alef přečtené 1222

Pláž v noci 2017, Elena Ferrante

„Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin, sjíždí pomalu dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšeno, volá samo na sebe: „Celino!“ Háček ho zasekne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve. Vidím Celinu, svoje Jméno, jak letí vzduchem … jak letí vzduchem na vlákně slin Plavčíka Kruťase.“ „Vedle zídky Vzduch je řídký Tma se snáší Slova zháší Mluvit se nedaří Všechno se uškvaří …“ Poezie v textu Eleny Ferrante (i text samotný) je temná ... příběh se neodehrává ani tak v noci, ale spíš ve špinavě černočerné tmě! Ani panenka Celina, zdá se, není žádná „hodná holčička“, duše zahozené a zhrzené panenky je stejně temná, jako tma kolem … „Nemám toho kocoura … ráda, vlastně ho nenávidím. … Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene.“ … zhrzená panenka totiž na první pohled prostě není zrovna příjemnou postavičkou, ovšem na ten druhý, už uvidíte něco trochu jiného … nejspíš uvidíte smutnou vystrašenou panenku, ve které strach probudil skryté negativní já, které není zrovna milé a přívětivé, mluví z něj totiž ... zoufalství. Pokud pak ještě do příběhu přidáte slizkého Plavčíka Kruťase … budu souhlasit s názory, že tento příběh je příběhem víc pro dospělé, ani ne tak kvůli užívaným sprostým, nechutným, či jinak nevhodným výrazům, ani kvůli hororovému podtextu příběhu, ale hlavně kvůli negativní energii, která z příběhu jen prší … „Oheň všechno pálí, spálí i mě. „Ohni,“ žadoním, „… nepal mě.“ Oheň se ke mně okamžitě nakloní a mlaskne rudým jazykem: „Ham!“ … „Pomoc, vlno!“ Vlna vší silou narazí do břehu. „Chlamst.“ ... ledová sprcha vás promočí až na kost! Příběh sice nakonec nabere něco jako drsnější pohádkový ráz, mj. „oživený“ slovy jako třeba „flus“ (a že právě o slova tu docela hodně jde, a panenka za ně statečně bojuje, řekněme … všemi prostředky), přesto je to příběh víc nepohádkový, vypráví totiž hlavně a především o emocích – o tíživých emocích, které vás naplní až k uzoufání. Příběh se tak stává příběhem alegorickým, a poučným víc pro nás, dospělé … „Jazyk useknu … Jména seberu … City živím se … Do srdce bodnu tě Zajdeš na úbytě!“ … ale nebojte, končí, … no jako správná pohádka :-).... celý text

Pipi Dlouhá punčocha (4 příběhy) 2014, Astrid Lindgren

„Já nikdy nepláču.“ Seznamte se, tohle je Pipi, plakající nad mrtvým ptáčkem a zároveň jednoznačně popírající, že by „brečela kvůli nějakému ptákovi“. Totiž, ona pláče, jako každé jiné dítě, ale … nikdy neukazuje své slabosti! Drzá, provokativní, revoltující podivínka bořící konvence, dokonale šťastná a svobodná volnomyšlenkářka, která má všechny předpoklady uskutečnit snad jakýkoliv dětský sen – to je Pipi. Miluju tuhle veselou, odvážnou, nezkrotnou Pipi, oplývající geniální fantazií, s níž pitvoří slova (ve škole by se určitě ujala „nabosilka“ nebo „legracilka“), a která má pro všechny své podivnosti vždy nějaké vysvětlení. Miluju na ní asi úplně všechno, i to jak lže, a pak sama přizná, že lže, aby původní tvrzení úplně popřela a případně ho nakonec obrátila úplně naruby … jak jinak než v další nesmysl. Miluju i jak je jí všude plno, jak je vždy vidět a slyšet, i to, jak z jejího chování úplně čiší absolutní absence respektu k jakýmkoliv autoritám, touha uniknout pravidlům a zákazům dospělých … díky čemuž má pak dokonalé předpoklady k realizaci snad všech dětských snů. V Pipině světě jsou totiž hranice od toho … aby se pokoušely a překračovaly! Paní Lindgrenovou nejenom za Pipi upřímně obdivuji :-).... celý text

Gabrielovo Inferno 2013, Sylvain Reynard

„Věděl, že žije v pekle.“ No, vážení, peklo to teda bylo. Není moc knih, které hodnotím jednou až dvěma *, ale tady prostě musím. „Co to s Gabrielem je?“ Sakra, to jsem si vážně o NĚM říkala celou dobu , zatímco se ONI bavili o pokání a odpuštění a … ONA, příliš plachá, hubená, bledá, vystrašená a se smutnou duší .. navíc, „věří, že vesmír není tak úplně temný a nepřináší jenom zklamání.“ … a ještě navíc, abych nezapomněla, neskonale krásná. A ON? … „vzhledem k současnému stavu jeho věcí to nejlepší, co může udělat, aby se napravil, je vzít ty starcovy krvavé peníze a vyházet je za hnědookého anděla.“ … Následuje naivní romantický příběh o dokonale elegantním vysokoškolském profesorovi, který si potrpí na luxus, a v jehož povahových rysech objevíte sklony ke všem 7 smrtelným hříchům, a jak jinak než chudé, dokonale nevinné a nesmírně nadané studentce, oplývající naopak všemi lidskými ctnostmi (cudností zejména), jejíž andělské vzezření a chování „Kalamity Julianne“ … je to jediné, co může milého profesora spasit …. možná :-). Sám o sobě má občas takový (pohádkový) naivně romantický příběh jisté kouzlo (jinak bych si ho nevybírala, kdybych neměla chuť si něco na ten způsob přečíst, což nebývá moc často), jenže, tento příběh, na dlouhých 500 stranách, je hlavně a především příběhem bohužel JEN naivně prostým ... „Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj… Bože… Gabrieli.“ … násilně poslepovaným z toho (ze všech těch možných „lákadel“), co se autor domnívá, že dobrý romanticko (erotický? … tak to určitě ne!) přiběh má mít (anebo, co se bude dobře prodávat? … dost to na mě tak působilo). Každopádně, těmto stránkám vládla jen a jen … čiročirá nevěrohodnost … „Červenáte se jako puberťačka, Julianne. A vaši nevinnost dokážu i cítit. Je víc než zřejmé, že jste ještě panna.“ … „Jak věděl, že miluje drahou čokoládu? To musí být osud.“ „Nesnědla jste to právě, nebo ano?“ „Byla výborná.“ „Mohl vás zdrogovat. Vy nevíte, že si malé holky nemají brát bonbony od cizích lidí?“ … tak ta chudák malá holka, vysokoškolačka, to zřejmě nevěděla … takže si zahrávala s několika sexuálně agresivními boháči (aniž o tom samozřejmě věděla) najednou :-) … … mimochodem, na jen opravdu nepatrný náznak erotiky, budete čekat zatraceně moc a moc stran … „Opřel se o lavici a pozoroval ji, oči bez mrknutí upřené. Přemýšlela, jestli si všiml, že na sobě nemá pod šaty normální kalhotky. Je to něco, čeho by si muži všimli? … Nebyla schopná od něj odvrátit pohled a jeho oči ji loudavě přejížděly od hlavy až k patě; a déle, než bylo nutné, prodlévaly na jejích ladných nahých nohách a podpatcích s červenou podešví“ (jak jinak, že?) … „Julia se obrátila ke svému profesorovi zády a začala tančit, zavřela oči a nechala hudbu, aby ji vedla. Byl to pozoruhodný pocit. Jakmile na něj a jeho pronikavé modré oči zapomněla, byla schopná se celkem i bavit. Nepatrně. Zajímalo by mě, jestli může přes ty šaty vidět obrysy těch tang. Strašně se zařezávají. Doufám, že to vidí. Doufám, že ho to mučí. Užijte si ten pohled, profesore, protože to je všechno, co kdy uvidíte.“ A tak, než se dostanete přes všechno to vyprávění o chudince hladovějící Krásce, která neustále bojuje se slzami v očích a Zvířeti - predátorovi … který, zničený její křehkostí, neví, co si se svým temným „já“ počít, přesto se snaží a snaží, svou krásku nenechat zahynout … „Mohu v pondělí zajít za vedoucím katedry a nechat ho zvýšit vaše stipendium, jestli mi řeknete, že to potřebujete. Dám vám teď večer svou kreditní kartu, pro rány boží. Nemůžu vás nechat hladovět …“ … a jako bonus ji zahrne luxusními dary, jako je třeba kabelka od Fendi, která se v jejím ubohém kutlošku bude skutečně vyjímat … „ To profesoři vydělávají tolik peněz?“ Ale kdepak drahá naivní slečno, prostě, jak jinak … „zdědil je“. … vás na nějaký alespoň náznak erotického podtextu přejde chuť úplně :-) … 500 stran je opravdu až moc … táhne se a natahuje, až se nadobro ztrácí i ta trocha napětí a s ní touha číst dál … příběh s nulovým spádem a násilně vykonstruovanou akci asi prostě není pro mě … „Myslím to vážně, Julie. Když je máma pryč, bojím se, že se jeho temnota může vrátit.“ Bojím se, že bych o tom musela číst :-).... celý text

Birthday Girl 2017, Haruki Murakami

„Ať jdeš kam jdeš, stejně vždycky budeš jen sám sebou!“ Birthday girl je překrásná knížka – mluvíme-li o provedení a krásných ilustracích. Birthday girl je přetajemná knížka – mluvíme-li o jejím obsahu, a o sdělení, které si ovšem každý musí najít sám. Vážně nečekejte, že to někdo udělá za vás. Příběh je to totiž dokonale minimalistický, a jakoby navzdory tomu, skrývá v sobě daleko víc, než skutečně vysloví. Základní premisa: Přání se plní! Takže si vždy dobře rozmyslete, co si přejete, a pokud možno ještě dřív, než si něco přejete. Taky přitom mějte na paměti, že do svých přání, ať chcete, nebo ne, vkládáte nejen svou představivost, ale i všechny své emoce! Tedy, že platí staré známé: Co zaseješ, to sklidíš! „Hele, a co by sis přál, kdybys byl na mém místě?“ Těžká otázka! Anebo, možná že ani ne, možná, že je to nakonec úplně prosté … PS: aby se vám přání splnilo, nezapomeňte, že je k tomu potřeba ještě jedna dost důležitá věc, skoro vždycky je to tak, totiž, většinou k tomu musíte přispět! Opustit přitom vlastní zónu komfortu – vážně to často dost pomůže :-).... celý text

Piják palmového vína 1966, Amos Tutuola

„‚A duch se mě ptal, kam jdu?‘“ Velmi jednoduchým stylem sepsané podobenství s o to složitějším, lépe řečeno mnohovrstevnatějším, obsahem … ověnčené zvláštním kouzlem černé Afriky a jejích legend. Tajemně magické vyprávění kde se střídají surrealistické obrazy vyvolané místními … duchy? Šamany? Tradicemi? Kdo ví? Tohle místo starých legend je opravdu hodně tajemné, a potkat tu boha, či nějakou nadpřirozenou bytost, sílu, moc je celkem běžnou událostí /v tomto směru mi to trochu připomínalo drsné biblické příběhy z úsvitu dějin/ … „Tak nás (to dítě) potom zaklelo, aby nám oči osleply, a opravdu, jak to řeklo, hned nám oči osleply; ale přesto jsme se nevrátili a nevzali ho s sebou, uháněli jsme stále dál, a když dítě vidělo, že se nevracíme a nebereme ho s sebou, zaklelo nás znovu, ať nemůžeme dýchat, a my jsme opravdu nemohli dýchat. Když jsme se nemohli ani nadechnout, ani vydechnout, vrátili jsme se a vzali jsme ho s sebou…“ A navíc, co si budeme povídat, africká buš už sama o sobě /zvláště pak ta z dávných časů/ nahání dost strachu, i bez záhadných nestvůr, které číhají, aby vás odvlekly a podrobily své moci… „Tenkrát však bývalo všude hodně divokých zvířat a všude byl les a hustý buš. Města a vesnice nebyly ke všemu ještě tak blízko u sebe jako dneska, a když jsem tak chodil bušem i pralesem, cestou necestou celé dny a měsíce, spával jsem mnohokrát ve větvích stromů, abych se chránil před duchy atd., kteří tam spávali také a dělali mi tam společnost, a taky to trvávalo dva nebo tři měsíce, než jsem se dostal do nějakého města nebo do nějaké vesnice. Obyčejně jsem se tam zdržel takové čtyři měsíce, abych se důkladně vyptal všech lidí, co tam bydlí, na svého sběrače palmového vína, jestli tam snad nedošel. Pak jsem šel zase dál, do jiného města nebo jiné vesnice. Když uplynulo sedm měsíců, co jsem odešel z rodného města, došel jsem do jednoho města, a tam žil jeden děda. Ten děda nebyl obyčejný člověk, byl to bůh, a když jsem tam přišel, zrovna seděl se ženou u jídla.“ Výsledkem byl mozaikově poskládaný plastický obraz (karikatura?) místního folkloru a řekněme modernější Afriky, a přiznávám, že mě přímo okouzlil (možná že ty tajemné síly zapůsobily) … a tak mi nevadily, naopak, spíš mě pobavily, autorovy „prohřešky“, které vlastně vůbec žádnými prohřešky nebyly - primitivní sloh, gramatické „chyby“ či spíš novotvary, apod. – jako celek totiž tohle vše nabylo dokonale originální podoby. A tak byla procházka po Tutuolově záhadném světě veskrze … zajímavá a zábavná! „Býval jsem pijákem palmového vína už jako desetiletý kluk. V životě jsem neměl nic jiného na práci než popíjet palmové víno. Tenkrát jsme neměli jiné peníze než kauri, a tak bylo všechno moc laciné a můj otec byl nejbohatším mužem ve městě. Můj otec měl osm dětí a já jsem byl mezi nimi nejstarší. Všichni ostatní těžce pracovali, ale já jsem se vyznal jen v pití palmového vína. Popíjel jsem ho od setmění do svítání a od svítání do setmění.“... celý text

Zajímavé časy 1998, Terry Pratchett

Hodiny s nereálným časem právě odpočítávají Zeměploše zajímavé, i když zcela nepodstatné a občas i zbytečné, časy … nejvíc o tom vědí na Neviditelné univerzitě, ale pravděpodobnější je, že o tom nemají ani páru. Zrovna se tam totiž hádají, jak relativně se lze přesunout na vzdálenost 10000 km, ale hlavně, KDO z nich je Největším mágem a oněch 10000 km do Achátové říše na jednu veledůležitou misi se vydá. Děkan zrovna rezolutně prohlásil … „nemám v úmyslu kamkoliv cestovat“, a ani kvestor na tom právě není zrovna nejlépe … „v technickém slova smyslu (sice) nebyl nepříčetný“, Peřejemi nepříčetnosti totiž proplul už kdysi dávno v minulosti, a teď se už jen spokojeně plavil v tiché tůni někde na jejich druhé straně … často byl dokonce docela normální, i když podle mágských, nikoliv běžných lidských, měřítek. No, nakonec to přeci jen velectění páni mágové vymysleli … „když už se tomu nemůžeme vyhnout, pošlete nějakého studenta. Těch tady máme až až a většinou zcela zbytečných.“ … „Myslím, že bychom to mohli uskutečnit poměrně rychle.“ „To ne,“ řekl lektor Zaniklých run. „S tím zásadně nesouhlasím. To znamená zahrávat si s věcmi, kterým nerozumíme.“ „No, koneckonců, jsme mágové,“ prohlásil Výsměšek. „Od nás se očekává, že si budeme zahrávat s věcmi, kterým nerozumíme. Kdybychom pořád čekali na to, až budeme věcem rozumět, nikdy bychom se nikam nedostali.“ Velectěného zbytečného studenta nakonec zachránil až místní knihovník, který se svým pronikavým „Ooook.“ vletěl na shromáždění a mával ve své dlouhé tlapě špičatým kloboukem se zuhelnatělou krempou, na němž bylo možné přečíst nápis: MÁK. Těm, co znají Zeměplochu, to možná teď už bude všechno jasné … takže … posuňme se o těch 10000 km dále, kde se na hladině moře pohybuje vor, nedaleko plave NĚCO s tisíci malými nožičkami a zbytek žraloka, který si na právě to NĚCO nedával pozor, za chvíli vyplaví moře na pláž. Vor právě narazil na bílý písek a majitel výše zmíněného klobouku, jinak řečeno, jistý druh mága (MÁK Mrakoplaš, či jinak „osina v zadku a ostuda všeho mágstva“) právě vyrazil na další dobrodružství, které nejenom že nevyhledává, ale on je přímo nesnáší … kamkoliv se totiž hne, „má v patách trable“. … „Mě se to zdá v pořádku,“ zabručel kancléř. „To je ovšem ta nejlepší věc, nechávat trable v patách za sebou. Rozhodně. Kdo by je chtěl mít před sebou?“ „Ale vy tomu nerozumíte, arcikancléři,“ pokračoval děkan. „Chodí za ním na tisíci malých nožičkách.“ … Pokud jste na arcikancléře vydrželi mluvit dostatečně dlouho a několikrát věci zopakovali, některé skutečnosti se nu nakonec přeci jen protlačily do hlavy …“takže, vy se mi tady snažíte říct,“ zabručel Výměšek, „že tohohle chlápka Mrakoplaše pronásledovala skoro každá armáda na světě“ … a navíc … „že je to pravděpodobně jediný mág, který něco ví o Achátové říši, a to díky tomu, že se přechodně přátelil … s podivným malým mužíkem v brýlích? … a taky, že umí mluvit jejich jazykem?“ … „Možná jsem imbecilní, ale stále nechápu, proč by měl někdo /kdokoliv/ chtít právě jeho?“ „Je tady jedna věc, které jste si pravděpodobně nevšiml, děkane,“ řekl Výměšek, „a to ta, kterou bych nazval společným jmenovatelem. Ten chlapík dokáže zůstat naživu. Tomu říkám talent.“ … „No právě o tom mluvím, děkane. … Nechává nepříjemnosti za sebou. Někdo tam nahoře ho má rád.“ … takže, tak nějak se Mrakoplaš, který u mágských zkoušek nedosáhl ani 2% správných odpovědí, ocitl na pravé straně Zeměplochy a s ním i „tu … to … no, s těma nohama!“ … takže, nebylo zas tak těžké pochopit, že se každou chvilku „všecko zvrtne!“ Varování se vám dostalo a teď už se můžete směle vydat za Mrakoplašem … a pokud jste čirou náhodou lidé obdaření pátravou myslí, můžete při tom přemýšlet, jestli i v magii existuje něco, jako nějaká pravidla? Což zatím nikdo 100% nedokázal, ale sem tam už se objevilo podezření na případy „tvůrčí příčinnosti“ … jinak řečeno, občas nějaký nápad prostě jen čekal na stín čehosi, co už dávno čekalo na svou existenci … většinou se ale všechno potřebné prostě a jednoduše nějak nastřádalo samo od sebe … a začalo fungovat :-). PS: víte, co je HEX? … na Neviditelné univerzitě si tím taky tak úplně nejsou jistí, každopádně, za prozkoumání to rozhodně stojí … je to poměrně složité zařízení … spousta pák a armatur, rozličné klávesy, které různě umožňují zasunutí různě děrovaných kartiček do štěrbin … „a tak mravencům uzavírají staré a otevírají nové cesty“ … sestavit správné zadání problému vyžaduje poměrně dost něčeho jako „tvůrčí příčinnost“, a pak už jen stačí zatáhnout za páku s nápisem „vstup“ … a „mravenci se rozeběhli novou cestou, hodinový stroj se dal do pohybu“ … no a po několika minutách vypadlo do zásobníku s nápisem „výstup“ … „několik kostek, jejichž stěny byly popsány okultními symboly“ … z celého toho zařízení vyzařovalo jakési napětí a navíc z něj bylo cítit „soustředění sil, které směřují ke vzdálenému a zcela nepochopitelnému cíli“. Těm s pátravou myslí doporučuji trochu si poopravit své znalosti v oblasti „programování a jeho limitů“ :-). … „Právě včera Adrian Cibulář … naklepal na klávesnici otázku „Proč?“, jen tak, aby viděl, co to udělá. Někteří studenti předpovídali, že se HEX při pokusu o vyřešení téhle otázky zblázní, sám Rozšafín očekával, že ze sebe vydá odpověd „?????“, což dělával k uzoufání často. Místo toho po jisté neobvyklé aktivitě mezi mravenci s velkou námahou odpověděl: „Proto.“ … a Cibulář už na klávesnici vyklepává další otázku: „Proč něco?“ „Protože všechno. ????? Závada v sektoru věčnosti. +++ Press Reset +++.“ „Nikdo sice nevěděl, kdo to Press Reset je ani proč jim posílá vzkazy, ale žádné další žertovné dotazy už radši neposílali.“ Takže, ponaučení zní, nežertujte s žertovnými dotazy … nebo by se vám taky mohlo stát, že byste na ně dostali odpověd! :-) A jestli vám tohle dobrodružství stále stojí za to, teď už se vážně můžete vydat na cestu!... celý text

Jak voní tymián 2009, Marcel Pagnol

„Země má tajemnou moc přivlastnit si člověka.“ (V. Cílek – Krajiny vnitřní a vnější) Provence je krajinou, o které většina z nás ví, že voní levandulí. Marcela Pagnola si krajina modrých polí přivlastnila, stala se jeho důvěrně známou krajinou vnitřní a jeho trvalou inspirací … „pohádkovou říší, kde voní (nejenom levandule, ale taky)… tymián“ (mimochodem, jeho vůni mám moc ráda a v kuchyni je jedinečný). Pro malého osmiletého (ale i dospívajícího) Marcela, který vypráví příběh svého dětství, to každopádně byla krajina, kde pocítil, že se venkovský dům, za jehož plotem se rozprostírá kopcovitý terén, stal místem, kde se „rodí láska, která měla trvat celý život“ … je to totiž krajina zalitá sluncem, kde voní snad každý keř, nejen levandule a tymián, ale taky rozmarýn, jalovec, šalvěj, a taky ty rozlehlé borové lesy, vonící silně pryskyřicí. V „mihotavém slunci, roztančeném vzduchu horkých letních dnů“ Marcel zažívá klukovská dobrodružství, z jeho vyprávění čiší čisté nadšení, ale taky, přestože je vše popisováno dětskýma očima, úcta a respekt ke krajině. Viděno očima osmiletého kluka je to totiž krajina kouzelně divoká, ve které se Marcel učí znát každý kámen, každou rostlinu i každé zvíře, které se mihne mezi tymiánovými keři, nebo prolétne nad hlavou na azurově modrém nebi. Marcel vše dychtivě pozoruje … „zdvihl jsem hlavu a spatřil kondora, vlétl z nadhlavníku a vznešeně kroužil vzduchem“ … učí se, poznává … každičkou změnu okolí, nálady počasí … „nad Garlatonem se náhle křižovaly blesky a hromy z obou stran si vzájemnou ozvěnou břitce odpovídaly … poryv větru ženoucího před sebou kapky deště rozechvěl borový les.“ Jeho vyprávění je ve svém popisu poeticky velkolepé, ale taky nesmírně intimní, ve svém svědectví o životě na francouzském venkově na poč. 20. století – o životě takovém, jaký skutečně byl … „borovice zpívají“ a krajina k Marcelovi promlouvá … … v provensálských kopcích, v kraji žízně, se jí lidé musí naučit naslouchat … „a žít s tím, co jim příroda poskytuje“. To proto se museli zdejší lidé naučit hledat studánky, starat se o ně, živit se vypěstovanou zeleninou, mlékem a masem svých koz … a ulovenou zvěří … „člověk prostě musí nějak zajistit svou existenci“ … což pro vesničany mj. znamenalo … sběr a lov! … živit se tím, co příroda poskytuje. Pro lidi z města, tedy i Pagnolovi, to ovšem bylo něco jiného … pro otce Josefa a strýce Julese to byla „lovecká sláva“, která je hnala za svítání prohledávat místní planiny a houštiny … a střílet po všem, co se namane. A přesto byla i z jejich počínání cítit úcta k přírodě. Zaujal mě hlavně zcela prostý, řekněme pragmatický, přístup k pytláctví (činnosti staré tisíciletí, odjakživa nelegální a povětšinou nutné) … s místními se to má totiž tak, oni považují okolní krajinu za svou … mají právo si z ní brát! … „kopce patří zdejším … my nejsme žádní pytláci“ … tady totiž funguje zvykové právo! – výsada místních, nepsaný zákon vesnice … to lidé z měst se svými loveckými lístky pytlačí! Pro místní je ulovená zvěř obživou – ne trofejí! Pro vesničany je tak krajina především užitečná! … ale víte co? … pro Marcela byla hlavně krásná! … „nekonečně rozsáhlý kraj … černé borové lesy oddělené údolíčky … a odevšad, jako z moře hudby stoupalo kovové chřestění cikád“ … A já si to vyprávění – o krajině – moc užila, a nejenom to, bavilo mě to úplně všechno! Vlastně celá Pagnolovic rodina mi byla dost sympatická … vzdělaný, někdy přísný, ale především nesmírně liberální a milující tatínek Josef, který byl v Marcelových očích skoro „nadčlověkem“, kterého moc obdivoval, … milující, starostlivá a krásná maminka, která s nesmírnou trpělivostí pečovala o svou rodinu, … zaujalo mě láskyplné sourozenecké pouto mezi Marcelem, jeho mladším bratrem Paulem a maličkou sestřičkou, … a bavili mě i výstřední, ale i dobrosrdečný strýc Jules a jeho krásná a hodná teta Róza … s jejich pěknými rodinnými vztahy, s jejich přátelským ani trochu povýšeneckým přístupem k prostým vesničanům, který si vysloužil dobré přijetí celé rodiny. A taky mě to dojalo, úplně všechno! Ale nejvíc asi to klukovsky přímé a čisté přátelství Marcela (městského a velmi chytrého kluka) a místního (nepříliš často a s nevalným úspěchem místní školu navštěvujícího) prostého a přímočarého Liliho … bylo to „hustý“, jak by možná řekli dnešní kluci, tenkrát … si prostě po vzoru dospělých chlapsky podali ruce a řekli si, „pane, to jsme byli pašáci“ … a vite co, fakticky byli! … neohrožení, stateční pašáci :-). PS: při čtení jsem si několikrát vzpomněla na páně Svěrákovo Po strništi bos a další jeho povídky z dětství … český venkov se od toho francouzského, co se týče klukovských dobrodružství, zas tak moc nelišil :-) … každopádně, to bylo dětství, tak jiné než bylo to mé, a tak diametrálně odlišné od toho, jaké mají děti dnes … dýchala na mě nostalgie starých časů se vším tím pěkným a poetickým, ale i nazíráno dnešním úhlem pohledu, tak drsně krutým (viz. naturalistické popisy lovu a odchytu divoké zvěře a ptactva), ovšem tak pochopitelným, optikou časů minulých!... celý text

Cesta kolem měsíce 1870, Jules Verne

Jeho jevištěm je svět a jeho hrdinou věda. Naivní ve své víře ve všemocnost vědy sní o využití vědy a techniky ve službách člověka, zobrazujíc boj – mezi silami dobra a pokroku a silami zla /ti, kdo chtějí zneužít vynálezů pro zištné cíle/, spojujíc vědecké objevy s hrdinstvím člověka potýkajícího se s přírodou a skrývajíc ty nejlepší lidské vlastnosti za podivínství a roztržitost svých hrdinů. Románopisec a vizionář Podivuhodných cest mě upoutal poezií svých textů, a pak svými bezpředsudečnými, statečnými a nejsebeobětavějšími hrdiny, morálně čistými, charakterními i charismatickými, jež na svá bedra kladou těžké úkoly a velké cíle. Ve své fantazii je tvůrcem vynálezů budoucnosti, … a představte si, že i básník … „Dneska je pára zkrátka na pořadu dne. Pohání vše, leč… bude k užitku, či škodě? Kdo kolem světa cestuje, ten pospíchá jak zloděj Ani na malou chvilku v klidu nesedne. Jak ptáci létáme teď po souši i vodě Bez obav, kam nás vedou cesty nezbedné. S den krátkou poutí slunce v dojemné až shodě Chcem u cíle být nejhůř v poledne.“ Pára (Jules Verne) Opravdu jsem si to užila … další z podivuhodných výprav do světa autora mého dětství. Cesta okolo měsíce v podání pana Verna byla přiměřeně krátkým a pro mě stále dost zajímavým a osobitým dobrodružstvím :-). „Žádný příběh nepodvrátil posud důvěru cestovatelů v šťastný výsledek výpravy. Ulehli a usnuli plni naděje, kdežto je koule rychlostí pravidelně se umenšující přímo k bodu unášela, kam měsíc v určitou hodinu a minutu musil doraziti.“ … „Pozorovatelé nemohli po dlouhý čas svých zraků od toho divuplného pohledu odvrátiti, jehož velkolepost a krása nižádným popisem se nedá dostihnouti. Jaké to myšlenky střídaly se v jejich hlavách, jaké to city naplňovaly jejich srdce!“ … „Žádné těleso samo sebou se nehne, k pohnutí jeho potřebí moci odjinud vycházející; jsouc ale jednou pohnuto, nezastaví se, leda odporem cizí moci, a v tom případu přejde zadržený pohyb v teplo, jak ohřání koule pokud ve vzduchu letěla, dosvědčilo a jak důmyslné zákony nové fysiky učí. Pohyb se sdělí také všem předmětům na pohnutém tělesu se nacházejícím, a tudíž měli všickni tři cestovatelé, jakož i všechny věci s nimi v kouli uzavřené, tentýž pohyb, jako ona, neb všechny podléhaly témuž obecnému zákonu přírody, jenž slove setrvačnost.“ Moc se nad těmi ukázkami neusmívejte … a nenechte se zmýlit fantastikou představ o cestě na Měsíc … Neil Alden Armstrong – skutečný první člověk, který 21. července 1969 vystoupil na povrch Měsíce, mimo jiné prohlásil: „Připomínám si podivuhodnou knížku Julese Verna, která, jak se ukázalo v mnoha bodech, je naprosto správnou předpovědí technických postupů při projektu Apollo.“... celý text

Ostře sledované vlaky 2000, Bohumil Hrabal

„Nikdy jsem v životě nic nedělal s takovou láskou jako službu na nádraží. A když byla noční, žasnul jsem nad tou slavností, jak staniční pomocník rozžíhal petrolejové lampy a lucerny, jak ve staniční kanceláři neustále hrkaly a cvakaly a pípaly a vrněly telefonní a telegrafní přístroje a vybavovala se kolečka v bezpečnostním bloku, tak jsem pořád měl dojem, že jsem v hodinářském krámě, anebo v obchodě se zpěvným ptactvem. Kdybych si měl zvolit jedno zaměstnání, která jsem kdy měl, zase bych chtěl být panem výpravčím.“ (Bohumil Hrabal) Pan Hrabal byl (díky svému životnímu osudu) mužem mnoha profesí, a protože se uměl dívat na věci kolem sebe a psát o nich … „tak, jak jsou, ne, jak by měly být“ a protože, byl známý, jako častý návštěvník hospod, kde se rád účastnil debat a vyprávění, a příběhy, které si vyslechl pak dokázal zpracovat ve svých příbězích (byl totiž neskutečně vnímavý postřehnout ty nejjemnější detaily), byla nám, čtenářům, dána možnost vyslechnout si jeho „verze“ příběhů … plných kultivované obraznosti, a zamyslet se … nad jejich tragikomickým obsahem. Jedním z takových příběhů je i tato krátká novela o přerodu chlapce v muže. I její slova jsou plná hrabalovské hravé pábitelské poetiky, která si mj. uchovává kouzlo lidové mluvy, tedy, TO kouzlo toho lidsky prostého v nás. V tomto příběhu pan Hrabal konfrontuje osobní drama - intimního života jednoho nezkušeného mladého muže a jeho strastí s láskou, nebo spíš, s nezvládnutou erotikou – s tragickou realitou války, s jejím vlivem právě na obyčejné životy obyčejných lidiček, kteří nejsou žádní hrdinové a přesto jsou konfrontování s hrdinstvím odboje, a pak, s paradoxem soucitu - soucit si totiž může zasloužit každý, ať už je na jakékoliv straně přítel/nepřítel – i ten totiž může trpět válkou úplně stejně. Nevinní jsou většinou na obou stranách! Je to příběh hodně dojemný, prostý a neskutečně lidský! PS: Pábitel, je podle pana Hrabala, někdo, kdo hodně slyšel a zažil, kdo říká věty, o kterých prý rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, kdo dělá věci, o kterých prý slušní lidé říkají, že jsou neslušné, … ale hlavně … kdo shledává věci lepšími, než připadají jiným! Prostě, člověk něčím zvláštní, který má potřebu sdílet svoje dojmy s ostatními … ještě, že tak! :-)... celý text

Lakomec 2008, Molière (p)

Hamižnost a sebeláska, Stojí proti dobrým důvodům! Sobeckost a hrabivost, Vzdoruje rozehraným oklikám! Kdo se kam dobývá? Kdo co hraje? A kdo vyhraje? Sobecký, hrabivý otec trápí své potomky a těm zas pro změnu chybí respekt k vlatním rodičům … Moliére odhaluje neřestI nejenom tehdejší společnosti, dokonale vystihuje to negativní v naší, lidské povaze … a jakoby navzdory tomu, že píše o tom negativním v nás, nebo možná právě proto, nás diváky … baví! Moliérova hra je dokonalou fraškou zesměšňující pokrytectví … komické momenty – resp. smích je totiž tou hlavní, nedílnou a neodmyslitelnou součástí jeho pojetí divadla . A tak po čertech vynalézavý a intrikánský, vyčítající, paranoidní, a hlavně neuvěřitelně lakomý pán Harpagon, jehož nejmilejší činností je přehrabování a počítání penízků, rozehraje hru plnou intrik a nástrah (hlavně pro mladou romantickou lásku jeho dětí), aby ukázal, jak lakota a chamtivost brání lásce a ničí mezilidské vztahy (které ostatně pro Harpagona vůbec nic neznamenají). A my, diváci, tak budeme svědky výborné situační komedie … odhalující pravdu … o jedné nepěkné lidské vlastnosti – totiž, hamižnosti! „HARPAGON. Bez věna! VALER. Máte pravdu; to slovo zacpe ústa všemu a všem. Bez věna! Rád bych věděl, jak vzdorovati takovému důvodu? HARPAGON (stranou, směrem k zahradě). Ó běda, zdá se mi, že slyším štěkot psa. Dobývá se snad někdo na mé peníze?“ … ELISA. Jaké to žerty, Valere, že s ním takto mluvíte! VALER. K čemu jej roztrpčovat, takto lépe k cíli dojdeme. Odporovati okázale jeho smýšlení, tím bychom si všecko pokazili; jsouť povahy, které nestrpí odporu, vzdorné povahy, jež každá pravda plaší, které stále narážejí o přímou cestu rozumu, a které lze jen oklikami dovésti, kam směřujeme. Pozor, tvařte se zatím, jako byste souhlasila s ním, a dojdete lépe k cíli a…“ Intriky a okliky je prostě potřeba rozehrát, a to na všech frontách … jinak by totiž mladá láska stojící proti lakomství a hrabivosti nejspíš nikdy nezvítězila :-)… PS: nemůžu jinak než 5* ... mimochodem, milí maturanti, tohle je dobrá volba! ... krátké, lehké, příjemně komické! ... navíc, to důležité - lehce identifikovatelné, snadno odhalitelné ... řekněme, přímo do očí bijící! :-)... celý text

Osvícení 2003, Stephen King

„Danyho napadlo, že to vypadá, jako velká domácí kočka, která se baví hrou s myší, než ji zabije!“ A pak se svět scvrkl … na jeden děs a hrůzu nahánějící hotel hluboko v coloradských horách, jehož minulost ospravedlňuje ke všem projevům paniky, které si jen umíte představit. „… něco tam totiž bylo!“ … něco, co způsobovalo bolest, a pak ještě něco … „co muselo být v jeho mysli“ … Víte s hotely se to má tak, že to jsou obecně místa, jako stvořená pro pověry …“žádný 13. patro, žádná 13. číslo pokoje“ … „a právě Overlook má jistou pověst!“ … jsou totiž hotely, kde snadno podlehnete přesvědčení, že …“jaro, už nikdy nenastane!“ Zlo totiž může mít nejrozličnější podoby! A o tom pan King rozhodně něco ví, … … však má na svém spisovatelském kontě úctyhodné množství příběhů, ve kterých se zlo v nejrůznějších variantách objevuje (a to nejen těch hororových), je totiž ústředním motivem všech jeho příběhů, … s nemocnou myslí, nakaženou zlem (v podobě démona alkoholu) má své osobní zkušenosti. A tak si Osvícení zařazuji do řady mistrovských autorových příběhů (ačkoli se jedná o čistokrevný horor, a už jsem několikrát psala, že to není přímo můj šálek kávy) a tedy do společnosti těch z jeho nejlepších. Je to totiž další z fascinujících příběhů … především o lidské mysli! Osvícení … šestý smysl … nejasné záblesky – vize budoucích událostí … … pátrání mezi vědomými myšlenkami, lidská tvář, jako mapa emocí, ve které hledáš, ty, skryté hluboko v podvědomí, čtení v mysli druhých lidí, kdy hledáš, zjevné i skryté úmysly, ujištění, co je dobré a co zlé! Ztráta citů, ztráta zázemí, a co je nahradí? Imaginární přítel? Připravte se, že i vám budou v hlavě vířit myšlenky, budete se ptát, budete vyzvídat, budete chtít vědět, budete se bát … vědět! Život v hotelu, izolovaném sněhovou kalamitou od zbytku světa, totiž funguje podle úplně jiných pravidel! Lapení do pasti, v soukromém i profesním životě, rozčarování z toho zhoubného procesu, který nedokážete změnit! Strach! … a pak neodvratné hodiny! „Odmaskujte se!“ … a hodiny odbíjejí, zatímco Danny je uzavřen ve svém vlastním světě, v prostoru mysli, která absorbuje myšlenky a pocity … a že tohle místo dokáže, … narušit soukromé hranice, soukromý prostor, … i svobodnou vůli? „Zvědavost zabila kočku!“ „Zvědavost byla v jeho mozku zaklesnutá jako rybářský háček, jako vábivá píseň Sirény, která se nedá utišit. /Jenže, dal jsi slib!/ /Ale sliby jsou od toho, aby se neplnily! … tříštily, trhaly, rozbíjely!“ Pan King na padrť rozbil mé představy o hororu a posunul je o několik levelů výš, svým mistrovským vyprávěním (však vím, že v tom je prostě skvělej), do detailů promyšleným popisem (tak plastickým, že vám před očima běží, jako film), s naprosto bravurně psychologicky propracovanými postavami, jejich vnitřním pochroumaným světem – zvlášť tím Jackovým, kde vlastní zkušenost sehrála svou významnou roli a já obdivuji autora i za to, že se se svým vlastním démonem, třeba i skrze Jacka, vyrovnal? … no možná spíš … naučil žít? „Okno zabíralo téměř celou délku pokoje … výhled jim bral dech … slunce viselo mezi zubatými obrovskými štíty a rozsévalo zlaté světlo po tvářích skal … sluneční svit pableskoval na temných shlucích jedlí … bylo to jako … surrealistický lept!“... celý text

La calle Neruda 1995, Jan Křesadlo (p)

Tak prý, že se na Malé straně bude točit španělský film. Nedivte se pak, že vše co, vidíte, slyšíte a čemu se divíte, je jen dokonalou kulisou. No, ono je to nakonec trochu jinak, uvidíte sami. Příběh, který máte v ruce je totiž téměř dokonalou fraškou z pera pana Křesadla (který je díky DK mým objevem roku loňského), takže si můžete být jistí, že nic není tak, jak to vypadá. Za pomocí bohaté fantazie, s použitím skvělého "místního nářečí" a několika fantazijních prvků je tu vyprávěn příběh jednoho velkého podvodu, díky kterému zjistíte, že dobře promyšlené výmysly a intriky dokážou přechytračit nejen místní svérázné obyvatelstvo (pokud chcete vědět, jak hodně svérázné, doporučuji začít, pokud neznáte, s páně Nerudovými Povídkami malostranskými, to abyste věděli, do čeho jdete :-)). Zjistíte totiž, že tupá odevzdanost lidí, strach z vyšší moci a dlouholetý naučený zvyk poslouchat jakékoliv, i ty nejnesmyslnější rozkazy jsou nejspíš věčné. :-) A tak se stalo, že se v malostranských hospodách "v posledních baštách češství, ať tak, či onak, stávať přece mystická afinita mezi vlastenectvím a pivem, neboť tak zní naše právo“ … najednou mluví španělsky, a že je zakázáno točit pivo, které nahradilo španělské víno … „Říkali, že jednak to tady všecko musí vypadat úplně echt na ten film, a potom prej, když budou tady sousedi pít pivo, tak že nikdy nedostanou ten pravej latinskej šmrnc, kterej to prej chce." K čemuž (kromě dvou podvodníků z řad STB) notně přispěje jeden místní starousedlík, profesor Bulánek, který tč. nudíc se v invalidním důchodu, sepisuje skvělé odborné pojednání "Kulturně-historicko-esteticko-psychologická studie Prdel jako výtvarný princip barokní". Víte, on se pan profesor Bulánek cítil trochu „umenšen filozofickým talentem zdánlivě prostých sousedů“, ovšem na to, aby učil místní usedlíky španělsky, se cítil docela ve formě. Nakonec, šlo to docela snadno – „jak je totiž něco jednou transformované, tak už se to nedá tak kontrolovat a fantazii se meze nekladou“. „No, pane profesór,“ otázal se Bulánka pan Ignác, „a nejni možný, že snad spíme, že se nám to jenom zdá?“ „No, to snad ne,“ řekl invalidní učenec, „kdyby se nám to jenom zdálo, tak by se nám to nemohlo přece zdát všem dohromady stejně. To jest, kdyby se to komukoliv z nás zdálo ve snu, tak ti druzí dva by vlastně neexistovali a byli by jenom toho člověka sen. Ale to zde není ten případ, protože se tady všichni tři dohadujeme, čili máme vědomí, čili nejsme sen.“ „No, voni sou učenej pán,“ pravil pan Alojz malostranským jazykem, „ale podle mýho hloupýho rozumu, jak tedy já to vidím – tak to je nám s vodpuštěním prd platný. Protože kdybych dejme tomu já spal, tak se mi může zdát i to, že říkáte, že o sobě víte, a tudíž se mi nezdáte, ale ve skutečnosti byste se mi zdál i s tím, co říkáte. A to samý si můžete myslet vy vo mně. Já to teda vím, že vo sobě vím, a teda se vám nezdám, ale vy to zas navopak vo mně nevíte – a to samý tady s panem Ignácem, prostě každej z nás může vědět, že von sám z jadrnýho je fládru, ale neví, esli ty dva druhý ze snových nejsou hadrů, abysme uzpůsobeně vocitovali tady našeho drahýho místního barda –, protože cokoliv mu kterýkoliv z těch dvou vostatních řeknou, tak se mu to může taky jenom zdát, že to vo sobě řikaj – a po prdeli!“ Jak vidíme, přemýšlel pan Alojz tak úporně, že částečně vypadl z malostranského jazyka a zaměnil onikání celopražštějším vykáním. „A vědí, že ani to né, pane Alojz?“ vmísil se pan Ignác, „protože i to, že sou, kdo sou, se jim může zdát taky. Dejme tomu, že se jim zdá, že sou pan Alojz, ale chyba lávky, třeba sou ve skutečnosti někdo úplně jinej a tohle všecko se jim zdá sakumpingl i s tím jejich jástvim.“ Pan Alojz chvíli přemýšlel: „A vědí, že maj pravdu, pane Ignác!“ zvolal pak rozjařeně. „Zatracenej život, člověk vlastně neví pořádně, ani jestli je von sám, natož druhý!“ No řekněte sami, není tohle navýsost originální pojetí „učeneckožvanivecké marnosti“? Vzato kolem a kolem nakonec to nebyla myšlenka o nic nehoráznější než některé jiné „plkaniny duchovědců, které kdysi pan profesor četl nebo které musel kdysi vážně opakovat a rozebírat z katedry, jako např. Leninova teze, že duševno není nic jiného nežli materiálno přesazené do hlavy.“ V takovém prostředí se vám pak ani idea o prdeli nezdá zas až tak moc absurdní. „Co více, byla dokazatelně a prokazatelně mnohem chytřejší a konkrétnější, … zdálo se dokonce, že snad na ní i objektivně něco je nebo může být. Dávalo to zřejmě docela smysl a mělo to hlavu a patu.“ Prostě tuhle parodii, která umně zakrývá svůj původní parodický záměr, si musíte přečíst, abyste pak možná pochopili … ty pravé autorovy záměry! :-) Každopádně mě pan Křesadlo svou fantazií a pořádně ostrou satirou, založenou na citaci a parafrázi spousty jiných textů zaujal /z těch známých jmen namátkově … kromě Jana Nerudy a Pabla Nerudy, najdete v textu možná i odkazy na Kafku, Bondyho, Škvoreckého nebo Steinbecka, a samozřejmě taky pány filozofy, jako třeba Descartes, či Leibniz). A mě tím vším ... i dost pobavil :-).... celý text

Paní Hemingwayová 2014, Naomi Wood

Novinář, válečný veterán, vášnivý lovec … a alkoholik, a samozřejmě proslulý spisovatel s jedinečným stylem, to je Ernest Hemingway, autor, jehož celý jeho život provázela – válka a láska; … samotář, a přitom naprosto neschopný být sám … „Ernesto miluje, když je středem pozornosti všude, kam se hne … boxer, toreador, rybář, voják, lovec, všude musí být za hrdinu.“ … okouzlující a výmluvný spisovatel zmítaný horečným psaním, a přitom vyčerpaný až k neschopnosti psát … … milující a něžný společník, a přitom s naprosto destruktivními sklony! Tak by Ernesta nejspíš popsaly všechny jeho ženy (kterým tak snadno podléhal) … „Zlomil jsi mi srdce Ernesto, a děláš to znovu a znovu.“ … věta, kterou postupně pronesla každá paní Hemingwayová! Všechny to poznaly… „Když se se mnou rozvedeš, oženíš se s ní … a pak zjistíš, že chceš prostě zase jinou.“ … a přesto všechny podlehly jeho kouzlu! „Potřeba velikášství jejího manžela byla vyčerpávající“ … přesto by každá z nich udělala cokoliv, aby si tohle zachovala … „dokonce pozvala manželovu milenku na společnou dovolenou … a pak přemýšlela, jak k tomu došlo, že se s nich stali dva nešťastní rodiče s potenciální milenkou mezi nimi.“ Kdo určuje pravidla této hry, Ernesto? Do nového roku jsem vstoupila s knížkou o lásce … jednoho egocentrického spisovatele k ženám, ke čtyřem jeho manželkám, ale i k mnoha dalším, které jeho životem prošly, nebo se jím jenom mihly. A tak jsem mohla sledovat jeden velký milostný příběh, skládající se z mnoha epizod, jejichž (všech) základem byla vášeň, přerůstající ve vášnivé hádky, posléze v milostné rozčarování a nakonec v trpké pocity lítosti, jejichž autorem, scénáristou a posléze i tvůrcem a protagonistou byl jeden z největších spisovatelů, s něžným srdcem, cholerickou myslí a bolavou duší … Příběh o paní Hemingwayové (ať už mluvíme o kterékoliv z nich) není životopisem, ani životopisný dílem, ale je příběhem fiktivním, vzešlým z pera autorky, která tak dala vzniknout románu o lásce v mnoha podobách vášnivých a pak dlouho, dlouho, bolavých … Musím říct, že jsem očekávala čistě lehké odpočinkové čtení, příběh mě ale docela překvapil, svými emocemi, hloubkou emocí a niterných prožitků, o kterých píší … Hadley, Fife, Marthy i Mary. A tak jsem si ráda poslechla zpověď mladičké, krásné a plaché Hadley, toužící prodrat se do velkého světa, o jejím životě s ještě neznámým Ernestem v 20tých letech, o vášnivé první lásce a hlubokém zklamání, zrovna tak, jako příběh Fife, drze upřímné a nezkrotně okouzlující „no, není to zrovna jižanská krasavice, ale … vyznačovala se pozoruhodnýma očima“, lehkomyslné a odvážné, které Ernesto přisoudil dlouhých 20 společných let a která ho nikdy, ač se ho vzdala, nepřestala milovat. Jenže pak přišla válka a neohrožená, tvrdá a tak krásná Martha, která mu napsala …“svět je vězení a my z něj spolu utečeme“ … a věřila tomu, ovšem jenom chvíli, aby posléze Ernestovi utekla, z nudy letních dní, čistého moře a dnů jednoho jak druhého na malém ostrově na Kubě, příliš nezávislá, hrdá a nespoutaná, přenechajíc ho Mary, jako zralého a již notně hektolitry alkoholu pozměněného spisovatele v době jeho největší životní slávy i životní prohry … „Věděla, že psaní udrží jejího muže na správné cestě.“ … jenže, neudrželo!... celý text

Vánoční koleda 1958, Charles Dickens

Sentimentální vánoční Londýn připravený ukázat kouzlo vánoc – kouzlo smíření … tak to jsou kulisy notoricky známého vánočního příběhu z pera Charlese Dickense. Četla i viděla jsem už mnohokrát, a letos jsem knížku po několika letech s malou neteří opět otevřela, abych vyprávěla příběh … o velkém hříšníkovi, nesnášenlivém, mrzoutském, chamtivém, lakomci Vidřigrošovi(v orig. Ebenezeru Scroogeovi … mimochodem v jidiš prý Ebenezer příhodně znamená „muž s kamenným srdcem“) a o jednom churavém chlapci, žijícím v milující rodině Vidřigrošova písaře, který je velmi vnímavý, a taky, smířený se svou nemocí. A protože je to příběh z Dickensova pera, vyprávěla jsem tak příběh plný kontrastu … vánoční pohody a klidu, ale taky potřeby soucitu se slabšími, příběh o nápravě hříšníka, nebo taky lze říct, pohádku s nadpřirozenou bytostí a se šťastným koncem, přesně tak, jak to v pohádce má být … prostě příběh plný sentimentu a emocí, jak to k vánocům patří. Ráda jsem si ho opět připomněla, a určitě, ne naposled :-).... celý text

Hlavně o mamince 2021, Arnošt Goldflam

„Zavřel jsem oči a čekal, až se mi v hlavě, v mém vnitřním světě, něco odehraje.“ Přívětivě láskyplné vzpomínky na maminku, o kterou přišel pan Goldflam příliš brzy, ve svých 17ti letech, a kterou má stále ve svém nitru, ve svém srdci, a třeba trochu i díky téhle knížce, je s ním tak trochu stále. Arnošta Goldflama mám ráda, jeho nezaměnitelný projev, který prostupuje i touto knížkou. Při čtení jsem ho úplně „viděla“, jak sedí doma v křesle a vzpomíná, jak sedí někde v kavárně a vypráví … kratičké minipříběhy, poskládané za pomocí autorovy bezbřehé fantazie, namíchané ze vzpomínek, střípků událostí uvízlých v paměti, zlomků obrazů uchovaných v mysli. Bylo to nostalgické a přitom moc milé čtení, lehce plynoucí, takové akorát pro konec roku, kdy není na čtení (pro spoustu jiných aktivit) moc času, a kdy se přesto rádi na chvíli zastavíte a zamyslíte, a vzpomenete si na své blízké, které už nemáte možnost vidět a slyšet. Tak přesně k tomu se hodí tyto kratičké a pěkně vypointované (to je ta část, kdy autor využil své fantazie) příběhy, navíc doplněné fotografiemi a skoro vtipnými, každopádně originálními, ilustracemi. Podíváte se nejen do Brna, kde rodina Goldflamů žila a žije, ale i do poměrně vzdálených koutů světa, abyste se při tom vzpomínání seznámili i s několika dalšími členy Goldflamovic rodinného klanu, těmi, které osud a taky války, rozesely po světě. „Jednou si maminka povzdechla a poté začala vyprávět …“ … „Jestlipak se o takových věcech má vůbec přemýšlet? Neměl by se život nechat běžet a nehloubat nad tím, co je za námi a co ještě před námi? … A jaká léta to budou, jak je prožijeme a jak a jestli si je užijeme.“... celý text

Mladičký král 2000, Robert Merle

„S mladičkým králem nebylo občas snadné pořízení, byl prudký, zlostný, tvrdohlavý, někdy i drzý“, přesto … „měl srdce tak něžné a dušičku tak citlivou“. Na slovíčko, Petře Emanueli, bylo mi potěšením, se s Vámi opět setkat. Rozloučili jsme se totiž za obzvláště smutných okolností, když rukou vraha skonal předobrý král Jindřich IV. a vlády se pak ujala ta chladná „tlustá bankéřka“ s tím jejím šedým stínem, šerednou čarodějnicí Končínicí, jak ji příhodně nazýval váš moudrý otec. A tak mi prosím promiňte mou nedočkavost a nesmírnou zvědavost, s níž jsem vám po celou dobu Vašeho vyprávění s převelikou radostí nahlížela přes rameno, přímo do vašich pamětí, přijímaje od vás tolikeré pohlazení, slovem učiněných, a také mé nedočkavé otázky, na které jste shovívavě, jako správný rytíř, znalý, jak se k dámě chovat, vždy přívětivě odvětil: „Madam, naslouchám.“ Pochopila jsem, že Francii, po smrti krále, nastaly složité časy, a vy jste v té době dospíval v muže, a měl jste v pravdě dokonalý vzor – vašeho otce, který se spolu s Vaším rodinným přítelem La Surie, pečlivě postaral, abyste měl krásné dětství, a taky tisíceré podněty vhodné pro mladého muže, který dychtí poznat svět, ovšem pod pečlivou otcovskou ochranou. Však vás poctivě chránil nejen před nástrahami světa a dvora, ale občas i před přílišnou láskou, vaší předobré kmotřičky z rodu Guisů (myslím, že otec moc dobře věděl, proč tak činí :-), nejednou nasazujíc vlastní tělo i duši, jako hradbu před jejími nerozvážnými činy, učiněnými ovšem čistě z mateřské lásky). Nakonec se jim, rukou společnou a nerozdílnou, podařilo zajistit vám budoucnost u dvora … v blízkosti mladičkého krále, kterého tolik milujete a jehož blaho vám (a několika nemálo dalším) leží na srdci. Osamocené dítě tak, navzdory sobecké matce, která hrubě zanedbávala jeho výchovu i vzdělání, a která, ve snaze prodloužit své regenství neustále vyzdvihovala jeho údajnou duševní zaostalost, nakonec díky těm pár věrným, vyrostlo ve schopného krále. Právě díky Vašemu vyprávění, jsem ho vlastně začala skoro obdivovat, tedy, jeho, těmi dračicemi hrubě podceňované schopnosti – vědět – a nedat to na sobě znát, navzdory všem protivenstvím. Abych nezapomněla, lásku jste, milý synovče, poznával i jinak, Lojzka a Tonka jistě chovají něžné city ve vzpomínkách na polední siesty. A Vaše krásná a moudrá učitelka němčiny, moc dobře věděla, proč žije ve sladké Francii … „žít v těch … německých kalvinistických knížectvíčkách znamená tisíckrát zhynout nudou! Šeď a chlad jde ruku v ruce s germánskou pedantskou učeností a přísnými mravy, … jakožto i posedlostí hříchem.“ Život se tam totiž jevil jen jako „chmurný sled předepsaných povinností … vše je zakázáno! A jestli se snad opovážíte dvořit se nějaké dámě, hledí na vás s takovou hrůzou, jako byste byl sám Belzebub a přišel si z pekla přímo pro ni, abyste ji s sebou strhl přímo do plamenů.“ … souhlasím, že je o mnoho líbeznější, žít ve francouzské krajině, a dobývat zde dámy po francouzském způsobu …“se zlou bych se potázal, kdybych na věc příliš spěchal … bude třeba dobývat ji zvolna, stupínek po stupínku, abych nezranil její něžné city". V otevřeném rozhovoru převelice rychle uteklo naše povídání, během kterého se Ludvík v dost útlém věku rozhodl se svou matkou, jejím sekretářem Richelieuem i těmi dvěma „Končiniovými“ rázně zamést a stát se skutečným králem Francie, a vy, milý synovče, jste se ve víru událostí změnil v mladého muže, věrného dvořana a prvního králova komořího, který moc dobře ví, že dvůr není místem, „kde lze říkat naplno byť jen čtvrtinku desetiny toho, co si myslíte“. A tak mi věřte, že mne hrubě dojala Vaše upřímná slova, celý tento důvěrný rozhovor, který jste se mnou vedl. PS: a díky také Vám, pane Merle, dost jste mi totiž poopravil názor na obávaného kardinála Richelieu a jeho vztah s králem.... celý text

Kam s ním? 1947, Jan Neruda

“Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku zadrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno?" Mám fakticky ráda páně Nerudovo vlídné přemítání nad účelem věcí :-), jeho žertovně hravé zachycení okamžiku … on si prostě najde něco, nějakou skutečnost, věc nebo událost, co upoutala jeho pozornost, situaci, které se náhodně stane svědkem, okamžik, nějaké momentální zvláštní chování, a nebo i úplně obyčejné, a přesto v něm vytuší zajímavý příběh a on ho pak zkoumá a prozkoumává z různých úhlů pohledu. Ve svém vyprávění, které z toho vzejde – pod drobnohledem provedeném popisu situace, je pak opravdu důkladný. Vážně respekt k jeho bystrému literárnímu popisu prostředí! A teď ještě k tomu slavnému slamníku, kolem kterého se všechno to povídání točí … vážně to stojí za to si tuhle Nerudovu úvahu (dnes bychom řekli na aktuálně ekologické téma) přečíst. Slamník je totiž, jak říká pan Neruda, věc potřebná a jak bychom dnes možná řekli i velmi ekologická (co se týče jeho zpracování a použití :)) … nj, ale všechno má svůj háček, nakonec stejně řešíte stejné dilema (tenkrát, skoro jako dnes) … kam s ním? … když doslouží, je totiž úplně stejně nevhodný k nacpání do popelnice, a to nejenom kvůli svému rozměru, ale i různým byrokratickým okolnostem, takže, jak vidíte, svět se sice mění, ale lidé … ti jsou nějak stále stejní a stejně nepoučitelní ... „Projela mne myšlenka hanebná! Jakpak kdybychom tedy já a Anča chytli v noci slamník, donesli jej tamhle za roh a slámu vysypali? – Myšlenka rozhodně nepěkná – nepořádná – protizákonná – ale přiznám se: mně se líbila! Člověk se, ach, tak snadno stane špatným!“ A jak to se slamníkem a jeho majitelem bylo, určitě stojí za přečtení :-).... celý text

O psaní 2014, Alexandra Berková

„Text je subjekt. Je třeba přijmout hořkou pravdu, že nikoho nezajímá, co si o světě myslíme … dost lidí ale může zaujmout, jaké to bylo, když …“ … ,,… slova jsou zde nástrojem: dodávají rytmus, barvu, zvuk a informaci, ale jsou až druhá za skutečností, kterou hodláme zobrazit.“ Knížka, která není (a myslím, že ani podle autorky neměla ambice být) příručkou tvůrčího psaní. Je spíš souborem téměř filozofických zamyšlení (vytvořených z původních esejů, ze kterých vznikla) nad psaním, nad tvůrčí činností; a tak je spíš (pro mě inspirativním, originálním a nepostrádajícím empatii) autorským vyjádřením k psanému textu, takovým kriticky laskavým průvodcem … na cestě za sebepoznáním a rozvojem empatie pisatelské … vnímání pomocí textů. Dospějete tak k pojmenování svých pocitů, k vytvoření představy o případných příjemcích svých textů, k utřídění a možná i podložení argumenty, prostě k vytvoření osobité strategie práce s texty. Paní Berková byla spisovatelka, ale zároveň vyučující na VŠ (právě tvůrčí psaní), takže bych její knížku chápala spíš jako takovou pomůcku, k otevření si prostoru, kde si můžete utřídit vlastní myšlenky, hodnocení, soudy, poznatky, plány … prostě vše, co by se mohlo hodit k vytvoření smysluplného textu :-).... celý text

Dívka, která si hrála s ohněm 2009, Stieg Larsson

„Lisbeth instinktivně cítila, že něco není v pořádku. Polovinu života prožila v neustálé hrůze z… druhou polovinu života … čekala na to, až se znovu objeví. Tentokrát se nemínila dopustit žádné chyby.“ A přesto … „Poprvé v životě – alespoň od nejútlejšího dětství – Lisbeth Salanderová nedokázala mít situaci pod kontrolou.“ Mlha kolem Lisbeth se začíná rozplývat a to, co se odhaluje, je fakticky dost šokující. Čekali jste to, ale skutečnost předčila očekávání, informace, které se na vás hrnou, vás donutí pokračovat ve čtení příběhu … o nevšední, asociální, kontroverzní, každopádně komplikované, Lisbeth Salanderové, dívce, která disponuje nebývalými počítačovými, matematickými a logickými schopnostmi, mladé ženě, která není nevinná, a přesto je vysoce morálním člověkem. Na Lisbethiině straně stojí jen pár lidí a má ohromnou kliku, že těch pár jedinců opravdu stoji za to, aby se naučila, považovat je za své přátele. Tahle dívka totiž nemá v podstatě žádné reálné zkušenosti se sociální institucí přátelství, už jako dvanáctiletá totiž zjistí, že se nemůže na nikoho a nic spolehnout, protože ji nikdo neposlouchá, a taky, že důvěra v lidi se nevyplácí, že důvěřovat může jen a jen svému vlastnímu úsudku (v případě matematicky zaměřeného Lisbethiina mozku … své vlastní konsekvenční analýze), a tak dost komplikovaně zjišťuje, co se pod povrchem tohoto slova skrývá ... Protože kolem Lisbeth se toho děje tolik celospolečensky nemorálního a šokujícího (právě skrze ní se totiž Larsson rozhodl ukázat nám Švédsko jako takové, v té podobě, která je skrytá) … „že totiž pod povrchem otevřenosti, úcty k právům jednotlivce a neochvějné neutrality je švédský establishment náchylný obětovat práva svých občanů touze po moci.“ … a že to je pořádně devastující obraz fungování „elity“ státu :-/. Téhle prazvláštní drobné dívce, která je ale, pozor, pořádně nebezpečná i pro drsné chlapíky, pak, jako oběti naprosto odzbrojujícího celospolečensky nemorálního selhání, leccos bez mrknutí oka prominete :-). Sám Stieg Larsson svému vydavateli prý při doručení svého rukopisu tvrdil, že Lisbeth má představovat dospělou Pippi Dlouho punčochu, dívku tak odlišnou od všech ostatních a s totální absencí společenských návyků … za mě, tohle se mu dokonale povedlo. Příběh se tak rozjel, a já chci tak moc vědět další podrobnosti o Lisbeth i o celém pozadí Všeho Toho Zlého co se stalo, takže, jdu rychle na třetí díl, navzdory tomu, že „najít souvislosti“ je v téhle zemi pořádně nebezpečné, možná přímo smrtelně nebezpečné … „A Lisbeth najednou pochopila. Řešení bylo tak jednoduché; až to bylo odzbrojující. Hra s řazením čísel, které najednou zapadly do jednoduché rovnice, na niž bylo možné nejspíše pohlížet jako na rébus.“ PS: Abych nezapomněla na Mikaela Blomkvista a Milénium … přiznávám, on má prostě mé vřelé sympatie :-), vlastně skoro všichni z Milénia, až na Eriku, já té holce nemůžu tak nějak přijít na chuť, zato Anika (Mikaelova sestra), která se v tomto díle objeví, to je jiná káva a za mě, i jiná liga.... celý text

Dámský gambit 2021, Walter Tevis

„Myslí si, z jednej časti žena, z troch dieťa Že sa nikto nepozerá;“ (W. B. Yeats – Dlhonohá mucha) Ona si nehraje s panenkami, v bezpečí se cítí jen ve světě z 64 čtverců. Její mysl je kreativní, ale taky, v podstatě nevyzpytatelná; geniální, ale taky, trochu šílená … a s touto výbavou vstupuje do mužského světa, a začíná se strmá cesta ke slávě … „Muži tě budou chtít leccos naučit, ale to neznamená, že jsou chytřejší. Ty si jdi po svém …!“ Intuitivní hráčka … tak si ji označili … „Ty tahy se mi někdy zjeví před očima.“ … však právě takovým jejím rychlým tahům nejvíc tleskají a ona má ve tváři svůj specifický výraz. „Beth, intuice nepochází z knih.“ Introvertka ve velkém světě … „Byla sama a líbilo se jí to. Právě tak se totiž naučila všechny důležité věci v životě.“ … osamělá hledatelka smyslu … především vlastního života … „Zítra začíná turnaj. Potřebuji zapracovat na koncovkách.“ Paní Wheatleyová seděla na kraji postele a obdivovala vlastní nohy. „Beth, moje drahá,“ povídala zasněně, „možná bys měla zapracovat na sobě. Šachy docela určitě nejsou všechno.“ „Ale šachy umím hrát.“ Paní Wheatleyová si dlouze povzdechla. „Život mě naučil, že ne vždy záleží na tom, co umíš.“ „A na čem záleží?“ „Na tom, aby sme žili a rostli,“ … „aby sme žili svůj život.“... celý text