Taťka Hraboš komentáře u knih

Nechci se opakovat, proto jen poznamenám, že i tohle Petrovo dvojče jeho Desatera smyslů má stejné kvality. Opět čteno dětem před spaním, ovšem bez jakýchkoli sedativních účinků. Starší syn poznatky načerpané z Petrových knih využívá k „terorizování“ rodinných příslušníků, kamarádů, ale i učitelů ve škole záludnými otázkami z biologie. Teď se musím poohlédnout po nějaké tematicky i kvalitou srovnatelné publikaci, abychom mohli ve stejném duchu pokračovat.

Na tak českými čtenáři opomíjenou knihu je to překvapivě dobré čtení (a není divu, že si vysloužilo i Pulitzerovu cenu) – kniha mnoha vrstev, z nichž nejnápadnější je ta „indiánská“. V anotaci se uvádí, že hlavním tématem je boj mezi americkými osadníky a indiány, zejména Navahy, ale to je dost zjednodušená a zavádějící informace. Jde spíše o střetávání dvou kultur, způsobů života, hodnot a náboženství a v podstatě marnou snahu obou stran je nějak skloubit a žít spolu či spíše vedle sebe v míru. Dlužno říci, že to nemohlo vyjít právě s ohledem na přesvědčení „civilizovaných“ Američanů, majících pocit nadřazenosti a konání dobra ve prospěch Indiánů. Současně je kniha i velmi citlivým příběhem vztahu dvou mladých, zamilovaných lidí a jejich následného krátkého manželství. V tomto smyslu je to kniha naprosto univerzální, protože ve věcech lásky (a nakonec i toho manželství) jsme bez ohledu na původ a kulturu všichni od přírody psychicky vybaveni podobně, takže se v chování, emocích a myšlení obou mladých snadno pozná i současný pár prožívající svou lásku za vydatného přispění moderních technologií. Pozoruhodný je i poetický styl a jazyk knihy, byť je možné, že za část tohoto dojmu může i starší překlad.

Díla Wintersonové se vzpírají zařazení do jakékoli škatulky, a možná proto jsou pro řadu čtenářů matoucí a nemají tu zdaleka tak dobré hodnocení, jak by si objektivně zasloužila. Snad nejblíže mají k magickému realismu jihoamerických autorů. Tato kniha je sice psána v próze, ale působí často spíše jako poezie ve volném verši. Je to román-pohádka, v němž vystupují odpovídající, až bizarní postavy, proložený řadou drobnějších příběhů ve stylu Dekameronu či Šeherezády, časové roviny a rovina reality a snu se tu prolínají, jazyk osciluje od biblického po moderní mluvu současnosti, úvahy hlavních hrdinů se týkají jak nadčasových témat řešených odnepaměti, tak aktuálních problémů, zejména se životním prostředím. To vše je prokládáno humorem přecházejícím až do kruté nebo obscénní absurdity. Není to jednoduchá četba, ale vnímavý a tolerantní čtenář s bohatou představivostí si může užít doslova každou větu.

Ani tento díl co do poutavosti nezůstal pozadu za předešlými dvěma, ale upřímně řečeno, rád si teď dám od Abercrombieho pauzu. Citlivějšího čtenáře prostě jeho záliba v násilí, krutosti a bezohlednosti, a to zvláště vůči svým hlavním (a často těm nejsympatičtějším) postavám, časem omrzí. Docela by mě zajímalo, jaký člověk je Abercrombie ve svém soukromém životě, protože každé umělecké dílo odráží osobnost svého autora, přinejmenším v některých ohledech. Že by tak nechával neškodně sublimovat temnější stránky své osobnosti?

Nečetl jsem zatím reakce předchozích čtenářů na tuto knížku, ale předpokládám, že za relativně nízkým hodnocením stojí asi hlavně snaha pana doktora o humorné podání. Já bych nebyl tak kritický, mám pana doktora rád, a nic na tom nemění, že někdy jsou jeho vtípky trochu křečovité a nemotorné; přece jen vyzní líp v páně doktorově osobitém ústním podání než v tom písemném. Já osobně oceňuji to, že tahle kniha není žádnou suchopárnou učebnicí, ale to bohatství velmi cenných a zajímavých informací čtenář vstřebává daleko příjemnější formou. Za mě si tedy knížka jednoznačně zaslouží plný počet hvězdiček.

Jsem rád, že téhle krásné knize můžu trochu zlepšit reputaci, kterou tu zatím má. Každý, kdo se snaží fotit něco víc než vlastní selfie, ví, jak obtížné je to zrovna v lese. Obvykle je tu málo světla, a když je ho dost, tak je tu zase velký kontrast mezi osvětlenými a zastíněnými místy, k tomu chaos vytvářený tou spletí větví, listů a spoustou dalších malých objektů, problémy s perspektivou a podobně. Havlovy lesní fotky si ale nijak nezadají s jeho fotkami hor či vody. Pokud některé působí obyčejně, obávám se, že to jde hlavně na vrub necitlivého ořezu, který původní autorovu promyšlenou kompozici zničil. Odborných informací je pak v této knize tak akorát, aby čtenáře nevyčerpaly a dovolily mu kochat se právě doprovodnými fotografiemi.

Tři základní dějové linie, tři osvědčené motivy z fantasy románů (a nejen z nich) – válečné tažení, obležené město a nebezpečná cesta malé skupinky hrdinů za tajemným, mocným předmětem. Hlavně v té poslední souvislosti se mi neustále připomínal Tolkienův Pán prstenů nebo Hobit, ale Abercrombie samozřejmě mohl hledat inspiraci i v časech mnohem vzdálenějších, motiv dlouhé nebezpečné cesty je v literatuře od jejích prvopočátků – od Gilgameše a Homéra. V čem se ovšem od většiny svých eventuálních vzorů jednoznačně i v tomto díle odlišuje, je mistrné využití prvků překvapení, absurdity a černého humoru. Takže opět za plný počet bodů a jde se na další díl.

Ocitl jsem se v zajímavé situaci čtenáře, který u řady z významných postav má nejen informace z doby předcházející ději této série (z povídek v knize Ostré konce), ale i informace o tom, jaké budou jejich osudy o celou generaci později (ze série Věk šílenství, která se mi dostala do rukou dříve než tato série). Neumím zhodnotit, jestli je to dobře nebo naopak, ale i tato možnost srovnání mi potvrdila, jak dobrý spisovatel Abercrombie je. Jeho schopnost vykreslit psychologicky věrohodně tolik rozmanitých charakterů je u autora tohoto žánru mimořádná; dokáže dokonce i to, že ačkoli se charaktery postav a jejich chování nemění, některé z nich v jedné sérii působí na čtenáře jako postavy kladné, aby se v té druhé jako mávnutím kouzelného proutku změnily v postavy záporné. Kromě toho jsem cítil i určitý posun v jeho způsobu psaní – v pozdější tvorbě Abercrombie stále více využívá absurdity a humoru, aniž by to ovšem jakkoli ublížilo postavám, dramatičnosti děje, atmosféře či až naturalistickému pojetí některých situací. K prvnímu dílu téhle série snad jen poznámka, že je to velmi zdařilý rozjezd, který čtenáře nutí okamžitě sáhnout po pokračování.

Možná až příliš nemilosrdná Flaubertova sonda do života francouzské měšťanské společnosti v polovině 19. století. Až na tři postavy jsou všichni aktéři – bez ohledu na své původní politické zaměření – v podstatě oportunisty, neuznávajícími jakékoli trvalejší hodnoty, tedy kromě peněz, úspěchu a moci. Jak děj postupuje, stejným procesem ztráty hodnot, tedy onou „citovou výchovou“, prochází i náš hlavní hrdina. Přiznávám, že se mi kniha nečetla příliš dobře, ať už pro ten postupující mravní úpadek hlavního hrdiny, nebo proto, že s ohledem na množství postav, neustálé změny jejich postojů a obecně způsob autorova psaní v této knize působí roztříštěně a nepřehledně i děj knihy. Vlastně to u mě zachránila hlavně paní Arnouxová – koneckonců Flaubert zřejmě knihu mínil i jako poctu své největší životní, byť zřejmě platonické lásce k Elise Schlesingerové.

Není to dlouho, co jsem měl v ruce podobnou publikaci o Wiškovském od Anny Fárové, takže se neubráním srovnání. Obsáhlejší Birgusův text je preciznější, informačně bohatší a poučenější, protože sám autor je výborný fotograf a má i adekvátní odborné vzdělání, Fárová je zase lidštější a osobnější, protože Wiškovského poznala osobně. V obrazové části člověk moc rozdílů nenajde, Birgusovi se možná podařilo do ní sehnat o pár snímků více, Wiškovský toho bohužel po sobě moc nezanechal. Proto pro mě opětovné setkání s jeho fotografiemi nemělo už takové kouzlo jako to prvé. Přesto na některé snímky stojí za to koukat se znovu a znovu, nejlépe je tak mít doma na stěně. Jen by tak působivým fotografiím slušel mnohem větší formát, než umožňuje tato nevelká knížka.

Pro mě má kniha trochu zavádějící český název, protože spíše než o jednotlivých tajemstvích lidského těla pojednává o moderních způsobech jejich odhalování. Je to hlavně publikace oslavující vědeckou práci a vědce obecně i některé konkrétní osobnosti, často za svou práci oceněné tou nejprestižnější, Nobelovou cenou. Je až neuvěřitelné, jak pracovití, houževnatí, trpěliví a neúnavní dokáží být někteří lidé, i když jejich vědecká činnost přináší často jen mizivou naději na nějaký významnější výsledek, i přesto, že by vzhledem ke svému intelektu mohli snadno a více vydělávat v některém lukrativnějším oboru. Ještě, že takoví stále ještě jsou …
Je to kniha velmi náročná na obrazovou představivost, přivítal bych alespoň pár obrázků ilustrujících principy a mechanismy některých zmiňovaných metod výzkumu. Byla by také ideálním základem pro dokumentární film na stejné téma, ale pro filmaře a většinové diváctvo by asi toto téma nebylo bohužel dostatečně atraktivní.

Což o to, četlo se to výborně, ale nemůžu si odpustit jistou výhradu. Stylistická pestrost a vytříbenost, jazyková dokonalost, vypravěčská rafinovanost, humor, slovní hříčky … zkrátka Barnes v každé větě této knihy dokazuje, jak výborný je spisovatel. A v tom je právě problém, protože – přinejmenším u mě – dosáhl zrovna opaku toho, co jeho oblíbený Flaubert prosazoval, tedy aby bylo dílo co nejvíc oproštěno od autora, aby v něm autor v podstatě nebyl znát. Tady Barnes jako autor zastiňuje samotné své dílo, přinejmenším jeho podstatu. Jinými slovy, ačkoli je v knize i myšlenková hloubka a zajímavý příběh (resp. dva), zůstaly tak trochu pohřbeny pod nánosem nejrůznějších prvků zvyšujících jeho atraktivitu. V zásadě mi v paměti utkvělo hlavně to, jakým způsobem je kniha napsána, místo toho, co je v ní napsáno (mimochodem stejný pocit jsem měl i z Rushdieho Dětí půlnoci, které jsou v doslovu jmenovány spolu s Papouškem jako nejdůležitější anglické romány 80. let).

Originální název knihy (poctivě přejatý pro první dvě česká vydání) nese přinejmenším dva významy – odkazuje na dětskou přezdívku jedné ze dvou hlavních postav románu (Sobig) a současně připomíná hlavní téma knihy: Jakého člověka lze považovat z pohledu všeobecných lidských hodnot za velikého – toho, který svůj život podřídí finančnímu a společenskému úspěchu, nebo toho, který žije vnějškově nenápadným životem naplněným prací, tvořivostí, nezištnou pomocí druhým a schopností si užívat drobných krás každého dne? Kniha na tuhle otázku odpovídá jednoznačně a činí tak velmi čtivým, poutavým způsobem. Selina, Sobigova matka a druhá hlavní postava románu, je jednou z nejsilnějších ženských postav americké i světové literatury a kniha jako taková je skvost, který si poprávu svého času vysloužil prestižní Pulitzerovu cenu.

Stěží odhadovat, jak to vlastně Abercrombie původně s jednotlivými příběhy v této knížce zamýšlel - jestli to byly části celé připravované série, předcházející těm již vydaným, anebo jestli knížku od počátku hodlal vydat takto, a trochu tak osvětlit minulost některých postav z Prvního zákona a Věku šílenství, popřípadě události, o kterých se ve zmíněných sériích hovoří. Osobně by se mi líbila představa, že by aspoň pár povídek tvořilo ucelený příběh, a chvíli jsem si myslel, že alespoň v případě dvojice Shev a Javre to tak nakonec bude. I tak jde ovšem o velmi čtivý počin, ve kterém se Abercrombie vytasil se všemi svými silnými spisovatelskými zbraněmi - humorem a sarkasmem, výbornou psychologií postav, schopností překvapit někdy nečekanými obraty, spádem děje či někdy až brutálně realistickými popisy násilí a jeho následků. K přečtení tedy určitě doporučuji, jen si nejsem jist, jestli si nejprve přečíst sérii První zákon, anebo ji začít právě tímto nultým dílem, jako jsem to udělal já.

Pánové jsou lepší fotografové než spisovatelé, proto mě více zaujala fotografická část knihy. Kromě toho bych uvítal více faktografie než lyrických popisů - informace o jednotlivých zobrazených lokalitách, živočiších a rostlinách. Co mě také trochu mrzelo, je nemožnost zjistit, které fotografie pořídil každý z autorů. Josef Ptáček je jedním z mých oblíbených fotografů, s Oldřichem Mikulicou jsem se setkal poprvé. Navzdory těmto dílčím výtkám jde ovšem o publikaci, která si rozhodně zaslouží pozornost - hlavně pro již zmíněnou povedenou fotografickou část. Velká část fotografií pochází z mé oblíbené Pálavy, kam jezdím tak jednou za 2-3 roky. Tahle kniha mimo jiné podává i svědectví, jak moc se poměry v této krásné oblasti změnily za ani ne 30 let od vydání publikace, hlavně v důsledku probíhající klimatické změny. Nejsem si například jist, kdy naposledy Pálava a její okolí zažily pořádnou zimu se sněhovou pokrývkou a pořádně zamrzlými vodními plochami, které autoři v knížce věnují nemalou pozornost.

Soudě podle názvu by Sedmihradsko mohlo být nějakou bájnou zemí, vytvořenou autorem fantastické literatury. Svým způsobem to i bájná země je, vždyť odtamtud pochází slavný hrabě Drákula, resp. jeho reálná předloha kníže Vlad. A právě v Sedmihradsku, potažmo na jiných místech v Uhrách před zhruba 120 lety se odehrává tahle poutavá historická trilogie, v níž nechybí nic, co by čtenář od četby tohoto typu mohl očekávat. Zajímavé příběhy jednotlivých postav, plné rozmanitých zvratů, slušná dávka romantiky (a místy docela překvapivý pohled na vztahy mezi muži a ženami v té době), působivé popisy přírody, krajiny a architektury tohoto malebného kraje, realistické ztvárnění tehdejšího způsobu života a myšlení, to vše zakotveno v reálné neklidné historické době charakterizované hlavně maďarským bojem o zachování a další rozšíření národních práv vybojovaných u vládnoucí habsburské dynastie v roce 1867 a prvními náznaky blížící se první světové války. Tenhle aspekt mě speciálně zaujal; nebylo marné se s tímto úsekem historie rakousko-uherské monarchie seznámit i z jiného než českého pohledu. Za pochvalu stojí i velmi podařený překlad; tedy ne že bych mohl hodnotit jeho věcnou správnost, protože maďarsky neumím, ale češtinou vládne pan překladatel velice dobře.

Škoda, že není v možnostech autorů knih tohoto typu, které čtenáři zpřístupňují nejnovější vědecké poznatky, pravidelně aktualizovat jejich obsah. Takhle je nutno se smířit s faktem, že se jedná o knížku starou již 7 let, za které věda i v této oblasti opět notně pokročila. I tak je to ovšem kniha mimořádně podnětná a zajímavá; jedna z nejzajímavějších, co jsem zatím od pana doktora četl. Možná i proto, že v mém věku už člověk téma knihy začíná brát opravdu vážně. Určitě ale také proto, že se Koukolík tématem stárnutí a stáří zabývá velmi komplexně, a to nikoli jen z pohledu všech možných negativ – naopak, oproti jiným knihám páně doktorovým je to knížka překvapivě optimistická. Přesvědčivě se v ní dokazuje, že stárnout se dá i s noblesou a bez významnějšího úpadku duševních funkcí, což dokládá i množství příkladů konkrétních osobností, jejichž životními příběhy je kniha proložena (neméně o tom svědčí i osobnost samotného autora). Recept na úspěšné stárnutí je vlastně jednoduchý, byť s jeho dodržováním má většina populace potíže, a pan doktor jej zmiňuje i v jiných svých knihách – užívejte to (hlavně mozek a svaly), jinak o to (tím spíše ve stáří) přijdete.

Jednoduchost a minimalismus. Dva pojmy, částečně se překrývající, které asi nejlépe vystihují tuto knihu. Kozlíkovi stačí minimum prvků, linií a barev, aby vytvořil působivý snímek, zvláštní kouzlo navíc jim pak dodává zvolený, téměř miniaturní formát. Kupodivu neruší, ale vzhledem k jednoduchosti samotných fotografií naopak zajímavým způsobem snímek dotvářejí i vlastnoruční vpisky autora někdy přímo do fotografie, jindy na její okraj. To vše se děje i v harmonii s textem – rovněž v podstatě jednoduchými, snadno srozumitelnými, a přesto myšlenkově hlubokými básněmi čínského mistra Chan-Šana, který své verše nezachycoval na papír, ale na kameny, zdi či dřevo. Krásná kniha dokládající, že k vytvoření hodnotného uměleckého díla mnohdy není třeba spousta úmorné práce, ale rozhodující je fantazie a tvořivost autora.

Už v tuto chvíli mě mrzí, že toho autor pro laické čtenáře nenapsal více, i když uznávám, že stvořit knihu, jako je tato, musí stát neskutečné množství času a úsilí při sběru, uspořádávání a zpracování infomací. Autor v této knize čtenáři předložil neuvěřitelně bohatý příběh smyslů živočišné říše. Já osobně jsem netušil, jak mnohotvárný je i v tomto směru život, kolik úžasných vynálezů, z nichž mnohé člověk dosud ani pořádně nepochopil, natož aby je dokázal napodobit, příroda „vymyslela“. Děti, kterým jsem četl knihu – na jejich vlastní přání – před spaním, byly fascinované, jako bych jim četl něco dobrodružného. Škoda, že tyhle poznatky – v rozumné míře nadávkované – nedostávají děti už ve škole. Nejde o to, že by pro ně z praktického hlediska byly kdovíjak významné, ale právě ony by mohly podnítit zájem dětí o daný předmět, přírodu a její ochranu. Jenže se obávám, že ani mezi učiteli přírodopisu není moc takových, kteří by knihy Jaroslava Petra znali.

S Jiřím Havlem, resp. jeho překrásnými fotografiemi, jsem se poprvé setkal v době, kdy ještě Databáze knih neexistovala. Tehdy jsem jej ovšem vnímal jen jako autora doprovodných fotografií v knihách o přírodním bohatství na Zemi, aniž bych si příliš všímal estetické dokonalosti jeho snímků (dlužno ale podotknout, že v obdobných publikacích bohužel často dochází k ořezu snímků, které naruší kompozici a celkové vyznění obrazu). Teprve o pár let později, kdy i mě začalo bavit fotografování a zajímat, jak z té krásy v přírodě něco dostat i do fotky, jsem knihy s jeho fotografiemi začal vyhledávat především pro tyto fotografie. Stále to však byly publikace na určité vymezené téma – přírodní ráje světa, hory, Krkonoše. Tahle kniha je vlastně jakýmsi vrcholem všeho, co jsem od Havla dosud viděl, protože jde o reprezentativní výběr jeho fotografií jak z hlediska chronologického, tak tematického. Navíc se v ní Havel projevuje i jako velmi citlivý a inteligentní člověk a dobrý vypravěč, když vzpomíná třeba na své fotografické začátky, oblíbené motivy, lásku k přírodě, horám a zvláště Krkonoším (což jen potvrzuje můj názor, že dobrý fotograf musí mít v hlavě něco víc než jen teorii fotografování a schopnost po technické stránce dokonale ovládat svůj fotoaparát). Kniha je navíc i sama o sobě – jako předmět – po estetické stránce velmi vydařená. Pokud se někdo chce seznámit s tvorbou tohoto jednoho z našich nejlepších fotografů – krajinářů, ale nemá v úmyslu to jako já dělat postupně a systematicky, je tahle knížka zřejmě tou nejlepší volbou.