Něžný barbar

Vzpomínkový i esejisticky meditativní „pedagogický“ text o Libni padesátých let a především o Hrabalově příteli, malíři a grafikovi Vladimíru Boudníkovi (1924–1968). Na hrázi Věčnosti, v domě na libeňské periferii, plyne život svým vlastním tempem. Doktor (přezdívka Bohumila Hrabala), grafik Vladimír Boudník a filozof Egon Bondy... celý text

Vzpomínkový i esejisticky meditativní „pedagogický“ text o Libni padesátých let a především o Hrabalově příteli, malíři a grafikovi Vladimíru Boudníkovi (1924–1968). Na hrázi Věčnosti, v domě na libeňské periferii, plyne život svým vlastním tempem. Doktor (přezdívka Bohumila Hrabala), grafik Vladimír Boudník a filozof Egon Bondy vedou svérázné diskuse o pravé podstatě umění a odmítají brát na zřetel reálný čas.
Podle knihy byl natočen stejnojmenný film s Bolkem Polívkou, Arnoštem Goldflamem a Jiřím Menzelem v hlavních rolích. méně textu

https://www.databazeknih.cz/images_books/63_/638/nezny-barbar-638.jpg 4.3217
Žánr:
Povídky, Literatura česká
Vydáno:, Mladá fronta
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (22)

Přidat komentář
MartinaSladkova
18. května

Odložila jsem po druhé kapitole.

timelady
16. března

Nedočetla jsem. Mrzí mě, že to říkám, ale Bohumil Hrabal a já kamarády asi nikdy nebudeme.

pipetka5566
31. ledna

Hrabala zbožňuju a při čtení téhle knihy tomu nebylo jinak. 3 pivaři,Praha a jejich zábavné historky:-) Rozhodně si tuhle knížku ještě někdy přečtu.

Jednoduchej
18.09.2016

Hrabal mám rád ,ale todle machovství mě moc nechytlo.

Skip
27.08.2016

Kniha, v níž autor píše o Vladimíru Boudníkovi, se kterým ho pojilo poněkud bouřlivé přátelství. Hrabalův text je krásný, jak už jeho texty prostě jsou ve všech knihách, které vyšly. Skutečný Boudníkův život byl sice v některých ohledech odlišný, ale to už si ti dva určitě vyříkali tam někde za nebeskou bránou. A kdo se chce o Boudníkovi dozvědět víc, ať si přečte knihu Grafik Vladimír Boudník od Vladislava Merhauta.

najiva
19.07.2016

Hrabala mám moc rád, ale čim brutálnější tím méně se mi líbí. Trochu silácké řeči. Boudnik vylíčen jako mačo. Nemusím.

hladko
19.07.2016

Kniha je součtem nechronologicky řazených epizod a zážitků, které se svérázným výtvarníkem Vladimírem Boudníkem prožil Bohumil Hrabal během několika let soužití v Praze v Libni. Dům a místo, ve kterém se vzájemně vzývali i zatracovali, sami pro sebe nazývali poeticky – na hrázi věčnosti – a to podle ulice Na Hrázi, ve které se dům nacházel. Hrabal krásným, poetickým způsobem vystavěl částečně fabulovaný pomník umělci, který své nadšení, nespoutanost a rozervanost přenášel do svých unikátních děl a inspiroval mnohé jiné, jenž jej obklopovali a to včetně kolegů dělníků z pražské ČKD, ve které pracoval. Ty také dokázal nakazit svým uměleckým nadšením a mnozí po jeho vzoru začali tepat, kroutit a lisovat různé zbytkové plechy ze svých dílen. Román je zároveň zajímavým vhledem do života někoho, kdo své vnitřní přetlaky a démony projektuje do umění a jehož tento způsob ventilace vlastně udržuje při životě. Vtírá se otázka, jak moc samotná rozháranost duše definuje uměleckou osobnost? A jak moc může být člověk skutečným umělcem, pokud jeho vnitřní, tiše a ladně fungující mechanismus šlape jako švýcarské hodinky a nedrtí všechna ozubená kolečka a nepřetahuje všechna pérka, která by pak byla našponovaná až k prasknutí, až by vnitřní stroj vydával hrozivé zvuky, které by v kolemjdoucích budily pocit, že se každou chvíli zadře a definitivně zastaví?

Sparkling
20.05.2016

Na začátku jsem měla pocit, že ke mně kniha vlastně vůbec nijak nepromlouvá, přestože jsem obdivovala jazyk, jakým je napsána, a proto jsem ji četla velice pomalu a s častými záseky. Ale po přečtení už mluvím jinak... Nádherný, přisprostlý a přitom poetický text o prazvláštním přátelství tří roztomilých podivínů, který se (jak jsem pochopila) musí číst rychle a bez velkého přemýšlení (alespoň pro mě to tak platí), aby se projevilo jeho chaotické a přesto vlastně zvláštním způsobem uspořádané kouzlo.

Kašpar007
22.11.2015

Tato kniha patří do knižního lahůdkářství!

Plútarchos
14.08.2015

Tohle dílko na mne při čtení působilo tak nějak kontroverzně, pateticky či nepoeticky. Mám rád Hrabalovu filosofii tu, kterou jsem byl schopen vnímat v Příliš hlučné samotě. Něžný barbar - pocta grafikovi Vladimíru Boudníkovi - je ale těžší čtení - explozionalistické, futuristické, undergroundové či avantgardní. Plynulý tok příběhů a vyprávění ze života Vladimírova, jeho bohémské hledání krásy v těch nejobyčejnějších či nejškaredějších drobnostech, které nás obklopují a které zažíváme. Kniha je uvedena citátem - Friedrich Nietzsche: Kterak filozofovati kladivem.
"Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadě surové hlíny ... tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy"
"Používám jeho metody při psaní vzpomínek na něj, taky nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo narychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu..."
"A vyběhli jsme a doktor Adam vysvětloval čekárně a našim vzdalujícím se zádům: Dyk ten kluk blbá ve vožralství si natáh na tu samou nohu tři ponožky! Egon Bondy, když slyšel o té Vladimírově oteklé noze, volal k nebi: Já už s tím Vladimírem přestanu kamarádit, ale napřed ho nechám zapsat do Klubu pražských recesistů, který vede syn majitele pohřebního ústavu Schönbach...! Ten Vladimír je větší než dadaisti, než Hašek, skoro takovej jako já. Kurva fix, já se z toho všeho zbředím..."

woodward
23.06.2015

Moje nejmilejší knížka od Hrabala. Pivní frajeři v ulici Na hrázi věčnosti navštěvovaní Egonem Bondym vnímají v šedivém přítmí socialistické reality nekonečnou pestrost života, pro jiné neviditelnou. Vladimírek analyzuje dětský pláč a vyloví z kočárku kouřícího vajgla, Egon Bondy Vladimírkovi závidí, že mu na svatbu přijelo pět armád Varšavské smlouvy, i to, že letěl do světa schovaný v poklopci. Hrabal nás zahltí slovy, která se v naší mysli přetvářejí v kakofonii zvuků, pachů a barev, a když jeho knížku po přečtení odložíme, jsme zadýchaní, jako bychom absolvovali orientační běh po všech hospodách, o nichž je v ní řeč.

ttommikk
29.04.2015

A taky je tam Bondy, kurvafix!

iae
13.08.2014

V osmnácti letech to byla jedna z knih, která pro mě byla zásadní.

Fairiella
18.06.2014

Když se soustředíte, dostane se to kouzlo i k vám. Knížka plná nádherných blbců, krásných debilů a nepřekonatelně úžasných idiotů.

Lachenauerin
13.01.2014

Veledílo. Bez přehánění. Obrovská bolest, obrovská radost, obrovský cit, obrovská, s obrovskou bravurou, všímavostí a empatií zachycená tragédie. Niternost až za hrob. Úchvatné zacházení se slovem; co se autorské výpovědi týče, v podstatě maximum možného. Světová – ano, opravdu světová – literatura jak vyšitá.

pietroaretino
07.10.2013

" Vladimír a Bondy a já jsme měli tak rádi pivo, že jak přinesli první sklenice na stůl, zděsili jsme všichni celou hospodu, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali jsme si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů. Hlavně ale byla to recese, byla to exprese nadšení pro pivo a nadšení mládím, které z nás hýřilo. "

Atuin
13.07.2013

Když Hrabal odhaluje vlastní zamyšlení je zajímavé že se tak dobře poslouchá , zvláště, nabídne li se k tomu taková mocná formule jako člověk, to pak odhazuji ten svůj čas někam v dáli dokud si dílko - a přiznejme si nikterak dlouhé - nepřečtu. Protože nejde jen o rozkopané ulice ale svět je plný záhad, klidně by do nich mohl jednoho dne vpadnout ďáblík, či nějaký šotek mu podobný, takže u každého oroséneho piva pro jistotu estét jako předsunutá hlídka A přesto na všechny veliké otázky existují doslova prosté odpovědi, alespoň autor jich má vždy několik po ruce.

Jarrimund
13.04.2013

Nemohu si odpustit zveřejnění dávné vzpomínky. V sedmdesátých letech jsem měl, díky naší skvělé paní profesorce Ludmile Freiové, příležitost číst jednu z rukopisných verzí Něžného barbara. Nikdy už jsem nečetl od pana Hrabala nic tak úžasného. Publikovaná (autocenzurovaná) verze je výborná, ale té rukopisné se vůbec nevyrovná. Škoda, ale asi to tak muselo být...

adamczik
18.03.2013

Malé, nádherným jazykem napsané veledílo mistra naší literatury Hrabala. Typickou hrabalovštinou (ať si říká kdo chce co chce, mně se líbí) je vyjádřena situace na pražské periferii v letech krátce poválečných a atmosféra pražských výčepů a lokálů. Autentické postavy grafika Boudníka a básníka Bondyho dodávají knize punc humoru, smích při četbě není vzácností.

kika 13
02.03.2013

Pěkné čtení k přemýšlení.

dusty
12.07.2012odpad!

Je to další Hrabal, který se nedá číst. Nechápu, jak mohou čeští režiséři v Hrabalovi vidět tolik poetiky.

little_bastard2

Automaticky písané, automaticky čítané. Automaticky milované.