Paolo Giordano

Koupit knihy

Nová kniha Paolo Giordano

Tasmánie

Pátý román Paola Giordana Tasmánie lze přiřadit k žánru autofikce. Jeho vypravěčem a hlavním hrdinou je fyzik, který se živí psaním, zrovna pracuje na románu o ... detail knihy

Související novinky

Holly, Stříbrné hrdlo a další knižní novinky (20. týden)
Na druhou polovinu května si vydavatelé připravili velké množství knih, které se nově objeví na pultech obchodů. My j... celý text

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Paolo Giordano

Osamělost prvočísel

„Skvělá kniha. Skvěle napsana. Dva hlavní protagoniste, dvě prvocisla. Každý z nich udělá v dětství rozhodnutí, které je pak oba formuje dále. Nejsilnější scéna pro mě z celé knihy byl moment, kdy Mattia nechává svou postiženou sestru v parku. Když se vrátí sestra tam není a už se nikdy neobjeví. Kniha bolí ale přesto musíte číst dal. Mattio se stahuje do sebe a neumí moc interagovat s lidmi. Oproti tomu Alice chce zapadnout, chce být normální a jako ostatní. Hodně kontroluje svou váhu a to mi připomnělo dobu cca dvacet let zpět, kdy byla moderní velikost nula a všude se propagovala. Na knihu budu určitě nějakou dobu myslet. Můj bookstagram @booklover_mili“... celý text
— booklover_mili

Tasmánie

„Houellebecqovské téma, ovšem bez sarkazmu, tohle se mi hodně líbilo.“
— Disease

Osamělost prvočísel

„« Zůstal stát na chodníku na protější straně ulice a díval se na svůj starý dům i poté, co taxi odjelo. Taška, kterou měl přes rameno, nebyla moc těžká. Uvnitř měl čisté oblečení maximálně na dva tři dny. Hlavní vchod našel otevřený a vyšel do jejich patra. Zazvonil a zevnitř neuslyšel žádné zvuky. Pak otec otevřel, a ještě než si dokázali něco říct, usmáli se na sebe a oba zaregistrovali čas, který uplynul, v proměně toho druhého. Pietro Balossino byl starý. Nebylo to jen bílými vlasy a tlustými žílami, příliš vystupujícími na hřbetu rukou. Byl starý ve způsobu, jak stál naproti svému synovi, neznatelně se třásl po celém těle a opíral se o kliku u dveří, skoro jako kdyby jeho nohy na to samy nestačily. Trochu rozpačitě se objali. Mattiova taška se svezla po rameni a vklínila se mezi ně. Nechal ji spadnout na zem. Jejich těla měla dosud stejnou teplotu. Pietro Balossino se dotkl synových vlasů a vzpomněl si na příliš mnoho věcí, které když cítil všechny najednou, zabolelo ho u srdce. Mattia se podíval na otce a v očích měl otázku, kde je máma? A otec pochopil. „Maminka odpočívá," řekl. „Necítila se moc dobře. To bude tím horkem, co tu teď' je." Mattia přikývl. „Máš hlad?" „Ne. Chtěl bych trochu vody." „Hned ti ji přinesu." Otec rychle zmizel v kuchyni, skoro jako by hledal záminku, jak odtamtud uniknout. Mattia si pomyslel, že zůstalo už jen tohle, že všechen rodičovský cit se rozpustí v malých úslužnostech, v těch samých starostech, které rodiče vyjmenovávali každou středu do telefonu: jídlo, teplo a zima, únava a občas peníze. Všechno ostatní leželo jakoby pohřbené v nedostupných hlubinách, pod betonovou masou hovorů, do nichž se nikdo nechtěl pustit, omluv, o které mělo být požádáno a které měly být přijaty, a vzpomínek, jež potřebovaly opravit, ale zůstávaly beze změny. » -- A přesně kvůli takovým knihám člověk potřebuje beletrii – a proto nakonec každý rok mezi mými knihami dominuje právě ona. Upoutá vás, a i kdyby vás přímo nechytla za srdce, něco ve vás alespoň tiše posune. Takhle si představuju opravdu dobré psaní. Je minimalistické a pravdivé. Když se dostanete pod tu neveselou slupku – za osamělost a neschopnost komunikace – najdete příběh o vášni a o lásce, která tam je celou dobu, jen se neumí projevit. A budete si říkat, že vy byste byli silnější a odvážnější, že vy byste té lásce nechali otevřené dveře. Ale opravdu byste to uměli? Autor připomíná, že některá rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale jejich důsledky si neseme celý život. A ne každá kniha má šťastný konec. V téhle chybí dokonce i ta naděje, která se do příběhů přidává, aby byly snesitelnější. Je tu jen náznak, že život si to nějak přece jen sám uspořádá. Paolo Giordano za tuhle svoji prvotinu, která se stala světovým bestsellerem, dostal nejprestižnější italskou cenu Strega, a to jako nejmladší autor v historii. Ukázky přeložila Alice Flemrová. -- « Teďka mě políbí, pomyslel si. Musíš ji taky políbit, nic víc, říkal si. Bude to snadné, to dokáže každý. Alice si rozepnula zip lesklé bundy a pak se začala svlékat, přesně jako u Violy doma. Vyhrnula si tričko nad stejnými džiny a ty si stáhla až do půlky zadku. Na Mattiu se nedívala, vypadlo to, jako by tam uvnitř byla sama. Na místě bílého fáče ze sobotního večera teď byla květina vytetovaná na kůži. Mattia chtěl něco říct, ale pak mlčel a odvrátil zrak. Ucítil pohyb mezi nohama, a tak se snažil rozptýlit. Přečetl si pár nápisů na stěně, aniž pochopil, co znamenají. Všiml si, že žádný není rovnoběžný s linií dlaždic. Skoro všechny svíraly s hranou podlahy tentýž úhel a Mattia došel k přesvědčení, že je to úhel mezi třiceti a pětačtyřiceti stupni. „Vezmi si tohle,“ řekla Alice. Strčila mu do ruky kus skla, z jedné strany reflexního a z té druhé černého, špičatého jako dýka. Mattia nechápal. Zvedla mu bradu, přesně tak, jak si představovala, že to udělá, už když se setkali poprvé. „Musíš to vymazat. Já to sama nedokážu,“ řekla mu. Mattia se podíval na střep zrcadla a pak na Alicinu pravačku, která ukazovala na tetování na břiše. Předhonila jeho protesty. „Vím, že to umíš,“ řekla. „Já už to nechci víckrát vidět. Prosím tě, udělej to pro mě.“ Mattia otáčel ostřím v dlani a rukou mu projelo mrazení. „Ale...“ řekl. „Udělej to pro mě,“ přerušila ho Alice a položila mu ruku na rty, aby ho umlčela, a pak ji rychle odtáhla. Udělej to pro mě, pomyslel si Mattia. Ta čtyři slova se mu zaryla do ucha a přinutila ho před Alicí pokleknout. Patami se dotýkal stěny za svými zády. Nevěděl, jak by se tam uvelebil. Nejistě přejel rukou po kůži kolem tetování, aby ji lépe napnul. Ještě nikdy neměl tvář tak blízko těla nějaké dívky. Přišlo mu přirozené zhluboka se nadechnout, aby objevil jeho vůni. Přiblížil skleněný střep k masu. Ruku měl pevnou, když udělal malý zářez, dlouhý jako bříško prstu. Alice se roztřásla a unikl jí výkřik. Mattia v tu ránu odtáhl ruce a schoval čepel za zády, jako by chtěl popřít, že to byl on. „Nemůžu to udělat,“ řekl jí. Podíval se vzhůru. Alice potichu plakala. Oči měla zavřené, tiskla víčka v bolestné grimase. „Ale já už to nechci víckrát vidět,“ fňukala. Bylo mu jasné, že ji opustila odvaha, a pocítil úlevu. Vstal a uvažoval, jestli by odtamtud neměl odejít. Alice setřela rukou kapku krve, která jí stékala po břiše. Zapnula si poklopec džín a Mattia zatím hledal, co povzbudivého by řekl. „Zvykneš si na to. Nakonec už to ani neuvidíš,“ poznamenal. „Ale jak? Budu to tam mít pořád na očích.“ „No právě,“ řekl Mattia. „Právě proto už to nakonec ani neuvidíš.“ »“... celý text
— empivarci

Osamělost prvočísel

„Paolo Giordano má ten talent, že nenávidíte všechny postavy, ba vám není skoro žádná postava sympatická. Jak Dobývání nebe, tak i Osamělost prvočísel toto potvrzují. I když vím, že to nebude mít šťastný konec, že se postavy nerozhodnou tak, jak by opravdu chtěly a že jejich veškerý rozhodnutí dají jiný směr, než bych si já přála, stejně si další autorovy knihy s chutí přečtu.“... celý text
— 123Lussy