kralika
přečtené 430
Kutath
1994,
Carolyn Janice Cherryh
Nejde jinak než komentovat tyto tři romány jako jeden celek. Nevnímám je vlastně jinak než jako celistvý monolit. Hodně často jsem si při čtení vzpomněl na Hainský cyklus. Ten je také o snaze pochopit nepochopitelné. Porozumět kulturám, které z našeho úhlu pohledu a prizmatem naší zkušenosti pochopit téměř nelze. To je oběma autorkám společné. Paní Ursula je pak výrazně poetičtější a hloubavější. Paní C. J. po pomalém a pro čtenáře obtížném startu pořádně kopne do vrtule a její závažná sdělení jsou zabalená v řízném military hávu, kdy vzduchem létají čepele a vakuem roztavená ocel. „Jsme Mri. Nepřijímáme medicínu, krom své vlastní... ...Budeme žít, nebo zemřeme, vyléčíme se, nebo nevyléčíme. Možná, že způsob, jakým děláme věci, není ani moudrý. Někdy si myslím, že není. Ale my jsme ti poslední a budeme se držet věcí, které všichni naši předci viděli před námi. Není tu možné jednat jinak.“ (Kesrith)... celý text
Černý kámen
2016,
Robert Ervin Howard
Pojetí mýtu Cthulhu od REH je úplně jiné než od HPL. A více kompatibilní se současným boomem deskových her z tohoto světa. Když se Lovecraftův hrdina potká s nepojmenovatelnou hrůzou, má většinou štěstí, že to vůbec přežije, a stejně ho pak zavřou do cvokhausu. U Howarda ale ten hrdina vezme pětačtyřicítku, meč po předcích kalený krví nevěřících nebo si prostě vystačí se svýma rukama s neokousanými nehty a má slušné šance té nestvůrné věci rozhodit sandál. Stejně jako v dnešních deskovkách, i když procitne prastarý, máte celkem reálné šance, že ho něčím umlátíte. Oba přístupy mají něco do sebe. Za sebe považuji za nejlepší Obyvatele podhrobí, Černý kámen, Aššurbanipalův plamen a naprostou esenci výše popsaného: Nestvůrného kopytnatce.... celý text
První Čech na pěti kontinentech: Cesty Čeňka Paclta (1813–1887)
2019,
Jaroslav Kříž
Skvělé, takovýto osud by měla mít většina kvalitních kvalifikačních prací. Ve fakultním archivu jich je škoda...
Lord Jim
1974,
Joseph Conrad
Je to tak, Conrad je můj srdcový autor, ať od něj čtu, co čtu. Jeho patrně nejslavnější dílo není výjimkou, ač není tak přímočaré jako Srdce temnoty, nebo tak akční jako Tajfun. Je to klasická conradovská sonda do duše. Tak hluboká, že se až tají dech. A to je ostatně, společně s nezaměnitelně krásným jazykem, drsně zkoušejícím každého překladatele, i rodilé mluvčí, hlavní důvod, proč mi jako autor tak učaroval. „...pevně věřím tomu, že nikdo si úplně neuvědomuje své vychytralé vytáčky, jimiž se snaží uniknout ponurému přízraku sebepoznání.“... celý text
Čekání na barbary
2020,
John Maxwell Coetzee
„Pro lidi, kteří nepodléhají zákonům, je právní postup pouze jednou z možných alternativ.“ Mé druhé setkání Coetzeem, na rozdíl od toho prvního (Život a doba Michaela K.), vyšlo nadmíru dobře. Snad i proto, že podobné koloniální polemiky mám rád (Conrad, Orwell, Farrell a jim podobní). Coetzee podobně jako ostatní přesvědčivě ukazuje, jaký typ lidí tyto nejisté končiny přitahovaly. V dobrém i zlém slova smyslu. „neměl jsem nikdy dovolit, aby se brány města otevřely lidem, kteří tvrdí, že existují vyšší zájmy, než je slušnost.“... celý text
Měsíční zahrady
2022,
Steven Erikson (p)
"...je lepší vědět, že tě využívají, nebo nevědět?" Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký příběh natolik pohltil. A stále přemýšlím proč. Jak tu poznamenává spousta čtenářů, Erikson se s popisem postav a jejich motivací moc nemaže. Sdělí Vám maximálně, že je někdo tlustý/tenký nebo bílý/černý a o minulosti postav nevíte nic kromě neurčitých náznaků. Přesto jsem si jich velkou řádku rychle oblíbil. Proč? Asi proto, že Erikson vše dohání podrobným popisem jejich nálad, momentálních pocitů a myšlenek, a tak se do nich vcítíte, aniž víte jak pořádně vypadají (od toho máte přece fantazii) a o co jim jde (to časem trpělivý čtenář pochopí). Nějak jsem neměl pocit, že by kniha byla takovou výzvou, jak se proslýchá. Vždyť se seznamem osob, výkladovým slovníkem a mapou to dáte dohromady raz dva. Chápu, že ne každému bude něco takového vyhovovat. Já ale rád objevuju a nechávám se pohltit světem, který je natolik do hloubky promyšlený a neokoukaný, že nemáte pocit, že vás autor moří prázdnými odkazy na postavy a místa. Autorovi věříte, že to není jen jméno, ale že nese svůj vlastní příběh, třebaže se v tom románovém jen mihne. A ne, tento pocit není samozřejmý. Samozřejmě, že v takto koncipovaném příběhu vám mnohé unikne a nedocvakne. Je mi jasné, že spoustu událostí a motivací pochopím až s dalším čtením Malazské ságy. No, a?... celý text
Zrcadlo a maska
1989,
Jorge Luis Borges
„Mé vyprávění bude odpovídat skutečnosti, či alespoň mé vzpomínce na ni, což je totéž.“ (Ulrica) Jen se ponořit do Borgesových textů Nechat se jimi jen tak unášet. Nechat se jimi inspirovat. Nechat je na sebe působit. Po každém, byť sebekratším textu, odložit knihu a nechat ho v sobě rezonovat. „Jak vidno, člověk se musí prokousat hromadou nesmyslných skřeků, slovního harampádí a nesouvislých žvástů, aby se dostal k jedné rozumné řádce nebo přímému poznatku.“ (Babylónská knihovna)... celý text
Identita: Volání po důstojnosti a politika resentimentu
2019,
Francis Fukuyama
Velmi dobře konstruované dílo logicky vysvětlující dnešní postmoderní identitární přístupy a kterak se právě ony podílejí na rozkladu liberální demokracie. Na rozdíl od autora však nejsem až takový optimista, co se týče budoucnosti. Autorem navržená řešení jsou podle mě příliš chladná na to, aby oslovily masy v jejich identitárním chaosu. "Když nějaký stabilní sdílený horizont zmizí a je nahrazen kakofonií vzájemně neslučitelných hodnotových systémů, naprostá většina lidí žádnou velkou radost z nově nabyté svobody individuálního výběru nemá. Spíše pociťuje silnou nejistotu a odcizení, protože neví, kým teď jejich pravé já vlastně je. Tato identitární krize je vede opačným směrem, pryč od expresivního individualismu k hledání nějaké společné identity, která jedince spojí do sociální skupiny a znovu jim poskytne nějaký jasný morální horizont. Tato psychologická skutečnost je živnou půdou nacionalismu." "Důstojnost se demokratizovala. Jenže identitární politika se v liberálních demokraciích začala přibližovat kolektivním a neliberálním formám identity, jakými jsou národ a náboženství, neboť jedinci často netouží po uznání své individuality, nýbrž po uznání toho, že jsou stejní jako ti ostatní."... celý text