barbora.alex komentáře u knih

A nikdo mě nepřesvědčí o tom, že Ignis Fatuus je autorčina nejděsivější kniha…

Popravdě mi Lady, co by hlavní vypravěčka, až tak do noty nepadla. Sledovat její cestu sice bylo fajn, na druhou stranu mi vypadl jeden z hlavních elementů, který měl na svědomí moje naprosté okouzlení cháskou z Černé legie. Jejich vzájemné pošťuchování, taky to, že se šlo víc na dřeň a … humor, ten mi chyběl moc :)

…. A tak nás válka rozežrala zevnitř.
Dalo by se říct, že až nepatřičně krásně napsaná věc s přihlédnutím k tomu, že se jeden s každou další stránkou propadá do temnot a zvěrstev válečného počínání.

A konec?
Možná už jen prostě není co vyprávět :)

Pokud byla původní trilogie vojenskou tragédií, tady se potýkáme se začátkem dost pravděpodobně dlouhé vojenské odysey. Někdo tu v komentářích píše, že než ucelený příběh, šlo spíše o sebrané povídky. Částečně souhlasím, bylo to víc roztříštěné, no stále čteme kroniku, tak na to nezapomínejme :)

Tak jo, Lady čeká!

Zatím si budu opečovávat svoje čtyři hvězdičky, ale kdo ví, jestli nekouknu po pěti, až to ve mně trošku dozraje.

Zajímavá věcička! Příjemný (hihi) překvapení!
Jediná svého druhu? Bajka? Divnokniha? Od každého kousek.

Údolí Winterset je debutem s velkým D. Je komorní, podivný, do morku kosti (hihi podruhé) plíživý a táhnoucí se něčím, co hloubá a zvažuje. Protože, co když je to všechno úplně jinak? Co když naše oblíbené příběhy nikdy nebyly bezpečné? Co když zakrývaly něco mnohem temnějšího? A chtěli bychom vůbec potkat naše oblíbené postavy? Protože ruku na srdce, vždycky je tu pravděpodobnost, že očekávatelná nostalgie nebude sdílená, ale naopak přesycená, znechucená, unavená a plná opovržlivé nenávisti.

Údolí Winterset je příběhem o identitě, je to příběh o civilizaci, která se ostře obouvá do přírody. Je to příběh, který vedle sebe bez jakékoliv nepatřičnosti klade krásu i krutost, predátora i kořist.

Ale kdo je kdo?

A víte ví co? Tohle bylo tak krásně napsaný. Přemíra metafor prý nelahodí lidskému oku. No já jsem si pochutnala na všem, co mi bylo naservírováno. A ta znepokojivá, pomalu se kradoucí atmoška? Tak ta zalízá pod nehty.

A já doufám, že se někdy, někde a něčeho dalšího dočkáme.

Víry jsou ze šuplíku - doporučila mi kolegyně a určitě vystoupíš ze své komfortní zóny. Tento šuplík je takový můj hit or miss, z čehož Víry si asi šupnu do té druhé kategorie.

Hlavní hrdinkou je Ester, která pracuje jako prostitutka. Je to matka samoživitelka, která se do této situace dostala na základě finanční tísně. Bilancuje, pohybuje se za hranou, vaří a především se snaží, aby její syn prožil dětství nezatížené jejím povoláním. Zajímavé téma, na mnoha místech dobře uchopené. Protože jak se můžete podívat do očí svým blízkým? Jak moc tohle zamíchá kartami na vesnici, kde žijete? Bude s vámi chtít váš syn ještě sdílet domácnost, až to všechno praskne? Předsudky? Opovrhování? Odmítnutí?

Nicméně mám pocit, že když už jsme se dostlali k něčemu zajímavému, jaksi to vyprchalo a ke konci už to vypadalo, že autorka neví kam by a uchýlila se k jakési pře kombinované nepravděpodobnost.

Jsem zvědavá, co dalšího na mě z tohoto šuplíku vykoukne.

Tohle byl tak zvláštní zážitek ….

Na jednu stranu krásně lyrické, melancholické povídání o tom, že pod kůží každého z nás se vždycky může probudit netvor, pokud se zatahá za ty správné nitky… na stranu druhou to ve mně nedokázalo vykřesat tolik zájmu, abych tuhle kratičkou novelku zblajzla na jedno posezení, natožpak aby mi v hlavě zůstala strašit delší dobu.

Kalevala odpálila raketu.
Kullervo zase Túrina Turambara.

Příběh o Kullervovi je vůbec jedním z prvních pokusů o převyprávění již existujícího příběhu. Zároveň představuje jakýsi styčný bod, který Tolkiena převedl od napodobování k vlastní světotvorbě či mytotvorbě, chceme-li.

Jak sám Tolkien řekl, Kalevala byla jednou z jeho oblíbených knih. Přitahovala jej na ní jistá primitivnost a pohanská necivilizovanost. Kullervo není typický hrdina. Sžírá ho tragický fatalismus, motiv prokletí a incestní tragédie. Není ani alegorickým předobrazem Tolkiena, ač bychom v jejich údělech pár shodných rysů našli. Jako předobraz ovšem posloužil Húrinovým dětem…

Pokud od této drobné knížečky čekáte ucelený příběh. Budete asi zklamaní. Je to takový fragment příběhu, nedopsaného a opuštěného. Součást tvoří i dvě eseje a badatelský doslov. Jestli ovšem toužíte vědět, odkud vítr vane, určitě vás to zahřeje.

Se mnou a Pratchettem se to má tak, že máme vždycky silnej začátek a konec. Všechno je zprvu zalitý sluncem. Terry vypráví, hezky si to spolu štrádlujeme, on rozdává šťouchy a kopance, já se usmívám i řechtám … a pak mě někde uprostřed vždycky nechá za sebou. A já se začnu ošívat a trošku se nudit …

Pratchettovcem se tudíž ještě nazývat nemůžu. Malí bohové mě zatím dovedli nejdál…

Tak hádám, že tě Terry zase někdy někde pošimrám :)

Gwynne, Gwynne, kdo by byl na začátku řekl, že mě tento tvůj konec takhle zastudí?
Jednu hvězdu dolů za uspěchanej konec, neb já bych se klidně ještě nějakou dobu dál ráda rochnila.
Baže!

Moorcock je takový Bilbo mezi hobity.
Ruší klid, vnitřní pořádek i očekávatelnost běžných dnů.
Já vím, já vím, nezvolila jsem zrovna vhodné přirovnání, neb Moorcock neskákal do stropu nadšením, když přišlo na tolkienovskou fantastiku, ale já si zkrátka nemohla pomoct :)

Je to chaos na papíře bez ostře vytyčených hranic. Splašeně běžící kůň, jehož otěže čas od času někdo přitáhne. Místy se jeden zamotá do filozofování nad Chaosem a Zákonem. Někdy tam někde narazíte na Elrika nebo Erekosëho. Nu a nakonec vám Moorcock v půlce bez skrupulí řekne, jak to všechno dopadne (ne, že by musel) a pak se ani neobtěžuje s tím, že by nechal hlavního hrdinu zabít rádoby největšího záporáka! Jaká to drzost!

Pff!
Žeru to!

Chcete přičichnout k Moorcockovi, ale nechcete se rovnou pouštět do Elrika? Zkuste Coruma. Neb jeden Věčný bojovník ke druhému sedá. Moorcock je fantastický anarchista. Nebude vás vodit po světě a ukazovat každý kámen. Dost možná za rohem popře i to, co vám na začátku zabetonoval do základů. S ničím se moc nepáře, drnká na úspornost. Vždy a všude. Takže pokud vyžadujete nabouchanou epiku, postavy prožívající každou bolístku, možná to raději nechte ležet. Tohle je hbitý, přímý, epizodní, tragický a pokud se schyluje k něčemu většímu, je lepší to s předstihem utnout.

Přesto se Corum zaplétá do lehké filozofie odnepaměti kolidujícího Chaosu a Řádu.
Něco na tom je.
Něco, co mi sedí jako prdel na hrnec.

Locke Lamora mi tentokráte předal něco jinýho, než pro co jsem si přišla.

Nejednou mě donutil dumat nad tím, kolik máme empatie k autorovi a jestli bychom ji vůbec měli mít? Jsme dost vnímaví k tomu, že na druhé straně vět uspořádaných do kapitol sedí někdo, kdo bojuje s vlastními démony? Dosazujeme si do této rovnice ještě vůbec dalšího člověka? Nebo si jen necháme spokojeně plnit břicha úžasnými příběhy a to nám stačí? Scott Lynch si během psaní procházel rozvodem a depresemi. Věřím, že tlak veřejnosti byl, a stále je jeho denním chlebem. Ale tlak společnosti se čas od času krčí před tím, který na sebe nakládáme my sami. Lamoru jsem tentokrát nezastihla v dobrém rozpoložení. Příběh se rozplynul pod tíhou jedné dávné lásky, která se snažila dohnat něco, co se možná dohnat nedalo. Jean a Locke ustoupili do pozadí a celých těchto sedm set stran znělo jako jedna velká předehra. Čas od času bez energie, ztrápená, hledající cestu, pak zase pulzující a trefná…

A víte co?
Já to beru.
Protože lidé by pro nás prostě neměli přestávat být lidmi :)

… a vy po nějaké době začnete účelově vyhlížet těch pár momentů, o kterých jste přesvědčení, že je v tom ranci bizárku a popkultury, vyškrábete. A taky že jo! Nu a možná vám nakonec dojde, že v tom necháváte víc emocí, než byste si sami přiznali :)

Jestli ujo Červenák napsal další skvělou historickou detektivku? Jasně!
Jestli mě už trochu frustruje tím, že se vyhýbá vztahům našeho zářného tria? Jasně!

… a to všechno kvůli jedné podělané knize! :D

Někdy možná zapomínáme na Tolkiena jako člověka. Na jeho pocity a směřování, na jeho smýšlení o manželství a především na jeho víru, která se intenzivně proplétala jeho životem. Holly Ordway v jedné z posledních kapitol hezky zrcadlila nejen moji obavu. Obavu ateisty, která pramení ze zohlednění a přijmutí Tolkienovy víry, co by součástí jeho a naší Středozemě.

Zároveň mi tento životopis, tak jako Tolkienovy dopisy, zahrál na emoční strunu. Přenesl mě do dob, kdy Tolkienova matka Mabel umírala v přítomnosti svých synů a víra v tomto případě znamenala nepřekonatelnou hranici. Na vztah s Francisem Morganem, který byl plný podpory, ale také striktností a odpuštění. Na Inklingy a jiný stupínek vztahu mezi Lewisem a Tolkienem. Na další přátelské svazky, hudbu a pro Tolkiena důležitý konzervatismus vně katolické církve.

Dalo mi to zabrat, rozhodně jsem nepochopila všechno. Ale v rámci Tolkiena je tohle velice cenná věc. Věc charakteru. Věc otcovství a přesvědčení.

…. O 20 let později a Rheg nad Connavarem neztratil dech. Poctivá nálož pomstou a melancholií prokvetlé věcičky.

Tohle mě na chvilku vrátilo do dob, kdy jsem se s Eziem Auditorem proháněla po benátských střechách… Taková městská questovka, která Lukana posílá od jednoho bodu ke druhému. Nic náročného, stránky mizí pod rukama, otěže jednoznačně přebírá děj s detektivní zápletkou… a je to prostě zábava? Předvídatelná, příjemná i zapomenutelná. Pokud by ambice chtěla šátrat výš, bude se autor muset ponořit do notně hlubších vod. Já v tom vidím poctu velikánům. Něco, co bych dala někomu, kdo chce k fantastice zatím jen přičichnout.

Sama čepel? Kalam? Tři dělají společnost?

PS: Bleška byla super :)

Taková kolísavá čtverka, s odřenýma ušiskama.

Příjemně, drze vlezlá česká akční škola. Inspirace Římem, bohové, staré civilizace, mocenské sváry, ranec politiky a k tomu magie ohýbající se pro potřeby děje. Do pozice tahouna se pasuje dynamika, zběsilost a detektivní zápletka. Postavy a vztahy pak trochu ostrouhali a drží se kdesi vzádu. Místy zapomenutelný, ale pod rychle mizícíma stránkama na jednoho nějaká ta emoce přece jen skočí.

Zajímavá prvotina a kdo ví … třeba Alvu ještě někdy někde potkáme :)

"Tak se tedy vůl vydal na dlouhou cestu zpátky do města, ploužil se po dlážděné silnici a na voze za ním leželo tělo muže, který možná byl opravdu příliš ukvapený a možná i příliš starý na taková dobrodružství, ale nikdo nemohl říct, že neměl srdce na pravém místě. A nikdo nemohl mluvit o nedostatku odvahy. Což vyvolávalo důležitou otázku - pokud nestačí srdce a odvaha, tak co?"

A jak se sázky zvyšují, jsou to právě tyhle ukvapené tragédie, které se zabodávají do zad nejostřeji. A tak jeden smutní za malými hráči na příliš velké šachovnici. A možná taky soucítí s únavou nesmrtelných bytostí...