Něžný barbar
Vzpomínkový i esejisticky meditativní „pedagogický“ text o Libni padesátých let a především o Hrabalově příteli, malíři a grafikovi Vladimíru Boudníkovi (1924–1968). Na hrázi Věčnosti, v domě na libeňské periferii, plyne život svým vlastním tempem. Doktor (přezdívka Bohumila Hrabala), grafik Vladimír Boudník a filozof Egon Bondy vedou svérázné diskuse o pravé podstatě umění a odmítají brát na zřetel reálný čas. Podle knihy byl natočen stejnojmenný film s Bolkem Polívkou, Arnoštem Goldflamem a Jiřím Menzelem v hlavních rolích.... celý text
Komentáře knihy Něžný barbar
Přidat komentář
Kedysi môj prvý Hrabal. A síce mi úplne neobjavil Hrabala, zato mi predstavil Boudníka a vyjavil Bondyho. Textu sa dá všeličo vytknúť, ale myslím že sú to len subjektívne pohľady samotného čitateľa. To, čo bude jednému vadiť, druhý sa v tom bude rochniť. A erudovaní literárni kritici ať si... - zájdu na pivo, kurvafix. Ja sám som v tom trošku lietal, ale postavy ma fascinovali. Rovnako ako autorom nahodená atmosféra. Ktorá je presne v duchu názvu knihy - nežne barbarská ;)).
Pátá kniha z modrého kontejneru. Tohle už jsem samozřejmě četl. Asi právě proto jsem to v tom „kontyšu“ nemohl nechat. Ti, kdo to četli chápou, ostatním prozradím jednu jedinou větu: „Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka...“. Vzhledem k pražské lokaci je poněkud překvapením zmínka o Punkvě, méně překvapivá, je zmínka o sebevraždě. Moc velká chuťovka!
Hrabal byl jistě úžasným pozorovatelem života. Zjevně rád pozoroval lidi okolo sebe a ve svých knihách je dokázal živě oživit.
I tahle kniha je psána tím zvláštním poetickým Hrabalovským jazykem.
Ovšem, mě moc nebavila. Nikdy by mě nenapadlo přečíst si ji znovu.
Audiokniha.
Tak ako počúvam, s Vladimírkom bolo veselo:).
Neuveriteľné historky vyšperkované skvostným literárnym jazykom. Nádherný text. Mám pocit, že keby Hrabal písal aj čo-ja-viem o malte, je z toho hodnotná literatúra.
Audiokniha v podaní Igora Bareša posúva knižku ešte o level vyššie. Je to vtipné, filozofické, hlboké, krásne "sprosté" čítanie a ja ho nemám dosť...
A nedivím sa, že Hrabal nezískal Nobelovu cenu. Preložiť jeho knižku tak, aby sa zachovalo tempo reči, aby nestratila svoje kúzlo, je sizyfovská úloha.
"Agónie a extáze byly pro Vladimíra jedněmi a těmi samými dveřmi, kterými se vchází a odchází, neboť vejíti pro Vladimíra znamenalo smrt a odejíti život."
"A Vladimír už kráčel nazpátek od Palmovky ke šraňkům a plakal, dva vodovody mu hrčely z očí, tak upřímně plakal, s hlavou vztyčenou nesl svůj zármutek jako ozdobu, jako pochodeň, a lidé, kteří kráčeli mu naproti, hlavně ženy, se otáčeli za ním a chřípí se jim vzdouvalo a každá druhá měla na Vladimíra chuť…"
"Tak se Vladimír připravoval na odpolední schůzku s milovanou dívkou. Když za soumraku s ní kráčel čimickou silnicí, na její počest si odvázal kravatu, pevně ji utáhl na jabloňové větvi, pak rychle okolo krku a maličko se přioběsil, zatímco dívka prchala soumrakem domů. Druhý den Vladimír se svým fotografem se vrátili pod ten Čimický háj, kde ještě visela na větvi kravata, a Vladimír rekonstruoval to vyznáni lásky a fotograf jej vyfotografoval s maličko vyplazeným jazykem. Seděl jsem doma v županu a bačkorách, a když mi Vladimír vyprávěl ten příběh a ukázal fotografii, vrtěl jsem hlavou a odháněl od svých uší jak ránu bucharu, tak věšení na kravatě. Vladimír pravil: Tak co jsem měl dělat, když jsem chtěl holce udělat radost. Aby měla něco ze života, ne? Když jsem to vyprávěl Egonu Bondymu, zacpával si uši a dupal a křičel: Dost, doktore, proboha, dost! Tyhle Vladimírovy příběhy mi berou sílu, doktore, plihnu jak ucházející pneumatika, pro smilování, už dost! Dost, dyk jedu už lautr po holým ráfku! Píchnul mi duši, ten lotr! Kurva fix!"
Text, od nějž jsem dostal něco úplně jiného, než jsem čekal. Neexistuje snad větší mistr rytmu české mluvené věty, než je Hrabal.
Je ostuda, že Hrabala minula Nobelova cena za literaturu. Nejlepší český spisovatel by si ji zasloužil tuplovaně. Kdybych měl vybrat jeden text, který to dokládá, bude to buď Obsluhoval jsem anglického krále nebo právě Něžný barbar.
Tuto knihu jsem pořídil jako samizdatové vydání z roku 1973 za pouhých 57 Kč. Opravdu, legraci si nedělám. Byla to nejlepší koupě v mém životě. Nejedná se vyloženě o příběh, ale o popis Hrabalova života, můžeme-li to takhle říci. Četl jsem to velice zajímavým způsobem, vyhledal jsem si PDF této knihy na internetu, text jsem vložil do překladače a on mi to četl. Takže jak radili v předmluvě, text jsem měl jako rozkopanou ulici. Také na konci jsem měl něčí rukopis, a vypadalo to jako rukopis Egona Bondyho. Kurva fix, to by mne udělalo radost kdyby tomu tak bylo, ale s jistotou se to nedozvím nikdy... Jinak velmi příjemné čtení, ne úplně pro každého, ale pokud se zajímáte o Hrabalovo dílo, tak tohle si určitě přečtěte, dozvíte se tu dost zajímavých věcí, o jeho přátelích a jejich soužití...
Neveril som že taká trojka mohla skutočne existovať, takže som to konzultoval s GPT a Wiki a čuduj sa svete... je to návod ako sa postaviť šialenstvu davu, ktorí by sa mal pri súčasnom politickom dianí vyučovať ...
Audio ČRo: Milý a poetický náhled do života umělců, což nejde brát ani jinak. Křehké a silné.
Lidé svérázní, obohacující, ochuzující, nápadití, aktivní, ... Jak je skvělé, že jsou takoví lidé mezi námi. A ještě lepší, že to nejsou naši sousedé :)
Skvělé. I jako kniha (kdysi dávno) i teď jako audio ve skvělém podání I. Bareše.
Četla jsem kdysi a teď i poslouchala na českém rozhlase, Igor Bareš to skvěle načetl. Úplně mám chuť jít do nějaké putyky a dát si pivo. Nejlépe do Libně.
Kniha o silném přátelství mezi panem spisovatelem Bohumilem Hrabalem a jeho kamarády, malířem a grafikem Vladimírem Boudníkem a filosofem Egonem Boundy. Poslechnuto na Českém rozhlase v podání Igora Bareše.
Ten nežný barbar mal byť maliar Vladimír Boudník.Cítila som v knihe smútok nad Hrabalovskou surovosťou a nestálosť a tragiku umeleckého života týchto umelcov.Dnes sú slávni ale v ich živote boli pre svojich blízkych problémoví...a strašná sranda sa mení na tragédiu.V knihe sú aj Boudníkové diela.
Kniha je opravdu psaná stylem rozkopané ulice, ale o to zajímavější to bylo číst. Přátelství s panem Boudníkem bylo opravdu silné. Tohle už v dnešní době neznáme. Pro mě zajímavé čtení.
Ač mám Hrabalovu poetiku ráda, Něžný barbar ve mně hlubší stopu nezanechal. Neříkám, že je to špatné, ale prostě asi žiju jiný život než Bohumil Hrabal a jeho přátelé Vladimír Boudník a Egon Bondy.
I přesto se ale našlo několik pasáží, které mě zaujaly, např. tato:
"Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět snažících se občanů, toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován až k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu a poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do Planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, ale oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím alizumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprušel do bouřlivých krásných mračen."
s ohledem na básnickou licenci v podstatě soubor Hrabalových reflexí a vzpomínek na Boudníka, jeho osobnost, život a tvorbu
kamarádství s Boudníkem a Bondym Hrabalovi závidím, ale upřímně - bydlet bych s nimi nechtěl
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Můj osmý Hrabal a tentokrát šla má milovaná hrabalovská poetika mimo mě. Hrabala čtu, protože miluji jeho obrazy, nostalgii, nálady a radosti z drobných obyčejností života, které prýští z každého odstavce. U Nežněho barbara jsem podobný pocit měl všehovšudy dvakrát, jenže tenhle plamínek byl vždy záhy udušen návalem nudné vaty.
Útlá knížečka obsahující epizodický, nesouvislý report ze soužití dvou lidí, ve které Hrabal shrnul své zážitky s Vladimírem Boudníkem - grafikem a velice excentrickou postavou pražské výtvarné scény šedesátých let. Přátelství mezi nimi bylo pravděpodobně velmi silné a zvláštní pouto, které spolu sdíleli, se pokusil autor vylíčit na pozadí drobných příhod, jež spolu prožili. Do toho jim "kurvuje" a vzteká se karikatura a parodie člověka jménem Egon Bondy.
Mám pocit, že jako čest Boudníkovu explosionalismu pojal Hrabal text tohoto díla jako jakýsi explosionlistický literární experiment - sedl si a začal psát první, na co si vzpomněl ze společných chvil, když nevěděl jak pokračovat, plácnul tam apoziopezi a jelo se na další epizodku.
Nemohu se ubránit srovnání hlavního námětu s Příliš hlučnou samotou. Obě knihy popisují zvláštní pražskou postavičku, která si žije svým vlastním světem, okolí ji spíše toleruje, než aby jí rozumělo a tyto postavičky nemají potřebu s okolním komunikovat jinak než skrze své zvláštní umění, a je jedno, jestli jsou to Budníkovy spermatem zmatlané grafiky nebo Haňťovy lisované zbytky špinavých papírů s obrazy impresionistických velikánů. Jenže tam, kde mě Hrabal v Samotě uchvátil a hltal jsem každé slovo, mě nechal Barbar zcela v klidu a knihu jsem dočetl skoro se sebezapřením.
Boudník zemřel tak, jak žil. Bizarně a úsměvně. Teď jsem navíc zjistil, že zemřel po invazi v osmašedesátém. Velice by mě zajímalo, co pasírované skrze Boudníkovu hlavu vylezlo z jeho satinýrky.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Bohumil Hrabal také napsal(a)
| 2000 | Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 | Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |

81 %
76 %


Vybaven barvotepectvím, které ne(po)brali. Slepci, golemové kolem. Rytci surovosti, tvrdící jednotu. Nikdy svěží raubířství.