koubin007 přečtené 257

Salome 1958, Oscar Wilde

Poslední člověk 1987, Péter Bogáti

Přátelé jsem unešen a dochází mi slova, ač jsem sotva začal psát. Přečtěte si tuto knihu! Přečtěte si ji a napište mi co si myslíte o Selkirských kotoučích. Je to fakt a nebo fikce? Autor mě tak definitivně nahlodal, že jsem zasedl po přečtení doslovu k internetu a začal "googlovat". A víte co jsem našel? NIC! A to mi dostává o to víc, že mám pocit, že za a) je to fikce nebo za b) on ten internet asi opravdu neobsahuje všechno. Ale sakra, neříkejte mi, že světovou senzaci, byť objevenou před 30ti lety, by nikdo jiný než Bogáti na internetu nezmiňoval. V době kdy stačí napsat "předkožka z lamy" do vyhledávače, vyskočí Vám sto tisíc odkazů včetně detailního popisu funkce pěti řitních žláz savců? Dobře, dejme tomu, že je to fikce, ale pak tedy dokonalá. Proč by autor po dokončení románu popisoval Selfirské kotouče, ze kterých údajně vycházel? Ano, na začátku textu bych tomu rozuměl, ale na konci? A teď můj komentář k dílu: Kolega Petroff a Sierra88 píší, že to byla nuda... Podle mě opak je pravdou. Bez diskuze tuto knihu zařazuji mezi 20 nejlepších scifi, jaké jsem kdy četl. Autorovo ztvárnění konce světa se vším všudy je prostě geniální! Onen hrdina, místo, aby si užíval v luxusních hotelích, proháněl sportovní auta, nebo nastaroval 30 generátorů, které by mu bez problémů dodávali tolik proud kolik by jen chtěl, se zamýšlí nad podstatou života. Života, který zanikl, který nemá smysl a tudíž nemá smysl ani jeho existence. Je sice na živu, přesto však je mrtev. Zůstal sám, je poslední živý exemplář z živočišné říše. Dokonce i ta trepka, améba a nebo pouhý virus už dávno zamávaly sbohem. Robinson se utápí ve splínu, propadá depresi, uklidňuje se morfiem, polyká prášky na spaní..haha úžasné:). Člověk by čekal svalnatého Willa Smithse s nablýskanou bouchačkou u pasu, ale Bogátiho hrdina je jen ublafaná hromádka neštěstí! Ztroskotaná loď s velkým mozkem a vlastními představami, které by umořili i Newmana při jeho posledním kulečníkovém turnaji. Některé úvahy byly skutečně brilantní.: Většina lidí se honí za penězi, poklady, majetky atd... - aby si zpříjemnili svůj život, - aby se pobavili, - aby zažili vzrušení. K čemu to všechno je, když se s tím nemáte komu pochlubit? Když vás nikdo neobdivuje, když se se svou radostí nemáte komu svěřit? To je právě to, co mě osobně nikdy nenapadlo. Všechno je jen otázka chtíče, který popohání společnost, ve které žijeme. Pokud společnost zanikne, pohasnou i naše touhy. Z toho mně osobně vyplývá závěr, že člověk je ubohá bytost, která bez svojí společnosti nemá naprosto žádný význam. Tudíž jsem si ujasnil jednu velice důležitou věc: Nemůže existovat společnost, ve které by byli všichni lidé spokojeni a šťastni. Takové uskupení by dříve či později dospělo k záhubě. Haleluja pane Marxi:). A dále ke knize. Je pravda, že filosofování převládá nad akcí a dějem samotným, ale ani gradace a "akční" scény zcela neabsentují. Je jich méně, ale o tom to právě je. Někdy, z mého pohledu, se hrdina chová iracionálně a také asi nemá zcela technické myšlení, když tvrdí, že se po několika letech nepoužívání domy začnou rozpadat a auta se stanou nepojízdnými. Ale to jsou jen takové maličkosti. Finální dojem je velice kladný. Jak již to tak chodí, post-apo tématika vždy nabízela a nabízí velké možnosti k přemýšlení. Možná také proto, je toto téma nesmírně žádané a populární. Ujišťuji Vás, že tato kniha Vám dopřeje onoho zamýšlení vskutku královskou porci, kterou pokud si budete umět naservírovat jako zkušený kuchař, zažijete zcela unikátní knižní hody. Nejvyšší body... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Přišlo mi to příliš kýčovité a laciné. Jdi tam k tomu poklopu, třikrát se otoč na patě dokola a otevřou se ti kouzelné dveře do neznámého světa, který je skrytý pod Londýnem, je tam světlo, která tam vzniká asi jak, ale to autor neřeší. Jsou pod ním domy a ulice, nad kterými je klenba oblohy, která drží horní Londýn nebo jak ve vzduchu, aby na nás nespadnul a lidé se zvláštními schopnostmi jako otevírat dveře tak, že se jich dotknou, ale pozor, potom jsou strašně unavení a jejich mana se spotřebuje, tak honem šup do postele a nebo se najíst. Bože to je ale blbost!:). Typycky kýčovitý nudný příběh...hlavní hrdino, jestli se chceš dostat zpátky k mamince, tak si zajdi pro mapu k markýzovi -tak jo. Markýz ho pošle k andělovi a ten ho pošle zase dál a dál až obejde s prosíkem všechny známé postavy, jejichž jediný smysl v románu je, že hlavnímu hrdinovi dají něco, co potřebuje. Připomíná mi to až příliš tu pohádku o kohoutkovi a slepičce. Někdo říká, že se mám odprostit od toho, že je to nereálné, ale to nejde. Asi nejsem ten správný "fantasta", ale nemám rád logické rozpory typu: ano, uřízli jsme mu hlavu a hodili do mixéru, ale jelikož máme okvětní lístek orchydeje z Ráje, tak ho za dva dny zase dáme do kupy. Pardon, ale pokud snít, tak alespoň v rámci danných fyzikálních zákonů. Rozjetou lokomotivu špendlíkem nezastavíte i kdyby ho ukoval sám Áres s panem Klausem a Karlem Gottem.... celý text

Třicet let na zlatém severu 1989, Jan Welzl

Divím se ža tato kniha zde nemá žádný komentář. Až mě to poněkud zaráží neboť se jedná, podle mě o extraordinérní knihu, jak svým žánrem, tak především formou vyprávění a nemá tudíž obdoby v historii českých cestopisů.... celý text

Akta Masaryk - Román ze studené války 2002, Ludvík Bass

Tři hlavní postavy, spojené s vraždou Jana Masaryka vypráví svoje verze příběhu. Tehdy mladičký lékař, který se účastnil jeho pitvy, vrah - agent KGB a ten, kdo byl za vraha považován - agent CIA. Ale byla to vlastně vražda? Není to jen politické blábolení, ale dost velká dávka dobrodružství a napětí. Vše začíná v roce 1948 pádem Jana Masaryka z okna, poté veliká komunistická propaganda označí vraha. To všichni dobře známe. Ale jak to bylo doopravdy? Celý velký příběh totiž končí až v roce 1990 v Austrálii. Co mě na románu zaujalo a co bylo tak nějak neotřelé? Autor vypráví v jednotlivých kapitolách děj pohledem jedné postavy a v další kapitole očima jejího protivníka. To se mi jeví jako velmi atraktivní pojetí děje a dokonalé nahlédnutí do psychologie postav. Tato kniha mě utvrdila v tom, že myšlenka komunismu nikdy nebyla, není a nebude dobře myšlena, ačkoliv se s tímto názorem mnozí ohánějí ještě dnes.... celý text

Svědectví 2008, Stephen King

Kytice 2009, Karel Jaromír Erben

To je chvalozpěvů:) Básně-balady ve formě pro mě snesitelné, ale rozhodně to není něco, co bych si přečetl před spaním nebo, když na mě jdou chmury. Přiznejme si to, je to otřesné, ohavné a depresivní. Je to sice skvěle napsané a taky jsme se to všichni ve škole museli učit nazpaměť, ale to ještě neznamená, že je to básnická extratřída: spíš dobrý na strašení malejch dětí.... celý text

Válka s mnohozvířetem 1990, Vladimír Páral

Diamantová sekera: Baltské pohádky 1979, Jaroslav Tichý

Toto je zcela nepochybně kniha mého dětství, kterou budu číst taky svým dětem. Je plná nádherných ilustrací, do kterých když se dnes zadívám, rozlije se mi v těle zvláštní příjemné teplo.... celý text

Stráž u mrtvého 1969, * antologie

Pořád se něco děje 2007, Miroslav Donutil

Málo kdy mě kniha pohladí tak jako teď. Nepředpokládám, že by ještě dnes v České kotlině byl někdo, kdo tohoto pána nezná, z televize, filmu či divadla. Byl jsem nedávno v Plzni v Měšťanské Besedě na jeho vystoupení, kde jsem si o přestávce zakoupil tuto knihu - a nechal si ji od něj podepsat, musím dodat. Ačkoliv jsem se po celou dobu jeho představení "chlámal" smíchy a to doslova, tak jsem po pravdě řečeno, nečekal, že by jeho humor v psané formě mohl mít veliké grády. Vždyť právě Donutilův smysl pro vyprávění, imitaci a intonaci hlasu je tak jedinečný, že nepochybuji o tom, že ať by vyprávěl o nákupu v masně a nebo o návštěvě zubaře, lidé by se nebavili. Když jsem začal číst první řádky této knihy, objevil se mi na tváři úsměv. V tu chvíli můj vnitřní hlas překonvertoval text knihy do Donutilova hlasu a já jsem už nečetl knihu, nýbrž poslouchal poutavé vyprávění. Je to tak, ale opravdu jsem přestal číst a jen se nechal unášet příjemným vyprávěním tohoto mistra. Občas jsem zastavil a nekteré věty si přečetl nahlas, ale to nebylo ono. Proto nezbývalo než se ponořit opět do příběhu a knihu dočíst během jediného víkendu. Kniha je navíc doplněna velmi výmluvnými fotkami všech hlavních protagonistů a tak se mi nezřídka stávalo, že jsem se dvě minuty díval na jednu z nich a v duchu si říkal: " ...ještě že už se takovýhle strašný máničky nenosí". Každopádně mottem této knihy je nenásilnou formou pobavit, polechat a vyloudit úsměv na tváři a to bude také důvod si ji po čase přečíst znovu.... celý text

Jak se dělá chalupa 2004, František Nepil

Zasmál jsem se nekolikrát, vřele a od srdce! Je to milá, roztomilá, nejroztomilejší knížka, která Vás pohladí po duši a ukolébá do něžného stavu, ve kterém si budete z hloubi duše přát, aby se opět vrátila ta "krásná" doba nesvobody, ve které bylo tak těžké sehnat rošt a hřebíky, ale práce byla na každém rohu. Kdy se pěkná chaloupka se zahrádkou dala sehnat za 20 tisíc korun, což prý byly nekřesťanské peníze a zlodějina. Kdy si lidé pomáhali, protože měli všichni stejně holý zadek a kdy neexistovaly rozdíly mezi kamarády. Všude byl klid, pohoda a láska. Na venkově to vonělo po růžích a čerstvě upečených buchtách a každý, pilně jako včelička, pracoval na přestavbě svého skromného domečku, aby si za 20 let těžké dřiny mohl říct: "no mámo, ale je tady krásně. Tady jo. Všude jinde ty žáby tak nesnesitelně kvákaj, ale tady ne. Tady dělají jenom takový u, u, u, ..Radime vejš....U, U, U." Možná mě kniha tolik vzala také proto, že sám jsem se stal chalupníkem a moc dobře vím, že cihla je cihla jen pokud je v ruce a na paletě. Pokud jí dáte na stojato do zdi je to hned štorcka a když nastojato je to laufka. Pan Nepil rozhodně nepatřil mezi lenochody panelákové, kteří by na vás nechápavě koukali, pokud byste řekli: podej mi fanku, přidej ciment, připrav mišunk. Prostě sympatický kutil se vším všudy, což se na spisovatele hned tak nevidí. Kniha je velmi nenáročná a zábavná. Pokud jste někdy v budoucnu zvažovali koupi chalupy, chaty nebo domku, doporučuji knihu nečíst. Hrozí nebezpečí, že vás to malinko odradí. PS: Máte rošt? NE! Máte kroužky na záclony? NE! Ale přišly mančestráky! Tak mi dejte patery, můžu si je vyzkoušet? Vy ste se zbláznil čoveče, podívejte se na tu frontu. Tak chcete je? To víte že jo! Dejte mi je. Ona už si to stará kdyžtak opraví doma.... celý text

451 stupňů Fahrenheita 1957, Ray Bradbury (p)

Já jsem tedy z této knihy rozhodně tak dojatý nebyl jak tady píší jiní uživatelé. Bylo to na mě až moc přitažené za vlasy, hloupé a poetické. Takové moc načechrané jako vyprávění maminky dětem na dobrou noc. Navíc vyhnané až do zbytečných absurdit. Z takové budoucnosti tedy rozhodně nemám strach. A že by někdo pálil knihy a domy?Co je to za blábol? To jako že zabíjet lidi bude naprosto normální v přecivilizované společnosti? Ale to je přece zcela naopak. Čím vyšší vývoj populace, tím větší direktiva a tím přísnější zákony a nařízení. Podívejme se do UK. Může tam snad někdo beztrestně jezdit autem po městě a zabíjet lidi pro zábavu? Rozhodně ne, ale například v rovníkové Africe, mezi černochy žijícími v bídě si to klidně dokážu představit. Takže to byla jedna z hloupostí, kterou autorovi neodpustím. Pak také ta jazyková stránka...chápu, že překládat z angličtiny může být těžké, ale mě teda rozhodně ty citované básně od amerických poetů vůbec neberou za srdce a dokonce ani ona zmiňovaná moudra, kterými se Beatty ohání. Zase na druhou stranu je třeba říct, že v roce 1953 odhadovat budoucnost muselo být problematické. S některými věcmi jako například telestěny alias plazmové televizory se docela trefil. Ale zákaz knih, vymývání mozků, zavření univerzit a pálení lidí...to je nesmysl. Kdyby se všichni jenom bavili, kdo by asi tak vyráběl a vymýšlel všechny ty technické výdobytky a plazmové telestěny a auta na tryskový pohon? To je nesmyl. Kdyby nebyli vzdělaní lidé, nemohl by být technický pokrok. Takže sečteno podtrženo: Je to nesmysl, který drásá nervy těm, kdo nad ním začnou přemýšlet. Kdyby takové dílko napsal dnešní autor, tak ho s tím čtenáři pošlou do kytek:)... celý text

Metro 2033 2010, Dmitry Glukhovsky

Ruská garnitura opět skóruje. Velký potlesk panu autorovi. Kniha je mistrným počinem v oblasti sci-fi. Nevyčerpatelný postapokalyptický námět zaručuje maximální zábavu a napětí. A napětí a akce také už od prvních stránek z knihy přímo "cáká". Slyšíte tajuplné kroky a vnímáte ponurou atmosféru všude se rozprostírajícího temna a ticha. Atmosféra houstne až by se dala krájet a nikdy nevíte co se odehraje na další stránce. Snad proto také nemůžete odtrhnout oči dokud nedočtete alespoň tuhle kapitolu. Tato kniha je něco jako magnet. Má obrovský potenciál a výbornou dějovou linii. Vše je reálně zakomponované a velmi dobře představitelné. Nikdo nemá žádné nadpřirození schopnosti ani neoplývá zvláštní silou a přesto dokáže věci, nad kterými nám zůstává rozum stát. Má totiž sílu duševní a ta je mnohem víc než silné pěsti a bicepsy. Odhaduji, že nepotrvá dlouho a vyjde i stejnojmený film. Nezbývá než se modlit, aby scénář do rukou nevzal nějaký filmařský packal "autor bezdůchého, nemastného, neslaného a hlavně bez atmosférního avatara" a do hlavní role neobsadil nějakého holohlavého krasavce se stále stejným výrazem..brrr(přeběhl mi mráz po zádech). Jestli se však námětu chopí někdo jako Danny Boyle (28. dní poté) tak vás budou muset ze sedaček v kině odlepit ředidlem. PK... celý text

Král Krysa 2003, James Clavell

Král je výborný obchodník. Člověk, kterého si každý musí vážit. Ten, kdo je vždy silný, dominantní a inteligentní. Takový typ lidí dokázali u nás po revoluci vydělat miliardy. Ostatní je následují a nechají se jimi ovládat. I když Král jak píše "anotace" byl po propuštění z lágru zlomen a sám, nemyslím si, že by si pak v životě nedokázal poradit a být úspěšný. Spíše naopak. Lidé jako Král dokáží hýbat dějinami, umí motivovat, umí nadchnout a hlavně umí vydělat peníze. Zatímco ubohý Petr Marlowe je neustále v zajetí svého čistého a neposkvrněného svědomí, které ho po celý život bude jen brzdit a stahovat ke dnu. Naopak Král je člověk sobecký v dobrém slova smyslu, který v životě dokáže cokoliv si zamane. Má totiž silnou vůli a ta je hnacím motorem jeho podvědomí - které vám nakonec splní jakékoliv přání. Tuto knihu doporučuji všem, kdo májí rádi silné příběhy silných lidí. A doufejme, že si o tom už budeme moci jenom číst.... celý text

Chata v Jezerní kotlině 2005, Jaroslav Foglar

Je zvláštní, jak autror dokáže vytvořit až skoro kouzelně nádhernou atmosféru něžné přírody a krásných chlapeckých snů. Přítelkyně o mě říká, že nejsem romantický tip - namám rád zamilované romány, pretty woman ani svíčky a vanu plnou lístečků z růže...to je pravda. Ale podle mě to neni romantika. Romantika je tohle. Příroda, rozkvetlá louka, zpěv ptáků a vůně lesa. Kamarádství, věrnost a odhodlanost. To je romantika jak si ji představuju já.... celý text

Cesta 2008, Cormac McCarthy

Docela dlouho jsem zvažoval, co sem napíšu. Jelikož vím, že dost lidí to tady čte pro inspiraci, tak nechci nikoho klamat a nebo si vymýšlet. Původně jsem si připravil pár nelichotivých poznámek, které jsem chtěl autorovi vytknout. Jenže! Byl to předčasný soud a opět jsem se poučil, že je třeba soudit knihu jako celek. Tedy až po přečtení celé knihy nikoliv v půlce. Kdybych knihu hodnotil v půlce, tak řeknu upřímě toto: Je to velice jednotvárný příběh o muži a chlapci, kteří z naprosto nepochopitelného důvodu putují pěšky na jih Spojených států. Co je k tomu vede se nedozvíme, ale převažuje zřejmě touha se zahřát, neboť autor si po celou dobu prostřednictvím postav stěžuje, jaká mu je strašná zima. Navíc má neustále hlad, což ve spojitosti s faktem, že se nachází ve zpustošené, vypálené a nehostinné zemi bez slunečního svitu a zahaleni až po kotníky v popílku nepůsobí opravdu moc pozitivně. Po celou dobu vlastně oba prohledávají nové a nové ruiny lidských obydlí v touze najít hrstičku shnilé mouky, aby si z ní mohli vyrobit placky. Zapít to vodou z kontaminovaného potoka a pak zase vesele dál vpřed novému hladu. Atmosféra jako z Falloutu, až na to, že chybí nějaká větší zápletka. Takový Fallout bez zápletky. Spousta harampádí, sem tam nějaký ten kanibal, uřízlá hlava nebo opečené dítě na rožni, což mě osobně moc nebere. Konkrétně to dítě je dle mého názoru přitažené za vlasy víc, než oblečení Střihorukého Edvarda, ale budiž. Když má matka takový hlad, že je schopná zblajznout vlastní dítě a zapít ho hořkou vodou z potoka a pak si dát dvacet, zatímco její kolegové si ze zubů vyndávají zbytky stehýnka jejího prvorozeného synka, řekl bych si, že asi musí mít vážně hlad. Ale to není jediná věc co mi zde vadila. Monotónní popis situací jako, dnes budeme spát u silnice a přikrejeme se plachtou, mě je zima, já mám hlad a zítra možná umřeme hlady na náladě člověku nepřidá. Celý děj přesně tak šedivý jako počasí které neustále popisuje. Mlha, déšť, místo sněhu popílek. V noci tma bez svitu měsíce, ve dne světlo bez svitu slunce. Pořád jen tlumený déšť, kouř, zima a dvě vyhladovělé lidské bytosti schoulené pod plachtou. Dialogy tomu taky moc nepřidávají. Jsou ve stylu. Zabijou nás? Ne. Tak jo. Jdeme? Jo. Tak jo. Celý děj ubíhá tempem 15 km za den a ani o centimetr víc, což je přesně dávka, kterou tito dva zubožení bezdomovci zvládají ujít za den s nákupním košíkem plným harampádí. Fakt, že si nikde nedokáží najít fungující střelnou zbraň a neustále žmoulají pouze obyčejný revolver s posledním funkčním nábojem, mi přijde právě v USA tak tristní, že jsem si musel chvílemi kousat ret, hlavně v momentech, když na jediném výstřelu závisí celý jejich život. Pochybuji také o tom, že by poslední přeživší lidé konvertovali na kanibaly a stranili se v co nejmenších skupinkách. Spíše bych očekával, že dojde ke sbližování lidí, za účelem vytvoření silnějších komunit, které mají větší pravděpodobnost získat obživu. Navíc pořád by přece měli možnost pálit uhlí, ropu, olej a vyrábět si umělé světlo, pěstovat rostliny, houby nebo červy. Asi všichni schopní lidé zlenivěli a raději se dali na ohlodávání kostí svých soudruhů. Navzdory veškeré kritice, kterou jsem zde vypsal, se mně kniha velice líbila. Závěr nečekaně reálný a smutný. Vlastně jako celá kniha. Ale opravdu mě dojal svým citem a něžným pochopením a smířením se s osudem a láskou otce k synovi, což je pro mě osobně věc, kterou zatím znám jen z té duhé strany. Jako syna. Knihu rozhodně nedoporučuju fanatickým vyznavačům sci-fi a postapokalyptických románů s oblibou mutantů, příšer a tajemna. Téma pos-apo je zde jen pozadí celého děje. Klidně by se vše mohlo odehrávat v 15. století nebo po druhé světové válce. Pozor tento román může prohlubovat deprese a vyvolat šok. Nečtěte ho, pokud nejste v dobrém rozpoložení. Sečteno podtrženo. 80 procent, pokud se dá takto kniha hodnotit.... celý text

Muž, který sázel stromy 2006, Jean Giono

Kvantová teorie nikoho nezabije 2010, Marcus Chown

Cituji autora: „Poté, co jsem přečetl nespočet knih, které údajně vysvětlují kvantovou teorii a teorii relativity i naprostým laikům, a nebyl jsem z nich příliš moudrý, jsem se rozhodl, že to přece musí jít i jinak – a napsal jsem tuto knihu." To se Vám ale vůbec nepovedlo pane Chowne.Tedy alespoň ne tak jak slibujete. Jak chcete vysvětlovat teorii relativity, interferenci, dekoherenci a dvojštěrbinový experiment bez jediného obrázku? Jak chcete někomu vysvětlovat podstatu světa bez jediného náčrtku? Pokoušíte se o to zjednodušenou formou, ale podle mého názoru to má asi takový efekt, jako když samička křečka džungarského běhá dokola v kulatém akváriu. Bohužel díky tomuto nedostatku dílo zůstává na úrovni filosofické polemiky vyšších vrstev místo toho, aby široké veřejnosti odhalilo něco z tajů subatomárního světa. Dalším problémem je překlad. Už jsem se v minulosti několikrát setkal, s problémem, který bych soukromě nazval: "jak může odborné texty překládat někdo, kdo tomu vůbec nerozumí?" A tohle se podle mě stalo právě zde. Někdy jsem narazil na zcela nesmyslně podanou větu, bez nejmenšího smyslu. Nebo zcela obráceně: několikrát po sobě opakující se větu, říkající dokola pořád to samé, to samé, to samé, to samé... Nejsem žádný odborník nebo vědec, ale menší povědomí díky studiu na VŠ mám a mohu zcela upřímě říci, že tato kniha ve Vás vyvolá mnohem více otázek, než kolik jich zodpoví. Jinými slovy: jsetliže chcete zodpovědět a vysvětlit nejasnosti, které jsou spojeny se vznikem Vesmíru, atomu a hmoty vůbec, tak nečekejte, že Vám tato kniha na něco odpoví. Budete odcházet s mnohem větším počtem nezodpovězených otázek, než kolik jich je na obloze hvězd. Pokud byl toto záměr autora, tak se jedná o dílo bezesporu geniální. Já bych však tak shovívavý nebyl a smířil se s tím, že vesmír je jenom černá nekonečná hmota a namísto četby této knihy bych šel raději na pivo. PS: Některé příklady, ve kterých autor popisuje princip teleportace byly docela vtipné. Jako například: kapitán Kirk Douglas by potřeboval k teleportaci své posádky na Entrprise energii několika Sluncí. - Což zřejmě nezvládne kapesní svítilna.:-) a podobně. Ne ba ne, zas tolik vtipu tam není, ten dovětek jsem si domyslel já.... celý text

Neviditelné nestvůry 2010, Chuck Palahniuk

Moje první setkání s autorem bylo právě přes tuto knihu. Kniha je to depresivní, nevšední, poutavá, zmatená a vulgární, což jí samozřejmě vůbec neškodí. Spíše mě pobavila než fascinovala. Ale rozhodně bych ji nepovažoval za takovou bombu, jak tady většina lidí píše v komentářích. Je to prostě jenom dost bizarní příběh o podivných lidech, nesmyslném chování a o životě v té nejsurovější formě. Autorův slovník a vyjadřování je velice vtipné, ale asi je mi jasné, proč mu tuto knihu tehdy před lety nechtěli vydat. Výrazná pointa na konci vyprávění taky potěší. Hlavní hrdinka zohyzděná modelka a její přátelé, které nenávidí stejně jako sebe sama a přeje si jejich smrt. Mno hodně zajímavý námět. Ono neustálé přeskakování děje sem a tam je někdy protivné, ale dá se na něj zvyknout. Sečteno podtrženo 60 procent.... celý text