Chajda69 přečtené 573

Fenomén Angela Merkelová: Portrét jedné éry 2021, Martin Jonáš

Skvělá kniha. Možná se mi to jen zdá, ale že by se v Česku nějak hlouběji informovalo o německé politice mi nepřijde, na rozdíl třeba od britské nebo americké. Jasně, obě tyto chápu, ale přece jen, Německo, na které jsme hospodářsky navázaní jako další spolková země a jehož rozhodnutí ovlivňují a udávají směr celé Evropě, by za to mohlo stát. Kniha Martina Jonáše mi Německo, jeho politiku a společnost přiblížila, a uvedla na pravou míru některé mé závěry, o kterých jsem se domníval, že jsou důvodné, abych zjistil, že až tak důvodné nejsou. Velmi mě překvapilo, jak moc je Německo na exportu ekonomicky závislá země. Prakticky stejně, jako Česká republika. Má-li tedy Německo zájem na tom, aby se kola globální ekonomiky točila, my na tom musíme mít zájem ještě větší. Pokud nebudou zájemci o import německého zboží, těžko budou zájemci pro import českého, které ještě z velké míry prochází Německem. Překvapilo mě také, jak byla Angela Merkelová názorově... flexibilní. O tom jsem neměl tušení, na druhou stranu, ač názorová flexibilita, tak stále s mantinely určitých morálních hodnot, čímž se jednoznačně odlišovala od ryze populistických politiků. Všechny části knihy se mi líbily, od vzestupu kancléřky, její roli v ekonomice a "záchraně" Eura, krok po kroku po stopách uprchlické krize a "Wir schaffen das", až po přetrvávající trauma z války a z toho, že by mohlo být Německo vnímané jako agresor. Nemohl jsem si nevzpomenout na debatu, kterou jsme vedli s ostatními studenty, když jsem trávil rok na finské univerzitě v době vrcholící uprchlické krize. Jedna z německých studentek totiž říkala, že do značné míry tu humanitu Evropě dluží, na druhou stranu má ale pocit, že v tom Evropa Německo nechává. Měla pravdu. Ale dnes, v průběhu války na Ukrajině, se v tom Německo tak trochu samo nechalo, když sice ve jménu humanity (díky, Karle Kryle) a snahy o mír, ale zároveň tímtéž humanitu a snahu o mír popíraje, stálo dlouhou dobu stranou od pomoci napadené zemi. Kniha Martina Jonáše umožňuje alespoň částečně pochopit proč.... celý text

Z plamene a jasu 1978, Michail Jurjevič Lermontov

Ta nálož talentu a citu pro jazyk u už patnáctiletého Lermontova je neuvěřitelná. Když to srovnám se svými pokusy o poezii v tomto věku, je mi do smíchu a pláče zároveň. A Lermontov svůj talent zúročil - stejně jako u Puškina musím jen s povzdechem kroutit hlavou nad tím, o co mohla být světová (ruská) literatura bohatší, kdyby se oba dožili vyššího věku. Moc hezky poskládaný výbor básní, některé mě bavily velmi, některé méně, ostatně jako asi u každého výboru. Lermontov a jeho poezie po mě ale zůstávají pojmem, i když mám raději lyrickoepická díla, jako je Démon. "Starosti, dřina, to, že zbývá na přemýšlení zřídka čas, člověka mění v primitiva. Srdce spí, mysl bolavá fantazii mít přestává a sotva ubráníš se splínu." "Hluboký stesk mi sevřel srdce a já jsem uvažoval trpce, jaký je člověk ubohý. Co chce? Obloha je tak čistá a každý pod ní dost má místa, on však jak záštiplný štváč hledá jen spory. Proč a nač?" Opravdu, Rusové, proč? Nač??... celý text

Národní třída 2013, Jaroslav Rudiš

Temné, hořce smutné, ta mizérie Vandamova života křičela z knihy neuvěřitelně hlasitě. Knihu jsem poslouchal, v podání Hynka Čermáka to byl skvělý zážitek. V první části jsem si říkal, že repetitivností je styl psaní dost podobný Fuksovu Spalovači mrtvol, aby ho Rudiš vtipně vložil do příběhu (i když, byl to vlastně vůbec příběh?) o něco málo později. Druhá paralela, a to hlavně atmosférou, se nabízí už jen s ohledem na název hospody Severky - seriál Most!. Ten smutek, malost, niterný strach ze samoty a hledání smyslu života v láhvi alkoholu, případně zástupných hrdinech... opravdu to na mě působilo hodně skličujícím dojmem a Vandama, Mrazáka a Lucky mi bylo líto. Stejně jako všech lidí, kteří se takhle den za dnem protloukají životem bez cílů, snů a naděje. Vandamova rodinná historie už byla jen třešničkou na dobře vystavěném, několikapatrovém Rudišově dortu. Velmi dobrá kniha, jejíž krátkost neubrala nic na zážitku, jaký jsem z jejího čtení (poslechu) měl.... celý text

Sám nejsi nic 2022, Ivan Hamšík

Čtivě podaný životní (armádní) příběh Aleše Opaty, jemuž naše armáda, ostatně stejně jako celý stát, vděčí za mnohé. Příběhy z Balkánu, z Afghánistánu i ze studií byly zajímavé, v některých případech jsem měl pocit, že takový Ernest Goodbody nebyl jen vymyšlená postava, ale v úřednických pozicích spojených s armádou se sem tam opravdu mihne. Velmi zajímavý mi přišel popis vlivu politiky na armádu, hlavně co se týče modernizace, nákupů a stěhování jednotlivých brigád/praporů z jednoho místa republiky na druhé. Trochu na škodu (alespoň z mého pohledu) bylo, že kniha nebyla chronologická, ale ze začátku přeskakovala. Také bych od knihy od osobnosti, která v české armádě zažila snad vše, co v ní bylo možné zažít, čekal nějaká hodnocení činěná s odstupem, takový makro pohled na dobu, českou armádu, její působení a její vývoj v čase, stejně jako pokus o pohled z odstupu na roli armády ve společnosti a (možná i kritický) pohled na éry jednotlivých vlád. Ani by mě nenapadlo to po Opatovi chtít, když byl ve funkci "ngoše", ale teď, když už je v civilu... zkrátka by mě to opravdu zajímalo. Tak možná příště.... celý text

101 minut 2022, Štěpán Kopřiva

Křížová palba a Rychlopalba mě přivedly ke Kopřivovi, a tak jsem nevynechal ani 101 minut, což byla oproti zmíněným knihám taková jednohubka na jeden večer. Ono to totiž neuvěřitelně rychle pádilo (asi jako metro ze stanice do stanice, ha ha), a v zásadě rutinní zásah se brzy změnil v dost adrenalinovou akci. Chvílemi jsem si nemohl nevzpomenout na Čapkovu První partu - ne samozřejmě stylem psaní nebo námětem, ale atmosférou, kterou jsem z knihy cítil: podzemí, tmu a narůstající zoufalství. Hned od začátku jsem si říkal, jestli není nejjednodušší všechny odvést po svých do stanice. Je pravda, že s vidinou toho, že vlak do několika minut pojede, asi ne. A hned od začátku jsem si taky říkal, že nemám rád, když se do knih tohoto typu montují děti, opravdu ne. Tahle (brzy klíčová) linka mi přišla trochu přehnaná, já tedy nevím, ale neznám moc tříletých dětí, které by dokázaly to, co chlapec v knize. Trochu přehnané mi přišlo i posouvání hasičů prakticky až za hranu lidských sil, hlavně tedy u Trchala. Smekám a klaním se před všemi, kteří toto povolání vykonávají, sám bych tu odvahu asi neměl, obdivuji je za to, co jsou schopni zvládnout a ochotni podstoupit. A jestli bylo 101 minut nepřímou oslavou jejich práce, jen houšť.... celý text

Neklidná krev 2022, Robert Galbraith (p)

Vzestupná tendence série s Cormoranem Strikem potvrzena. Tohle byla pecka. Někdy v půlce listopadu jsem nesměle začal s Voláním kukačky, které mě úplně nenavnadilo, ale pořád jsem měl před sebou vidinu Neklidné krve s vysokým hodnocením, tak jsem si říkal, že musí stát za to. Dal jsem se proto hned do Hedvábníka, který byl o dost lepší než kukačka, ale pořád jsem sérii ještě úplně nepropadl. Zlom přišel Ve službách zla, od toho dílu mi bylo jasné, že teď už sérii doklepnu. Smrtící bílá byla skvělá a tak už mě čekal ten vytoužený cíl v podobě Neklidné krve, kvůli které jsem celou sérii začal (a od cca poloviny druhé knihy toho už nelitoval). Nakonec mi (dosud do češtiny přeložených) pět dílů zabralo nějaké dva měsíce, protože, a to k mému velkému uspokojení, počet stran s každým dílem roste a já mám dlouhé příběhy rád. Je pravda, že o to hůř se z fiktivního světa potom vystupuje, ale šestý díl byl vydaný už v srpnu v angličtině a tak se do něj možná pustím rovnou. Neklidná krev byla... nejlepší ze série, to je za mě bez debat. Jako přísně racionální člověk nevěřím astrologii, kterou byl tenhle díl dost prodchnutý, ale vůbec mi to nevadilo, dodávalo to příběhu mystickou stránku, kterou předchozí neměly a tak to bylo zase něco trochu jiného. Dlouhé vyšetřování dávného zločinu (což je vlastně trochu opakující se motiv, který byl použitý už ve Smrtící bílé) bylo pořád zábavné, nepřišlo mi, že by měl příběh hluché místo, a tak jsem se kombinací e-knihy a audioknihy prokousal asi za deset dní. Některé věci jsem odhalil, některé ne, ale jak už jsem psal u předchozího dílu, je moc fajn, když hrdinové příběhu nemají víc informací než čtenář a z příběhu a utrousených vodítek je možné udělat si představu o tom, kdo za vším stojí. Bavilo mě to moc, Rowlingová umí a já jen doufám, že s touhle sérií bude umět ještě dlouho a nebude (zase) končit po sedmi dílech. Smířit se s tím, že končí příběh, do kterého se rádi noříte, je těžké.... celý text

Volání Kukačky 2014, Robert Galbraith (p)

Dlouho jsem sérii Cormorana Strika odolával, říkal jsem si, že hodnocení není tak vysoké, aby mělo smysl se do knih pouštět, že to asi nebude taková hitparáda. Pak mi došly podcasty, neměl jsem u běhu co poslouchat, a navíc vyšla Neklidná krev, jejíž hodnocení bylo skvělé. Bylo mi jasné, že dříve nebo později mě série nemine, a tak jsem si řekl, že to bude dříve a kombinoval jsem audio s e-knihou. Vůbec mě nezaujalo prostředí. Modeling, herci, celebrity, zpěváci... eh, to není nic pro mě. Robin zářící štěstím, která se mi do příběhu dobře jeho tři čtvrtiny moc nehodila, Vyšetřování zajímavé, ale narážející právě na prostředí, ve kterém se odehrávalo, a tak extrémně nesympatické postavy. Náznaky blížícího se finále byly něčím, na co bývám alergický - hlavní hrdina ví něco, co čtenář ne, aby mohl ve spektakulárním finálovém dialogu odhalit to, co čtenář s informacemi, které dostal, odhalit nemohl. A ano, vím, že "prostředky před motivy", ale motiv mi v tomhle případě přišel ne moc uvěřitelný. Ve všech případech.... celý text

Ve službách zla 2016, Robert Galbraith (p)

Konečně ta pecka, na kterou jsem ve Strikovské sérii čekal. Okruh podezřelých od počátku jasně vymezený, ale přesto nečekané zvraty, dost návratů do minulosti a upřímně - kdo by nefandil Robin při konfliktech s Mattewem. Postava Robin je napsaná opravdu skvěle a s pozadím, které v tomto díle dostala, je mnohem plastičtější, uvěřitelnější a... lidská. Vyšetřování v tomto díle mělo grády od samého začátku a téměř po každém jednotlivém výslechu bylo možné označit za vraha jinou osobu. Ale není to první setkání s Rowlingovou a už od odhalení Siriuse Blacka je mi jasné, že nejde skočit na první návnadu. Ani druhou. Ani třetí. No, vlastně asi takhle - nemá smysl skákat na žádnou návnadu, i když v tomhle díle mi poprvé přišlo, že z informacích předložených čtenáři bylo možné přijít na to, kdo za vším stojí. Vhled do mysli a činnosti vraha hodnotím také kladně. Plný počet.... celý text

Smrtící bílá 2019, Robert Galbraith (p)

Skvělé. Baví mě dlouhé knihy, baví mě dlouhé série, když je píše někdo, kdo píše zábavně. A to - aspoň z mého pohledu - Rowlingová píše. Příběhy se rozeběhnou do všech možných i nemožných stran a vytvoří naprosto komplexní pohled Rowlingové na určitou vrstvu anglické společnosti (aspoň tedy pokud předpokládám, že do série projektuje tak trochu sebe a svůj pohled na svět). Stejně jako v předchozím díle i tady bylo možné z utrousených informací dojít k nějakým závěrům dříve, než k nim došly postavy v knize, a to mě baví. Závěr byl trochu dramatičtější, než bych (s ohledem na poměrně poklidný průběh vyšetřování) čekal, všechna vysvětlení formou klasického dialogu byla tentokrát všeobjímající, což mi třeba chybělo v prvních dvou dílech série. V tomto případě se mi zdá, že Rowlingová neopomenula vůbec nic a zodpověděla všechny položené otázky. A z Matthewa udělala úplného idiota. Skvělé, pohlcující a i přes rozsah těžko odložitelné. Plný počet.... celý text

Impérium 2018, Roman Bureš

Klobouk dolů před touhle trilogií. Fantastický nápad Romana Bureše se dočkal zakončení, které si udrželo odstup od toho, aby bylo deus ex machinou. Tušil jsem poměrně dlouho, jak Toňa problém s novodobou (vlastně... to je hrozně relativní) Hordou vyřeší, bylo mi i jasné, že ne všechny postavy, které jsem si stihl oblíbit, mohou přežít. Z postavy, kterou znám jen ze staré odrhovačky od táboráku, se v průběhu knih stal velký sympaťák, kterému jsem hodně fandil, a i když jsem mu přece jen trochu přál, aby už konečně své holčičky potkal, jeho konec působení v příběhu mě zasáhl a můžu ho označit za svou oblíbenou postavu. Jinak si nikdo až tak moc mých sympatií nezískal. "Problém" se Serenou vyřešil Bureš elegantně, stejně tak Tonino manželství, ke kterému se nutně schylovalo. Dvojnásobná jatka byla (na můj vkus opět) až moc naturalistická, ale v průběhu čtení jsem si na to zvykl. Snad jen ty pasáže s Toňou a Téčkem mohly být kratší, stejně jako trochu neukotvená role Viktora, proto za tento díl ubírám jednu hvězdičku, ale celou sérii jednoznačně doporučuji, byl jsem z ní nadšený a zabavila mě na dost dlouhou dobu.... celý text

Hedvábník 2015, Robert Galbraith (p)

Výrazně lepší než případ Luly Landryové, a to zřejmě hlavně prostředím, ve kterém se kniha odehrávala. Spisovatelské a vydavatelské kruhy mi jsou výrazně bližší než modelingové, herecké a pěvecké. Ne že by se tedy podle popisu Rowlingové chovali lidé z těchto kruhů nějak zásadně odlišně, ale mně to sedlo mnohem lépe. Vývoj vztahu Strike - Robin mě bavil, a opravdu hodně mě bavilo vyšetřování, které bylo tentokrát tajemnější a mnohoznačnější. Jednu hvězdu ale ubírám za závěr, který mi přišel trochu... moc překombinovaný a až příliš teatrální.... celý text

První obrázky 1982, Oldřich Mikulášek

Císařovna 2016, Roman Bureš

Dva komentáře přede mnou hodnotí jako 1) na stejné úrovni jako první díl a 2) lepší než první díl. Tak dodám třetí možnost - za mě byla Císařovna o něco horší než první díl. Bavila mě politika na začátku, opatrné našlapování, ale přesto dost radikální změny. Bavila mě (dost děsivá) vize sicilského chalífátu. Ale ukrutně mě nebavil Viktor. Produkt vědeckého bádání a nová verze superválečníka, která je poháněna v zásadě jen touhou zabíjet, resp. touhou poměřovat se v souboji na život a na smrt, se po zlomení rukou docela dobře spokojí s životem v tlupě neandrtálců (nebo homo sapiens, teď si nejsem jistý) a jejich ochranou. No, já nějak nevím. Pak si - shodou šťastných okolností, nebo možná tak trochu jako deus ex machina - vzpomene, že by se přece jen ještě jednou rád popral s robotem a ejhle, dorazí zrovna v okamžik, kdy Antonie dodělává a vypadá to, že progresivní Řím prohraje souboj o život s konzervativním. Opět, stejně jako u prvního dílu, bych se obešel bez tak podrobných popisů brutality, ale beru to jako součást žánru braku, takže to nijak nereflektuji ve svém hodnocení. Celkově musím říct, že mě Císařovna bavila. Ne tak, jako první díl, ale stejně jsem jí přečetl za nějaké tři, čtyři dny. A fakt mě zajímá, co bylo za náhlou změnou počasí, jestli se bude opakovat, jak to dopadne se Serenou, co Neffi a jak antický Řím využije technologie konce 21. století. Takže Impérium je samozřejmě další v pořadí.... celý text

Aristokratka pod palbou lásky 2022, Evžen Boček

Někdo neví, kdy má končit, přežene to a pak už je to trápení (Jágr, Hunger Games), a někdo odhadne přesně ten správný čas (Ručinský, Boček). Jsem rád i nerad, že Aristokratka pod palbou lásky byla posledním dílem. Měl jsem ten mikrosvět Kostky rád, ale i když je moje tolerance na naprosto absurdní situace postavena velmi vysoko, někdy už se mi to zdálo opravdu moc (mám na mysli zásah na Kostce nebo chování pana Spocka). Vyloženě hluché místo měla kniha z mého pohledu v Josefových příspěvcích z mládí, vůbec jsem nechápal, co tam tato část dělá a nebavila mě. Většina knihy byla ale stará/mladá dobrá Marie. Přiznávám, že jsem na Bočkův závěrečný vtip skočil i s navijákem a kroutil hlavou nad tím, proč mi čtečka ukazuje dalších asi 30 stran. Uvěřitelný a idealistický závěr je přesně to, co jsem si nejen já, ale zjevně i ošetřující lékařka pana Bočka a řekl bych, že i velká spousta fanoušků Marie, přáli. Rád se k sérii budu vracet, o to radši s vědomím, že je ukončená, a vydá-li Evžen Boček další knihy, určitě si je nenechám ujít.... celý text

Křížová palba 2019, Štěpán Kopřiva

Na téhle (doufám, že jen zatím) dvoudílné sérii mě fascinuje, jak umně a důsledně dokáže Kopřiva ani jednou nepojmenovat hlavního hrdinu. Když už konečně svítá, že bychom se na konci knihy mohli dozvědět příjmení... ne. I to je jedna z věcí, která mě na knize (resp. na knihách) bavila. Příběh... no, bylo to od začátku o dost akčnější a zamotanější než v Rychlopalbě. Tam to bylo o postupném vplouvání do děje a jeho gradace (a naproti tomu totální degradace osobního života), tady se na nějakou gradaci nehledělo a Kopřiva čtenáře hodil rovnou do vroucího kotle akce. I když mi jedna scéna - a kdo má knihu přečtenou, je mu jasné, kterou myslím - přijde hodně přitažená za vlasy, čtení mě bavilo a byl jsem fakt zvědavý, co za tím vším je. Výborně jsem se bavil a závěrečná scéna (jejíž jedna část mi vlastně tak přišla dost "přeakčněná") měla opravdu tak strhující tempo, že nebylo možné přestat číst. K dobrému přičítám ještě další nálož popkulturních odkazů Na závěr - Damodice se, jak jsem v poslední části knihy zjistil, nečte Damodice, ale [Damodys], měl jsem problém si na to zvyknout a dost dlouho se divil, proč se to jméno vlastně neskloňuje.... celý text

Propast času 2015, Roman Bureš

Skvělé! Hodnotím tedy zatím jen čtyřmi hvězdičkami, ale je to s výhradou změny. Přece jen ještě nevím, co mě čeká v dalších dvou dílech. Na prvním místě klobouk dolů před tím nápadem. Prolnutí časoprostoru se všemi svými klady, zápory, faunou a flórou, to je prostě námět na příběh jako blázen! "Vědecké" vysvětlení ponechávám stranou, netuším, jak moc je opřeno alespoň o základní teoretické možnosti fungování červích děr, ale co už. Funguje, svět Propasti času mu odpovídá a to je hlavní. Autor z mého pohledu skvěle hrál na strunu vzájemného neporozumění jednotlivých civilizačních okruhů. Už jen z téhle látky by toho šlo ušít tolik... dokážu si celkem bez problémů představit, jak se celý děj odehrává v kulisách první třetiny knihy. Střet otrokářské společnosti se středověkou, polyteismu s monoteismem, primitivních zbraní s vyspělejšími a tak dále, ale uznávám, že by asi bylo těžké vložit do příběhu nějaký spád. V příběhu mi trochu chyběl humor, který jsem zaregistroval vlastně jen jednou, když se římský legionář podivoval, proč středověký kněz nosí na krku popraveného odsouzence a konstatuje, že to musí být dost podivná sekta. Prostoru pro taková popíchnutí by bylo v ději nespočet, v tomhle ohledu tak vidím trochu promarněný potenciál. Celý příběh dává smysl, je koherentní, drží při sobě, nenašel jsem v něm žádné nelogičnosti a to mě těší. Výborně jsem se u něj bavil a knihu přečetl za dva dny, protože prolnutí časových rovin je prostě... fakt tak skvělý nápad! Jsem upřímně zvědavý na další dva díly a i když bych se spokojil s mnohem menším množstvím naturalisticky popisovaných masakrů, trochu se obávám, že to od nich čekat nemůžu.... celý text

Obyčejný život 1937, Karel Čapek

Z noetické trilogie řadím na druhé místo za Hordubala a před Povětroně, ten se z mého pohledu moc nepovedl, resp. možná jsou u něho jeho poselství a role v rámci trilogie tlačené až příliš na sílu. Obyčejný život mě bavil, hlavně do doby, kdy dějová linie poměrně lineárně sledovala životní osud hlavního hrdiny... i když i k té jsem měl určité výhrady. Dost nevyvážené bylo dění v dětství a dění v pozdější dospělosti, od okamžiku, kdy se hlavní hrdina oženil a dostal "své" nádraží, už to byl jen průjezd jeho druhou polovinou života v rychlíku. Škoda. Hádky sama se sebou o tom, jaká složka osobnosti převažovala, mě - přiznávám - nebavila vůbec. Tahle pasáž mi přišla ukrutně dlouhá, přitom lze pochopit to, že jsou různé úhly pohledu na život člověka (včetně svého vlastního) ze dvou či tří stran. Troufám si tvrdit, že jsem pochopil Čapkovu myšlenku vtělenou do celé trilogie a líbí se mi... na druhou stranu, v dnešní době, kdy je lež relativizována jako alternativní pravda by dal Čapek dezinformátorům do ruky docela silný argument... kdyby měli mentální kapacitu na to, si něco z jeho díla přečíst a pochopit ho.... celý text

Rychlopalba 2015, Štěpán Kopřiva

Takhle to mám rád - pomalu se rozvíjející děj, kde postupně vyvstávají na povrch nové informace, nic se neuspěchá a ačkoli je v důsledku toho vlastně příběh čím dál hrůznější, je to skvělá zábava. Kromě závěru, který byl na můj vkus až moc akční a měl jsem trochu problém mu věřit, to byla skvělá kniha, obohacená o policejní žargon a reálie fungování obvodního oddělení. Super a vzhůru do Křížové palby!... celý text

Planeta idiotů 2021, Roman Bureš

Velmi zábavné, velmi čtivé, těžko odložitelné, s českými reáliemi, osobnostmi a narážkami na aktuální události. Jako braková zábava naprosto perfektní kniha snažící se přece jen trochu přimět čtenáře k zamyšlení, a to hlavně epilogem. Od tohoto typu literatury to úplně neočekávám, ale budiž. Přesto bych ale řekl, že není třeba být úplně doslovným a já osobně mám radši, když autor od čtenáře očekává nějakou součinnost, třeba že si něco domyslí, dá dvě a dvě dohromady nebo se třeba i opravdu zamyslí. Proto nebýt epilogu, nemám vlastně co vytknout, ten mi ale dojem z knihy trochu zkazil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože za ty dva dny skvělé zábavy si to Bureš i Planeta idiotů zaslouží.... celý text

Piknik u cesty 1985, Arkadij Strugackij

Jsou knihy, které i když čtu před spaním, čtu. A pak jsou knihy, u kterých je čtení před spaním jen parodií čtení, kdy čtu pořád dokola jeden odstavec než kapituluji a druhý den si z něj stejně nic nepamatuji a čtu ho znova. Piknik u cesty byl v té druhé kategorii. S.T.A.L.K.E.R.A. jsem hrál, znám jeho příběh a jeho základ je skvělý. Jen mi Piknik u cesty asi moc nesedl. Roderick mi byl ukrutně nesympatický (na rozdíl třeba od Guty), pořád jsem moc nevěděl, co že se to děje, o jednotlivých úkazech v Pásmu se mluvilo jako kdyby na konci knihy byl slovník pojmů, dění mimo Pásmo bylo nezáživné a vlastně tím úplně nejzajímavějším byl pro mě rozhovor Noonana s Pillmanem, což ostatně byla asi nejnosnější část co se týče hlavních otázek naznačených autory. Tahle část mě bavila moc, ostatní moc ne, některé vůbec. Hodnotím proto jako průměr. Chtěl jsem citovat tutéž pasáž jako JohnCZ, ale nebudu to zbytečně dublovat, proto odkazuji na začátek jeho komentáře.... celý text