meluzena přečtené 505

Turbulence 2020, David Szalay

Proč mám už nějakou dobu pocit, že všechny dobré knihy už byly napsány a že je fakt problém najít novou neplytkou knihu...? Knihu, která by nepotřebovala sahat po módních dochucovadlech typu homosexualita a uprchlík ze Sýrie? Za mě tahle knížečka není žádný zázrak. Koncept „propletených povídek“ není nový; témata, která se tu nadhazují, také neomráčí. A rozhodně bych to nenazývala románem. U románu se předpokládá hloubka postav a propracovanost děje, zatímco tady máme spíš soubor povídek, které spolu trochu souvisí - jakýchsi krátkých okamžiků ze života té které postavy.... celý text

Ostrov žen moře 2021, Lisa See

Velmi ženská knížka. V románovém příběhu dvou kamarádek se dozvídáme spoustu reálií o ostrově Čedžu – o tradici henjo (lovkyň–potápěček) živících své rodiny a dějinách, které semlely kdekoho. Původní nezávislost ostrova vystřídala japonská okupace a pak američtí „ochránci“, jejichž krutost si s Japonci moc nezadala, a kteří v médiích „pravdivě informovali“ o všech událostech. Jen o 7 let trvající genocidě s nic neříkajícím názvem „Incident 43” se pod trestem smrti nesmělo mluvit 50 let. A aby toho nebylo málo, nakonec přichází modernizace – elektřina, televize, splachovací záchody, střechy z vlnitého plechu – a všechno tradiční jde do kopru, protože mladí chtějí mít pohodlný život (jako všude jinde na světě). Autorka odvedla mravenčí práci, načetla stovky a stovky stran a shlédla množství dokumentů, navštívila pamětníky, vědce a „místa činu“ (zdroje vypisuje v doslovu). Když knihu budete brát jako „román pro ženy“, můžete si ji dost užít. Příběh je to drsný i bohatý jako život sám. Je to ale hlavně příběh o ženách, takže se to tam hemží bohyněmi, lidovými příslovími a ženskou moudrostí. Ale ta spousta korejských jmen… A korejské výrazy pro výbavu henjo... Pokud už musely zůstat korejské, uvítala bych slovníček či obrázky. --- „Kdo je šťastný ve třech letech, bude šťastný do osmdesátky.” --- „Každá žena, která vstupuje do moře, si nese na zádech rakev.” --- – A kde je můj manžel? Práce v továrně je určitě lehčí než ta, co musím zastat já. – Manžel ti aspoň posílá peníze! – Jenomže je příliš daleko, aby zamíchal hrnec.... celý text

Tak mě někdy napadá 1999, Ken Kesey

Kniha, která má hodně co říct, ale není zrovna čtenářsky vstřícná. Čtete vyprávění v ich formě, ale za pochodu se mění vypravěči, a to klidně po jednom odstavci, nebo v jednom odstavci jsou věty popisující nějakou situaci a mezi ně (kurzívou) naházené myšlenky lidí, o kterých se vypráví... no, občas aby se v tom prase vyznalo :-) Je to dost náročné na čtení i na pozornost (jako když na vás mluví dva lidi zároveň), ale zároveň to výrazně zvyšuje naléhavost. Jednotlivé postavy jsou vykresleny do neuvěřitelné hloubky a i samotné téma jedné rodiny stojící proti „zbytku světa", rodiny dříčů a paličáků, tak, jak jej tahle kniha předkládá, fakt stojí za přečtení a zamyšlení. Je to prostě knížka, na kterou se nezapomíná po dočtení poslední stránky. Když budete ochotni přistoupit na její pravidla, pochopíte, proč o ní (podle anotace) „Kesey prohlašoval, že tak dobrou knihu jako tuto už nikdy nenapíše“.... celý text

Bábovky 2016, Radka Třeštíková

Zajímavý koncept - každá následující kapitola je příběhem další postavy, která se nějak propojí s tím, co už bylo odvyprávěno a/nebo nabídne pohled z jiného úhlu; a knížka se dobře čte. Jenže je to jak s tou bábovkou - po nějaké době už je toho moc a vy si uvědomíte všechny ty „prázdné kalorie“, které jste právě spořádali. Že ten propletenec je nějaký umělý a překombinovaný, že postavy jsou málo uvěřitelné, že se to celé natahuje jako v nekonečném seriálu a že jste možná ten čas strávený s Bábovkami mohli využít lépe. Často jsem si při čtení vzpomněla na Petru Soukupovou, která svým knižním postavám taky neustýlá na růžích, ale na rozdíl od Radky Třeštíkové je setsakramentsky úsporná - tyhle dvě autorky jsou jako biftek a omáčka, ve které semtam plave nějaký kousek masa (a dost možná že sójového).... celý text

Kreutzerova sonáta 2018, Lev Nikolajevič Tolstoj

Vynikající, malá velká psychologická kniha (podobně jako Smrt Ivana Iljiče). Zde Tolstoj bravurně vylíčil nenápadného Pozdnyševa od „nedobrovolného“ pozbytí panictví a z toho vyplývající celoživotní přístup k sexualitě a ženám, jeho manželství, hádky, žárlivost a zoufalství, které vyústilo v čin. Tolstoj tohle umí hodně dobře, rozumí lidské povaze, vtáhne vás to děje a vy chtě nechtě Pozdnyševa pochopíte. (Nemohla jsem se zbavit myšlenek na vynikající film Válka Roseových.) Občas mne při čtení překvapila bryčka nebo koňské spřežení, načež jsem si uvědomila, že to není současná novela, ale že byla napsána v roce 1889. Což mluví samo za sebe. Tolstého Kreutzerovu sonátu mohu doporučit ke čtení a Beethovenovu Kreutzerovu sonátu k poslechu :) --- „Byli jsme k sobě připoutáni řetězem jako dva trestanci, kteří se vzájemně nenávidí, ztrpčují si navzájem život a snaží se to nevidět.“ --- „Začali jsme žít ve městě. Ve městě se nešťastným lidem žije lehčeji. Ve městě člověk může prožít sto let, aniž zjistí, že už dávno umřel a shnil. Nemá čas se zaobírat sám sebou, pořád je zaneprázdněný.“ --- „Od prvního okamžiku, kdy se jeho pohled setkal s pohledem mé ženy, jsem postřehl, že zvíře, které v nich obou číhalo, se nehledě na všechna společenská pravidla zeptalo: ‚Smím?‘ a to druhé odpovědělo ‚Ó ano, zajisté.‘ “... celý text

Zločin a trest 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Naprosto vynikající kniha, kterou nejde „číst“ - do ní se člověk musí zahloubat, protože není úplně lehce stravitelná. Ale kdo se do ní náležitě ponoří, pochopí, že z ní nelze ubrat ani stránku.... celý text

Třináctý příběh 2015, Diane Setterfield

Prolhaný život dospělých 2020, Elena Ferrante

Autorka umí psát velmi čtivě, což dokazuje i v téhle knížce. Skvěle vystihuje italské prostředí, rozdíly mezi horní a spodní společenskou vrstvou, úskalí rozhádaného příbuzenstva a samozřejmě problémy dospívání, protože hlavní hrdinku sledujeme od jejích 12 do 16 let. Vypadá to na skvělou knihu pro dívky, ale i jejich rodiče. Jenže... Hrdinka, která si nevěří, ačkoli ji její okolí oceňuje, je jak přes kopírák ze série Geniální přítelkyně, a hlavně: nemyslím si, že patnáctiletá Giovanna je schopna svoje tápání komentovat s nadhledem zkušeného psychologa, takže s přibývajícími stránkami román působí spíš jako hodně dobře napsaná sebevzdělávací literatura pro dospívající dívky. A ten konec... Škoda. --- „Svou švagrovou nesnášela stejně jako pavouka lezoucího po holé noze.“ --- „Proč je na mě naštvaná?“ „Protože je na hlavu, byla vždycky na hlavu a všem nám zničila život.“... celý text

Zvířetovi lidé 2008, Indra Sinha

Hrubé „chlapské“ vtipkování, které se snaží zakrýt zoufalství a beznaděj z tolik let trvající hrůzné reality, kterou tahle kniha beletrizuje. Mně to nesedlo.

Pnin 2001, Vladimir Nabokov

První dojem byl trochu šok: dlouhatánská souvětí a spousta jmen, v nichž jsem se dost ztrácela. Postupně jsem ale tomu zvláštnímu stylu přivykla a nalezla v něm jakési melancholické kouzlo. O Pninovi vypráví jeho blíže neurčený ruský vrstevník - poprvé se letmo setkali ve 13 letech a pak se během života opakovaně míjeli v čase i myšlenkách, nicméně mezi řádky čteme, že tenhle vypravěč měl Pnina z nějakého důvodu (jednostranně) velmi rád. Text působí dojemně a melancholicky, skoro vtipně lehkým suchým humorem a trochu jako „pro zasvěcené“. Aby člověk knihu plně docenil i v jejích detailech, musí znát dost věcí z literatury, ruských zvyků i reálií a ideálně aspoň trochu rusky, anglicky, francouzsky, německy a latinsky, jejichž výrazy se v knize občas vyskytují bez překladu. Po dočtení ve mně zůstal příjemný pocit jakési důvěrné, melancholické blízkosti, takže dobrý. --- úryvek: Téhož odpoledne jeden z Pninových studentů, Charles McBeth („Zřejmě šílenec, soudě podle jeho kompozic,“ říkával Pnin), s gustem přivezl v patologicky nafialovělém automobilu bez levých blatníků Pninova zavazadla, a po brzkém obědě v nedávno otevřené a nepříliš úspěšné malé restauraci „Vejce a my“, kam Pnin chodil z čirého soucitu se smolaři, se náš přítel pustil do příjemného úkolu pninizace svého nového bytu.... celý text

Stařec a moře 1972, Ernest Hemingway

Řekla bych: typický Hemingway - spousta vnitřních úvah hlavního hrdiny a relativně málo děje. A paradoxně právě v tom je obrovská síla. Největší boj nebyl ten s rybou (ten byl spíš jakousi náročnou zkouškou psychické i fyzické odolnosti vůči dlouhodobé zátěži), ale až později - o rybu - na cestě domů. Tahle drobounká knížečka má veliký duchovní rozměr (možná proto ta Nobelovka), protože ten příběh je metaforou duchovní cesty - pochopení a pokory, boje a přijetí prohry. A asi ho plně může docenit jen ten, kdo už si touhle cestou prošel, ten, kdo v následujících dvou citátech vidí hloubku a ne plky :) --- Byl příliš prostý na to, aby uvažoval, kdy dospěl k pokoře. Ale věděl, že k ní dospěl, a věděl, že pokora není člověku k necti a není na újmu opravdové hrdosti. --- Vítr je stejně náš přítel, napadlo ho. A pak dodal – někdy. A nesmírné moře se všemi našimi přáteli i nepřáteli. A postel, kmitlo mu hlavou. Postel je taky můj přítel. Prostě postel, pomyslel si. Postel, to bude báječné! Jak je to lehké, když je člověk poražen, řekl si v duchu. Nikdy jsem nevěděl, jak je to lehké. A co tě porazilo? zeptal se sám sebe. „Nic,“ odpověděl si nahlas. „Pustil jsem se moc daleko.“... celý text

Voda pro slony 2008, Sara Gruen

Velice převelice krásně napsaná kniha to mohla být, kdyby se autorka udržela na uzdě celou dobu. Střídání dvou časových rovin - nyní 93-letého a tehdy 23-letého Jacoba tvoří skvělý kontrast. Mistrně vystihnuté stárnutí a stáří, kdy chvílemi vás až mrazí jak je to člověčí a za okamžik se smějete díky odlehčenému nadhledu, a příběh mladíka, který má úžasný spád, takže hltáte stránku za stránkou. Postupně mě ale kapitoly o dědouškovi rušily - nepřinášely nic nového a vyrušovaly mě z toho nadupaného vyprávění. Ale naštěstí nebyly ani časté ani dlouhé. Jenže s přibývajícími stránkami jako by se autorka utrhla ze řetězu a neznala míru - šlapala do akce a zahušťovala děj, který ztrácel na uvěřitelnosti, což je veliká škoda. Protože to dlouho vypadalo na skutečnou knižní bombu. (A přitom by stačilo, aby Jacob nebyl nezničitelný jako Teminátor a oba závěry (v minulosti i současnosti) byly méně přitažené za vlasy.)... celý text

Strakatý pes na břehu moře 1978, Čingiz Ajtmatov

Jímavý příběh o 4 lovcích, kteří se jako vždy vydali na lov na svém velkém kajaku - celý den veslovat na vzdálený ostrůvek, tam ulovit tři tuleně a druhý den se stihnout vrátit do tmy. Jenže bouře a následná neproniknutelná mlha je uvěznila na širém moři a jim nezbývalo než čekat a doufat, že se dočkají. Poměrně pomalé tempo vyprávění jako by odpovídalo monotónnímu životu těchto prostých lidí. Obzvláště začátek připomíná vypravování (rozjímání) stařešiny, kterému už čas běží jinak, pomaleji. Což ale není nutně špatně.... celý text

Tanec trosečníků 2006, Iva Procházková

Kromě všeho ostatního mě v knize zaujala novinová zpráva o původů nákazy: „Pasmatovová v tom článku píše, že nákaza se sice projevuje jako prudce nakažlivá infekční nemoc, ale že jde v podstatě o psychickou poruchu. Něco jako duševní zhoubnej nádor, kterej když dosáhne určitýho stadia, tak začne požírat tělo. Prej se jedná o civilizační chorobu, kterou přinesla globalizace a která není přenosná na jinej živočišnej druh než homo sapiens. Způsobuje ji nějakej mentální virus, kterej zatím doktoři nejsou schopný identifikovat. Jistý je, že jako první napadá lidi z větších civilizačních center, který nemaj dostatek soukromí, žijou ve stresu a jsou pod ustavičným vlivem masmédií. Média prej jsou pro zmíněnej virus živnou půdou. Nemoh by bez nich existovat a dělá nás na nich závislejma. Skrz média ztrácíme identitu a životní směr. Pozbýváme originalitu a nejsme schopni si uchovat původní myšlení, což vede k rozpadu osobnosti. Říká, že naši prarodiče byli individualisté. My už jsme zhypnotizované stádo. A ve stádu se nákaza vždycky šíří lavinovitě.“ Je to sice „jenom kniha“, ale kdyby tohle jednou mohlo/mělo nastat, tak bychom byli asi pěkně v loji. No, máme čas si v klidu podumat, jestli by to nechtělo někde zvolnit.... celý text

Rozhraní 1961, Václav Řezáč (p)

Vynikající psychologický román. Čtyřicetiletý ztroskotanec Jindřich Aust se jednoho dne ve svém snění „potká“ s Vilémem Habou - a jeho obrazotvornost postupně o Vilémovi rozvine celý románový příběh. Spisovatelské „snění“ mu v reálném životě způsobuje různé svízele, ale postupně se ukazuje, že Vilém je mu vlastně jakousi „terapií“ - skrze něj si třídí vlastní myšlenky a nahlíží svůj život z nečekaných úhlů, občas i něco jasnozřivě předpoví. Autor zde skvěle vystihl, o čem je (má být) herectví a spisovatelství a potažmo umění obecně. Proč tak rádi čteme a chodíme do divadla. Protože skrze literární postavy můžeme růst a moudřet, aniž bychom museli zažívat všechny nezdary na vlastní kůži. Skvěle propracovaný děj, krásný květnatý jazyk (třeba „teta se všustila do kuchyně“). Bez ohledu na pozdější Řezáčovy politické excesy je tohle opravdová knižní lahůdka. Vřele doporučuju. --- „Na ubruse mezi námi se procházela moucha a ohledávala houskové drobty.“ --- „Kdo ví, snad se v mém mozku nerozhoduje pouze o Vilémově osudu, nýbrž i o mém vlastním.“ „Stvořil jsem postavu, a ona mi ukazuje světy, o nichž jsem neměl tušení, nebo tušil-li jsem je, do nichž jsem nedovedl vstoupit. (...) Vilém, zrozený z mých představ a z touhy stvořit nějakou postavu, stává se mým učitelem a vtiskuje mi svou vůli.“... celý text

Džamila 1979, Čingiz Ajtmatov

Džamila je žena k pohledání. Mladá, silná, pracovitá, veselá, provdaná teprve krátce - pár měsíců po svatbě její muž odešel na frontu. Je válka a všichni dřou do úmoru, protože muži odešli a na frontě potřebují obilí. Danijar je sirotek, který se po dlouhých letech vrací do rodného kraje, s nohou chromou z války. Je mlčenlivý, samotářský, trochu divný, všichni si z něj utahují a on je mírný jako ovečka, nikdy se neohradí. Džamila ho popichuje, aby taky zazpíval. A on jednou opravdu začne zpívat a už nic nebude jako dřív... Lyrické vykreslení dřiny a běžného života, krajiny a místních zvyklostí, jakož i hloubky citu a trápení, které snad umějí jen Rusové. --- „Danike, vyprávěj nám něco o válce, než půjdeme spat,“ poprosil jsem. Danijar nejdřív neodpověděl, jako by se ho to bylo dotklo. Dlouho se díval do ohně, pak vzhlédl a měřil si nás pohledem. „O válce chceš slyšet?“ zeptal se a dodal hluše: „Ne. Pro vás je lepší. když o válce nic nevíte.“ Na nikoho z nás se ani nepodíval. Pak už Danijar nepromluvil jediné slovo.... celý text

Bál šílených žen 2020, Victoria Mas

Zajímavé a hodně těžké téma o místě, kam se „odklízely“ ženy, které byly z různých důvodů nepohodlné a které bohužel v tehdejší těžce patriarchální společnosti neměly šanci na dovolání. Uf! Rovnýma nohama spadneme do atmosféry bezpráví, necitelnosti a mužské povýšenosti, až z toho mrazí a člověk si řekne, že tohle bude asi maso. Jenže nadšení postupně opadá, protože ze skvěle načatého „rozhovoru“ se stává monolog, kdy vás autorka „nepustí ke slovu“. Mezi řádky není co číst, protože všeho je řečeno až moc, takže pro čtenářovo přemýšlení už tu není místo. Škoda. Zpracovat tohle těžké téma a přesně nadávkovat (a nepředávkovat) vinu mužů a zoufalství žen z Damoklova meče, který nad nimi neustále visí, je umění hodné mistra. Na autorčinu obranu je ale třeba říct, že když je něco tak vychýleno z rovnováhy jako zmíněné postavení žen, musí se hodně tlačit, aby se s tím pohnulo. V důsledku čehož se to často vychýlí do druhého extrému. (V kterém se teď už nějakou dobu plácáme my, nemyslíte?) A teprve pak se to postupně bude moct usadit do opravdového normálu. (Už aby to bylo! :) Skoro se chce dát hvězdičku navíc za odvahu zašťourat do tohoto tématu. Překlad občas škobrtá jako by pocházel od člověka málo sečtělého - jako by překladatelka pro některé výrazy neznala český ekvivalent, tak tam prostě něco „vrazila“ a z textu občas trčí divná slova, předložky, předpony... (nebo běžně používáte třeba výraz „křídlové dveře“?) PS. Tak si říkám, že se toho za ta staletí moc nezměnilo. Vždycky se našel způsob, jak se spolehlivě zbavovat nepohodlných. Ani nebylo třeba odvozu do Salpêtrière - stačilo jen správně informovat svatou inkvizici, gestapo, NKVD, StB...... celý text

Golem 2020, Gustav Meyrink (p)

Toto uchopení mystiky mě nechytlo. Ale aspoň jsem si našla nějaké fotky ghetta před asanací a rozšířila si obzory.

Dobývání nebe 2020, Paolo Giordano

Neveselé, neplytké, nehollywoodské. Čtyři kamarádi, čtyři různě zpackané životy. K tomu jejich rodiče a pár kamarádů, kterých se to dotýká. Tenhle propetenec je vyprávěn v časové ose s obsáhlými retrospektivními vsuvkami, takže se nám celkový obraz skládá postupně jako mozaika; některé střípky ale zůstanou nevyřčené a my si je musíme domyslet. Je tu poměrně dost témat - náboženství až fanatismus, těhotenství včetně otázky potratů a umělého oplodnění, squatting, ekologické zemědělství a aktivismus až extremismus, alkoholismus a drogy, atd. No a samozřejmě vztahy. Řekla bych, že na jednu knížku je toho možná až moc, ačkoli možná autor chtěl ukázat, jak tahle široká škála může s člověkem zacvičit, když má hranice jinde než je běžné. Říká se, že každý je svého štěstí strojvůdcem, a v téhle knize můžeme sledovat, kde si kdo přehodil jaké výhybky a jak to změnilo směr jeho života. Začátek knihy byl spíš young adult a moc mne nebavil. Ale pak jsem knihu těžko odkládala a dočetla ji na dva zátahy. Jednak je napsaná dobře a druhak jsem to chtěla mít rychle za sebou :-) protože skoro každá další výhybka přinášela jen další mizérii. A taky mě zajímalo, kam to celé vede. --- „Prchl jsem z tvých rukou do tvých rukou.“ --- „V tý chvíli jsem cítila tu děsivou šíři lásky, kterou měl v sobě. Netýkala se jen stromů, týkala se všech a všeho, a nedovolovala se mu nadechnout, dusila ho.“... celý text

Cizinec hledá byt 1947, Egon Hostovský

Mladý český lékař Václav Marek se v Americe, kam emigroval před nacisty, pokouší sepsat knihu, která má být průlomem v léčbě vysokého tlaku. K tomu potřebuje jen dvě věci: stůl a klid na psaní. Jenže to se ukáže jako problém. A nejen proto, že je těsně po válce a o byty je nouze. Doktor je nedružný, tichý až submisivní, ohnutý a trochu ošuntělý, je samé prosím a děkuji, má jakousi jasnozřivou schopnost vidět do lidí a až asociální upřímnost, když odmítá utrousit byť i malinký kompliment či milosrdnou lež. To mu způsobuje jednu nepříjemnost za druhou a z každého bytu se musí pakovat, on ale ve své dětské naivitě vůbec nechápe co a proč způsobil. A k tomu ty jeho záhadné telefonáty s nadpozemskou ženou.... Kniha je to vynikající a vskutku zvláštní. Čtenář musí zapojit své šedé buňky a řadu věcí si promyslet-domyslet, protože tady se nevysvětluje po lopatě. A to je velmi příjemné osvěžení. --- „Ten posel se opravdu dostavil. (...) Nevyřkl hledanou poučku ani zaklínadlo. Vyslovil hádanku.“ PS. A ještě jedna nezamýšlená metafora se tu dá najít: kniha vyšla v roce 1947 a její čeština je sice srozumitelná, nicméně každý si všimne, že zní jinak - stejně jako angličtina českého emigranta; jazyk knihy jako by sám čtenáři navozoval pocit odcizení člověka, který se odlišuje.... celý text