1. Domů
2. Autoři
3. Diane Setterfield
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar 11
• Životopis
• Citáty 5
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Diane Setterfield

Byla jednou jedna řeka

„Další kniha ze čtenářského klubu. Další výlet mimo moji komfortní zónu. Další připomínka, proč moje komfortní zóna existuje. Tempo knihy je... velkorysé. Velmi velkorysé. Neřekla bych, že to bylo utrpení, ale nebylo to daleko. Posledních dvacet stránek konečně vše hezky uzavřelo do úplného kruhu, což byla příjemná odměna. Jen jsem si ji musela pořádně zasloužit. Jak se říká, do stejné řeky nevstoupíš dvakrát. Já vstoupila jednou, a to bohatě stačí. Tři hvězdy za konec a za čtenářský klub, který mi otevírá dveře, které bych sama neotevřela.“... celý text
— alishek

---

Třináctý příběh

„Třináct příběhů o změně a zoufalství - tak zní název sbírky pohádek světově uznávané spisovatelky Vidy Winterové. Jedná se však o neoficiální název, spíše raritu. V době vydání obsahovala kniha pouze 12 příběhů a jakmile byla tato chyba odhalena, knihy se stáhly zpátky a byly přejmenovány. Na světe však ještě několik výtisků s původním názvem existuje a všichni fanoušci zoufale touží zjistit, jaký ten třináctý příběh je. Slavná spisovatelka se ho před svou smrtí konečně rozhodne zveřejnit, a to prostřednictvím mladé Margaret, se kterou toho mají společného více, než obě tuší. „Nevadí mi milovníci pravdy, ale pravda sama. Jakou podstatu, jakou útěchu najdete v pravdě v porovnání s příběhem?“ Román Třináctý příběh, v originále The Thirteenth Tale, byl vydán v roce 2006. Jedná se o debut britské spisovatelky Diane Setterfieldové, který se dočkal velmi kladného přijetí a velice brzy po svém vydání se stal bestsellerem. Třináctý příběh se dočkal také filmového zpracování, ve kterém si jednu z hlavních rolí zahrála Sophie Turnerová, herečka známá především ze seriálu Hra o trůny. Jediným dalším dílem této spisovatelky je kniha Bellman a Black, která vyšla pod stejným názvem i v České republice (2015). „K čemu je dobrá pravda o půlnoci, za tmy, když v komíně burácí vítr jako rozzuřený medvěd?“ Margaret je poměrně tichá mladá dívka a vášnivá čtenářka. Pomáhá svému otci v antikvariátu, pročítá rukopisy, píše životopisy a miluje romány z 19. století. K tomu má velmi dojemnou i bolestivou minulost. Jednoho dne dostane dopis od Vidy Winterové, slavné a velice populární spisovatelky, s žádostí o interview. Margaret se nejdříve zdráhá, zejména proto, že Vida Winterová je známá tím, že nikdy při rozhovorech neříká pravdu. Nakonec ji ale přemůže zvědavost a za spisovatelkou se vydá. Jak hned při prvním setkání zjistí, Vida Winterová je těžce nemocná a nezbývá jí už moc času, ráda by však ještě před svou smrtí konečně zveřejnila svůj opravdový příběh. Margaret si je ale jistá, že jí spisovatelka neříká všechno, rozhodne se proto na vlastní pěst odhalit celé tajemství, které spisovatelku obklopuje. A tím začíná kolotoč událostí, minulých vyprávěných i současných zažívaných, a Margaret postupně odkrývá pravdu, nehezkou, tragickou a hrůzostrašnou. „Když blesky venku vrhají stíny na zdi ložnice a déšť dlouhými nehty bubnuje na okenní sklo?“ Tento román má určité atributy gotického románu a zřejmou inspirací byly autorce také romány Jana Eyrová nebo Na větrné hůrce. Podobnosti lze nalézt ve stylu i v základním konceptu příběhu. Už proto je tento román určen jen poměrně specifickému čtenářstvu, pro každého rozhodně určen není. Styl je velmi detailní, což může zejména ze začátku mnohé čtenáře odradit – autorka se věnuje popisu téměř každého předmětu v místnostech, stejně detailní je i u popisu postav, atmosféry či pocitů hlavních hrdinů. Diane Setterfieldové však nelze upřít talent, neboť její styl je velmi umělecký, barvitý a originální. I ty nejjednodušší a nejběžnější věci dokáže popsat velmi poeticky a zajímavě. Kniha má zajisté své kvality i kouzlo. „Ne, když ležíte v posteli a chlad a strach vás mění v sochu, nečekejte, že vám na pomoc přispěchá kostnatá bezmasá pravda.“ Mě osobně po celou dobu štval velice sebestředný přístup hlavní hrdinky, tedy Margaret. Vše je sledováno skrze ni, dokonce i u situací, které se jí nijak netýkají, se čtenář dozví právě její pocity a názory, nikoliv samotných zúčastněných. To je v některých situacích až komické. A v částech, kdy je Margaret aktivní hybatelkou děje, nikoliv pasivním posluchačem, je čtenář dopodrobna seznámen s její minulostí, s každou její myšlenkou a názorem – a ten má Margaret opravdu na všechno. Mnoho z uvedených věcí je důležité pro pochopení této postavy, její role ale v celém příběhu není dle mého názoru tak důležitá, a proto mi větší část informací o ní přišla nadbytečná, až otravná. Navíc je dle mého Margaret tak trochu literární snobka, která se díky své zálibě v knihách cítí být jednoduše lepší než ostatní. „Potřebujete buclatou podstatu příběhu, chlácholivé kolébavé bezpečí lži." Tato kniha může okouzlit kohokoliv, troufám si však říci, že více nadšené z ní budou čtenářky. Já sama jsem nevěděla, „do čeho jdu“, takže jsem byla stylem knihy lehce překvapená a bohužel ne úplně příjemně. Ale jelikož nemám romány s dívčí hrdinkou zvláště v oblibě, nejsem zřejmě cílovým čtenářem. Děj je ovšem nesmírně zajímavý, pravda je dávkována přiměřeně tak, aby se stupňovalo napětí a čtenář se nemohl dočkat dalších stránek. Postavy v knize jsou nápadité a za mě byl příběh opravdu nepředvítalený a plný neočekávaných zvratů.“... celý text
— Faila

---

Třináctý příběh

„Mladá žena Margaret Leaová se vydává do Harrogate, aby se zde setkala s populární spisovatelkou Vidou Winterovou. Ta je proslulá tím, že novinářům v rozhovorech vypravuje fantastické příběhy ze svého života, u nichž nelze odhadnout, co z toho je pravda a co lež. Nikdo tak o jejím pravém skutečném životě neví nic s určitostí. Vida, která trpí vážnou nemocí a pomalu na ni umírá, se tak konečně rozhodne vyprávět pravdu svého života. A vybrala si právě Margaret, aby sepsala její životopis. Na čtenáře pak čeká úžasné vyprávění o dvojčatech Adelině a Emmelině Marchových – tragický rodinný příběh dvou sester, které to již od narození neměly snadné a ani jejich okolí nevycházelo s děvčaty snadno. A nad rodinou se snáší temný mrak čehosi nevyřčeného. Tento nelehký příběh je zabalený do tísnivé, dusivé, temné a neutěšené atmosféry, která jen dokresluje léta dospívání děvčat v neúplné a podivné rodině a v domě, v němž jako by snad strašilo. Děj je přitom napínavý a velmi čtivě napsaný, ale zároveň je emocionálně tak nahuštěný, že jsem si během čtení musela dávat krátké pauzy, abych zvládla vstřebat všechno, co kniha nabízí. Tato pocitová smršť se vám zároveň velmi snadno dostane pod kůži a podmaní si vás natolik, že knihu nemůžete pustit z mysli, dokud ji nedočtete do konce. Svojí atmosférou mi Třináctý příběh připomínal Janu Eyrovou, částečně i Na Větrné hůrce od sester Brontëových, přičemž obě knihy jsou zde několikrát zmíněny. Což nejeden knihomol dozajista ocení, stejně jako fakt, že Margaret je knihomolka, dcera knihkupce, která by nejradši nedělala nic jiného, než se topila v knihách a s okolním světem toho měla společného jen pramálo. Upřímně jsem se s ní do značné míry z tohoto důvodu ztotožňovala a brzy jsem si ji velmi oblíbila. Zároveň od začátku tušíte a brzy se vám to i potvrzuje, že i Margaret sama má své tajemství, s nímž se musí poprat, což v knize zvyšuje míru tajemnosti, s níž Diane Setterfieldová celou dobu pracuje. Fascinuje mne, jak se Setterfieldové podařilo napsat velmi silný příběh, a to jen o malém počtu postav a odehrávající se na malém prostoru. Postavy jsou autorčinou silnou stránkou. Stačí pár vět, abyste si o nich udělali velmi rychle obrázek. Nemusíte číst nijak rozvláčné popisy, které by vás unudily k smrti. Setterfieldová umí v několika slovech vystihnout mnoho a podmanit si vás. To samé platí o hutné atmosféře, která tvoří autorčinu druhou silnou stránku. Co je jí také vlastní, je umění skvěle gradovat dějovou linii a skvěle vystavět zápletku. Přiznám se, že závěr knihy mne překvapil. Pointu knihy jsem vůbec neodhadla a o to víc jsem si knihu užila. Všechny detaily jsou vám servírovány postupně, jak krůček po krůčku odhalujete jednotlivé vrstvy celého rodinného tajemství. Každá vrstva pak odkrývá něco nového, temnějšího. Zároveň čím hlouběji se noříme, tím víc nám všechny detaily do sebe zapadají a vy jen louskáte jednu stránku za stránku, abyste se věděli, jak to bylo dál. Nejsem si jista, zda se mi podařilo přesvědčivě podat, jak silný dojem na mne kniha udělala. Ten byl nicméně veskrze pozitivní, rozhodně dávám knize 100 % a jednoznačně doporučuji všem.“... celý text
— sgjoli

---

---

Bellman & Black

„Hlavního hrdinu Williama provází smrt od dětství, i když jeho prvním úmrtím bylo vidět zemřít havrana, kterého zabil svým prakem, který mu záviděli všichni jeho kamarádi. Když vyrostl, tak si na onoho havrana nevzpomněl a jeho život pokračoval dál, i když smrt onoho havrana je v příběhu velmi důležitým bodem. Jak William rostl začal se zajímat o tkalcovství a především obchod samotný. Tajemný pán se kterým o několik let později uzavírá tajemnou dohodu ho pozoroval už několik let a který mu změní život ať si to William Bellman uvědomuje nebo ne. Hlavní postavou příběhu je William Bellman, kterého na každém kroku provází smrt. Je tou nejdominantnější postavou příběhu, což je celkem logické pokud má být příběh o něm, ale když čtenář knihu dočte, pochopí že kniha není pouze o Bellmanovi a jeho smůle, chcete-li tomu tak říkat, ale že se v příběhu ukrývá něco mnohem většího. Příběh plyne pomalu, Diane Setterfield líčí životní příběh jednoho mladíka od dětství až po dospělost a nebojí se používat podrobné popisování, které je v tomto případě na škodu. Myslím, že mnoho čtenářů nenajde zalíbení v popisování chodu továrny, ano je to zajímavé, ale chtělo to nastínit jen okrajově, ale nakonec se v tom čtenář patlá a většinou to dopadá tak, že knihu zaklapne a doufá, že podrobného popisování bude v další kapitole o něco méně. Autorka sem tam mezi příběh zasadí povídání o havranech, což mi na jednu stranu přišlo celkem zajímavé. Co vidím jako velkou nevýhodu, že se tam skákalo z jednoho roku do druhého a čtenář to pořádně ani nezjistil, takže pořádně nevěděl kolik vlastně hrdinovi je let, chtělo to alespoň malý nadpis u kapitol nebo něco v čem by se čtenář mohl lépe orientovat. Osobně si myslím, že knížka mohla mít o něco méně stránek, kdyby nedošlo právě na zmiňované zbytečné prodlužování a popisování. Co mě také zarazilo, jako kdyby autorka chtěla vyprávět jiný příběh a nakonec z toho vzniklo tohle, neříkám že to bylo špatné, ale očekávala jsem něco jiného. Přítomnost pana Blacka dle mého byla klíčová, ale on se objevil jen na pár stránkách, což je rozhodně škoda. S autorkou knihy Diane Setterfield jsem se doposud nesetkala, i když vím o ještě jedné knize, kterou vydala a která je i u nás k dostání a tou je Třináctý příběh, který si mimochodem ráda přečtu, i přesto, že na mě román Bellman & Black neudělal takový dojem, jaký jsem očekávala. Nechci říkat, že je Diane Setterfield špatnou autorkou, to rozhodně ne, jen si myslím, že spousta čtenářů, kteří četli Bellmana & Blacka očekávali od příběhu něco úplně jiného a tak není divu, že většina z nich byla zklamaná včetně mě samotné. Příběh to není špatný jen tam chtělo přidat kapku víc toho tajemna, protože to by příběhu sedlo daleko víc. Přiznávám bez okolků, že mě nalákala obálka knihy a někdy ten příběh té obálce prostě neodpovídá, na to by žádný knihomol neměl nikdy zapomenout! Nehledě na to, že ta originální obálka vystihuje podstatu příběhu daleko víc.“... celý text
— hledaseniki

---

Byla jednou jedna řeka

„Nádhera. Jedním slovem, nádhera. Příběh, který by většina dnešních autorů podala jako v podstatě nudnou jednohubku, je tu podán jako ten nejvyladěnější dortík. Kniha je velmi, velmi obsáhlá, a přebíhá od postavy k postavě, skáče dokonce i v čase, ale kupodivu jsem vůbec neměla problém se celou dobu orientovat. Dějová linka se pak prolíná do životů jednotlivých postav, člověk doslova vnímá rozpoložení každé jedné z nich, chápe její chování. V závěru mě trošku popudilo vystupování jedné z postav (takové to pohádkové černočerné zlo), ale jelikož byla v knize i drobná dávka nadpřirozena (respektive nebylo vše úplně vysvětleno - záměrně), autorce to odpouštím, protože to celkově zapadá do žánru pohádkové romantické detektivky pro dospělé. Tisíc bodů ze sta možných bych pak dala za vytvoření atmosféry viktoriánské Anglie. Jazyk, vystupování, smýšlení, úroveň vědomostí, ale i bydlení, jídlo, pití, oblečení, chování navzájem v rodinách (k ženám, dětem), to vše bylo tak živé a uvěřitelné, že jsem děj doslova viděla před očima. No a v neposlední řadě je tu příběh :-) Víc takových knih, prosím!“... celý text
— Barbaanek