Kačkaknihomol přečtené 308

Ódinovo dítě 2016, Siri Pettersen

(ani nevíte, jak moc těžké je psát komentář ke knize, u které se zmohnete jen na primitivní citoslovce) W.O.W.! Je opravdu vidět, že Host vydává (doufám) jen kvalitní fantasy. Naslouchač byl bezpodmíněčně děsně originální, zato tahle pecka sahá do jiných výšek. Norská, čistokrevná fantasy plná havranů, Hirky a ocasů (ať už částí těla, nebo lidí). Náš příběh postupně začíná v nenápadné vesničce, kterou Hirka považuje za svůj domov, až po epický konec u Havraních kruhů. To vše se odehrává v kulisách podobným středověku. S Hirkou ale vyprávění nekončí, autorka přináší i pohledy Urda a Rimeho. Kniha je také prošpikovaná a protkaná báječným a nervy drásajícím stylem psaní, krátko-dlouhými kapitolami a popisy neustálé odhalujícími nové a nové věci. Čemuž taky napomáhá Hirčin neustálý útěk, ta holka pořád před něčím utíká! Abych to tak shrnula, další díly netrpělivě čekají na přečtení.... celý text

Staré pověsti české 2003, Alois Jirásek

Určitě kniha, kterou by si každý Čech s kapkou vlastenectví v krvi měl přečíst. Přestože je napsaná starou češtinou, Jirásek občas volí i zajímavý slovosled, informace jde pochopit z kontextu. Na spisovatelově stylu jsem si všimla i neustálým nutkáním, psát i dva odstavce o přírodě. Ano, je sice hezké myslet na Matičku přírodu, ale osobně mě tyhle opisy úplně nezajímaly, protože jsem se chtěla dopracovat k jádru příběhu. Jde většinou o ne-zvlášť zapeklitou zápletku, pod vrstvami popisů se většinou skrývá prostý příběh, o hrdinství a čestnosti, občas i o nějakých těch úplně nepozitivních vlastnostech. Nějaké byly o náboženství, ty mě úplně nebavily, naopak jsem byla mnohem napnutější u těch dobrodružnějších částí. Celkově by si ale z tohoto národa, měl tyto pověsti každý přečíst, aby se dozvěděl základní informace o té naší české zemi.... celý text

Moje sestra žije na krbové římse 2017, Annabel Pitcher

Určitě zajímavá kniha, která se sakra těžko hodnotí. Annabel Pitcher naťukává téma xenofobie, vyrovnání se se smrtí blízké osoby, alkoholismu, přetrhání vztahů s velmi blízkou a důležitou osobou, a pomocí sestry Jas snad i anorexie. To vše dává k nohám desetiletému Jamiemu, který se s tím bude muset nějak vypořádat. Kniha, nebo spíš takový malý sešítek, je ale zoufale krátká na to, aby dokázala uvěřitelně a s pečlivostí rozebrat takto bolestná témata. Nevím, přišlo mi, že toho na Jamieho bylo navaleno tolik, jen kvůli čtenářově pocitu lítosti a soucítění, a ne k opravdovému řešení problémů. Ano, Jamie je zoufale mladý, aby něco takového dokázal řešit, proto nechápu, proč autorka do knihy tyto aspekty narvala, když se víceméně neřeší, otcův alkoholismus se najednou úplně vytratí, to stejné sestřina anorexie, která se nevytratí, jako spíš vypaří jako pára nad hrncem. Nakonec nám tu tak nějak zbude jen šikana ve škole, matčino nezajímání se o vlastní děti a xenofobie. To všechno je ve zkratce tak nějak nedořešené, téma xenofobie zoufale plytké. Jedině téma točící se okolo mámy je tak nějak uzavřené, avšak Jamieho reakce na absolutní nezájem, je jak na horské dráze, klíďo píďo se s tím vyrovná za hodinku. Pak už jen nějaké to drama na závěr, a je konec. Kniha je protkaná melancholií a smutkem, proto mě tak moc překvapilo, že končí tak děsně optimisticky. Za mě uspěchané, nereálné, autorka si měla vybrat téma, kterému se bude opravdu věnovat, ne tisíc načrtnutých věcí. Bohužel za mě NE!... celý text

Paní půlnoci 2017, Cassandra Clare (p)

Vyměnili nám autorku! Takhle nějak jsem si připadala po dočtení knihy, protože Cassandra Clare (nebo osoba, která se za ni vydává) opravdu radikálně změnila svůj styl. Kniha se odehrává (překvapivě) ve světě Lovcích stínů, pro mě nefungující a neatraktivní místo, mě to prostě připadá jen tak na oko načrtnuté, s obyvateli náhodně vhozenými, z nichž je většina z nich určena jen pro teenagerské publikum (upíři, vlkodlaci, pak víly?). No, přestože tenhle svět si mé srdce asi nikdy nezíská, tahle kniha si mě určitě získala. Svou zápletkou, sympatickými a hezky vykreslenými postavami, tím pádem i z více pohledů, čímž je příběh ještě košatější. Detektivní zápletka je rozhodně kvalitní. Přestože se jako viník prokáže někdo ze známých, což je v těchto knihách celkem časté, autorka se více zaměřila na postavy, čímž člověk tak trochu zapomene vyšetřovat. Když už se v knize vyšetřuje, je to celkem nic moc, postavy se v tom tak plácají. Do knihy to ale tak nějak patří, a mě se to z blíže nevysvětlitelného důvodu, fakt dost líbilo... Poslední odstaveček bych chtěla věnovat postavám, jež je opravdu mnoho. Několikero sourozenců, hlavní dvojka, Christina, Mark, víláci, pak Kitova linka... A ještě bych mohla jmenovat. Pozitivní taky shledávám jeden stálý pohled Emmy, který se sice občas mísí s různými poznatky a Juliánovým pohledem. Není v tom proto takový guláš. I autorčiny popisy (a to nejen postav), jsem si užívala. Avšak trochu mi přijde nadbytečná povídka se staro- novými postavami, je to jeden velký cukrkandl, který má asi nakrmit fanynkovská srdíčka, no mě to ten dojem z celkové knihy zkazilo. Až na tuhle drobnou výtku, se mi kniha líbila, pro svou mírnou táhlost, absolutním protějškem Města z kostí, kde to bylo frr, frr a konec. Určitě si přečtu (až přijde ta pravá chuť na zakázaný vztah parabátai) i další díly.... celý text

Dvůr trnů a růží 2016, Sarah J. Maas

(Varování: komentář nedoporučuji milovníkům Sarah J. Maasové. Taky by se této minirecenzi měli vyvarovat ti, kteří knihu nečetli, páč budu spoilerovat. A hodně. Anebo si to spíš přečtěte, abyste věděli do čeho sakra jdete.) Tak fajn. Víte co je ironie osudu? Prvnímu dílu Skleněného trůnu jsem dala plný počet, tady jsem váhala, jestli mám dát hodnocení "odpad". Přiznám se, z poloviny za to můžu já, protože teď by dostal první díl Trůnu tak tři hvězdy s odřenýma ušima. Každopádně, Dvůr je pořád stonásobně horší než Trůn (ha, celkem se to rýmuje). Důvodů je hned několik. Abych ale ukojila fanynky Maasové, na knize přeci jen bylo něco kladného. Obálka, protože ty cooboo prostě umí, a skvělý styl psaní. Ať si říká kdo chce, co chce, styl Sarah je výjimečně kvalitní. Řadí se mezi favority, kteří mají psaní v krvi a prostě jim to jde. (Tak děcka, teď to bude fakt depresivní. Doporučuji pustit smutnou muziku, zabalit se do deky, a trpělivě vyčkávat můj zdrcující ortel.) Postavy. Plytké a ty hodné samozřejmě krásné a mladé. Málem bych zapomněla, že těm opravdu nejvíc cool jsou přiděleny super-schopnosti. Tak si to projedeme. Feyre- nudná a absolutně nezajímavá holka, která najednou dostane pozvánku do říše víl a má všechno, na co si vzpomene. Nejenže je nudná, je ke všemu tomu pernamentně nadržená. Chápete, a jelikož je to krásná a emancipovaná žena, spasí celej svět, aby se neřeklo. Tamlin- taky sexy, krásnej, s vypracovanýma svalama jakbysmet. Sic je tvrdý jak mouka, stejně má slabost pro naši hlavní hrdinku. Oběť milostného trojúhelníku, slyšela jsem, že v dalších dílech má být odkopnut naší milou nánou Feyre. Chudáček. Lucian- vcelku zbytečná, jako všichni plochá postava. Vsadím se, že v dalších dílech to dá s někým dohromady. Vypadá také na toho beránka, který v dílech následujících zemře opravdu tragickou smrtí. Nesta, Elain, Feyřin tatík jen vystihují to, jak hrozně úžasná Feyre je. Taky plytké a k ničemu. Potom tu jsou samozřejmě nějací ti záporáci. Amarantha- taková trapná a vůbec ne- temná sněhová královna. Jasně, zotročí všechny Dvory, ale jakmile si tam nakráčí Feyre, všechno je nakonec spravený a zlá pizda poražena. Hurá! Dále Rhysand, postava, která ve mně dokázala vyždímat nějakou tu emoci. Ta emoce rozhodně není láska, naopak vztek. Protože takhle odpornýho a namyšlenýho blbce jsem v knize dlouho neviděla. Avšak, aby se fanynkovský srdce uklidnila, "von je vlastně hodnej". A taky se vsadím, že s ním ta naše kravka i skončí, nejspíš je víc žhavej a temnej než Tamlin. Proto jsem tým "Netvor", ne "Okřídlenec". I když mě Tamlin vzrušuje leda tak svou předvídatelností. Láska. Respektive ta mezi Kráskou a Zvířetem. A budu stručná (doufám). Když se to vezme kolem a kolem, jejich vztah bych jako lásku zrovna nepojala. Více specifické je slovo chtíč. Mezi nimi je tolik psychického pouta, že i s mojí flaškou si líp rozumím. Tady si někdo spletl lásku a zamilovanost. A sakra, vsadím se, že právě ten někdo jejich vztah ukončí. Že to nějak zmanipuluje, aby to vypadalo, že "my nic, my chceme jen šuk...". Navíc tu smrdí nějakej ten milostnej trojúhelník, Feyre-Tamlin-Rhysand. Celkem trapný, když autorka popisuje pouto Tamlina a Feyre jako nehynoucí lásku až za hrob. Už se ale přestávám věnovat těmto směšným panákům, a přešla bych ke kostře celého příběhu, k ději. Ten mě snad štval nejvíc. Ze dvou prostých důvodů. Zaprvé, nudou jsem si neukousala nehty, nýbrž prsty. Zadruhé, mělo to čtyři sta třicet stránek. Z nichž asi třicet je vzrušujících. A těch posvátných třicet stránek, je vlastně originální jak vepřová šunka. Já vím, Sarah prostě na konci musela asi napsat něco akci podobné. Proč proboha, proč si ale zvolila to nejjednodušší a nejodfláknutější řešení. Ano, úkoly, mise, říkejte si tomu jak chcete. K tomu, aby opravdu nasadila pomyslnou korunku čtenářovy nasranosti, to Feyre mohla vyřešit rozlousknutím hádanky, kterou by i opice dala za pět minut. Opravdu trapné a nelogické natahování děje. Verdikt? Nechci knihu zbytečně zatracovat, a hnát ji do nejbližších pekel. Takových blbin je aspoň tucet. Právě proto mě udivuje, kolik lidí ji čte a kolika lidem se to fakt líbí. Harlekýnky zabalené do fantasy světa, (se sexy vílami, samozřejmě!) opepřené nějakou tou slovní zásobou asi fakt žerou peníze. Ale víte co se říká. Proti gustu...... celý text

Třináctkrát proto 2017, Jay Asher

"Take me back to the night we met..." Nejdřív jsem začala se seriálem. Bohužel to ale moc nedopadlo. Jelikož jsem v tu dobu dokoukala mé milované a drastické Black Mirror, seriálová podoba pro mě byla jako výplach žaludku. Příběhu jsem ale dala šanci, a nelituji! Tak jsem si jednou šla do knihkupectví. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi, prostě jsem se nudila. No a najednou uvidím tuhle knihu, v novém kabátku od cooboo! Tak jsem se šla podívat blíž, jelikož jsem slepouš, a zapomněla jsem si brýle. No, dopadlo to tak, že jsem asi tak hodinu seděla na pohodlném gauči a hltala jsem stránky, jak šílená. Když už na mě ty prodavačky začaly fakt divně čumět, pohledem "nemáš peníze, tak vypadni", spakovala jsem se a sprintovala pro těch pár drobných. A tak nějak se stalo, že jsem knihu přečetla za den. Za mě rozhodně velké plus celé knihy je autorův styl psaní. Je úsporný, bez sentimentálních řečiček. Právě strohý styl, jako například i ve Volání netvora, ve mně vyvolal velké emoce. Avšak trochu nadbytečný mi připadal pohled Claye. Prakticky vzato, jeho pohled je úplně zbytečný, po celou dobu tak trochu Hannah papouškuje. Právě jen Hannah a její příběh, je na celé knize to zajímavé, Clay člověka prostě nebaví. Seriál právě nedotaženost knihy nahrazuje, kdy je dostatečný čas věnován i současnosti a postavám v ní. Vše důležité jsem snad vyjmenovala. Proto DOPORUČUJU!... celý text

Čáry života 2017, Veronica Roth

Po zmatené a prvoplánové Alianci nám Veronica Roth nadělila nadílku jejího (pro mě) nedobrého umu. Tentokrát v mnohem méně kreativnější verzi, ve vesmíru. Tahle kniha má do cca. svých 200 stránek velkou jiskru. Celkově akci Verča do půlky moc nedala, vsadila spíš na aktivní začátek a konec. Proto se nabízí prostředek jako taková výplňka mezi začátkem a koncem. Ale naopak! Přestože se tam "vlastně nic nedělo", bavilo mě to. Bavil mě ten vesmír, který je lehce nedodělaný a hlavně Akos se Cyrou. Verča zamakala na postavách, je u nich vidět nějaký ten posun mezi chováním. A ta romance... ta je tak krásná. Není tu (jak u YA fantasy bývá) žádná originální a nečekaná zápletka. Jsou tu povstalci, sem tam nějaké to rodinné odhalení, ale zápletku jsem v tom teda moc nenašla. Přesto je to milá fantasy/scifi kniha, na jejíž čtení jsem se vždycky těšila. :)... celý text

Škola dobra a zla 2014, Soman Chainani

Začínalo to slibně. Škola, něco na způsob Harryho Pottera a dvě odlišné osoby, Agáta a Sofie. Ano, v knihách pro mladší je to trochu o tuctové, ale Soman Chainani se toho celkem obstojně zhostil. Vše hezky klape, až do konce, kdy jsem si řekla "WUT" a zírala jsem, jak na hlavu padlá. (nejspíš bude obsahovat SPOILERY, ale pšt) Tak jo. Snesla bych, že Agáta měla ten trapný dobrácký projev, alá "reprodrozd". Možná bych snesla i to, že pří Sofiině zuřící a temné moci, kluky napadne pozvat svojí vyvolenou na bál. Ale co nechápu, jsou jakési zmatené scény určené jen a pouze k nastavování napětí. Tak třeba to, kdy Sofie obviní Agátu z toho, že je její spojenec. A Agátin milovaný, Tedros, SAMOZŘEJMĚ neuvěří Agátě, ale holce, která ovládá temné síly. Následuje "WTF?!" scéna se Školníkem, jehož motiv je kostrbatý jak písmo mojí mladší sestry. Korunováno je to momentem, kdy Sofie vlastně NECHCE BÝT ZLÁ. Prosím, zabte mě. Připadá mi, že to Soman Chainani s morální větou "svět není černobílý" lehce přehnal. A to tak, že mám chuť začernit fixou celý pošahaný konec téhle knihy.... celý text

Město z kostí 2013, Cassandra Clare (p)

Město z kostí. Nebo spíše z hloupostí? Není žádným tajemstvím, že se Cassandra Clare řadí k populárním autorům. Proto jsem se pustila do její nejpopulárnější knihy s myšlenkou "vždyť říkali, že má dobrej styl". Ach, to jsem zas narazila. Styl téhle paní je neobyčejný asi jako prodavačka v Kauflandu. Průměrný, jako ostatní autoři z young adult žánru. I děj posunuje dost pitomě. Jako fakt, pomocí křečka se dostat k upírům? Nebo takovýto, když šli Clary a Jace k mlčenlivým bratrům, ti je poslali k tomu čarodějovi atd. Neinspirovala se náhodou autorka pohádkou, kdy kohoutkovi zaskočí malina, slepice běží za jedním, ten ji pošle za druhým, protože zcela alibisticky něco potřebuje. Co je na tom pravdy, paní autorko? :D Clary. Krásná, milá, vtipná, jiná, vyvolená Clary. Přesně ten syndrom hlavní hrdinky, kdy se z myšky stane hvězda. Popeluša hadr. Co mi tak nějak nehrálo, bylo, že se ani jednou nezamyslela nad tím, jak je sakra její matce. Nemám ráda fňukalky, ale vážně mě iritovalo, že víc se zabývá kluky, než vlastní matkou. Což mě přivádí k další myšlence, a to milostné pletky. Nejenže je věta "Jsi krásná, ale nevíš o tom" hrozně patetická a hloupá, dlouhodobě zamilovaný kamarád je jakýsi vrchol romantické stupidity. Lovci stínů. Zní to dobře, jenže realita je taková, že všichni byli tak nějak neschopní. Kromě úhlavní dvojky, Jace a Clary, ale koho to už vzrušuje. Celý ten svět a různé příšerky, jsou bez jakéhokoli smyslu, prostě jen aby tam byly, a aby byl ten svět víc cool. Pokud už je tu o nich nějaká zmínka, slouží jen k posouvání děje. Nedozvíme se o nich téměř nic. Jop, autorka přeci jen něčím překvapila, a hned nato zklamala. Tak Cassandra Clare to u mě zrovna nevyhrála. Doma mám ale ještě Paní půlnoci, tak doufám, že tady autorka podá svůj um líp, než v téhle slátanině.... celý text

Než jsem tě poznala 2015, Jojo Moyes

Takový ten román pro ženy, který člověka baví. Romantický příběh o tom, že bychom si každý den měli užívat, radovat se ze života a nenechat se strhnout stereotypem. Jedná se o velmi hezky napsaný román, z pera mnou nepolíbené autorky Jojo Moyes. Ovšem jestli je její styl vyprávění tak citlivý a výjimečný, by se dalo polemizovat. Ano, je to čtivé, ale výjimečné? Já vám nevím, mně se to zdálo jako trochu lepší román pro ženy, akorát s hrdinou na vozíčku. 408 stránek je na tuhle knihu hrozně moc, spoustu věcí, hlavně ze života Louisy, bych vyškrtala. Naopak se mi ale líbí, že to Jojo zvládla bez většího citového vydírání, jak jsem si všimla. Ani na konci se pocitům hlavní hrdinky moc nevěnuje, takže jsem to v pohodě zvládla bez brečení. Při čtení jsem byla v takové té duševní pohodě, ale myslím si, že po měsíci si z knihy budu pamatovat jen pár střípků. Ani jsem to na konci nemusela nějak psychicky rozdýchávat, klidně jsem se pustila do další knihy. Hezká jednohubka, ale za mě "mnoho povyku pro nic".... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Nechci být patetická, ale s klidným srdcem můžu Naslouchače prohlásit za (doposud) nejlepší fantasy knihu za tento rok. A proč tomu tak je? Už od začátku jsem měla ten známý čtenářský pocit, že jo, tohle bude pecka. Naštěstí mě při čtení takové pocity neopustily. Je vidět, že si Stehlíková dává se vším tak trochu načas, ale vůbec mi to nevadilo, ba naopak. Všechny informace na nás vychrlí hned na začátku, ne v průběhu děje. A s těmi, o kterých Ilan nevěděla, se stejně jako ona seznamujeme za pochodu. Když už je tedy Ilan vybrána od pětadvacítky, začne pravá akce. Není to ale ta akce, při které hlavní hrdinka bojuje, spíš se seznamuje s dalšími věcmi. Spisovatelka nám tedy zase zabíhá do detailů o obraze jejího světa. Takový známý rybníček, do kterého autorka chodila častěji, než do rybníčku akce. Kniha by se docela hezky dala rozdělit na dvě části. Na část "Rodinné gheto" a na druhý kousek, "Road-trip s pětadvacítkou". Obě toho mají hodně společného. Celá kniha je viděna očima dítěte, Ilan. Tohle bylo opravdu chytré, nejsou tu žádné otravné milostné pletky. Na druhou stranu, Ilan je tak trochu plytký vypravěč. Svými dotazy taky slouží jako lávka k dalším odpovědím, co se světa týče. Opravdu dobrá, ryzí fantasy, s dobrými popisy. Plus je taky, že je tahle kniha česká, tím pádem se mi trochu rozšířily vlastenecké obzory, co se psaní týče. Doufám, že se Stehlíková trochu odprostí od popisů, a více se začne věnovat postavám a příběhu. Na další díl jsem rozhodně zvědavá, myslím, že nám toho autorka ještě hodně ukáže.... celý text

Krvavé ostří 2017, Sarah J. Maas

Abych pravdu řekla, Celaena mě baví jako postava víc, než-li Aelin. Sice je to jedna a tatáž postava, ale má v sobě dvě osobnosti. Vražedkyni a královnu. A já více preferuji vražedkyni, než královnu, které se všichni klaní. Na téhle knize je krásně vidět, že dobré jméno a slušný styl psaní dělají divy. Kdyby Skleněný trůn tyhle prvky neměl, zařadil by se mezi průměrné fantasy. Jenže je má, a je toho značně využito. Krvavé ostří je soubor pěti povídek, z nichž by minimálně dvě nemusely vůbec existovat. Tou jednou je "Vražedkyně a léčitelka" a tou druhou je "Vražedkyně a podsvětí". Ta první je absolutně o ničem, pokud vám tedy přijdou vzrušující myšlenkové pochody jedné holky, která je vlastně tak trochu léčitelka. V pořadí čtvrtá povídka "Vražedkyně a podsvětí" je o něčem, ale autorka to rozpitvala na sto stránek, takže je to vlastně o ničem. V podstatě je to taková lávka k poslední povídce. Když se to vezme kolem a kolem, v knize se nic převratného nedozvíme. Jen pár maličkých detailů, ohledně toho, jak Celaena dopadla tak, jak dopadla. A je vážně provokace, roztahat to na čtyři sta stránek.... celý text

Falešný polibek 2017, Mary E. Pearson

Nemastné, neslané. Taková tahle kniha je. Autorka si mě hned získala svým stylem. A milostným trojúhelníkem, který je netradiční. Bohužel zpracování lehce pokulhává. Začátek byl slibný, jako ostatně u všech fantasy knih, člověk se ještě rozkoukává. Když se tedy rozkouká, vyloupne se mu nepochopený svět s otravnou hrdinkou, ale zato osobitý styl a trojúhelník. A to se mi celkem zamlouvalo. Musím však říct, že mě linka se zabijákem a princem sakra zklamala. Autorka nás vede do klišé, kdy dává všechny důkazy nápadně najevo, takže člověka napadne, že to bude naopak. A taky bylo. A ta romantika? Prrr, žádnou originalitu v tom nevidím, hlavní (otravná) hrdinka sice oficiálně je s jedním, zároveň jí přitahuje druhý. Lia je sama o sobě závaží na dvě brda. Je tak neuvěřitelně otravná. Ještě otravnější jsou ale myšlenky kluků a to jejich "není jako ostatní, je jiná" bylo taky na palici. Opravdu nevidím nic rebelského na setření oplzlého vojáka. Tak nějak mě to bavilo, hezky se mi to četlo, ale nějak mě to neobohatilo. Hezký průměr, u dalších dílů uvidím, jestli mi za to stojí.... celý text

Královna stínů 2016, Sarah J. Maas

Musím říct, že mě Královna stínů bavila mnohem více, než předešlý díl. Nepokládala bych to za nějaké zlepšení autorky, četla jsem ji nemocná, takže na ni bylo mnohem víc času a energie. Jedná se o ten díl, kde malá skupinka lidí (většinou s mega-ultra-skvělými schopnostmi) bojuje proti celému světu a jejich plány vždycky vyjdou bez nějaké větší úhony. Což mě v celé knize iritovalo a já často koulela očima. Moment, kdy se něco zesere, je když jde Chaol milosrdně zabít Doriana (samo sebou naprosto nelogicky) a do cesty se našim povstalcům postaví čarodějnice, takže se tyhle dvě linie trochu propletou. Jen bohužel nuceně a nelogicky. Slovo "nucenost" na celou knihu tak nějak hrdě pasuje, včetně vztahů, která je napsána jen pro publikum, protože celému příběhu to spíše ubírá než přidává. Tak například, Aelin a Jeřáb, kteří na sebe ve trojce skoro nepohlédli, ale po krevní přísaze, by na to hned chtěli skočit. Nejvíc mě ale dostal začínající vztah Mannon a Doriana, protože sakra, princ viděl naši čarodějnici jednou v životě, a hned by se navenek drala jeho lidská stránka. Jakože halo, větší klišé typu "zachránila jsem tě pomocí své lásky" by nebylo? Celkově jsem si postavy oblíbila, přišly mi charismatické, ale tady jsem si říkala, že mají společného asi jen jméno. Téměř všichni jsou tu tuctoví hlupáci, kteří obdivují a klaní se Aelin. Třeba Jeřábův temperament je úplně zameten pod koberec, a z Aedona se stal děsný žárlivec, přestože mi ve trojce připadal celkem inteligentní. Jediný, kdo z povstalců netrpí chorobným opěvováním Aelin, je Chaol. Z něho se zase stal nadutý pitomec. Takže se mými favority staly Lysandra, která v tomhle opěvování nebyla zas tak otravná, Mannon a Dorian, jehož démonická linka byla fakt výborná. Na tloušťce knihy a při čtení je znát, že Sarah J. Maas je už nějaké to jméno. Myslím si totiž, že kniha prošla jen korekturou pravopisu, ne kurekturou textu a děje. V knize je totiž spoustu nezajímavých pasáží, které jsem si celkem užívala, ale pro zrovna ne-milovníky jejího stylu to muselo být čiré utrpení. Přece jen je poznat, že autorka sází spíš na popisování nedůležitých věcí, než na popis věcí důležitých a nějaké té akce. Kniha končí šťastně. Jakože tak, kdy se sice něco posere, ale hlavní hrdinka to všechno hezky napraví. Hlavní zloduch byl dopaden, v ten moment pro mě kniha skončila, protože mě upřímně moc nezajímá, co bylo dál. Takže nevím, jestli se mám pouštět do Říše bouří, eliminace těch menších nepřátel mě moc nebaví, a tady má jít právě o to. A nejspíš tam půjde i o ty vytoužené vztahy, které mě tolik štvaly. Ale tohle jsem přečetla za chvilku, tak se pokusím během čtení Říše bouří taky onemocnět, abych se do toho dostatečně ponořila.... celý text

Archiv 2014, Victoria Schwab

Archiv je přesně ta průměrná fantasy kniha, která je z poloviny děje o ničem, ale na konci se snaží namluvit, že o něčem byla. Hned na začátku se dostáváme do Historie, kde se uschovávají lidské schránky a spisy o lidech. Nedokázala jsem si to nějak vykreslit, autorka se raději měla zaobírat popisem knihoven a jak to celé funguje, než jak se hlavní hrdinka cítí. První polovina by ještě šla, na začátku jsme se tak nějak seznamovali s novými postavami (které člověka přestaly zajímat hned po jejich popisu) a s naší hlavní hrdinkou, Mackenzie. Už to jméno je hrozný, a já zaručuju že hlavní hrdinka je ještě stokrát horší. Po rozpačitém začátku jsem se propadla do jámy plné nervového zhroucení Kenzie. Jednou si vyčítá jak hrozně lže, pak nestačí vracet Historie do jejich dveří, vrcholí to opravdu dramatickým otevřením Benovy schránky, (o kterém se mimochodem dozvíme asi tisíckrát) až následuje emocionální zhroucení do rukou maníka, kterej by měl být šílený.Tleskám. Mac si někdy uvědomí, že ve své hlavičce něco má, a použije ji na jakési "vyšetřování", no pak se stejně zhroutí, takže je to k ničemu. Následuje finále. Bylo nečekaný, ale vy tak nějak cítíte, že to nečekaný bude, protože takovýhle knihy se to tímhle koncem snaží zachránit. Je samo sebou, že Mac přijde na geniální nápad, kterej by na takových devadesát devět procent nevyšel, ale je jasný že vyjde a veškeré zlo navždy zmizí. Dále se tu zpochybní hlavní velitelství, protože o čem jiným by byly další díly? Co mě opravdu naštvalo, je skutečnost, že Weasly po těžkém zranění, při kterém by normálně vykrvácel, má ještě tu drzost se na oslavě blbě usmívat a být čilý jako rybička. Chápu, že to byla autorčina druhá kniha, ale tady vážně vedou Dveře do prázdnoty. Tak doufám, že mě autorka o svém talentu přesvědčí, zatím se zařadila na průměrnou příčku autorů, možná i pod ní.... celý text

Nedej se 2016, Rainbow Rowell

"Rainbow Rowell oplývá takovým talentem, že jí jsou všechny kategorie těsné." Je dost neobvyklé, že se autorka romantických knih pustila do něčeho spojeného s fantasy. V její poměrně nudné Fangirl se mi texty se Simonem Snowem líbily, byly hezkým okořeněním, ale něco jiného jsou dvě stránky před kapitolou a kniha kolem pět seti stránek. Nedej se ale rozhodně není žádnou ostudou. Dostáváme se do světa, který je jen na menší detaily podobný tomu z Harryho Pottera. Jemu se ale autorka moc nevěnuje, aby čtenáři nepopadali podezření a radši se zaobírá hlavní zápletkou a postavami. Bože, Nedej se je různými charaktery nabitý. V knize jsem se ale orientovala bez sebemenšího zádrhelu, hlavně kvůli pohodové první části, kde autorka poskytla prostor na rozkoukání. Samozřejmě, naši hrdinové se skoro přes celou knihu zaobírají hlavní zápletkou, která není ani kdovíjak košatá, ani kdovíjak plytká. Jen spousta věcí vyšumí do ztracena, a je přebita Simonem a Pletichou. A pak hrdinové. Baz a Simonem (a další, ale tihle jsou ti dominantní). U jejich prvního polibku jsem pochopila Cat z Fangril a začala jsem vydávat zvuky, jak vykastrovaná šťastná myš. Prostě roztomilost. Dále Penelopa a Agáta, u které se ukazuje, že i hodné a hezké holky jsou mrchy. A Penelopa je z těch postav, se kterou by se člověk chtěl kamarádit. Děj celé knihy táhnou skvělé postavy a nějaká ta trochu otřepaná zápletka. Ne že bych si stěžovala, Rainbow Rowell zvolila právě ty dobré ingredience na skvělou knihu.... celý text

Dědička ohně 2016, Sarah J. Maas

Doufám, že ze svých rozběhaných myšlenek něco vyloudím. A bude to těžké. První díl mě nadchl. Nový neoťukaný svět, nějaká drsná hrdinka a něco jako Hunger games. Od druhého dílu jsem byla lehce na vážkách, jak knihu hodnotit, a to že mě moc nebrala jsem připisovala lehké čtecí krize. Začínám mít ale pocit, že Sarah není zrovna pro mě. Prvních dvě stě stránek byl menší očistec. Spousta lidí nadchlo, že se tu seznámíme s novými postavy, ale sakra, vždyť tam nebyl ani ždibíček akce. Pak jsem se tak nějak chytla, ale stejně se mi střídaly stavy, kdy to bylo baví, nebaví. Autorka toho hodně vsadila na popisy. Její styl je fajn, ale děsně rychle se "očte". Ani nemluvě o popisech typu: "její medové vlasy zazářily ve zlatavém slunci". V knize se střídají pohledy postav. Není v tom žádný guláš, ani jsem se neztrácela. Ale jde o to, že jsem měla děsnej problém s Chaolem, skleněný hrad a povstalecké strategie už prostě nebyly ono. Nějakej ten milostnej poměr s léčitelkou by ušel, ale Chaola vyškrtnout. (Obsahuje SPOILERY) Musím říct, že mě na celé knize nejvíc štvala Cealena, Aelin, nebo jak se sakra jmenuje. Prostě takovej novodobej x-men, kterej nejen že se má stát královnou a zcela teoreticky by mohl zachránit celej svět (KLIŠÉ), ale taky je sexy, dokáže protivníka zpacifikovat jediným pohledem a navíc má super-mega-úžasný schopnosti. Jo, a taky nějaký to trauma, aby nám jí bylo líto. Ale abychom jí zase měli chuť zavraždit, střídá borce jako ponožky. Vystřídá se tu někdo z vyšších vrstev (Dorian), pak ten kdo jí na začátku nenávidí (Chaol) a nakonec týpek s tetováním (Jeřáb, ale spíš Rowan, Jeřáb je hrozný). Další postavy jsou v pohodě. Doufám, že čtvrtý díl bude stát za to. Protože tenhle díl mě zrovna neutvrzuje ve fámě, že Sarah J. Maas je nejlepší autorka pod sluncem.... celý text

Šepotání 2015, A.G. Howard (p)

Na tuhle jsem byla dlouho zvědavá. Zaujala mě svým hezkým zpracováním (neobvyklá lesklá vazba a zelené písmo) a vychvalováním Markét. Nadchlo mě to svojí první větou, načež jsem si řekla "hm, kniha o deratizaci". Vtáhlo mě to do děje, jak Alyssu vcucla Říše divů a pak to byla jedna velká jízda. Jen jsem u knihy často nahazovala ksichty "jakože co to sakra...". Autorka ty grimasy asi taky občas nasadila, protože mi přišlo, že se v tom sama občas jaksi ztrácela. Milostný trojúhelník. Je stejně divnej jako celá kniha, jeden je můra se zvláštníma kloboukama a popravdě dost ujetejma úmyslama, druhej je typickej žárlivec, kterýho člověk chce přetáhnout lopatou a zároveň ho lituje. Nevím, kdo se k Alysse hodí víc, a popravdě to ani vědět nechci. Kdoví, mohla by skončit s tím divným kostnatým králíkem.... celý text

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 2012, Ransom Riggs

Když to tak člověk čte, ani si nevšimne, že příběh je vlastně klišé. (Ne)obyčejný hrdina, opuštěný ostrov, svět na druhé bráně, skoky mezi časy. Vše je ale zabaleno do tak skvělého kabátku, že si ani nevšimnete, že příběh není žádná velká nová věc. Velký podíl na tom má autorův opravdu skvělý styl, s krásně vykreslenými popisy. Ne že by byl nějak tajemný, je to spíš taková pohádka, jen s trochu divnými postavami. Příběh je prošpikovaný fotkami, které jsou více než podivné. Já osobně bych si bez nich vystačila, ale proč ne? Dle mě by to nebyl takový bestseller, kdyby to nebylo opravdu výjimečně napsáno. Trochu bez akce, postavy se trochu pletou, ale čte se to jak po másle. Tak doufám, že se mi v dalších dílech podivný svět víc otevře a přibude nějaká ta akce. Zatím zajímavé.... celý text

Oko za oko 2017, Jenny Han

(může a taky nemusí obsahovat spoilery) Dala jsem autorce ještě jednu šanci, s očekáváním, že se z toho vyklube něco lepšího než první díl oné sladké trilogie. Taky jsem doufala, že příběh bude temnější a takový nehezký. No, s recenzemi, které mi tyhle prvky slibovaly moc nesouhlasím. Upřímně nechápu, proč je na obálce napsané jméno "Siobhan Vivian", protože já cítím z každé věty a každým coulem Jennin táhnoucí se styl. Kdoví, třeba to Siobhan Jenny jen diktovala a vymýšlela příběh, i když není nějak složitý, a Jenny by si ho z toho prstu vycucat dokázala. Jinak, já styl autorky moc nemusím, je táhnoucí a absolutně "nevcucující do děje". Takže o nějaké čtivosti nehodlám diskutovat. Šikana. V podobě klukovi obtěžující mladší sestru, kamarádky mrchy a ponižování a šikany. Šlo by to, kdyby to nebylo tak hrozně podané. Incident se sestrou je vlastně fake, (mimochodem, kdyby to autorky takhle nezametly pod koberec, měly by tu něco zajímavého) kamarádka mrcha by mohla být naservírovaná v mnohem větším měřítku, na konci je navíc tak nějak naznačeno "že ona je vlastně jen taky člověk, chudinka". A nakonec, šikana. Přiznám se, tyhle flashbacky Mary mě z celého příběhu bavily nejvíce. Občas trochu fádní, ale zajímavé. Na flasbacích mě ale naštval jejich závěr, respektive "proč toho kluka tolik nenávidím". Fajn bylo to hnusné, ponižující a tak, ale vzít si kvůli tomu život? Zbytečné, přitažené za vlasy. Každý si snad mohl všimnout fantasy prvek vtěsnaný to příběhu. Na začátku asi jen na zkoušku, na konci rozhodně. Nebudu to tu rozmazávat, ale PANEBOŽE PROČ? To z toho chtěj udělat Rudou královnu? Za mě se kvůli tomuhle výplodu bude Jenny Han smažit v plápolajícím ohni ještě hodně dlouhou. Tedy v Ohni a Plamenu, jak se rozhodla pojmenovat druhý díl.... celý text