Taťka Hraboš
komentáře u knih

Pokud nedávám plný počet hvězdiček, pak jen kvůli tomu, jak vydavatelé v této publikaci naložili se Sudkovými panoramatickými fotografiemi (jak on sám říká „jitrnicemi“) – aby se jim každá nebo dokonce dvě najednou vešly na jeden list, musí se na ně člověk koukat nejlépe s lupou (určitě by výslednému dojmu méně uškodilo, kdyby je protáhli na dvě strany). Jinak je ale prohlížení knížky krásným zážitkem pro každého, kdo má rád přírodu a dokáže ocenit kvalitní fotografie. Zvláště na těchto Sudkových fotkách je dobře vidět, že výborná fotografie potřebuje něco více než jen dobrou kompozici. Ostatně řada Sudkových fotografií přírody a krajiny co do kompozice nijak zvlášť originální není; s přírodou se nedá manipulovat, lze jen volit vhodné objekty a co nejlepší úhel a vzdálenost k jejich zachycení. Co zrovna fotografiím v této knize dodává kouzlo, je počasí a denní doba (většinou mlhavo a podvečer až skoro tma). Zvládnutí těchto podmínek vyžaduje i potřebné technické dovednosti, které Sudkovi samozřejmě také nechyběly. Pro mě osobně má kniha zvláštní kouzlo i proto, že asi před 30 lety jsem se společně s kamarádem jednou pralesem celý den toulal (bohužel tehdy ještě bez foťáku), na Velké Polaně jsme nasbírali plnou tašku bedel a v údolí nějakého potoka při návratu pak ještě plnou tašku praváků. Dnes už je do pralesa vstup zakázán, dokonce i jen nahlédnout z hranic národní přírodní rezervace je dovoleno jen s průvodcem, byť po této hranici vede naučná stezka.


Fotit akty na vysoké úrovni, to chce slušnou dávku sebevědomí, drzosti, komunikativnosti a hravosti (nesmělý týpek toho v této oblasti prostě moc nenafotí).A hodí se také ateliér přiměřeně vybavený osvětlovací technikou, protože tahle fotografická disciplína je ještě více než jiné postavena na hře světla a stínu. Vším tím disponoval Drtikol v bohaté míře, a kromě toho také mimořádnou představivostí a pracovitostí; proto se také stal jedním z mála českých fotografů, který se prosadil i ve světě. Tahle útlá knížečka je toho více než dostačujícím důkazem, a to nejen ve své informačně bohaté textové části, ale především v té obrazové. Jediným jejím mínusem je právě její útlost – toho obrazového materiálu by mohlo být mnohem více. Je ale třeba dodat, že knížka se snaží pokrýt Drtikolovu tvorbu v celé šíři, tedy třeba i fotografie portrétní či jeho tvorbu v pozdní fázi, kdy namísto živých modelů používal vlastnoručně vytvořených figurek, která byla jakýmsi přechodem k jeho návratu k malířství.


Trochu nesourodá směs relativně krátkých statí, ale pro mě mimořádně zajímavá kniha. V některých případech Smil čtenáře jen pobaví či zlehka poučí o nějakém vynálezu, najde se i příspěvek, který bych z knihy úplně vypustil (srovnání biodiverzity a diverzity lidských výtvorů), ale většina příspěvků vytváří nemilosrdné zrcadlo, stavící do ostrého protikladu naše iluze o světě a skutečnost. Smil vyvrací různé idealistické představy, vlastně i včetně té o naší schopnosti odvrátit nastupující klimatické změny (byť to takhle přímo nekonstatuje). Jednoduše by se musel stát zázrak, spočívající v tom, že lidé se začnou chovat mnohem skromněji a přestanou být nenažranými, jak v tom užším slova smyslu, tak ve všech možných přenesených významech. Jak názorně plyne i z příspěvků v této knize, jakékoli zvýšení účinnosti, snížení energetické náročnosti či náročnosti na jiné zdroje je vždycky doprovázeno zvýšením spotřeby (a já dodávám, že za vydatného potlesku byznysmenů a ekonomů, kteří dnes v podstatě řídí svět). Je to vlastně kniha nejen nabitá informacemi, ale když se nad informacemi z ní člověk zamyslí, tak i velmi depresivní.


Výborně napsaná kniha, ale čiší z ní smutek, marnost a beznaděj. Taková byla ovšem zatím každá od jihoafrického autora, která se mi dostala do ruky (poctivě ale přiznávám, že kromě Galguta jsem zatím přečetl jen několik knih od J. M. Coetzeeho). Nejspíš za to nemohou sklony zmíněných autorů, ale samotná země, ve které se narodili, popřípadě ještě žijí. Tahle knížka určitě stojí za přečtení, ale po ní doporučuji něco lehčího na vymanění z těch depresivních pocitů, které člověku přivodí.


Není mi jasné, proč tu kniha nemá to nejvyšší hodnocení. Snímky tolika skvělých českých fotografů minulého století se v knize jen tak nesejdou. A dohromady knihu dával člověk, který fotografii opravdu rozumí. Je to patrno nejen z doprovodných textů, ale hlavně z výběru fotografií za jednotlivé autory. Často se v obdobných publikacích objevují snímky, které zrovna nepatří k tomu nejlepšímu z produkce autora – prostě proto, že je měl tvůrce publikace k dispozici. To tady neplatí – co snímek, to malá fotografická perla. A navíc výběr velmi zdařile ukazuje rozdíly ve tvorbě jednotlivých autorů. Za mě tedy plný počet bodů, a to i přesto, že kniha vyšla ještě v dobách socialismu (to se v ní až na pár drobností v textu nijak neprojevuje).


S Ibsenem jsem se zatím potkal jen jednou, protože jsem ho měl v povinné četbě na střední (tehdy to byly Opory společnosti). Možná to mě pak od něj na léta vzdálilo (bohužel jak jsem teď zjistil v souvislosti s přijímacími zkouškami na SŠ u staršího syna, tak na středních školách určitý modifikovaný systém povinné literatury, který děti od kvalitní literatury spíše vzdaluje, stále platí). Nicméně Ibsenovy hry jsou obsaženy téměř ve všech kánonech toho nejlepšího, co ve světové literatuře vzniklo, tak jsem po letech vzal zase něco od něj do ruky a rozhodně nelituji. Příběh Nory, jakkoli se zdá být tehdejší doba a postavení žen v ní daleko, má stále v mnoha ohledech svou platnost. Důraz na vnější pozlátko, na to, jak člověk vypadá před druhými, platí v různé míře téměř u každého z nás. Stejně tak vztahy založené na všem možném kromě skutečného citového vztahu ke druhému člověku. A mohlo by se jmenovat dál. Ale ani v užším pojetí tomuto příběhu nechybí v dnešní době ekvivalent. Nejsou to manželky bohatých byznysmenů, které kromě funkce dekorace nemusejí ve svém životě plnit jinou funkci; tyhle ženy si svoji vůli dokáží prosadit i proti manželovi multimilionáři. Mám na mysli vztah mezi výrazně starším mužem a mladou ženou – tam je ten přístup k partnerce jako k malému, neschopnému dítěti stále často vidět, a to třeba právě v otázkách výchovy vlastních společných dětí.


Velmi dobře napsaná fantasy, koneckonců už jméno překladatelky Dany Krejčové je zárukou kvality. Má to nápad, příběh, spád i překvapení, prostředí i zajímavé a dostatečně psychologicky prokreslené postavy. Zádrhelem kvůli orientaci v ději – pro někoho menším, pro někoho větším – může být právě velký počet postav, jejich záměrů a dějových linek. Dát to všechno v závěru dohromady je mimořádně náročné, a leckterý autor právě proto ve finále selže (nicméně Erikson to podle mě v této knize zvládl). Kromě toho se autor nechová ke čtenáři někdy úplně fér, čas od času prostě vytáhne nějaké dosud neznámé eso z rukávu a zasáhne do děje naprosto nepředvídatelným způsobem, což třeba já osobně nemám moc rád, protože s oblibou odhaduji, jak se příběh té které postavy vyvrbí. Ovšem podle doslovu se dá soudit, že tímhle nešvarem trpí hlavně první díl, protože leccos se vysvětlí v těch dalších (to naznačuje i rostoucí hodnocení dalších dílů). Takže už se těším na pokračování.


Sudkovým fotografiím nelze dát jiné než nejvyšší hodnocení. Tahle kniha ale nabízí nejen estetický zážitek ze Sudkových fotek (a pár informací o Leoši Janáčkovi), ale také možnost zajímavého srovnání, zvláště pro ty, kteří Hukvaldy a kraj kolem nich dobře znají. Sudek a další fotografové v jeho době to měli z určitých hledisek složitější, z jiných zase jednodušší než dnešní fotografové. Fotografické přístroje byly veliké, bez stativu se neobešli, pokud chtěli záběr z větší blízkosti, museli se k objektu fyzicky přiblížit. O kvalitě fotografie bylo rozhodnuto hned v okamžiku jejího pořízení, později byly možné jen mírné úpravy světla a stínů při vyvolávání, případně ořez snímku. Fotografický materiál byl drahý a zpracování pracné, takže si nad každým snímkem museli pořádně zapřemýšlet, než zmáčkli spoušť. Dnešní možnosti fotografů, ať už při samotném fotografování (libovolný počet snímků téhož objektu, využití zoomu atd.) nebo při případných pozdějších úpravách, jsou nepřeberné, někdy možná až paralyzující. Na druhé straně ale Sudek a jeho současníci měli mnohem čistší motivy, krajina, vesnice, interiéry byly malebnější, záběry jim nekazil šum v podobě sloupů vysokého napětí, automobilů, paneláků, odpadků, turistických davů. Právě to je krásně vidět v této publikaci.


Je to určitě kniha, která stojí za přečtení. Pro mě tedy hlavním lákadlem byly fotografie Josefa Ptáčka; zejména ty černobílé stojí za to. Velká část obrazového materiálu pochází ovšem i od autorky textu, jejíž fotografie také nejsou úplně špatné, ale mají spíše dokumentární hodnotu. Nakonec ovšem i ta textová část stála zato, byť je od počátku zřejmé, že autorka není ani žádný profesionální spisovatel. Procestovala však opravdu Čínu v mimořádném rozsahu a dokázala si obstarat i mnoho zajímavých informací. Zprvu mi vadil jakýsi skoro až nekritický obdiv k této zemi, ale křivdil bych autorce, kdybych tvrdil, že negativa kolem sebe nedokázala vnímat, spíše jako zjevně bytostná optimistka kladla mnohem více důraz na to krásné a zajímavé, co se v této podivuhodné zemi dá objevit – a to jak v přírodě a mezi památkami, tak mezi lidmi.


Brilantní historický román, napínavější než dobrá detektivka, thriller nebo dobrodružný román. I psychologicky má autor své postavy výborně zvládnuté; čtenář jako by opravdu byl v jejich kůži a musel řešit jejich dilemata a prožívat hrůzy boje. Současně tato kniha skvělle ilustruje všechny paradoxy a nesmysnost války, hlavně neschopnost většiny vůdců, pohlcených emocemi s válkou a bojem spojenými, racionálně myslet a brát v úvahu, že svými rozhodnutími posílají na smrt tisíce vojáků a mnohé civilisty. V tomto ohledu se nic nezměnilo dosud, spíše naopak, protože dnešní vojevůdci si sedí mnohdy v bezpečí stovky kilometrů od bojiště. Tuhle knihu bych z mnoha důvodů zařadil do seznamu povinně-volitelné literatury k maturitám; prospělo by to nejen tomuto předmětu, protože je opravdu mimořádně čtivá, ale i dějepisu a některým dalším předmětům.


Kniha plná mimořádně zajímavých poznatků o lidském myšlení a té spoustě chyb, jichž se, třeba i jako experti ve svém vlastním oboru, permanentně dopouštíme. Nikoli jen v důsledku vlastní lenosti přemýšlet pečlivě, ale i v důsledku mechanismů, které nám dala do vínku sama příroda, aby byl pro nás svět přehlednější a abychom mohli snáze a rychleji reagovat na jeho požadavky. Snadněji pak pochopíme, proč si lidé mnohdy neuvědomí věci, které mají obrazně řečeno přímo před očima – ať už se jedná o neškodné drobnosti nebo naopak velmi závažná rizika. Takovou knihu by měl člověk studovat jako učebnici se zápisníkem v ruce – i tak si ale zdaleka všechno nezapamatuje, natož aby si v praxi vždy uvědomil, že se opětovně dopouští nějaké časté chyby v myšlení. Je ale pravda, že to nebylo zrovna lehké čtení – hlavně proto, že to rozhodně není klasická kniha z oboru psychologie, ale kniha hodně zabíhající do ekonomie a pracující nejen s ekonomickými teoriemi, ale také s různými matematicko-ekonomickými metodami a vzorci, v nichž se autor (na rozdíl od průměrného čtenáře) výborně orientuje. Není divu, že obdržel v minulosti Nobelovu cenu právě za ekonomii.


Nestává se mi často, že bych musel dlouho uvažovat, co vlastně do komentáře napsat. Jednoznačně se jedná o dílo mimořádně talentovaného autora. Jinak je ale tahle knížka pro mě těžko uchopitelná. Brát ji jako snahu autora vypsat se ze svého znechucení, ze všech svých ošklivých pocitů ze světa a doby, v nichž žil? Ačkoli se v knize nenajde mnoho momentů, z nichž by probleskoval alespoň paprsek krásy či spokojenosti, přesto nepůsobí, že by ji psal člověk depresivní, ubitý životem. Přes to negativní zaměření z ní přece jen vyzařuje nezdolatelná vůle k životu. Nelehké čtení, ale asi po právu patří do zlatého fondu literatury.


Při četbě této knihy člověk ještě více ocení podání stejných příběhů ze světa severských bohů ze strany Neila Gaimana, především jeho humor, poutavost a také kontinuitu vyprávění. Tady jsou jednotlivé příběhy vyprávěny trochu na přeskáčku, různými autory, místy se částečně prolínají a matou odlišnostmi, často jsou až příliš stručně pojaty, čímž trpí právě poutavost vyprávění. Na druhé straně druhá polovina knihy obsahuje i příběhy ze světa lidí (včetně známého Prstenu Nibelungů), takže se severskými mýty, bájemi a pověstmi čtenáře seznámí mnohem komplexněji. Za přečtení proto určitě stojí.

Skutečnost, že na ní se podíleli 4 fotografové a navíc každému z nich byl vymezen jeho úkol jiným ročním obdobím, dodává knížce na originalitě i atraktivitě. Paul a Doležal odvedli určitě profesionální práci, na druhé straně bych asi nedokázal od sebe odlišit podle stylu jejich fotografie, pokud by je někdo smíchal. Reich naproti tomu svůj styl určitě má, je znát, že hodně fotí krajinu, protože i Prahu pro tuto knihu nafotil podobným způsobem – volil větší celky a širší záběry, i když si nejsem jistý, jestli to zrovna pro město typické tolika fascinujícími detaily je šťastná volba. Nejvíce na mě zapůsobily fotografie Oldřicha Karáska, kterému rozhodně nelze originalitu vidění světa a Prahy upřít, i když jde občas trochu na efekt (západy slunce a noční fotky); na druhou stranu dostal za úkol fotit v létě, tedy (podle mého názoru) v méně fotogenickém ročním období, než je rozkvetlé jaro, barevný podzim nebo (v té době ještě) zasněžená zima.


Skutečný rozsah důsledků černobylské havárie, hlavně z hlediska dopadu na zdraví těch, kteří se měli tu smůlu a dostali se do cesty radioaktivnímu spadu, se pravděpodobně nikdy nedozvíme, a to ani přibližně. Hlavní důvody jsou dva – skutečnost, že se havárie udála na území tehdejšího komunistického Sovětského svazu, a neochota vědců připisovat důsledky něčemu bez nevyvratitelných vědeckých důkazů – a takové v tomto případě prostě nikdy nebudou k dispozici. Osobně si myslím, že značná část oficiálních čísel dohledatelných na internetu je i dnes silně podceněná; některá asi ne, třeba údaj, že z elektrárny unikla do okolí radioaktivita s ekvivalentem 400 hirošimských atomovek, mě docela ohromil. Přesto jsem až dosud patřil spíše mezi zastánce jaderné energie, protože naši stále rostoucí spotřebu obnovitelné zdroje možná nebudou nikdy s to pokrýt. Tahle kniha ovšem pořádně zatřásla s mým přesvědčením. I když jsou to vlastně jen přepisy rozhovorů či spíše monologů svědků události ze všech sfér tehdejší běloruské společnosti, jsou samy o sobě a tím spíše ve svém celku nesmírně působivé. Je to emocionálně velmi náročné čtení, a to i s vědomím, že k havárii došlo už téměř před 40 lety.


Vladimír Kozlík je zatím asi nejoriginálnějším fotografem, jehož snímky jsem měl možnost vidět. Kozlík je univerzální tvůrce, je schopen se chopit v zásadě jakéhokoli motivu, skvěle pracuje se světlem, barvami, tvary i prostorem. V jeho fotografiích se odráží jak vysoká citlivost, tak mimořádná představivost. V zásadě ani nemusí vycházet ze svého domova, aby pořídil poutavé snímky. Pravda je, že jen (byť větší) část z jeho fotografií je z estetického hlediska přístupná pro průměrného diváka, některé z nich vyžadují poučenější publikum a najdou se i takové, v nichž je schopen najít krásu zřejmě jen autor a pár vyvolených. I ty ovšem bezpochyby stojí za zhlédnutí a zamyšlení. Velmi pěkná publikace, jen škoda, že tak útlá.


Knížka, jejíž prohlížení ve mně vzbuzovalo takový příjemný pocit pohody. Ono samo Posázaví zřejmě takové pocity svou malebností a mírností vyvolává, ale Reich tenhle vliv dokázal pěkně zachytit ve svých fotografiích. Nejsou to vlastně fotky nějak zvlášť originální, Reich tu využívá hlavně tradičního principu zlatého řezu, snímky pořizuje nejčastěji za slunečných dní s modrou oblohou, ozvláštněnou jen lehkou oblačností, nesnaží se většinou zvýšit jejich působivost ani volbou ranního nebo večerního světla. Velkou roli tu hraje i tehdejší kvalita fotografického materiálu, snímky nejsou na dnešní dobu kdovíjak ostré a řada z nich má mírný zelenomodrý nádech. Možná i proto na mě občas působily spíše jako jakési lehce impresionistické obrazy než fotografie.


Jedna z knih, do kterých se musíte pročíst; čím déle jsem ji četl, tím více mě bavila. Možná i proto, že jsem k ní přistupoval s představou klasického technického scifi, a ono to zpočátku vypadalo spíše na jakousi méně vyvedenou verzi Stopařova průvodce. Ta humorná linka, daná hlavně svéráznými postavami, z knihy úplně nezmizela, ale zůstala spíše doplňkem zajímavého děje a hlavně Nivenem vytvořeného podivuhodného světa. Je znát, že kniha vznikala v době naivního nadšení z prvních kroků člověka ve vesmíru. Další věcí, s níž se musí čtenář vyrovnat, je hlavní zápletka, tedy ta část, která se týká na první pohled nejméně důležitého člena výpravy Teely Brownové. Je to zcela zjevný nesmysl, ale když jej člověk přijme, získá děj svou zvláštní logiku a kouzlo (nechci více spojlovat případným budoucím čtenářům). Takže shrnuto a podtrženo – není to kniha pro každého (čemuž odpovídá i její nevalné hodnocení na tomto fóru), ale pro mě to rozhodně nebyl ani ztracený čas.


Jedna z nejhezčích fotografických publikací, co jsem kdy držel v rukou (obou, protože je to pořádná bichle). Nejen, že v sobě skrývá nálož velmi působivých fotografií, ale samotná kniha je pro ně velice důstojnou a po estetické stránce povedenou schránkou. Ptáček má své oblíbené téma – zámecké parky, které však pojímá úplně jinak, než jak je zvykem v obdobných publikacích oslavujících jejich krásu. Vyhledává hlavně místa málo udržovaná, kde už notně zapracoval čas a příroda, a volí dobu a klimatické podmínky, které spíše vyvolávají dojem melancholie a pochmurnosti. Pokud by člověk na takové místo sám přišel, kdo ví, jestli by onu skrytou krásu dokázal vnímat – Ptáček ji nejen dokáže odhalit, ale ve svých fotografiích i uchopit a ukázat čtenáři.


Je to jednoznačně hold vzdaný geniální spisovatelce, kterou zřejmě žádná žena v jejím mistrovském žánru - próze - zatím nepřekonala. Ale možná je v tom i kus mužské ješitnosti - snaha dokázat sobě i světu, že i muž dokáže psát takovým způsobem. Kdybych autora neznal a hlavní hrdinkou jednoho z příběhů nebyla přímo Woolfová a ve zbylých dvou nebyla spousta odkazů na ni a neodehrávaly se v době, kterou už Woolfová nemohla zažít, asi bych byl na pochybách, jestli autorkou není zrovna ona. Ta jemnost a citlivost vyjadřování, smysl pro detail, náhlé zvraty v citech a myšlení hlavních postav, střídání euforie ze života a naopak pocitů beznaděje a marnosti... Nutno uznat, že tenhle román se Cunninghamovi opravdu povedl.
