Metla
přečtené 1066
Poutník z Mohameda
2009,
Leoš Kyša
Svižná knížečka plná akce, kterou jsem v zaměstnání vyplňovala polední pauzy. Leoš Kyša představil svou vizi budoucnosti lidstva - varianta nadvlády muslimů, zatímco lidé odlišných náboženských vyznání skončí v exilu na jiných planetách, se nejeví nijak přitažená za vlasy. Hlavní hrdina knížky nepatří ani k jedné skupině: bývalý voják, špion, žoldák, nyní pašerák, nejedná ve jménu žádného boha, jeho hnacím motorem je většinou finanční zisk. Není to žádný svatoušek ani vyložený padouch - jeho očima sledujeme atentát na muslimskou loď v první povídce, následnou zdlouhavou akci (z donucení) na Zemi i pokus o záchranu dcery v příběhu posledním. Všechny tři části na sebe víceméně plynule navazují. Děj obvykle pádí kupředu, chvíle oddychu jsou vzácné, nechybí nezbytné hlášky, přestřelky, ba ani romantické linie nezůstane divák... ehm, čtenář ušetřen. Autor si dal práci se stručným popisem historických událostí i s principem cestování subprostorem, leč dle mého názoru selhal v popisu ostatních reálií. Na jednu stranu má lidstvo lodě schopné v krátkém čase překonávat vzdálenosti mezi hvězdami, na druhou stranu na planetách vše působí jako za krále klacka: představovala bych si trochu jiná technická zabezpečení různých objektů než jak z pohádek "Tisíce a jedné noci" (tedy obyčejné zámky, mříže, neschopné stráže). Kde jsou silová pole, roboti, zabezpečovací mechanismy, proč jsou soupeři (tedy převážně islamisté, zcela dominantní mocnost) vždy tak chabě vybavení? Muslimové mají nevýhodu při pronásledování, protože nepoužívají nečistá zvířata - psy... To jako za cca čtvrt tisíciletí ještě nebude vymyšlen jiný efektivní způsob sledování? Hlavní hrdina je profík, ovšem při přepadení policejní stanice nepomyslí na kamery? Po napadení ve vlastním domě nezkontroluje, zda někde nečíhají další útočníci? Příkladů nepříliš věrohodného chování a šťastných náhod by se našlo podstatně víc: např. otevřené dveře do pilotní kabiny luxusní vesmírné lodi (když se ví o chystaném pokusu o atentát), nerušený útěk před policií přes střechy (policajti budoucnosti nejenže nemají ve standardní výbavě neprůstřelné vesty, ale ani nějaké blbé vrtulníky či vznášedla) etc., etc., etc.. Demence a nepřipravenost nepřátel mě bohužel až moc často přiměla vrtět nespokojeně hlavou a snižovala jinak pozitivní dojem ze čtivého dílka. Potenciál slibný, chtělo by to však domyslet detaily - nenechávat hlavního hrdinu (ač není vyloženě kulhánkoidně nezničitelným supermanem) proplouvat jako žraloka hejnem početného, leč neschopného a bezmocného planktonu.... celý text
Noteka 2015
2006,
Konrad T. Lewandowski
"Noteka 2015" je pro mě tak trochu očekávaným příjemným překvapením, Poláci prostě píšou dobrou fantastiku a tahle knížka jen potvrzuje pozitivní zkušenosti. Lewandowski ve svých povídkách zavede čtenáře na území Polska v blízké budoucnosti a naráží přitom na různé nešvary současnosti: tuhle si rýpne do korupčních politiků, támhle kopne do ekologů, poškádlí náboženské fanatiky, ošklíbne se nad Evropskou Unií, zkrátka aktuálními postřehy a názory autor nešetří. Satira a všemožné vtipkování však automaticky neznamenají odpočinkovou četbu - ve spoustě povídek se skrývá hlubší myšlenka a kromě toho je Lewandowski schopný rozvíjet různé složitě znějící teorie převážně z oblasti (meta)fyziky. Tématicky se nenechává omezovat a veleschopnou ústřední postavu novináře Tomaszewského neváhá protáhnout událostmi na hony vzdálenými realitě. Největším zážitkem pro mě byl hned úvodní "Mazal", zasmála jsem se u válečné "Noteky 2015" a zaujalo mě také "El Niňo 2035". Ani ostatní příběhy nejsou špatné, vždy se mohou pochlubit zajímavým nápadem nebo alespoň kvalitním humorem, obvykle obojím. Poutavé a vůbec ne hloupé počtení: možná bych měla zkusit návrat ke "Kočkodlakovi Xinovi", který mi v dobách puberty nesedl, ale v současnosti mě tento Lewandowskiho fantasy cyklus třeba osloví víc.... celý text
Nekonečno vítá ohleduplné řidiče
2002,
Rob Grant
Útlá knížka určená především příznivcům TV seriálu "Červený trpaslík". Může být zábavná i pro neznalce této britské SF perly, ale osobně si myslím, že bez patřičné vizualizace to nejspíš není tak docela ono. Pro mě část kouzla při čtení spočívala v tom, jak mi paměť nabízela tváře, hlasy a gestikulaci jednotlivých postav: líného flamendra Listera s jeho koblížkovitým ksichtem a trikem samý flek; přepečlivě upraveného nafoukance Rimmera, kterému veškeré neurózy a mizerné charakterové vlastnosti vyloženě koukají z obličeje; bláznivě vymóděného Kocoura s jeho přihlouplým výrazem; hranatou lebku, zmatená očka a trhané pohyby úklidem posedlého Krytona a věčně sarkasticky rezignovaný úšklebek v tváři superpočítače s IQ 6000 - Hollyho (není to zase tolik, stejně má i 12000 učitelů tělocviku). Nejsem cimprlich, nicméně jedinou vážnější výtku mám k nadužívání slova "kurva" - hlavně Rimmera pamatuju jako nádherně jízlivého zmetka bez zbytečných vulgarit. Knížku jsem četla výhradně při cestování do/z práce a čas při ní příjemně ubíhal, akorát se občas spolucestující divně koukali, čemu se tak blbě culím. Zmírnění tempa a vážnější tón na posledních 30-ti stranách jsou vyváženy solidní, byť nijak převratnou pointou. Nejsem v nejmenším zklamaná, ale v tomto konkrétním případě přece jen dávám přednost TV obrazovce před čtením knihy.... celý text
Prokletí Chalionu
2005,
Lois McMaster Bujold
Příjemný fantasy román, který klade důraz v první řadě na přesvědčivě působící prostředí, propracované náboženství ve spojení s magií a postavu hlavního hrdiny. Lupe dy Cazaril není typický žánrový charakter, rytíř bez bázně a hany, ale životem zlomený člověk, co se v průběhu knihy zvedá. Jeho vzestup je ovšem duševního rázu, pokud tedy hledáte fantasy, kde zní třesk mečů a krev stříká proudem, "Prokletí Chalionu" se vyhněte hooodně širokým obloukem. Akce je minimum, veškerá dynamika děje spočívá spíše ve vztazích, dvorské diplomacii a intrikách. Zrovna tak duše prahnoucí po romantice a žhavých milostných scénách by měly sáhnout jinam, autorka mě v tomto ohledu mile překvapila. Možná se teď nabízí otázka, co se na těch více než 600 stranách vlastně stane, když se v tom skoro nebojuje ani tento... nesmilní? Těžko popisovat a vyhnout se spoilerům, ale jak už napovídá sám název, řeší se kletba - kletba královského rodu. Za sebe mohu vyjádřit spokojenost, četla jsem sice pomalu, leč naprosto hladce. Spisovatelka dokázala živě vykreslit svět aristokratů, připomínající reálie středověkého Španělska, aniž by byla zbytečně popisná; první náznaky netrpělivosti jsem u sebe začala pozorovat až někde u strany 500. Poměrně vysoký dojem sráží několik výhrad: Cazaril je ve své podstatě až příliš dokonalý a kladný, ta jediná scéna charakterové rozpolcenosti mě navnadila... a prd, vyfičela, nevyužitý potenciál zamrzel. Dále by neškodilo zabrousit trochu hlouběji do psychologie dalších důležitých postav, nenechávat je ploché jak fošny. Nevyčítala bych tentokrát bohy ve stroji, protože na božstvech a jejich záměrech je zápletka do značné míry postavená. Sice to z hrdinů dělá jen bezmocné figurky, ale kupodivu mi to nevadilo. Uplivnout bohužel musím nad závěrem, což je zdlouhavý epilog, kdy vše podstatné bylo vyřešeno a přešlo se k desítkám stran patetických žvástů. Malinko zkritizovat lze také nepozornost při korekturách; uteklo víc překlepů, než je u Talpressu zvykem, nicméně nejde o nic tristního - některá nakladatelství jsou na tom výrazně hůř i u svých nejlépe ošetřených titulů. Co dodat? První dva díly série jsem ulovila v Levných knihách a je to škoda, jde sice o nepřevratné, přesto kvalitní tituly.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
"Mrakoplaš se pokusil zavřít oči, ale jeho obrazotvornost víčka neměla a zírala očima dokořán otevřenýma." Šestnáct. Tolik mi bylo, když mi na prázdninách v blízkosti Frýdlantu nad Ostravicí došlo čtivo, já se tudíž vydala do (jediného) tamního knihkupectví a zakoupila (jediného) nalezeného zástupce žánru fantastiky. Na první pohled mi to teda připadalo jako nějaká kuchařka, neptejte se proč, každopádně jsem ještě týž den zjistila, že fantasy nejsou jen svalovci s meči a ušlechtilí hrdinové. Objevila jsem jejich protipól: Mrakoplaše, ne tak úplně mága pochybných schopností i charakterových vlastností. A místo zádumčivosti vznešených království dostala má bránice zásah Zeměplochou. Vyvinula se u mě nová závislost. Dealer byl naštěstí až do posledních chvil velmi plodný, proto máme doma plné poličky knih pana Pratchetta, v geniálním překladu pana Kantůrka. Nechť je oběma v literárním nebi veselo. Pokud mám být objektivní, neměla bych "Barvě kouzel" přičarovat více než čtyři slony či jiná vesmírná tělesa. Putování turisty Dvoukvítka s ne zcela dobrovolným průvodcem Mrakoplašem bylo svižné, úsměv na ksichtu se zdál být permanentní, ovšem v poslední třetině můj zájem o jejich čím dál absurdnější lapálie klesal, smíchu ubývalo. 80-85% "Mrakoplaš se snažil zbavit vzpomínky na tu výšku, ale jí se u něj obzvláště zalíbilo, terorizovala ostatní obyvatele jeho mysli a převracela mu mozek naruby."... celý text
Čaroprávnost
1994,
Terry Pratchett
´Bábi nevěřila, že je možné, aby člověk vypadal úctyhodně, když se prohání vzduchem na domácím nářadí. Kromě toho tam nahoře musel být strašlivý průvan. Teď ovšem musely jít všechny námitky stranou. Nebyl čas na sebeúctu. Bábi zastavila jen na okamžik, aby sundala ze stěny klobouk a vylezla na hůl. Usadila se tam pochopitelně bokem (jak jinak!) a sukně pevně sevřela mezi koleny. “Dobrá,” prohlásila, "a teď můžeme vyraaaáááááá...” Napříč lesem se rozběhla poplašená zvířata, protože nad hlavou jim prosvištěl podivný stín, který chvílemi nesrozumitelně křičel a chvílemi až zbytečně srozumitelně nadával.´ Kdo si zvykl na Mrakoplaše, Dvoukvítka, Zavazadlo a sled praštěných gagů bez výraznější dějové kostry, ten může být “Čaroprávností” zklamán. Vydala se cestou mnohem obvyklejšího (souvislého) příběhu a vtipné situace musely poněkud ustoupit myšlenkám, především těm o rozdílech mezi ženským a mužským vnímáním světa. Smrť se objeví jen krátce a z ostatních známých charakterů potkáme snad jedině Knihovníka. Bábi Zlopočasná je naštěstí velmi silná figurka, schopná utáhnout celou knihu - navzdory nedostatku vedlejších postav, které by jejímu temperamentu zvládly zdatně sekundovat. Pro mě je tenhle díl cosi mezi nejzdařilejšími kousky “Zeměplochy” a kapku nezáživnou “Toničkou Bolavou”, tedy Pratchettův více než slušný standard, vážnější, přesto stále hravý, plný humorných přirovnání i jiných dovedných hrátek se slovy. 75-80%... celý text
Dobrá znamení
1997,
Terry Pratchett
"Všechno bylo temné, pochmurné a strašlivé. Na konci tunelu nebylo žádné světlo - a i kdyby, byl by to přijíždějící vlak." Vánoce za dveřmi, za okny tradičně bláto, doma bordel, nálada celorepublikově extra blbá, protože covidová opatření jsou ekonomicky ničivá na celé generace dopředu, aniž by se počty nakažených dařily držet na přijatelné úrovni. V tomto natlakovaném emočním papiňáku jsem se rozhodla přechodně opustit četbu o zločinech komunismu a zakousnout se raději do něčeho veselého. A co může pobavit lépe než konec světa? Armageddon v podání pánů Pratchetta a Gaimana jsem poprvé absolvovala coby dvacetiletá trubka – s výsledkem „dobrý, ale čekala jsem více legrace“. S dvojnásobnými životními zkušenostmi už jsem se usmívala / chechtala od začátku až do finiše, s výjimkou těch pasáží, kde se má čtenář zamyslet nad bezohledností lidstva, devastujícího rodnou planetu. Jsem člověk ekologicky smýšlející, kterého ovšem zelení fanatici v politických řadách naprosto odpuzují a stala jsem se díky nim alergická na podobná moralizování (jakkoliv v obecné rovině souhlasím a chovám se podle toho). A za ten dětinsky zjednodušující pohled na problematiku, jenž nafouknul stránky ve střední třetině, ubírám půl hvězdy. Další půlku za to, že se veškeré trable ve finále vyřešily jaksi lusknutím prstů. Jinak jsem si perfektně užila postřehy ohledně prolínajících se vlivů Nebe a Pekla, čutání do biblických nesrovnalostí, oblíbila jsem si Crowleyho (no jistě, démona), Agnes Magorésová zdatně zakonkurovala Bábi Zlopočasné, přepočítala jsem si bradavky na počest lovců čarodějnic, nasmála jsem se u osmi apokalyptických motorkářů, nostalgicky zavzpomínala na dětství – zvláště prázdninové měsíce na chalupě… „Dobrá znamení“ jsou zkrátka ideální volba, potřebujete-li rozhýbat bránici a zároveň si podumat o různých podobách člověčenství. 80-85% P.S.: Detailní znalost Bible není nutná, ovšem doporučuji před četbou absolvovat film „The Omen“ a trochu se orientovat v hudbě kapely „Queen“.... celý text
Malí bohové
1997,
Terry Pratchett
Dostala jsem chuť se zasmát a "Malí bohové" jsou jedním z mála zeměplošských románů, které dosud unikaly mé pozornosti. A tak jsem zavítala k Omniáncům, spoutaným vírou v mocného boha Oma a jeho dogmata: Země je kulatá, otáčí se kolem Slunce a kdo tvrdí něco jiného (třeba ten nesmysl o placce na hřbetech slonů stojících na krunýři želvy), protiví se církvi a péče inkvizice ho nemine. Víra novice Bruty v boha Oma je neochvějná, když mu ovšem ono božstvo přistane na kompostu a osloví jej, má poněkud problémy pochopit, že tato popudlivá želvička je skutečně tím, za koho se vydává. Jednoduchý mládenec je stržen do víru událostí - Om nehodlá zůstat ingrediencí do polévky navždy a Brutova fenomenální paměť se hodí také k dobyvačným plánům exkvizitora Vorbise. První polovinou knihy jsem se prochechtala, nádherně se trefuje do náboženských bludů. V druhé polovině ubylo humoru na úkor vznešených myšlenek a už to (omužel) není taková čurina. A jelikož čtu Pratchetta především pro jeho vtip, nikoliv pro filozofii (ano, jsem hrozně plytká), můj původně nadšený dojem klesnul k solidním čtyřem astrám. Efebci zastávali názor, že volební právo by měl mít každý. Pokud pochopitelně nebyl chudý. Nebo cizinec. Nebo mu v tom nebránila jiná nepřekonatelná překážka, třeba to, že je blázen, lehkomyslník nebo žena.... celý text
Mort
1994,
Terry Pratchett
„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“ JÁ. „Kromě tebe, myslím.“ Smrť se na něj udiveně podíval. PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.“ Smrť zanedbává své povinnosti a dělá divné věci ve snaze pochopit lidstvo, především tu část obnášející zábavu. Pokud vyloučíme periodu i menopauzu, nezbytně jeho znepokojivé chování musíme přisoudit existenciální krizi. Jeho nový učedník je nezkušený, plný ideálů a třískají s ním hormony, což z něj nečiní právě spolehlivou náhradu. Mrtví musí mít s Mortem hodně trpělivosti a pro živé je dost matoucí postavičkou, navíc se mu podařilo poněkud vykolejit realitu. Rázem je postaráno o absurdní dobrodružství, napěchovaná humornými postřehy a spoustou trefných přirovnání. Původně jsem měla v úmyslu vyslechnout audioverzi, leč mnoho disharmonických pazvuků stále břinkajících do hlasu Jana Kantůrka = posluchačova smrť. Dala jsem přednost obracení stránek a nelituji, ovšem ani nekřepčím nadšením: Morta a ostatní smrtelníky jsem si příliš neoblíbila, Smrtě bylo na můj vkus málo. Výsledek podobný jako při první četbě před čtvrt stoletím: 75-80%... celý text
