KapitánSmrt
komentáře u knih
Jejich moře
James L. Cambias
Neschopnost konstruktivně se domluvit. To je dle mého hlavní motiv této knihy. Tři dost odlišné mimozemské druhy, každý se svým způsobem komunikace, se svou kulturou a historií, se střetávají. A ač záměry všech jsou poměrně bohulibé, nemožností přenést se přes limity své kultury přispívají k vršení nedorozumění, a tím pádem ke zbytečným konfliktům. Tento zajímavý motiv je ale zabalen do ne příliš zajímavého příběhu. Hlavní lidský hrdina je dost nesympatický a zvraty nepřekvapí. Zamrzí i poměrně dost překlepů v textu.
Komu zvoní hrana
Ernest Hemingway
Rozhodně zajímavý příspěvek do žánru protiválečných knih. Zároveň ale poměrně střízlivý v tom ohledu, že není pacifistický. Hemingway naopak obhajuje násilí vůči agresorovi, vůči tyranovi a to i násilí naprosté, smrtící. Jen je zkrátka občas obtížné rozeznat, která ze stran je ta špatná (nebo ta horší). Většinou, jak už to tak bývá, jsou obě strany konfliktu schopny rozpoutat hrůzy, teror a nesmyslnou destrukci, které s humanismem nemají příliš co společného. Román pak má dle mého trochu problém s tempem. Některé části jsou dechberoucí a člověk je hltá a nemůže přestat. Některé naopak údernost postrádají. Přesto mi postavy přirostly k srdci a konec, ač je předvídatelný, je i značně působivý.
Stříbrný holub
Andrej Bělyj (p)
Zajímavé lyrické vyprávění, plné krásného jazyka, poetických popisů a svérázných postav. Autor velmi barvitě popisuje Rusko na přelomu 19. a 20. století v zapomenutých dědinách kdesi za Moskvou. Nízkost a obhroublost obyčejných lidí se mísí s aroganci a nadutostí mocných. V takovém prostředí se rodí podivná křesťanská sekta Stříbrných holubů, do jejíž spárů se dostává i hlavní hrdina. Kniha je rozhodně zajímavá, jen tempo je dost nevyvážené a pointa není příliš originální. Koho ale fascinuje podivná, někdy hluboká, někdy děsivě krutá, ruská duše, bude spokojen.
Konec dětství
Arthur Charles Clarke
S Arthurem kámoš asi nebudu. Zdá se mi, že jeho knihy dost zestárly a dnes působí trochu naivně. Zajímavé premisy a úvahy jsou často zastíněny nezajímavými a šablonovitými postavami. Jako zde. Hrdinové působí jen jakožto karikatury. Navíc se střídají a žádné není věnována dostatečná pozornost, takže si k nim jen těžko vybudujeme nějaký vztah. Za mě slabé.
Nadace a Říše
Isaac Asimov
Zajímavé rozvinutí premis z první knihy. Bavilo mě, že se autor pouští do výzev nových a dokáže i nyní překvapovat a dále prohlubovat celý fikční svět Nadace. Závěr mě naopak trochu zklamal, jelikož jsem pointu dokázal odhadnout již tak od půlky knihy, proto jsem nebyl rozuzlením příliš překvapen. Každopádně se těším na další díl.
Světová válka Z
Max Brooks
Trochu jsem se obával, že mi bude vadit forma vyprávění, ale opak byl pravdou. Jde defacto o fiktivní dokumentární zachycení války proti živým mrtvým. Bavil mě hlavně přístup autora, který se celou problematikou zabývá velmi systematicky a detailně. Nechybí ani technické a odborné pasáže z mnoha různých oborů, od psychologie a sociologie, až po armádní a námořní terminologii. I díky tomu kniha působí autenticky a člověk si dost jasně dokáže představit, že by se něco takového klidně mohlo stát a ona hypotetická válka by přesně takto mohla i probíhat. Což je dle mého důkazem kvalit této knihy.
Buddenbrookovi
Thomas Mann
Skvěle sepsaná historie jedné kupecké rodiny. Nejvíce mě zaujal neustálý zápas zdejších hrdinů s povinností. S povinností k rodině, k firmě, k představám příbuzných o tom, jak by se daná postava měla chovat, co by měla dělat, jaký post zastávat. Právě nemožnost vymanit se z povinnosti k rodinnému podniku vede k jakémusi pocitu promarněného života. Ano, dnes už je takový imperativ povinnosti pasé. Dnes je základem všeho imperativ užívání si. Vše je nutné si užít. Ale, možná trochu paradoxně, je výsledek tentýž. Pocit unikání, promarněnosti... Jako by vše, co stane nutností, co je závazné, nutné, je zároveň i těžké břímě, které je složité nést.
Fyzika smutku
Georgi Gospodinov
Parádní experimentální román, jež zkoumá meze toho, co literatura ještě snese. Fragmenty a útržky myšlenek, vzpomínek či pozorování jak hlavního hrdiny, tak i dalších postav. Prolínání mýtů a skutečnosti, hledání nových interpretací starých bájí, pokus o uchopení a pochopení toho, co nás obklopuje, snaha o smíření se s minulostí, s traumaty i promarněnými šancemi a mnoho a mnoho dalšího. Fyzika smutku je mnohovrstevnatý a originálně pojatý (anti)román, ve kterém si každý čtenář jistě najde to své.
Nadace
Isaac Asimov
Klasické dílo, které nám (možná trochu naivně) ukazuje, že věda, moudrost, intelekt, jsou alespoň občas schopny porazit hrubost a brutalitu. Ne vždy je nutné se uchylovat k násilí, stačí trocha té chytrosti, diplomatického umu a nějakých těch triků, pletich a intrik. Celkově jde o zajímavý koncept, kdy se hrdinové v knize střídají, ale jejich cíl zůstává stejný. Jsem zvědav na další díly.
Reborn
Alex Scarrow
Musím uznat, že druhý díl mě bavil více, než ten první. Dílem je to tím, že jsem již věděl co očekávat. Tedy postapo oddechovku bez nějakých výraznějších ambicí. Prostě takové spotřební zboží na dlouhé zimní večery, myšleno v dobrém slova smyslu. Ne vždy má člověk náladu na vysokou literaturu že ano. Proto musím konstatovat, že co jsem očekával, to jsem i dostal. Děj má spád, nápady a zvraty. Zda vše dává dokonalý smysl, o tom bych polemizoval. Jisté je, že poslední díl si nenechám ujít.
Wittgensteinův vražedný komplex
Philip Kerr
Slušné skloubení filosofie s detektivkou. Ale na žánrové vrcholy to nemá. Třeba takový Binet a jeho Sedmá funkce jazyka nebo knihy od Umberta Eca jsou stále trochu jinde. Zde je asi nejzajímavější onen futuristický prvek, tedy jak si autor představoval budoucí vývoj a jak moc (či málo) se spletl. Osloví i etické zkoumání toho, zda je vražda vždy jen špatná nebo ji lze za jistých okolností omluvit. Pokud vraždou zabráním většímu zlu, jsem morální? A co státní instituce, mohou si nárokovat právo na usmrcení vlastních občanů? A pokud ano, za jakých podmínek? Samotný příběh je však celkem plytký. Detektivní zápletka není úplně zajímavá a postrádá větší zvraty a překvapivé momenty. Celkově lehký nadprůměr.
Modelové chování
Jay McInerney
O marnosti a prázdnotě života v centru pozdně kapitalistického světa, respektive v New Yorku. Na první pohled mají vše, peníze, slávu, jeden druhého, přesto jim něco chybí... V jejich životech, v jejich nitru, zeje obludná, hrozivá prázdnota. Jak ji ale naplnit? Za mě perfektní vyhmátnutí pocitů, jež na "bohatém" západě prožívá v současnosti každý druhý obyvatel trochu většího (velko)města či příslušník vyšší střední třídy.
Hodiny z kostí
David Mitchell
Jednotlivé příběhy jsou vlastně docela fajn a zajímavé. Autor se dokáže vžít jak do náctiletého děvčete, stárnoucího spisovatele, kterému se postupně hroutí jeho život, i mladého floutka či postarší ženy. Vše působí autenticky, není problém se do strastí i radostí toho kterého hrdiny vžít. Jenže celé je to propojené dost zvláštní sci-fi linkou, která mi přišla až příliš vykonstruovaná, do děje uměle zasazená a hlavně zbytečná.
Klimatizovaná noční můra
Henry Miller
Za mě mnohem slabší než klasická beletristická díla od stejného autora. Jde vlastně o dost subjektivní cestopis, který je prodchnut velkou mírou zahořklosti a až přehnané kritiky na adresu Spojených států. Jasně, USA si tvrdou kritiku zaslouží, jenže tady mi mnohé argumenty přišly založené hlavně na dojmech a domněnkách, které postrádají reálný základ. Kniha tak často sklouzává do dost svéhlavého stěžování si na poměry, lidi, kulturu apod. Časem je to pak již vyloženě únavné, opakující se a ano, nudné.
Remade
Alex Scarrow
Takové dost přímočaré a jednoduché vyprávění, které se nepouští do nějakých přesahů či etických dilemat. Faktem je, že děj poměrně rychle plyne a kniha dost rychle ubíhá. Jenže, já hlupák, se nechal nalákat příměry k Anihilaci od VanderMeera. To je ale jiná liga, která sází na nejednoznačnost, jinakost a hlavně na parádní atmosféru. Remade je jen klasické spotřební postapo, vezoucí se na vlně zájmu o tento sveřepý žánr. Jasně, přidává nějaké ty zajímavé nápady co se schopností a původu viru týče, ale není to nic světoborného.
Pět brazilských novel
João Guimarães Rosa
Zajímavý průřez brazilskou literaturou 20. století. Nejvíce mě zaujala novela první, která je krásnou a detailní psychologickou studií jednoho drsného chlapíka, který ale též pochybuje sám o sobě, o své roli ve světě, o svém životě, své ženě, svých přátelích. Tedy je stejný, jako my ostatní. Trochu mi zde autor připomněl takového trochu surového Prousta. Okamžik pro hvězdu mi naopak přišel jako laciná manýra, i když se příběh čte poměrně dobře. Všechny příběhy ale reflektují těžký úděl chudých lidí v Jižní Americe a jsou tak poměrně dost sociálně kritické. Žít v Brazílii asi není žádný med. Zvláště, když nejste součásti zdejší bohaté elity.
Přechod
Justin Cronin
Kvalitativně lehce nevyrovnaný horor, kdy jsou pasáže z počátku knihy mnohem zajímavější, než konec. Čím dále totiž v knize jsme, tím více se odhalují neduhy a problémy celého vyprávění. Přibývá patosu, záchran na poslední chvíli a takřka seriálových cliffhangerů. Jede se příliš na efekt, objevují se nové postavy a celá ta mrazivá atmosféra beznaděje a hrůzy se pomalu ale jistě drolí. Druhý díl ale zkusím. Jen si dám delší pauzu.
Důsledky modernity
Anthony Giddens
Přes 30 let stará kniha, ale stále aktuální. Autor zajímavě rozebírá současnou krizi důvěry v autority či abstraktní systémy, Žižkovým slovník ve Velkého druhého. Analyzuje příčiny a poměrně jasně ukazuje, že společnost, která nevěří své elitě, kde lidé navzájem nedůvěřují ani sami sobě, je odsouzena k nezdaru. Nejde ani tak o to, aby se společnost spojila pod jednu jedinou ideu, myšlenku, ideologii. Spíše bychom měli začít prosazovat a propagovat ve společnosti jiné ideje, než je neustálé soupeření, ostré lokte, kdy je bližní hrozbou a ne potenciálním partnerem. Protože právě takové myšlení drolí mezilidské vztahy, celkovou soudružnost a tím pádem narušuje společnost jako celek.
Budoucnost kapitalismu: Tváří v tvář novým úzkostem
Paul Collier
Za mě celkem solidní kritika kapitalismu. Přesto mám poměrně dost výhrad. Prvně autor navrhuje na takřka veškeré neduhy jeden lék, tím je více státu, který bude kapitalismus regulovat. V dnešní době, kdy je stát vnímán jako to největší zlo, je takové tvrzení dost odvážné. Tím nechci říct špatné, ale něco takového by chtělo celkovou změnu v myšlení, což je běh na dlouhou trať. Horší je to, že kniha je dost zasazená do britského prostředí. Tím pádem mnoho postřehů ztrácí pro našince smysl, jelikož realita v ČR (ale potažmo i EU), je dost jiná. Poslední výtka je dle mého nejpodstatnější. Autor totiž vnímá poválečné roky a s nimi spojenou zlatou éru kapitalismu jakožto něco, k čemu se máme vrátit. Co bylo bytostným vyjádřením myšlenky kapitalismu a jeho uvedením do praxe. Obávám se ale, že opak je pravdou. To, co je vlastní kapitalismu, jsou jeho rozpory, vykořisťování lidí (ale i zvířat a životního prostředí), nerovnosti a další strasti, které dnes a denně vidíme kolem sebe. To je pravý kapitalismus. A ona zlatá éra je naopak excesem proti normě, která vznikla za dost jedinečných okolností, které se asi nebudou opakovat. Proto v kapitalismus s lidskou tváří nevěřím, jelikož by šlo o kapitalismus, jenž popírá své bytostné základy, svou podstatu. Ale rád bych se mýlil...
Mefisto
Klaus Mann
V každé společnosti se najdou jedinci, kteří jsou pro slávu ochotni udělat cokoli. Utišit své svědomí, zradit své přátele, stát se spoluviníkem nezměrných zvěrstvech. Vidíme to bohužel dnes a denně, od 30. let 20. století se mnoho nezměnilo. I proto působí Mannův Mefisto tak nadčasově. Navíc je napsán svěžím jazykem, s hlubokým vhledem do nitra postav, s perfektně vykreslenou racionalizací hlavního hrdiny, jenž si každý svůj poklesek dokáže sám před sebou spolehlivě ospravedlnit.