Chajda69
přečtené 573
Mráz přichází z Kremlu
1990,
Zdeněk Mlynář
Stále se snažím pochopit dobu před rokem 1989, důvod, proč tolik lidí uvěřilo naivnímu ideálu (nebo spíše důsledně vystavěné lži, vydávané za ideál), proč bylo tolik lidí ochotno mlčky kývat, v lepším případě přihlížet a v horším se aktivně účastnit perzekuce svých sousedů a známých, proč je dodnes někdo schopný toto období nesvobody velebit. Na některé otázky odpovědi nacházím, byť nedokonalé. A Mráz přichází z Kremlu mi přinesl pohled přímého účastníka a hybatele pražského jara, stejně jako událostí, které ho ukončily. Upřímně - moje nadšení z knihy nezná mezí. Hned úvod mě - vulgárně řečeno - úplně dostal. Ostře (sebe)kritický pohled na ideologická východiska post-totalitního režimu, resp. komunistického způsobu vlády jako takového od někoho, kdo se v systému po čtvrt století pohyboval, je opravdu velmi zajímavý. Dokonce dává i poměrně přímé odpovědi na některé otázky, které si kladu, třeba: "Ideologie obsažená v této (pozn. Marxově, Engelsově a Leninově) literatuře dává člověku, který ve skutečnosti zná velmi málo nebo i nic, sebevědomí, že poznal a ovládl zákonitosti vývoje lidstva a světa. Vyžaduje za to jen jediné: aby se jí věřilo." Mlynář knihu pojal - a sám to předesílá - jako subjektivní pohled na události, jako na svého druhu zpověď, ve které nejen vysvětluje své kroky, ale také je obhajuje. Tenhle typ literatury mám rád, i když je škoda, že je to jen literatura a s autorem již nelze polemizovat a s některými jeho východisky ho konfrontovat. Přehled vývoje k pražskému jaru a role Mlynáře v něm byl zajímavý, kniha je moc dobře napsaná a text dobře plyne. Samotné události spějící k 21. srpnu 1968 byly pro mě napsané tak strhujícím způsobem, že jsem knihu odkládal jen když jsem si do ní chtěl udělat poznámku a pořád četl. Gradace jednání v Kremlu a podpisy moskevských protokolů byla jednou z nejnapínavějších epizod, které jsem za dlouhou dobu četl. Nejlepší (nebo nejhorší?) na tom je, že se nejednalo o fikci. Popis boje uvnitř sebe sama, zda se zachovat dle svého svědomí, nebo (dost naivně) uvěřit, že je zde cesta politického řešení, popis psychologických bojů a zákulisních dohod mezi jednotlivými protagonisty navzájem, já byl zkrátka nadšen. A to byl nejakčnější pasáží okamžik, kdy Svoboda křičel na Kriegela. Do některých částí knihy jsem si vepsal a několikrát podtrhl "alibismus", a to jsou pasáže, o kterých bych s autorem tak rád mluvil. Byl to alibismus? Nebyla to jen naivita, kterou jsem ale schopen posoudit zpětně, když vím, jak vše dopadlo? Asi největší rozpor shledávám v pasáži Mlynářova vnitřního boje, zda podepsat či nepodepsat moskevský protokol. Sám uvádí: "Musím si být vědom toho, že tím (pozn. nepodepsáním) řeším věc pro sebe a své svědomí, nikoli pro politickou perspektivu. (...) Navíc: stavím je všechny do takového světla, jako by podepsání bylo věcí osobní cti a svědomí, které zradili ti, co podepsali, a nikoli povinností najít politické východisko ze situace, za niž my všichni máme odpovědnost." Tomuto pohledu na věc, přiznám se, nerozumím. Jestliže celou dobu před 21. srpnem 1968 dělal Mlynář v politice vše, co považoval za správné, jestliže s demokratizačními snahami souhlasil a podporoval je, jestliže posty ve straně zastávali lidé, které podporoval... nemůže být přece nepodepsání moskevského protokolu, který právě toto vše neguje, otázkou osobního svědomí, ale svědomí politického a politické koherence. Není v tomto případě právě politickým východiskem nepodepsat, a tím stát za svou předchozí několikaletou prací? Jakékoli jiné "politické východisko" se totiž nutně rovnalo rezignaci na vše, co prosazoval. Mám pocit, že se v tomto případě otázka osobního svědomí a hledání politického východiska spojila v jedno a nelze oddělit, jak to Mlynář činí. Druhou z pasáží, ke které jsem si zhusta dělal poznámky, je důkladné rozvažování nad tím, zda by byla tehdejší politická reprezentace ochotna nést důsledky toho, že by se Moskvě postavila, byť by se počítali mrtví lidé. Mlynář píše: "Pro národ sám by to bylo historicky a mravně důležité vítězství, poněvadž by (...) stál zase jednou i fakt hrdinného odporu proti přesile agresora a to by národu narovnalo páteř. (...) Bylo však těžké převzít odpovědnost za postup, který mohl vést ke krvavému masakru." Na jiném místě pak dodává: "Pochopil jsem Háchu." Není právě tohle rozhodnutí s velkým R, které dělí politiky na ty obyčejné a na lídry? Není na jedné straně Chamberlaine, který při volbě mezi ostudou a válkou přivezl "mír", ale dostal ostudu i válku, a Chuchillem, který prostě natvrdo řekl, že nabízí pověstný pot, krev a slzy? Není na jedné straně právě rovná páteř, byť vykoupena krví, a na druhé straně ostuda a páteř zlomená, kterou bude čím dál těžší narovnat? Velmi jsem oceňoval také portréty a charakteristiky jednotlivých osob ve vedení strany, ze kterých bylo zřejmé, že zvací dopis byl podepsán opravdovou "elitou" (byť v době, kdy Mlynář knihu psal, se ještě nevědělo, kdo dopis podepsal). Na závěr, Mlynář velmi trefně shrnul podstatu vládnoucího komunistického režimu (a moc se neliší například od Tonyho Judta): "V jejich (pozn. stalinistů) ideologickém systémů nejde o jednotlivé živé dělníky, ale o dělnickou třídu jako abstraktní subjekt historického pokroku. Konkrétní, živí dělníci mohou být a jsou v praxi často neuvědomělí, nechápou správně své historické zájmy, vidí často jen své zájmy krátkodobé, každodenní, jak je tomu naučila kapitalistická společnost." Odkud lze tedy dovodit, co je zájmem dělnické třídy? ptá se Mlynář. No přece ve své vlastní ideologii a ve své vlastní straně, která zájmy dělnické třídy vyjadřuje, neboť dělnická třída je abstrakce a není toho jako taková schopna. Definice kruhem, značně absurdní, ale přesto přes 40 let vzývaná. Knihu k přečtení jednoznačně doporučuji, je skvělá, pro zájemce o nedávné dějiny je povinností.... celý text
Zlodějka příběhů
2009,
Michaela Klevisová
Z mého pohledu výrazně lepší než Kroky vraha, po kterých jsem dost váhal, jestli vůbec ve čtení série pokračovat. Takové panoptikum podivínů s absurdními motivacemi jsem totiž v knize dlouho neviděl. Zlodějka příběhů mi v tomto ohledu přišla mnohem uvěřitelnější, jaksi lidštější. Bavilo mě vyprávění příběhu v rámci jednotlivých kapitol z pohledu konkrétních postav, resp. se zaměřením na konkrétní postavu, stejně jako to, že hodně postav dostalo v úvodu poměrně uvěřitelný motiv k vraždě. Pokud pak lze předvídat že - v "tradici" moderních detektivek/kriminálních románů - bude pachatel jen málo očekávatelný , bylo docela dobře možné vyselektovat podezřelé. Co se mi ale příliš nezdálo, bylo neustálé "naznačování", kterého se dopouštěla více než polovina postav, a které nejspíš mělo udržet tajemnou atmosféru nějakého velkého tajemství (váhám, jestli se takového srovnání dopustit, ale konkrétně tohle mi připomnělo Běsy, ale tam Dostojevskij to velké "tajemství" udržoval asi 600 stran). Při konfrontaci to pak u detektiva a stejné postavy probíhalo podle scénáře: "Jak to bylo?" "Tak a tak" "Aha, dobře, kývu, ale nevěřím", o tři kapitoly později "Jak to bylo?" "Dobře, řeknu to, už je to jedno" "Pořád nevěřím" "Dobře, tak to bylo ještě takhle". Trochu mě pak iritují detektivky, kdy se pro nedostatek informací, byť by byly zmíněné jen tak mezi řečí (a rád se nechám poučit, pokud jsem zmínku přehlédl), nelze spolehlivě dobrat pachatele předtím, než je odhalen. V tomhle jsem zkrátka trochu konzervativní a Knoxovo desatero je pro mě základem detektivního příběhu (až na ty Číňany). Budu-li tedy na příběh nahlížet jako na kriminální román, dobře, přesto bych ale vodítka roztroušená po příběhu, umožňující čtenáři spojit si dvě a dvě, uvítal.... celý text
Krvavé levandule
2019,
Marian Kechlibar
Trochu mě překvapilo, že jde o soubor povídek, to mě mrzelo, protože hned první povídkou rozehraný náběh na dystopii mě hodně bavil. Další povídky byly jako na sinusoidě, některé se mi líbily velmi, hlavně po stránce atmosféry a pointy, některé mi přišly vlastně i dost zbytečné. V souhrnu se mi ale celá kniha - a právě její atmosféra - líbila, takže kdyby autor náhodou chtěl tohle téma rozvést do románové podoby, hlásím se jako čtenář do první řady. A ne, s Podvolením nemají Krvavé levandule kromě Francie společného prakticky vůbec nic.... celý text
Sudetenland
2023,
Leoš Kyša
Kyšovy knihy jsou moje guilty pleasure a na Sudetenland jsem se moc těšil. Zaujala mě totiž ústřední linka příběhu, na které jsem postavy a příběh vnímal spíš jako "navěšené", aby se právě ta ústřední myšlenka mohla rozvíjet a vyprávět. A ta myšlenka byla opravdu zajímavá - jak by to vypadalo v Československu, kdyby nedošlo k odsunu, resp. by k odsunu nedošlo v takovém rozměru, v jakém k němu došlo? Kyšovo východisko, že komunistický post-totalitní režim potlačoval národnostní vášně a sentimenty, ale pád režimu by pro ně znamenal volný průchod, je podle mě logická úvaha. Odsun německého obyvatelstva en bloc, a odsud divoký teprve, považuji za obrovskou kaňku v naší historii, o to větší, že se diskusi o ní a zjišťování jejího obsahu tak nějak vyhýbáme. Doporučuji v tomto ohledu knihu Emanuela Mandlera o Benešových dekretech (bez kterých by každé volby v prvních třiceti letech porevoluční historie nebyly volbami). Atmosféra, kterou Kyša dokázal vykouzlit v česko-německém pohraničí, byla hutná, těžká a jistojistě směřovala k výbuchu. Střet nacionalistů na obou stranách, zatížených desetiletími křivd, si o to říkal. Do toho jen lehce byla zmiňovaná linka slovenská, a je k zamyšlení, jestli by rozpad Československa byl tak poklidnou záležitostí, kdyby Sudety vypadaly jinak. Ona by totiž byla československá populace o 2 - 3 miliony obyvatel bohatší, stejně jako by byla bohatší ekonomicky, protože to byli právě Němci, kteří měli v Sudetech jak své majetky, tak ekonomické zájmy, stejně jako měli vztah k místu, kde po staletí žili. V tomhle z mého pohledu Kyša opravdu mistrně hrál na linku "heimat", a sám jako člen několikáté generace českých obyvatel Sudet musím uznat, že vnímání prostoru okolo sebe jako domova leckterému "sudeťákovi" není vlastní a teprve se buduje. Na druhou stranu ale příběh dost srážela pro mě ne moc uvěřitelná zápletka. Novinář přišedší psát reportáž se během několika hodin stane milencem a v zásadě také důvěrníkem místní servírky, která je shodou okolností z jedné z nej...vlivnějších? rodin Bruntálu. Ta s ním bez dalšího začne pátrat po tajemství mimo jiné své rodiny, a s novinářem najednou všichni více či méně otevřeně a pravdivě mluví o historii své a svého okolí. Kdyby byla kniha o něco delší a v tomto pracovala s postavami trochu více a do hloubky, hodnotil bych lépe. Každopádně - ústřední myšlenka 5, ostatní 3, průměruji na 4.... celý text
Perunova krev II.
2014,
František Kotleta (p)
I druhý díl jsem poslouchal v audioverzi a musím říct, že mě bavil mnohem víc, než díl první. Možná jsem si zvykl na postavy, prostředí a (ne)zákonitosti děje, každopádně jsem prakticky už klasickou jízdu plnou tělních tekutin, zastoupených nejčastější krví, končetin všeho druhu oddělených od těla, hodně vtipných, vtipných a méně vtipných hlášek a sem tam nějaké té naturalisticky podané erotiky odposlouchal velmi rychle, s mnohem větším zaujetím a pobavil jsem se u ní. Na plukovníka Michálka to samozřejmě nemá, ale to je laťka, která je hodně vysoko.... celý text
Tichý Američan
1957,
Graham Greene
Atmosféra indočíny přelomu čtyřicátých a padesátých let vykreslená jako tak hustá, že by se jí ani nešlo brodit. A nepochybuji, že taková skutečně byla. Byla to moje první kniha od Greena, tak jsem moc nevěděl, co čekat, a i když byl rozjezd trochu pomalejší a pod kouřem opia vypadal jako začátek Trainspottingu, lepkavé klima tehdejšího Vietnamu, umocněné neustálým podvědomým strachem o život, protože to zkrátka mohlo bouchnout leckde, mě pomalu vtahovalo. Phuong jako element dodávající postavám Pylea a Fowlera lidskost a emoce, a vedle toho filosofování a úvahy o politice ve střetu mladého nadšeného Američana se zvláštním posláním s cynickým a sarkastickým anglickým novinářem, který v životě viděl a zažil mnohé. Jeho cynické poznámky mě opravdu bavily. A aby zůstal člověkem, nakonec si musel vybrat stranu. Popsané obrazy - byť nijak naturalisticky - matky s dítětem v kanále, stejně jako matky zakrývající dítě po bombovém atentátu svým kloboukem z hlavy jen tak nedostanu. "Utrpení nevzrůstá počtem: v jednom mrtvém těle může být obsaženo všechno utrpení, kterého je schopen celý svět."... celý text
Midwichské kukačky
2007,
John Wyndham (p)
Napínavý, sci-fi říznutý příběh s úvahami o etice, morálce, sociální soudržnosti a ideologiích? Beru! Bohužel nepříliš rozsáhlá, zato dějem nabitá kniha, která podávala příběh tak uvěřitelně, jak jen to bylo možné, a houstnoucí atmosféra Midwiche na mě doslova dýchala, takže jsem knihu přečetl prakticky za cestu letadlem a kousek. Zellaby pro mě byla jednoznačně nejsympatičtější postava, takové, které ne vždy mluví napřímo, a řeknou toho hodně mezi řádky, mám nejradši. Po Dni trifidů, který se mi líbil moc, zakládám do sbírky dalšího Wydhama, a jsem z něj stejně nadšený, jako jsem byl z knihy první. "Je spousta lidí, kteří chápou ideály jako způsob, kterým si můžou zajistit posmrtný život, a klidně nechají své potomky v porobě a nouzi, jen když oni sami budou moct všechno sledovat shora od nebeské brány."... celý text
Nepohodlný policajt
2023,
Jaroslav Spurný
Rozhovorové knihy zásadně hvězdičkami nehodnotím, a i když je tato kniha prezentovaná jako rozhovor přetavený do knihy, není to rozhovor jako takový a proto hodnotit budu, a to jako průměr. Předesílám, že hodnocení se ani v nejmenším nevztahuje k osobě Zdeňka Macháčka a už vůbec ne hodnocení jeho práce. Jen mi prostě styl dobrých dvou třetin knihy nesedl. Macháčkova východiska a ideové zakotvení je takové, jaké u policisty v demokratickém státu chcete. Po revoluci byl samozřejmě mezi ostatními, starou gardou, za blázna, ale upřímně - i dodnes se stává, že když přijde mládí s alespoň malými ambicemi do stojatých vod dlouho neměnného kolektivu, může ho rozhýbat, ale taky ho ta stojatá voda může pohltit. Přesně to se stalo Macháčkovi - rozhýbal stojaté vody, vychytal nějaké ryby, které byly dravější a bezohlednější než ostatní, a protože odmítal plavat po proudu, stáhla ho voda dolů. Že opustil řady bezpečnostních sborů je naprosto logickým krokem, i když dnes by se jeho skutečnosti v lecčems jistě hodily. Co mi tedy na knize nesedělo? Hlavně až moc popisu strukturálních pohybů v rámci české policie a vstupy Spurného v podobě článků z Respektu, které Macháčkovo vyprávění korigovalo. Nevím proč přesně, ale styl vyprávění "udělali jsme tohle a tohle" a vstup objektivního vypravěče "no, tak úplně takhle to nebylo", se mi prostě moc nelíbil. Ano, uznávám, leckdy článek dodal kontext, ale rozbíjel koherenci a plynutí Macháčkova vyprávění. V poslední třetině knihy už mi to přestávalo vadit a její čtení jsem si tak docela užil, stejně jako závěrečný bilanční rozhovor.... celý text
Kroky vraha
2018,
Michaela Klevisová
Poměrně bizarní sbírka nenormálních postav s tak divnými motivacemi, že mi zůstával rozum stát. Jasně, detektivka musí mít určitý počet nikoli běžných figur, ale jejich koncentrace byla v tomto příběhu tak velká, že mi to čtení dost podstatně rušilo. Příběh samotný nebyl špatný, postup vyšetřování logický a vše se obešlo bez deus ex machiny, což cením. Nelámu hůl, zkusím ještě jeden díl.... celý text