1. Domů
2. Autoři
3. Oldřich Mikulášek
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 57
• Bazar 15
• Životopis
• Citáty 3
• Diskuze 6

Populární knihy

/ všech 57 knih

Nové komentáře u knih Oldřicha Mikuláška

Domove líbezný

„Líbezný domov dělá máma...v pubertě se snažíme dostat se co nejdál...když máma odejde, snažíme se dostat co nejblíže. Ja měla v životě tu čest, že mi milovaná máma odešla v náručí. Snažim se, aby moji kluci věděli, že kde budu já, tam mají domov... Čtení smutné, přesto nadějné...“... celý text
— Damatto

---

Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt

„Sbírka velikého Mistra. Nádhera v málo slovech.“
— bejan

---

Ortely a milosti

„Je odvážné a hodné Mistra položit před čtenáře vedle sebe Ortely a Milosti. Ortely vždycky buší do spánků jak do kovadliny, ortely otřesou člověkem jak ostří gilotiny s lavicí odsouzencovou. Ortely zašlapávají člověka, miliony ubožáků, jak larvy, sahají do varhan, hlavy se kutálí a metry střev nyjí, boty vržou… A potom jak po bouři milost. Jak plateau při milování, jak smutek po něm. Láska i prosba za milost. Ňadra hroznů nalitá, chvění i laskání, ovanutí křídly, jeseň, listí k zemi slétávající… Vesměs děje tiché a když k tomu hraje hudba, tak už jen v duchu, ve vzpomínce. A tak právě Milosti (v čemsi tak podobné ortelům) vyžadují větší citlivost, subtilnější vnímání a obeznámené čtení. Nejsou slabší, to jen my máme okoralejší duše.“... celý text
— bejan

---

---

Verše II.

„Ještě dokončení mého předchozího komentáře: Albatros: Opět je to poeticky skvěle uděláno, ale jinak mě to zaujalo asi nejmíň z celého svazku. Hlavně mě to upoutalo především tím, jak převratné (a nesamozřejmé) bylo pro básníka ročník 1910 z moravského Přerova dosažení Měsíce sice ještě ne člověkem, ale technickým vynálezem jím vyrobeným. Měsíc, resp. luna – odvěký předmět zájmu básníků a později dosti otřepaný poetismus (zalíbením v nich mimochodem Mikuláškova poezie trpí, ale to člověk prostě musí přijmout a pak jeho dílo asi nelze nemít rád) – jako by pro něj byla víc fantazijní než hmotná, a proto pro něj bylo zprvu nepředstavitelné a posléze tolik fascinující, že se jí člověk (byť v roce 1959 zatím jen zprostředkovaně) dotkl. Pohádka o brněnském krokodýlovi: Taková legrácka pro děti, hezky se čte nahlas. A ještě ukázka: Kam vlastně půjdeš, ptala ses a dívala se po něm, po tom druhém. Já zčernal jsem hned v žlutém ohni pruhem a pod jeho bičem svíjel se můj běs. Prsty jste potom splétali si, jiní, a celí nesvoji. Byl jsem tak sám, sám a to obojí, i láska strašlivá i strašlivější vražda, která tu lásku špiní. Má jediná! A jako každá jiná! Má každá! (První obrázky, Řada třetí, IV)“... celý text
— V_M

---

Verše II.

„Po řadě let jsem se zatoužil systematicky vrátit k Mikuláškovi a přečíst postupně celé jeho poetické dílo. Začal jsem jeho verši z konce čtyřicátých a padesátých let (sbírky Horoucí zpěvy, Divoké kačeny, Ortely a milosti a První obrázky, skladby Krajem táhne prašivec a Albatros a báseň pro děti Pohádka o brněnském krokodýlovi), vydanými v druhém svazku jeho souborných básnických spisů. Nejprve pár slov k edici: Je připravena zjevně pečlivě, na žádné chyby jsem nenarazil (některá podivná interpunkční řešení připisuji básníkově intenci, na niž ostatně editoři v komentáři upozorňují). Nicméně z hlediska volby a uspořádání básní se zvolené řešení může jevit přinejmenším zvláštní, ne-li vysloveně sporné. De facto žádná sbírka (nepočítám tedy teď jednotlivé skladby – Prašivec a Albatros – ani pohádku) totiž není přetištěna v podobě, v jaké ji doboví čtenáři mohli číst, a to bez ohledu na pořadí vydání. Není to tedy edice ani první, ani poslední ruky. Znění básní editoři volí leckdy patrně podle svého citu, někdy s oporou ve starších, jindy v novějších vydáních, jindy dokonce podle otištění ve výborech (arciť Mikuláškem autorizovaných). Navíc ze sbírek vyřazují básně, které byly otištěny zároveň i ve sbírkách jiných. Čteme-li tedy např. Divoké kačeny nebo Ortely a milosti z přítomného vydání, už jen počtem básní se dost liší od toho, co četli čtenáři v 50. a 60. letech. Editoři to sice všechno uvádějí v ediční poznámce, díky níž si lze rekonstruovat dobovou podobu sbírek i jednotlivých básní, prošel-li jejich text nějakými změnami, ale kdo z čtenářů do poznámky nenahlédne, může být nevědomky ochuzen nebo maten. Nyní stručně k jednotlivým sbírkám: Horoucí zpěvy: Vydány roku 1953, ale vznikaly již od druhé půle čtyřicátých let. Řada básní je tu dobově poplatných, politicky angažovaných či vysloveně služebných. Editoři ovšem tuto sbírku nesystémově – patrně ve snaze Mikuláška z této jeho tvůrčí epochy trochu vyvinit – rozdělili a v hlavní části přetiskli jen její část. Zbytek (tedy básně zjevněji politické a časové – smrt Stalina, Gottwalda atp.) zařadili na konec svazku, až za ediční poznámku (v níž naštěstí vše popisují a uvádí i původní pořadí textů), zřejmě jako jakousi přílohu. Sice se mi toto řešení nejeví jako smysluplné, ale jsem rád, že v posledku v knize žádná báseň nechybí a lze posoudit dobové básníkovo tvoření v jeho celku. Poezie je to namnoze mnohomluvná, často se zdá, jako by Mikulášek vůbec neměl cit pro slovo a verš. Nejsilnější je rozhodně v polohách senzuální, básnivě impresivní lyriky leckdy až vitalistně zaměřené na přírodu a city (a sugestivní pasáže v tomto duchu najdeme překvapivě i v angažovaných číslech Odpověď nebo Tryzna za J. V. Stalina, kde by v podstatě stačilo vyškrtat pár veršů a zbyla by ne snad prvořadá, ale poměrně slibná přírodní lyrika). Pro mě patrně nejzajímavější (a jedinou, kterou bych označil jako dosud vcelku životnou), je oproštěné vyznání Mamince, které by se možná někomu mohlo jevit jako sentimentální, na hraně kýče, ale já o lidské ani básnické ryzosti citu v tomto případě nepochybuji. Divoké kačeny: Jestliže se v předchozí sbírce ještě dost projevovala (zajisté zčásti dobově podmíněná) rétoričnost, pak zde ukazuje Mikulášek svou virtuózní strunu, jak v úvodní poemě (Píseň života) veršuje s rytmem, rýmem a četnými zvukomalebnými postupy, a byť se třeba nemusíme ztotožňovat s angažovaností, patosem či lyričností prostoupenou silnými poetismy (opět: místy na hraně sentimentality a vyčpělosti), je nutno přiznat, že při hlasitém čtení působí autorovy skladby nejednou přímo spektakulárně. Vypíchnul bych ovšem několik kratších, sevřenějších útvarů, leckdy s názvuky ohlasů lidové poezie či písně (Rozhovor matek, Nejzávratnější let, Haná za bouře, Co mám sama). Myslím, že v této poloze je Mikulášek intenzivnější, v delších básních (moc nechápu, proč je upřednostňoval) je navzdory vší své bravuře rozmytější, rozmělněnější. Přesně to podle mě postihlo poslední, rozsáhlou skladbu sbírky – Tráva. Ta je kvůli ústřednímu motivu trávy, v autorově díle častému a interpretačně podle mě dosti přeceňovanému, pokládána za jednu z klíčových. Podle mě však varioval přes míru a tím skladbě ubral na působivosti. Krajem táhne prašivec: Opět řemeslně brilantní skladba, skvěle se čte nahlas. Obsahově znepokojivé, nutká čtenáře, aby se k tomu vracel. Myslím, že se zde plně začíná uplatňovat Mikuláškova „dekoncentrační“ poetická strategie, přinejmenším tak to vnímám, že určitou odbíhavostí od tématu, rozbíjením jednotné (i pocitové) linie, cílenou prací s protiklady, dosahuje poněkud enigmatického, matoucího (nejspíš záměrně), který je interpretačně velmi obtížně uchopitelný jako celek. Ortely a milosti: Myslím, že jde o poněkud přeceňovanou sbírku, byť emblematický Vyvolavač, jehož interpretacím byla věnována samostatná knížka, je výborná báseň. Asi chápu, že dobově (1958) znamenala značné osvěžení poetické produkce, ba téměř převratné dílo, i proto se asi dočkala několika vydání v krátkém sledu. Ale dnes jsou podle mě nejživotnější ty Milosti, taková esenciální mikulášskovská poezie (zejména Krásné jho: ta rozevlátá jadrnost, požitek i prožitek), z Ortelů jak co (Zápas, Ortel, Výčitky, Vesnický pohřeb), ale vlastně lákají, abych se k nim někdy vrátil, takže vlastně dobré. Oddíl Tance vnímám jako výrazně slabší a Poslední báseň takový mikuláškovský průměr. První obrázky: Vesměs skvělé miniatury držící se všechny pozoruhodně variované sonetové formy.“... celý text
— V_M