepochopení chování postav, dostala moje pozornost tvrdě zabrat. Líbily se mi vstupy do zpomaleného světa, fascinovala mě záhada soch, nemám nic proti kritice konzumu a očekávaným paralelám na totalitu versus kapitalismus. Jsem však přesvědčená, že téma šlo zpracovat podstatně čtivějším způsobem; postavy mohly být živější - tyhle divně žvanící figurky mě absolutně nezajímaly, byly mi srdečně zcizené, včetně hlavního hrdiny, jehož očima je ten chaos sledován. Různé fyzikální poučky a výpočty šly mimo mě, zdlouhavé filozoficko-sociologické úvahy byly jak obšlehnuté z učebnice a závěrečný veledlouhý dialog s Ranielem představoval nekonečné martýrium, které mi navíc ani nepředalo nic úchvatného či nového. Smysl několika pasáží knihy mi unikl - možná by pomohlo opakované čtení, leč děkuji, zcela postrádám chuť k podobnému kroku. Za sebe tedy dávám ještě laskavých 49%.... celý text

Kushielova střela 2009, Jacqueline Carey

"Kushielova střela" je rozsáhlý román, který nabízí velmi detailně propracovaný fantasy svět, inspirovaný evropskými dobovými reáliemi 17. století. Země Terre d'Ange připomíná Francii, její obyvatelé jsou nesmírně krásní, kultivovaní a šlechta je prolezlá intrikami skrz naskrz. Zároveň s dětstvím hlavní hrdinky Phédre poznáváme zákonitosti, hierarchii, politické pozadí a náboženství země (i zemí sousedních). Tato seznamovací pasáž má zhruba 90 stran a byla pro mě zoufale nudná, skoro mě odradila pokračovat. Svou zásluhu na tom mají dlouhá souvětí, při jejichž čtení se mi kolikrát podařilo zapomenout, o čem věta vlastně je. Poměrně obtížně se také orientuje v množství jmen, jakými nás autorka zavalí. Mladičká Phédre je vychovávána jako luxusní kurtizána - v tomto světě jde o úctyhodné zaměstnání, je to doslova životní poslání zasvěcené božstvu. Děj se začíná trochu zajímavěji rozjíždět v okamžiku, kdy je dívka prodána do služeb vlivného šlechtice se spoustou tajemství, Anafiela Delaunayho. Přibývají intriky, sem tam se objeví i nějaký souboj a Phédre dospěje natolik, aby konečně uplatnila svůj komplikovaný výcvik a vzdělání. Zbývající dvě třetiny knihy jsou výrazně čtivější: spousta putování po souši i po moři, variabilnější prostředí, více dobrodružství, více akce, objevují se i nějaké magické prvky. Romantika je zastoupena S/M scénami, ty jsou však popsány v jakési "soft" verzi, všechna ta krev a bolest získává až poetický, vznešený podtón. Hlavní hrdinka je stále zmítána emocemi, miluje toho a miluje támhletoho a neodolatelně ji přitahuje támhleta... Osobně mi Phédre příliš k srdci nepřirostla. Snad pro tu její protivnou dokonalost: je zkrátka nejkrásnější, nejinteligentnější, nejlepší milovnice, každý ji zbožňuje, všechno ví a ve všem se jí daří, veškeré útrapy ji jen zdokonalují, zvyšují její moudrost, atraktivitu a všeobecnou úžasnost. Jakkoliv nelituji času stráveného s "Kushielovou střelou", tento typ literatury mi úplně nesedí, takže pokud máte v knihách rádi romantiku (lásku, sex a složité vztahy), přidejte si k mému hodnocení libovolné množství procent až do plného počtu. 65%... celý text

Kushielova vyvolená 2011, Jacqueline Carey

Kniha pokračuje krátce po událostech z předchozího dílu: Phédre si užívá života u dvora, je nesmírně žádanou luxusní kurtizánou, která si klienty může vybírat dle vlastního uvážení a kromě toho má milostné peripetie se svým strážcem Joscelinem (neustálé skuhrání o tom, jak se sebou nejsou schopní vyjít a vzájemně se trápí, to pro mě bylo ekvivalentem zapichování třísek pod nehty). Autorka nijak nezdržuje rekapitulací dřívějších událostí – sem tam je letmo zmíní, ale rovnou rozehrává nový příběh, plný dobrodružství, intrik a erotiky se S/M příchutí. Phédre je (naštěstí) od Joscelina brzy odtržena, je nucena proplouvat všemožnými úskalími sama, případně získávat nové spojence, a opět ochránit království před zlovůlí nepřátel. Druhý díl z cyklu „Kushiel“ se mi četl o něce lépe – nejspíš díky znalosti reálií daného světa, odpadla tím nutnost zdlouhavého seznamování s náboženstvím a politickou situací. Rozhodně však četbu nelze doporučit těm, co vynechali „Kushielovu střelu“. Série "Kushiel" není typem fantasy, jakou bych zrovna vyhledávala, berte tedy hodnocení, kterému čtvrtá hvězdička unikla jen o pubický chlup, jako vééélkou poklonu. A zároveň pobídku ctitelům (spíše ctitelkám) romantiky, ať si tyto rozsáhlé romány nenechají ujít.... celý text