Michaela Levíčková vystudovala biologii na Karlově Univerzitě. Vede tréninky na téma dlouhověkosti a učí jógu ve svém jógovém studiu v Berouně. Miluje Šumavu, od dětství tam tráví mnoho času na rodinné chalupě. Je spoluautorkou učebnice vaření DOBRODRUŽSTVÍ V KUCHYNI: DĚTI VAŘÍ SAMY. Má 2 dospělé syny a 4 kočky. Procestovala s rodinou půl světa, ale nejšťastnější je na loukách na Šumavě. Přečte nejméně jednu knihu týdne, miluje thrillery a knihy osobního rozvoje.
Hlavní postavou je reportérka ELA JÁNSKÁ, která přijíždí do hor v česko-německém pohraničí. Je zničená, protože jí zemřelo miminko.
Děj příběhu se odehrává na Šumavě, reálie však pro potřeby příběhu upravila.
Ela se stěhuje do staré chalupy, která v minulosti patřila její pratetě, a nachází zde dopis, který ji nedá spát. Chalupa není moc v dobrém stavu, a proto se Ela rozhodne, že ji nechá opravit, aby v ní mohla bydlet.
Ela je reportérka a pracuje v jedné soukromé televizi. Ve své profesi je profesionálka. Ela má problémy s kolísáním krevního cukru, proto si vždy bere sebou džus. Pozastavoval jsem se nad určitou věcí z jejího osobního života a říkal jsem si, jestli to má zapotřebí.
Jedná se o detektivku, ve které se vyšetřování ujímá Ela.
Na konci 80. let 20. století se beze stopy ztratilo 7 dospělých chlapců. Chlapce nikdo nehledá, policie případ odložila. Ela chce zjistit, co se jim stalo. Nabízí se možnost, že odešli do emigrace, nebo je při překročení hranic zastřelila Pohraniční stráž, nebo se stali obětí zločinu a jejich vrah stále žije mezi nimi. V románu se dočteme o jednotlivých chlapcích a jejich životech, než se ztratili.
Ela se sbližuje s místními lidmi a vyslýchá všechny lidi, kterým se někdo ztratil. Postupně si dává všechno do souvislosti. Pro pozůstalé musí být velice těžké, když nevědí 35 let, co se stalo s jejich příbuznými a do dnešního dne s tím nejsou srovnaní. Proto jsou téměř všichni rádi, když Ela zahájí pátrání, i když to znovu oživí vzpomínky na tyto smutné chvíle. Lidé by raději chtěli znát pravdu a mít stoprocentní jistotu, i když by Ela zjistila, že jsou mrtví, než žít ve stálé nejistotě.
Ela se ráda prochází Šumavou, oblíbí si také hospodu Chlejvek, kde si ráda koupí jídlo a pití. Majitelem hospody je ALOIS, kterému se v minulosti ztratil bratr FRANTIŠEK.
Ela se zúčastnila také letního slunovratu, senoseče a dožínek. Tyto společenské události jsou skvělé a na mě se přenesla skvělá atmosféra léta a zvyků, které se udržují do dnešního dne. Rovněž se mi líbily popisy šumavské přírody.
Kapitoly jsou krátké. Na počátku každé kapitoly se nacházejí verše od Karla Kryla. Těchto veršů je nejvíce. Dále se zde nacházejí verše od Josefa Kainara, Jaroslava Seiferta a také samotné autorky, která napsala Báseň na zrcadlo, která je inspirovaná Karlem Krylem.
Do poloviny knihy se nacházejí kapitoly z pohledu Ely. Zhruba od druhé poloviny knihy se nacházejí další úhly pohledů hlavních postav.
PROLOG knihy je hodně napínavý a navnadilo mě to na čtení. Očekával jsem, že vyřešení tohoto případu bude více, napínavější. Samotný závěr knihy je hodně napínavý. Samotné vysvětlení případu bylo také velmi zajímavé a dávalo to smysl. Poslední strana z osobního života Ely mě hodně dostala a vůbec jsem to nečekal.
Celkově se kniha četla dobře a knihu hodnotím pozitivně.
Vypozoroval jsem, že Ela měla hodně štěstí, když potřebovala pomoc s opravou chalupy. Našlo se hodně lidí, kteří ji byli ochotni pomoc v poměrně rychlém čase. Pokud by to bylo také v reálném životě, bylo by to skvělé.
V minulosti existovala pohraniční stráž, která hlídala státní hranice. Někteří lidé toužili opustit Československo a žít v jiné zemi. Pokud chtěl člověk odcestovat například na dovolenou, musel si vyřídit dokumenty na úřadě, musel získat výjezdní doložku. Někteří lidé se pokusili přejít hranice ilegálně a to bylo velké riziko, pokud by je chytila pohraniční stráž. Pokud tyto lidi zadržela, šli následně do vězení. Pohraniční stráž je mohla také zastřelit. Někteří lidé raději spáchali sebevraždu, než by se měli dostat do rukou Pohraniční stráže. V případě Šumavy lidé ilegálně odcházeli do Německa. Některým lidem se podařilo ilegálně dostat do Německa.
Pohraniční stráž v dnešní podobě v Česku neexistuje. Byla zrušena v roce 1991. V současné době jsme v Evropské unii, takže můžeme libovolně procházet mezi jednotlivými státy, které jsou členy EU.
Jaký je to kontrast, když to srovnám se situací před rokem 1989 a se současností. Někteří lidé před rokem 1989 chtěli navždy opustit Československo, i s vědomím, že tím můžou způsobit problémy svým příbuzným. Západ je hodně lákal a mysleli si, že na Západě budou mít lepší život než v Československu. Často tito lidé uvádějí, že se tu nedalo dýchat a neměli možnosti se realizovat, jak by si přáli. Pochopitelně se neztotožňovali s praktikami KSČ. Někteří se na Západě uchytili, jiní brzy zjistili, že to není tak růžové, jak si mysleli.
V závěru se nachází SLOVO NA ZÁVĚR. Autorka napsala: „Tento příběh se nestal a je čirou fikcí. Postavy ani konkrétní místa neexistují. Přesto je v příběhu mnohé pravdivé. Zločiny komunismu, které se krutě dotýkaly nespočtu rodin, ochrana hranic, bolest prožívaná při ztrátě dítěte či krásy šumavského pohraničí jsou jen příklady několika z nich. Snažila jsem se, aby historická fakta byla správně. Pokud najdete jakýkoli rozpor, přičtěte ho prosím na vrub potřebám beletrie. Kniha nemá ambice být literaturou faktu.“
V úplném závěru se nachází PODĚKOVÁNÍ.
Kniha má pěkný přebal.
Citáty:
„Zločiny komunismu zůstaly mnohdy nepotrestané, za mnohá úmrtí nikdo nepykal. Ve společnosti tak vznikl jakýsi morální deficit. Důsledkem komunistických perzekucí trpěly statisíce lidí. 241 popravených, 282 zemřelých na státních hranicích při nelegálních pokusech opustit republiku, 100 000 uvězněných. Trpěli i jejich rodinní příslušníci. Obyvatele venkova postihla násilná kolektivizace a měnová reforma v padesátém třetím okradla úplně všechny.“
Kjóko Nakadžima je úspěšná, mnohonásobně oceněná japonská spisovatelka. Vystudovala na Tokijské univerzitě pro ženy a poté pracovala několik let pro různá periodika jako redaktorka a přispěvatelka. Postupně začala psát i vlastní črty a eseje.
Hlavní postavou je TAKI, která v roce 1930 musela jako většina chudých venkovských dívek jít do služby. Měla 12 let. Měla 6 sourozenců.
Nyní má téměř 90 let a píše své vzpomínky na dobu strávenou v domácnosti pana HIRAIE v „malém domě“ na předměstí Tokia. Před dvěma roky napsala knihu pro hospodyně. Navštěvuje ji také vnuk TAKEŠI, který čte tajně její zápisky.
Taki nějakou dobu sloužila u profesora KONAKY, který ji pověděl velmi zvláštní příhodu, o které se dočtete.
Taki časem odešla do domácnosti pana Hiraie. Pan Hirai pracoval ve firmě zabývající se výrobou hraček, jeho paní byla v domácnosti a měla syna KJÓIČIHO, který onemocněl dětskou obrnou.
Zajímavou postavou byl ŠÓDŽI ITAKURA, který pracoval ve firmě pana Hiraie.
Taki se okamžitě zamilovala do domu, ve kterém bydlela. Řekla, že by si přála v tomto domě zůstat po celý svůj život. Dům se nacházel na pěkném místě, byl moderní, měl červenou špičatou střechu, u vchodu se nacházel větší přístřešek.
Taki pracovala ráda v domácnosti pana Hiraie. Vychodila základní školu a vzápětí šla do služby. Byla hrdá na to, že je služebná. Lidé považovali toto zaměstnání za přípravu na manželství. Pan Hirai včetně jeho ženy se k ní chovali dobře. Občas se vyskytly nějaké hádky a výměny názorů mezi manžely, ale to se vyskytuje v každé domácnosti.
Některé situace, kterými musí čelit naši hrdinové včetně Taki, byly velmi zarážející. Působilo to na mě absurdně a v určitém ohledu legračně, ale pro naše hrdiny to nebylo jednoduché a museli se s nastalou situací popasovat, jak nejlépe dovedli.
Příběh sledujeme od 30 let až do konce 2. světové války. Sledujeme předválečné zvyky, dopad historických událostí, rostoucí nacionalismus a devastaci po kapitulaci Japonska v roce 1945.
V knize jsem se dočetl, že rok 1940 byl rokem oslav výročí založení Japonské říše před dvěma tisíci šesti sty lety, kdy na trůn nastoupil první japonský císař Džinmu Tennó.
Bylo zajímavé sledovat předválečnou a válečnou dobu v Japonsku. Japonsko vstoupilo do války v prosinci 1941. Přidalo se na stranu Adolfa Hitlera. Překvapivý byl útok na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havaji. V knize je také zmínka o konfliktech mezi Japonskem a Čínou.
Očekával jsem, že v knize bude více popsána 2. světová válka odehrávající se v Japonsku včetně svržení atomové bomby. Jsou zde popisy z války, a jak válka ovlivňovala každodenní život Japonců, ale nejdou to úplně do hloubky.
Taki měla hodně práce jako služebná a samozřejmě zajímala se o dění v její zemi, ale neměla takový přehled jako například pan Hiraie. Proto v současnosti často docházelo ke střetům na historii mezi ní a jejím vnukem, kdy oba viděli historii jiným úhlem pohledu.
Během četby jsem odhadnul některé situace, které se stanou později v knize. Zajímavá je však POSLEDNÍ KAPITOLA – MALÝ DŮM, jejíž závěr byl pro mě hodně překvapivý a svým způsobem mi vyrazil dech. Během četby se vyskytly určité náznaky, ale nepřikládal jsem tomu důležitost a vůbec by mě něco takového nenapadlo.
Kniha se četla celkově dobře, i když jsem předpokládal, že se mi kniha bude líbit o něco více. Myslím si, že kniha stojí za přečtení.
Kniha byla přeložena do řady světových jazyků a v roce 2014 jej zfilmoval slavný režisér Jódži Jamada.
Mai Močizuki se narodila a vyrostla na ostrově Hokkaidó a nyní žije v Kjótu. Napsala celou řadu románů a románových sérií, které se dočkaly anime a manga adaptací.
Kavárna Úplněk se objevuje na nahodilých místech, vždy při úplňku a především těm, kteří to potřebují – ztraceným, marně hledajícím, bloudícím. Tato kavárna nepřijímá od hostů žádné objednávky.
Kniha obsahuje 3 kapitoly. V jednotlivých kapitolách se nacházejí různé příběhy lidí, které se postupně proplétají.
Kavárnu vlastní kočičí majitel, který čte z hvězd a záznamu života, kterému říkáme nativita. Má 2 pomocníky – černo-bílého kocoura zvaného Hladolet a kocoura singapuráka jménem Nebešťan. Dokážou se přeměnit v lidi a následně přejít do své původní podoby. Líbily se mi dialogy mezi těmito kocoury, které byly často legrační.
Když se tato skupinka setká s konkrétními lidmi, promluví si s nimi a dají jim nahlédnout do horoskopu. Ukážou jim, jakým způsobem by měli jít dál, aby byli šťastní a spokojení. Zároveň jim připraví nápoj, který mají vypít.
Autorka tento příběh dlouho nosila v sobě. Inspirovala ji západní astrologie.
Myslím si, že knihu ocení čtenáři, kteří mají rádi příběhy ze života, a zajímá je astrologie. V knize jsem našel zajímavé informace o astrologii. Je to napsáno srozumitelnou formou pro laiky. Nachází se zde lehké filosofování o životě.
Myslím si, že datum narození jako je den, měsíc a rok včetně hodiny narození je významný v tom smyslu, jaký bude mít člověk temperament a k jaké práci bude mít předpoklady. Záleží také na postavení planet při narození a podobně.
Jedná se o první díl ze série Hvězdopravci z kavárny Úplněk. Budu se těšit na další díly, které vyjdou.
Kniha obsahuje PROLOG, EPILOG, DOSLOV a POUŽITÁ LITERATURA.
Kniha se mi líbila. Je to moc pěkné čtení a pohlazení po duši.
Kniha je pěkně graficky zpracovaná. Ilustrátorkou je ČIHIRO SAKURADA, která s autorkou spolupracuje.
V závěru knihy se nacházejí barevné fotografie různých nápojů a jídel, které připravuje kočičí majitel a jeho pomocníci. Vyzkoušel bych například lívance s úplňkovým máslem, čokoládový fondán s úplňkovou zmrzlinou nebo nebeské pivo „Hvězdná obloha“.
Román navazuje na autorovu starší novelu z roku 1980 a tematicky se prolíná s knihou KONEC SVĚTA & HARD-BOILED WONDERLAND. Tuto knihu jsem četl v roce 2017.
Kniha má 3 části. Nejdelší je druhá část, nejkratší je třetí část. V knize se nacházejí prvky magického realismu.
Jedná se o melancholický a filosofický román o ztracené lásce, hledání sebe sama a možnosti překonat zdi, snové i reálné. V knize se nachází také tématika stárnutí, plynutí času a stárnutí těla.
Hlavní postavou je vyprávěč (nemá jméno), který se v 17 letech zamiluje do dívky (16 let), která tvrdí, že její skutečné já existuje v tajemném městě za zdí. Jednoho dne zmizí dívka a náš hrdina hledá cestu, aby ji našel.
Vypravěč se poprvé potká s dívkou na literární soutěži v psaní esejů. Vypravěč napsal esej Můj kamarád pojednávající o jeho kocourovi a dívka o své babičce. Následně se pravidelně setkávají a povídají si o různých tématech. Vzájemně otevírají svá srdce jeden druhému. Jednou se potkají v jeho městě, jindy v jejím městě.
Dívce zemřela mamka, když měla 3 roky a později ji vychovávala macecha. Její táta s ní měl další dítě. Dívka milovala svoji babičku. Přála si mít kočku, ale bohužel její nevlastní sestra má alergii na kočky. Vypravěčův táta pracuje ve farmaceutické firmě, jeho mamka je v domácnosti.
Vypravěč stupuje do paralelního světa. Podmínkou vstupu je, že se musí oddělit od svého stínu a zároveň si musí nechat poškodit oči. Ve městě se stává čtenářem starých snů v tajemné knihovně, kde dívku znovu potká, ale ta ho už nepoznává.
Ve městě platí pravidla, které je nutné dodržovat. Je zde strážce vrat, který otvírá a zavírá bránu. Město je obehnané vysokou zdí. Město působí velice ponuře a pociťoval jsem v tomto městě tísnivou atmosféru. Ve městě není elektřina ani plyn. Ke svícení a k vaření používají lidé olej z řepky a pro topení kamna na dřevo. Nacházejí se zde hodiny, které nemají vteřinové ručičky. Čas sice existuje, ale nemá žádný význam. V knihovně se nenacházejí skutečné knihy, nelze zde poslouchat hudbu, lidé jdoucí ulicemi se dívají do země. Ze zvířat se zde nacházejí jen jednorožci a ptáci, kteří létají ve vzduchu a můžou proletět přes zeď.
Když skončila první část a následně jsem začal číst druhou část, nebyl jsem si jistý, jestli jsem správně pochopil počátek druhé části a dost dlouho jsem si nad tím lámal hlavu a říkal jsem si, jak to vlastně autor myslel. Nakonec jsem to pochopil.
V druhé části se nachází reálný svět. Vypravěč má již 45 let, pracuje u knižního nakladatelství, později přijímá místo ředitele v soukromé knihovně v malém horském městečku. Má rád jazzovou hudbu a rád navštěvuje kavárnu, ve které si koupí kávu a borůvkový muffin.
Ve druhé části vystupuje také pan KOJASU, který mě velmi zaujal svým oblečením. Upoutal mě také jeho životní příběh, který se dočteme v tomto románu. Zajímavou postavou je také chlapec v mikině se žlutou ponorkou, který miluje čtení knih a pravidelně navštěvuje knihovnu. Má dovednosti, které jsou pozoruhodné.
Třetí část se odehrává v imaginárním městě a celkový závěr knihy se mi líbil. Během četby jsem neměl vůbec tušení, že to nakonec takto skončí.
Líbilo se mi prostředí knihovny jak v paralelním světě, tak také v reálném světě. Stát se čtenářem starých snů je zajímavá práce, i když není jednoduché pochopit význam snů. Práce v knihovně v reálném světě, ve kterém pracoval vypravěč, byla zajímavá, i když z dnešního pohledu působila knihovna zastarale, protože knihovníci nepoužívali počítač. Knihy nebyly opatřeny čárovými kódy. Lidé přesto rádi navštěvovali tuto knihovnu. V knihovně se mi líbila místnost, ve které si vypravěč zatápěl v krbu.
Kniha je docela bichle, ale knihu jsem přečetl poměrně rychle, protože se mi líbila. Kniha má zajímavý námět a celkově je to téma na zamyšlení. U knihy je nutné více přemýšlet. Po dočtení knihy jsem si srovnával myšlenky a celkově jsem přemýšlel o tomto příběhu. Kniha má rozhodně přesah, jako ostatně další autorovy knihy.
V knize se nachází ukázka z knihy Láska za časů cholery, kterou napsal G. G. Marquéz.
V závěru se nachází DOSLOV AUTORA, POZNÁMKA PŘEKLADATELE a DOSLOV – MĚSTA MRTVÝCH A JEJICH NEJISTÉ ZDI.
Autor v Doslovu autora píše: „Nejprve jsem dokončil první část a domníval se, že jsem tím víceméně dosáhl cíle své práce, pro jistotu jsem ale po dopsání víc než půl roku nechal rukopis odpočívat, až jsem nakonec cítil: „Pořád to ještě není ono. Ten příběh ještě musí pokračovat“ a pustil jsem se do druhé a do třetí části. Čili celé to dokončit nakonec trvalo mnohem delší dobu, než jsem vůbec čekal.“
Jsem určitě rád, že se autor nakonec rozhodl napsat druhou a třetí část. Líbily se mi všechny části.
Kniha má pěkný přebal.
Od autora jsem přečetl všechny knihy, které vyšly v češtině - 23 knih. Budu se těšit na další knihu, která u nás vyjde.
Citáty:
Mám takový dojem, že na našem světě není nikdo, kdo by neměl v srdci nějaké tajemství. To je totiž zcela nezbytné, pokud má člověk na tomhle světě přežít.
Není nic snadného porazit strach, co se ti jednou uhnízdil v srdci.
Člověk se podobá povzdechnutí, jeho dny jsou jak stín pomíjivé.
Málo platné, život je jedna velká vleklá válka. Ať už tam člověka potká jakýkoli smutek, ať už tam na váš číhají ztráty a beznaděj, nezbývá vám nic jiného než neochvějně, krůček po krůčku jít dál a dál.
Kdo jednou zakusil ničím nezkaženou čistou lásku, tomu to, abych tak řekl, zprudka ozáří část srdce. V jistém smyslu ho to zkrátka spálí. A zvlášť pak v případech, kdy ta láska byla z jakéhokoli důvodu rázně přerušena vpůli. Taková láska je pro dotyčného nejvyšším blahem, zároveň ale v jistém smyslu i tíživým prokletím.
Nás svět je den ze dne praktičtější a přitom čím dál míň romantický.
Samotu nemá nikdo rád. Všichni něco nebo někoho hledáme. I když každý trochu jiným způsobem.
Co je realita, a co realita není? Anebo jinak: existuje vlastně v našem světe vůbec něco jako zeď, která by oddělovala reálné od nereálného?
Eva Wolfenthal je slovenská spisovatelka. Narodila se v Žilině, vystudovala historii na Univezitě Konštantína Filozofa v Nitře a v současnosti se jí profesionálně věnuje jako archivářka. Fikce – zejména fantasy a horor – je jejím koníčkem.
VE STÍNU ÚLU je horor, který kráčí ve stopách tzv. gotického či černého románu. Je inspirovaný klasickým románem Jana Eyrová, který napsala Charlotta Bronteová. Jedná se o autorčinu prvotinu.
Příběh se odehrává v Československu v období první republiky v rodinné vile v horách v Loučce.
Hlavní postavou je mladá žena (není uvedeno jméno), která získává práci jako vychovatelka. Seznamuje se s majitelem domu OLIVEREM SKRUŠINSKÝM a jeho dcerou AGÁTOU a dalšími lidmi – pomocníkem JAKUBEM a kuchařkou MARIÍ.
Vychovatelka bydlela s tetou, nějaký čas byla v penzionátu, a pak byla ráda, že si našla práci. Častokrát se zasní a má různé představy. Ze své minulosti skrývá tajemství, které střeží před ostatními. V průběhu četby z různých náznaků jsem si dokázal vyvodit, co se mohlo přihodit.
Dům, ve kterém má vychovatelka pracovat, se nachází na odlehlém místě, které je obklopeno horami a lesem. Z jednoho hlediska to může působit romanticky, ale z druhého úhlu pohledu strašidelně, zejména když den přejde v noc.
Vychovatelka se seznamuje s touto vilou a vykonává práce, které jsou potřebné. Do všeho ji zasvěcuje Marie, která každý den dojíždí do této vily. Postupně si vychovatelka uvědomuje, že není všechno v pořádku, a má řadu otázek, na které nenachází odpovědi. Ráda čte knihu Jana Eyrová a sama pro sebe si připomene tento příběh.
Vychovatelka má na starosti Agátu, kterou vyučuje různé předměty. Agáta je výborná na přírodopis, nemá ráda francouzský jazyk a dějepis. Celkově si s ní od počátku vytvořila dobrý vztah. Chodí také na procházky.
Oliver je architekt a je pracovně hodně vytížený. Častokrát se stává, že je několik dní mimo domov.
V průběhu četby došlo k událostem, při kterých jsem si říkal, co se vlastně stalo. Měl jsem nějaké podezření a byl jsem hodně zvědavý, jak se všechno vysvětlí. Moje podezření nebylo správné.
Knihu jsem četl v parném létě, spíše by se čtení hodilo na podzim nebo v zimě, kdy by se naskytla daleko lepší atmosféra pro tento příběh.
Závěr knihy mě překvapil a vůbec jsem neměl tušení, že takovým způsobem kniha skončí.
Kniha je zajímavá a navodila strašidelnou atmosféru. Naskytly se situace, které ve mně vyvolaly pocitu strachu.
UKETSU je záhadný Youtuber a autor specializující se na horor a mysteriózní příběhy. V Japonsku se prodaly miliony výtisků. Veřejně vystupuje pouze online a vždy v masce a s hlasem upraveným pomocí modulátoru. Jeho skutečná identita zůstává neznámá – možná je to muž, možná je to žena.
Kniha je členěná do 3 kapitol a EPILOGU.
U této knihy obzvláště platí, že čím méně toho více před samotnou četbou, tím lépe pro vás.
Zpočátku jsem si myslel, že se jedná o povídky. Když jsem dočetl první kapitolu, říkal jsem si, že je to nedokončené. Nicméně jedná se o zdánlivě nesouvisející příběhy, které se postupně propojí v jeden celek.
Důležitou součástí knihy jsou obrázky, pomocí kterých je postupně vysvětleno, co znamenají a jakou mají souvislost s příběhem. V knize se nacházejí také různá schémata, která pomáhají čtenáři s orientací.
Kniha je rozhodně zajímavá a asi jsem doposud podobnou knihu nečetl. Kniha ve mně v určitých situacích vyvolala napětí a strach. Kniha je originální a zase mi to přineslo jiný čtenářský zážitek. U knihy je nutné přemýšlet.
Nedokázal jsem určit pachatele zločinu.
Autorka Rebecca F. Kuang, od které jsem četl Nažluto a Katabáze, napsala: „Mrazivé. Nedokázala jsem se od toho odtrhnout.“ S autorčiným názorem se ztotožňuji, protože jsem knihu přečetl za jedno odpoledne. Byl jsem hodně zvědavý, jak to nakonec celé dopadne.
Autor vydal v Japonsku více knih. Pokud v Česku vyjdou další knihy od tohoto autora, knihy si určitě přečtu. Budu se těšit na další zajímavé příběhy.
Autorka se narodila a vyrostla v Oslu. Její knihy byly přeloženy již do 10 jazyků. Její kniha HVĚZDNÁ BRÁNA: VÁNOČNÍ PŘÍBĚH získala nadšené přijetí v Norsku, Švédsku a Dánsku.
Hlavními postavami jsou 2 sestry – MELISSA (starší) a RONJA (mladší). Stará se o ně táta, který je bohužel alkoholik a věnuje se spíše pití piva než vydělávání peněz. Táta oslovoval Ronju loupežnická dcerka a Mellisu měsíční paprsek.
Ronja touží po vánočním stromečku, jenže stromek je drahý. Jednoho dne se rozhodne Melissa dělat brigádu a prodává vánoční stromečky a dělá všechno, co s touto prací souvisí.
Oblíbil jsem si také mladého muže TOMMYHO, který pracuje s Melissou.
Je to pěkný vánoční příběh. Je moderní verzí Andersenovy pohádky Děvčátko se sirkami.
V Norsku se slaví svátek svaté Lucie 13. prosince a patří k velmi oblíbeným předvánočním tradicím.
Knihu jsem četl sice v létě, ale to nevadí. Myslím si, že kniha stojí za přečtení a určitě je to pěkné čtení na předvánoční čas.
Co je Hvězdná brána? To už se dočtete v této knize.
Jan Jurek vystudoval UHK obor Jazyková a literární kultura – Mediální komunikace. Věnuje se filmové a televizní dramaturgii a scenáristice. Je autorem řady filmových a literárních recenzí publikovaných v kulturních časopisech a na odborných serverech. Věnuje se aktivně psaní divadelních her a beletrie. Bydlí v blízkosti Českého ráje.
Novela ANOREKTIK je autorova prvotina.
Příběh se odehrává na přelomu 80. a 90. let 20. století.
Hlavní postavou je VIKTOR KOUBEK (15 let), který onemocní anorexií a je převezen na psychiatrickou léčebnu. Má staršího bratra PETRA, který vystudoval vysokou školu, a má přítelkyni.
Viktorovi rodiče jsou rozvedeni a Viktora to hodně trápí. Jeho máma je učitelka a táta je byznysmen. Největší vinu za všechno dává svému tátovi a nemůže s ním od této doby nalézt společnou řeč. Jedním z hlavních spouštěčů anorexie byl rozchod jeho rodičů a nevyrovnání se s touto situací.
Viktor byl na základní škole velký rebel, byl extrovert a dokázal překonat každou překážku, která se před ním vyskytla. Mnohokrát se popral se spolužáky a měl také konflikty s učiteli. Po přechodu na učiliště se stáhnul více do sebe, nevyhledával konflikty, stával se více a více introvertem.
Viktor rád sportuje (běh, skok do dálky, stolní tenis, tenis aj.), proto má rád tělesnou výchovu. Nemá rád matematiku, fyziku a chemii.
V knize sledujeme léčbu, kterou Viktor v léčebném zařízení podstupuje. Seznámí se zde s RADKEM, který trpí maniodepresivní poruchou a s JANOU, která je také anorektička a také bulimička, to znamená, že když sní jídlo, jde ho ihned vyzvracet.
Viktor se seznamuje se zdejším personálem – doktory a sestrami. Většina personálu mu leze na nervy a dokáže být v mnoha situacích při jednání s nimi drzý včetně použití vulgarismů. Nicméně si oblíbí také některé sestry, se kterými nalezne společnou řeč.
Viktor je hodně naštvaný na mámu a bratra, protože v tomto místě musí nedobrovolně trávit svůj čas. Zpočátku si nepřipouští, že má nějaký vážný problém.
Některé události, které se staly v tomto příběhu, byly hodně smutné.
Upřímně řečeno jsem si myslel, že anorexie se týká spíše žen a dívek, ale tato nemoc může postihnout také muže. Je velmi důležité tuto nemoc včas diagnostikovat a léčit se.
Pokud anorexie postihne mladé lidi v pubertě, rodiče by v žádném případě neměli tuto psychickou nemoc podceňovat a zavírat před ní oči, ale naopak by jim mělo záležet na tom, aby se jejich dítě co nejdříve vyléčilo, i když to není jednoduché. Chce to nepochybně hodně času, vůle a trpělivosti z obou stran.
Líbilo se mi, že Viktor si vedl deník, do kterého si zapisoval svoje myšlenky a pocity a také si do nich psal povídky. Z těchto zápisků se dočteme další informace o Viktorovi.
Jestli se Viktor vyléčí z této nemoci či nikoliv a jak to nakonec celkově dopadne, se už dočtete v této knize. Závěr byl pro mě hodně překvapivý, ale realistický, protože se zakládá na skutečnosti.
Kniha se četla jedním dechem a líbila se mi. Knihu doporučuji pro všechny čtenáře, které zajímá tématika anorexie.
Tošikazu Kawaguči je japonský spisovatel, scénárista a režisér. Jakožto představitel společnosti Kawaguchi Productions působí v divadle i na YouTube. V současnosti sní o tom, že se jeho hra Než vystydne káva bude hrát na jevištích všech japonských prefektur. Mezi jeho záliby patří posilování, saunování a vodní dýmka. Jeho mottem je: „Žít si svůj život po svém“.
Jedná se o 6. díl ze série Funiculi funicula.
V knize nalezneme 4 příběhy:
Příběh první – Dcera, která nedokázala říct „mami“
Příběh druhý – Muž, který čekal na odpověď své přítelkyně
Příběh třetí – Žena, která chtěla znát svou budoucnost
Příběh čtvrtý – Chlapec, který se šel setkat se svým mrtvým otcem
V kavárně Funiculi funicula se lidé můžou přenést do minulosti nebo do budoucnosti. Musí dodržovat několik pravidel, která jsou uvedena v Předmluvě.
Autor během knihy občas připomíná pravidla kavárny.
Příběhy byly zajímavé a emotivní. Budu se těšit na další díl, pokud autor napíše. Budu zvědavý na vývoj hlavních postav. Je to velmi zajímavá série, kterou rád čtu.
Zajímavostí je, že v Japonsku na Valentýna (14. 2.) ženy dávají čokoládu mužům, což se odlišuje od našich zvyklostí. O všem se dočtete ve druhém příběhu.
Na počátku knihy se nachází POSTAVY A JEJICH VZTAHY. Jsem rád za toto schéma kvůli snadnější orientaci.
V předcházejících dílech byla součástí kniha pěkná záložka, ale v šestém díle záložka není, což je škoda.
Maiko Seo je populární japonská autorka. Původně pracovala jako učitelka literatury na druhém stupni a ve svých románech tuto zkušenost dovedně využívá. Proslavila se především románem ŠTAFETA, kterého se v Japonsku prodalo přes milion výtisků. Podle románu vznikl film a v roce 2019 obdržel Cenu knihkupců.
Kniha má 2 části.
Hlavní postavou je JÚKO (17 let), která bydlí s nevlastním tátou MORIMIJOU. Má jednu mamku a 3 táty. Na první pohled je spokojená se svým životem, ale také má okamžiky, při kterých se cítí smutná.
Když měla Júko 3 roky, zemřela její mamka, na kterou si příliš nepamatuje a její biologický táta MITO se musí o ní postarat. Bohužel kvůli pracovním povinnostem musí odjet do Brazílie a Júko se tím pádem od základů změní život.
Morimija vystudoval Tokijskou univerzitu. Má dobré zaměstnání. S Júko má dobrý vztah. Líbilo se mi jemné škorpení a dialogy mezi Morimijou a Júko.
Morimija je gurmán a rád vaří různá jídla. Má radost, že může vařit rozmanitá jídla pro Júko. Někdy to s vařením přehání a navaří toho velmi hodně. Je pohodový člověk a většinou všechno bere s humorem a nadsázkou.
Myslím si, že Júko to neměla vůbec jednoduché, protože nežila v klasické rodině s mámou a tátou, ale měla to vlivem okolností jinak uspořádáno. Naštěstí všichni její rodiče se k ní chovali s láskou, i když někteří z nich udělali přešlapy, o kterých se dočtete.
Júko je přátelská a pomáhá lidem, když potřebují pomoc. Na nic si nestěžuje a všechno přijímá tak, jak je. Začne se učit hrát na piano a hraní na něj ji baví. Piano v tomto příběhu sehraje také nejednu roli, o které se dočtete.
V románu sledujeme také události ze školního prostředí. Má kamarádky, se kterými tráví čas mimo školu. Líbil se mi také přístup pedagogů, především učitelky MUKAI, které záleželo na Júko. Ve škole spolu vedly rozhovory.
Júko má první lásky a objeví se také první velká láska. Júko chce založit vlastní rodinu, ale musí přesvědčit Morimiju, aby jí dal svolení ke svatbě. Bohužel Morimija nesouhlasí s tímto sňatkem a tím mě upřímně řečeno hodně štval. Z druhé strany jsem se ho snažil chápat jako rodiče, protože měl o Júko strach a z celého srdce si přál, aby se dobře provdala za muže, který ji bude milovat, dokáže zabezpečit a bude mít stále zaměstnání a u kterého bude mít celkovou jistotu. Jak to nakonec celé dopadne, se už dočtete v tomto románu.
Oblíbil jsem si také pana IZUMIGAHARA, který byl dalším tátou Júko. Měl pěkný dům se zahradou, byl bohatý a měl hospodyni. Byl sice málomluvný, ale měl velké srdce a to jsem dokázal ocenit.
V románu se můžeme zamyslet nad hodnotami člověka, nad názory na přátelství, nad biologickými a nebiologickými rodiči a vztahy mezi dětmi a rodiči.
Často se říká, že není důležité, kdo dítě porodí, ale jak o něj stará a jakou péči mu věnuje. Nebiologický rodič může být mnohdy lepším rodičem než biologický rodič, který se o dítě nestará a zanedbává jeho výchovu. V tomto románu se o tom přesvědčíte.
Postupem četby mě některé události překvapily a zpočátku jsem byl docela naštvaný, když tyto události vypluly na povrch. Říkal jsem si, že Júko si to nezasloužila, ale oceňoval jsem na Júko, že se s tím vyrovnala a snažila se tuto situaci pochopit.
Na přebalu je uvedeno, že se jedná o hřejivý příběh o hledání sebe sama na pozadí netradičního rodinného zázemí.
Kniha se mi líbila, celkově se kniha četla dobře. Nad mnoha věcmi se čtenář může zamyslet. V knize se nacházely také odlehčené a humorné situace.
Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG.
Citáty:
Je radost mít někoho, kdo je pro člověka důležitější než on sám a pro koho zvládne udělat i věci, které by pro sebe neudělal.
Básnířka a spisovatelka se narodila v Tokiu. Po absolvování univerzity pracovala v nakladatelství zaměřeném na odborné a vědecké publikace a později působila jako výzkumná asistentka na vysoké škole. Právě tehdy začala psát své první prózy, za které byla několikrát oceněna.
Autorka ve svých knihách přináší vřelý, lidský příběh a zároveň čtenářům připomíná historii, poezii a řemeslné krásy japonských měst.
Kniha je rozdělena do 4 kapitol.
Kniha se dotýká témat ztráty, napravování lidských vztahů a síly dobrých gest.
Středoškolačka MAO žije se svou babičkou ČIE (83 let), která se věnuje tradiční japonské technice kincugi, kdy lepením za pomocí zlatého prachu zachraňuje – a vylepšuje – rozbité nádoby.
Mao žije v domě se svou babičkou a mamkou, která pracuje v hotelu a má hodně práce. Její mamka chtěla v minulosti studovat vysokou školu, ale bohužel její táta si to nepřál a tvrdil, že příliš vzdělaná žena si nenajde manžela.
Mao často přemýšlí nad tím, co bude dělat po studiu na střední škole. Uvažuje o vysoké škole a zvažuje humanitní obor. Má ráda japonštinu a přírodní vědy, ale nejde ji moc angličtina. Její máma ji domlouvá, aby se pokusila zlepšit v angličtině, protože je velmi důležitá.
Mao se zajímá o techniku kincugi, a tak jednoho dne ji Čie zasvěcuje do této techniky a Mao si zkouší opravu vlastníma rukama pod dozorem její babičky. Mao má ráda svoji babičku a ráda si s ní povídá o různých věcech.
Čie pochází z rodiny lakýrníka, což bylo v Japonsku vážené a ušlechtilé řemeslo, ale bohužel jako žena se mu nemohla věnovat. Jejím úkolem bylo vdát se a mít děti a starat se o rodinu.
Čie má hodně práce, protože lidé vědí, že můžou k ní přijít a předat věci k opravě. V knize je detailně popsán postup opravy včetně uruši, což je přírodní lak, který se používá k lakování dřeva a keramiky.
Přijde mi velmi zajímavé, že pokud je nějaká poškozená věc, tak se metodou kincugi dá opravit. Pro Japonce jsou tyto drobné věci hodně důležité, mají k nim citovou vazbu jako např. hrníčky, šálky talíře, misky aj. Vůbec jsem o této metodě nevěděl. U nás doma, pokud rozbijeme nějaký talíř, misku, dózu a jiné věci, tak střepy z těchto věcí vyhodíme do koše a dále se o to nezajímáme, i když nám je samozřejmě líto, že se tyto věci rozbily.
Myslím si, že je správná myšlenka, že pokud lze opravit jakoukoliv věc, tak by se měla přednostně opravit a ne vyhazovat. Nemusí se to vztahovat jen na metodu kincugi, ale obecně na všechny věci včetně televizí, součástek do PC aj.
Jednoho dne dojde k tomu, že Mao najde v babiččině šuplíku lakovanou jehlici do vlasů, která vyvolá u ní vzpomínky, které Čie zavedou do minulosti. Pro Čie je tato jehlice velmi důležitá, a když má nějaké trápení nebo je smutná, sáhne po této jehlici, která ji dává vnitřní sílu.
Čie má svoje tajemství, které nikdy předtím nikomu neřekla, a možná nastal čas, aby se svěřila své vnučce, anebo své dceři. Čie je rozhodně silná žena, která v životě ustála hodně věcí, o kterých se dočtete v tomto románu.
Jednoho dne Čie se svou vnučkou odjedou do rodného města, kde vyrůstala Čie. Popisy míst byly také velmi zajímavé. Lidé, které potkali, byli příjemní a ochotní (pan Taniguči, pan Kadžijama).
Určitou část závěru bych si představoval jinak, ale z druhého pohledu je realistický.
Tato kniha má rozhodně přesah. Dozvěděl jsem se hodně zajímavých a poučných informací o technice kincugi, laku uruši a škumpě, ze které se vyrábí uruši. Líbilo se mi, s jakým nadšením autorka popisovala tuto řemeslnou metodu a zájem o řemesla jako taková. Bylo to poučné a zajímavé.
Kniha je vhodná pro všechny čtenáře, kteří mají rádi příběhy ze života a rádi se něco nového dozvědí o řemesle kincugi a všechno, co s tím souvisí.
Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG. V závěru knihy se nachází EDIČNÍ POZNÁMKA.
Petra Dvořáková je moje oblíbená spisovatelka. Četl jsem od ní už více knih (Zahrada, Vrány, Pláňata, Návrat aj.).
ORDINACE je román ze života praktického lékaře.
Hlavní postavou je PATRIK, který je praktický doktor na maloměstě. Trpí nadváhou, má 15O kg. Má dobré srdce, a pokud je to v jeho silách, vždy lidem pomůže. Jeho drobným nedostatkem je, že není dobrý na proslovy před lidmi, a pokud už má nějaký proslov, vždy se do toho zaplete a jeho posluchači jsou vyvedeni z míry, až to působí komicky. Patrik si mě získal jak v osobní rovině, tak také v profesní rovině.
Patrik měl od mládí problémy s nadváhou v důsledku nezdravého stravování své mamky. Nadváha ho postupně začne trápit více a více a rozhodne se s tím něco udělat a podnikne příslušné kroky, o kterých se dočtete.
Líbil se mi Patrikův přístup k pacientům. Záleželo mu na pacientech a vždy je pořádně vyšetřil. Je skvělé, pokud má člověk dobrého praktického doktora, kterému záleží na zdraví pacienta a nic nepodceňuje. V dnešní době to rozhodně není samozřejmost. Každý doktor má jiný přístup k pacientům a na základě toho se vytváří vztah mezi pacientem a doktorem. Pokud pacient vidí, že praktický doktor nevykonává řádně svou práci a nepomáhá mu v jeho problémech, pořádně ho nevyslechne, tak v něj ztrácí důvěru. Člověk se může odhlásit a najít si nového praktického doktora, ale není to úplně jednoduché, protože praktických doktorů je v současné době nedostatek.
V románu se nachází hodně příhod s pacienty s jejich zdravotními problémy a žádostmi, které musí Patrik řešit. Bohužel ne všichni pacienti se chovají vůči Patrikovi tak, jak by měli, a Patrik musí mít železné nervy, aby všechno v klidu ustál.
V jeho ordinaci pracuje také jeho máma jako zdravotní sestra. Po smrti svého manžela se dala na zdravý způsob života. V ordinaci pracuje také kolegyně MARIKA, která má dceru, které všichni říkají DREJK.
Patrik má přítelkyni HANKU, kterou miluje a udělal by pro ni naprosto cokoliv. Hanka pracuje ve velké společnosti v právním oddělení a častokrát se stává, že přichází domů pozdě. Patrik miluje vaření a je rád, že může navařit také pro Hanku. Patrik by si přál mít dítě s Hankou.
Patrik má také kamarády z gymnázia (MIKY, DASTY), se kterými se občas setká a popovídá si s nimi, případně něco podniknou. Líbilo se mi toto kamarádství, které bylo upřímné a nefalšované. Pokud někdo z nich měl nějaké trápení nebo si chtěl jenom popovídat, vždy si na sebe udělali čas a všechno důkladně probrali a vzájemně si pomohli.
V příběhu se nacházejí humorné situace a hodně vtipných momentů způsobuje jeho máma se svými hláškami. Líbily se mi vtipné dialogy mezi Patrikem a jeho mámou.
Od počátku jsem tušil, jak příběh nakonec skončí, i když závěr byl pro mě v určité rovině hodně překvapivý a vůbec mě to během četby nenapadlo.
Pokud někoho doopravdy milujeme, je důležité brát člověka takového, jaký je, i se všemi chybami, které má. A pokud toho nejsme schopni, je lépe se rozejít a najít si jiného partnera, který nám bude lépe vyhovovat. Našeho partnera bychom měli respektovat.
Petra Dvořáková v minulosti pracovala jako zdravotní sestra, takže toho prostředí je jí blízké a své znalosti a zkušenosti zakomponovala do tohoto románu. Možná se i setkala s příhodami pacientů, které zde popisuje, protože zdravotní problémy pacientů jsou reálné.
Kniha se mi líbila, celkově se četla dobře, knihu jsem přečetl na jedno posezení. Budu se těšit na další knihu, kterou autorka napíše.
Od autora jsem již četl knihu KDYBY ZE SVĚTA ZMIZELY KOČKY, která se mi líbila.
Hlavní postavou je JURIKO (68 let) za kterou přijede na silvestra její syn IZUMI. Izumi příliš často mámu nenavštěvuje, ale na konci roku jsou vždy domluveni, že se sejdou.
Izumi zjišťuje, že u její mámy se objevují počátky Alzheimerovy choroby. Izumi se snaží pomáhat mámě, jak nejvíce to jde. Vyčítá si, že nepoznal příznaky této nemoci mnohem dříve.
Juriko vystudovala konzervatoř a celý život vyučuje hru na klavír. Jejím zvykem je si koupit jednu květinu a tu umístit do vázy ve svém domě.
Izumi má rád sladkou vrstvenou omeletu a rýži s hovězí omáčkou. Pracuje v nahrávací společnosti, ve které má hodně práce. Řeší různé problémy, které se vyskytnou. Má přítelkyni KAORI, které se má brzy narodit dítě.
Izumi vyrůstal pouze s mámou, nepoznal svého tátu, a pokud se na něj zeptal Juriko, nedozvěděl se to. Izumi najde úplnou náhodou deníky v bytě od Juriko a pomocí nich se dozví o životě Juriko, když byla mladá a on byl malý kluk.
Izumi se občas vrací do minulosti a vzpomíná na své dětství, dospívání a na spolužáky ze školy. Vzpomíná také na jednu otřesnou událost, která se mu stala v dětství a navždy se tak zapsala do jeho paměti. Vůbec si nedokážu představit, pokud bych se ocitl na místě Izumiho.
Líbily se mi zápisky z deníku, pomocí kterých se dozvíme o životě Juriko. S některými rozhodnutími od Juriko jsem nesouhlasil a říkal jsem si, že dělá velkou chybu.
V románu sledujeme počátky Alzheimerovy choroby u Juriko a jaký to bude mít dopad na její život. Dojde k řadě událostí, které byly pro mě hodně smutné, ale bohužel Alzheimerova choroba je zákeřná.
Alzheimerova choroba může mít u každého člověka jiný průběh a může se projevovat různě. Důležité je navštívit doktora, který provede vyšetření a na základě toho stanoví diagnózu.
Pokud tato nemoc postihne někoho z naši rodiny, přátel a příbuzných, na kterých nám hodně záleží, musíme být tomuto člověku velkou oporou a mít s ním hodně trpělivosti. Člověk s touto nemocí hodně zapomíná a plete si přítomnost s minulostí a může dělat věci, které ho můžou ohrozit na životě. Je velice smutné pozorovat změny, které se v člověku s touto nemocí odehrávají. Dotyčného člověka jsme znali po celý svůj život a najednou se nám mění před očima a my mu nemůžeme žádným způsobem pomoc.
Líbil se mi přístup ředitelky a její dcery v jednom pečovatelském domě na pobřeží, ve kterém žili lidé s Alzeimerovou chorobou.
Při četbě románu se mi vybavily vzpomínky, při kterém byl strýc na lékařském vyšetření kvůli zapomínání. Stejný postup vyšetření Juriko byl popsán také v tomto románu.
Zaujal mě také příběh 19leté zpěvačky a skladatelky, která se jmenuje HLAS.
V knize je uvedeno, že Alzheimerovou chorobu trpí kolem 5 miliónů Japonců, což je zhruba 5 % populace v Japonsku. Zdá se mi to jako obrovský počet lidí trpící touto nemocí.
Kniha se mi moc líbila a určitě doporučuji knihu k přečtení, pokud byste si chtěli přečíst knihu ze života s námětem Alzheimerovy choroby.
V závěru knihy se nacházejí POZNÁMKY PŘEKLADATELKY.
Od autorky jsem již četl knihy HOUBAŘKA, DLOUHÁ TRAŤ, NEDĚLE ODPOLEDNE. Knihy se mi líbily. Byl jsem zvědavý na novou knihu HOŘÍ TI TÁTA.
Podtitul: Román o pomstě, která nikdy není vítězstvím.
Hlavní postavou je LADA, která je úspěšná spisovatelka. V minulosti vydala knihy, které se skvěle prodávaly. V posledních letech je to s prodejností knih slabší, a proto potřebuje napsat novou knihu, která by se stala bestsellerem a znovu se dostala na spisovatelské výslunní.
Dojde k tomu, že její táta se upálí před budovou Poslanecké sněmovny, spáchá protestní sebevraždu. Lada je zděšená a nerozumí tomu, proč to její táta udělal. Její táta v minulosti pracoval jako laborant a vyvíjel léky proti Alzheimerově chorobě a máma v advokátní kanceláři. Tátu měla raději, protože si udělal na ní čas. Byl knihomol a Ladě četl knihy. Z druhého hlediska byl na Ladu hodně přísný, ale stejně Lada měla raději tátu než mámu, protože její máma přicházela z práce hodně pozdě a na Ladu měla málo času.
Lada (39 let) je hodně naštvaná a chce stůj co stůj zjistit, proč se k tomuto kroku její táta odhodlal. Vždy se choval rozumně a tento zvrat v tátově životě nemůže pochopit. Ladu napadne, že tátova sebevražda by mohla být námět na její novou knihu a začne pátrat po tom, co se doopravdy stalo. Jednotlivé kapitoly posílá svému nakladateli a on Ladě sděluje svoje připomínky k napsaným částem.
Lada je svobodná a bezdětná. O dětech nikdy dříve neuvažovala, spíše byla ráda, že je nemá, protože tím měla větší prostor pro seberealizaci, ale po tátově smrti některé věci přehodnocuje. Občas mě zamrazilo Ladino uvažování.
Lada má kocoura Karla, kterého má ráda. Její táta v minulosti postavil chatu, na kterou se po tátově smrti uchyluje, aby se skryla před ostatními lidmi a měla na chvíli ticho a klid. Má tetu (sestra od jeho táty), která je jedinou její žijící příbuznou. Teta má rozdílné politické názory než Lada.
Lada jezdí do Prahy na setkání spřátelených spisovatelek.
Kniha má určitě zajímavý námět a je to na zamyšlení. Tato kniha může vyvolat u čtenářů kontroverzi, z druhé strany můžou čtenáři o této knize vášnivě diskutovat, protože je to aktuální téma současné společnosti v Česku.
V této knize se nachází hodně politiky. Bohužel jsem nesouhlasil se všemi názory, které zde autorka slovy našich hrdinů prezentuje. Nalezneme zde zmínku o některých politicích (Babiš, Fiala, Okamura, Havel, Putin aj.), je zde tématika ukrajinských uprchlíků a v neposlední řadě je zde zmínka o komunistech. Operuje se zde s pojmy dezolát, populista aj.
O některých názorech, které jsou v románu uvedeny, lidé v Česku diskutují a s některými názory se ztotožňuji a určitě to vybízí čtenáře k zamyšlení. Často ve sdělovacích prostředcích slyšíme, že naše společnost je rozdělena na dva tábory a mám pocit, že tomu tak je.
V knize se nacházejí e-maily, které se mi líbily. Líbil se mi také prvek vyprávění ve 2. osobě jednotného čísla, který autorka do vyprávění čas od času zařadila.
Závěr knihy je překvapivý a z jednoho úhlu pohledu se vůbec nedivím Ladě, že se tímto způsobem rozhodla a upřímně řečeno jsem si během četby říkal, jestli se takto nakonec nerozhodne.
Od Viktorie Hanišové jsem rozhodně četl lepší knihy, než je kniha HOŘÍ TI TÁTA. Z druhého pohledu autorka rozprostírá téma, které rezonuje v české společnosti, a vidíme to na vlastní oči každý den v televizi, a to nemluvě o různých shromážděních a jak se na nich lidé chovají, pokud mají opačné politické názory. Svým způsobem jsem otrávený českou politikou a vším, co se v současné době děje.
Z této knihy mám rozporuplné pocity. Bylo to zcela něco jiného než autorčiny předcházející knihy, které jsem od ní četl. Budu určitě zvědavý na další knihu, kterou autorka napíše a snad se mi bude líbit více, než kniha Hoří ti táta. Budu zvědavý také na názor mamky, která si knihu brzy přečte a sdělí mi na tuto knihu svůj názor.
Příběh se odehrává v prostředí lomů Velké a Malé Ameriky.
Hlavními postavami jsou přátelé FRANTIŠEK (26 let) a JOHANA (19 let), kteří vyrážejí z Ostravy do Středočeského kraje. František hledá dobrodružství, Johana romantiku. František je ateista, Johana věří v Boha.
Kniha má zajímavý námět. Upřímně řečeno jsem nevěděl do dnešního dne o legendě o HANSI HAGENOVI. Podle některých lidí byl dělníkem, který v lomu pracoval, podle jiných byl vojákem německé armády, který se na konci 2. světové války schoval v podzemních štolách u lomů Amerika. V labyrintu chodeb zůstal odříznut od světa. Postupně v temnotě osaměl, ztratil rozum a živil se tím, co sebral dělníkům nebo trampům. Podle legendy se ve štole nachází Hagenův zvon, a když na něj lidé třikrát zazvoní a zavolají jeho jméno, do roka zemřou.
Jestli skutečně existoval Hans Hagen, anebo jsou to povídačky, které si vyprávěli trampové u ohně, se s určitostí neví. Legenda vznikla v 60. a 70. letech 20. století mezi trampy a jeskyňáři, kteří chodili do nebezpečných a nepřístupných lomů.
Kniha má 3 časové linie. Jedna je o Františkovi a Johaně, kteří se vydají do lomu, další pojednává o mjr. MARKU KOUTNÉM, který vyšetřuje případy zmizelých lidí. Tato linka se odehrává v budoucnosti (snad kolem roku 2047). O další lince se již dočtete.
Kniha v určitých momentech ve mně vyvolala tíživé pocity a strach, ale jen z části. Možná jsem očekával více vzrušení a napětí. Byla zde docela dobře vykreslena psychologie hlavních postav v důsledku vyhrocených událostí, ke kterým zde dochází.
Některé události v knize jsem dokázal odhalit hned na počátku a nebyly pro mě žádným překvapením.
Nedovedu si představit, že bych se ocitl v kůži hlavních hrdinů. Pokud bych chtěl navštívit místa, do kterých vstoupili naši hlavní hrdinové, tak jedině s nějakým průvodcem a jen na malý okamžik. Měl bych docela strach ze tmy a z potkanů, případně další havěti, která se zde může nacházet a samozřejmě z nebezpečí, které by mě v těchto místech mohlo potkat. Z určitého hlediska chápu lidi, které baví navštěvovat a prozkoumávat tato zákoutí a je to pro ně velké dobrodružství.
Největším zklamáním je pro mě závěr knihy. Myslím si, že autor mohl lépe zpracovat závěr, aby bylo jasné, jak to vlastně všechno bylo. Nevím, jestli jsem pochopil správně závěr knihy. Závěr se mi zdá zbytečně překombinovaný – Kapitola poslední, Epilog, Dovětek, 2. Dovětek.
Autor mohl v knize také některé věci ještě více popsat a vysvětlit. Myslím si, že v tomto ohledu byl velký potenciál, který nebyl využitý.
Jsem rád, že jsem si knihu přečetl a dozvěděl se nové informace o legendě Hans Hagen. Myslím si, že jsem nikdy nečetl o této legendě, anebo jsem to už zapomněl. Jedná se o první autorův román, takže autor může na sobě dále pracovat a zlepšovat se a časem vymyslet nový zajímavý příběh.
Na počátku knihy se nachází PŘEDMLUVA, která se mi líbila. V závěru knihy se nachází PODĚKOVÁNÍ AUTORA.
Na přední a zadní předsádce knihy se nachází náčrt mořinského labyrintu.
Jedná se o čtvrtý díl ze série MAJOR CRIMES. Četl jsem knihy Kopírák a Číslo 20, chybí mi přečíst třetí díl – Pán loutek. Knihu si časem přečtu. Budu také zvědavý na autorčinu novinku ŠIBENIČNÍ LES.
Kniha navazuje na knihu KOPÍRÁK, takže je lépe si nejdřív přečíst tuto knihu, abyste všechno pochopili.
Hlavní postavou je detektiv CARA ELIOTTOVÁ, která obdrží zásilku s DVD záznamem kruté a hrůzné vraždy. Tuhle smrt si někdo objednal.
Cara chce stůj co stůj zjistit, kdo stojí za těmito brutálními vraždami. Má tým, který se ujme vyšetřování tohoto případu
Cara má přítele CHARLIEHO a bratra GRIFFINA, který má kocoura. Pracují u policie stejně jako Cara. Líbil se mi soukromý život Cary a dalších hlavních hrdinů.
Bylo to velmi napínavé čtení. V hlavě jsem přemýšlel nad tím, kdo za tím může stát a nakonec se moje podezření ukázalo jako správné. V jiné rovině jsem podezíral úplně někoho jiného a v závěru to bylo pro mě velké překvapení.
Při četbě této knihy jsem přemýšlel nad tím, jestli je správné převzít spravedlnost do svých rukou, když všechno selže a člověk se nedovolá spravedlnosti.
Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG. V závěru se nachází PODĚKOVÁNÍ.
Spisovatelku a překladatelku škola nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto studovala španělštinu. Nakonec ji však natolik okouzlilo Švédsko, kde žila, že se stala překladatelkou ze švédštiny. Jedním z nejdůležitějších témat jejích knih je vztah člověka a přírody.
Od autorky jsem již četl knihu POČKEJ NA MOŘE a PÍSEŇ L.
Kniha má 3 části.
Hlavní postavou je mladý student ANTONIO, který přijíždí na odlehlý ostrov na severu Švédska. Studuje výtvarné umění. Zde má strávit několik měsíců u známé sochařky.
Starší žena má ráda svůj klid, a proto se přestěhovala na ostrov. Zpočátku nesouhlasí s tím, aby se k ní Antonio nastěhoval, ale postupně si na něj zvykne. Antonio na ženu na počátku působí tajuplně, má svoje rituály s kouřením cigaret a občas má výkyvy nálad.
Žena má ráda květiny, stará se o zahrádku a čte knihy. Antonio miluje hudbu a tanec. Postupem času si žena s Antoniem začne více povídat a chodit s ním na procházky a začne si skládat příběh, který ji vypravuje. Rádi si sednou na verandu a dají si kávu, čaj a večer také sklenku vína.
Byl jsem hodně zvědavý na Antoniův příběh a říkal jsem si, co se mohlo v životě tohoto mladého muže přihodit. Naše hlavní hrdinka je také zvědavá, a když se dozví úplně celý příběh, je z toho zpočátku zklamaná. Myslím si však, že tento příběh by se mohl odehrát ve skutečnosti a život není černobílý, abychom ho viděli jen jedním úhlem pohledu.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli bych mohl bydlet na ostrově jako naše hlavní hrdinka, to znamená bez jediného člověka, jen být obklopen okolní přírodou, zvířaty a mořem. Občas k ní připluje na motorovém člunu NILS, který ji přiveze zboží, ale zase rychle odjede, takže si nemá s nikým popovídat. Z jedné strany mi to připadá velmi romantické, ale z druhé strany bych měl asi strach být úplně sám na takovém ostrově.
Autorka píše poetickým a lyrickým jazykem a myslím si, že ne každému čtenáři musí její styl sednout. Líbí se mi, jak autorka pracuje s českým jazykem.
Kniha není nabytá dějem, spíše je to komorní příběh o několika hlavních postavách zabývající se tématem lásky, otázkami mládí a stáří, naivity a cynismu, příliš velké snahy a přílišné pasivity. Je to příběh o naději a léčivé síly přírody, o setkání, které dokáže změnit pohled na minulost i budoucnost.
Kniha obsahuje prvky LGBTQ+.
Autorka v POZNÁMCE AUTORKY píše: „V románu také pracuji se symbolikou břízy bělokoré, křehkého stromu plného neviditelné síly, jenž mimo jiné znamená i hojnost, nové začátky, lásku a ochranu. Bříza nás učí, abychom se nebáli začít znovu a plně důvěřovali přirozeným cyklům změny. Juliet Diaz ve své knize Plant Witchery tvrdí, že nestačí bříze svá trápení povyprávět, je třeba je zazpívat. Ona pak naši píseň listím roznese do větru a započne tím léčení zraněné duše.“
Musím se přiznat, že jsem asi nikdy neslyšel o tom, abych svá trápení povyprávěl bříze, případně je zazpíval. Tak možná bych se mohl inspirovat a někdy o svých trápeních a smutku povyprávět bříze, která by to sdílela se mnou.
V závěru knihy se nachází POZNÁMKA AUTORKY a EDIČNÍ POZNÁMKA.
R. F. Kuangová je čínsko-americká spisovatelka. Narodila se v Číně a v roce 2000 emigrovala s rodiči do USA. Absolvovala čínská studia a historii na univerzitách v Cambridgi a Oxfordu, v současnosti studuje východoasijské jazyky a literaturu na Yaleově univerzitě.
Od autorky jsem již četl knihu NAŽLUTO, která se mi líbila. Možná si časem přečtu sérii MAKOVÁ VÁLKA.
Hlavní postavou je doktorandka ALICE LAWOVÁ, která studuje obor analytická magie na Cambridgské univerzitě. Jejím školitelem je profesor GRIMES, který zemřel. Alice se rozhodně společně s PETEREM MURDOCHEM, jejím spolužákem, že se vydají do pekla a najdou profesora.
Alice ráda leze po skalách a jejím životním snem je působit v akademické sféře. Proto byla velmi ráda, když byla přijata na univerzitu v Cambridgi. Přestěhovala se z USA do Anglie. Obdivovala profesora a přála si s ním spolupracovat, protože ho považovala za jednoho z nejschopnějšího mága. Alice se zabývá lingvistikou.
Peter je výborný v matematice a v logice. K ostatním spolužákům se chová zdvořile. Spolupracuje také s profesorem Grimesem. Zpočátku o jeho soukromém životě nemáme hodně informací, ale postupem času se o něm dozvíme více informací.
Když jsem se postupně seznamoval s profesorem Grimesem, byl jsem zklamaný z jeho chování a postupem času mi byl nesympatický.
Kniha má zajímavý námět a líbilo se mi celkové zpracování a vyobrazení pekla. Všechna magie byla pro mě pochopitelná. Kniha je bichle a často se odbíhá od pekla, ale z druhého hlediska se dočteme více informací o našich hrdinech v současném světě a tímto způsobem je více poznáváme.
Kniha obsahuje hodně filosofických myšlenek a bylo zajímavé o těchto záležitostech přemýšlet. Zajímavé byly také části s názvem O magických uměních, O převtělování, O křídě, O paradoxech aj.
Peklo dobře vykreslil Dante Alighieri v knize Božská komedie, kterou jsem v minulosti četl. Autorovi zemřelá milenka Beatrice posílá průvodce Vergillia, s nímž potom básník prochází Peklem a Očistcem, Vergillius do Ráje nemůže vstoupit, protože je pohan.
Peklo má tyto části: Pýcha, Chtíč, Chamtivost, Hněv, Násilnictví, Krutost, Útisk, Osmý dvůr (Říše krále Jamy). Celým peklem protéká řeka Léthé, na kterou si dávají naši hrdinové velký pozor, protože pokud by v ní setrvali nějakou dobu, ztratili by vzpomínky na svůj dosavadní život.
Alice a Peter na své cestě peklem potkávají různé bytosti (fantomy, převoznice Elspeth, Kripkeovi aj.) a zažívají nespočet dobrodružství. Čas od času je navštíví kočka Archimédes. Kniha obsahuje také akční scény, ale není jich hodně, je jich přiměřeně. Jestli naleznou profesora Grimese a jestli najdou cestu z Pekla ven, se už dočtete v této knize.
Je zajímavé přemýšlet o pekle jako takovém, ve kterém panují vlastní pravidla a existují jednotlivé stupně od nejmenšího hříchu po největší. Určitě bych se do pekla nechtěl dostat jako lidé, které potkává Alice a Peter, a zažívat muka, kterými procházejí. Vždy si pokládám otázku, co se stane s člověkem, který byl během svého života hříšník, jestli skutečně půjde do pekla či nikoliv. Vzpomínám si, že když jsem navštěvoval školku, zdály se mi občas sny, ve kterých mě navštívili čerti v našem sklepě. Anebo jsem si myslel, že vedle mě na posteli v mém pokoji sedí čert a přitom to byla moje babička. Jsou to úsměvné historky.
Kniha je sice bichle, ale celkově se kniha četla dobře. Myslím si, že autorka vykreslila peklo se všemi jeho obyvateli barvitě a příběh jako takový byl zajímavý. Nacházejí se zde různé odbočky, ale i tyto části mi připadaly poutavé. Kniha má rozhodně přesah. Kniha má docela nízká hodnocení v Databázi knih, což si myslím, že si úplně nezaslouží.
Oceňuji, že se v knize nenacházely erotické scény.
V knize se nacházejí schémata a mapy.
Na počátku knihy se nachází POZNÁMKA AUTORKY. V závěru se nachází PODĚKOVÁNÍ a POZNÁMKA PŘEKLADATELKY. Kniha má pěknou obálku.
V roce 2025 jsem přečetl první díl z této série. Byl jsem rád, když vyšel druhý díl. Na přebalu je uvedeno, že kniha PŘEDEPÍŠEME VÁM KOČKU se v roce 2023 stala v Japonsku bestsellerem a dočkala se už čtyř pokračování. Budu rád, pokud časem vyjdou další díly v češtině.
V Kjótu, v pátém patře budovy na konci zapadlé uličky, sídlí klinika pro léčbu duše Nakagjó Kokoro. Najít ji může pouze ten, koho sužuje trápení a kdo už neví, jak dál. Na této klinice působí lékař a sestra, která mu pomáhá. Lékař předepíše dotyčnému pacientovi kočku na určitý počet dní a pacient dostane instrukce, jak se má o kočku starat. Chování a dialogy mezi doktorem a sestrou jsou v některých situacích podivné. Během četby pochopíte, proč tomu tak je.
V místech, kde v současnosti působí klinika pro léčbu duše, se v minulosti nacházela množírna koček, která byla odhalena. Kočky zde žily v katastrofálních podmínkách, hodně koček se již nepodařilo zachránit, některé přežily, ale měly doživotně podlomené zdraví.
V tomto románu se nachází 4 příběhy, které jsou propojeny.
Sledujeme mladou ženu, která od sebe nedokáže přestat odstrkovat muže, který ji miluje; čerstvě ovdovělého dědečka, jehož vnuk odmítá opouštět svůj pokoj; rodinu ženy, ve které se všichni snaží navzájem porozumět jeden druhému; a úzkostného zaměstnance kočičího útulku, jenž touží dokázat, že i ty nejproblematičtější kočky mohou být zároveň těmi nejvděčnějšími.
V knize se dočteme také užitečné informace o chovu koček a jejich chování.
Myslím si, že tato knihu osloví všechny čtenáře, kteří jsou milovníky koček a také čtenáře, kteří chtějí vykročit ze své komfortní zóny a přečíst si něco pěkného.
V hodně knihách od japonských autorů se nacházejí kočky. V japonské kultuře mají kočky velké postavení. Pro Japonce jsou domácími mazlíčky, ale také symbolem štěstí a duchovními průvodci.
Znám hodně lidí, kteří vlastní kočku – buď v bytě, nebo v domě. Kočky jsou příjemnými společníky a můžou jejich majitelům také psychicky pomáhat. Je nutné se o kočku také dobře starat.
Ivana Ondriová je slovenská spisovatelka, která žije s manželem a dcerou v Prešově. Lásku k psaní v sobě objevila během mateřské a následně rodičovské dovolené.
Od autorky jsem již četl knihu VLČÍ HORA a POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ. Knihy se mi líbily.
Hlavními postavami jsou sestry ANNA a LUCIE. Anna je starší, Lucie je mladší. Lucie si oblíbí babičku s dědou.
Anna a Lucie se s tátou nastěhují do nového domu. Společně s nimi se také stěhuje jejich strýček JOHNY, který je ve skutečnosti tátovým bratrancem. Anna a Lucie věří, že budou konečně šťastné.
Do života Anny a Lucie vstoupí tajemný muž a nehodlá odejít.
Střídají se části ze současnosti a z minulosti.
Asi nemá smysl více prozrazovat o této knize, než je v anotaci uvedeno, abych zbytečně něco nevyzradil. Bylo mi líto Anny a Lucie, jakým peklem si prošly! Bohužel tyto věci se dějí. O všem se už dočtete v této knize. Bylo to pro mě hodně mrazivé čtení a bylo mi z toho všeho smutno.
V závěru se nachází zvrat, který mi vyrazil dech, a vůbec by mě to nenapadlo. Epilog je také hodně mrazivý.
Autorka píše moc dobře a všechno působilo uvěřitelně. Jsem rád, že jsem objevil tuto slovenskou autorku, a pokud vydá další knihu, určitě si přečtu.
