1. Domů
2. Autoři
3. Guy Gavriel Kay
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 13
• Bazar 4
• Životopis
• Citáty 1
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 13 knih

Nové komentáře u knih Guy Gavriel Kay

Záře dávno pohaslá

„Kanadský spisovatel historických fantasy románů Guy Gavriel Kay má na svém kontě už celou řadu děl, z nichž většina byla přeložena také do češtiny. Fanoušci žánru budou jistě znát trilogii Fionavarská tapiserie či sérii Sarantská kronika. A právě do světa Sarantské kroniky je zasazen příběh autorovy nejnovější knihy Záře dávno pohaslá. Starý muž Guidanio Cerra se ve své komnatě v myšlenkách ohlíží za svým životem. I přes to, že je synem pouhého krejčího, mu bylo dopřáno studovat prestižní školu a poté vstoupit do služeb u hraběcího dvora nechvalně proslulého vládce Uberta z Mylasie zvaného Zvíře. Guidaniův život se rázem změní potom, co je Uberto zavražděn Adrií, šlechtičnou významného rodu Ripoli. Když ji najde zraněnou na tajném schodišti a pomůže jí uprchnout, ještě netuší, že se brzy stane součástí událostí, které otřesou celou Batiarou. Kay je známý tím, že děj svých příběhů zasazuje do fiktivních prostředí, které mají svou reálnou předlohu. Nejinak je tomu i v tomto případě. Mapa Batiary, názvy měst a jména lidí nápadně připomínají Itálii. I okolní země lze poměrně snadno identifikovat. V příběhu je zmíněna Esperaňa západně od Batiary, severně Moskava, na východ přes moře město Dubrava a ještě dále Sarantinum, které je pod neustálými nájezdy Ašaritů - bezvěrců. V tomto světě, ve kterém není nouze o zeměpisné a historické paralely s tím skutečným, se roztáčí spirála plná intrik, politikaření, bojů o moc, ale také silných osobních příběhů. Kromě mladého Guidania Cerry a Adrie Ripoli se seznámíme také s pohanskou léčitelkou Jelenou, dvěma odhodlanými vojevůdci žoldnéřů Folcem Cinem a Teobaldem Monticolou a řadou dalších postav, jejichž zapamatování vyžaduje nemalou dávku soustředění. Kay používá specifický, až noblesní jazyk, který se k historickému románu určitě hodí. Spolu s vypravěčským stylem, který nechává děj spíše volně plynout, než že by sázel na přímočarost, dodává příběhu nádech poetičnosti. Bohužel autor těmto pasážím věnuje až příliš mnoho prostoru a čtenářova pozornost při nich může upadat. Pokud se těšíte na fantasy román plný mágů, draků a kouzel, budete zklamáni. Nadpřirozených prvků je v knize jen velmi pomálu. Máte-li ale rádi propracované fiktivní světy, historické romány a nevšední jazyk, Záře dávno pohaslá si jistě najde cestu do vaší knihovničky.“... celý text
— maphiosso

---

Pod nebesy

„Šen Tchaj je druhým synem zesnulého a uznávaného generála staré Číny. Jeho povinností po smrti otce je uctít jeho památku tím, že se stáhne do ústraní. Tchaj tuto povinnost uchopí po svém a odchází na nádherné místo v příhraničí, kde se nachází blankytně modré jezero a hromady bílých kostí z dávno minulé bitvy. Tchaj zde žije více než dva roky ve srubu a během této doby pohřbívá padlé obou národů, protože mezi bílými kostmi není rozdílu. Právě kvůli tomu je mu vybudován lepší srub a během úplňku a novu mu jeden nebo druhý národ přiváží zásoby jako projev úcty za jeho činnost. Nikdo se zde ale kromě něj nechce zdržovat. Nepohřbení mrtví každou noc naříkají děsem, vztekem i bolestí. Tchaj se již s těmito nočními zvuky dokázal vyrovnat a ví, že hlasy těch, které již pohřbil, umlknou. Zpráva o jeho činnosti se dostane k oběma dvorům a jako první ho odmění Bílá jadeitová princezna, kterou Kitháj (Čína) provdala jako záruku míru právě do sousedního Tagurského království. Dar je nepředstavitelně obrovský. Tchaj má obdržet dvě stě padesát sardských koní, kdy i jen jeden jediný má obrovskou hodnotu. Tchaj ví, že tento dar ho může stát vlastní život ještě před tím, než se dostane do hlavního města Sinanu. Tchaj proto s Tagurem, který mu zprávu donesl, připraví plán na záchranu svého života a to tak, aby cenění velcí koně mohli být vydáni jen jemu. Tchaj se následně vydává na svou pouť do srdce říše k císaři. Jeho starší bratr je poradcem prvního ministra Wen Čoua, který si již před tímto obrovských darem přeje jeho smrt. Důvodem je asi především Jarní Deštík, konkubína, kterou ministr vykoupil z domu rozkoše a kterou často navštěvoval Tchaj. A je to právě ona, kdo Tchajovi pošle na pomoc válečnici, aby ho chránila. Celý následný děj je o putování Tchaje ke dvoru a intrikách, které spřádají mocní. Jako druhá dějová linie je zde příběh Tchajovi sestry Li-mej, která je přičiněním nejstaršího bratra povýšena na princeznu a má být provdána za barbara jako záruka míru. K tomu ovšem ale nedojde a je to také díky jednomu skutku Tchaje, který vykonal v minulosti. Během cesty zpět Tchaj vzpomíná a tak se vám ukazuje celá jeho osobnost a řetězce událostí, které příběh dotváří. Kniha se tváří jako historický román, ale není tomu úplně tak. Postavy jsou smyšlené a autor se víceméně pouze inspiroval. Najdete zde několik aspektů, díky kterým lze knihu považovat za fantasy, ale rozhodně nečekejte fantasy, na kterou jste běžně zvyklí. Autor se nechal inspirovat historickým obdobím dynastie Tchang a vzpourou generála An Lu-šana, která se odehrála v roce 755 n.l. a málem ukončila vládnutí dynastie. A jak to bývá u Kaye zvykem, velmi podrobně si toto historické období nastudoval. A na základě tohoto studia dokázal postavit příběh, který se sice nedrží historických faktů a přesných jmen, ale ve výsledku působí natolik reálně, že přemýšlíte, zda to tak skutečně nebylo. Autor dle mého názoru také pracuje s předpokladem, že historii je možné v průběhu času měnit a tak bere v potaz i různé legendy. Neboli lidově řečeno, na každém šprochu, pravdu je trochu. Výsledkem je pak kniha, která ve vás vyvolává pocit mnohem větší autentičnosti a živosti než skutečné historické knihy. Knihu autor také proložil básněmi a pod jiným jménem ztvárnil i slavnou postavu básníka Li Po. Dýchá na vás atmosféra starobylé Číny, jejích tradic, umění i hrdosti. Postavy a jejich charaktery jsou velmi živé, byť svým způsobem pro nás nepochopitelné. Tak moc se liší jejich svět od toho našeho. Smrt je zde na denním pořádku a také se tady tak k ní přistupuje. Na jednu stranu vás zde fascinuje poetičnost života a krása všech a všeho okolo a na stranu druhou vás děsí krutost trestů i životních podmínek obyčejných lidí. Děj je ve výsledku vlastně velmi jednoduchý a nepsat ho zrovna Kay, tak by snad mohl být i nudný. Jenže to prostě není a ostatně jako všechny jeho knihy to v celém kontextu funguje. Dialogy jsou velmi inteligentní, vtáhnou vás do děje. Celá kniha působí jako šachová partie. Navíc jestli něco Kay umí, tak je to práce s emocemi. Osobně mi přijde, že autoři mužského pohlaví jsou obvykle zaměřeni spíše na velmi dobré popisy čehokoliv. Kay umí nejen popisovat, ale dokáže také to, že s postavami zažíváte jejich pocity. Kay jde prostě do hloubky naprosto ve všem. Nesmírně mě mrzí, že pan Guy Gavriel Kay u nás není příliš známý autor. Toto byla moje sedmá kniha a nezklamal mě ani jednou. Je pravda, že nepatří zrovna k mainstreamu a je velmi svůj, ale to je přesně to, co na jeho knihách zbožňuji. Mohu říct jen jediné. Lidi, prosím čtěte Kaye!!! Máte-li zájem o inteligentní četbu a nevšední zážitky, nečekejte. Osobně mi asi více seděla Fionavarská tapisérie, jelikož můj nejoblíbenější žánr je fantasy, ale i Pod nebesy, Pán císařů a Plavba do Sarantia jsou úžasné knihy. Pod nebesy hodnotím na 95% a to jen kvůli tomu, že jsem asi do třetiny knihy měla hodně zmatek ve jménech, ale jak sám autor v poděkování uvedl, tak radši nějaký ten zmatek, než nějaké postavy vynechat.“... celý text
— Ellbereth

---

Letní strom

„Fionavara je prvotním světem, jehož nedokonalým odrazem jsou všechny světy ostatní včetně naší Země. Božský Tkadlec denně tká příběh tohoto světa i těch dalších. Fionavaru obývají různé mýtické postavy jako mágové, trpaslíci a další bytosti, jejichž podobnost můžeme vysledovat k Tolkienovu Pánů prstenů. Podobnost zde je, ale určitě konkrétně u Kaye není vůbec na škodu. Inspiraci Tolkienem vzal po svém a rozhodně se mu to povedlo. Pětice studentů Torontské univerzity se po přednášce o keltské historii dostane na malé sezení s přednášejícím v jeho hotelovém pokoji. Už to je docela zvláštní, ale ještě zvláštnější je, že asistent historika Matt Sörren vypadá tak trochu jako trpaslík…. K překvapení celé pětice se historik představí jako Loren Stříbroplášť, první mág brenninského velekrále Ailella. Matt Sörren je opravdu trpaslík a navíc zřídlo Lorena Stříbropláště, který z něj čerpá svou magickou moc. Byť jsou studenti vývojem situace překvapeni a vlastně ani neví, jestli mohou věřit, přijde jim, že nechat se přenést mágem do Fionavary, není až tak špatný nápad. Protože přeci se pravděpodobně nic nestane a kouzla neexistují….ale ouha, přenos se povede. Všichni se dostanou do Fionavary, jen Dave se při přenosu ocitne na jiném místě než v Brenninském království. Navíc ne všichni z Brenninu si myslí, že přivést pět cizáků je dobrý nápad. Sice zde mají strávit jen čtrnáct dní, které by měly být naplněny hodokvasem, ale již během několika dní zjišťují, že je Fionavara potřebuje mnohem více, než si mysleli. Během jejich návštěvy dojde k osvobození ztělesněného zla v podobě Rakotha Párače, který s Fionavarou nemá vůbec hezké úmysly. A jelikož je Fionavara předobrazem všech světů, tak se zlo zde spáchané projeví i v dalších světech. Jako první nalezne své poslání Kimberly. Po setkání se zdejší vědmou je jí sděleno, že se má stát její následovnicí a chvíli po té, jsou jí předány všechny vědomosti, které stará vědma nabyla i vědomosti vědem před ní. Také dostane mocné dary, jejichž účel jí ještě není znám. Dave se ve Fionavaře zjeví u Jezdců, kteří střeží pláně a svá stáda. Stane se s něj obávaný bojovník Dave Sekerník. Paul se zde pro změnu vyrovnává se svým životním traumatem ve chvíli, kdy chce pro záchranu Brenninu přinést oběť nejvyšší. Úloha Jennifer ještě není jasně stanovena, ale její krása i duševní zdraví zde projdou obrovskou zkouškou. Jen Kevin neví proč zde je….. Jestli mám knihu hodnotit, tak pro mě je téměř stoprocentní. Jediné co bych asi trochu vyčetla, je začátek. Půjčíte si fantasy a začínáte s partou cápků někde na univerzitě. Začátek je trochu chaotický, nevíte co čekat. Navíc, který študák by jen tak zmizel bez přemýšlení a jeho rodiče by byli v klidu. Ale dobře, pro záchranu všech světů nechme rodiče se nervovat. Při dalším čtení jsem měla trochu obavy, zda to není jen horší kopie Tolkiena. Tyto obavy ale naprosto zmizely asi v polovině první knihy. Kay vytvořil svébytný svět, který ve výsledku není podobný ničemu, a přesto je poskládán ze střípků všeho. A tak to má být, Fionavara je přeci předobrazem všech světů. Za sebe mohu prostě jen doporučit. Plakala jsem, když někdo trpěl. Proklínala Rakotha Maugrima a z duše ho nenáviděla. Dojímaly mě krásné mýtické bytosti stvořené bohy na obranu lidí. Obdivovala jsem odvahu, ctnost a obětavost hlavních postav. Jediné co mě mrzelo, když jsme všechny knihy dočetla. Takže za sebe znovu doporučuji přečíst celou Fionavarskou tapisérii. Již jsem četla dvakrát a znovu se do tohoto úžasného světa, kde dobro po těžkém boji a ztrátách vítězí, někdy určitě vrátím. Prostě umně utkáno! Za mě 98%.“... celý text
— Ellbereth

---

---

Lvi z Al-Rassanu

„Ačkoliv je kniha řazena do fantasy literatury, tak podle mě tam vlastně ani moc nepatří. Je to spíš historický román odehrávající se ale ve vymyšleném světě. Na druhou stranu inspirace Pyrenejským poloostrovem je více než zřejmá. Důležitou roli zde hrají náboženství, která mají jasný předobraz v judaismu, křesťanství a islámu. Hlavní hrdinové jsou defacto židovská lékařka, křesťanský vojevůdce a islámský básník a bojovník v jedné osobě. V románu se nevyskytují žádné nadpřirozené prvky, pouze hlavní hrdinové mají vysoké dovednosti a schopnosti, ale to je běžné i ve filmech a knihách na základě skutečných události. Lvi z Al-Rassanu jsou zvláštní kniha s možná příliš useknutým, i když jinak velmi dobře vystavěným koncem. Kay v románu připomíná, jak jsou obyčejní i výjimeční lidé unášeni silami lidské hlouposti, fanatismu a zatvrzelosti. Navíc se mi líbí melancholický podtón, který se táhne velkou částí knihy. Určitě se jedná o dílo, které se rozhodně nečte jedním dechem, ale má svoji kvalitu, jenž stojí za seznámení.“... celý text
— Chmur

---

Záře dávno pohaslá

„Nádherně podaný příběh odehrávající se v jakési alternativní Itálii v období renesance. Guy Gavriel Kay ve své knize vytvořil paralelní svět, který se s naším světem nemusí nutně překrývat. Už dva měsíce na obloze mají čtenáře upozornit, že se jedná o jiný svět. Přesto mě bavilo hledat a nacházet paralely s naším světem. Například mapa v knize poskytuje přibližný návod, co se týče zeměpisných reálií. Bischio by tedy v našem světě mohla být Siena (koňské dostihy). A Firenta by mohla představovat Florencii (it. Firenze), odvěkého rivala Sieny. V Seresse je možné vidět Benátky (město na vodě), v Rhodiu zase Řím (papežský stát) atd. Daleko důležitější než hledání paralel je však silný příběh Kayova románu, který by fungoval i bez tohoto základu renesanční Itálie 15. století. Naprosto mě uchvátil popis Palia (v knize se samozřejmě tento název nevyskytuje, hovoří se pouze o závodu koní) v jakési alternativní Sieně (zde město Bischio), kde spolu soupeří contrade, městské čtvrti. Popis těchto koňských dostihů působil neobyčejně živě a poutavě, navíc byl příběh související s tímto závodem nesmírně napínavý. V současnosti (ale už od roku 1657) závodí v Palio di Siena neosedlaní koně. V závodě v Bischiu hraje naopak sedlo koně důležitou roli. Přidělování koní do contrade losem bylo zavedeno až v roce 1676. V našem příběhu jsou jezdci losem přidělováni k jednotlivým čtvrtím a těmto čtvrtím opět losem jsou určeni koně. Kdyby se příběh odehrával v historii našeho světa, děj by byl zasazen do doby před těmito daty a pak by přiřazení koní losem nebylo možné. Ale Guy Gavriel Kay nepíše historický román, i když z historie poučeně čerpá užitečné informace pro svůj příběh. A dělá to opravdu mistrovsky. „Z minulosti můžeme získat zpátky jen část. A někdy to stačí…““... celý text
— jethro.tull