Taťka Hraboš komentáře u knih

Pozoruhodná kniha, jejíž obrazovou část doporučuji každému, koho zajímá umělecká fotografie. Stuchlík je velmi originální tvůrce, v podstatě samouk, který nikdy zvlášť nedbal na respektovaná pravidla fotografické tvorby. Přesto se mi mnohem více líbí jeho fotografie z dob jeho fotografických počátků než jeho pozdější tvorba založená v podstatě na tom, že ve svém přístroji nastaví delší expoziční dobu, snímek „rozmázne“ a pak k němu už jen vymyslí nějaký zajímavý název. Jistěže i tak mohou vznikat esteticky působivé fotografie, ale přece jen mi to připadá jako až příliš „laciný“ způsob tvorby (pokud by se s podobnými fotografiemi snažil prosadit někdo, kdo už nemá vytvořeno umělecké jméno, kritici by ho za ty mazanice „rozmázli“). Textová část knihy je pak kapitola sama pro sebe. Autorce určitě nelze upírat erudici a mimořádné vyjadřovací schopnosti, ale „čeho je moc, toho je příliš“. Vždycky mě při četbě takových interpretujících textů napadne, nakolik vlastně taková interpretace odpovídá záměrům a smýšlení samotného autora, a nakolik je pouze produktem fantazie a grafomanických sklonů jeho vykladače.

Asi není pochyb o tom, že každé umělecké dílo (aspoň do určité míry) odráží osobnost svého autora. O Bratrech Karamazových to podle mého názoru platí v maximální možné míře. Z toho, co jsem se o autorovi během času dočetl, se dá soudit nejen na člověka mimořádně citlivého, inteligentního a talentovaného, ale také neurotického, impulzivního, žárlivého a plného pochybností o sobě i o světě (vřele jako zdroj informací, zpracovaných do působivé beletristické formy, doporučuji Cypkinovo Léto v Baden-Badenu). V tomto smyslu možná tři bratři Karamazovi představují tři roviny Dostojevského osobnosti – Dmitrij jeho složku pudovou a citovou, Ivan jeho rozum a pochybnosti (hlavně ve vztahu k víře) a Aljoša ideál, k němuž se ve svém životě snažil dopracovat. Kniha jako celek mě nadchla, snad jen Idiot, kterého jsem četl už hodně dávno, ve mně zanechal podobné pocity. Jsem rád, že v centru pozornosti středoškolské výuky byl zprofanovaný Zločin a trest, a že jsem proto nepřišel o požitek z příběhu, o který nás zavedený způsob výuky literatury na školách obírá vyzrazením děje. Na druhé straně, pokud má nějaké Dostojevského dílo šanci oslovit i mladou generaci, pak jsou to právě Bratři Karamazovi.

Asi není pochyb o tom, že každé umělecké dílo (aspoň do určité míry) odráží osobnost svého autora. O Bratrech Karamazových to podle mého názoru platí v maximální možné míře. Z toho, co jsem se o autorovi během času dočetl, se dá soudit nejen na člověka mimořádně citlivého, inteligentního a talentovaného, ale také neurotického, impulzivního, žárlivého a plného pochybností o sobě i o světě (vřele jako zdroj informací, zpracovaných do působivé beletristické formy, doporučuji Cypkinovo Léto v Baden-Badenu). V tomto smyslu možná tři bratři Karamazovi představují tři roviny Dostojevského osobnosti – Dmitrij jeho složku pudovou a citovou, Ivan jeho rozum a pochybnosti (hlavně ve vztahu k víře) a Aljoša ideál, k němuž se ve svém životě snažil dopracovat. Kniha jako celek mě nadchla, snad jen Idiot, kterého jsem četl už hodně dávno, ve mně zanechal podobné pocity. Jsem rád, že v centru pozornosti středoškolské výuky byl zprofanovaný Zločin a trest, a že jsem proto nepřišel o požitek z příběhu, o který nás zavedený způsob výuky literatury na školách obírá vyzrazením děje. Na druhé straně, pokud má nějaké Dostojevského dílo šanci oslovit i mladou generaci, pak jsou to právě Bratři Karamazovi.

Druhá (a bohužel poslední u nás vydaná) kniha od autora, která se mi dostala do ruky, a jsem z ní ještě nadšenější než z té první. Četli jsme spolu s mými pubertálními dětmi, které bohaté informace v ní obsažené nasávaly mnohem ochotněji než ve škole. Přitom se v podstatě jedná o školní učivo z biologie, jen v mnoha ohledech jdoucí více do hloubky. Zásadní rozdíl je ale v podání – ve škole se děti učí fakta, pojmy, teorie, čísla, často bez uvedení do vzájemných souvislostí. Tady tu samou látku autor předkládá formou příběhů, nadto s častými odbočkami uvádějícími je do vzájemné souvislosti s jinými zajímavými skutečnostmi, a závěr každé kapitolky vyzývá k zamyšlení. Kromě způsobu podání a volby témat je bonusem i délka jednotlivých kapitol – tak akorát, aby člověk u náročného tématu neztratil soustředění.

Kontroverzní kniha, kterou (kupodivu) odmítají i někteří odborníci, kterým zcela bez jakýchkoli pochyb leží na srdci osud našich dětí (třeba Líný učitel Robert Čapek). I podle mě lze knize leccos vytknout, autor je přece jen lékař a vědec, nikoli spisovatel, a navíc se narodil a podstatnou část svého života prožil v USA, z čehož možná plyne určitá neobratnost českého textu. Kromě toho mi připadá, že navzdory vlastním výzvám ke kritickému myšlení někdy až příliš zjednodušuje, snadno přejímá závěry z některých pochybnějších studií a jiných zdrojů a při hodnocení předpokládaného vývoje je přehnaně pesimistický. Nicméně jako člověk, který z titulu svého povolání, rodičovství a prosté zvídavosti dlouhodobě aktivně vyhledává informace k danému tématu, ať už v knihách nebo na internetu, a také je srovnává s realitou pozorovanou vlastníma očima, musím s valnou většinou textu i s vážnými obavami autora o osud lidského myšlení i rodu v závěrečných kapitolách knihy souhlasit. Dovolím si proto knihu i přes vlastní dílčí výhrady doporučit všem ostatním, kterým nejsou vlastní mozek a mysl, ani celková úroveň myšlení ve společnosti a její směřování lhostejné.

Navzdory žánru se nejedná o žádnou jednoduchou četbu. Zaprvé proto, že autor nám od počátku předkládá hotový svět, aniž by se zatěžoval alespoň náznakem vysvětlení jeho pravidel či pojmů. Čtenáři nezbývá, než si na to v tom mimořádně rychlém tempu zkusit přijít sám a v řadě případů se spokojit jen se svými představami o tom, jak to vlastně autor myslí. Zadruhé se jedná o dílo nečekaně komplikované, myšlenkově hluboké a vizionářské, jak nám potvrzuje současná realita. V roce 1984, kdy bylo vydáno, jen hrstka odborníků-fantastů snad mohla mít vágní představu o tom, co jednou v oblasti kybernetiky a informatiky bude možné. A určitě ani oni nepředpokládali, že o 40 let později už budeme prakticky řešit problémy s umělou inteligencí, která se dokáže vymanit zpod kontroly svých tvůrců, byť zatím (naštěstí) jen proto, aby splnila úkol daný jí člověkem, a bez významnějších negativních důsledků. Vůbec se nedivím, že tahle kniha získala punc kultovního díla.

(SPOILER) Mistrovská mystifikace švédského autora, která zachycení skutečných událostí v životě slavné nobelistky rámuje fiktivním přátelstvím s jinou pozoruhodnou ženou (taktéž ovšem skutečnou). Z mého pohledu měla kniha slabší rozjezd, jako kdyby autor nejprve tak trochu hledal správný směr a formu, ale čím déle jsem ji četl, tím lepší dojem jsem z ní měl. Fiktivní vztah obou žen je popsán tak realisticky, že by mu člověk i uvěřil. Pravda ale je, že některé (eufemisticky vyjádřeno) tragikomické prvky už od počátku naznačují, že nejde o skutečnost, ale působivý výmysl autora. Ať už ale člověk knihu pojme jakkoli, dostane se mu minimálně velmi zajímavých a pro mě někdy dost překvapivých informací o jedné z nejvýznamnějších žen světové historie (a nejen o ní).

Jeden z nejznámějších fotografů historie, zejména kvůli několika ikonickým snímkům, které jsou v publikaci také zastoupeny (ten asi nejznámější hned na obálce). Fotograf, který se svým přístrojem vyhledával ty nejnebezpečnější situace, a přesto v nich dokázal zachovat dostatek klidu, aby si během zlomku vteřiny promyslel i kompozici. V tom se jeho snímky liší od velké řady dalších válečných fotožurnalistů, kteří situace na bojištích jen dokumentovali, zatímco Capa tamtéž umělecky tvořil. Tahle útlá knížka je toho sice jen skromným, ale přesto více než dostatečně vypovídajícím dokladem.

Velmi příjemné překvapení. Psychologicky věrohodné postavy a jejich vývoj, jejich poutavé příběhy, plasticky vykreslená drsná příroda Nového Zélandu, náhled do mytologie domorodých obyvatel a i přiblížení historického pozadí a motivů kolonizace země Evropany, to všechno tu člověk najde. Snad jen osudy některých postav mi připadaly až příliš překombinované (a místy zamrzely). Ale to je asi tak vše, co se z mého pohledu dá knížce vytknout.

Poprvé čteno kdysi krátce po vydání knihy a tehdy mě kniha mimořádně zaujala. Podruhé jsem ji četl teď se svými dvěma teenagery a oni sami poukazovali na zastaralost velké části informací. Nicméně ani tak jsem nebyl zklamaný, protože jsem si díky této publikaci znovu mohl ověřit, jak neuvěřitelně rychlý je vývoj vědy a techniky v poslední době. O možnostech umělé inteligence v současné podobě tehdy odborníci jen snili a nikdo nepředpokládal, že o 20 let později to bude realita. Na druhé straně je ovšem řada oborů, kde se předpoklad rychlého vývoje nepotvrdil. A v jiných by zase být mohl, ale brání mu etické principy a často jen zbytečné předsudky a konzervativní postoje. Takže i po těch letech od vydání jde stále o podnětnou knihu, která by si ovšem zasloužila nějaké aktualizované vydání nebo pokračování.

Čtivá a informacemi nabitá kniha, ale kupodivu ve mně nezanechala tak silný dojem jako Labyrint pohybu nebo Posilování stresem, které jsem četl už dříve. Možná i proto, že pro mě text této knihy oproti předchozím dvěma už nepřinesl příliš nového; některé informace se v uvedených knihách zákonitě opakují, protože pohyb, bolest a stres spolu v mnoha různých rovinách souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Snad by se dalo i říci, že je to jedno široké, autorovi vlastní téma, nahlížené jen z různých úhlů. V každém případě ale i tato kniha stojí za přečtení (ostatně opakování je matka moudrosti) – možná zejména pro čtenáře, kteří od autora dosud nic neměli v ruce.

Zajímavá a podnětná kniha, ale na rozdíl od jiných fotografických publikací se k ní vracet nebudu. Je znát, že jde o knihu fotografií studentů oboru. Některé fotografie naznačují zajímavé vidění světa, originalitu, kreativitu, z jiných ale lze dovodit jen dobré zvládnutí potřebné techniky a znalost základních, ověřených pravidel fotografování. I když někdy z toho vyšel lepší výsledek než tam, kde se elévové snaží o originalitu za každou cenu, tedy právě i za cenu porušování těchto základních pravidel. Zkrátka co si může dovolit mistr (Birgus), to v podání jeho žáků nedopadá vždy nejlépe. Kromě toho ta snaha o originální projekt paradoxně často vede k tomu, že na tu originalitu mají studenti podobný názor, a pak se není čemu divit, že velkou část knihy představují aranžované fotografie lidí v podivných postojích a prostředích a se strnulými výrazy, k jejichž pochopení je třeba doplňujícího slovního výkladu (ale tady se asi hodně projevuje můj osobní rezervovaný postoj k aranžované fotografii).

Nepopírám, že je to knížka vysokých literárních kvalit, ale pro mě byla zprvu četba docela utrpení. Ty složité věty, plné historických a archaických výrazů (pro plné pochopení doporučuji mít k ruce příslušné slovníky nebo internet), nadto popisující život, zájmy a myšlení člověka, se kterým bych asi v realitě nechtěl mít nic společného. Můj postarší, unavený, prakticky založený mozek nějak ten text dlouho nechtěl vstřebávat. Pak jsem si dal týdenní oddech při dovolené v horách a po návratu už to šlo lépe. Možná ale i proto, že se hlavní hrdina začal konečně zabývat i věcmi, které mě zajímají (cestování, literatura). V každém případě je to ale četba pro náročné a velmi trpělivé čtenáře, kteří dokáží ocenit krásný a originální jazyk knihy, bohatství dnes už trochu obstarožních informací a subtilní psychologickou kresbu povahy a duševních pochodů neurotického a životem znuděného hlavního hrdiny.

Pokud by některá z našich politických stran chtěla skutečně něco udělat pro společnost jako celek, nikoli jen pro pár procent vyvolených (nebo dokonce jen několik nejvyvolenějších), udělá si z této knihy stručný výtah důležitých myšlenek a naznačených návodů k řešení a postaví na tom svůj volební program (který se pak ale také bude snažit plnit). Jelikož v rámci své práce přicházím každodenně do kontaktu s lidmi ze všech společenských skupin a s jejich životními příběhy (vyjma těch, co už se pohybují ve sférách nám smrtelníkům nepřístupných), naprostá většina popisovaných problémů mi nebyla neznámá, ale o jejich rozsahu jsem měl jen neurčité povědomí a některé vzájemné souvislosti mi osvětlila právě až tato kniha. A některé kapitoly, hlavně ty o daňových rájích a miliardových, zdánlivě legálních, daňových únicích či o poměrech v USA, byly i pro mě docela překvapivé (a eufemisticky vyjádřeno mimořádně znepokojující). Jak zmiňuje sám autor, na středních školách by se měla zcela změnit výuka sociologie (a podle mě i ostatních věd vyučovaných dříve pod socialistickým označením občanská nauka či výchova, nyní základy společenských věd) tak, aby od mechanického biflování dat a pojmů přešly ke snaze skutečně pochopit, co se kolem nás děje a co s tím můžeme dělat. Já bych začal s tím, že bych středoškoláky nechal přečíst tuhle knihu a pracovat s ní namísto učebnic.

(SPOILER) Není mnoho autorů, od kterých, pokud mi to čas dovolí, hodlám přečíst všechno – Atwoodová patří k nim. Ať už vezme do ruky jakékoli téma či žánr, vždy z toho vyjde fascinující kniha. Tohle je navíc kniha mnoha vrstev – lze ji číst jako dystopii varující před genetickými manipulacemi, psychologický román řešící závažná morální dilemata či tragickou historii zhrzené lásky. Jinak má kniha všechny typické rysy autorčiných děl – krásný a bohatý jazyk, vypravěčskou poutavost, do hloubek vykreslenou psychologii postav i detailně promyšlený vlastní svět. Před pokračováním v trilogii si dám ovšem pauzu, abych si další díly o to více užil.

Pokud si chci přečíst nějakou populárně vědeckou publikaci, obvykle sahám po českých autorech, protože o nich mám mnohem větší přehled a vím, že se na ně z odborného hlediska dá spolehnout. Ani tohle ovšem nebyla špatná volba – pěkně namíchaná směs odborných poznatků s osobními úvahami autora, vesměs na velmi přitažlivá témata. Jediné, co je záporem této a všech ostatních podobně zaměřených publikací, je to, jak rychle v současné době informace v nich zastarávají. Dvanáct let od vydání knihy by ještě nedávno odpovídalo třiceti nebo možná i padesáti letům.

Šimánkova volná tvorba mě fascinuje. Jeho schopnost vnímání krásy jde vysoko nad práh průměru. Jako evidentně mimořádně citlivý pozorovatel si sám pro sebe dokáže najít krásu v sebeobyčejnějším výseku reality; i když asi jen část diváků jeho fotek však dokáže tuto jemnost ocenit. Mě osobně pak zaujal ještě jeden rys jeho tvorby – obvykle se fotograf snaží do svého obrázku dostat co nejvíce prostoru, Šimánek naopak dokáže prostor až neuvěřitelně snadno transformovat do dvou dimenzí.

Už po prvních stránkách jsem si říkal, jak mohl náš dřívější socialistický režim už v roce 1982 povolit vydání této knihy? Pochopit mi to pomohl až doslov – zaslepení svou představou socialistických států jako bezchybných společností si prostě nepřipustili, že by kniha, jejímž primárním cílem byl režim fašistický, mohla v představách přemýšlivého čtenáře odhalovat i zhůvěřilost režimů socialistických. Autorovi doslovu z vydání z roku 1982 to možná i došlo, a proto se čtenářovu interpretaci díla snažil nasměrovat tím správným směrem – k fašismu a maoismu. Ať už to ovšem bylo jakkoli, je to rozhodně kniha, která nestárne a obstojí i vedle takových velikánů antiutopické literatury, jako jsou Orwellovo 1984, Huxleyho Překrásný nový svět nebo Zamjatinovo My.

(SPOILER) Až kvůli závěru jsem si uvědomil, proč je kniha prezentována jako černá komedie. Do té doby jsem ji chápal jako sice nadsazený, ale přesto možný příběh – v USA, zemi, kde nic není nemožné, v dobrém ani ve zlém. Chvílemi mi z Vernonova příběhu bylo až fyzicky špatně. Dnes by možná s ohledem na sílu sociálních sítí bylo ještě jednodušší zmasírovat veřejnost, včetně porotců, způsobem popsaným v knize (upřímně, jsem docela rád za tradiční evropské soudní systémy, včetně toho našeho, bez rozhodujícího vlivu laiků na rozhodnutí). Paradoxně až ten – těžko uvěřitelný – happy-end v mých očích ubral příběhu půl hvězdičky.

Jeden z vrcholů mezi mými čtenářskými zážitky v letošním roce. Kniha zdánlivě bez děje, a přece v ní není nudné místo. Informace ze života astronautů na oběžné dráze kolem Země, prolínající se s jejich vzpomínkami na vlastní příběhy z pozemského života a úvahami točícími se kolem Země a našeho vztahu k ní, to vše proloženo až impresionistickými popisy jednotlivých zemských zákoutí v rozličných denních dobách. Hluboká kniha psaná krásným jazykem.