Chajda69 přečtené 573

Bláznova moudrost 1970, Lion Feuchtwanger

Čekal jsem trochu něco jiného, než se mi od Feuchtwangera v tomto případě dostalo. Věděl jsem, že je to kniha o posledních okamžicích Rousseauova života, ale čekal jsem, že bude trochu více zaměřená na jeho filosofii. V první polovině knihy jsem se tak dost nudil, protože její podstatou bylo v zásadě jen podbíhání Jeanu Jacquesovi, popř. jeho rodinným příslušníkům. Druhá polovina knihy mi přišla o hodně zajímavější, hlavně v tom ohledu, jak nejasný může obraz osobnosti v dějinách, resp. jejích myšlenek, být, a jak může být využit (nebo zneužit?) ve všech případech zřejmě s nejlepšími úmysly, v závilosti na tom, jak si tu kterou část osobnosti nebo díla konkrétní osoba interpretuje. Pohled na Jeana Jacquesa tak může být idealisticky-naturalistický, v rámci kterého jsou přestavovány parky a je prosazován návrat k přírodě, ale stejně tak může být idealisticky-nacionalistický a vést k teroru ve jménu lepších zítřků a realizace Rousseaouva ideálního světa/člověka. Jako bychom to v dějinách neviděli stále a stále dokola, ať už v menším měřítku (od Havel byl nevěrník a bohém, který nechal bombardovat Jugoslávii po Havel byl jedna z největších českých osobností, které vděčíme za mnohé, ale zejména za svobodu) nebo v měřítku větším (Marxova dějinná predestinace jednoznačně znamená, že je třeba vyhladovět miliony lidí na Ukrajině, nechat je zemřít, vše znárodnit a zabít každého, kdo se protii tomu postaví... a ještě spoustu dalších, co jdou náhodou kolem, protože tím přece jen urychlujeme předem daný dějinný vývoj). Zkrátka, jak zpívá Karel Kryl, "úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat", a jak bych v kontextu Bláznovy moudrosti dodal, dříve, než začnou být její myšlenky a její život používány jako ideologické ospravedlnění masakrování ostatních lidí.... celý text

O půlnoci přijde svoboda 1983, Dominique Lapierre

Skvělá kniha. Na doporučení podcastu Nový svět, po zhlédnutí zdejšího hodnocení a sumarizaci mých znalostí o Indii a jejím získání nezávislosti ze seriálu The Crown, hodin dějepisu a občasných zmínkách v literatuře jsem dospěl k závěru, že tuhle knihu si přečíst musím. A její přečtení bych doporučil každému, koho zajímají dějiny a politika, protože jsem objevil spoustu věci, o kterých jsem nic netušil. Bez mučení přiznávám, že jsem nevěděl, že Pákistán vznikl jako jistý protipól nezávislé Indie, a neměl jsem nejmenší tušení o tom, co získání nezávislosti obou státl provázelo a jak moc brutální to bylo. Netušil jsem nic o mahárádžech a o tom, jak někteří z nich zacházeli se životem svým, svých poddaných a v jednom případě svých psů. Nevěděl jsem ani o klíčové roli lorda Mountbattena v tomto klíčovém poválečném vývoji Indie (ale zase jsem z The Crown věděl, jak jeho život skončil). No a Ghándí... o tom jsem samozřejmě základní informace věděl, ale zjistil jsem, z jakého prostředí pocházel, jak dospěl ke svým idejím, které prosazoval za cenu sebezničení, a jak často byl na pokraji smrti proto, aby bojoval za mír. Opravdu skvělá kniha pro každého, koho zajímají dějiny Britského impéria, dějiny (jižní) Asie a vlastně i dějiny obecně, stejně jako pro každého, kdo chce alespoň z povzdálí nahlédnout do života a myšlení indických a pákistánských politiků a zjistit, proč je Kašmír stále tak třaskavé téma. A už jen tak na okraj, vždy, když bylo zmíněno Gándhího oblékání, nemohl jsem si nvezpomenout na můj oblíbený díl Červeného trpaslíka Roztavení a Rimmerovo "Nevejrej na mě Gándhí!".... celý text

Mapa a území 2011, Michel Houellebecq

Houellebecqa jsem začal číst asi jako hodně lidí - nejprve od Podvolení. To, ač do určité míry podnětné k zamyšlení, mě příliš nezaujalo. Dal jsem mu ale ještě jednu šanci a Mapa a území se mi líbilo mnohem víc. Atmosféra celého románu je taková... posmutněle tvůrčí, konstruktivně destruktivní a pro mě i trochu sentimentální. V pracovní rovině je Jed prakticky výlučně úspěšný a čím dál úspěšnější, v rovině osobní právě naopak (a minimálně v případě osobních vztahů jsem si nemohl nevzpomenout na Oblomova). Sledovat na ne úplně velkém množství stran jeho celý dospělý život a to, jak rychle dospěl ke svému konci, navíc ještě s dýchnutím dobrovolné smrti v podobě obou jeho rodičů, bylo skličující. Ale vlastně ne až tolik, jak by se mohlo zdát - ona dobrovolnost, schopnost rozhodnout o svém vlastním konci, je jistým způsobem povznášející. Vstup autora do děje jako postavy, a nejen kolemjdoucí postavy, ale jako podnětného hybatele, je zajímavý prvek, který jsem dosud v knihách moc nezaznamenal. To, že se nechá brutálně zavraždit a stvořit ze svého mrtvého těla umění je... no, už asi chápu, proč je Houellebecq označován za provokatéra. Líbily se mi vhledy do uměleckého života malby a fotografie, do prostředí francouzské mediální elity a francouzského venkova spolu s jeho (xenofobními) předsudky. I když román nemá kdovíjaký spád a nedějí se v něm úplně zásadní věci, na čtení jsem se těšil. Po Podvolení tedy z mého pohledu mnohem lepší kniha a tak určitě zkusím i další.... celý text

Perunova krev I. 2013, František Kotleta (p)

Kyšovy knihy budu asi vždycky srovnávat se sérií Spad, která se stala mou guilty pleasure. První díl Perunovy krve nebyl špatný, ale zdaleka mě nebavil tolik. Námět zajímavý, klasicky plno krve, vystřelených a ustřelených, případně jinak kreativně oddělených částí těla, ale pořád jako by mi tam NĚCO chybělo. Nebo možná přebývalo - zřejmě jsem měl vnitřní problém s nadlidskostí hlavní postavy (oproti "obyčejnému" - a přece stále dost übermensch - kapitánu Michálkovi) a i proto mě kniha prostě tolik nebavila. Uvidím, co druhý díl, třeba můj pohled pozmění.... celý text

Faktor Churchill 2016, Boris Johnson

Počtem hvězd nehodnotím osobu Winstona Churchilla, ten by si jich jistě zasloužil mnohem víc než pět, ale dojem z knihy. Johnson popisuje Churchillův život komplexně, prakticky od peřinky až ke sklonku života, ale je zaměřený hlavně - logicky - na období vojenské a politické. Osobní stránka Churchillova života tvoří spíše úsměvně podanou kapitolu. Netušil jsem, že byl Churchill v britské politice takhle dlouhou dobu, a že poměrně významným způsobem zasahoval už do plánů a taktik v rámci první světové války. Nevím, jestli mu Johnson při připisování zásluh za vynález tanků trochu nepřidává, ale to nic nemění na tom, že Churchill byl po všech stránkách obdivuhodná osobnost, balancující často - nebo vlastně stále - na hraně možného a přijatelného. Do mého hodnocení se promítá určitá nekritičnost, se kterou Johnson Churchilla hodnotí. Chápu, že ho obdivuje, ale od biografie bych očekával trochu větší objektivitu a ne to, že v zásadě jediné negativum, které Johnson na Churchillovi a jeho činech shledává, je nepodařená operace v bitvě o Gallipoli. S trochou většího kritického odstupu bych hodnotil jednoznačně plným počtem, protože je to kniha poutavě psaná a pro mě jako člověka, který měl o Churchillovi vlastně spíše povšechné znalosti, informačně nabitá.... celý text

Čtyřicet dnů 1988, Franz Werfel

Podepisuji každé jedno slovo, které pode mnou napsal Eldar80 - naprosto výstižně popisuje mé pocity z knihy a myšlenky, které jsem při jejím čtení měl, takže si na něho dovolím plně odkázat. Nebylo to to, co jsem čekal, přesto kniha stála za přečtení (za vydatné dopomoci googlu, abych se zorientoval v místopise a politickém systému Osmanské říše té doby), ačkoli absentující vysvětlující doslov jsem vnímal jako velký nedostatek. A opravdu - ten dojem, že jediná smysluplně napsaná postava v knize je Gabriel Bagratjan, to bylo trochu k pláči. Ostatní postavy byly buď naprosté karikatury, nebo totální exoti s neexistující morálkou. Ještě mi to nedá Eldara80 nedoplnit tím, nad čím jsem si mohl jen smutně povzdechnout, a to některými pasážemi z rozhovoru Johannese Lepsia s Enverem Pašou. Lepsius v nich uvádí, že takových zvěrstvech na lidech, jakých se dopouštějí Turci na Arménech, se snad ani civilizovaný člověk dopustit nemůže. Nevím, jak přesně Werfel tuto skutečnou postavu citoval, ale kdyby věděl, čeho se jeho vlastní národ dopustí v mnohem větším měřítku o pouhých sedm let později... asi by se nestačil divit. Za všechny tato pasáž: "Kdyby lidé, kteří vládnou mému národu, volá velmi hlasitě, postupovali nespravedlivě, nezákonně, nelidsky (již měl na jazyku nekřesťansky) proti svým rodákům jiného kmene či jiného smýšlení, odřekl bych se v tu chvíli Německa a šel bych do Ameriky!"... celý text

Den pro Šakala 1975, Frederick Forsyth

Poslouchal jsem jako audioknihu, a byla skvělá. Bavil mě faktografický úvod, zasazení příběhu románu do kontextu, vysvětlení okolností, francouzské situace s Alžírskem i dopady, které měla na běžné (i ne tak úplně běžné) Francouze. Příběh samotný pak byl velmi zábavný, těšil jsem se na každý další poslech a upřímně přiznávám, že jsem tak trochu fandil jak Šakalovi, tak Lebelovi. Závěr knihy byl trochu v kontrastu s pomalu gradujícím dějem a to jediné mi přišlo trochu škoda, jinak ale můžu na jednoduché letní čtení jen doporučit.... celý text

Válka o Irák: Očima tří českých reportérů 2003, Michal Kubal

Když vyšla kniha reportérů České televize Putinova válka, koupil jsem si jí v předprodeji. Michal Kubal pak psal o tom, že v elektronické verzi je k dispozici také tato kniha, a i když jsem měl po Putinově válce války dost, pustil jsem se do Války o Irák. Jakkoli neveselý je obsah téhle knihy, přišlo mi skvělé střídání úhlů pohledu a lokací, popis reality ne-tak-globalizovaného světa a práce novináře v něm a hlavně pohledy na fungování reportérských týmů, případně některých jednotek zevnitř. Nejprve popis objektivních událostí toho kterého konkrétního dne. Barbora Šámalová v Kuvajtu a její boj o to, dostat se kamkoli a získat jakékoli relevantní informace. František Šulc a jeho naturalistický popis reality u Seabees, ze kterého do značné míry vyplynulo, že válka je hlavně o čekání. A hlavně Michal Kubal a jeho reportování z Kábulu, který pomalu Američané, Britové a další koaliční vojáci svírali do kleští. Upřímně, je-li nepředvídatelný Putin, u Hussajna to platilo dvojnásob - už jen to, že se spekulovalo o tom, zda na vlastní obyvatelstvo, na vlastní hlavní město, nesvrhne chemické zbraně jakmile bude vědět, že prohrál. A to mu muselo být jasné velmi brzy. Použití těchto zbraní na Kurdy, stejně jako dost zrůdné vypořádávání se jeho režimu nejen s oponenty, ale i s vcelku obyčejnými lidmi z malicherných pohnutek bylo důvodem pro dost reálné úvahy o této možnosti. Kniha končí dobytím Kábulu, není v ní již tedy pasáž o dopadení Hussajna. I bez toho jde ale o velmi zajímavé čtení, kde nejprve sumarizace hlavního dění a následně subjektivní pohledy reportérů na místě tvoří dohromady text, který stojí za koupení a přečtení.... celý text

Naděje v dějinách 2020, Tomáš Petráček

Knižní rozhovory - s ohledem na jejich subjektivitu - nehodnotím hvězdičkami, nezdá se mi to fér. Jako pro člověka v církevních dějinách absolutně nevzdělaného (s jistým matným povědomím o významných koncilech, o Janu XXIII. a o papežích, které jsem zažil), pro mě některé pasáže byly dost těžkým čtením, kdy jsem spíš četl vysvětlení a kontext na internetu než knihu samotnou. Historickému výkladu jsem rozuměl a přišel mi zajímavý, ten církevní, vzhledem k výše uvedenému, už méně. Kdybych si tehdy na fakultě zapsal církevní právo, asi bych se tam dost trápil, ale v téhle knize bych se chytal (a získal bych zřejmě i nějaké inside informace, když se na fakultě tradovalo, že před abdikací Benedikta XVI. zkoušející na zkoušce po výčtu možností skončení funkce papeže a zmínce o tom, že abdikace je zcela mimořádná a v historii k ní došlo jen jednou, prohlásil, že není všem dnům konec). Dojmy z knihy mám vlastně dva - Tomáš Petráček je extrémně zajímavá osoba, se kterou bych si rád popovídal, a vztah víry a církve je... do značné míry ambivalentní, víra existuje bez ohledu na církev (to je jasné), a leckdy také církvi navzdory (což už tak jasné není).... celý text

Dallas 63 2012, Stephen King

Po Zhubní! a Osvícení jsem si už pomalu říkal, že Kingovské období mám za sebou, ani jedna kniha mě příliš nenadchla. Pak jsem ale shodou okolností narazil na Kinga a cestování v čase. Tohle téma mám moc rád, stejně jako jsem moc nerad, když autoři zcela opomíjí problém časového paradoxu. Věřil jsem, že s ohledem na objemnost románu se tohle Kingovi nestane, a stejně tak jsem věřil, že cestování v čase bude dostatečně nepřirozené a v příběhu se nebudou objevovat démoni, duchové a jiné nadpřirozené bytosti. Spoiler - má očekávání se splnila. Do puntíku. Příběh je skvělý a já asi zase vezmu Kinga na (zkušební) milost. Bavil mě od první stránky a prokousal jsem se jím za necelý týden. Kdybych nemusel chodit do práce, bylo by to ještě mnohem, mnohem rychleji. Komparace časových období, popis Spojených států přelomu padesátých a šedesátých let, že bych se tam snad přestěhoval i já, a celkově uvěřitelnost dění mě pohltila. Jakeovo chování bylo v jednom ohledu - vzhledem k cíli, který si dal - dost nelogické, ale naprosto lidské. Náhled do alternativní přítomnosti byl pak podobný tomu z Červeného trpaslíka a Pekelně ostrého výletu. Tahle epizoda je moje oblíbená, a stejně oblíbenou se stala tahle kniha, kterou můžu jen doporučit. K mému velkému pobavení a k mé velké spokojenosti jí dotáhlo také elegantní prolnutí s To.... celý text

Putinova válka 2023, Michal Kubal

Další skvělý počin reportérského týmu České televize, který stálo za to číst, i když to leckde bylo dost těžké čtení. Obzvlášť popis začátku války ve mně oživil to, co jsem zhruba týden před startem invaze prožíval. Zhruba po tuto dobu jsem se v noci budil a kontroloval Twitter (co taky jiného pro superaktuální zprávy), a vždy po aktualizaci tweetů jsem ihned usínal s jistým uklidněním, že "ještě ne". A snad nikdy. Ale po Putinově projevu jsem si říkal, že jsem asi hodně naivní. Datum 24. února 2022 nikdy nezapomenu. Na ten den jsem se těšil, měl jsem zaznamenat zatím největší kariérní posun a dost dlouho jsem se na ten den chystal. Když jsem někdy po půl páté ráno už asi potřetí tu noc kontroloval aktuální tweety, ze mě spadlo jakékoli pomyšlení na spaní. Stál jsem u ČT24 s telefonem v ruce, aktualizoval informace a fakt mi nebylo dobře. Ani sednout jsem si nemohl. S trochu apokalyptickou vidinou budoucnosti jsem jel dotankovat auta a uhranutě jsem střídavě zíral na televizi a posouval Twitter pro nové a nové aktualizace. Ten den, stejně jako asi tři následující, jsem se mohl jen těžko soustředit na cokoli jiného než na to, že v Evropě je válka. Ten hajzl to fakt spustil. Na ceremonii, které jsem se odpoledne účastnil, jsem byl fyzicky, duchem ne. Jeden ze členů vlády k nám tehdy prohlásil, že "máte štěstí v neštěstí, protože začala válka a já musím do Sněmovny". Tohle pro mě bude asi navždycky poměrně přesná definice toho dne. A spousta lidí sledujících mezinárodní dění bude, stejně jako 11. září 2001, navždycky vědět, co dělali a kde byli, když Rusko napadlo Ukrajinu. Obdivuji všechny válečné reportéry za jejich odvahu a smekám před nimi. I když bych byl nejradši, aby kniha jako tahle nikdy nevznikla, jsem rád, že zůstane mementem toho, jak totalitářský egoistický tyran bez skrupulí napadl svého souseda a věřil, že se zhroutí jako domeček karet ve větru. Ale hlavně také mementem toho, že nic takového se nestalo, a že právě tento krok byl jednou z příčin vzniku moderního ukrajinského národa, ke kterému do jisté míry vzhlíží celý západní svět.... celý text

Atramentovo čierne srdce 2023, Robert Galbraith (p)

Když jsem dočetl Neklidnou krev, prostě jsem musel vědět, jak to bude dál. Naštěstí už byl další díl vydaný, tak jsem se do něj pustil v originále ve formě e-knihy. A s tím přichází hned první věc, kterou musím zmínit - tahle kniha není úplně nejvhodnější na čtení v e-podobě, nebo aspoň ta verze, kterou jsem měl já, nebyla. Dost kapitol jsou totiž "přepisy" chatu, který se odehrává paralelně na několika kanálech, a v e-podobě to zkrátka dělalo obrovský zmatek, kdy konverzace přeskakovaly různě mezi sebou a musel jsem se i podle chatujících osob dost zamýšlet nad tím, co na co navazuje. Jinak to byla Strikovka jako předchozí a nepolevila z laťky nastavené pro mě už ve Smrtící bílé. Mám rád dlouhé příběhy, a i když někomu se už může zdát, že se Rowlingová zbytečně "vykecává", mě to baví. Vývoj jednotlivých postav, ať už v rámci jedné knihy nebo v rámci celé série podaný Rowlingovou prostě stojí za to číst. Tento díl mi z celé série přišel zdaleka nejzamotanější, a to hlavně kvůli množství postav, která každá měla nejen své jméno, ale také online přezdívku, a já si v průběhu čtení dělal poznámky, když jsem rozklíčoval, kdo je která osoba, abych se orientoval. Závěr knihy mi připadal poněkud drsnější než obvykle, a stejně tak mi přišlo, že oproti Neklidné krvi byla v případě The Ink Black Heart (ten slovenský název je dost zvláštní) zápletka rozvázána nějak moc rychle... asi na straně 1000, to ano, ale tak nějak moc náhle. A nemůžu si odpustit komentář stran neschopnosti britské policie v podání Rowlingové - s nástroji, které má v dnešní době k dispozici, by musela identitu jednotlivých moderátorů hry odhalit prakticky okamžitě a voilà, skončili bychom na straně 200. V souhrnu každopádně opět hodnotím velmi kladně a těším se na další díl.... celý text

Kyberkriminalita 2017, Aleš Završnik

Od knihy jsem dostal něco úplně jiného, než jsem čekal. Že nejde o nejaktuálnější publikaci mi samozřejmě bylo s ohledem na rok vydání jasné, stejně jako to, že v kyberprostoru dochází k asi nejrychlejším změnám ze všech různých prostorů, ale přesto... je to zkrátka teoretická učebnice postavená na systematickém dělení, zkoumání problému uzavřeného v láhvi zvenčí a popis toho, co je zvenčí vidět, aniž by se popisovaly příčiny dějů uvnitř. A to pro mě bylo zklamáním. Čekal jsem alespoň trochu použitelné praktické poznatky, avšak mylně. Praktická část knihy je pak zaměřena na slovinské právo, což už mi bylo k ničemu naprosto. Kdo hledá aktuální publikaci o kyberkriminalitě a případné poukázání na limity českého právního řádu ve vztahu k ní, tudy ne.... celý text

Mor 1997, Albert Camus

První čtvrtina knihy rozehrává famózní postapo, pozvolna, lehce, se všemi důsledky. Aby se zbylé tři čtvrtiny stále dokola babrala v několika jedincích, jejich opakovaných touhách, pocitech a postojích. Morálka a hodnoty některých z nich jsou bezesporu chvályhodné, jejich ochota (velmi pravděpodobně) položit život za pomoc potřebným a společnosti mi přišla někdy až moc naivní. Po první čtvrtině jsem pořádně ocenil až závěr a otevírání Orana, kdy jsem doslova cítil tu euforii a nedočkavost obyvatel.... celý text

Proměna 1957, František Hrubín

Proměnu jsem dostal v takovém vyšňořeném balení a až po jeho otevření jsem zjistil, že jde o exemplář s podpisem autora. To cením. Kontrast tří okamžiků/událostí v rámci jedné básně mi nepřišel nijak zvlášť skvělý, věřím, že jsem pochopil nosnou (notně konzervativní) myšlenku toho, že bez ohledu na dobu se člověk svým pokrokem a novými vynálezy přivádí na pokraj smrti nebo do smrti samotné. Ta ale byla zpracována mnoha způsoby, a to - podle mě - lépe a objevněji, než v Proměně. Kontrast člověka ženoucího se (nebo byvšího hnán) ke zkáze v důsledku vlastní inovace a stagnujícího, klidného a nehybného odpoledne ve vodě pro mě byl o něco zajímavější, ale ve svém důsledku vlastně vedl k dost nihilistickému závěru, že i když se člověk za žádným pokrokem a inovacemi nežene, doženou ho inovace jiných lidí a tak vlastně jedinou konstantou lidského života zůstává smrt.... celý text

Básně noci 1999, Vítězslav Nezval

Jako několika předchozím komentujícím se i mě nejvíce líbily básně Edison a Silvestrovská noc. Opakující se dvojverší z Edisona je známé ze středoškolských čítanek, Silvestrovská noc pro mě byla asi nejobrazotvornější ze všech. Ostatní básně si mě moc nezískaly, poetismu zkrátka příliš neholduji. A od přečtení Básníka od Martina Reinera už mám problém Nezvalovi tak nějak věřit jeho básně...... celý text

Utrpení knížete Sternenhocha 2010, Ladislav Klíma

Bez uzardění přiznávám, že mi Utrpení knížete Sternerhocha nesedlo. Možná jsem úplně nepochopil Klímovu filozofii... zpočátku to přitom vypadalo, že je tahle kniha přesně pro mě. Byla sžíravě vtipná, místy absurdní, ironické komentáře dění mě moc bavily. To vše se ale v dalším průběhu děje, hlavně po "hlavním incidentu" s Helgou vytratilo. Postava Helgy jako taková pro mě byla zdaleka nejzábavnější, ale Sternerhochovo čím dál šílenější chování si mě zkrátka nezískalo. Jednu hvězdičku za onen humor, který jsem velmi ocenil, druhý za Helgu.... celý text

Magorovy labutí písně 2006, Ivan Martin Jirous

K přečtení mě inspiroval velmi povedená biografie Jirouse od Švehly, ta byla opravdu skvělá a můžu jí jen doporučit. Byly v ní citované některé básně z labutích písní, a tak jsem se na tuhle útlou knížku poezie moc těšil. Bavila mě Jirousova symbolika, bavilo mě, jak se nijak nezaobíral vysvětlováním a počítal s tím, že (pokud jeho básně někdo bude číst), bude vědět, co má na mysli nebo co ta která věc, popřípadě ten který svatý, symbolizují. Právě v případech, kdy v básních odkazoval na své přátele, kamarády, známé (nebo bývalé přátele, bývalé kamarády a bývalé známé), byl jsem rád, že jsem nejprve četl právě Švehlovu biografii. Co mi ale trochu vadilo, byla u spousty básní přílišná jednoduchost, někdy absence rytmu a triviálnost rýmu. Chápu, že Jirous psal básně ve vězení, chápu, že neměl čas, náladu ani inspiraci pro to, aby dával dohromady poezii v jambickém pentametru, ale mám-li (subjektivně) hodnotit, v tomhle mě Magorovy labutí písně trochu zklamaly.... celý text

Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury 2021, Jan Vitvar

Z téhle knihy jsem byl úplně nadšený. V oblasti výtvarného umění jsem prakticky tabula rasa. Poznám Monu Lisu, Vázu slunečnic, obrazy od Kokoschky a zhruba bych dokázal popsat francouzský impresionismus, který mi z hodin výtvarné výchovy nějak utkvěl, ale to je asi tak vše. A o moderním umění, o tom nemám vůbec žádné potuchy, což mě mrzí. Rozhodl jsem se proto začít touhle knihou a vypadá to, že to vůbec nebyla špatná volba. Jednak je pojem moderní (výtvarné) umění mnohem širší, než jsem si dokázal představit. Výtvarné umění pro mě totiž vždycky znamenalo plátno. Jak omezený můj pohled byl, jsem se dozvídal na každé stránce Vitvarovy knihy. Mrzí mě, že jsem se na nějakou výstavu nedostal už dříve s poučeným průvodcem, ale to je do značné míry moje chyba, protože jsem zas tolik aktivity nevyvinul a výstavy děl místních umělců v galerii v našem městě můj stereotypní pohled na výtvarné umění jen utvrzovaly. S trochou humoru a nádechu absurdna mě tak Vitvar provedl při mých prvních krůčcích oblastí moderního umění a namotivoval mě k tomu, abych své znalosti v tomto ohledu prohloubil. Výrazně prohloubil.... celý text

Hrdý Budžes 1998, Irena Dousková

Natříkrát byla odložená dramatizace této knihy, na kterou jsem měl vstupenky, až bylo představení úplně zrušeno. Bohužel. Poslouchal jsem jako audioknihu a zřejmě mě doběhl nesoulad mezi vysokým očekáváním a tím, co jsem hlasem Hrzánové dostal naservírované. Ano, bylo to vtipné, někdy to nebylo vtipné vůbec a naopak to bylo dost tragické, a někdy to bylo také dost drsné. Bavilo mě to, jenže jsem prostě po všech stránkách čekal víc. Nevadí mi, že spousta věcí byla nevyslovených, protože vypravěčem bylo dítě, mám naopak rád, když autor od čtenáře chce "něco navíc", ale... nevím, zkrátka jsem se nemohl ubránit určitému zklamání. Pověst tuhle knihu (a hlavně její dramatizaci) zkrátka hodně předchází, u mě až moc.... celý text