KapitánSmrt komentáře u knih

Dost povedená kniha, jež se dotýká široké palety témat. Navíc nejde o klasické akademické či odborné dílo, protože autorka do textu dost často promítá své vlastní pocity, myšlenky, celou svou osobnost, své nejistoty a zklamání. Což je dosti osvěžující prvek, který knihu zlidšťuje. Dvojnice je organické vyprávění o tom, proč a jak jsme se dostali do marasmu, ve kterém jsme. Namátkou se zde propírají konspirace, covid, škodlivost sociálních sítí, vzestup (ultra)pravice, selhání liberálů, ale též téma Gazy a Palestiny. Jen ty odpovědi, co s tím, ne a ne nalézt. Pokud vůbec nějaké jsou...

Vlastně docela slabota. Mixovat pohádky a mýty o džinech se současností a takřka apokalyptickými vizemi zní dobře. Jenže provedení mi přišlo fádní a nevyužité. Některé pasáže byly jen suchým odvyprávěním, výčtem fakt. Bez toho, aby se šlo s postavami více ztotožnit. Navíc hrdinů je zde opravdu mnoho, až příliš, větší sevřenost by se mi asi líbila více.

Asi nejkrásnější, nejdojemnější a nejpoetičtější kniha, kterou jsem v poslední době četl. Nádherný jazyk, hraní s perspektivami, originální vypravěčské metody a melancholií, smutkem, ale i jímavostí prodchnutý příběh. Jak už padlo níže, více takových knih!

Hodně zajímavá kniha, jež analyzuje roli jazyka jakožto prostředku ke zpochybňování a kritice vládnoucího režimu. Pokud totiž samotný systém určuje veškerý diskurz a jeho formu, jak je potom možné ho tímto stejným jazykem zpochybnit? Proto je třeba se těmto okovům vzpírat. Jak praví známé moto z protestů v 68, všechnu moc imaginaci! Kniha samozřejmě zestárla, mnoho poměrně pozitivních bodů, které autor dobovému kapitalismu přiznával, již dnes neplatí. Na druhou stranu poselství ohledně jazyka je stejně aktuální, jako dříve.

Zajímavý vhled do mysli ženy, jež uvažuje o mateřství. Bez jakýkoliv filtrů či autocenzury. Neustálé váhání, argumenty pro a proti, tlak okolí a společnosti a touha po svobodě... Hodně podnětné čtení i pro muže.

Další kritika současného pozdního kapitalismu a jeho nešvarů. Tentokráte se autorka zaměřuje na nové a originální formy odporu vůči němu a to na nová protestní hnutí. Trochu mi vadila určitá jednostrannost argumentů, kdy se bagatelizují problémy spojené například s migrací. Zároveň je sice zajímavé číst si o nových technikách a strategiích protestu, nic to ale nemění na tom, že i ty mnohdy selhávají. Však současný systém je zatím natolik silný, že protesty dokáže v mnoha případech potlačit nebo ještě "lépe" zdiskreditovat.

Rozhodně zajímavá i když poměrně krátká kniha o všemožných formách násilí, hlavně toho systémového a státem koordinovaného. Proč jsou někteří lidé v očích západu méně důležití než jiní? Proč jsou jejich úmrtí jen zaměnitelnými položkami ve statistikách? Proč i západ často pozastavuje své lpění na liberálních hodnotách? Ve jménu čeho? A je možné z tohoto věčného kruhu násilí vystoupit? Zajímavé otázky, na které autorka dává i zajímavé odpovědi. Navíc je téma stále nehezky aktuální, minimálně co se válce v Gaze týče.

Sbírka kratších úvah a esejů, které se občas trochu opakují. Některé myšlenky jsou zajímavé, ale asi by mě bavilo více, kdyby byly více rozpracované. Takto jde spíše o sérii vhledů do fungování naší společnosti bez nějakého výraznějšího a hlubšího poselství.

Klasický McCarthy, jen tentokrát ještě o trochu drsněji. Krásná práce s jazykem, dechberoucí a působivé výjevy, bizarní postavičky a hodně pomalu plynoucí děj, který se neustále pohybuje odnikud nikam.

Vlastně takové milé vyprávění o tom, jak fungují vztahy a jak iracionální láska může být. Některé vhledy jsou vtipné a zajímavé, podnětné. Jiné zase ale přeci jen trochu banální. Je vlastně dost děsivé, jak moc je naše jednání a chování formováno naším dětstvím a výchovou.

Za mě rozhodně pozoruhodný počin. Je fajn vidět, že sociální sítě nejsou jen semeništěm zla a toxicity. Ale že mají i emancipační potenciál. Kdy právě zde můžeme vytvořit svou identitu, tak, jak ji opravdu cítíme. A možná ji jednou přenést i do "reálného" života. Trochu matoucí je jen progresivní jazyk, který je zpočátku spíše matoucí, než opravdu inkluzivní.

Za mě trochu zklamání. Spíše než o Nietzscheho filosofii se zde dozvíte více o jeho životě, případně o vztahu k Česku. Jde o výběr textů z různých dob, takže se nevyhneme i lehkému opakování již řečeného. Statě o věčném návratu, ale též o konci života tohoto významného filosofa jsou však velmi povedené.

Je libo feministický horor? Tak tady je! Trochu jinak pojatý klasický příběh o strašidelném domě, který má zajímavé přesahy. Dozvíme se tak něco o tíživé historii Španělska, o třídním boji mezi zdejšími boháči a chudáky, ale také o dost brutálním patriarchátu, který je tak těžké vymýtit. Sociální kritika mě bavila, změny perspektivy, kdy jednou vypráví babička a jednou vnučka, také. Knize by ale slušel trochu větší rozsah a také údernější a nosnější příběh.

Zábavné a hravé sci-fi, které stojí na zajímavých postavách a také na časových skocích. Po každé časové proluce se totiž naši hlavní hrdinové probouzí do trochu (ale i dost) jiné společnosti, než na jakou byli zvyklí, což je spouštěčem řady až vtipných situací. Dobrá je i celková pointa této nekonečné války.

Perfektní studie o Nietzscheho myšlení a nejen jeho. Autor se věnuje tématům, které většinou stojí mimo pozornost filosofů, případně jsou k nim převážně kritičtí. Jde například o nejednoznačnost lhaní, zla, ale třeba také o estetiku hnusu. Umnými argumenty Liessmann dokazuje, že i tyto na první pohled zavrženíhodné pojmy mají své opodstatnění a svou důležitou roli v našich životech. Nejde o žádnou lacinou relativizaci hodnot "vyšších", ale o nová hlediska, nové úhly pohledu, jak na daná témata pohlížet. Hodně inspirativní čtení.

Takové dřevní a průměrné post apo, které nastavilo žánrová pravidla. Za přečtení stojí, minimálně z hlediska toho, jak se žánr dokázal proměnit. Ale v dnešní době působí již trochu naivně.

Chvála prokrastinaci? Na první pohled se to tak může zdát. A navíc třeskutě vtipná. Neustálé motání se v kruhu, neustálé hledání té správné chvíle, kdy Konrad již opravdu začne psát svou vysněnou Studii. Neustálé vytáčky, ale i prohry, kdy svět (ale i život) protékají hlavním hrdinům skrze prsty. Proč jen se nemůže Konrád rozhoupat? Proč nepíše? Bojí se, že bude odmítnut? Že nebude Studie dost kvalitní? Nebo se bojí chvíle, kdy bude dokončena a on ztratí smysl života? Tolik sžíravých otázek, ale odpovědět si musí již čtenář sám. Navíc je kniha psána zajímavou, experimentální formou. Tohle mě prostě baví.

Když jsem před nějakými patnácti lety četl jiné Kerouacovi knihy, bavily mě. Dnes už jsem ale na jeho styl asi příliš starý. Štval mě manýrismus, frajírkovství, ale i "objevování" banálních pravd. Cesta sama o sobě byla fajn. Ale tyto věci mi přišli přežité a trochu i naivní.

Já bych úplně s OdvaznyMladyMuz nesouhlasil. Nepřišlo mi, že jsou všechny postavy zavržení hodní bídáci. Naopak, vlastně jsem každou z postav do jisté míry chápal. Žádná není černobílá, má své ambice, svůj morální kompas, své předsudky i závazky. Nikdo z nich není dokonalý a snaží se v poměrně nehostinném prostředí pozdního kapitalismu nějak protlouct. Fascinující pak je, jak z poměrně banální nehody lze za "správné" konstelace vytvořit případ, jež má ohromný politický a sociální dopad. Jak lze nálady lidí využít a zneužít. Však to vidíme dnes a denně. V tom je kniha nadčasová.

Dech beroucí vyústění tohoto diptychu, potažmo celého McCartyho díla. Minimalistická forma, kdy čteme pouze a jen dialog dvou osob. Parádní myšlenky, jež se dotýkají mnoha témat, od matematiky, přes filosofii, po psychologii, potažmo psychiatrii. Plus hodně specifický humor, který mi vyloženě sedl.