Chajda69 přečtené 573

Cizinec 2005, Albert Camus

Upřímně moc nevím, jak Cizince hodnotit. Na jednu stranu se mi líbilo, jak dokázal Camus popsat úmorné alžírské vedro tak, že jsem ho při čtení fyzicky cítil. Stejně tak dokázal - ač v některých ohledech jen náznaky - moc pěkně popsat vztah s Marií. Celé Meursaultovo chování ve spojení s pohřbem bylo... asi tak odcizené, jak mělo být, aby mohl bát nazýván cizincem. Cizincem sám vůči sobě, vůči společnosti, vůči životu, vůči všemu. Leckdy jsem úplně nerozuměl motivacím jeho jednání nebo jeho apatičnosti a vím jedno - za kamaráda bych ho určitě mít nechtěl. Co se týče ústřední zápletky, opět mi zcela unikl motiv Meursaultova jednání. Těžko vše svádět jen na úpal, všechny okolnosti vraždy tomu moc nenahrávají. Jako nejzajímavější část mi tak, vlastně hlavně z profesního zájmu, připadalo samotné soudní přelíčení. Trestní řízení v soudní fázi absolvuji pravidelně a vlastně bych nemohl tvrdit, že v některých ohledech mohl Camus trefit hřebík na hlavičku. Předsudky jsou zlo, prvnímu dojmu se leckdy nedá úplně věřit a ne všichni jsou uniformní a jednají a přemýšlí stejně. Sám pro sebe tak Cizince nevnímám až tak existencialisticky, ale spíš individualisticky, a v tomto ohledu pro mě kniha určitý přínos měla.... celý text

Zapomenuté 20. století 2019, Tony Judt

Další skvělá kniha Tonyho Judta. Zrovna nedávno jsem se zamýšlel nad Havlovou myšlenkou odcizení člověka moderního světa v důsledku všeprostupujících technologií (a to o tom psal v sedmdesátých letech) a její souvislostí s Koestlerovým tématem technologické versus politické vyspělosti člověka a jejich důsledky pro demokracii/totalitarismus a hle - hned jednou z prvních byla recenze na Koestlerův životopis, která mi k zamyšlení dodala kontext. Totéž u Camuse, kdy jsem nedávno dočetl Cizince, nebo Arendtové, jejíž Zprávu o banalitě zla mám také v realtivně čerstvé paměti. Obecně lze asi říci, že pokud jsem od autora, o kterém Judt píše, přečetl aspoň něco, dodalo to eseji úplně jiný rozměr. Na druhou stranu jsem ale nečetl nikdy nic od Sperbera nebo Saida, ale Judtovy eseje mě k jejich čtení nalákaly. I přes můj chvalozpěv výše byly ale z mého pohledu první dvě části těmi nejméně zajímavými. Překvapilo mě, jak hodně se Judt shodne s Chomskym, ačkoli ani jeden nikde necituje toho druhého (alespoň Judt v této knize a Chomsky v Kdo vládne světu?). Přitom jejich pohledy minimálně na aktivity Izraele v jednadvacátém století a na aktivity Spojených států v Jižní Americe ve druhé polovině dvacátého století k sobě mají hodně blízko. Moc mě bavila esej o pádu Francie v roce 1940, analýza Rumunska a Šestidenní války nebo kubánské krize. Nejvíc se mi ale líbily poslední dvě eseje - "O podivné smrti liberální Ameriky" a "Dobrá společnost: Evropa vs. Amerika". Plus úvod a epilog, které byly oba skvělé. V epilogu nazvaném "Návrat sociální otázky" se Judt například zamýšlí nad budoucností levice, kterou nevidí úplně růžově. Absence levicové vize, která je - z mého pohledu - stále aktuálním problémem, podle Judta znamená, že být levicový znamená čím dál více protestovat. A pokud někdo stále protestuje, protestuje de facto proti pokroku a tím se stává konzervativním. Do toho ale přichází fenomén dneška, progresivisté, kteří jsou ve značné většině levicového ražení a kteří s jakous takous vizí (ať už více či méně realizovatelnou) přicházejí, nicméně... ve svém okolí jsem dělal průzkum, jak si kdo představuje levicového voliče. Všechny odpovědi byly zhruba následující: zaměstnanec, spíše nižší vzdělání, spíše starší, nižší příjmy, zájem o ingerence státu, který by měl být více patriarchální, zaměstnaní většinou v dělnických profesích. Asi ano, to je jedna skupina levicových voličů, pak se tu ale objevuje druhá - mladí lidé, spíše s vyšším vzděláním nebo studující, kteří mají k dělnickým profesím sakra daleko, nepracují (protože studují) a pokud pracují, mají většinou vyšší příjmy. Jejich hlavním zájmem se pomalu ale jistě stává ekologie, udržitelnost, genderová rovnoprávnost a tak dále. Jediné, co mají tyhle dvě skupiny společné, je zájem o regulace státu, i když každá z těchto skupin by si je představovala jinak: konzervativní levičáci tak, aby nezanikala jejich pracovní místa (v průmyslu) bez ohledu na udržitelnost veřejných financí nebo životní prostředí, progresivní levičáci tak, aby byly zakázány veškeré činnosti, které způsobují (nadměrné) vypouštění emisí i za cenu toho, že životní úroveň bude nižší. Jinak mají prakticky úplně protichůdné zájmy, protože naplňování zájmů progresivistů bude v přímém rozporu se zájmy konzervativců. No, a teď aby levice nepocházela na úbytě, když její elektorát tvoří dvě skupiny, jejichž cíle jsou zcela antagonické. Dodávám, že nechci ve vymezení ani jedné z voličských skupin paušalizovat, i když pro účely tohoto uvažování do jisté míry generalizovat musím. Citovat by si zasloužilo spoustu pasáží, vyberu ale jednu, která může být mementem pro dnešní dobu, na kterou skvěle sedí Villonovo "Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.": "Proč jsme si tak jistí tím, že doba extrémní pravice - nebo koneckonců extrémní levice - je nadobro za námi? Poválečné sociální reformy byly v Evropě zavedeny z velké části jako bariéra před návratem zoufalství a nespokojenosti, z nichž, jak se soudilo, podobné extrémní volby vycházejí. Částečný rozpad těchto sociálních reforem, ať k němu dochází z jakéhokoli důvodu, není bez rizika. Jak dobře věděli velcí reformátoři z 19. století, sociální otázka prostě nezmizí, když ji budeme ignorovat. Místo toho se vydá hledat radikálnější odpovědi."... celý text

Venezuela: Rozklad ráje 2022, Eduard Freisler

Když jsem měl covid poprvé, během izolace jsem se pustil do prvního rozkladu, rodiny Buddenbrookových, při druhém covidu jsem se pustil do druhého rozkladu, Venezuely. Hodnocení téhle knihy bych mohl odbýt jedním citoslovcem: wow. Ale takhle odbýt si rozhodně nezaslouží. Názvy kapitol do asi dvou třetin knihy jsou jako jednoslovné popisy atributů apokalypsy. A ono k takové menší (v globálním pohledu) apokalypse ve Venezuele vlastně i došlo. Z knihy je patrný totální zmar bez jakýchkoli vyhlídek na lepší budoucnost, a to prakticky u všech Venezuelanů, kteří se v ní objevují, snad jen kromě pár chavistas, se kterými autor hovořil. Obyvatelé země, která měla tak obrovský potenciál, začali brát na lehkou váhu hodnoty svobody a demokracie a ve jménu boje proti korupci zvolili populistu, ze kterého se záhy vyloupl autoritář a svedl zemi z cesty vedoucí k lepším zítřkům na cestu, jakou obvykle socialističtí revolucionáři své země svedou - k násilí, nesvobodě a bídě. Kolikrát už historie prokázala, že socialistická revoluce není tím nejlepším řešením, že socialistická ekonomika nefunguje efektivně snad v žádném ohledu, že rádoby patriarchální stát velmi brzy překročí čáru mezi svobodou a autoritářstvím. Přesto se najdou tací, kteří uvěří populistům a jejich snadným řešením složitých problémů, dají jim - svobodně - hlasy... a zpravidla se tím připraví o možnost rozdávat svobodně hlasy příště znovu. Do Venezuely bych se někdy moc rád podíval. Teď to nepřichází v úvahu, ale možná jednou, jednou, až bude země na vzestupu, jaký popsal autor v předposlední kapitole... tak snad. Skvělá, i když hodně neveselá kniha, kterou rozhodně doporučuji k přečtení, snad i proto, že by mohla být mementem pro ty, kdo si myslí, že boj o svobodu a demokracii už skončil. Neskončil a nikdy neskončí.... celý text

Havel: Pomsta bezmocných 2021, Aleksander Kaczorowski

Četl jsem Havlovu biografii od Žantovského (skvělá) i od Edy Kriseové (kterou jsem nedočetl), a dostala se ke mně i biografie Kaczorowského, na kterou jsem se velmi těšil proto, že je to zprostředkování obrazu Havla - a doby, ve které žil - nečeskýma očima. A je to zprostředkování skvělé. Čtení krásně plyne, a to včetně trochu filosofičtějších pasáží, zároveň je poutavé (za což lze asi vděčit hlavně Havlovu životu a době než biografii samotné) a já se na něj velmi těšil. Nakonec bych knihu zhodnotil tak, že nabízí od všeho něco, je to trochu zkomprimovaná verze Žantovského biografie a je skvělá, jednoznačně její přečtení doporučuji. Neznamená to nicméně, že bych nenarazil na věci, ze kterých jsem nebyl úplně nadšením bez sebe. Na prvním místě musím zmínit poměrně dost překlepů a pár stylistických chyb, které mi při čtení vadí a ruší mě. Za to nicméně nemůže autor. Zadruhé, a za to už autor může, překvapila mě disproporčnost mezi podrobným popisem Havlových aktivit před rokem 1989 a - z mého pohledu - velmi stručným popisem samotného roku 1989, Palachovým týdnem počínaje a volbou prezidentem konče. Totéž platí pro porevoluční roky, kdy je například smrt Olgy Havlové zmíněna jen tak mimochodem, je zcela vynecháno Havlovo zahraniční turné po zvolení prezidentem a víc prostoru by si podle mě zasloužil prezidentům zdravotní stav i dost neslavný druhý mandát v letech 1998 - 2003. Líbilo se mi, že autor prokládal text relativně častými citacemi projevů, rozhovorů a textů. Líbilo se mi, že se nebránil vykládání kontextu doby, i když leckdy bych řekl, že pro polského čtenáře musel být tento výklad velmi stručný a možná mu tak mohly zůstat některé motivace jednání různých osob(ností) záhadou. Líbilo se mi taky, že se autor nebál zabrousit do Havlovy životní filosofie a výkladu myšlenek nesených jeho dramaty. Leckde tak podněcoval k zamyšlení. Já k němu dospěl třeba v okamžiku, kdy popisoval Havlův pohled na odcizení člověka od sebe samého a od společnosti v důsledku "technologizace" života. Vzpomněl jsem si u toho na Koestlerovu myšlenku vyjádřenou ve Tmě o polednách, že společnost, která svým politickým vývojem zaostává za technologickým, tíhne k autoritářství, zatímco společnost, která politicky stíhá technologický vývoj, směřuje k demokracii. Havlovy i Koestlerovy myšlenky se v tomto ohledu doplňují a já s nimi souhlasím: člověk, který přestává rozumět světu okolo sebe, mimo jiné v důsledku toho, že jej čím dál více ovládají odosobněné technologie, kterým nemá ani šanci rozumět, se cítí odcizeně. Nerozumí světu, nerozumí svému okolí a přestává rozumět i sám sobě. Začíná být náchylný k hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky. A ty poskytuje prakticky výlučně populista a autoritář. Odcizený člověk, jehož odcizení do značné míry způsobily technologie, tíhne více či méně ke zpátečnictví, které ale nabízí jen populista, nebo k jednoduchému řešení vlastního života, kterému přestal rozumět, a které mu nabízí populista nebo autoritář. Demokrat těžko. Příkladem budiž to, že největší voličskou podporu má největší populista mezi těmi, které technologický vývoj o dvě generace předběhl. Nerozumí mu, což jim ani v nejmenším nemám za zlé, a chtějí vědět, co se s jejich životem stalo, tedy se cítí odcizeně. Výsledek téhle rovnice jsem již naznačil. Co s tím? Jsou asi povolanější než já, aby tyto zásadní životní otázky řešili, ale já ho třeba vidím v prohlubování všeobecného přehledu, které vede k tomu, že je člověk schopen se zorientovat v mnoha oblastech - byť třeba povrchně - a připustit si, že jsou věci, kterým nerozumí a rozumět nikdy nebude, a zároveň tuto skutečnost nevnímat úkorně, aby ho neodcizila od elit, od společnosti, od sebe samého s podvědomou myšlenkou na vlastní neschopnost. V důsledku toho si člověk musí být schopen připustit, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují. Závěrem ještě jednou tuto Havlovu biografii doporučím k přečtení, v kombinaci třeba s biografií Jirouse od Švehly jí považuji za velmi plastický obraz éry našich dějin, kterou jsem rád, že jsem jí nezažil a doufám, že nikdy nezažiji. Nemůžu si odpustit jeden citát z Havlova dopisu Medě Mládkové, obzvláště v den, kdy toto píšu (21. srpna 2022). Věřím totiž, že jsme se snad poprvé stali subjektem dějin rozhodnou podporou Ukrajiny proti ruské agresi. Takový pocit hrdosti na vlastní národ... no, i když možná spíše stát a jeho aktuální politické představitele, jsem asi nikdy necítil: "Opět ta stará neschopnost československé politiky zachovat se radikálně a postavit zemi z role objektu dějin do role jejich subjektu - i s rizikem totální prohry."... celý text

Operace Thümmel 2020, František Kotleta (p)

Mám rozporuplné pocity. Od Kotlety jsem četl jen sérii Spad, takže laťku v tomto žánru mám postavenou hodně, ale opravdu hodně vysoko. Téma této série je obdobné (post apo), ale přesto výrazně jiné. Ze začátku mě kniha bavila moc a nemohl jsem přestat číst. Uznávám, že jsem se ve všech různých mimozemských rasách moc neorientoval, ale neshledal jsem, že by to pro pochopení děje bylo nějakou zásadní nevýhodou. Po odletu z těžebního asteroidu mi ale děj přišel takový... od ničeho k ničemu bez pořádného vysvětlení, a moc mě to nebavilo. Ke konci už se to zase zlepšilo a tak nesjpíš ještě dám šanci pokračování. Vtipy, narážky a hlášky (u Kotlety asi klasicky) za 5. Zbytek za 3. Průměr 4.... celý text

Ideály humanitní; Demokratismus; Problém malého národa 1968, Tomáš Garrigue Masaryk

Asi by bylo záhodno jednotlivé části (přednášky) hodnotit samostatně, i když tvoří tematicky poměrně ucelený komplex. V první části (Ideály humanitní) interpretuje Masaryk základní filosofické směry a jejich pohled na etiku a morálku, což je fajn v případě, že se člověk trochu ztrácí v záplavě -ismů. Některé jsou dnes prakticky mrtvé (evolucionismus, i když pravda, u některých popíračů klimatické změny by se jeho odstíny daly najít), některé do značné míry splynuly ("nietzschismus", pesimismus, nihilismus), některé v trochu modifikované formě fungují dál (socialismus, individualismus, utilitarismus). Poslední přednáška o demokratismu mě zaujala nejméně. Problém malého národa mě zaujal nejvíc a dám mu největší prostor - poměrně mě pobavilo, že Masaryk, ač by se sám za takového neoznačil, byl do jisté míry utilitaristou. V přednášce z roku 1905 totiž celkem jasně hovoří o Češích jako o samostatném národě, jehož část žije na Slovensku. O dvanáct let později tu máme náhle ideu čechoslovakismu a národ československý. Proč? Protože se to hodí a musí nás být více než Němců. Uznávám, že tuhle myšlenku prosazoval hlavně Beneš, ale přece jen... Naprosto souhlasím s kritikou laciného a plytkého vlastenčení, v pozitivním přístupu k národu a kritice v opozici vůči přístupu negativnímu. S čím mám trochu problém je Masarykův opakovaný názor na to, že vzdělání by mělo sloužit správným ideálům. Ono totiž, kdo stanoví, jaké ideály jsou ty správné? Zřejmě ten, kdo dává vzdělávání obsah, protože pak ho může směřovat určitým směrem. A opravdu je tohle žádoucí? Jasně, mluví ze mě zkušenost 20. století, kterou Masaryk v době psaní neměl. Je to ale podnět k zamyšlení. Ideály jsme po revoluci měli, a to ty havlovské. V pravdě a lásce nevidím jen zprofanované klišé, ale jednoduché pojmenování právě oněch ideálů. Dnes po nich značná část společnosti šlape a vysmívá se jim, ať už proto, že stojí v cestě ekonomickým zájmům, nebo prostě jen proto, že je mnohem snadnější se ideálům vysmát, než v nějaké věřit a nějaké prosazovat (kde se vracím k rozporu mezi negativní a pozitivní kritikou). Po Havlovi už jsme ale nikoho, kdo by jakékoli ideály prosazoval, neměli. Takže: po těch, které jsme měli a které obdivoval svět, pliveme. Jiné nemáme. Vyhlídky na nové nemáme také. Možná tu bude jistá souvislost s tím, že se jako stát (ne národ) potácíme od ničeho k ničemu, víme sice odkud, ale netušíme kam míříme a nikdo se ani moc nesnaží nějaký cíl stanovit. Zajímavé, podnětné, i když z velké části už neaktuální. Na zamyšlení ale skvělé. "Moderní člověk po veliké revoluci nejen hospodářsky a politicky, nýbrž i filosoficky a umělecky honí se po ztraceném štěstí, po ztraceném ráji - ale honbou po štěstí nikdo šťastným se nestal." "Kritika není negace. To by byla laciná kritika, říci: To já nechci, to se mně nelíbí. Ale musí se postavit důvod, proč se mi věc nelíbí; nesmí se zrádcovat, špinit, ale uznávat cizí mínění a vyvracet."... celý text

Kdo vládne světu? 2019, Noam Chomsky

Zajímalo by mě, jestli je na světě někdo, kdo nesnáší svojí zemi víc, než Noam Chomsky. Nenechává na Spojených státech, stejně jako na Izraeli, nit suchou. V celé knize jsem nicméně narážel na jedno velké ALE. Naprosto chápu kritiku, kterou Chomsky vrstvil na jednotlivé akce, operace a politická rozhodnutí, jenže mi tam chybělo B, a to, jak by to tedy bylo z jeho pohledu správně. Kritika se totiž často může jevit dost lacinou, pokud není konstruktivní. Jak tedy, Noame, má Izrael nakládat s tím, že získal suverenitu a den po jejím vyhlášením se ho arabské státy pokusily vymazat ze zemského povrchu? Opravdu je všechno výlučně chyba Izraele, který je tím jediným agresorem v rámci oblasti? Nemají Palestinci alespoň malý díl viny na současném stavu? Také v otázce ruské agrese na Krymu - opravdu je to chyba jen Spojených států a NATO, že Rusko provedlo invazi na Krym? Co takhle umožnit suverénním státům činit suverénní politická rozhodnutí? Třeba v tomhle ohledu mi Chomského názory přišly opravdu velmi vyhraněné, a to s extrémně plytkou argumentací. Trochu mi vadila repetitivnost knihy, o ústním slíbu představitelů NATO Gorbačovovi stran rozšíření jsem si mohl přečíst dobře šestkrát, o izraelském odmítnutí mírových rozhovorů s Palestinci snad ještě víckrát, a o blažené nevinnosti islamistického režimu v Íránu a zhůvěřilosti předchozího šáhova režimu nesčetněkrát. Poslední problém který jsem s knihou měl, je ten, že jsem nedokázal posoudit důvěryhodnost citovaných zdrojů, ale to není ani v nejmenším chybou knihy nebo autora, ale tím, že se nedostatečně orientuji v těchto pramenech. Ve spoustě případů jde Chomsky napřímo proti proudu a když nevím, jestli se můžu opravdu spolehnout na to, co cituje, je tím pro mě jeho přesvědčovací schopnost silně oslabena. Ono totiž napsat a ve Spojených státech vydat knihu, kde budu odkazovat na MUDr. Šmuclera a jeho názory na covid, nebo na prof. Ing. Václava Klause a jeho názory na klimatickou změnu, bude to vypadat podloženě. Jenže když znáte kontext...... celý text

Hořký dým paměti 1968, Ivan Alexejevič Bunin

Po dlouhé době mě takhle zaujala básnická sbírka. Úplně živě jsem viděl Buninem popisované (všední) věci, obrazy, krajinu, cítil mráz a vlhko, slyšel šustění listí nebo větru v korunách stromů. Nevím, jak to udělal, ani jak jsem se na něho takhle naladil, ale byl to pro mě velký zážitek. Skvělé. "Tam za hřbitovní stěnou v tom houští březovém nevládnou kosti jenom, tam vládne také sen. Zelení dlouhých snětí komíhá letní van, tvůj světlý úsměv letí tím vánkem přivíván. Ne kříže, ne ty lístky mám dosud před sebou - tvé šaty gymnasistky s tvářičkou svítivou. Copak jsi opuštěná? Vždyť dosud se mnou jdeš v tom prošlém do vzdálena, kde já byl jiný též. Jen v světě přítomnosti, kdekoli na zemi, je veta po mladosti, minulost prchla mi."... celý text

Zahradní slavnost 2010, Václav Havel

Vyrozumění 1965, Václav Havel

Set123 pode mnou prakticky úplně vystihl to, co mi běželo hlavou při čtení Vyrozumění. Jistě, pane ministře se sirem Humphreym na sterodiech a bez jemné korekce Bernarda, naopak s podporou kývače Kubše. Newspeak naopak, ale se stejným destruktivním efektem nejen na jazyk samotný, ale i na mezilidské vztahy a fungování systému. Víc k ději dodávat nebudu. Snad jen dvě věci nad rámec děje: zaprvé, zlepšení systému není o jazyce, ale o lidech, kteří systém ovládají, a o jejich motivacích a hodnotách. Zadruhé, nemusíme mít na vše "naší českou" cestu, ale můžeme se v lecčem inspirovat jinde, kde už nějakou dobu něco (efektivněji) funguje. Pak bychom totiž nemuseli řešit již vyřešené problémy a soustředit se na něco jiného. Třeba na vizi.... celý text

Jiná Británie 2018, Jiří Hošek

Miluji Británii a anglickou kulturu, zamlouvá se mi tamní politický systém, britský nadhled, jistá nenucenost v eleganci a gentelmanství, Premier League i architektura anglických měst (v jiné části Británie než v Anglii jsem nebyl). V Jiné Británii jsem viděl stylem, dobou, událostmi a vývojem ovlivněné volné pokračování Anglických listů. Tedy, ač obdivuji Hoškovu práci, ne že bych ho chtěl srovnávat s Čapkem, ale struktura knihy byla podobná, Čapkovy kresby vystřídaly Hoškovy fotografie a témata pro mě byla, až na jednu nebo dvě výjimky, velmi zajímavá. Práce zahraničního zpravodaje čehokoli není žádný med, jak jsem zjistil z knih Martina Řezníčka, jany Ciglerové, Tomáše Etzlera nebo Jakuba Szántó, a v Jiné Británii mi tenhle pohled, nebo alespoň zmínky o day-to-day business zahraničního zpravodaje trochu chyběly. Nic to ale nemění na tom, že jsem si čtení užil, bavilo mě a už se těším, až se do Británie zase podívám.... celý text

Bílá Voda 2022, Kateřina Tučková

Po přečtení Žítkovských bohyní jsem musel Bílou Vodu posunout na seznamu četby výš, a dobře jsem udělal. Těch necelých 700 stran uteklo jako (bílá) voda a já začínám zjišťovat, že se mi způsob vyprávění Tučkové zamlouvá víc, než klasický plynulý text. Začnu zápory - až příliš neuvěřitelné propojení jednotlivých postav, i když jsem trochu tušil, že k tomu děj směřuje, a příliš dlouhé odsouvání toho, co bylo tím zásadním bodem v Lenině životě. To už bylo skoro jako v Běsech, kde Dostojevskij vše halil do roušky neznáma na konci kapitol vždy jen poznamenal, že se o tom čtenář dozví později. To je poněkud frustrující a jestli to mělo budit napětí, na mě to nefungovalo, mě to iritovalo. Ale tím zápory z mého pohledu končí. Skvěle temná atmosféra (skoro jako Temný Důl), výborně popsaná bezmoc, křivdy a nespravedlnosti, které režim považující náboženství za opium lidstva prostřednictvím svých přisluhovačů dávkoval řeholnicím ne po trochách, ale po plných hrstech. Další dílek do mozaiky zrůdnosti a odpornosti komunistického režimu. O co nespravedlivější ale byl k řeholnicím starý režim, o to hůř se k nim chovali lidé v novém režimu, což je - a zde nevím, kolik jsou fakta a kolik je fikce - snad ještě víc alarmující. Skutečnost, že ani ve svobodě někdo nedokáže rozdýchat, že si někdo žije "po svém", aniž by tím ostatní jakkoli obtěžoval, vypovídá o hodnotách naší společnosti (bezesporu silně pošramocených roky nesvobody) mnohé. Jako životní optimista ale věřím, že pomalu, možná až moc pomalu, ale přece jen, společnost hodnoty znovu oprašuje a začíná v ně věřit. Snad. Nevěděl jsem, jak si počínat s Evaristou a jaký k ní mít jako čtenář vztah. Čistě kladné postavy jsou jen těžko uvěřitelné, a protože autorka nabídla pouze její bílou stranu bez náznaku šedi nebo snad černi, měl jsem s tím trošku problém. Jestli reprezentovala ztělesnění ideálu a byla tím pádem "jen" prostředkem vyprávění, pak tomu rozumím, jinak ale moc ne, a to hlavně s ohledem na to, že u ostatních postav se alespoň náznak negativních vlastností ukázal. Z Bílé Vody jsem byl stejně nadšený jako z Žítkovských bohyní - bavil mě styl vyprávění, bavilo mě téma, bavil mě vývoj postav, bavilo mě hledat mezi řádky, na koho autorka míří jednotlivými postavami stranických (nebo stranicko-církevních) organizací a politbyra a zjišťovat si o těchto osobách víc. I Bílou Vodu tak mohu s klidným svědomím doporučit.... celý text

Město v oblacích 2020, Kristýna Sněgoňová

Od Města v oblacích jsem čekal víc. Možná mohou za nižší hodnocení moje přehnaná očekávání, ale já jsem se prostě po většinu knihy nudil. Žádná postava mi nebyla natolik sympatická, aby mi záleželo na tom, jak to s ní dopadne, a hlavní hrdina už vůbec ne. Motivace jeho jednání mi zůstaly záhadou - je zcela oddaný službě císaři, i když je naprosto zjevné, že vše, v čem dosud žil, je lež. Lpí na kdysi složené přísaze, kterou ovšem skládal v době, kdy si myslel, že jsou věci úplně jinak, než jsou. Přesto zůstává naprosto plochou postavou s odolností Terminátora (to třeba, v porovnání s Kotletovým plukovníkem Michálkem, bylo extrémní; ten sice taky vydržel dost, ale popis zlámaných žeber, pneumotoraxu, zlámaných prstů a tak dále, ale přesto schopnosti téměř nadlidských fyzických výkonů...). Kniha měla z mého pohledu obrovské množství hluchých míst. Počínaje tím, že kdybych si nepřečetl anotaci, vůbec bych na prvních padesáti stranách nepoznal, že se děj odehrává kdesi ve Městě v oblacích. Čekal jsem vysvětlení, jak město funguje, proč a jak vzniklo a tak dále. Dobře, možná tohle vysvětlení bude v dalších dílech, ale být vržen do světa, jehož zákonitosti mi nebyly jasné a v neurčitém časovém období, mě zkrátka iritovalo (a nemůžu opět nesrovnávat s Kotletovou sérií Spad, kde hned v první knize byla podstata toho, co se stalo, odhalena pomocí The Hokkaido Shimbun Press). Rozmluvy s císařem, převelení Lewenharta na Ztráty i samotné pátrání po zmizelých dětech mě nebavilo. Scény v Mathildině světě byly světlou, i když dost brutální, výjimkou. Začátek druhé části byl pro mě naprosto ubíjející a nezajímavý, od sestupu na zem to sice bylo o něco lepší, ale stále ukrutně povrchní a až moc jednoduché/přímočaré. A ani po dočtení nevím, jak bych si vlastně měl představit hlavní mimozemské nepřátele. Vím o nich jen to, že mají kusadla a rychle se pohybují. Vím, že jsem četl brakovou literaturu, ale právě ta by z mého pohledu měla být zábavnou jízdou, kde se na nějaké ty chybějící končetiny příliš nehledí. V případě Města v oblacích bylo pro mě ale splněno pouze to druhé.... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé. Dlouho jsem okolo Tučkové kroužil, ve čtečce už mám dobře dva roky Vyhnání Gerty Schnirch, ale tahle témata mi nikdy nebyla úplně blízká. Zkusil jsem proto Žítkovské bohyně a ty mě chytly od první... dobře, od páté stránky. Způsob, jakým je kniha napsaná, mě pohltil. Je mi jasné, že ne každému může vyhovovat sled úředních hlášení a zpráv z archivů, ale vzdáleně mi to připomnělo mou oblíbenou Válku s mloky, a já mám tohle nabourávání zažitých konceptů románů rád. Uznávám, že jsem se chvíli ztrácel v jednotlivých bohyních, přiznávám se, že těmto "ezo" věcem mám problém jako přísně racionální člověk přikládat jakoukoli váhu, ale nic z toho neovlivnilo to, jak mě kniha bavila a jak moc práce muselo dát její napsání. To, že jsem po celou dobu nedokázal odhadnout, co bude dál, můj zážitek z knihy posunulo ještě o kus výš. Jméno "Dora Idesová" mi navíc - a to bude zřejmě jen subjektivní dojem - zní neuvěřitelně... jak ten pocit popsat... asi něco jako kombinace čarovného, pompézního, tajuplného a kakofonického (skoro jako Rodion Romanyč Raskolnikov), že vždy, když se jméno na stránkách knihy objevilo takto celé, tajil jsem dech. Po přečtení této výborné knihy je mi tedy jasné, že Bílou vodu budu muset do seznamu knih k přečtení posunout o něco dopředu, a že možná dám někdy šanci i onomu Vyhnání. Žítkovské bohyně ale každopádně doporučuji.... celý text

Stín kapradiny 1964, Josef Čapek

Ještě jsem se asi nikdy nesladil s lyrickou prózou na tak podobnou notu - z Čapkových popisů jsem před očima jasně viděl les, mech, rosu, mlhu, cítil zemitou vůni a také chlad, který k ránu pronikal pod kabáty. V tomto ohledu velmi povedené a pro mě silný zážitek. Co se týče příběhu, no... Zločin a trest to není. Dva mladí kluci udělali jednu velkou, obrovskou chybu, a místo toho, aby projevili sebereflexi, utekli. Kudy šli, tam dál rozsévali zmar. Oceňuji dvě věci - Čapek je nenechal nic udělat oněm dětem, které sledovali ze stráně, "jen" vykradli chalupu jejich rodičů. A nenechal ty dva floutky znásilnit onu švadlenu, "jen" měla jedna nevěsta o svatebním dnu špinavé šaty. Od druhé vraždy už bylo jasné, že dříve nebo později (ale spíš dříve) to pro ně nemůže dopadnout dobře, a to tím dobře myslím vězení. I přes jistou plytkost příběhu, který ale hádám, že nebyl na této krátké próze úplně stěžejní, jsem se do něj dokázal vžít, dokázal jsem fandit pronásledovatelům, kteří se tedy reálně objevili až na posledních pěti stranách, a dokázal jsem si živě představit popisovanou přírodu. Dal bych tři a půl, ale za všechno, co napsal můj oblíbenec, autorův bratr, dávám čtyři.... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

Dlouho jsem opomíjel současné české autory, ale na tuto knihu jsem si dělal zálusk už delší dobu. Pak jsem chtěl něco lehčího na čtení před spaním, tak jsem si koupil e-knihu Probudím se na Šibuji. Když jsem začal číst, říkal jsem si, že jí asi přečtu za jeden večer celou, ale s tím čtením před spaním je to všelijaké, takže mi nakonec vydržela skoro na 14 dní. Byla to moc pěkná kniha, vtipná, trochu snová, ale přesto velmi reálná a uvěřitelná (snad až na akci v domově pro seniory). Rekapitulace života Jany a jejích kamarádek v prvních kapitolách mě bavila velmi, prolínání snové Jany - reálné Jany na jedné straně a Milenců - Otřesných vzpomínek - Kawašitova života na straně druhé mi přišlo jako geniálně vymyšlený koncept vyprávění příběhu. Protiklady ušmudlaného západoevropana (dobře, středoevropana) akademika Klímy a skoro až přehnaně dobře vypadajícího akčního asijce, se kterými Jana prožila do určité míry formující a spojující prožitky, aby nakonec všichni společně, a přesto ne tak úplně, dosáhli vytyčeného cíle... pěkné. I když, dosáhli ho vůbec? Trochu pootevřený konec hodnotím také velmi kladně. Ještě jednou - skvělé. Současným českým autorům dám mnohem víc šancí než dosud.... celý text

Přepište dějiny 2021, Michal Stehlík

Podcast obou pánů mám rád, s velkou dávkou ironie a s nadhledem komentované moderní dějiny (někdy popisované velmi, velmi podrobně) mě baví. A kniha se některým v podcastu probíraným tématům věnuje, a musím říct, že jsem tomu rád - přece jen si ze čtení dokážu vzít víc, než z poslechu, když se k některým věcem můžu vrátit, pozastavit se nad nimi a zamyslet, nebo prostě jen přestat na chvíli číst a vyhledat si další informace. Velmi cením odkazy na literaturu k jednotlivým tématům, některé doporučované knihy už přečtené mám a seznam "to read" se mi rozrostl o další tituly.... celý text

Tma o polednách 1992, Arthur Koestler

Knihu jsem měl delší dobu v po(d)vědomí, až jednou na dovolené se mi v noci zdálo, že jsem si knihu koupil a četl... no a tak jsem si jí koupil a přečetl. Prakticky celou dobu jsem váhal, jestli Rubašovovi fandím, nebo jestli mu přeju to, co ho potkalo. Nakonec převážilo spíš to, že "dostal, co si zasloužil", respektive spíš že jakou jámu jinému kopal, do té nakonec sám spadl. Politicko-filosofické pasáže byly tou hlavní nosnou osou děje, který byl na ní spíš kvůli přístupnosti a jakémusi kontextu navěšený. Koestlerova myšlenka, že civilizace, která politicky dohání svou technologickou úroveň, má tendence směřovat k autoritářství, zatímco civilizace, jejíž politická vyspělost odpovídá technologické, tíhne k demokracii, mi přišla velmi zajímavá. Aplikováno na dnešní dobu, je to skutečně internet, který je do značné míry příčinou radikalizace politiky a toho, že se dostává sluchu postojům a "názorům", které by jinak byly vytěsněné na okraj a zcela marginalizované. O tomhle budu ještě nějakou dobu přemýšlet, ale zatím se mi zdá, že minimálně rámcově Koestler uhodil hřebík na hlavičku. Nedávno jsem četl Postmanovo Ubavit se k smrti, které tuhle myšlenku (nepřímo) rozpracovává, resp. pracuje se hodně podobnou premisou, ačkoli se, vzhledem k době, kdy bylo napsáno, zastavilo u rozvoje televize, kterou Postman bere skoro jako katastrofu (a velmi pěkně vysvětluje, proč). Jeho názor na internet a sociální sítě by mě velmi, velmi zajímal, stejně jako Koestlerův. "Čís. 1 není náhodný zjev, ale ztělesňuje určitou lidskou vlastnost, totiž absolutní víru ve vlastní neomylnost, a z toho čerpá sílu k naprosté bezohlednosti. Proto nikdy neodstoupí dobrovolně a lze jej odstranit pouze násilím. Od strany se v tomto směru nedá nic očekávat, poněvadž Čís. 1 drží všechny nitky v rukou a z partajní byrokracie udělal své spoluviníky, kteří s ním stojí a padají, což dobře vědí." Čís. 1 je Babiš? "Prosazovali jsme důsledně zájem budoucích generací, a přesto jsme současnou generaci vystavili takovému strádání, že se průměrná délka lidského života zkrátila o čtvrtinu. (...) Životní úroveň obyvatelstva je nižší než před revolucí, pracovní podmínky jsou tvrdší, kázeň je nelidštější, normovaná práce je horší dřina než u domorodých kuliů v koloniích (...) Poháníme knutou zdeptané masy kupředu k teoretickému budoucímu blahobytu, který před sebou vidíme jen my. Tato generace vyčerpala své síly, věnovala je revoluci; a my jsme ji pak ještě nechali vykrvácet do poslední kapky krve, takže z ní zbyla jen vzdychající, otupělá, apatický obětina." Wow. Tohle je jedna z nejtrefnějších obžalob a zároveň odsouzení komunismu jako takového (ne jen realizovaného, ale i teoretického), jaké jsem viděl. Teoretický budoucí blahobyt, který vidíme jen my... jak přesné. K tomu už stačí jen dodat Judtovo konstatování, že odhodlání podstoupit osobní utrpení pro budoucí úspěch (ať už vlastní, nebo celku) je jedna věc, ale odhodlání nechat ve jménu předem nepoznatelné budoucnosti trpět miliony lidí, je prostě jen a pouze zvěrstvo. A tím je i komunismus.... celý text

Deset lekcí pro postpandemický svět 2021, Fareed Rafiq Zakaria

Komentáře Fareeda Zakariy znám z Respektu, tak mě zajímalo, jak bude vypadat celá kniha. Z komentátorského zázemí autora zjevně dost vychází, ale oceňuji velmi podrobné zdrojování (i když je pravda, že třeba na Snydera nemá ani zdaleka). Na knize je obrovsky vidět její amerikocentrismus, který mi nevadí, ale pro evropského čtenáře není tak zajímavý. Každopádně, jestli pandemie urychlila "pád" USA a vzestup Číny... nevím, v některých případech mi Zakaria přišel až zbytečně moc pesimistický. Celkový dojem z knihy jsem měl takový, že mě nenudila, byly v ní některá zajímavá fakta a postřehy, ale moc z ní toho ve mě asi dlouhodobě nezůstane.... celý text

Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal 2021, Tomáš Etzler

S knihami od reportérů se v poslední době, zdá se mi, roztrhl pytel. A jsem za to rád - vhled do práce Jakuba Szántó na Blízkém východě, Martina Řezníčka nebo Jany Ciglerové v USA nebo Martina Jonáše v Německu (která mě, doufám, brzy čeká), je pro mě velmi zajímavý. Reportérská práce je totiž dost tvrdá, vůbec ne jednoduchá a v některých oblastech dokáže být také velmi, velmi nebezpečná. Etzlera za to, co dokázal, obdivuji. Do značné míry tomu obětoval osobní život, vzdal se rodiny a pohodlí, aby mohl být skvělý v tom, co dělá, a aby mohl informovat o dění ve všech (i těch nejnebezpečnějších) koutech planety. Čtení o životě reportéra v Číně je na jednu stranu dost depresivní, na druhou stranu jsem ale také občas zíral s otevřenou pusou, že je to země, kde nic není nemožné. Jakou cenu za to ale platí obyčejní Číňané a jestli ta cena stojí za to, to už si musí asi každý zodpovědět sám. Když člověk čte o tom, v jakých podmínkách pracují a žijí miliony dělníků, v jakém životním prostředí a v jaké společenské atmosféře vyrůstají další a další generace dětí a jak místní vláda reaguje na neuvěřitelnou a paralyzující korupci, je člověku až do breku. Mám rád, když se někdo nebojí ukázat, že něco umí, že je v něčem dobrý, a nestydět se za to, jak velí naše čecháčkovská nátura adorace průměrnosti. Etzler se to, zřejmě i díky životu v USA, naučil. Má být na co hrdý, má se s čím pochlubit a já jsem rád, že to dělá. Protože čím víc takových lidí budeme mít, tím lepší může být naše budoucnost jako sebevědomého národa. "Česká malost není mýtus. (...) Česká malost či provinčnost patří mezi ty nejobludnější a nejškodlivější vlastnosti. Umocňuje ji skutečnost, že ve vedení země, měst a vesnic často sedí zabednění primitivové bez jakékoliv vize, rozhledu, konstruktivního nápadu nebo jen myšlenky. Malost je brzda rozvoje české společnosti, která pak zemi v mnohém zpomaluje a drží kilometry za Evropou a zbytkem rozvinutého světa." Etzler má, bohužel, pravdu, v každém výše citovaném slově. Rád bych věřil, že žijeme ve zlomové době. Že česká malost je negativním důsledkem komunistické výchovy k průměrnosti. Že s každou další generací bude oslabovat a tím se budeme postupně zbavovat i oné malosti. Že čím víc lidí má zkušenosti ze zahraničí, tím spíš dokáže onu malost nahlédnout z odstupu a bude se snažit jí překonat. Že současná situace je možností, jak se posunout zase o kus dál (až snad budu někdy po sobě číst komentář, mám na mysli sto dní vlády Petra Fialy a českou reakci na ruské napadení Ukrajiny a probíhající válku, kde hrajeme velmi aktivní roli), vystoupit z vlastního stínu, říct si, že na to máme, podívat se dopředu, stanovit si cíl a jít za ním. Ano, věřím tomu a vší silou, kterou mám, se snažím, aby to tak bylo. Možná naivně, ale co jiného zbývá.... celý text