1. Domů
2. Autoři
3. Alexandr Sergejevič Puškin
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 99
• Bazar 20
• Životopis
• Citáty 29
• Diskuze 7

Populární knihy

/ všech 99 knih

Nové komentáře u knih Alexandr Sergejevič Puškin

Eugen Onegin

„Ty kokso, ako môže byť veršovaný príbeh z roku 1833 tak nadčasový, tak aktuálny? Schválne, koľko vy poznáte v svojom okolí takých Eugenov? Od tých dnešných sa Onegin líši (sympaticky) v tom, že hoci sa mu nevinná zaľúbená panna Tatiana ponúka ako na tácke, má toľko chochmesu, že si z nej nespraví ďalší zárez, ale radšej jej galantne a temer otcovsky (a veľmi rozumne, všetky príliš rýchlo namotané slečny!) vysvetlí, aké "výhodné" a "úspech zaručujúce" je, keď sa žena natíska mužovi. Táňa sa našťastie poučí, dozreje, časom vydá, bla bla bla, no a keď ju najbližšie o pár rokov Eugen stretá, dá to na dámu a ľahko pohŕdavú ľahostajnosť simuluje tak dobre, že Eugenove zhýčkané ego roky živené spomienkou na pocit, že Táňa by zo samej lásky bozkala možno aj toaletný papier čo použil, dostane poriadny zásah. A, čuduj sa svete, zrazu sa mu už páči, zrazu sa pred ňou strápňuje on. Čiže klasika a ponaučenie pre všetky Tatiany všetkých dôb: normálni chlapi sú lovci a nemajú radi ľahkú korisť (určite nie v role manželky). A ešte je tu ten básnik Lenský. Popravde, neľutujem ho, taký obyčajný trtko, ktorý si bohviečoprečo myslel, že na Oľgu zapôsobí, keď sa "kvôli nej" (respektíve vlastnému egu, že, Lenský) nechá zabiť v zápase. Ono aj bolo jasné, že to tak dopadne (simp verzus Casanova), a ak je na tej tejto zbrklosti a hlúposti niečo skutočne smutné, tak asi to, že byť Oľgou, nerevem za ním s teatrálnymi povzdychmi, že som prišla o životnú lásku, ani si nebúcham hlavu o stenu, že sa to stalo kvôli mne, ale viac či menej skryto si mastím ego, že aká som čaja, ak sa niekto kvôli mne rozhodol v podstate zasamovraždiť. Mŕtvy Lenský z toho vyšiel ako ohrdnutý a prchký submisívec (a ešte aj neschopný bojovník v dueli k tomu), Oľge zase vzrástla hodnota na vzťahovom trhu. No stálo ti to za to, Lenský, stálo? Tak mi teraz napadá, že ten týpek bol vlastne mužskou verziou Tatiany: tiež nepochopil, že mať svoju hrdosť a nesprávať sa, ako keby bol objekt môjho záujmu zlaté teľa, by v konečnom dôsledku upútalo viac ako hneď na úvod naznačiť, že moja láska je bez hraníc a plne k dispozícii, len si ráčte poslúžiť, rád vám budem robiť verného psíka. No ok, trošku sa vo mne prebudilo moje sarkastické ja, ale fakt to myslím vážne: skvelé, poučné, navyše aj veľmi dobre a čitateľne napísané dielo s viacerými krásnymi myšlienkami.“... celý text
— Starmoon

---

Spálený dopis

„Tieto básne som pravdepodobne už čítala v slovenskom preklade.. písal ich vo vyhnanstve, kde sa zaľúbil do slečny. A tu som našla svoj milovaný citát v češtine, ktorý stále šírim vo svete, odovzdávam ho náhodne okoloidúcim a mám ho aj na profilovke: Až se však bolest objeví, vyslov to jméno. Tichá, tklivá si řekni: někdo o mně ví. Někde je srdce, kde jsem živa. V slovenčine to znie krajšie: Povedz si: ktosi o mne vie, je srdce, v ktorom neumieram.“... celý text
— zipporah

---

Evžen Oněgin / Евгений Онегин

„Jeden z mnoha příkladů toho, že klasická díla světové literatury jsou klasickými díly literatury zcela zaslouženě. Vůbec nevadí, že podobně jako třeba u Shakespearových her čtenář už předem ví, jak děj skončí, protože tady nejde o rozuzlení zápletky, ale o vykreslení postav, jejich vnitřních pochodů, myšlenek, motivací... A také o nádherný jazyk a vypravěčský um. Vše krásně plyne, člověk téměř nevnímá, že se jedná o román ve verších, nic nepůsobí nuceně nebo neobratně (čteno v originále).“... celý text
— knihomolka_68

---

---

Evžen Oněgin

„Kniha, kterou jsem četla už dříve. Tentokrát jsem narazila na nové vydání a byla jsem překvapená, že se to o dost liší, ale stejně to bylo stejné (například dopis Taťány byl v tomhle vydání úplně jiný než v tom, které jsem četla dříve). Tak či tak mě román nezklamal a já byla nadšená a bavilo mě to číst až do samého konce.“... celý text
— maya_kotori

---

Evžen Oněgin

„Oněgin se často čte jako milostný příběh nebo jako obraz ruské aristokracie, román však lze částečně vnímat (snad trochu překvapivě) v duchu Heideggerova myšlení. Oněgin není tragický hrdina v klasickém smyslu. Nedělá velká rozhodnutí, neprožívá dramatické vnitřní zápasy. A právě v tom spočívá jeho tragédie. Je to člověk, který plyne životem, přijímá role, které se od něj očekávají, účastní se společnosti, ale nikdy se doopravdy nerozhodne být sám sebou. Jeho existence je neautentická - není zakotvena v něm samotném, ale v anonymním světě očekávání. Zvláštní roli zde hraje nuda, která u Oněgina není jen psychologickým stavem, ale připomíná Heideggerovu „hlubokou nudu“. Svět jako celek ztrácí význam. Nic ho neoslovuje, nic ho nevytrhne z lhostejnosti. Oněgin není nespokojený, je spíše prázdný. A právě tato prázdnota ho drží v „neautentickém bytí“. Klíčovým momentem je samozřejmě setkání s Taťánou. Nejde jen o lásku, ale o výzvu. Taťána mu nabízí konkrétní životní směr, vztah a závazek. Oněgin by se zde mohl „ujmout své existence“, ale místo toho ustupuje. Zůstává v bezpečné vzdálenosti od skutečného rozhodnutí. Ani otřes v podobě souboje s Lenským nevede k obratu. Oněgin neuchopí svou konečnost jako výzvu k autentickému životu. Smrt se ho dotkne, ale nepromění ho. Později se tak naplno ukazuje časový rozměr jeho existence. To, co bylo jednou možné, se už opakovat nedá. Když Oněgin Taťánu znovu potká a konečně ji miluje, už to není tatáž situace. Možnost, která se kdysi otevřela, se uzavřela. A život se ukazuje jako sled příležitostí, které nelze libovolně vracet. Oněginova tragédie nespočívá v jednom osudovém činu, ale v promarněném čase. Nejde o to, že by udělal něco zásadně špatného, ale o to, že neudělal to podstatné ve chvíli, kdy to bylo možné. Jeho vina není jen morální, ale existenciální. Spočívá v tom, že nenaplnil možnosti, které tvořily jeho život.“... celý text
— GeorgiusClívus