VeDny přečtené 110

Dvůr mrazu a hvězd 2018, Sarah J. Maas

Knížka mi přišla hodně plochá. Vše se točí primárně kolem Slunovratu a depresivních myšlenek. Takový vánoční blues. Postavy se potácejí ulicemi a buď nakupují dary, nebo rozjímají nad hrůzami a krásami světa. Doufala jsem, že se bude děj více točit kolem palčivějších otázek, než co koupit za dárky, aby měl ten a ten radost. Zajímalo mě, co se dělo s Nestou a Elain, chtěla jsem vědět, co se dělo s Jarním dvorem, případně bych ocenila nějakou hloubkovou sondu do jejich života coby vladařů. Bohužel mi to připadalo spíše jako průměrná fanfikce. Jednoduše to postrádalo sebemenší napětí, zápletku, děj, pointu. Opravdu jde spíše o prodloužení epilogu, který nenabízí žádné nové informace, nepřináší odpovědi na otázky z minulých dílů a vesměs nepřináší otázky nové (až v posledních několika kapitolách jsou náznaky). Kdybych nečetla, o nic bych nepřišla. Uvidíme s dalším dílem, jestli to byl opravdu postradatelný článek série.... celý text

Dvůr křídel a zmaru 2018, Sarah J. Maas

První díl byl trochu detektivka, druhý díl zase jiskření od strany jedna. Tento třetí díl mi přišel hodně ponurý, vývoj děje byl méně přímý a trochu jsem v tom viděla poslední díl Skleněného trůnu (postavy tahají trumfy odnikud ve formě dramatického překvapení, spojenci se objevují na horizontech a sebeobětování je denním chlebem každé hlavní postavy). Ale rozhodně to celé bylo podáno mnohem lépe než u Skleněného trůnu, takže jsem si to nakonec dost užila. Jako velké plus u Maas vnímám, jaké množství obyčejných detailů a scén přidává mezi ty hlavní zlomové chvíle. U některých knih je to samá akce a pak konec. A čtenář zůstane nenaplněn, jelikož si neužil hlavních postav dosyta. No, tady si je dosyta jistě užije. Všechny postavy jsem si dost oblíbila, jelikož měly své zlozvyky a touhy, své sny a spletitou minulost. Chovaly se poměrně lidsky a často uvěřitelně. Nakonec musím znovu vyzdvihnout propagaci netoxických vztahů (jak jen to okolnosti příběhu umožnily). Pokaždé se mi hrozně ulevilo, že Rhys do ničeho Feyre netlačil, že ji nechával se rozhodnout, jednat podle vlastního uvážení, že za ní neslídil, jen co se vzdálila na pět metrů, že s ní otevřeně mluvil, že ji podporoval a neshlížel na ni z výšky. Více takových, aby idol muže, ale obecně člověka, přešel z Edwarda (a jemu podobných) na Rhysanda.... celý text

Dvůr mlhy a hněvu 2017, Sarah J. Maas

Výrazně se mi ulevilo. Tamlinovo toxické uzurpování Feyre už mi lezlo krkem a tohle je sice trochu okatá, přesto příjemná a nezbytná změna. Obecně se mi líbí trend, který se autorka snaží nastolit - netoxické a rovnocenné vztahy postav vedle celé řádky Edwardů a dalších nepolapených stalkerů a podivínů. Vztah s Rhysem se vyvíjel pomalu a tak nějak upřímně, otevřeně a s humorem. Nebyl tam patos jako u Tamlina (jak jí dal osmnáctou sadu barev, už mi bylo do pláče). Oproti trůnům se tady myšlenkové pochody neopakují, to oceňuji. Objevilo se sice pár momentů, které byly vykreslené trochu nepřesvědčivě, ale finální dojem z knihy je dost dobrý. Jediné, co jsem asi nepochopila, byl ten závěr. Přijde mi jako úplná hloupost, že je nechal král Hybernu odejít, když je vykreslený jako magický kápo, války připravuje a plánuje sto let vkuse a má nejspíš už nějakou tu zkušenost. To neprohlédl Feyre a její pokusy? Neviděl rozdíl mezi poutem druha a jejich dohodou, když je TAK MOCNÝ, že ho umí zlomit? Proč nezabít vládce Nočního dvora a jeho ocásky a rozvrátit tak jedinou pořádnou hrozbu, která mu stojí v cestě? Proč byl tak laxní a pasivní? No, doufám, že se to vyjasní v dalším díle, protože jinak mi to přijde trochu přitažené za vlasy (ale vyjasnily se už podivnější věci, uvidíme). Taky popis magie je dost vágní, nebyla jsem si jistá, jak úplně funguje a jaká má pravidla, občas mi přišlo, že něco neklapalo. A chtěla bych lepší vhled, když už máme magii přímo u hlavní postavy.... celý text

Dvůr trnů a růží 2016, Sarah J. Maas

Po skleněných trůnech jsou dvory příjemná změna. Jediná dějová linka netříští zážitek, postavy jsou značně nedokonalé, dělají chyby a chovají se tak nějak uvěřitelně (když trochu přimhouříme oči). Prostředí bylo zajímavé, tak podobné trůnům a přesto úplně jiné. Zvrat s nákazou mě skutečně překvapil. Jediné, co bych knize vytkla, co jsem si neuměla užít, bylo, jak se Feyre první polovinu knihy chovala. Zpětně dává smysl, proč se tak podivně, naivně a neuvěřitelně chovali ostatní. Ale její reakce na jejich milost, pohostinnost a milosrdenství či obrovský zájem vůbec nedávaly smysl. Žádný vděk za darovaný život, žádná pokora, žádná hrůza z tak bizarního neopodstatněného zájmu prastarých víl, které jí dělaly 24/7 chůvu. Pak už lepší, ale rozjezd trochu zklamání.... celý text

Království popela 2019, Sarah J. Maas

Úplně prvně bych ráda autorce přiznala můj obdiv, že byla schopna v tak krátkém čase napsat tolik knih o takovém objemu. Její svět měl dobré myšlenky, obrovský potenciál. Méně pozitivně už vnímám, že kvalita knih (navzdory postupnému zlepšování nedostatků) je pořád dost špatná. A vím, že hodně komentářů obhajuje nízkou kvalitu tím, že je to "jenom YA fantasy". Což mi přijde smutné - proč nevyžadujeme od YA fantasy dobrou kvalitu jako u jiných žánrů? Chápala bych drobná zkreslení v zájmu zachování duševní pohody mladých lidí... nebo tak něco. Ale vyloženě hloupé, nevysvětlitelně naivní, projevem nevyvážené a nepřekonatelně dokonalé či trpící postavy mi připadají jako zvláštní trend. Pokud je někdo v něčem dobrý, ať to má dobrý důvod. Pokud má někdo 16 roků, tak ať se chová na 16 roků. Tento díl mi přišel po prvních dvou asi nejhorší, jelikož jeho volume naběhlo opakováním stále opakovaného. Kapitola X končí naprostým cliffem - Manon přistihla Doriana - kapitola Y z pohledu Manon reflektuje veškeré dříve zmíněné rozkoly a vnitřní pochody, načež se po osmi stranách vrátíme do přítomnosti a přichází KONEČNĚ očekávaná reakce, která se navíc sfoukne dost rychle. A takhle se střídaly kapitoly naprosto běžně napříč celou sérií. Druhý problém spatřuji snad ve všech vztazích. Jako by autorka neznala žádný jiný katalyzátor emocí než pocit viny. Postavy se k sobě chovaly naprosto odporně, načež se ublížené straně stala nějaká újma, což vyvolalo u agresora pocit viny a tedy i záplavu lásky. Pokud si dobře vzpomínám, vyhnuly se tomu jen páry Nesryn-Sartaq (ti se před újmou nepohádali) a Aelin-Jeřáb (ale ti si to odbyli v díle číslo tři). Množství patosu a jakoby epičnosti taky úplně v pořádku nepřistálo. Pořád se někdo oháněl symboly, které opakováním dávno ztratily sílu, nebo nebyly dost dobře uvedeny, aby ji vůbec získaly. Některé části bitev byly popsány docela dobře, ale některé jsem si nedokázala ani představit. Navíc to bylo pořád dokola, popisy stejných strategií, náletů, výpadů - všechny bitvy napříč knihou. Doufala jsem, že zakončení bude velkolepé, ale nebylo. Utopilo se v patosu. Nejlépe vnímám díly 3 a 6, které ve své podstatě měly nejjednodušší dějové linky, které zabřednutí do epična moc nedovolovaly. Postavy se chovaly lidsky a nepřátelé působili jako opravdoví nepřátelé, stvůry ještě byly děsivé a spojenci se neobjevovali na každém horizontu.... celý text

Věž úsvitu 2018, Sarah J. Maas

Po předchozím díle jsem reálně zvažovala možnost přeskočení Věže úsvitu nebo nějaké ty kličky, jak to spojit s ostatními knihami - tak moc se mi nechtělo s Chaolem zakopávat. Pak jsem ale sebrala odvahu a zkusila jsem to. První kapitola peklo. SJM je v nudných prvních kapitolách naprostý expert, takže jsem tušila, že to nemusí být konec mého čtení. A ono se to opravdu zlepšilo a lepšilo se to závratně, až musím říct, že to byla asi má nejoblíbenější kniha série... maximálně druhá. Postavy byly o kus nedokonalejší než hvězdný tým v hlavní lince, prostředí bylo nové a neotřelé, odkryla se nová kultura a zvyky, místní nebyli kvůli válce vyhrocení a deprimovaní. Bavily mě nové postavy, byly pro mě barvitější, méně předvídatelné a méně ploché. Dost zvratů se vyřešilo neotřele a já tak dějové zákruty netušila od strany jedna. Méně pozitivně vnímám to, co jsem zmínila u všech předchozích dílů - špatný překlad (nelíbila se mi stavba mnoha vět, některý překlad byl krkolomný nebo vyloženě nesmyslný); autorčina potřeba vše opakovaně popisovat nebo vysvětlovat ve chvílích, kdy to není na místě; opakování totožných milostných trablů (žárlivost dam a Chaolův pocit viny na dvacet způsobů); zmíněná ubíjející první kapitola. Dávám čtyři hvězdy spíše jako ocenění autorčina výrazného zlepšování, ovšem čtyři jsem dala i VÝRAZNĚ kvalitnějším knihám.... celý text

Básně noci 1966, Vítězslav Nezval

Nehodnotím, autorův styl mi nesedl, v jeho slovech jsem nenacházela krásu ani významy, které tam nejspíš byly.

Atlas prokletých míst 2017, Sibylle Le Carrer

Od knihy jsem čekala něco jiného - chtěla jsem údaje, fakta, mystiku, historii, příběhy. Místo toho (přestože od každého jsem trochu našla) jsem vnímala spíše autorovy cynické, společensky laděné, komentáře, zbytečné průpovídky a celé odstavce poetických, z prstu vycucaných popisů domnělých situací nebo personifikací popisovaných míst. Místa však byla sama o sobě docela zajímavá, jen jejich výběr, popis, řazení a spojování v tematické celky nestálo za moc. Graficky a technicky je to krásná kniha, to ano. Víc by se mi ještě líbilo, kdyby se sladilo množství textu - tj. aby byla vždy jedna strana textu a jedna strana s mapou. Jak už bylo povídání delší, autor to zbytečně natahoval a grafická úprava čtvrté strany už pokulhávala.... celý text

Démon z lesů 2022, Leigh Bardugo

Krásně zpracované. Kresba mě nadchla, při každém otočení stránky jsem se tetelila a prohlížela detaily, úhly a použitou paletu barev. Textu nebylo mnoho, ale bohatý vizuální doprovod nesl obsahu poměrně hodně. Příběh samotný se mi líbil, nejtemnější moment byl dotažený do nejkrajnější temnoty - ta jedna konkrétní ilustrace mě úplně pohltila, surové, krásné, temné. Vůbec bych se nezlobila, kdyby ilustrátorka vyplodila komiksové vydání kompletní tvorby Bardugo, všechno bych to nakoupila, důkladně nastudovala a vzhlížela bych na to do knihovny jistě celá léta.... celý text

Říše bouří 2017, Sarah J. Maas

Sérii dočítám tak trochu ze setrvačnosti. Sice mě zajímá, jak to dopadne, kvalita knih je však bídná. Tento díl jsem si ještě více všímala krkolomných popisů, které byly hrozně nepřesné, nepřirozené nebo vůbec nedávaly smysl ("Lorcan pohodil sekerou v ruce - poprvé, podruhé-, až se kovově rozezněla v hustém lese"...pohodí si jí v ruce a ona vydá kovový zvuk? Která část? Jak? O co?) Nebo se třeba zbytečně opisovaly jednoduché a nedůležité činnosti, čímž vznikl zmatek a balast. Těch opisných slov mi přišlo opravdu hodně a měla jsem z nich dojem, že autorku pohltila kreativita a snažila se opsat drama až skoro poeticky, ne zrovna kvalitně a hodnotně, takže výsledek působí jako od studenta, který používá velká slova, myslí si, jak z toho všem vstanou chlupy na pažích, a přitom je to úsměvné. Neméně úsměvně působily lechtivé scény, to jsem se opravdu smála... tisíce předchozích stran se hrálo v náznacích, které samozřejmě mají sílu, a tady to napálila přímo...a ty popisy..."ocel obalená v sametu" je moje nová noční můra. :D Chybí mi taky vysvětlení některých věcí - Lysandra si zmenší prsa a změní se v netopýra, ale jizvička zůstane? Proč? SPOILER ZDE: Finální část v zrcadle byla zklamáním. Přišlo mi, že čtu fanfikci Harryho Pottera - jedině ona ví, že musí zemřít, zemřít musí jenom ona, aby byl temný záporák zničen. Pak ještě požádá ducha, aby s ní byl, až na to dojde... napsáno úplně ve stejném duchu a se stejnými obraty. A pak už bych zmínila jen klasiku - všechny postavy dokonalé, nejchytřejší, mají plán, vše jim vychází. Atd atd. Pozitivně vnímám, že se vydali do světa. Mnohé fantasy mají super mapu a pak se pohybují jenom na kousku. Tady mě bavilo poznávat krajinu, i když to mohlo být popsáno záživněji. Taky jsem si oblíbila postavu Elide, protože (zatím) nic moc neumí a je velmi lidská. Zajímavé mi přijdou konce světa, jejichž řešení jsou servírována tak nějak "za pět dvanáct", takže se buduje napětí do poslední chvíle. Plány, které byly uvedeny do pohybu dříve v knize, jsou pěknou hrou se čtenářem... i když teda to, jak to nakonec všechno vyšlo do puntíku je takové zbytečně pozitivní. Moc se mi líbil konec s Mave a jejím dlouholetým působením na Aelinin život. Věž úsvitu snad překonám, protože tohle zakončil ukázkový cliffhanger, Chaola moc nemusím od jeho strany 1. Ale jsem zvědavá na místa a kulturu, kterou to přinese.... celý text

Královna stínů 2016, Sarah J. Maas

Nejsem si jistá jak hodnotit. Na jednu stranu, zlepšení oproti minulým dílům je obrovské. Ovšem pořád jsem si všímala věcí, které se mi nezdají. Co mi vadilo, byl nekvalitní překlad a korektura vydání z 2016 - překlepy, nesmysly, narychlo. Chování postav mi taky připadalo přitažené za vlasy a nekonzistentní - snad až na Manon, Lysandru a Arobbyna...a pár dalších. Ostatní měly momenty, které jsem urychleně zapomínala, abych si to nekazila. Na co se ovšem zapomenout nedá, je chování Chaola a Aelin - pokrytectví, zbytečné problémy, nekonzistentnost, neuvěřitelnost. Vůbec jsem to nebrala. V reálu jsou někteří lidi samozřejmě různí, ale tohle byl moc velký kolotoč... Jako pozitivum vnímám, že obsahu bylo opravdu hodně, nekončila jsem hladová a neutěšená - vše se vyjasnilo, každá postava byla uzavřena, každá záhada, která se měla odkrýt, byla odkryta. Maas to měla propojené a promyšlené, ale často dost vykonstruované a neuvěřitelné. Čtenáři zatajené plánování mi vyhovovalo a trochu mi to připomínalo linku Šesti vran a hlavně Prohnilého města, ovšem tohle nemělo takové kvality... ale vyloženě špatné to nebylo. Až na pár (čti: více) momentů. Například Aelinina provokace čarodějek byla úplně zbytečná a téměř osudná. Vzhledem k tomu, jak se o všechny bála, jak si dávala pozor...tenhle krok smysl nedával. Stejně tak jsem asi někde minula pádnější důvod, proč osvobodit magii až budou před králem - to načasování nemohlo nikdy být úplně přesné a ten risk byl neskutečný a opět dost zbytečný. S návratem magie jsem ale spokojená, chyběla mi a jsem zvědavá, co to přinese. Zakončení fajn, zvrat s králem, Morathem, Dorianem a Chaolem tu poměrně dlouhou jednotvárnost oživil.... celý text

Dědička ohně 2016, Sarah J. Maas

První dva díly jsem spíše protrpěla a přečkala s tím, že se to má hodně zlepšit. První třetinu knihy jsem si říkala, jak jsem pěkně naletěla. Od třetiny už jsem jenom přehodnocovala, až jsem po dočtení poměrně překvapená, jak jsem si to užila. Opravdu to bylo o kus lepší, jako by první dva díly vznikly spíše na webu typu wattpad, pak se to vydalo a autorka na to šlápla a začala k tomu přistupovat úplně jinak. Užila jsem si hlavně linku za oceánem, protože mě vždy táhlo víc dobrodružství na cestách, v lesích a s magií. Linky v paláci mě moc nebavily, Chaol zůstal takový matný, Dorian zase pěstoval novou zakázanou lásku. Jejich odtažitost mi připadala nepraktická a nemístná vzhledem k situaci. Vílí bratranec je zajímavá postava, ale přijde mi, že se těm třem věnovalo hodně prostoru a nic moc uceleného z toho nevzešlo, snad kromě vysvětlení, proč zmizela magie. Obecně mi styl autorky (či překladatelky) moc nesedí. U některých knih mám pocit, že slova plynou ve větách tak nějak sama, přirozeně, nerušivě. Tady jsem se občas musela vracet, protože mi stavba věty připadala kostrbatá a napoprvé jsem si její význam špatně přebrala. Taky střídání postav moc neholduji, ale to u žádného autora. Když už si dá autor tolik práce, aby udělal linku zajímavou, tak pak mám samozřejmě zájem v ní pokračovat, ne skočit za oceán a věnovat dvacet minut čtení děje v úplně jiném tempu a stádiu vývoje. :) Co se týče změny chování u C, což je docela kritizované, tak to mě oslovilo snad nejvíce ze změn mezi díly. Její dřívější vystupování (humor, popichování, spratkovství) mi připadalo hrubé a často dost hloupé, reakce na něj nereálné a příliš romantické/naivní. Nový růst hlavní postavy tedy vítám, humor jí do jisté míry zůstal, ale už se nechová tak mimo mísu. Celý díl působil o kus reálněji, promyšleněji a celistvěji.... celý text

Pedagogická encyklopedie 2009, Jan Průcha

Obrovská kniha s naprosto vším, na co člověk při studiu narazí. Pojmy se jednoduše hledají a obsahově není nic příliš okleštěno. Každý pojem/téma čerpá z určité literatury, která je na konci kapitolky vždy rozepsána, takže se dá použít i jako zdroj dalších zdrojů.... celý text

Půlnoční koruna 2016, Sarah J. Maas

Zůstala jsem nepřesvědčená. První díl jako vytažený z wattpadu. Druhý díl byl malinko lepší, ale řekněme tak o 10-15%. Špatná korektura pokračuje, některé věty jsou vyloženě rušivé, spousta věcí je popsána tak nějak kostrbatě, že jsem si je představila úplně jinak nebo vůbec (i po opětovném přečtení pasáže). V první polovině jsem měla problém rozlišovat, která postava je zrovna vypravěčem, jelikož všechny tři měly stejné toky myšlenek, stejné tempo, styl a po každé sebemenší nepříjemnosti si pomyslely "nejradši bych mu dal pěstí do oka" a různé variace tohoto prohlášení...z toho mi krvácely oči. Něco jako Naslouchačovo "do prasečí řitě" :) Spousta detailů taky nedávala smysl - bují ve městě povstání, jde o čas, vyšle na ně nejlepší vražedkyni... a dostane měsíc? Celý měsíc, který obhájí pouhým "je dobře střežený"... Další věc, na hradě je zase příšerka, o které ví pouze C, ale nikomu to neřekne, i když je očividně smrtící. Pak Chaol nezmíní, že princezně hrozí nebezpečí, a je to konec světa...Sama není sdílná (a to tak, že vůbec) a ostatní ukřižuje za malé zamlčení. A našlo by se pár dalších případů nepravděpodobných reakcí a nekonzistentního chování (obelhala Archera, myslitele a mistra podvodníka, svým dokonalým hereckým nadáním během pěti vteřin, aniž by pojal podezření; plán s únosem byl trochu postavený na hlavu...). ALE! Abych nebyla tak negativní, tak autorka má zvláštní nadání popisovat bestie a stvůry způsobem, který přesně kopíruje mé největší noční můry - něco vás sleduje ze stínu a vy si toho všimnete, až jste příliš blízko; něco je těsně za dveřmi, kam nahlížíte jen dírkou nebo škvírou, zvířecí zvuky lidských postav, honičky v katakombách...no, to zvládla upřímně moc hezky. A obecně její svět není vůbec špatný, zajímavé byly rodokmeny, různé druhy bytostí, druhy magií a mocí, říší a portálů. Oceňuji, že autorka nenasypala všechno v úvodní kapitole, ale dávkuje to až nevídaně opatrně, takže vlastně pořád nic moc nevíme, ale tušíme s každým dílem o trochu víc. Závěr knihy byl výborný, diametrálně lepší než zbytek. Pokud Maas něco umí, tak vybruslit z nepřesvědčivého podání a zanechat za poslední stránkou nutkavou potřebu číst dál.... celý text

Umění ilustrace - Vizuální myšlení 2010, Mark Wigan

Kniha má své kouzlo převážně v částech s rozhovory a inspiračními zdroji. Něco shrnuje i z historie, ale to mi přišlo sepsané trochu za běhu, jsou knihy, které k tomu přistupují s větším nadšením a citem. Autor napříč knihou připomíná, že na ilustraci není návod, navzdory tomu se o něj do jisté míry pokouší - nabízí nástroje, postupy, techniky, směry a styly, tisk... Z této série jsem četla bezmála vše, abych měla podklady pro své závěrečné práce, ale sdílený koncept knih mi moc nesedí, je to pro mě neucelená berlička, která shrnuje pár desítek inspiračních zdrojů a povrchně zmiňuje, že se to řemeslo nějak dělá, hodí pár pojmů a je konec. Jsou knihy přístupnější, návodnější, odbornější i ucelenější, proto mi tyto připadají zbytečné.... celý text

Paní jezera 2022, Andrzej Sapkowski

Dokonalý závěr. V předchozích dílech ságy jsem se občas přistihla, že neposlouchám (audioknížku) a na vývoji děje mi v některých směrech vůbec nezáleží. V tomto díle jsem ani nedýchala, s pečlivostí jsem nasávala každé slovo. Mělo to jiný náboj. Taky zde bylo více krve, otevřeně popsané brutality, smutek a bezmoc. Válka a poválečná společnost byla popsána bez naivity, bez slunečné budoucnosti, tak odporně a detailně, že jsem klopila oči a odvracela pohled. Na druhou stranu se občas objevily momenty lidskosti, v té hrůze tak nečekané, až mě to hnalo do slz. Nejsilnějším momentem pro mě byla část s krajícem chleba, kdy se jen krátce a beze slov, přesto hmatatelně, prokreslila bída, utrpení a zbytečnost vší té nenávisti. Závěr jsem nečekala, nějak jsem věřila, že to skončí hepáčem, když autor dříve nastínil, že budou mít svatbu, všichni živí a zdraví. Tohle byl zvrat, kterému jsem do poslední vteřiny nevěřila. Pokaždé, když píši své dojmy k této sérii, pan Sapkowski na to kouká z kolečka vpravo... a já si říkám...takový normální a obyčejný pán, jak ze sebe dokázal vydolovat tolik citu, myšlenek, postřehů? Jak dokázal sepsat tolik rozmanitých postav, aniž by ztratily na uvěřitelnosti? Záhada. Obdiv.... celý text

Deště Maierniggu 2022, Klára Goldstein

Nebudu hodnotit hvězdami, jelikož jsem se nepochybně přehmátla při výběru. Obálka mé oblíbené designérky mě zaujala, náhodně vybraná strana mě nadchla. Přečetla jsem polovinu a nechytám se. Sice jsem věděla, že jde o náročnější poezii, ale tohle bylo pro mě příliš neuchopitelné. Velká slova bez zjevné spojitosti, vír pojmů a záblesky dojmů, ponor do čistého básnictví, který jsem neuměla ocenit. Pokud četbu zvažujete, doporučím přečíst si recenzi tady na DK, už prvních pár slov vám jistě napoví, zda je to něco pro vás.... celý text

Atlas poetické zoologie 2019, Emmanuelle Pouydebat

Kniha je přesně tím formátem, který mě tolik fascinuje. Je to atlas zvířat velmi zajímavě tematizovaný, krásně ilustrovaný a stylizovaný, knížka je moc pěkně fyzicky zpracována. Texty byly poměrně krátké a nenáročné (takže i pro mladší čtenáře), doslova napěchované zajímavostmi a podané až úsměvně nadšeně. Jediné, co mi trochu vadilo, byla sazba textu podle neflexibilní šablony - velmi často se vynechávala jedna celá stránka, protože byl text o něco kratší než ostatní a velký bílý prostor bil do očí. Ale to je problémem celé série těchto atlasů, kdy se volná místa nechávají být, přitom by se tam tak pěkně dala vložit doprovodná ilustrace.... celý text

Bílá nemoc 2022, Karel Čapek

Zatím nejlepší divadelní hra, kterou jsem četla. Nejvíc mě ohromilo, jak umí Čapek gradovat děj, tak nějak přirozeně, až to člověka pohltí. Konec mě oslovil nejvíce z jeho her (navzdory obecné kvalitě a údernosti jeho zakončení), téma bylo navíc taky docela aktuální a určitě bude i v budoucnu, protože se jen potvrzuje, že lidé se nemění ani po tolika letech, reakce na nemoc je stejná tehdy a dnes. Stejně tak mocenské vlivy, které takové katastrofy provází se jakoby podle vzoru opakují. Nejzajímavější částí byla nejspíš rozprava někde na začátku, kdy se obyčejná rodina baví o propuknutí nemoci, jak je ovlivňují novinové články, jak vnímají nakažené sousedy, jak si chrání jen své zdraví a své živobytí a naprosto lhostejně k ostatním souhlasí s radikálními cestami, jak nemoc pokořit - izolační tábory pro nemocné atd. OTEC (čte noviny): Zase článek o té nemoci! Kdyby už s tím dali pokoj! Člověk má dost svých starostí za celý den OTEC: Že je to humbuk, to malomocenství. Sem tam nějaký případ, a noviny z toho hned dělají senzaci. A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc. OTEC: Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi. Jak se na někom ukáže bílá nemoc, pryč s ním!... celý text

Věž vlaštovky 2022, Andrzej Sapkowski

Výborný díl, úžasný konec, na který jsem hrozně dlouho čekala. Autor tak krásně pracuje s prostředím, že mám pocit, že tam jsem s nimi, a zná takové nuance, že je jasné, že si s přírodou rozumí - třeba scény s ledem...někteří autoři s tím pracují tak nějak prvoplánově a nekreativně, ale tady, ve finální scéně, to byla úplná poezie a dokonalost.... celý text