Kmotr99
přečtené 416
Anna Karenina
2008,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Je to možná trochu troufalé hodnotit tak monumentální a ikonické dílo jako je Anna Karenina. Přijde mi ale, že k ostatním klasikám bývám až moc shovívavý a stejně jako je třeba snažit se ocenit dílo v rámci kontextu doby, má cenu i posuzovat co nám velikáni minulosti mohou nabídnout dnes. A v tom ohledu mě LNT trochu zklamal, minimálně ve srovnání s Dostojevským. Anna Karenina mi totiž v přišla zastaralá. Ani ne tak příběh nebo myšlenky, ty v mnoha ohledech nadčasové jsou, ale forma, jakou nám je Tolstoj předkládá. V něčem je Tolstoj přístupnější (kromě obligátních pasáží, které začínají třeba takhle: "Při čaji se Levin dozvěděl celou historii staříkova hospodářství.") než jeho "rival" Fjodor Michajlovič - díky krátkým kapitolám a nezaměnitelným postavám s otčestvy, která se mi bůhvíproč zas tolik nemotala. Hluboké myšlenky a krajní situace ano, ale podané na můj vkus těžkopádně, příliš analyticky, předvídatelně (kdo dnes přistupuje k AK s tím, že neví, jak to dopadne?) a aristokraticky. Tolstoj je opravdu spíš filosof, analytik který každé postavě přiřadil určité místo na šachovnici románu, a ne pozorovatel skutečných osudů. Levin mi v mnohém byl blízký a jsem za něj jakožto hlavní postavu vděčný, ve finální katarzi a obratu na víru jsem se přesto nemohl ubránit, že na nás mluví moralista Tolstoj, a ne můj oblíbenec Levin. V tom je Dostojevskij živelnější, uvěřitelnější, mnohem psychologičtější, pohnutá životní zkušenost je z jeho děl patrná. Je sice potřeba se jimi prokousat a protrpět, aby čtenář dospěl k surovém, nezapomenutelnému zážitku z okrajů společnosti za hranou zdravého rozumu. Oproti tomu mi přišla Anna Karenina jako takové neškodné salónní tlachání, i když opravdu o všem, co je v životě podstatné.... celý text
Pěna dní
2005,
Boris Vian
Pokud právě přečtenou knihu doceníte až po dočtení doslovu, něco je špatně. Pěna dní se četla zlehka, sotva jsem někdy četl prózu tak hýřivě pestrobarevnou, nablýskanou, rozvernou. Paradoxně možná právě proto, kvůli té lehkosti, mi nakonec přišla povrchní a emocionálně plochá. Konec ve mně ale přeci jen něco zanechal, zas takový cynik nejsem.... celý text
Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu
2020,
Bruno Latour
Zvolení Donalda Trumpa způsobilo poprask a nutkání nespočtu intelektuálů tuhle "ránu" dosavadnímu světovému uspořádání zareagovat. Esej Bruna Latoura patří mezi ty zajímavější a nadčasovější reflexe událostí roku 2016, takže vlastně nevadí opožděný překlad tři roky po vydání originálu. Latour jde dál a je to trochu myšlení "out of the box". Koncept os a jejich vychýlení mi přišel zajímavý, neotřelý, včetně grafického zpracování. Pro politology určitě zajímavá úvaha. Zamýlšení nad filosofií vědy mě taky obohatila. Bohužel si úplně nedovedu představit, co by to mělo v realitě znamenat. A závěrečná óda na Evropu mě úplně nepřesvědčila. K přečtení určitě doporučuji, udělal jsem si hodně poznámek, je to dobře napsaná esej (tenhle žánr francouzi zdá se umí), ale pořád jenom esej. Není to v dnešní pohnuté době málo?... celý text
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
2019,
Daniel Prokop
Trochu mě mrzí, že Prokop nešel dál. Je stále znát, že se kniha skládá z původně novinových článků. Jsou skvělé, širší rámec propojující jednotlivé "fragmenty" by neuškodil. Přesto byla taková kniha v tuzemské debatě potřeba. Jde o střízlivý popis proč "naše země nevzkétá" a hlavně jak by vzkvétat mohla - aspoň na papíře se některá řešení zdají celkem prostá a především mimo hřiště únavných kulturních válek a zástupných politických kauz. Nakonec je Prokopův přístup "sociologa s názorem" důležitější a zajímavější než Taberyho lehce vyčpělá Opuštěná společnost. Jde totiž na dřeň jednotlivým problémům a nejen, že se vyhýbá typickým klišé a frázím ("populismus"), naopak se je snaží popřít a za pomocí dat objasnit. Povinná četba pro všechny, obzvláště pro toho, kdo by měl podivnou touhu téhle zemi vládnout. Nebo už jí vládne, to je ale zbožné přání.... celý text
Nadechnout se
2003,
George Orwell (p)
Na první pohled banální příběh o obyčejném Angličanovi středního věku, ovšem s hrozbou světové války na obzoru (nakonec přišla o dva roky dřív než George Bowling předpokládal). Banální ale opravdu jen zdánlivě - za středostavovskou šedí se skrývají pravdy ve své opravdovosti děsivější než temné dystopické vize. A už jen pro Orwellův úsporný a (dů)vtipný novinářský styl za pozornost stojí - i sentimentální a trochu rozvleklé vzpomínky na dětství se četly se zvláštní lehkostí.... celý text
