meluzena přečtené 503

Kolymské povídky (sebrané spisy I.) 2011, Varlam Šalamov

Syrové, přesyrové. Je neuvěřitelné, co všechno se dá přežít. Věci, které si běžný člověk neumí ani představit. Po 70 stranách jsem knihu odložila s tím, že to nedám. Načež jsem přečetla pár dalších knih a ještě jsem to zkusila, připravená na velkou hustotu. A dala jsem to. Myslím, že by to měla být "povinná četba" do všeobecného rozhledu. Povídka Limba je jako růže mezi trním - skoro poetická a dosti symbolická.... celý text

Dědicové 1996, William Golding

Malá tlupa lidí se přesouvá ze zimoviště u moře na své tradiční letní stanoviště u vodopádu. Tam ovšem nečekaně narazí na „ty druhé“ (ačkoli přeci ví, že žádní jiní lidé nejsou!) a nic už není jako dřív. Celá útlá knížečka je vyprávěná z pohledu lidí z tlupy a podle různých signálů rozkrýváme, že to nejsou lidé jako my – jsou chlupatí, mohutní, mají skvělý čich a stopařské schopnosti, ale moc jim to nemyslí (Lokovi ještě o dost míň), výborně šplhají po stromech, používají oheň, ale neumí si ho rozdělat; nechápou podivné chování „těch druhých“, neznají jejich „moderní“ výdobytky jako luk a šípy nebo loď s pádly, nechápou, kde se vzaly a k čemu slouží, ani k jejich popsání nemají patřičné výrazy. Pán much mě navnadil tím, jak autor skvěle vystihl psychiku malých kluků a jejich očima popsal veškeré hrůzy, které měly přijít. Vcítila jsem se do nich a celou knížku trpěla v jejich botách. V Dědicích jsem ale měla pocit, jako když mi někdo vypráví něco sice asi zajímavého, nicméně v řeči, kterou ani jeden z nás pořádně neumí („koukáš na to jako na japonský film s čínskými titulky,“ říkával náš matikář) - lidi z tlupy popisují svou primitivní řečí moderní (ale pro ně neznámé) věci, takže si musím hodně domýšlet a tipovat, o čem je asi řeč, spousta věcí mi tím pádem uniká a možná jsem vedle jak ta jedle. Mně tahle tajnosnubnost nevyhovovala. Bohužel i popisy obyčejných dějů mi přišly strašně složité a neumělé (nevím, nakolik to ovlivnil překlad). Je mi líto, s touhle knihou jsem se nepotkala.... celý text

Návrat domů 2016, Yaa Gyasi

Dvě sestry, které ani netušily, že ta druhá vůbec existuje. Jejich rodiče, muži, děti a děti dětí a další generace. Co kapitola, to jeden člověk vždy z jedné a z druhé větve. Kmenové války, kdy vítězové rabovali a loupili, zajatce si brali jako uklízeče, kuchaře či služky (které s jakousi samozřejmostí znásilňovali). Příchod bílého muže, kdy raboval a loupil on a zajatce z kmenových válek kupoval do otroctví a kmeny je dodávaly na jeho objednávku. Transport a nelidské zacházení s otroky v Americe, česání bavlny a rubání uhlí, kriminalizace, válka Severu proti Jihu. Zrušení otroctví, segregace, bezmoc, bída, drogy. Vykořenění, ztráta předků i jazyka. Témat dost a dost. Díky rodokmenu na začátku knihy člověk neztratí nit, kdo kam patří. Napsané je to čtivě, občas je toho násilí a beznaděje až nad hlavu, což alespoň částečně vyvažují láskyplné vztahy, intimní scény a hřejivá srdce některých hrdinů. Z některých vět až mrazí. Grafická úprava napověděla, že to asi bude „ženská“ kniha. První kapitola byla vynikající, koncept "co kapitola to jeden člověk" přešaltoval román spíš do povídkové útržkovitosti. Co mi ovšem pokazilo dojem, bylo „aromatizováno, přibarveno“ – cítila jsem tam kalkul a umělý tlak na city. Při čtení sice jen trošku, nicméně s přibývajícími stránkami ho přibývalo. A po dočtení se tento dojem jen umocnil - ne tolik jako u Yoyo Moyes, ale ta pachuť zůstala. Dávám tedy nižší hodnocení (a čtenářskou výzvu mám splněnou).... celý text

Podíl práce na polidštění opice 1949, Bedřich Engels (p)

Před dvěma sty lety narozený německý filosof v této práci rozebírá příčinnou souvislost mezi prací a vývojem opice k dnešnímu člověku: Opice začaly používat a vyrábět nástroje, takže se svaly, šlachy i kosti na rukou přizpůsobovaly nárokům práce a stávaly se šikovnějšími, s rostoucím množstvím práce bylo třeba komunikovat, takže se vyvinuly hlasivky schopné produkovat řeč, zdokonalily se smysly a rozvinuly sociální vztahy. Další část textu shrnuje dopad práce na okolí - zatímco zvíře mění přírodu nevědomě (odlesňuje, protože vyžírá mladé stromky), člověk to dělá vědomě (odlesňuje, aby pěstoval a choval dobytek), avšak nedomýšlí, že odlesnění způsobuje erozi, prameny vysychají atd. Shrnutím rozvoje, specializace a plánování práce se dostává k poslední části o "dnešní" práci, o vykořisťovatelích a vykořisťovaných, kterou museli za socialismu všichni papouškovat, takže pro nás má silně politickou pachuť. Možná není na škodu si přečíst tento původní, 150 let starý filosofický názor napsaný dávno předtím, než se začal ztrácet pod tlustými vrstvami politického balastu, o kterém Engels tehdy neměl ani tušení. A třeba ho srovnat s nejnovějšími vědeckými názory na vývoj člověka.... celý text

Vybledlá krajina s kopci 2019, Kazuo Ishiguro

Stárnoucí Japonka Ecuko, která již dlouho žije v Británii, si během návštěvy své dcery z druhého manželství, s kterou si příliš nerozumí, vybavuje pár dávných vzpomínek z Japonska, nyní již dosti vybledlých. Moje čtvrtá kniha autora, a zase skvělá. „Japonsky“ křehký příběh, kde se vlastně nic moc neděje (až na ta koťata!), text je plný japonských zdvořilostních frází a uklánění se a divně stavěných vět, takže se může stát, že to je o ničem, ale chyba lávky. V jemných náznacích i mezi řádky se kniha dotýká spousty témat; přitom nedrásá, čtenář si sám dávkuje, kolik toho k sobě pustí. Autorova prvotina, kterou můžu doporučit. --- „Nezáleží přece na tom, kolik komu je - důležité je, co prožil. Někomu může být sto, a třeba nezažil nic.“... celý text

Povídka o sedmi oběšených 1958, Leonid Andrejev

Na váženého ministra má být spáchán atentát, který je včas odhalen a 5 atentátníků je pochytáno. Estonec mdlého ducha Ivan Janson zabije svého pána. Tatarský rolník Michail Golubec alias Míša Cikánek, loupežník s temnou minulostí je usvědčen z vraždy 3 lidí. Všichni dostali provaz a čekají na vykonání rozsudku – 7 lidí, 7 různých duševních pochodů před blížící se smrtí. A ještě tlustý a nemocný ministr, kterému v jednu chvíli dojde, že ten atentát nemuseli odhalit a on už tu nemusel být. Člověk se běžně nedostává do situace, kdy ví, že bude oběšen, netuší, jak by sám reagoval – měl by velký strach nebo ještě větší strach? Jednotliví "hrdinové" si tu procházejí různými fázemi včetně posledního loučení s příbuznými. Ne že by jim člověk fandil, ale i když si provaz zaslouží, čtenář se při čtení musí vžít do jejich pocitů a tuhne mu krev v žilách. Mistrovské psychologické dílo. Můžu doporučit. --- „S příšernou jasnozřivostí si představil, svíraje obličej v oteklých navoněných dlaních, jak by zítra ráno vstával – a nic netušil, jak by pil kávu – a nic netušil, pak by se v předsíni oblékal. A ani on, ani portýr, který by mu podržel kožich, ani lokaj, který by mu přinesl kávu, by netušili, že nemá vůbec smysl pít kávu, oblékat kožich, když za několik okamžiků všechno – kožich, jeho tělo, káva, která je v něm, – bude zničeno výbuchem, pohlceno smrtí. A portýr už otvírá skleněné dveře... Ano, je to on, ten milý, hodný, přívětivý portýr s modrýma vojáckýma očima a poprsím plným medailí, je to on, co vlastníma rukama otvírá hrozné dveře – otvírá, protože netuší nic. Všichni se usmívají, protože netuší nic.“ --- „Ale já nechci!“ zašklebil se najednou vesel Janson. „To ona řekla, že potřebuju pověsit. Ale já nechci!“ A možná po prvé v životě se zasmál: skřípavým, ošklivým, ale až hrůza veselým a radostným smíchem. Jako když husa zakýhá: ha—ha—ha! Dozorce se na něho udiveně podíval, pak se přísně zamračil: tato nechutná veselost člověka, který má být popraven, urážela vězení i popravu samu a dělala z ní cosi velmi podivného. A náhle se starému dozorci, jenž prožil celý život ve vězení a pokládal vězeňský řád za zákon přírody, na jediný, na velmi kratičký okamžik zazdálo, že vězení i celý život je něco na způsob blázince, při čemž on, dozorce, je právě ten první blázen.“ --- „Když tisíce zabíjejí jednoho, zvítězil ten jeden.“ --- „Přišla řada na Vernera a Jansona. „Já nechci,“ řekl Janson malátně. Ale Verner ho vzal za ruku a několik kroků ušel Estonec sám, pak bylo vidět, že se zastavil a upadl na sníh. Sklonili se nad ním, zvedli ho, odnášeli a on se ochable zmítal v rukou, které ho nesly. Jak to, že nekřičel? Patrně zapomněl, že má hlas.“... celý text

Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku 2004, Karel Čapek

Milé úvahy Karla Čapka, aka milovníka psů a koček, z nichž dýchá poklidná doba první republiky - bez mobilů a internetu, zato s kočkami a psy :-)

Něžná 1999, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Amok 1988, Stefan Zweig

Amok je vynikající soubor povídek se společným jmenovatelem. Každá začíná jako by nic, dokud nepřijde zlom a člověk pak spadne rovnýma nohama do dravého proudu emocí / vášní / obsese, které vás nutí číst dál ať chcete nebo ne. Co povídka, to jiná nervóza, hlavní hrdina vás někdy silně irituje a jindy zase vzbuzuje silný soucit, autor je vynikající psycholog a vždy jde až na dřeň. Krásně to vystihl uživatel Apo73 v komentáři ze 17.1.2021: "Chytit čtenáře do sítě situace, kterou zná a přijde mu přirozená, a pak ho usmýkat a neustále překvapovat, až ho nechat vystoupit z centrifugy nebo horské dráhy tak, že neví, jestli je mu krásně nebo špatně. Ale ví, že se nějak dotkl života. Prostě Pan Mistr!" To je i můj pocit z knihy, z níž uvádím pár citátů: --- „Bylo to jako když za někým běžíte a chcete ho varovat před vrahem, ale ten druhý si myslí, že ten vrah jste vy, a tak utíká dál vstříc záhubě...“ --- „Přitom mi podal ruku, křehkou, útlou ruku, která přilnula k mám prstům lehčeji než rukavice.“ --- „Neboť věřím, že doopravdy žije jenom ten, kdo prožívá svůj osud jako tajemství.“ --- „Nejpodivuhodnější je to, že dokážu najednou s lidmi o věcech mluvit i jinak než způsobem, jemuž se říká konverzace. (...) Mnoho lidí se ke mně najednou chová srdečně, potřetí v tomto týdnu ke mně na ulici přiběhli cizí psi.“ --- „Kdo jednou našel sám sebe, nemůže už nikdy nic v tomto světě ztratit. A kdo jednou pochopil člověka v sobě samém, ten chápe i všechny ostatní.“... celý text

Malíř pomíjivého světa 2018, Kazuo Ishiguro

Starý malíř ve svém vyprávění pomalu rozkrývá, jak a proč se z malíře pomíjivého světa světských radovánek stal uznávaným malířem politicky angažovaných děl a jak to hodnotí s odstupem let. Jak už to u starých lidí bývá, jeho vyprávění bohatě meandruje a odbíhá od tématu, aby se k němu po čase zase vracel, přičemž občas se v něčem opakuje. Příběh je zasazen do poválečného Japonska a nabízí různá témata k zamyšlení. Probleskuje jím např. pro našince možná zvláštní myšlenka ohledně osobní odpovědnosti různých vůdčích osobností (umělců, šéfů..) za válečné utrpení Japonska a Japonců - že třeba skladatel, s jehož válečnými písněmi na rtech šli nadšeně do boje spousty jeho krajanů, kteří už se z něj nevrátili, spáchá sebevraždu, protože to považuje za projev úcty a omluvy padlým a pozůstalým. Tahle myšlenka se tu naťukává z různých úhlů s opatrností hodnou chůze po tenkém ledě a autor tak čtenáře jemně pobízí, aby si o tom podumal sám. Zajímavé dílko. --- „U Takedy jsem hned v mládí dostal důležitou lekci. Totiž, že vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité si připomínat jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje. A pokud jsem se vám [svým žákům] někdy snažil něco vštípit, tedy to, abyste se nikdy nenechali ničím vléct.“ --- „Pokud člověk selže tam, kde jiní nemají ani odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“... celý text

Klára a Slunce 2022, Kazuo Ishiguro

Knížka napsaná s velikým citem, láskou a porozuměním pro všechno lidské. Celá je vyprávěna Klárou - „úpéčkem“, které pořizují rodiče svým teenagerům, aby se necítili osamělí. Autor roztomile vystihl Klářino vnímání běžných věcí, čímž nenápadně obrátil čtenářovu pozornost na drobnosti i hluboká témata. Moje třetí kniha autora a zase paráda. Rozhodně doporučuji. --- „Ti dva řidiči se prali tak, jako by ze všeho nejdůležitější bylo co možná nejvíc toho druhého poškodit.“ --- „Matka se často neusmívala, ale když už na to došlo, celá tvář jako by jí přetékala laskavostí a stejné vrásky, které jí obvykle dodávaly tak přepjatý výraz, se přeskládaly v pobavení a něhu.“ --- „V Anglii, tam, odkud pocházím, jsou pastviny k vidění všude kolem a vždycky je dělí živé ploty. Je to tak spořádané. A teď se koukni tady. (...) Pastviny jsou rozdělené ploty. (...) Jenže plot se dá ve vteřině strhnout. Krajina plná plotů je tak provizorní. (...) To je na Anglii to pěkné. Že živé ploty vyznačují minulost patřičně zapuštěnou do země.“... celý text

Matematika: Příprava k maturitě a k přijímacím zkouškám na vysoké školy 2020, Jindra Petáková

Středoškolská učebnice s poměrně dost vysoko nasazenou laťkou. Je tu hodně příkladů, kde si nevystačíte s prostou aplikací vzorců/postupů z právě probrané látky, ale musíte aplikovat i další učivo a nasadit logické myšlení. Pokud máte matikáře s mozkem jako paní Petáková a vám samotným toto nadání chybí, máte problém. Kniha obsahuje pouze zadání a výsledky, nic nevysvětluje, neuvádí žádné vzorově řešené příklady.... celý text

Doba z druhé ruky 2015, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Obsah: těžké čtení, které si musíte dávkovat. Forma: trochu chaotická, nesourodá, kratičké odposlechnuté věty od různých lidí se střídají s mnohastránkovými zpověďmi. Ne vždy je úplně jasné, kdo mluví a v jaké době, což je škoda, protože čtenář nemá možnost posoudit, jaký má mluvčí časový odstup. Skoro nikdo z citovaných není normální - je to trochu takové „obludárium“ a lá Palánovo Raději zešílet v divočině, ale to se dalo předpokládat - jednak normální výpovědi asi nemá smysl zaznamenávat do knihy :) a druhak když se v naší prťavé zemičce našlo dost podivínů, tak co teprve v Rusku - zemi s největší rozlohou na světě! Oko zkušené dokumentaristky jich objevilo celou škálu od zarytých zaťatých komunistů, hrubiánských opilců až po dobrotivce bezbranné vůči dravcům. Mráz běhá po zádech třeba z výpovědi kata NKVD, který vykonával rozsudky smrti zastřelením a v rámci svého zaměstnání dostával pravidelné masáže vysoce namáhaného ukazováčku; z osudů žen, které se vdaly na naprosté psychopaty, přestože to o nich věděly; ze zážitků z lágrů; z výpovědí úspěšných „nových Rusů“; z bratrovražedných bojů mezi Gruzínci a Abcházci, Čečenci a Armény; ze zaostalosti vesnic i neutěšeného postavení gastarbajtrů ve velkoměstech. Nebo ze zpovědi mladé účastnice demonstrace proti Lukašenkovi, která do knihy úplně nezapadá, ale zároveň ji doplňuje. Jsou tu i příběhy z války včetně demýtizujícího pohledu na partyzány. Zajímavé jsou též symboly nové doby: džíny, hezké dámské prádlo, a hlavně tolikrát zmiňovaný SALÁM! Z některých výpovědí čiší nostalgie za „starými dobrými časy“, která není ani tak adorací SSSR, jako spíš stýskáním po ušlých časech mládí (který shodou okolností zrovna proběhl v SSSR) - po černobílém nalajnování, po době, kdy bylo všechno jednodušší, protože úzký manévrovací prostor chránil před nutností (se) rozhodovat a neztratit se mezi vlky, v přehršli informací a nabídek; protože byli mladí, zdraví, plní síly, životem a ranami osudu dosud neubití; protože to špatné už zapomněli - trochu v duchu písně božského Karla: „když jsem já byl tenkrát kluk, i stromy rostly vejš... / ...škoda že jsem co jsem a kluk že jsem už byl“. Někomu se stýská po tvrdé ruce, která by zase nastolila pořádek a všechno vyřešila. Jinému stačí vodka. Určitě doporučuji k doplnění základního vzdělání :) do sady k Zamjatinovi (My), Platonovovi (Čevengur), Orwellovi (1984), Šalamovovi (cokoli), ale i k Dostojevskému, Tolstému, Buninovi, Korolenkovi a dalším, a třeba i knihám Dědeček Oge, Kim Čijong či Řeka v temnotě, neb každá další kniha člověku řekne něco dalšího, ač je jasné, že „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka“. Pár dalších úryvků: --- Komunismus je jako prohibice. Myšlenka je to hezká, ale nefunguje. --- - Je převrat! Co bude se Stranou? - Jakejpak převrat? Postel máš snad na svým místě. A vodka je pořád stejná. --- Zachránit nás může jenom jeden člověk: soudruh Stalin. Kdyby tu byl dva dny... Všechny by postřílel - a pak ať si jde zase klidně lehnout. [O autorovi tohoto prohlášení není v knize ani slovo a mě by zrovna zajímalo, co je zač, čím si prošel a jak vážně to myslel.] --- Leninský citát: Klidně budu žít v prasečím chlívku, jenom tam musí být sovětské zřízení. --- Jakmile jsme získali trošku svobod, odevšad začala vylézat držka maloměšťáka. --- ...z rozbitého panského domu kdosi vytáhl pianino... Stálo v zahradě a moklo na dešti. Pastýři přihnali krávy blíž a hráli na něj klacky. Ten statek po pitce vypálili. Rozkradli. Kdo z rolníků by potřeboval pianino? -- Komunista je člověk, který Marxe četl. Antikomunista je ten, kdo ho i pochopil. --- - Na koho se mám obrátit, když chci vstoupit do Komunistické strany? - Na psychiatra.... celý text

Hodinový strojek aneb Příběh na jedno natažení 2019, Philip Pullman

Což o to, příběh sám o sobě je pěkný - zajímavý a dobře napsaný - taková pohádkově strašidelná variace na faustovské téma. Jen bych vyškrtala vypravěčovy vysvětlující komentáře "klubu nechápavého diváka", které hned člověku naservírují, co si má myslet, a nenechávají prostor pro to, aby si čtenář udělal svůj názor sám. Je přeci daleko lepší, když se děti (kterým je kniha primárně určena) naučí přemýšlet a přicházet si na věci samy, než aby jen pasivně přejímaly něčí předžvejkané názory. Škoda - myslím, že tudy by se literatura vydávat neměla; a to nemluvím o laciné přihlouplé zmínce o psaní projevů pro politiky :( --- „Lidé se tlačili jeden na druhého, všichni s tváři obrácenou vzhůru, jako pole slunečnic.“... celý text

Kim Čijong (ročník 82) 2019, Čo Namdžu

„Příběh ženy, která vlivem stupňujícího se společenského útlaku podlehne duševní chorobě,“ píše se v doslovu. Hlavní hrdinka se občas „změní“ v jinou ženu z jejího okolí a promlouvá jejím hlasem její názory - říká (za ni) to, co nemohlo (ale mělo) být řečeno nahlas. Toť první kapitola. Následuje retrospektivně odvyprávěný celý její život a čtenář pochopí, jak se neustále přidávalo po velkých či ještě větších kapkách, až pohár duševní rovnováhy přetekl. Ženy se v Koreji mají fakt zle a tahle kniha to říká nahlas, čímž způsobila docela rozruch. Je to lehce stravitelná beletrie občas proložená ozdrojovanými fakty, což působí dost divně - jako by autorka zůstala nerozhodně rozkročená mezi beletrií a dokumentem - ale zároveň chápu, že beletrie se líp čte a mužský svět je třeba umlátit fakty :-) Dovolím si přidat autentickou historku z roku 2009 ze Soulu: Veliká projekční firma, na jednání o strojírenském zařízení přijeli z české firmy 2 muži a žena, všichni tři inženýři. Během týdenního pobytu v 7patrové budově firmy nepotkali jedinou Korejku (kromě paní, co doplňovala kafe). Když během neformální konverzace naťukli otázku nepřítomných žen, mladý Korejec, co je měl na starosti, jim objasnil, že je za tím hluboko zakořeněná hierarchie - on, coby čerstvý absolvent musí první rok dělat nejpodřadnější „podržtašku“, další rok už ho nechají občas zvednout telefon a na nějaké trochu příčetné místo se dřív jak za 5 let nemá šanci dostat. Byl to inženýr s perfektní angličtinou, co studoval 2 roky techniku v USA. Holky prý mají šanci na uplatnění ještě menší, takže ty chytré při nejbližší příležitosti vezmou do zaječích. Ve výsledku prý nejde sehnat holku, protože všechny utekly. Ženy u nás se sice tak zle nemají, ale že by to bylo kdovíjaké žůžo, to taky ne. (Nebo máte, dámy, stejný plat jako váš (mladší, méně vzdělaný) kolega?)... celý text

Komturova smrt 2018, Haruki Murakami

Tak nás pan Murakami zase jednou provedl nějakým tím mystériem :) Hlavním hrdinou je nadaný malíř středního věku, který vnímá svět skrze svou uměleckou intuici a žije na její vlně. Po první kapitole ze současnosti retrospektivně vypráví, co že se mu to přihodilo. Hlavní zápletka nastává, když objeví obraz nazvaný Komturova smrt a jeho „šestý smysl“ mu napoví, že tenhle obraz má v sobě skrytou sílu. A pak ho skoro ani nepřekvapí, když se i jeho další předtuchy vyplní a zažije pár událostí, které nejde „rozumně vysvětlit“. Za mě tradičně vynikající Murakami s tradičně „neukončeným“ koncem, kdy tradičně nechává na čtenáři, ať si to nějak přebere :) Tahle kniha je ale vynikající mj. v tom, s jakou samozřejmostí nám tenhle zvláštní svět servíruje, čtenář se může na více než 700 stranách projít v botách umělecky skoro až jasnozřivého muže, který „vidí“ pod povrch věcí, a „zažít“ si, jaké to je nechat ten racionální a logický svět tam venku. Ten svět, který čiší z anotace, když se marně snaží popsat tuhle knihu :) Jen jediná věc mi nesedla: První kapitola ve mně navodila skoro mysteriózně thrillerovou atmosféru, jenže pak jako by následovala jiná kniha. Rozhodně ne horší, jen dost o ničem jiném. A obálka jakbysmet. Během čtení jsme si mnohokrát řekla: To je tak pěkná knížka. To se tak pěkně čte. Takže můžu rozhodně doporučit.... celý text

Hodinky pana Balabána 1986, Jaroslav Havlíček

Pohár života 1998, Ivan Alexejevič Bunin

Na Buninovy povídky si musíte udělat čas, abyste mohli vplout do jejich atmosféry. Bunin byl obdařen více talenty - původně se chtěl stát malířem nebo sochařem, díky hudebnímu talentu pomýšlel i na hudební dráhu. Jinými slovy, jeho vnímání světa je širokorozchodné, mnohovrstevnaté. Popisy lidí a krajiny jsou skoro až básnicky bohaté, rozvláčné, ale jak začne vyprávět nějaký vesničan, má to šťávu a vy si musíte držet klobouky, protože jedeme z kopce :) Některé povídky jsou ucelené, vypointované a mají spád, jiné jsou jen takovým nahlédnutím do konkrétní situace a pointa skoro chybí a zase jiné mění tempo jako nádech a výdech. Snad ve všech povídkách je ale obsažena ruská duše v různých podobách, můžeme si uvědomit drsný život a dobu, kdy dospělí i děti často umírali třeba na souchotiny, záškrt nebo zmrzli, starší muži si brali mladé dívky, lidi často nezřízeně pili, ale měli blíž k prostému životu. Dnes už může působit skoro romanticky, že v zimě se běžně cestovalo na saních, protože sníh napadl už na podzim a držel se až do jara, pracovalo se a cestovalo bez ohledu na déšť, v noci byla tma, protože nebylo veřejné osvětlení, v peci nebyla dvířka a po žních se v ní topilo slámou, spalo se na slámě a tak... A taky tu není nouze o prostá moudra a lidová rčení. Krásný jazyk vynikne i díky vynikajícímu překladu. --- „Třicet let jsem dřel, nikdo mi nemůže slůvko vyčíst, ale teď je konec, ztratil jsem sílu... Teď už bych nepodkoval ani blechu.“ --- „Pán a jeho mladá žena chodili večer na návštěvu do malého přístavku, kde přezimovala drůbež a kde bydleli sedláři, čeledín a kuchařka. (...) Jako vždycky přišli na malou chvilku - byl tady příliš těžký a teplý vzduch, ale později jako obvykle přestali ten smrad vnímat...“ --- „Už jsem záviděl každému, kdo dovedl zaplnit svůj život prací a starostmi, a nikoli očekáváním.“... celý text

Želary 2001, Květa Legátová (p)

Puzzle vysoké obtížnosti. Předně bych knihu neoznačila jako soubor povídek, ale zalidněný román. Hned v prvním příběhu se vysype spousta postav zjevně provázaných komplikovanými vztahy, následné příběhy se zaměřují vždy na pár z nich a čtenáři se vždy dostane pár střípků do mozaiky, takže věci do sebe začínají víc a víc zapadat. To, že autorka umí psát, výborně psát, že se neomylně trefuje do podstaty a jde až na dřeň, vím už z jiných jejích knih a není o tom pochyb. Tady jsem ale rozpačitá – celou dobu jsem si připadala jako bych začala sledovat seriál od desátého dílu a potřebovala bych zasvětit, kdo s kým a proč se přátelí, mlátí či (při)zabíjí. Občas zazněla nějaká věta, která narážela na něco z minulosti, bez dalšího vysvětlování. O pár desítek stran později se k tomu třeba autorka vrátila a tu příhodu popsala, jenže pro mě už bylo obtížné zpětně najít to správné místečko, kam onen střípek má zapadnout, obzvlášť když těch střípků a otazníků bylo tolik. Jako by nějaká babička vyprávěla zcela nahodile a útržkovitě a člověk si to musel sám poskládat aniž by mohl klást otázky (v jedné větě je řeč o děvčátku, v další už má děti a pak zas chodí do školy; o tomtéž člověku se mluví střídavě v ich a er formě, atd.). Říká se, že svět není černobílý, zato želarské postavy jsou povětšinou černé i bílé zároveň, život jednotlivců se fatálně mění nejen skutky, ale i tím, že viděné zůstalo nevyřčené. Drsný kraj, kde se pro ránu nikdy nešlo daleko, syrovost hor i pohnuté osudy člověka zajímají, rád by hlouběji porozuměl. O to víc mně bylo líto, že jsem se v té spleti ztrácela a dost možná mi spousta souvislostí unikla. S hodnocením váhám – syrovost a naléhavost je na víc než 5 hvězdiček, nepřehlednost mě otrávila na 2-3, takže celkové čtyři snad budou nejblíž pravdě.... celý text

Kalvach 1976, Jaroslav Havlíček

Geniální Havlíček! V sedmi povídkách sledujeme Kalvacha v různých údobích jeho 25-letého manželství s praktickou, leč neveselou Helou; nicotného úředníčka, který víc a víc ohýbá hřbet a dělá kompromisy, které si možná uvědomuje, a rozhodně si je nepřipouští. Záverečná povídka, kterou autor napsat měsíc před svou smrtí, je vrcholem i zúčtováním Kalvachova pinožení. Havlíček těch 7 povídek psal v rozmězí 16 let a Kalvach údajně do značné míry zrcadlil jeho vlastní život nicotného bankovního úředníčka; 7 žvotních zastavení, 7 různých poznání, vskutku geniální.... celý text