Matematicka
přečtené 551
Rudý Zeman
2019,
Jaroslav Kmenta
Četla jsem v rámci ČV 2023 "Kniha, jejíž hlavní hrdina je alkoholik" ještě v době, kdy byl Zeman prezidentem. Bylo to čtení neradostné až truchlivé, ale myslím si, že velice potřebné. To, co člověk (byť v mém případě spíš okrajově) registruje v denních zprávách, působí vskutku děsivě, když se to koncentruje na jedno místo a do jedné knihy. Ještě že pan Kmenta nabízel pohled "i z druhé strany" a knihu zakončil tímto výstižným citátem TGM: „Demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“ Za tu naději, že nás snad čeká "nějaké světlo na konci tunelu" jsem panu Kmentovi vděčná.... celý text
Něžný barbar
2008,
Bohumil Hrabal
Ač mám Hrabalovu poetiku ráda, Něžný barbar ve mně hlubší stopu nezanechal. Neříkám, že je to špatné, ale prostě asi žiju jiný život než Bohumil Hrabal a jeho přátelé Vladimír Boudník a Egon Bondy. I přesto se ale našlo několik pasáží, které mě zaujaly, např. tato: "Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět snažících se občanů, toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován až k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu a poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do Planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, ale oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím alizumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprušel do bouřlivých krásných mračen."... celý text
Svědectví o zármutku
1995,
C. S. Lewis (p)
Pro mě byla tato kniha doslova jako "zjevení". Knihy C. S. Lewise jsem četla téměř všechny v době svých středo- a vysoko- školských studií. Teď jsem se po zhlédnutí filmu "Krajina stínů" opět vrátila k této knize, kterou už jsem asi kdysi četla. S filmem knihu nelze srovnávat, svým způsobem se mi líbilo obojí. Kniha je niternou výpovědí C. S. Lewise o tom, co prožíval po ztrátě milované ženy. Jak sám píše, vzal si nějaké "čtyři sešity" a nepopsal ani o řádek víc. O to je text sevřenější a stručnější. O svém zármutku a vyrovnávání se s ním, o "boji s Bohem" ale píše tak otevřeně, až to často bolí. Kniha, která mě zasáhla hodně do hloubky a ráda se k ní budu zase vracet. Je mi ctí mít ji ve své knihovně. "Často si myslíme, že nás zemřelí vidí. A ať už je to rozumné, nebo ne, předpokládáme, že pokud nás vůbec vidí, tedy jasněji než dřív. Zdalipak teď H. přesně vidí, kolik bylo v tom, co jsme oba nazývali láskou, pouhých mýdlových bublin a lesklých cetek? Nuže, má milá, buď co nejkritičtější! Nebudu se před tvým pohledem ukrývat, ani kdybych mohl. Nikdy jsme si přece jeden druhého neidealizovali; snažili jsme se nemít před sebou žádná tajemství. Má hluchá místa už stejně většinou znáš – a i kdybys teď objevila ještě něco horšího, přijmu to a ty také. Klidně mi ty věci vytýkej, vysvětluj, posmívej se mi, odpouštěj. Vždyť je to jeden ze zázraků lásky, že dává – oběma, ale snad především ženě – moc prohlédnout skrze své okouzlení z ní, a přitom si je nenechat vzít. Takový pohled se do jisté míry podobá Božímu. To, že nás miluje a že nás dobře zná, není mezi sebou navzájem v rozporu – a s Bohem také ne. Skoro se dá říci: Vidí, protože miluje, a proto miluje, nikoli vidí."... celý text
Rozum a cit
1996,
Jane Austen
Přečetla jsem v rámci Čtenářské výzvy - téma "kniha Jane Austenové". Myslím, že občas neuškodí sáhnout po žánru i knize, která by asi nebyla "mým šálkem kávy". Přišlo mi to starosvětsky milé, starosvětsky nezkažené. Červená knihovna, kde se ale spíš uvažuje o uzavření manželství než o sexu. Z dob, kdy společenské ohledy a zájem celku (například rodiny) byly víc než vlastní názor. Nemusí se nám to líbit, ale není špatné se nad tím zamyslet. A navíc - a to jsem vůbec nečekala - je kniha prodchnutá i láskou ke knihám: "Až se počasí trochu ustálí a vrátí se mi víc síly, začala, budeme spolu každý den chodit na dlouhé procházky. Dojdeme až na statek na konci návrší a podíváme se, jak se tam vede těm dětem. Taky si zajdeme až k nově vysázenému lesíku sira Johna v Barton Cross a k opatství. Vypravíme se i k troskám kláštera a podle základů se pokusíme zjistit, kam až původně sahal. Vím, že budeme šťastné. Vím, že strávíme spokojené léto. Umínila jsem si, že budu vstávat nejpozději v šest, a od té chvíle až do oběda strávím každou chviličku hudbou nebo četbou. Sestavila jsem si plán a jsem rozhodnuta začít se vážně vzdělávat. Naši knihovnu doma už znám až moc dobře, abych tam hledala něco víc než zábavu. Ale u Middletonových se najde hodně knih, které stojí za přečtení, a krom toho si další, novější autory můžu vypůjčit od plukovníka Brandona. I kdybych četla jen šest hodin denně, vyzískám během roku hodně poučení, které mi momentálně chybí." Pro všechny vyznavače filmu dodávám (při vší úctě ke všem filmovým zpracováním) - to ve filmu chybí.... celý text
Po proudu plavou jenom chcíplé ryby
2019,
Robert Dojčár
Celkově mě nějak neopouštěl dojem, že z rozhovoru s panem Robertem Dojčárem, který je celkově inspirativní osobností, se dalo získat víc. I tak to ale zůstává zajímavým rozhovorem s normálním křesťanem, který se nebojí o své víře mluvit srozumitelně. Takže za mě dobré, i když to mohlo být lepší. "Co pozitivního tě na zpovědi překvapilo? Hodně lidí, kteří se na katolickou církev dívají zvenku, mívá pocit, že zpověď je taková naše berlička. Věřící jednoduše vysype knězi své hříchy, pomodlí se pár zdrávasů a opět může začít vesele hřešit. Přiznám se, že by mě nikdy nenapadlo, že se pro mě zpověď může stát setkáním, na které se svým způsobem těším. Je to i tím, že mám výborného zpovědníka. Zažívám ujištění, že Bůh dělá tlustou čáru za vším, co se mi nepodařilo, a nikdy už mi mé poklesky nepřipomene. Nemusím na noze vláčet železnou kouli svých pádů a frustrací. Je to nová motivace k životu, důvod znovu se narovnat. Prožívám radost a vděčnost za novou šanci. Je to divné, ale kdybych měl říct jediný důvod, proč zůstat katolíkem, řeknu: zpověď."... celý text
O zakleté žábě
1985,
Ondrej Sliacky
Pěkně vyprávěné slovenské pohádky. Šest pohádek psaných větším písmem, tedy vhodných i pro nejmenší čtenáře. Nám se líbily všechny, i když některé jsou obměnami pohádek, které se objevují i u jiných národů. Ilustrace se mi nelíbily, ale nejsou v knize příliš podstatné.... celý text
Král David
2018,
Louis de Wohl
Příběh krále Davida znám z Bible. Tato kniha Luise de Wohla mě tedy nepřekvapila tolik jako jeho "Longinovo kopí", kde toho, co si v příběhu vymyslel, bylo více. Možná je to ale dobře, že jen rozvinul to, co tak dobře známe z biblického vyprávění. Co mě na příběhu Davida od pana Wohla zaujalo: - že jeho vztah s Míkal, kterou si sám vybral a hodně po ní toužil, ztroskotal na různém systému hodnot a různém vztahu k Hospodinu, - jak moc byl jeho život propojený s písněmi, které celý život skládal Hospodinu, - jeho osamělost na sklonku života, - jeho poslední slova na smrtelné posteli - ta tady samozřejmě neprozradím, Knihu můžu doporučit jak těm, kdo se chtějí s příběhem biblického Davida teprve seznámit, tak i těm, kteří už ho dobře znají. Všichni v ní mohou najít něco zajímavého, nějaký nový pohled na jeho příběh. "Já jako otec rodiny!" Rúben zakroutil hlavou. "Ale to s tím respektem před námi, to souhlasí. Všichni mluví o Davidovi, jako kdyby byl králem on, a ne Saul." Tufiah přikývl. "Myslím, že jím brzy bude. Je pod zvláštní ochranou. Prostě se mu nemůže nic stát. Tehdy, na úpatí hor, to byl zázrak." "Nesmysl," smál se Rúben, "dávno už přece vím, proč Saul tak náhle odtáhl, místo aby sklapl past! Protože musel! Blížili se Pelištejci. To pro něj bylo důležitější, než nás zničit. Zázrak! Pche!" Tufiah se na něj soucitně podíval. "Myšlení nikdy nebylo tvojí silnou stránkou," konstatoval. "Proč by zázrak neměl mít rozumnou příčinu? A proč přicházeli Pelištejci právě v tom okamžiku? Proč Saul nedostal zprávu o dvě hodiny později, kdy už bychom měli všichni podřezané krky?" "Skutečný zázrak je, že nás Saul nechal už tak dlouho na pokoji," odpověděl Rúben. "A jestli umí David dělat zázraky, měl by se laskavě postarat o to, abychom dostali víc jídla. S trochou žita a několika fíkovými koláči daleko nedojdeme." "David nedělá zázraky, ty hlupáku. Zázraky dělá Pán a nenechá nás na holičkách."... celý text
Tajemství saténových klobouků
2009,
Philip Reeve
Četla jsem v rámci Čtenářské výzvy 2023, téma "Kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru". Nejsem cílová skupina a knihu bych si asi cíleně nevybrala, ale měla jsem ji zrovna doma. Příjemná oddechová sci-fi prodchnutá britským vlastenectvím, starosvětskými způsoby a humorem. Jako oddechovka příjemné. "Nebojte se, paní Spinnakrová, pravil jsem kurážně," protože v těžkých chvílích je povinností každého britského hocha pozvednout morálku svých společníků. "Vrátíme se a zachráníme ho. Dojedeme do Skrupule a Bontonu a uvědomíme patřičná místa o tom, co se děje." "Tak to abychom sebou mrskli," podotkla paní Spinnakrová, "Podívej!" Ukázala přes sklo dozadu. V dálce, kde se směrem ke vzdalujícímu se Hvězdonoši sbíhaly lesklé koleje k sobě, vykvétal ve tmě jakýsi bílý květák. "Pára!" vykřikl jsem. "To je ten vlak," řekla paní Spinnakrová. "Jsou nám v patách." "Tak to je s námi konec! vzdechl jsem odevzdaně. Už nikdy neuvidím matku a nedozvím se, co se stalo s chudinkou Myrtle..."... celý text
Píseň písní
2022,
Martina Viktorie Kopecká
Pro mě osobně zklamání. Asi jsem čekala něco jiného nebo nejsem ta správná cílová skupina. Zaujaly mě spíš levé stránky, na kterých je text biblické Písně písní, než pravé stránky, na kterých je komentář farářky Martiny Viktorie Kopecké, kterou mám velice ráda a ráda její texty čtu. Pokud tato kniha někoho přivede k četbě Písně písní, tak má určitě smysl.... celý text
Symbolika biblického jazyka. Úvod do struktury hebrejštiny
1995,
Friedrich Weinreb
Kniha o hebrejské abecedě a o symbolickém významu jednotlivých písmen. Neboť v hebrejštině souvisí mnohé s mnohým. Ráda jsem přijala pozvání na tuto objevitelskou cestu s autorem, který se narodil už v roce 1910. "Nos vyjadřuje dýchání, vlastně vdechování života, který na člověka dýchá Bůh. Genesis vypráví, jak Bůh člověku nosem vdýchl nešámu. Nos je hebrejsky אף (af). Toto slovo znamená rovněž hněv, především hněv Boží. O Bohu se praví, že je shovívavý. Hebrejský výraz pro to je ארך אףים (erech appajim), což by v přesném překladu vlastně znamenalo "dlouhonosý", či ještě přesněji "dlouhodvounosý", "mající dlouhý dvojnos". Hněvivý se řekne חרון אפים (charon af), vlastně "s pálením v nose". Písmeno pé se tedy vztahuje k nosu, znamená ovšem ústa."... celý text
Růže ve sněhu
2017,
Ursula Koch
Za mě skvělý nápad napsat životopis Kateřiny Lutherové, manželky Martina Luthera. On opustil katolické kněžství, ona katolický klášter. Ocitají se ve "zcela novém" světě a dívat se na tyto události skrze jejich soukromí je velice zajímavé. Bohužel kniha není literárně příliš dobře napsaná (ale ještě se to dá) a bohužel je autorka na můj vkus až příliš zaujatá proti katolíkům. Neboli před tím, než Luther přibil své teze na dveře kostela ve Wittenbergu, bylo vše "černé", potom naopak vše "bílé". To v mých očích knihu opět trochu srazilo. Shodou okolností jsem knihu četla ve stejném roce jako Zweigovo Svědomí proti násilí o Kalvínovi. Literárně a požitkem z četby nelze tyto dvě knihy srovnávat, ale je zajímavé srovnat si soukromý život Kalvína a Luthera. „Milost a pokoj od Boha, Otce našeho milého Pána Ježíše Krista! Milá sestro, věřím s potěšením, že spolu se mnou i s mými dětmi nesete upřímnou účast. Neboť kdo by nehodlal ve vší poctivosti litovat odchodu toho drahého muže, jímž můj milý pán bez pochyb byl? A posloužil nejen svému městu či jedné zemi, nýbrž celému světu! A právě proto jsem tolik smutná, že žal svého srdce nedokážu žádnému člověku vypovědět, a ani nevím, jak mi vlastně je. Nemohu ani jíst ani pít, a navíc ani spát. I kdybych vlastnila knížectví či císařství a o to vše přišla, netrápilo by mě to tak, jako nyní to, kdy náš Pán Bůh mně, a nejen mně, nýbrž celému světu odňal tohoto milého a vzácného muže. Když na to pomyslím, pro žal a pláč Bůh to ví! - nemohu ani mluvit ani psát, jak Vy, milá sestro, sama můžete usoudit. Wittenberg, pátek po třetí neděli postní 1546 Kateřina, vdova po panu doktorovi Martinu Lutherovi“... celý text
Trnem rejnoka
2023,
Miloš Doležal
Výbor z poezie Miloše Doležala je dobrým průřezem jeho básnickou tvorbou. Obsahuje 6x12 básní, uspořádaných tematicky. Mně osobně zdaleka nejvíc oslovují básně ze sbírky Jana bude brzy sbírat lipový květ, ale bylo pro mě zajímavé sledovat, jak Miloš Doležal na své básnické cestě k této sbírce dozrával. Paměť Znovu se protrhla obloha a já stál na cestě hrouda, keř a výmola nástrahy, provazy deště svázaly nebe se zemí a hlavou, mým podkrovím stoupal dým - mrtvých přátel zvířat z dětství neporušených krajin táty a mámy neznámých tváří hlasů a vlastních skutků - a já překvapen, že nic se z toho neztratilo a že pouze zprůsvitnělo poznal jsem se v dítěti které ucho k mušli přiložilo k hnízdu paměti.... celý text
Svatá hlava
2019,
Hana Lehečková
Nevím, čím to bylo, ale tato kniha mě oslovovala spíš epizodně, v některých pasážích, ale nezafungovala u mě jako celek. Na styl autorky jsem si rychle zvykla, nápad mi přišel taky dobrý, ale celé to u mě nezafungovalo. Ale některé pasáže ve mně rezonovaly. "a najednou byli všichni pryč běželi do tmy sledoval sem je jak po parkovišti běží směrem k bytovkám co se jim papouškárna přezdívá protože sou barevné jak hrst lentilek a najednou sem byl úplně sám sandra ta sandra z moře mořská víla co mě svými řasami po obličeji hladila utekla s nimi stál sem tam sám před vietnamskou večerkou lahev sem hodil na zem rozbila se o zem už dočista celá jako ta má hlava svatá v noci na chodníku před večerkou kousky střepů které se brzy deštěm zalijí a tak jsem utíkal utíkal jsem pryč do noci běžel jsem a ani nevěděl kam běžel jsem do lesa schoval se do křoví a tam seděl na bobku koukal mezi stromy mezi větve a poslouchal do noci hluboké jestli někde něco nebo nic seděl jsem tam na bobku hodiny a když jsem viděl že už slunce vychází ráno je tady zvedl jsem se a pomalu pomalu šel domů šel jsem po kraji cesty okolo rybníků slyšel jsem žáby kachny a ryby jak se v rybníce melou až jsem si říkal že ta voda je snad živá voda za chvíli povstane sežere mě šel jsem ráno do té naší vesnice došel jsem k baráku rychle si branku otevřel do baráku po schodech vyběhnul do postele zapadl do té svojí postele jsem ještě v oblečení lehnul a přemýšlel jsem přemýšlel proč je život takový a ne jiný proč já vidím svět a ne někdo jiný proč moje hlava bolí myšlenkami přemýšlel jsem proč vidím před očima věci takové a ne jiné"... celý text
Prázdniny v Evropě
2019,
Ladislav Zibura
Mám Ladislava Ziburu a jeho knihy i besedy ráda. U této knihy mi ale přišlo, jestli už by se neměl posunout do další životní fáze. Ta osamělost z toho "čouhala" na mnoha místech. A přitom stačilo sednout do jakéhokoliv dopravního prostředku a dojet za svou přítelkyní... Asi nelze být celý život "mladým vtipným cestovatelem"... V této knize se mi nejvíc líbily "faktografické stránky", kde stručně a jasně shrnuje vědomosti související s jednotlivými zeměmi nebo s cestováním obecně. Takhle se v jedné z nich dívá na naši republiku: "Tak často mluvíme o malé české zemičce a malém českém národě, až by si jeden mohl myslet, že to je pravda. Ale není. Na evropské poměry totiž počtem obyvatel naopak patříme mezi velké země. Z padesátky evropských národů jsme zhruba třináctým nejlidnatějším. Méně lidí než v Česku žije například v Portugalsku, Švédsku, Rakousku, Maďarsku, Bělorusku, Bulharsku, Finsku, Norsku nebo Irsku. Nadprůměrné je Česko i celosvětově. Ze zhruba 230 zemí světa asi 87. nejlidnatější. Aby toho nebylo málo, „naše malá zemička“ není ani malá. Co se týká rozlohy, je Česko v rámci Evropy dvacáté – tedy lehce nadprůměrné. Malí nejsme dokonce ani vzrůstem: Češi patří mezi deset nejvyšších národů světa."... celý text
Svědomí proti násilí
2017,
Stefan Zweig
Spolu s dalšími uživateli prostě jen lituji toho, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládala. Kniha, která mi "sedla" po všech stránkách. Miluju styl psaní Stefana Zweiga a tentokrát mi skutečně vyhovovala i volba tématu. O Kalvínově "experimentu" v Ženevě jsem toho mnoho nevěděla, takže jsem se tu i něco přiučila z historie. Především ale souboj dvou mužů, dvou světonázorů - svědomí proti násilí - popsaný tak brilantně, jak to umí jen Stefan Zweig. Moc děkuji nakladatelství Prostor, že mělo odvahu tento starší text vydat. Pro mě na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Podobné problémy řešíme i dnes, mění se "pouze" kulisy a obsazení. "Ke skutečnému souboji mezi Castelliem a Kalvínem ještě nedošlo. Ale už se podívali jeden druhému do očí dva lidé, kteří si uvědomili, že jsou nesmiřitelnými protivníky. Poznali, že nemohou společně žít ani jedinou hodinu v témže městě, v téže duchovní atmosféře, ale i když se nyní definitivně rozešli a jeden z nich žije v Basileji a druhý v Ženevě, pozorně se navzájem sledují. Castellio nezapomíná na Kalvína, Kalvín nezapomíná na Castellia a jejich mlčení je pouze čekání na rozhodující slovo. Neboť natrvalo nemohou žít v míru ony nejvnitřnější rozpory, které už nejsou jen rozdílnými názory, nýbrž jsou základním svárem světonázorovým; duchovní svoboda nemůže nikdy cítit uspokojení ve stínu diktatury, diktatura se nikdy nemůže bezstarostně vyžívat, dokud v jejím dosahu zůstává se vzpřímenou hlavou třeba i jen jediný nezávislý člověk. Ale vždycky je nutný nějaký popud, aby se toto skryté napětí projevilo navenek. Teprve až Kalvín zapálí Servetovu hranici, vzplanou i slova obžaloby na Castelliových rtech. Teprve až Kalvín vyhlásí válku veškeré svobodě svědomí, vypoví mu Castellio ve jménu svědomí boj na život a na smrt." "Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace. V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři. Tisíce a tisíce bezbranných lidí jsou ve jménu rozličných jedině pravověrných církví a sekt vlečeny na popraviště, upalovány, stínány, rdoušeny nebo topeny. "Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat," praví se v Castelliově kacířské knize, "považoval by to každý panovník za velikou ztrátu." Ale jsou to jen lidé, co jsou takto vyhlazováni, proto nikoho ani nenapadne sčítat oběti. "Nevím," povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, "zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v naší."... celý text