Koupit knihy

Vítězslav Nezval

Robert David pseudonym

česká, 1900 - 1958

Nahrávám...
TIP: Jakmile váš oblíbený autor vydá novou knihu, upozorníme vás!

Populární knihy

/ všech 165 knih

Komentáře (12)

jadran
20.11.2021

Timelady se tady zamýšlí nad Nezvalem ve vazbě na celou jeho tvorbu a zejména ve vztahu k jeho postojům během padesátých let. Myslím, že je to správné a měli bychom to dělat maximálně objektivně a nějak tak u všech stejně. A ne dát na stejnou hromadu Nezvalovou poválečnou poezii a angažovanou tvorbu převraceče kabátů Pavla Kohouta. A nebo to udělejme. Ale pak na tu hromadu přidejme i onu meziválečnou tvorbu u Nezvala a konjunkturální "veledíla" od filmových scénářů typu Zítra se bude tančit všude až po Konec dlouhých prázdnin nebo (najednou) Hvězdnou hodinu vrahů u Kohouta. A vzpomeňme si i na další levicově orientované literáty, třeba zrovna Ivan Olbrachta. Jeho život a tvorba byly snad ještě rozporuplnější, než u Drdy, o Nezvalovi ani nemluvě. Nezval i Olbracht byli členy KSČ už v dobách první republiky. Pronikavě vnímali negativa tehdejší doby, přesto ale oba dva patřili do oné sedmy, která byla v roce 1929 z KSČ vyloučena pro ostrý nesouhlas s její novou "stalinistickou" politikou. Později se sice oba vrátili (a nejen oni), ale na lidi typu Kohouta nebo třeba Uhdeho neměli ani náhodou. A i když si vezmu Olbrachtovo dílo, tak je tady na jedné straně Áňa proletářka a na druhé straně třeba O smutných očích Hany Karadžičové. Drda komunista "čistil" spisovatelskou obec od katolických básníků, o kterých si ale myslím taky svoje, ale napsal jedno z nejsilnějších děl odehrávajících se za druhé světové války - Němou barikádu, skvělé Městečko na dlani a řadu skvostných pohádek. A v době, kdy Kohoutové vyděšeně sledovali, kam se dostal jejich socialismus s lidskou tváří, který pro ně měl být jenom ideologickým žebříkem na absolutní vrchol, Drda prozřel a vyjádřil se tak, jak by to Kohout a spol. nedokázali, ani kdyby se rozkrájeli. Spousta umělců a intelektuálů během svého života selhala, ať už společensky nebo třeba jenom lidsky. Přestaneme poslouchat Beethovenovu geniální hudbu, protože to, jak se zachoval k ženě, kterou přivedl do jiného stavu je nejen hluboce nemorální, ale i lidsky zcela nepochopitelné? Pro ty, kteří nevědí, o čem píšu, tedy doplním to, co víme díky testům DNA poměrně nově. Ona ženu přivedl do jiného stavu, stačil jí včas provdat za svého bratra (prostě to nebyla ta "nesmrtelná milenka" z nejvyšších aristokratických kruhů). Chlapce, který se narodil označoval za svého synovce. Pak ale matce soudní cestou synka sebral a synovce-syna vychovával tak, že ho dokonce dohnal k pokusu o sebevraždu. A nebo mu budeme pořád dokola vyčítat, že označil prvního moderního diktátora a tvůrce totality jako hrom - Napoleona - za největšího člověka své doby a ze svého zaslepeného obdivu prozřel až ve chvíli, když se tento Osvoboditel lidstva a demokrat každým coulem s okázalou pompou nechal konkurovat císařem? Jen menšina z oné galerie velkých postav kultury a veřejného života byla celoživotně bez výrazných úletů a škobrtnutí. Mendelssohnů, a abychom zůstali u literatury, Čapků či Remarqueů byla výrazná menšina, byly to spíše výjimky. Politické či jiné postoje poznávejme, ale čím déle jsme časově vzdáleni od doby, kdy svá díla tvořili, soustřeďme se na jejich kvalitu a obsah. Takže, prosím, berme Nezvalovo (a nejen jeho) dílo samo o sobě jako součást něčeho obecnějšího, kde se spojují kultura a paměť. A berme to tak, jak to je napsáno v jeho snad nejdojemnější básni Sbohem a šateček. Já tam nevnímám jenom onu milostnou složku. Ono: ...a kdybychom si schůzku, možná že nepřijdem, přijde jiný host." - pro mě to znamená, že člověk se neustále mění a vyvíjí a jeho cesta nikdy není jako rovná široká dálnice někde na středozápadě USA, ale spíš jako klikatá cesta třeba Kokořínským údolím. Odpusťme Nezvalovi Jeho Zpěv míru nebo Dnes ještě vyjde slunce nad Atlantidou, ale nikdy nezapomeňme na Edisona nebo zrovna Sbohem a šáteček.

Artep071
02.08.2020

Má srdeční záležitost je 100 sonetů ...
.....
Nás osud nikdy nerozdvojí.
Jsme do věčnosti spojeni.
Já mám tvou lásku, ty máš moji
a nic na tom se nezmění.
........

Kuža007
21.10.2019

Vítězslav Nezval byl skvělý spisovatel. Měl krásné básně. Byl levicově orientovaný. A každý ho musí mít rád anebo ho alespoň znát z těch to krásných veršů

Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu...

intelektuálka
21.07.2017

V. Nezval je poetik, který žil poblíž rodiště mé mámy. Byl milovník života, ale jeho básně jsou idylické.

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva.
Rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil.
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, kalná, tmavá.
Jak dobře to znám, žiji na břehu řeky Svratky... Pro mě nádhera a nostalgie.

mora.nocna
19.08.2016

priznam sa, ze poezii moc nerozumiem, pre mna je nezval hlavne jeho prozaicke diela . valerie a tyden divu je moja najmilovanejsia kniha (a film) vobec

Jaruš7
04.05.2016

Mám ráda jeho verše, ale to co mě na jeho díle přímo okouzlilo je zveršovaná hra Tři mušketýři, z LP desky ji znám nazpaměť, patří k mým sbírkový klenotům.

Bonda
28.01.2016

Pro mě je básník rozkoše, která pramení z bezprostředních smyslových vjemů (nebo jejich sugestivně vyvolané představy), ale je radostí duševní. Smyslově-duševní rozkošník.

Sklenice vody na stole
Zahradou letí andělé
Toť námořnický límec Žanin

Stačí tři verše a vidím sklenici vody v prozářené, tiché, bezpečné domácí zahradě, těším se a dojímám v zázračně zpřítomněné atmosféře vody, vzduchu, volnosti, letního rána a zabezpečeného, i když vždycky kapku ohroženého dívčího dětství. Atmosféra, o které se dá donekonečna snít a která má v sobě dálku i napětí. Rozkošnická poetická slast.

timelady
17.06.2016

Už delší dobu zvažuji, zda-li mám Nezvala zařadit mezi mé oblíbené autory či nikoliv. Jeho milostná poezie je opravdu kouzelná a něžná, Abeceda je krásné poetistické dílo a veršovaná verze Manon Lescaut mě opravdu nadchla (dokonce to ve mně vyvolalo touhu začít číst dramata, která jsem do té doby vesele bojkotovala).
Ale ani to, že jeho verše považuji za jeden ze skvostů české literatury, mě nezbavuje nevole, kterou ve mně vyvolávají díla, jenž psal v padesátých letech (a na rovinu - Na břehu řeky Svratky považuji za natolik absurdní, že při její četbě či poslouchání recitovaném projevu nemohu jednak jinak než se smát).
Nicméně když přivřu obě oči a tyto "menší" Nezvalovy přešlapy vypustím, tak musím říct, že je jeho poezie opravdu skvostná a jeho milostné verše mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.

1