1. Domů
2. Autoři
3. Edward St. Aubyn
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 8
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Edward St. Aubyn

Patrick Melrose I.

„*"Ačkoli víš, že nenávist k otci a láska k drogám jsou dva nejdůležitější vztahy v mým životě, chci, abys věděla, že jsi hned třetí." Která žena by nebyla hrdá na to, že je v takovém klání na "medailové pozici"?* Jízlivé, cynické, syrové. Neskrývaně (přesto mnohdy rafinovaně) se to trefuje do snobství, přetvářky a prázdnoty společenských akcí "horních deseti tisíc" skrze trio situací (dvakrát večírek smetánky a jednou dvě noci na skok v New Yorku pro popel otce) a optikou opiátového opojení. Má to jeden problém; onu prázdnotu tlachání o ničem a švitoření či pomluv to zpracovává natolik výstižně, až to nejednou překročí tenkou linii mezi "něco jízlivě paroduji"/"stává se to tím co se jízlivě paroduje". S ohledem na kultovnost a téma drog i zneužívání, jsem čekal něco krapet jinačího (více ve stylu Bukowského), ale nemohu říci, že bych byl zklamán. Aubyn umí být satirický, kousavě "stoicky anglicky" vtipný se vší grácií a odměřeností, která ke světů lordů patří. Umí však i druhou polohu, tedy jedince na úplném dně, který v nejpochybnějších čtvrtích shání cokoli jakékoli kvality, co se dá pustit žilou. Navíc to nepopiratelně umí se slovy. Bohužel tak moc, že se nezdráhá tu a tam utrhnout ze řetězu, čímž to mění ve stylistickou ukázku "hele, co umím" spíše než co jiného. Je to svébytné; je to o drogových rauších a eskapádách, je to o úniku do světa drog před přetvářkou a vzpomínkami na despotického násilnického otce, je to o (ne)truchlení nad ztrátou, je to o satiře, je to o smetánce... Ale nikdy to není v jeden a ten samý moment o těchto tématech. Chvíli se jede jedna linie a chvíli druhá. Neřekl bych tedy, že je to vyloženě dobré. Ostatně mnozí (v čele s Knausgardem) to samé zpracovali i lépe. Je to však natolik dobré, aby to stálo minimálně za pozornost. *... dneska večer jsem zakusil letmou halucinaci, že svět je skutečný...*“... celý text
— DaViD_082

---

Patrick Melrose II.

„Mateřské mléko je výborná kniha, která svého času aspirovala na Bookerovu cenu (tu jí vyfoukla kniha Dědictví ztráty od Kiran Desai – četl jsem obě, a být porotcem, jednoznačně by u mne vyhrálo právě Mateřské mléko). Opět je to kniha na jedné straně velmi vtipná, na druhé ovšem nemilosrdně sžíravá až depresivní. Výborně ztvárňuje boj hlavního hrdiny o to, aby, když už vlastním dětem nedokáže předat moc pozitivního plynoucího z jeho vlastní osobnosti, je uchránil alespoň před důsledky toho negativního, co si prožil sám – zkrátka aby podvědomý rodinný vzorec nepředal další generaci. Že to vůbec není jednoduché, o tom vypráví i příběh druhé hlavní postavy – Patrickovy manželky Mary, která ve snaze dopřát svým dětem mateřskou péči a lásku, kterou sama neměla, utíká do druhého extrému, když se hlavně mladšímu synovi věnuje na úkor takřka všeho ostatního, včetně sebe a manžela. Poslední díl série – Konečně – je z mého pohledu také dílem nejslabším. Autor se tu zjevně snaží příběh jaksi zakončit, nechat svého hrdinu zmoudřet a dodat celé sérii alespoň jiskřičku naděje na závěr, činí tak ovšem na můj vkus až příliš mnohomluvně, rozbředle a nesouvisle. Dostávají tu ve svých vnitřních monolozích i jednání navenek svůj prostor téměř všechny dosud přeživší postavy (i dvě mrtvé – rodiče hlavního hrdiny), autor čtenáře seznamuje s jejich velmi rozmanitými pohledy na svět i jednotlivé události ze série, ale nejsem si jistý, jestli je to úplně nejvhodnější formát. Ovšem i tady se najde řada výborných pasáží, takže i přes tu slabší druhou část hodnotím celou knihu plným počtem hvězdiček a vřele doporučuji k přečtení.“... celý text
— Taťka Hraboš

---

Patrick Melrose I.

„Tři obsahově zcela odlišná díla, která ovšem kromě hlavní postavy a postavy jejího otce spojuje hlavně skvělý styl autora a jeho suchý „anglický“ humor bohatě kořeněný sžíravou ironií. A nesmíme zapomínat také na prostředí anglické aristokracie, jejíž životní styl, postoje a mravy si autor především bere na paškál. Pokud se dá spolehnout na dostupné prameny, které tvrdí, že se jedná o dílo autobiografické, pak první část pojednává o neradostném dětství autora v rodině misantropického, tyranského a pedofilního otce a ušlápnuté matky, druhá v krátkém časovém úseku představí výsledek takové rodinné konstelace v rané dospělosti (je to takový Trainspotting v komorním a luxusním balení) a třetí, tematicky nejodlehčenější, je jakousi situační komedií, odehrávající se při příležitosti opulentní oslavy jednoho z vedlejších hrdinů za přítomnosti členky anglické královské rodiny. Zatímco při četbě prvních dvou dílů se ve mně střídaly velmi rozdílné pocity pobavení a hnusu, ten poslední už byl čirou zábavou, byť i tady se rozhodně daly objevit hlubší tóny. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl.“... celý text
— Taťka Hraboš

---

---

Marně hledám slov

„Spíše než třeskutě vtipné vyprávění očekávejte sžíravou a ironií prodchnutou kritiku všech těch současných (nejen) literárních cen, ale také celého světa vysoké kultury. Více než kvalita dané knihy je preferován politický/kulturní/etnický profil pisatele. Každý má své měřítko, svou agendu, své loutkovodiče. Jako fraška, kritika, je to dobré. Větší ambice kniha asi ani nemá. Za mě tedy příjemná jednohubka.“... celý text
— KapitánSmrt

---

Patrick Melrose I.

„Na tom nesejde mi z prvních tří dílů přišel nejlepší, díky malému počtu osob sevřený, postavy jasně rozlišitelné, jejich interakce vypovídají i obecně o střetech daných osobnostních typů (inteligentní sadistický psychopat David Melrose, jeho žena s vygumovanou osobností, snob Nicholas, který by Davida rád napodoboval a uslintaně o tom sní, ale nemá dost odvahy, a pár dalších, kteří si udrží jakousi osobní integritu). A malý Patrick s citlivým dětským vnímáním mezi tím, jehož očima dojde i na pár hezkých popisů provensálské přírody. Špatná zpráva je jistě přínosná stran poznatků o aplikaci a kombinování různých drog, ale jiná témata dostala tak málo prostoru a tak roztříštěného, že mi v paměti moc nezůstane. Nejzajímavější pro mě byly obrázky New Yorku, kde od špinavého dealera (a není dealer jako dealer) k obědu ve společenském klubu a odtamtud do baru s pestrým nočním životem není nikdy daleko. Trocha naděje dokumentuje společenskou smetánku v duchu prvního dílu a vrací se ke známým postavám po dvaceti letech. Tentokrát se všichni, plus někteří noví, sejdou na jednom místě a střídají se v rychlém tempu, takže mi místy splývali - každý úvodem dostal pár odstavců pro sebe, ale jejich životy jsou si podobné, jsou to variace téhož. Zajímavé a důležité je ale zrození spisovatele: Patrickovo už ovládané, byť trochu zacyklené přemýšlení o identitě a vyrovnání se s minulostí, které by snad mohlo přijít skrze vyprávění - mluvit tak dlouho, dokud od toho, o čem mluvím, nezískám odstup. Zdá se, že se zdařilo, a ta trocha naděje tam na závěr taky je, i když se domnívám, že dlouho nevydrží. Čtvrtá hvězda za dokumentaristickou ostrost a zvládnutý styl bez kudrlinek (ty večírky by si o ně říkaly), ale musela jsem se přemlouvat. Ne, není to jízlivě humorná satira jako u Wildea, St Aubyn zprostředkuje protažení blátem, které důvěrně zná, a veselého na tom není nic, byť intenzita zážitku je velká. Po prvním dílu je nejpřípadnější reakce jít se vyzvracet a pak myslet na něco jiného, co se dá ovlivnit. Po celém svazku těžko pochopit, jak může někdo mít rád britskou vyšší třídu, jakkoliv bude vina St Aubynovy nepochybné zaujatosti, že po přečtení knihy "nemít ji rád" vychází jako ještě velmi mírný přístup. Druhý svazek si dám, protože mě nakonec vlastně zajímá, jak to autor vidí s časovým odstupem, a Mateřské mléko s nominací na Bookerovu cenu je asi vrchol série, ale nečekám od toho nic hezkého, spíš dokončení chirurgické operace. A prosím, v opeře jsou lóže, ne boxy, a "shallow grave" je hrob mělký, ne nízký.“... celý text
— InaPražáková