Měsíční zahrady

Zastánce této série zatím nejsem spousta postav aby se v tom někdo vyznal, ale jako odpočinkové čtení to beru, jdu na další díl s tím že mě to osloví.

Na doporučení internetu jsem si dělal poznámky, takže jsem se v první polovině knihy moc neztrácel. V druhé polovině jsem se už orientoval i bez jich, i když nových postav/chodeb/ascendentů/démonů a nevím čeho všeho stále přibývalo. Že jsem se orientoval ale zdaleka neznamená, že jsem všechno pochopil. Mám hlavu jako balón z různých motivů, mechanik a menších zápletek. Doufám, že tyto znalosti zužitkuju v dalších dílech a přinesou sladké ovoce.

Edit: Po přečtení druhého dílu, jsem se rozhodl hodnocení snížit. Pokud jste na hraně a doufáte, že se věci v následujících dílech zlepší, tak nezlepší.

Velmi zvláštně, místy až nešťastně napsaná kniha. Čtenáři není poskytnuta prakticky žádná opora v podobě jasných informací či vodítek, takže se v textu postupně ztrácí téměř vše včetně základní dějové linie.
Asi do jedné třetiny knihy jsem si podle mnoha doporučení vedl poznámky a snažil se sledovat shrnující videa ke každé kapitole, důsledkem čehož jsem se však nedokázal pořádně začíst a porozumění textu bylo tím pádem ještě horší. Nakonec jsem tedy usoudil, že nejlepší přístup bude číst a příliš nad tím nepřemýšlet, což paradoxně vcelku zafungovalo.
Předpokládám, že značná část nejasností a otevřených otázek bude vysvětlena v dalších dílech, ne-li hned v tom následujícím, a že teprve zpětně začne dávat smysl i ona základní příběhová linka.

Knihu hodnotím třemi hvězdami, poněvadž se i v tomto chaosu objevilo několik zajímavých a poutavých momentů.

Boha jeho.

K Malazskej knihe padlých som sa dostal cez hudbu Caladan Brood. Po knihe som pokukoval rok, ak nie viac. Odradzovali ma referencie na jej autora. Vraj je to magor, píše ako chce; akoby neočakával, že bude knihu čítať niekto iný okrem neho...

Mám rád Tolkiena. Všetko má prešpekulované do najmenších detailov, vysvetlené, veci do seba zapadajú a dávajú zmysel. Eriksonove Měsiční zahrady sú naproti tomu totálne chaotické. Namiesto vysvetľovania čohokoľvek autor hodí čitateľa priamo do deja a milý čitateľ, pojeb sa a poraď si sám. Autor vŕši jednu postavu a dejovú líniu cez druhú. Mágie je tu viac, než výbuchov vo filmoch Michaela Baya a rieši sa ňou všetko. Worldbuilding je jeden veľký bordel. Bohovia sa dajú zabiť a tu a tam nejaký niekoho posadne. Mnoho vecí som si musel dohľadať na internete. Nepomohlo ani to, že mnohé postavy sa v českom preklade volali inak, než v origináli (kto mal tušiť, že napr. taký Kvítko Berka je Crocus Younghand).

Z rádoby drsňáckeho doslovu od Borisa Hokra (ktorý znie dosť pateticky) sa stotožňujem iba s jednou vecou: Steven Erikson je zmrd.

No nič, druhá kniha hádam bude lepšie napísaná. Pri tejto mi trvalo polovicu knihy, kým som si na autorov štýl zvykol.

Teda co jsem to četl? Knihu jsem dal až na třetí? Pátý? Já už ani nevím, který pokus. Vlastně ani nevím, jak se mi podařilo ji přečíst a kdybych neležel nemocný, zřejmě bych ji nedočetl. Ovšem jsem rád, že jsem ji zvládl vlastně se těším na další díl. V knize je šílený guláš a musel jsem některé části číst dvakrát, protože jsem vůbec netušil o co jde. A to jsem si myslel, že je Duna těžká. Po tomto si myslím, že je to čítanka pro první třídu

To vezmete velký černý kotel a pod ním zapálíte smolné větve. Do toho kotle, bez ladu a skladu, naházíte přehršel postav, magii, kdy ta mocnější a nejmocnější je čajíčkem oproti té, která je ještě mocnější, přidáte esenci postav bohů a zapomenutých nadbohů, zásahů bohů, zmrtvýchvstalých postaviček alá kde se vzaly tu se vzaly, říznete to jakože zradou a nesouvislýma zlounama v příběhu... a do xichtu vám vyprskne galimatyáš magie, magie a magie a apokalyptických scénářů, ve kterých se ztratíte, jakoby ste požili pulčík rumu nalačno! Příběh a dialogy jsou na sebe nalepovány, jakoby to psal rachitický stařík s těžkým nástupem Alzheimera. Magie a kouzla jsou úplně všude, všehoschopná až přehnaná! Za mne je první díl Malazské knihy padlých napsaný tak špatně, že, pokud nemáte trpělivost a odvahu začíst se dál, probudíte se z toho špatného snu a říkáte si: "Co to bylo?" Je to změť chaosu na pozadí vojenského tažení nebo vojenské tažení na pozadí změti chaosu bez nějaké páteřní linky. Já ji tam prostě nenašel. Děj je takový jaksi plytký, ale autor se z toho snaží udělat talíř husté prdelačky. Vlastně jsem ani nevěděl, komu fandit. Nuž, jsem zvědavý, jestli najdu sílu pokračovat. Dočetl jsem se, že Erikson psal stylem - nevysvětluji a komu se to nelíbí, ať mi zadél políbí - no, tak nechť mu to čtenář vrátí!

... aneb Velké ztrácení.

Postav je opravdu hodně a svět je neskutečně komplexní. Nevysvětluje se (i když se některé postavy tváří, že ano :D).

Ani po přečtení první knihy nemám odpovědi na většinu otázek a vlastně ani nechápu víc než zcela základní příběhovou linku.

Při čtení určitě používejte jak seznam postav, tak i slovníček pojmů. Pokud jste ale jako já, příliš vám to nepomůže a tak mám po první knize trochu rozpolcené pocity, zda to bude pro mě. Ale další díl ještě asi dám.

14.12.2025

Už dávno som nebol taký stratený ako v prvej polke tejto knihy, a keď mi na začiatku každej kapitoly prednášal autor vznešenou „valyrijčinou“ básničky, bol som blízko toho to vzdať. Dosť povrchný marketing na záver sa snaží presvedčiť, že ide o jedinečné veľdielo, ktorému treba dať šancu. Tak neviem – ak nie som v stave napísať zrozumiteľný text, namiesto toho otvorím na začiatku N dejových línií, skáčem z postavy na postavu a potom sa skrývam za vyšší zámer a porovnávam sa s GRRM, aký som ja kabrňák, proste ma to štvalo. Kniha má svoje svetlé stránky – ala Gaimanov svet plný starých bohov a kúzelníkov, asasínov a rôznych príšerok má svoj potenciál. Keby sa nehral na Solženicyna fantasy sveta, bolo by to o dosť stráviteľnejšie.

Toto jsou moje dojmy po druhém čtení Měsíčních zahrad; poprvé jsem je četl zhruba před osmi lety. Říkám si, že to na mě tehdy bylo asi ještě brzo. :D Asi jako řada jiných jsem knize nemohl přijít na chuť, navíc jsem Zahrady četl s odstupem od jiným malazských knih, takže jsem si toho z nich pak moc nepamatoval. Ani k nově objevivším se postavám jsem si nenašel během čtení vztah (respektive jen k jedné, ale tu Erikson zlikvidoval, zmetek), což se u některých zlomilo až později, ale třeba darúdžhistánské postavy mi nepřirostly k srdci po celou dobu ságy.

Napodruhé, jak se dalo čekat, co bylo něco úplně jiného... Ty nové souvislosti, které na člověka vybafnou, nebo i jen postavy, které se tu prvně objeví nebo se objeví jen tady, to je prostě něco. Překvapilo mě, že mě z celého Darúdžhistánu nejvíce bavil Kruppe, kterého jsem při prvním čtení nesnášel. Stejně tak jsem se vždycky těšil na Whiskeyjacka, což je zase postava, ke které jsem si při prvním čtení z nějakého důvodu nenašel vztah. Nejvíc mě ale dostalo zjištění, že Erikson vlastně vůbec nevysvětluje reálie svého světa špatně, jak si mnozí, včetně mě, stěžují! Naopak, v podstatě hezky předestírá, na jakých principech jeho svět funguje, jaké postavy budou hrát důležitou roli... Padne třeba krásná zmínka o Chromém bohovi, který se osobně poprvé objevuje až ve třetím díle.

Pokoušel jsem se přijít na to, čím mě Měsíční zahrady na poprvé tak trápily... Rozdělení románu na jednotlivé knihy, kdy v první se seznamujeme převážně s Malažany, abychom je pak asi na 70 stran opustili, bylo poněkud frustrující i teď. Darúdžhistánská linka mě bavila výrazně méně než ta malazská. Nicméně ve výsledku jsem pro tuhle strukturaci našel pochopení – Erikson přeci jen uchránil nového čtenáře od toho, aby na něj hned na začátku hodil všechny nové postavy, místo čehož jej s nimi seznamuje postupně.

Měsíční zahrady mi ve srovnání s jinými malazskými knihami pořád přijdou dosti odlišné. V podstatě sledujeme, jak se tu teprve Erikson rozjíždí a ještě čtenáře nezahlcuje nervydrásajícími finálními masakry (respektive ne v takové míře jako později) ani zdlouhavým filozofováním, které mě u pozdějších dílů při prvním čtení tak trápilo. Zahrady jsou tak vlastně nejakčnějším dílem Malazské Knihy padlých, což je pro mě, jakožto pro fanouška spíše akce než filozofování, určitě plus.

Jak jsem již psal, pro čtenáře znalého celý Malaz jsou Zahrady zdrojem "objevování zapomenutého", čili různých narážek na budoucí děj. Zároveň je však poněkud frustrující, že s řadou zajímavých postav se vlastně setkáváme pouze tady, a to třeba na pouhém začátku knihy. Myslím tím především mocné čaroděje ze začátku knihy, nebo celkově příslušníky Staré gardy, o kterých by toho člověk chtěl znát mnohem víc... Ale Erikson jim prostě nedá moc prostoru a v průběhu ságy se to u mnohých nepodařilo příliš napravit. Podobné je to třeba s Oponn – ačkoli u těch mi ani moc nevadí, že už se později moc neobjevují.

Na závěr tedy musím říct, že Měsíční zahrady nejspíš nezařadím mezi ty nejlepší malazské knihy, ale určitě z nich teď mám mnohem lepší dojem. Tomu, kdo Malaz nezná, jej tak o to raději doporučím.

Erikson sám o sobě tvrdí, že jeho styl buďto milujete či nenávidíte a nic mezitím.

Já jsem to „mezitím“. Nemám problém s jeho údajnou nepřístupností čtenáři, kdy vás hodí doprostřed dění, zahltí vás desítkami postav i událostí a nic nevysvětluje. Něco pochytíte cestou, něco ne.

Je to čtivé, s dobře načrtnutými charaktery (na řádné prokreslení není prostě prostor, je jich tu příliš) a napínavé. Je to i správně temné, v zajímavém světě, plné intrik i akce, nic není černobílé, všechny strany mají tu svou pravdu.

Nelze mu vyčítat ani všudypřítomné deus ex machina, které velmi chytře pravidlem „sbíhání aneb moc přitahuje moc“ vetkal přímo do podstaty svého světa.

Co mi ovšem vadí, a to velmi, je všemocná magie, kterou se řeší naprosto vše. Systém chodeb sice vypadá opravdu zajímavě, ale jinak je to bordel bez pravidel. Žádná akce a tomu odpovídající reakce; prostě magie je všude, na všechno a v množství větším než malém, ale zároveň je to především podpásovka na čtenáře, protože si tím autor pomáhá více než je zdrávo a záhodno. On ji nevyužívá k dokreslení svého světa; on ji zneužívá ke všemu.

Jinak jsou Měsíční zahrady komplexnější verzí Cookových knih o Černé legii. Každopádně této sérii (kdy naštěstí jednotlivé knihy jsou samostatně stojící, byť součástí dokreslující mohutný celek) dám ještě šanci, protože potenciál to má nezměrný; škoda, že zatím spíše tušený než-li plně využitý.

Co je sága Hyperion Dana Simmonse pro sci-fi, to je dekalogie malažských knih padlých pro fantasy. Rozsáhlé a rozmáchlé dílo, které se čtenářem vůbec nejedná v rukavičkách. První díl beru za nejslabší, ale zároveň asi nejpřístupnější. Málokdy mě serie pohltí natolik, že se během dne přistihnu, že do hloubi přemýšlím na jednotlivými postavami, ale i celým světem a jeho historií. Pokud se nebojíte 7000+ stránek, kdy máte milion otázek a odpovědi dostanete často jen náznaky či o pět knih později, jděte do toho. Sám jsem si často připadal jako archeolog, který tráví celé dny a týdny v příkopě a doluje staré střípky příběhů, kterých se tvrdá zem nechce vzdát.

Malazská Kniha padlých je epická fantasy série a zarytí čtenáři fantasy jistě vědí, jak obrovské dílo to je. Obrovský svět plný postav s neveselými osudy, poslední svobodné město vzdorující Malazské říši - Darůdžistán s obyvateli, kteří tuší, že svobodnými už dlouho nezůstanou.

Nebudu se pouštět do sáhodlouhých popisů, protože si na to zkrátka netroufám. Jde o tak propracovaný svět, že i po prvním díle Měsíční zahrady, kde se toho stane tolik a poznáte tolik postav, budete mít pocit, že jste sotva objevili první drobeček obrovského světa, který vám autor naservíroval bez jakékoli nápovědy. Musíte se tím pročíst a buď se zamilujete - jako já - nebo to na vás bude moc. Asi není nic mezi tím.

Patřím mezi čtenáře, kteří zbožňují propracované postavy, které táhnou příběh a vypořádávají se s nástrahami světa, ale i se svými těžkými osudy, které jim autor vymyslel - a to jsem našla v Malazu. Propracovaný svět zatím ještě nedokážu dostatečně ocenit a pochopit jeho fungování a vše, co v něm autor vymyslel, bude běh na dlouhou trat - je to přeci jen hodně dlouhá série o velkém spoustu stran. Ovšem postavy a jejich reálnost a propracovanost, to je něco co velmi oceňuji už teď.

Zkrátka a dobře, Malaz si mě získal už po první knize a těším se, až odhalím další drobeček tohoto úžasného příběhu.

Na druhý pokus mám z tohoto košatého počátku pomalu už legendární ságy o něco málo lepší dojem, ale stejně jsem se pořád cítila ztracená jak Alenka v lese hlubokém. Ovšem slib je slib, takže dám šanci ještě Domu mrtvých a pak se uvidí...

Zdánlivě chaotický, ze začátku nepřehledný a přesto velice povedený otvírák velké, epické fantasy ságy.

Steven Erikson rozhodně čtenáře nepodceňuje, nijak neláká, a nic mu neslibuje, naopak, odhalí hned na úvod karty svého stylu psaní fantasy a o tom, že jde o styl nesnadný, není od začátku pochyb. Dle mého tímto prvním dílem odděluje pomyslné zrno od plev (což nemyslím nijak hanlivě, spíš si tak představuji spisovatelův pohled, jehož specifický styl si žádá i specifického čtenáře, tedy nic ve zlém).

To co na začátek působí více méně neuspořádaně, se na konci knihy promění v pocit skvěle, velice postupně a promyšleně vystavěného příběhu, jehož součástí je opravdu velké množství charakterů, ke kterým si čtenář snadno vybuduje i stejně velké množství vztahů (tuhle autorovu schopnost zatím vnímám jako největší úspěch prvního dílu). Dokonce i k bohům, jež zasahují do dění (což obecně ve fantasy knihách moc nemusím) se dá svým způsobem přilnout.
Naopak do drobných nedostatků bych zařadil "nedobarvenost" fantasy prostředí, Erikson se s popisy moc neroztahuje, takže celému dílů chybí "barevnost" ( ale chápu že jde spíše o temnou ságu a navíc mám i trochu zkreslenou představu o fantasy, tím že jsem nedávno dočetl Kolo času, kde je tomu naopak).

Takže kdo vydržel a tento úvod Malaszké knihy padlých se zájmem dočetl, nakonec si ho užil a seznal, že to stálo za to, může se směle, stejně jako já, těšit na díl další.

Když nyní popel již vychladl, otevíráme starou knihu. Na stránkách ztuhlých špínou je zapsán příběh padlých, příběh vyčerpané říše, slova, jež nezahřejí. Oheň uhasl, jeho záře i jiskry života jsou jen vzpomínkami v chřadnoucích očích - co se mi honí hlavou, jakou barvu mají mé myšlenky, když otevírám Knihu padlých a vdechuji prastarou historii? Naslouchej nyní jejím slovům, jež k tobě putují. Příběhy tyto jsou i příběhy našimi, co se stále vracejí. V nás jenom historie ožívá, znovu a znovu, bez konce.

Celou první polovinu knihy jsem jen zírala, do čeho jsem se to nechala uvrtat. Nechápala jsem, proč se to holkám tak líbí. Spousta postav, různých linek a nevysvětlitelná magie. Nechápala jsem vlastně vůbec nic. Autor nás hodil do perfektně promyšleného světa, ale nevysvětlil nám jeho fungování. A já si tak spoustu věcí mohla jen domýšlet.

,,Překvapilo ho jedině to, že už ho nic nepřekvapuje."

Pak ale přišla druhá polovina knihy a já začala celý ten svět naprosto milovat. Hodně věcí mi začalo dávat smysl a některé postavy jsem si přímo zamilovala.

O to víc jsem nesnášela autora. Erikson je totiž pěkný hajzlík. Věřte nebo ne, rádi ho mít nebudete, a přesto ho budete jistým způsobem milovat. Myslela jsem, že Martina a jeho zabíjení postav už nic nepřekoná. Ale Erikson mi ukázal, že Píseň ledu a ohně je jen slabý odvar. Tady vám skvělou postavu zabije během mrknutí oka, bez zjevných náznaků, že se to může stát. Takže jsem nestihla ani brečet. Jen jsem se dívala na ty stránky a říkala si: ,,Pane Bože, co se to teď vlastně stalo."

,,Moc vždycky přitahuje moc."

Zkrátka a dobře, tohle není rozhodně žádné lehké čtení, kde máte vše naservírováno na zlatém podnose. Hodně věcí je pouze naznačeno. Něco není vysvětleno zatím vůbec. Ale já přistoupila na Eriksonovu hru a nakonec jsem celému příběhu propadla.

Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu. Zážitek mi ještě umocnili všichni ostatní "Paliči mostů", se kterými jsem knihu četla. Děkuji za skvělé debaty, hodně teorií a ujištění, že nejste úplně mimo jen já.

V knize je i skvělý humor. Kdo by dal holohlavé postavě jméno Pačes?

Měsíční zahrady jsem četl třikrát, většinu knih ze série dvakrát. I tak mě Malaz nepřesvědčil jako něco, co je "must read" žánru. Možná jsem chtěl ze zvědavosti proniknout do tajemství které se za popularitou Malazu skrývá, nicméně i po delším studiu možných i nemožných materiálů se přikláním k názoru že jde prostě o sérii plnou sraček a bláta, sem tam se dá ale zakopnout na vyleštěný diamant.

Malaz velice dobře pracuje s Worldbuildingem....ten je po většinu času excelentní záležitostí...(pokud vás tedy baví Bohové jako hybatelé děje), zato s příběhem a postavami to již tak slavné není. Baví-li vás tedy propracované světy ve kterých se dá hrabat donekonečna, jde o ideální série. Jste-li více zaměřeni na postavy a příběh....tak tam bych byl již opatrnější.

V sérii skáčeme z kontinentu na kontinent, z postavy na postavu a na některé odpovědi musíme čekat několik knih, někdy se nám ani odpovědi nedostane, nebo si jí máme jakýmsi způsobem vydedukovat. Díky tomu mnoho fanoušků ctí sérii jak něco "speciálního", něco co není pro každého a čemu je třeba věnovat úsilí. A kdo úsílí nevynaloží, ten nemá na Malaz právo...za mě je to naprostý blábol a "pretentious shit". Pokud neumí autor provést čtenáře příběhem a představit postavy tak je něco špatně.

Zpátky k Zahradám.

Postavy- Pokud knihu budete číst poprvé tak vám budou stejně nejspíš jedno. Mění se každou chvíli a je to jeden velký bordel. K nikomu se nedá přilnout protože se o nich nic nedozvíme. Jinak jde o směsici vojáků, vrahů, kouzelníků a mágů, skrytých bohů a mnoho dalších.

Worldbuilding- V prvním díle se ocitáme na kontinentu Genabackis u města Darudžhistán. Malazská říše se rozhodla tento kontinent dostat do svých spárů a v knize sledujeme snažení jak malazského vojska, tak obyvatel města v tom, jak se vyrovnat s nenadálou situací. Nedaleko měšta se cosi probouzí a "létající kámen plný temných elfů"....wtf...se blíží.

Příběh – Jednotlivé epizodky soupeřících a spolupracujících skupinek se prolínají v okolí a uvnitř hlavního města. Moudří z toho nebudete.

Plusy – Obecně temná atmosféra světa. Pokud propadnete worldbuildingu a budete studovat materiály mimo knihu, jde o velice dobrou záležitost. Některé z postav naznačí svou možnou kvalitu do budoucna. Sem tam nějáká ta akce.

Minusy – Neznámé postavy pronáší moudra o světe který neznáte. Erikson nepředstavuje postavy a jejich minulost ani náznakem. Příběh je směs událostí které vám jsou při prvním čtení jedno. Pochybuju že by v dnešní době takovou knihu někdo autorovi vydal. Pachuť snobismu.

Kniha se mi líbila moc, příběh, jazyk, fantasy prvky, postavy, svět, vše krásně propracováno a vtáhne čtenáře do děje. Jen je to opravdu složitější čtení, člověk se občas ztrácí a někdy si musí hodně domýšlet mezi řádky, často je něco jen naznačeno nebo naopak hozeno "do placu" bez vysvětlení, jako byste měli vědět, o co jde - a vy nevíte. Těším se ale na další díl.

Složitější čtení. V některých chvílích bylo těžké se orientovat, kdo kam patří a za jakou stranu bojuje. Ale...i přes tu složitost to dokázalo vtáhnout do děje. Ale musíte dávat pozor :) určitě si přečtu další díl.

Velmi dobře napsaná fantasy, koneckonců už jméno překladatelky Dany Krejčové je zárukou kvality. Má to nápad, příběh, spád i překvapení, prostředí i zajímavé a dostatečně psychologicky prokreslené postavy. Zádrhelem kvůli orientaci v ději – pro někoho menším, pro někoho větším – může být právě velký počet postav, jejich záměrů a dějových linek. Dát to všechno v závěru dohromady je mimořádně náročné, a leckterý autor právě proto ve finále selže (nicméně Erikson to podle mě v této knize zvládl). Kromě toho se autor nechová ke čtenáři někdy úplně fér, čas od času prostě vytáhne nějaké dosud neznámé eso z rukávu a zasáhne do děje naprosto nepředvídatelným způsobem, což třeba já osobně nemám moc rád, protože s oblibou odhaduji, jak se příběh té které postavy vyvrbí. Ovšem podle doslovu se dá soudit, že tímhle nešvarem trpí hlavně první díl, protože leccos se vysvětlí v těch dalších (to naznačuje i rostoucí hodnocení dalších dílů). Takže už se těším na pokračování.