J.P.S. přečtené 159

Liščí děti 2016, Paul Tobin

Za mě rozhodně lepší než první díl. Jde o komiksové zpracování části příběhu z knihy "Bouřková sezóna", konkrétně části, kde se Geralt za doprovodu trpaslíka Addaria Bacha plaví na říční lodi, jejíž posádka unesla mládě Aguary, která začne pořádat hon. Oproti knižní předloze je tady několik rozdílů: Není zde provázanost s dějovou linkou v Keracku, Geralt má oba své meče, přibydou nové postavy i nové nestvůry (zejméma vodní babice jsou opravdu masakrózní - brrr!!! :))) Příjemná oddychovka, kteoru fanoušci zaklínačovské série jistě docení.... celý text

Skleněný dům 2015, Paul Tobin

Zajímavý nápad, ale na můj vkus byl příběh až příliš abstraktní (i když ne tak moc jako v poslendím díle blednoucí vzpomínky). Do stylu zaklínačovského světa mi tenhle sty příběhu moc nepasuje. Spíš mi přijde, že postava Geralta z Rivie zde jen byla využita k projití strašidelného domu, jímž stejným způsobem mohl projít v zásadě kdokoliv jiný...... celý text

Blednoucí vzpomínky 2021, Bartosz Sztybor

Pochvalu dávám za krásné ilustrace, které navozují temnou atmosféru a do zaklínačovského světa se dost hodí. Ty se opravdu povedly. Co se bohužel vůbec nepovedlo, je samotný příběh. A to přitom na začátku vypadal tak nadějně... Bohužel, těch skoků v čase propojených se vzájemně se přebíjejícími iluzemi je tam prostě příliš. Zkrátka přeabstaktizováno, přeiluzováno, přepocitováno... po dočtení jsem nevěděl, co si o tom mám vlastně myslet. Jak čtu příspěvky níže, spousta čtenářů naopak strukturu příběhu oceňuje, což je samozřejmě dobře, každému sedne něco jiného. Já to bohužel docenit neumím. Za mě jedno velké zklámání, z dosavadní komiksové série jednoznačně nejhorší díl.... celý text

Dějiny psané Římem 1995, Vojtech Zamarovský

Jak už napsali mnozí hodnotitelé přede mnou, největším benefitem této knihy je opravdu mimořádná ČTIVOST. Přestože má na první pohled jakoby "učebnicový" formát, patří jí zcela oprávněně titul populárně-naučná. Pravda, kniha nejde do úplných podrobností, každého fanouška antiky jistě napadne řada hlubších děl, nicméně jako základní přehled o klíčových událostech římských dějin je více než dostačující, a zejména má velký potenciál nadchnout i čtenáře, který se dějiny starého Říma dosud nezajímal. Za velké plus považuji paralely k moderní době. V této souvislosti mnozí hodnotící zdůrazňují, že autor někdy nezastírá nadšení komunismem a neváhá citovat z Marxe. Je možné, že ve starších vydáních tomu tak bylo, nicméně vydání z roku 1995 (včetně audioknihy načtené Pavlem Soukupem) je od tohoto zřejmě už očištěno, protože já tento pocit neměl. Je-li např. v kapitole 8 citováno, co Marx napsal o římských proletářích, pak tuhle odbočku chápu spíše jako paralelu s problémy v časech překotných společenských změch, na které bylo 2. stol př. nl . v Římě podobně bohaté jako 19. století v Evropě (čili nehledal bych v tom vysloveně adorování Marxe). Naopak, v jiných částech knihy nalézám na svou dobu docela odvážná přirovnání, u kterých se skoro divím, že v době prvního vydání prošla. Například v kapitole 12 o počínající krizi v době vlády Severovců jsou uváděna (velmi přiléhavá) srovnání z moderní ekonomie, autor dokonce natvrdo říká, že znehodnocení měny v každém dějiném období přineslo problém (napsat toto v době, kdy lidé ještě pamatovali drastickou finanční reformu prezdienta Novotného, to chtělo docela odvahu). Nebo v kapitole 13 vylíčené poměry v době vlády Konstantinovců: "Lid dostával své příděly chleba a občas i vína, měl své lázně a hry, práci si také našel, jestliže o ni stál, a o veřejné věci se nestaral. Nobilita - také už ne římská - považovala za nejvyšší politickou ctnost poslušnost a změnila službu státu za přisluhování císaři. Když jí plynuly výhody z odchodu na východ, bez váhání jich využila" (publikovat tahle slova v době normalizace bylo také docela odvážné). Ale možná je to opravdu dáno tím, že jsem měl k dispozici pozdější vydání (proto nemohu srovnat s prvním vydáním, které zde zmiňují někteří hodnotící).... celý text

Markéta Lazarová 2008, Vladislav Vančura

Toto dílo bych shrnul následovně: Krásný a hluboký příběh, leč podaný naprosto kostrbatým a nestravitelným jazykem. Vím, že právě jazyková hodnota je v souvislosti s touto knihou nejvíce vyzdvihována a již v době prvního vydání byla velmi oceňována. Jenže já asi bohužel ještě nedozrál k tomu, abych Vančurovskou češtinu docenil. Dle mého (čistě subjektivního) názoru právě jazyk, jímž je kniha napsána, neskutečně sráží úroveň jinak velmi zajímavého příběhu. Ten se totiž opravdu povedl, prostřednictvím příslušníků dvou znesvářených zemanských rodů, které se živí loupežemi a drancováním, je velmi dobře vylíčena syrovost středověkého života. Ale ten způsob podání je prostě utrpení! Být týž příběh napsán "normálním" jazykem (či dokonce ve stylu příběhů Stein&Barbarič od J. Červeňáka), tak tleskám jako malé děcko a bez váhání hodnotím plným počtem hvězd. V tomto případě si však autor svůj kvalitní námět totálně pohřbil jazykovou rozbředlostí, díky které je jeho dílo na samé hraně čitelnosti. Přečteno opravdu s vypětím všech sil, celkový dojem spíše negativní (2* dávám čistě za příběh a úctu ke klasice). ….literární kritici mi snad prominou, ale opravdu nikdy nepochopím, jak něco takového může být dáváno za příklad literárního jazyka vysoké hodnoty. (velmi zajímavý komentář od maki6607 - takto jsem nad tím nepřemýšlel... ale nějak si nejsem jistý, jestli takto nad tím přemýšlel i sám autor :)))... celý text

S příchutí Jesenicka 2000, Tomáš Knopp

Tato kniha potěší především ty, kteří mají k Jesenicku hlubší vztah, který není omezen jen na jednorázové návštěvy zdejších hor v době turistické sezóny. Kniha je rozdělena na dvě relativně samostatné části. První část je určena spíše dětem, neboť obsahuje převyprávěné pohádky a pověsti, které jsou spjaty s konkrétními místy na Jesenicku a které se dochovaly z vyprávění původních (sudeto)německých obyvatel. Často jde o variace klasických pohádek známých i z jiných národů, najdeme zde však i několik zcela originálních kousků, jako např. tu o bezhlavém Švédovi, nebo tu o čarodějnici z opuštěné hájovny (poslední zmiňovaná je horor jak řemen! :)) Druhá část je určena spíše dospělým. Obsahuje převyprávěné příbehy skutečných lidí, kteří na Jesenicku skutečně žili, avšak ve velmi pohnutých dobách. Dočteme se například o lásce českého úředníka k místní německé dívce, kterou její (němečtí) sousedé zavrhují za to, že si začala s Čechem a jejich dítě označují za českého parchanta, nicméně po válce jí noví (čeští) obyvatelé pro změnu zavrhují jen za to, že je Němka a že si vzala Čecha jen aby se vyhnula odsunu. Dočteme se také o trpkém osudu německo-židovské rodiny, která před Hitlerem uprchla do Československa, neboť počítali s tím, že se v pohraničních oblastech domluví svým rodným jazykem, aniž by tušili o sílícím henleinovském hnutí. Nebo se dočteme o tom, kterak kolektivizace v padesátých letech zničila sny nově příchozích českých obyvatel o tom, že budou hospodařit na svém (aneb: "Předsedo, vám se nelíbí, že chodím bosky ? Když už jste nás nahnali do kolchozu, tak ať teda všichni vypadáme jako v Rusku! Tam přece taky těžko potkáte kolchozníka v botách!" .... a tak kulak Horáček dostal 15 let natvrdo... ). Závěrečné příběhy jsou již podstatně odlehčenější a jsou laděné spíše humorně. Velmi příjemné čtení, speciálně druhá část, za kterou dávám plný počet.... celý text

Modrá štola a jiné pověsti z hor na severu 1985, Oldřich Šuleř

Předně si dovolím opravit mylnou informaci od čtenáře VladimirTetur: Pověsti z této knížky nejsou z Valašska, nýbrž z moravsko-slezského pomezí, zejména z Jesenicka a Šumperska. K pověstem z této knížky mám osobní vztah, neboť se týkají regionu, v němž jsem strávil své dětství a velmi dobře znám i většinu míst, kde se jednotlivé příběhy odehrávají. Poprvé jsem ji přečetl jako devítiletý, některé pověsti mi tehdy přišly i docela strašidelné (třeba ty o Mechovém jezírku a pastýři Gillovi), nebo i docela drsné (zejména ty o zbloudilých Švédech v době třicetileté války). Rozhodně se ale není třeba obávat, že by tato knížka nebyla vhodná pro děti, naopak, je v ní celkem dobře vyvážená směsice napětí a tajemna. Navíc pověsti jsou převyprávěné a oproti originálním předlohám (které jsem měl také možnost poznat) jsou dost zjemnělé. Musím však ubrat hvězdičku za faktografické dodatky, v nichž je v souvislosti s historickým vývojem regionu zcela nesmyslně zdůrazňován vliv slovanského živlu, což je přinejmenším přitažené za vlasy. V kraji, kde od 13. století až do roku 1945 převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, se logicky i pověsti, folklór a vůbec lidová slovenost přirozeně vyvíjely v jazyce zdejších obyvatel, což byla slezská němčina (ať se nám to líbí nebo ne, až do první poloviny 20. století v tamním kraji ovládal češtinu jen málokdo...). Navíc si myslím, že v knize určené primárně dětem jsou tyhle dodatky poněkud zbytečné, i když chápu, že na to mohla mít vliv doba vydání....... celý text

Caesarovy legie 2015, Jiří Kovařík

Z celé série "Římské války" zahrnuje tento díl časově nejkratší období čítající jen necelých dvacet let (ostatní díly mají přesah nejméně jedno století), přesto jde paradoxně o nejobjemnější svazek. Je to dáno mj. i tím, že jde o jedno z nejlépe zmapovaných období římských dějin, neboť narozdíl od jiných období nejsme odkázáni jen na zprostředkované zápisy antických letopisců (Seutonius, Tacitus, Dio Cassius...), ale máme zprávy od samotného aktéra událostí – Gaia Iulia Caseara, jehož válečným tažením se tento díl takřka výhradně věnuje (jedinou výjimkou je první část popisující Crassovo fiasko u Karrh) a z jehož Zápisků o válce galské a občanské velmi hojně čerpá. Caesar byl bezesporu mimořádnou osobností, i když charakterově byl zřejmě dost narcistní povahy, a nepochybně i dost manipulativní, čehož mistrně využil při přebírání moci. V této knize se však dočteme především o jeho vojenských úspěších, jež jsou skutečně ohromující. Nejvíce oceňuji podrobné vylíčení válek v Galii, což je část Caesarovy politicko-vojenské kariéry, která mě vždy velmi zajímala, ale která zároveň bývá v jiných dílech občas upozaďována na úkor jiných období jeho života (holt románek s Kleopatrou či atentát na foru bude pro literární a filmové tvůrce asi vždy větším lákadlem než řežba s Galy : )). V souvislosti s čtením této knihy (konkrétně druhé části o galských vlakách) mi rovněž došlo, na jak reálném historickém pozadí jsou vystaveny komiksové příběhy o Asterixovi. Například jsem se dozvěděl, že náčelník Cassivelaunus, který se objevil na začátku příběhu „Asterix v Británii“, byl skutečně žijící postavou! A také jsem po mnoha letech pochopil, proč se v příběhu „Asterix a slavný štít“ galští náčelníci vždycky tak hněvali, když se jich někdo dotázal "kde je Alesia?" : )) A poslední překvapení: Reálný základ mají i hlavní protagonisté z TV série „Řím“ od HBO Titus Pullo a Lucius Vorenus (legionáři těchto jmen byli zaznamenáni samotným Caesarem v souvislosti se střetnutím s kmenem Nerviů v roce 53 př. Kr.). Kniha, kterou mohu doporučit všem milovníkům římské historie.... celý text

Bivoj běsobijce 2008, Juraj Červenák

Klasické postavy ze starých pověstí českých (Bivoj, Kazi, Teta, Libuše Přemysl, Ctirad, Šárka, Vlasta) převedeny do žánru historické fantasy. Bivoj je klasický archetyp válečníka, Krokovy dcery jako čarodějky vládnoucí živly (Kazi-země, Teta-vzduch, Libuše-voda), postavy z dívčí války (Vlasta, Šárka, Mlada) jako bojové rusalky, kanec z Kavčí hory jako čaroději ovládaný běs. Rod Zličanů jako nesmiřitelný nepřítel ovládaný čaroději s avarskou krví. Rozhodně skvěle využitý potenciál staroslovanské mytologie. Proč nakonec dávám relativně nízké hodnocení? Přestože téma je skvělé, tak ústřední zápletka mi prostě nějak nesedla. Žádného z hrdinů či hrdinek jsem si vysloveně neoblíbil, chrakterově mě nejvíce zaujal "záporák" Wulfhart. Nevím proč, ale děj mi přišel hrozně předvídatelný, až příliš často jsem při čtení odhadl, k čemu dojde o 2-3 stránky dál. Přestože popisy klíčových scén jsou velmi akční a příběh je celkově dost dobdroužný, tak jsem se do něj nějak nedokázal ponořit tak, jak u jiných Červeňákových knih (např. série o Bathorym + série Stein/Barbarič, které hodnotím výrazněji výše). Možná je to dáno tím, že narozdíl od jiných historických období nejsou staří Slované tak úplně můj "šálek kávy", což samozřejmě není chyba autora, který danou látku řemeslně zpracoval velice pěkně. Další díl "Válečník" si nechám na později.... celý text

Bivoj 2016, Juraj Červenák

Komiksová Kytice 2016, Karel Jaromír Erben

Tak tohle je něco pro fajnšmekry! Já si klasické příběhy z Kytice K. J Erbena v komiksové formě velice užil. Jde však o dílo více ilustrátorů, jejichž úroveň se dost liší. Za nejzdařilejší považuji jednoznačně komiksovou podobu Svatební košile (horor jak víno a hlavní hrdinka fakt kočka :)). Velice zdařilé jsou i Poklad (netradiční zasazení do prostředí války), Vrba (netradiční zasazení do současnosti), Holoubek (překrásné ilustrace, z nichž melancholie doslova čiší) a Zlatý kolovrat (tady není nouze o krev ). Naopak mě docela zklamalo zpracování Vodníka a Polednice, jejichž forma je spíše karikaturou, ale to je už otázka vkusu. Myslím, že forma jako je tahle je idální k tomu, aby se s Erbenovou klasikou seznámili například školáci z druhého stupně ZŠ či středních škol.... celý text

Babišovo Palermo I 2021, Jaroslav Kmenta

Za prvé chci pochválit styl psaní a členění kapitol. Od pana Kmenty jsem už četl více knížek, ale tato „odsýpala“ snad nejlépe. Oproti jiným knížkám téhož autora (triologie o Mrázkovi, Rudý Zeman…) jsem se méně ztrácel v popisovaných vazbách a nějak lépe se orientoval. Je vidět, že autor je zase o něco víc vypsaný a že předkládané informace i navzdory jejich rozsahu umí lépe dávkovat. Největší pochvala samozřejmě směřuje k vlastnímu obsahu, za kterým je opět velký kus poctivé investigativní novinařiny. Za vůbec nejhodnotnější považuji zhruba první třetinu mapující osobní zážitky lidí, kteří kdysi do ANO vstoupili a na vlastní kůži zažili vnitřní fungování (klobouk dolů za jejich sebereflexi a ochotu mluvit!). Právě tady jde nejlépe vidět, oč Andreji Babišovi od samého počátku šlo, a že to v žádném případě není blaho občanů této země. Autor v této souvislosti velmi trefně přirovnává hnutí ANO k předraženým hrncům z předváděcích akcí. Výborná (byť žaludek obracející) je také poslední třetina, ve které je podrobně a konkrétně popsáno, které subjekty z koncernu AGROFERT čerpají státní podporu či evropské dotace a v jakém rozsahu (např. se přesně dozvíte, jak to přesně bylo s onou dotací na toastový chleba). Třebaže je tato kniha zaměřena hlavně na dění posledních sedmi let, pro dokreslení kontextu vás v nezbytném rozsahu seznámí i s činnostmi Andreje Babiše v dobách socialismu a ranného kapitalismu (aneb shrnutí předchozí knihy Boss Babiš v pár odstavcích). Pochválit musím i autorovu snahu vcítit se do voličů hnutí ANO, jejichž rozhořčení nad výsledky minulých vlád je zcela oprávněné. Pokud bych měl zmínit nějaké negativum, tak snad jedině to, že knihy tohoto druhu přesvědčí hlavně ty, kteří jsou již dávno přesvědčení… Což je vlastně na tom to nejsmutnější. Po dočtení se mě zmocnil velmi pesimistický pocit, že je jen otázkou pár let, než to u nás bude jako v orbánovském Maďarsku (není otázka zda, ale kdy…). Nicméně autor v závěru předkládá optimistickou vizi, tak budu naivně doufat, že má možná pravdu… Za mě dosud nejlepší kniha od pana Kmenty... celý text

Pod císařským praporem: Historie habsburské armády 1526-1918 2004, Jiří Pernes

Zcela souhlasím s předchozími komentáři. Jde o ucelené shrnutí dějin armády habsburské monarchie, která byla zároveň armádou "naší". Skutečně jiný obraz císařské armády, než jaký si odnesete např. ze Švejka. Je s podivem, že různí národovci (od Jiráska až po ty současné) si v souvislosti s českou vojenskou tradicí všímají především husitů. Přitom třeba taková "vojna s Turkem" nebylo nic jiného než zastavení islámské expanze do Evropy, které se ve velkém zúčastnili i vojáci a důstojníci původem z Českých zemí. Přesto v souvislosti s národovectvím častěji uvidíte symbol kalicha a pod ním vidláka s cepem (přitom třeba císařský kyrysník svírající useknutou hlavou sultánova janičáře by byl naprosto cool motiv:)). A třeba takový Zdeněk Kašpar Kaplíř (=jeden z velitelů Vídně obléhané Turky) nebo o dvě století později žijící maršál Josef Václav Radecký nebyli o nic menší vojevůdcovské talenty než tolik opěvovaný Žižka. Nehledě na to, že jeden i druhý byli z dnešního pohledu nepochybně vzdělanější a kultivovanější než jednooký lapka z 15. století.... V našem národoveckém povědomí je holt uniforma císařské armády zkrátka podvědomě vnímána jako "špatná strana". Přitom právě příslušnosti k někdejšímu rakouskému mocnářství můžeme být vděčni nejen za to, že na našem území nikdy nevládl půlměsíc (narozdíl od Uher či zemí Balkánu), ale paradoxně i za zachování češtiny, neboť v případě příslušnosti našich zemí k militantnímu Prusku by bylo sotva představitelné něco jako národní obrození... Myslím, že právě zajímavé knihy jako tahle mohou pomoci tradiční jednostranný pohled dost změnit.... celý text

Evropa v plamenech (1652–1718) 2020, Jiří Kovařík

Musím se přiznat, že k přečtení této knížky mě ponoukl úplně jiný autor, a to Juraj Červeňák a jeho sága o kapitánu Bathorym, což je historická fantasy v prostředí habsbursko-tureckýh válek. Když jsem zjistil, že Jiří Kovařík (od něhož jsem dosud četl knihy věnující se zcela jiným obdobím vojenské historie) napsal publikaci věnující se mj. době a prostředí, v němž se odehrával Červeňákův Bathory, neodolal jsem, a tak jsem si nechal k narozeninám nechal nadělit Evropu v plamenech od pana Kovaříka. A s uspokojením můžu prohlásit, že jsem našel to, co jsem hledal. Dočetl jsem se, jak to ve skutečosti bylo s pádem Nových zámků nebo-li Ujváru, jemuž se věnovaly poslední dva díly bathoriovské ságy - a můžu pochvalně konstatovat, že Červeňákův fantasy román je více než historicky věrný (románové postavy jako Adam Forgáč, Locateli di Locatelo, kapitán Schlechtenthal, Nikola Zrínský či Fran Krsto Frankopan nejenže skutečně žily, ale jsou popsány i velmi věrohodně!). Podstatně podrobněji jsou však popsány události následující poté, ať už jde o bitvy u Levic či u St. Gotthard, navazující dvacetileté příměří a poté obnova osmanské invaze, která se zastavila až u Vídně, jejíž obklíčení i následné osvobození je popsáno naprosto famózně (slavný nájezd polských husarů na vezírův tábor nebyl tím rozhodujícím momentem, jak jsem si dosud chybně myslel, k osvobození Vídně přispěla zejména skvělá koordinace několika různorodých vojsk, ale také moudré potlačení ega všech zúčastněných velitelů, jmenovitě Jana Sobieského a Karla Lotrinského). A pak samozřejmě drtivá vítězství prince Evžena Savojského o desetiletí později, který osmanskou invazi zastavil jednou provždy a připravil Turkům u Zenty vůbec nejhorší porážku v jejich dějinách. Kniha nicméně mapuje i bojiště na opačné straně Evropy, kde "naše" (rozuměj císařská) vojska spolu s anglickými a holandskými zatápěla hrdé armádě Krále Slunce, která kromě géniů typu maršál de Vauban vyprodukovala i naprosté diletanty typu maršál Villars (který od dvojice Savojský-Malbourgh dostával pravidelně výprask). Pyšnou Francii v době tzv. Války o dědictví španělské nakonec před úplnou katastrofou zachránil člověk jménem D'Artagnan (překvapivě nejde o fiktivního hrdinu známého z Dumasova románu!). Velmi pěkně zpracovaný pohled na poněkud opomíjené období, které u nás kvůli Jiráskovi máme v povědomí jen jako dobu temna...... celý text

Pro Čechy je nebe nízko 2019, Mojmír Hampl

Na jednu stranu velmi zajímavá úvahová esej o české společnosti. Velmi dobře je vystihnutá část popisující všeobecnou nedůvěru a nezájem o veřejné dění, které autor vystihl přirovnáním, že Češi se často ve vlastní zemi chovají jako „černí pasažéři“. Za nejlepší část považuji poslední třetinu srovnávající Čechy s obyvateli jiných zemí, za všechno bych vyzdvihl zejména zdůraznění některých velmi podstatných (byť na první pohled nezřetelných) rozdílů mezi Čechy a Slováky, dále výborné vysvětlení, proč do Česka (ani jinam) není přenositelná tolik opěvovaná švýcarská neutralita, a konečně jak lidé v Česku neprávem přehlíží náklonost svých polských sousedů a neváží si spojenectví s anglo-americkým světem. Na druhou stranu mám velký problém s autorovým hodnocením vnitřních poměrů v Česku. Zde mám pocit, že autor vše až příliš posuzuje jen pohledem ekonomických statistik, ale zcela přehlíží rozměr sociální. Jakkoli samozřejmě nemohu zpochybnit autorovu ekonomickou erudici, tak se nemohu ubránit dojmu, že jde o hodnocení z pohledu zajištěné vyšší střední třídy, které mylně považuje za průměr a mylně je zobecňuje na celé Česko. Autorem zlehčovaná (až vysmívaná) opatrnost Čechů při nakládání s penězi a s tím spojený finanční konzervativismus (kde autor spatřuje podobnost s Němci a Rakušany) například vůbec nezohledňuje, že reálné příjmy mnoha českých domácností jsou velmi nízké a že opatrnost při nakládání s penězi pro mnoho Čechů (právě na rozdíl od Němců či Rakušanů) není volba, ale nutnost. V této souvislosti se autor až příliš ohání finančními statistikami o srovnávání příjmové chudoby, jejichž metodiky i závěry však již byly vyvráceny (zde bych autorovi doporučil seznámit se s meta-analýzami sociologa Daniela Prokopa). Za velmi smělé považuji autorovo prohlášení o tom, že exekuce ve skutečnosti nejsou problémem, aniž by v této souvislosti odkázal na nějaká tvrdší data (zajímalo by mě, jak by se autor jako ekonom vyjádřil k tomu, že dle údajů Exekutorské komory ČR se jen v roce 2019 exekuce týkaly skoro 8% české populace - dle mého laického názoru se jedná o poměrně značný zásah do potenciálu kupní síly i do výše daňových odvodů…). Autor samozřejmě připouští, že například stav bývalých Sudet je neútěšný, zároveň to však považuje za jakousi anomálii v rámci jinak bohatého Česka, což velmi ilustruje věta týkající se hodnocení Sudet: „Přitom to evidentní vizuální i hlubší podpovrchový problém je, což snad potvrdí každý, kdo s otevřenýma očima jezdí třeba jen v létě a v zimě na domácí hory“ (str. 156); což naznačuje, jakoby autor Sudety považoval za místo, kam normální Češi jen jezdí na hory, ale ne už za místo, kde normální Češi také trvale žijí a mají své starosti (zdalipak se zkusil autor zamyslet nad tím, jak obyvatel českého pohraničí, který rovněž cestuje s otevřenýma očima, hodnotí např. Prahu?) Celkový dojem: Úvahy zajímavé a čtivé, mnohdy inspirující, ale v mnoha bodech velmi nedotažené. Působí to na mě jako pohled městského liberála určený výhradně čtenářům z okruhu městských liberálů, nicméně lidé žijící mimo tuto sociální bublinu budou názory pana Hampla (byť obecně erudované) zřejmě vnímat jen jako hraběcí rady. Zájemcům tohoto žánru bych za sebe doporučil spíše Slepé Skvrny od již zmiňovaného sociologa Daniela Prokopa, v nichž jsou problémy Česka – včetně jejich porovnání se zahraničím – popsány mnohem realističtěji (a bohužel pesimističtěji).... celý text

Claudius bůh a jeho žena Messalina 1972, Robert Graves

Druhý díl se nese ve stejném duchu jako první - v rámci autobiografie císaře Claudia se kromě podrobného popisu poměrů na císařském dvoře a vztahů mezi členy rodiny čtenář dozví velmi mnoho i o všedním životě na počátku prvního století. Oproti prvnímu dílu je rozdíl ve vnímání událostí: Zatímco v předchozí knížce byl Claudius utlačovaným otloukánkem a musel čelit dominanci ostatních členů rodiny (kteří jím leckdy téměř opovrhovali), tak v tomto díle naopak jakožto "princeps" musí čelit podlézání a falešnému přátelství dvořanů (z nichž nejhorším spiklencem se nakonec ukáže jeho manželka Messalina). Zajímavý je též charakter judského krále Heroda Agrippy a speciálně obsah jeho korespondence s hlavním hrdinou, z jejíhož obsahu se dozvídáme, jak z pohledu tehdejších lidí vypadalo rodící se křesťanství. Skvělou částí je popis invaze do Británie, kde se kromě samotného průběhu tažení dozvídáme i spoustu o druidech a vůbec o životě tamních keltských kmenů. V hlavě mi utkvěla scéna, kdy z Afriky dovezení sloni vyplašili britské válečníky a následně proklestili legionářům cestu skrz hustý les (sice jsem se později v knize "Legie římského impéria" od J. Kovaříka dočetl, že při dobývání Británe k nasazení slonů ve skutečnosti nikdy nedošlo, ale čert to vem - do románu tohle patří! :))... celý text

Já, Claudius 2000, Robert Graves

Tato kniha ve mě před lety probudila zájem o období římského císařství. Autobiografie císaře Claudia je sice románovou fikcí, nicméně velmi věrnou a realistickou. Dovedu si představit, že vztahy mezi členy císařské rodiny i jejich chování se v realitě velmi blížily tomu, co je vylíčeno v knize. Pro Claudia coby člověka s tělesným postižením i vadou řeči muselo být psychicky náročné vyrůstat v prostředí zvnějšku "dokonalých" (leč vnitřně často zcela prohnilých) lidí z patricijské nobility. Příběh však není jen o intrikách v císařské rodině, jak se v souvislosti s touto knihou často zmiňuje. Při líčení životních zážitků budoucího císaře autor popisuje i reálie všedního římského života z počátku prvního století - např. dětské zásnuby, život v konkubinátu s propuštěnou otrokyní paralelně s oficiálním manželstvím s římskou občankou, vztah pánů k otrokům a jejich propouštění na svobodu v rámci tzv. pecullia, hry a gladiátorské zápasy, poměry v legionářském táboře i preotoriánské gardě, vztahy se sousedními národy (velmi mě potěšil popis bitvy v Teutoburském lese, o němž Claudius vyprávěl zprostředkovaně). Za mě jeden z nejlepších historických románů.... celý text

Attila, Bič Boží 2003, Thomas R. P. Mielke

Souhlasím s komentářem níže, kniha se nečte příliš snadno, byť se věnuje zajímavému období. Při čtení jsem měl pocit, jakoby se autor nemohl rozmyslet, zda bude psát historickou beletrii, nebo naučnou publikaci. Tématu zjevně rozumí, ale podání příběhu mu moc nešlo. Celkově spíše průměr a trochu zklamání. Budete-li chtít zajímavý a zároveň historicky věrný román, určitě se vyplátí sáhnout např. po Gravesovi či Sienkiewiczovi. (do druhého dílu se již pouštět nebudu)... celý text

Šílená Max 2021, Brenna Yovanoff

Upozornění: Znalost seriálové předlohy více-méně nutností, aneb čtenáři, který neviděl seriál, to asi mnoho neřekne. Naopak fanoušci seriálu si ale jistě přijdou na své (v tomto se ovšem pohled ostatních hodnotitelů od toho mého dost liší - viz např. příspěvek níže od _Káťa_ :)) Jde o prohloubení příběhu z pohledu Maxine Mayfield - jedné z hrdinek, která doplnila původní klukovskou partu. Popisuje se zde především její život před přestěhováním do Hawkinsu, který je poměrně syrovým příběhem dívky z rozvrácené rodiny, kde submisivní matku ovládá manipulativní otčím a tomu všemu dominuje násilnický nevlastní bratr Billy. Ten je zde mnohem větším záporňákem než ve filmu, naplno se zde odhaluje jeho psychopatická osobnost. Scény, které byly i v seriálu, jsou v knize vylíčeny spíše zkratkovitě. Právě onen "sci-fi" prvek je spíše upozaďován, naopak do popředí se dostává sociální drama v podobě příběhu dívky z rozvrácené rodiny.... celý text

Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku 2006, Viktor Suvorov (p)

Zcela se ztotožňuji s hodnocením, které psal níže Adapa, byť jsem přeci jen kritičtější. Kniha je bezpochyby velmi čtivá, ale je třeba ji brát opravdu s velkou rezervou a "fakta", na kterých kniha staví, se vyplatí si ověřovat (Suvorovem uváděná fakta totiž opravdu často nesedí, stačí googlit/wikipediovat). Kupříkladu závěry o tom, že poprava Tuchačevského a čistky v důstojnickém sboru na konci třicátých se nijak nedotkly kvalit Rudé armády a ta se mohla dál vesele připravovat na invazi do Evropy - tak to je naprostý nesmysl. Stalin byl samozřejmě arcilotr a nemějme pochyb o tom, že v jeho plánech byl i vývoz bolševismu za hranice SSSR, a to i násilnou cestou (viz obsazení části Polska, Pobaltí a Besarábie, útok na Finsko). Ale určitě se to nedá pojímat tak, že by Hitlerova invaze do SSSR byla obrannou válkou zahájenou doslova "za pět minut dvanáct" před sovětskou invazí do Evropy - to ani náhodou. Viktor Suvorov se v sovětské rozvědce nepochybně dobře vyučil manipulativním technikám a šíření dezinformací (v tomto je stejně zdatný jako Voloďa Putin), leč po svém přeběhnutí k Britům začal tuto dovednost využívat proti bývalému chlebodárci. Takže se snaží "deheroizovat" SSSR a jeho vliv na porážce Hitlera stůj co stůj, třeba i za cenu smyšlenek vydávaných za fakta. Jinak řečeno: Aby Suvorov demonstroval, že sovětský režim byl skutečně zločinný (což je samo o sobě pravda), tak neváhá část reálných faktů volně smíchávat s naprostými výmysly a výsledný koktejl pak prezentovat jako skutečnost. Přesně takto byla napsána i tahle kniha. Čili pokud bych měl vyzdvihnout největší přínos této knihy, tak to určitě není historie, ale vhled do psychologie v Rusku vycvičeného zpravodajce, jehož hlavní dovednost spočívá ve vytváření informací očerňujících protistranu bez ohledu na fakta (přesně totéž dnes úspěšně dělá Putin vůči Západu – jaká škoda, že svého času nepřeběhl stejně jako jeho bývalý kolega Suvorov…).... celý text