ivolginswife
přečtené 151
Alexandr II.
2007,
Edvard Stanislavovič Radzinskij
místy jsem měla pocit, že čtu Viewegha, akorát se někdo rozhodl nahradit kurzívu změtí vykřičníků
Světlo a stíny
2017,
Leigh Bardugo
Nechci jmenovat a ukazovat, ale Julie Žemlová opravdu dovedla zasadit téhle knize poslední ránu se svým "obrozeneckým" překladem. Žeňu bych ještě skousla, ale Temnyj? Má duše rusisty se svíjí v bolestech! Děj se asi dá přežít, když od toho nic neočekáváte a máte nulové znalosti o středověké historii Ruska (nebo jste Američan). Jestli si ale ještě jednou budu nucena přečíst něco o kvasu v kurzívě, balalajce a keftách (které podle internetu jsou jakási varianta kebabu? no budiž), tak někoho vyhodím z okna. Jestli má tohle být lepší než seriál, tak bych se bála, co soudruzi z Netflixu splodili, protože to může být životu nebezpečné.... celý text
Golovlevské panstvo
1974,
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (p)
Člověk ve svém životě někdy narazí na knihu, která se pro jeho myšlení stane přelomovou. A nemusí to být ani kniha nijak zvlášť dobrá, stačí jen, že v sobě slovy obsáhne myšlenku, která tomu konkrétnímu člověku navždy ulpí v mozku, protože skvěle popisuje jeho situaci či myšlenkové rozpoložení. Pro mě je touto knihou právě Golovlevské panstvo. Vyznění knihy je v důsledku až chladně naturalistické, zároveň se ale čtenář nenudí a často je mu autorem vylouzen i úsměv na tváři. Nač se celý život snažit, když stejně nakonec propadneme jen sebespytování a nejpodvratnějšímu mamonu? Nikdo z nich nikdy nechtěl být dobrým člověkem a byl pouze zaslepen vlastními fantasiemi a nesmyslnými představami, které si svou vnitřní logikou dovedl ospravedlnit. A ten jediný z nich, který věřil v Boha, byl mu ze všech nejvzdálenější ve své prohnilé úlisné duši, která toužila jen beztrestně sžírat a mučit nevinné duše. Nebyly na tom nakonec nejlépe siroty, které si alespoň zkaženost své duše uvědomily?... celý text
Dobrodružství Čičikova aneb Mrtvé duše
1891,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Mistrně napsaná kniha mistra literatury - ostatně co jiného očekávat? Na druhé přečtení po cca 5 letech jsem si z této knihy odnesla o mnoho více, především ovšem díky obrozeneckému překladu pana Hoška, současníkovi Járy Cimrmana, zastupujícím Génia na poli jazykovém. Ten překlad pojal především ze začátku dosti svérázně, ospravedlňuje tvorbu novotvarů tím, že "se mu to původní slovo nelíbilo". Na druhou stranu musím redakčnímu týmu přičíst to, že se snažili nahradit vynechané části vzpomínkami jakéhosi Gogolova kamaráda, kterému byl rukopis čten. Teď už ale k románu. Než opakovat mnohokrát opisované fráze, raději bych zmínila věc ne tolik diskutovanou, totiž vztah vypravěče ke čtenářstvu a k hlavnímu hrdinovi, který je z dnešního postmoderního pohledu... prazvláštní? Ano, Puškin také nazývá Evžena Oněgina svým přítelem, tady ale zacházíme ještě dále a vypravěč, kterého bych v tomto případě ztotožnila s autorem, (neb v některých pasážích odkazuje na svůj skutečný život a specificky jeho výlet do Říma) metaforicky sedí vedle Čičikova v uhánějící drožce a bojí se, aby ho hlasitou mluvou snad nevzbudil. jindy vede dlouhé promluvy ke čtenáři osobně a náruživě se mu obhajuje. Není vševědoucí, není ale ani součástí příběhu, je zvláštní snaha o dojem větší autentičnosti, které se po Gogolově smrti z ruské literatury vytratila.... celý text