Kmotr99
přečtené 416
Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii
2000,
Jared Diamond
Sakra, proč tu má tahle hutná, přesto čtivá a hlavně informacemi nadupaná kniha tristních 30 hodnocení? I 300 by bylo málo... Diamondova meta-práce ve mně zase po letech probudila toho po faktech dychtícího školáčka, ještě nesemletého procesem povinné školní docházky. Biologii a geografii mám rád od dětství a na střední mě zase chytly společenské vědy a jazyky - takže dílo spojující všechny tyto obory v jeden komlexní celek (jak to tech chlap sakra zvládá??) pro mě byl opravdu svátek. A Diamondova teze by se dala shrnout parafrází Billa Clintona: It's the geography, stupid! Kdybych měl vybrat jednu knihu, kterou bych vyslal do kosmu za účelem objastnit potenciálním "vetřelcům" jak jsme se tu sakra octli a proč to s naší civilizací (našemi civilizacemi) dopadlo zrovna takhle, byly by to jednoznačně Guns, Germs and Steal. Teď ještě aby si jí přečetlo co nejvíc nás pozemšťanů...... celý text
Plechový bubínek
1969,
Günter Grass
Darované knize na počet stran nekoukej. To mě napadlo, když jsem pár dní po narozeninách otevíral Plechový bubínek. Je to hutná, skoro rustikální kniha. Prosycená barvami, pocity, pachy, a samozřejmě zvuky, zvuky bubnování o plech. Je to tak intenzivní, až místy otravné, asi jako kdybyste několik hodin museli Oskarovy skřeky a mlácení paličkami opravdu poslouchat. Po skvělém úvodu s babičkou Koljaiczekovou a jejími sukněmi jsem se dlouho začítal, zhruba v půlce jsem byl dojmy okouzlen ale velmi brzy skoro zavalen, že jsem bichli stěží dočetl. Blechtrommel za přečtení (nebo aspoň pokus o to) stojí, vyžaduje ale čtení trpělivé, které tu a tam přinese plody v podobě nevšedního, nezapomenutelného literárního zážitku. Tak třeba kapitoly Víra naděje láska, Pětasedmdesát kilo, Prohlídka betonu - aneb Mystika Barbarství Nuda a V Cibulovém sklípku mnou zacloumaly slušně, musel jsem se k nim ale doslova prokousat. No a posledních pár stran jsem si, znaven po měsíci přerušovaného čtení, trošku trpce říkal, jestli to za tu námahu vlastně stálo. No, dejte Grassovi šanci a uvidíte. PS: Asi povinná četba, pokud plánujete navštívit Gdaňsk. A před překladem Vladimíra Kafky musím smeknout, nikdy bych nevěřil, že je němčina tak bohatý jazyk, že se dá takhle převést do češtiny.... celý text
Ten nejnižší: Život svatého Františka
2014,
Christian Bobin
Text tak poetický, až se v něm (aspoň pro mě) ztrácel reálný obsah.
Mor
2007,
Albert Camus
Uprostřed koronavirového šílenství jsem se rozhodl zásobit se ne moukou nebo toaletním papírem, ale kvalitními knihami. V den, kdy vláda zavřela školy a já se tramvají vracel domů to bylo mrazivé čtení, Mor netřeba číst jako alegorii na druhou světovou válku nebo obecný úděl lidského bytí, je stejně tak působivý jako střízlivý nezabarvený popis šířící se epidemie, ostatně jakékoliv krize: "V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští: nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělá škrt přes budoucnost, cestování, i diskuse? Považovali se za svobodné, a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy." Ačkoliv se to zdá se stovkami mrtvých za den absurdní, Camus se odhodlaně snaží najít východisko, které se promítá v různých motivacích a chování hlavních hrdinů. I když je jasné, že Rieux, Tarrou, Rambert a další zastávají modelově odlišné pozice, to jim neubralo nic na nenápadné lidskosti, kterou Camus tak skvěle vyjadřuje, snad ponurosti pobřežního města a apokalyptické nákaze navzdory. Mor doporučuji všem, kteří přemýšlejí (a třeba i tápají) o své pozici v tomhle podivném světě, kterým není lhostejná otázka zla a jeho smyslu. Největší ponaučení je vlastně banální - jakkoliv je naše situace bezvýchodná a vyžadující sebeobětování (napadá mě klimatická krize), je potřeba se z toho nezbláznit. "Nakonec je to hloupé, žít jen pro mor. Toť se ví, člověk musí bojovat kvůli postiženým. Ale k čemu je ten boj, když člověk přestane mít všecko rád?"... celý text
Konec civilizace
2011,
Aldous Huxley
Matoucí mi přijde český překlad názvu. O žádný konec civilizace se opravdu nejedná, naopak - Huxleyho vize je spíše dovedení civilizace k dokonalosti, ad absurdum. Spíš než jako temnou vizi ji vidím jako alegorii na nešvary moderní společnosti a pokroku obecně, které byly všudypřítomné ve 30. letech, o dnešku snad ani netřeba mluvit. Překrásný nový svět (O brave new world, that has such people in't!) toho o nás říká hodně, i když možná trochu moc schematicky a návodně. "But I don't want comfort. I want God, I want poetry, I want real danger, I want freedom, I want goodness. I want sin." Kolik lidí by ale dnes dalo těmto přednost před pohodlím? Jaká je lidská přirozenost? A co ta vznešená slova vůbec znamenají? Aldous Huxley nakonec nabízí víc otázek než odpovědí.... celý text
Prázdniny v Evropě
2019,
Ladislav Zibura
Not great, not terrible. Propagace autostopu i Evropy je moc sympatická, o to víc mě mrzí, že mě Zibura o svojí tezi o "nejrozmanitějším kontinentu světa" nepřesvědčil, a většinu času spíš nudil. Prázdniny v Evropě mi přišly takové sterilní, bez chuti a zápachu, ani ten humor už za moc nestojí. Prostě mi chybí atmosféra pěškopisů se svojí naivitou, energií, třeskutým humorem i ezo-zamyšleními nad cestování, světem, svobodou... ze kterých to dobrodružství skoro sálalo. Evropě pokus o podobný styl nesvědčil, informační rámečky a fajn ilustrace to bohužel nezachrání. PS: Minimálně dvě věci musím Ziburovi přiznat. Skopje je fakt hnusný město a objednat si v Polsku v létě piwo grzane opravdu není nejlepší nápad.... celý text
Přípitek předkům
2017,
Wojciech Górecki
Vše, co jste chtěli vědět o Kavkaze, ale ani vás nenapadlo se na to zeptat. Přestože na každou z trojice kavkazských zemí připadá jen něco málo přes sto stran, šíře témat Goreckého je obdivuhodná. Od mýtů dávnověku a historii (které na Kavkaze často splývají v jedno), přes nestabilní politickou situaci posledních dekád až po popis strastí a radostí každodenního života. Nesourodé střípky dohromady tvoří komplexní obraz jednoho z nejpestřejších regionů světa. Všechny spojuje věčná otázka: Leží Kavkaz v Evropě nebo v Asii? (podobně choulostivá jako "je Česko ve východní Evropě?). A taky pořádná dávka melancholie, postesknutí si nad mizejícím světem předků. Co přinese budoucnost je v tak turbulentní části světa ve hvězdách. Budoucnost na Kavkaze bohudík nikdo moc neprožívá, takže zbývá dodat jen: Gaumardžos! EDIT (podzim 2020): Tak budoucnost na sebe nenechala dlouho čekat, nám nezbývá než být v myšlenkách s obyvateli Náhorního Karabachu.... celý text
Serotonin
2019,
Michel Houellebecq
Uf. Čas strávený nad Serotoninem mi dal hlavně dvě věci. Můžu už říkat, že jsem četl "tu" knihu, o které se mluví, a považovat se za člena "kulturní elity." A taky už vím, jak se vyslovuje autorovo jméno, aspoň zhruba (tip pro ostatní nefrankofily: něco jako Húlbek, ale bez toho "h", nebo spíš "uelbek"?). Ale ne, je to pozoruhodná kniha. Manifest "naštvaného stárnoucího bílého muže", který si nebere servítky a plive jed na všechny strany, vlastně jsem se v té beznaději a cynismu docela vyžíval. V době posedlé úspěchem je příjemné a očistné číst příběh někoho, kdo totálně selhal. Přitom Claudovy myšlenky, byť to v něčem byl opravdu magor, kolikrát dávají větší smysl než moudra kdejakého life-coache. A určitě mají určitou jiskru, šmrnc, vtip.) Atmosférou i stylem jsem si vzpomněl na Alberta Camuse (asi proto, že jsem jinak moc Francouzů nečetl) a Milana Kunderu (protože ten už je v podstatě taky Francouz; a taky má potřebu odbíhat od děje a sdělovat různá intelektuální moudra, v Houellebecqově podání ale bavila víc). Ale to jen tak na okraj, abych tu svou kulturní nadřazenost podepřel pár dalšími zvučnými jmény... EDIT: Zpětně mě snad nejvíc zasáhly poslední odstavce knihy, působící v ostrém kontrastu vůči nihilistické náloži na předchozích dvě stě něco stranách: "Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně. Je opravdu nutné, abych ještě obětoval za takové ubožáky život? Je opravdu nutné být až tak názorný? Zdá se, že ano. "... celý text
Chudí lidé
1954,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Svým formátem ideální kniha na trávení krátkých volných chvil během týdne - v mhd, při čekání na doktora atp.; vejde se do kapsy a kapitoly (dopisy) jsou tak krátké, jedna tak akorát na pár stanic metrem. Pár dní ve společnosti raného Dostojevského tak bylo celkem příjemných, po zkušenosti s jeho těžkopádnými "velkými romány" s milionem postav šlo vlastně o dost jiný, v něčem svěžejší zážitek. Kdybych ale ony dopisy nepoužíval jako únik od každodenních povinností a měl je číst v kuse, brzy mě, obávám se, přestanou bavit. Některé pasáže za to přesto stály. "Vím, jak jsem Vám, moje milovaná, zavázán. Když jsem Vás poznal, začal jsem především poznávat sám sebe, protože jsem Vás začal milovat. Do té doby, než jsem se s Vámi seznámil, moje děťátko, byl jsem opuštěný a jako bych spal a nežil. Všichni moji nepřátelé říkali, že mám i figuru k ničemu, ošklivili si mne, a já jsem si pak začal ošklivit sám sebe. Říkali, že jsem tupec, a já si pak doopravdy myslel, že jsem tupec, a když jsem poznal Vás, tu jste prosvětlila celý můj černý život, takže se prosvětlilo i moje srdce a duše a já jsem našel klid a poznal, že nejsem horší než ostatní, že nejsem sice nic zvláštního, nejsem vynikající, neumím se dobře chovat, ale přece jen jsem člověk, celým svým srdcem a rozumem jsem člověk."... celý text
Boží muka
2000,
Karel Čapek
Na Čapka expresionistu jsem se těšil, nakonec to bylo čapkovštější, než jsem čekal. Delší povídky v první části mě vesměs nudily (jediná stravitelná byla šlépěj, která se ale moc neliší od známějšího zpracování stejné myšlenky v Povídkách z jedné kapsy), naopak mozaika z mikro-povídek, spíše zamyšlení nebo meditací v druhé části mě bavila velmi. Palčivé rozhodování Růžičky v "Pokušení", těžko uchopitelné prozření bezejmenného hrdiny ze "Ztracená cesty" a rozjímání staříka ne-rybáře v "Odrazech" ve mě cosi zanechaly a byla by škoda se k povídkám nevrátit. Takový prolog k noetické trilogii, akorát intenzivnější a přímočařejší, s něčím z Kafky nebo Sartra. “Chvílemi,” pokračoval chorý, “viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi – Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde – Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.”... celý text
Sestřička
2006,
Raymond Chandler
Marlowe napočtvrté, nezklamal ani neohromil. Detailně popisný monolog samotářského detektiva, okořeněný všudypřítomnými cynickými poznámkami a trefnými postřehy je bezchybný... jako by se za těmi ironickými hlody skrývaly hluboké životní pravdy. Poprvé jsem si vychutnal i překlad plný slangových výrazů. Bohužel mám dojem, že vytříbený styl 200stránkový příběh (opět) neutáhnul. "Vypil jsem polovinu whisky a čekal jsem, až mě zahřeje. Pak jsem dopil a zase láhev schoval. Vyklepal jsem z dýmky studený popel a znovu ji nacpal tabákem z koženého paklíku, co mi jeden ctitel daroval k vánocům, ctitel, který měl podivuhodnou náhodou stejné jméno, jako mám já."... celý text
