ivolginswife
přečtené 151
Piková dáma
1955,
Alexandr Sergejevič Puškin
Legendární, dokonalé, skvělé, u poslední kapitoly jsem se řehtala jak kůň. Na 30 stránkách dokázal Puškin naskládat všechno, co na ruské klasice miluju – bizarní úmrtí, chudáky posedlé jedinou myšlenkou, pro kterou jsou ochotni obětovat duši, staré báby, které se nedokážou srovnat s tím, že se poměry změnily a jsou jen přežívajícím odkazem dob minulých… A hlavně ty karty. Puškin miloval karty snad ještě více, jak Gogolovy nohy (že ses, ty čerte, u něho s tím koncem inspiroval?), takže by byl hřích o nich nenapsat aspoň jednu povídku. Jinak, teď vážně, protože u Gogola za vším stojí Puškin, tak jsem se domnívala, že tato rovnice funguje i obráceně. Chápete, něco jako Marxova relativní a ekvivalentní forma. Ale pravdou je, že u Puškina za vším stojí hospodské historky, zde konkrétně kníže Golicyn, kterému se díky radě jeho babušky právě v knížce zmiňovanou kombinací karet povedlo vyhrát zpět prohrané peníze. A to ostatní jsou jen puškinovštiny.... celý text
Stříbrný vítr
1985,
Fráňa Šrámek
Věčný příběh mládí a jeho touhy po něčem, co vlastně ani nedovede specifikovat – po dobrodružství, lásce, bolesti, po tom, co ostatní se zdají míti a nám chybí. Příběh o ničem a o všem, o potrhlých postavičkách, které přicházejí a odcházejí, o známých, které si za týden bezdůvodně zprotivíme a o jiných, kteří nám byli protivní od začátku, ale poté si je spřátelíme. O smrti a o životě, o nenaplněné lásce a abstrantní touze po ní. O velké lásce, od které jsme u tekli, protože jsme se báli odmítnutí. A to vše podané nádherným archaickým lyrickým jazykem, panu Šrámkovi vlastním. Ve výsledku je to možná kniha víc lyrická než epická, protože jednotlivé scény a Ratkinovo putování jsou vlastně jen vyjádřením pocitů, jako části snu, který se pojí v jeden lidský život. Nemají na sebe téměř žádnou návaznost, jen občas z mlhy vystoupí stejná postava, která tu již byla dřív a na scéně se objeví podobná kulisa. Část příběhu jsou skutečně jen Ratkinovy sny, které nejsou od samotného děje nikterak odděleny a díky spoustě metafor a celkovému impresionistickému ladění (to tu myslím už někdo psal) v celém díle do něj proklouznou nepozorovaně jako kočičí lupič slídící za parapetem. A stejně nepozorovaně odcházejí. Co mě ovšem osobně nejvíce zaujalo, byla kapitola 6 (abychom takto obratně předešli spoilerům). Tajemný cizinec jdoucí naposledy navštívit les, hospodu u lesa, zatancovat si s dámou a vyprávět jí nesmyslné věci, protože na tom nakonec vlastně stejně nezáleží, porozumí-li mu či ne, druhý tajemný pán, zírající na cizince a vědící, na co se chystá, jenže s tím stejně nic nenadělá, nesnaží se mu pomoci, ostatně není s čím, protože by nespíš, kdyby mohl, neudělal nic jiného. A les, ten zatracený les, kterýmž, jakožto motivem, je celý Stříbrný vítr protkán jako jedna z mála nitek vedoucích až ke konci. Místo, kde všichni najdou klid, který jako starý otec objímá a laská ztrápené duše postav. Dost už ale těchto romantismů, nejsem holt Bazarov, abych k něčemu takovému byla schopna napsat suchý výklad.... celý text
Kníže Serebrjanyj
1928,
Alexej Konstantinovič Tolstoj
Nebudu lhát, je to šíleně nudné a všem lidem dobré vůle a rozumu doporučuji se tomuto veledílu vyhnout obloukem, nezajímáte-li se čistě o jazykové hledisko (ty verše jsou nádherné), nebo nejste-li stejně jako já bezdůvodně posedlí osobností Fjodora Basmanova, přičemž při druhé variantě doporučuji spíš filmovou verzi z roku 1991 s překrásným Dmitrijem Pisarenkem - dej mu pánbůh věčnou slávu - která se dá snést a při jisté dávce alkoholu i dodívat do konce. Alexej Konstantinovič je potvrzením rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, protože jeho kniha je stejně nudná jako knihy jeho bratrance.... celý text
