Claudius bůh a jeho žena Messalina

1 03. srpna

Krásná ukázka různých lidských charakterů, i když 1. díl se mi líbil víc.

21 09. dubna

Druhý díl se nese ve stejném duchu jako první - v rámci autobiografie císaře Claudia se kromě podrobného popisu poměrů na císařském dvoře a vztahů mezi členy rodiny čtenář dozví velmi mnoho i o všedním životě na počátku prvního století.

Oproti prvnímu dílu je rozdíl ve vnímání událostí: Zatímco v předchozí knížce byl Claudius utlačovaným otloukánkem a musel čelit dominanci ostatních členů rodiny (kteří jím leckdy téměř opovrhovali), tak v tomto díle naopak jakožto "princeps" musí čelit podlézání a falešnému přátelství dvořanů (z nichž nejhorším spiklencem se nakonec ukáže jeho manželka Messalina). Zajímavý je též charakter judského krále Heroda Agrippy a speciálně obsah jeho korespondence s hlavním hrdinou, z jejíhož obsahu se dozvídáme, jak z pohledu tehdejších lidí vypadalo rodící se křesťanství.

Skvělou částí je popis invaze do Británie, kde se kromě samotného průběhu tažení dozvídáme i spoustu o druidech a vůbec o životě tamních keltských kmenů. V hlavě mi utkvěla scéna, kdy z Afriky dovezení sloni vyplašili britské válečníky a následně proklestili legionářům cestu skrz hustý les (sice jsem se později v knize "Legie římského impéria" od J. Kovaříka dočetl, že při dobývání Británe k nasazení slonů ve skutečnosti nikdy nedošlo, ale čert to vem - do románu tohle patří! :))

4 10.11.2020

První díl byl o malinko lepší, ale i tento můžu zařadit k těm nejlepším knihám, které patří do klasiky. Příběh plný intrik, odvahy, zklamání, překvapení, zrad a poučných věcí.

35 25.10.2020

Kniha začíná nástupem Claudia na trůn, resp. smrtí císaře Caliguly, který si však o zabití říkal vším, co dělal. Jeho proto škoda dle mého určitě nebyla. I když on život ve starověké monarchii obecně nebyl procházka rajskou zahradou. Samá bratrovražda, otcovražda, mučení a zrada. Sám Claudius o tom věděl své. Smrt rozséval (standard doby) a smrt jej nejednou obcházela. Na onu dobu se dožil docela přijatelného věku téměř 64 let. Víc už mu ani nebylo umožněno. Zlatá republika a parlamentní demokracie. Nevíme, co máme. Nebo víme?

Nebohý Claudius, koktavec, mrzák a rodinný hlupák. Ale taky sečtělý, morálně na výši - na tehdejší poměry středomořských vládců počátku tisíciletí - a republikán, byl provolán císařem. Ale nikoliv senátem, který v monarchii pozbyl na významu, ale pretoriánskou gardou. Vlastně vládla svého druhu vojenská junta. Hříčky osudu jsou nevyzpytatelné. Alespoň pro nás obyčejné smrtelníky. Oč větší úděl pro Claudia, o to větší výhra pro Římské království. Ovšem císařský úděl nebyl zdaleka jediný, který Claudia potkal. Jeho žena Messalina byla pěkný ptáček a Claudius se projevil jako úplný trubec. V novověku by nejspíš býval panem profesorem a těm se to stává vcelku normálně ;-). Jenže Claudius nečelí pouze zradě svých žen a manželek, ale i svých nejbližších přátel. Moc je smutná a zákeřná záležitost. Neřkuli moc nejvyšší. A ačkoli sám vášnivý zastánce republiky, paradoxně Claudius svými činy posiloval císařský absolutismus. Pro Řím a jeho občany však byl přece jenom více požehnáním než rozsévanou hrůzou. Dost mě ale nevyhovoval Claudiův fatalistický přístup k životu v závěru jeho vlády. Vlastně mě tím iritoval. A stále nechápu takové naprosté odevzdání se osudu... Dobytí britského Camuloduna pod Claudiovým vedením je ovšem krásný příběh. Vůbec je v knize hodně zajímavostí. Claudius je rozený vypravěč, tak se připravte na dlouhé příběhy a popisy.

Ave Caesar, morituri te salutant!

3 18.05.2020

Snad ještě o něco zajímavější čtení než první díl Já, Claudius. Kniha je plná historických faktů, ale i zajímavých příběhů. Snad bych jen uvítala podrobnější popis Messalinina charakteru, byla to vskutku zajímavá postava...

12 28.11.2019

Moudrá kniha . Byť vydána v roce 1934, má stále mnoho říci o neduhu, se kterým se setkáváme stále - politice . Bylo tomu tak za vlády koktavého Tiberia Claudia Drusa Nera Caesara Augusta Germanika Britanika, imperátora,Otce vlasti, nejvyššího pontifexa, tribuna lidu a trojnásobného konzula . Je tomu tak přes mnoha staletí i v této době.
Tak třeba moudré rozhodnutí výše uvedeného - zreformovat ještě jednou senát v Římě a zbavit se všech zbytečných a překážejících členů. Všem byla dána možnost, aby zvážili svá postavení a rozhodli se, zda jsou ještě plně kvalifikovaní sloužit Římu jako senátoři. Pokud tomu tak není, ať podají rezignaci. A tak jsem senátu odlehčil asi o sto jmen...

A já si pokládám svým způsobem hloupou otázku : ulehčilo by totéž našemu slovutnému parlamentu ? Nemusím slovy Járy da Cimrmana ani naznačovat ...
Roztomilý je popěvek vysloužilců z XX.legie, kteří také pomohli Claudiovi dobít část britského ostrova:

Claudius byl moudrý vědec, inkoust u něj proudem tek, ale krev, tu prolil nerad, Britů však se nezalek. Vzal si na ně špagát, chůdy, taky velbloudy tam vlek. Jo, ho hó !

Špagát, chůdy, smrad z těch potvor Britům pěkně zasolí. Klepají se, řvou jak bejci, vzbudili by mrtvoly. Takhle umí řvát jen císař, když ho břicho zabolí. Jo,ho, hó !

Přestaň už psát Claudie, napomíná sám sebe, odkládá pero a jeho příběh dokončuje již jen historie.

21 03.08.2019

Pokračování osudů císaře Claudia.Moc hezky napsáno.Hlavně konec po smrti Messaliny a nová svatba s jeho neteří,která měla zájem prosadit na trůn svého syna Nerona.V okamžiku,kdy se jí podařilo umést mu cestu,Claudius věděl,že jeho osud je naplněn.A tak umírá otráven svou ženou v klidu a pokoji,protože se mu podařilo i to poslední,zachránit pro budoucí pokolení lidí své vyprávění o císařské rodině.