alef přečtené 1222

Strašidla 2007, Chuck Palahniuk

Varování předem, právě se cpete … „Do škvíry právě tak široké, abyste se sotva protáhli.“ Nebojíte-li se toho, co uvidíte, pusťte se směle do dobrodružství, a moc při tom nepřemýšlejte, jestli tam ta škvíra bude i ve chvíli, až se budete chtít s úprkem vrátit zpět … do reality, kde se vám život nebude jevit s tak brutální otevřeností, jako v Palahniukově světě „tam za škvírou“ ... Moje první setkání s autorem kontrastu … „mnoho podob krásných, … mnoho bizarních, … a nemálo též odporných“, který píše „pravdu o pravdě“, svým velmi specifickým /tedy pro mě do budoucna identifikovatelným, ale především zajímavým/ stylem, strohým až minimalistickým /a přesně to mi sedlo hned na první dobrou – krátké, jednoduché a přesně mířící věty/. Mé první pocity? Dostala jsem se do světa, kde alegorické obrazy a jinotaje ukrývají před čtenářem svůj pravý smysl, kde destrukce, či ještě spíš sebedestrukce, vede k sebenalezení … vlastního života uprostřed trosek deformovaných citů a zjizvených pocitů. Otevřeně přiznávám, že tento způsob „vybrušování života k dokonalosti“ mi přišel docela dost šokující :-). V některém z rozhovorů s autorem jsem si ale přečetla, že jeho šokování čtenářů vlastně vůbec nezajímá, že to o co se snaží je „dosáhnout transcendentního … romantického bodu" … a to „dosáhnout ho opravdu nekonvenčním způsobem … dostat se k tomu romantickému, dojemnému, srdcervoucímu místu, ale prostřednictvím mnoha sprostých činů." Přiznám se, že moc romantiky jsem v jeho textech neobjevila, možná nějakou tu transcendentní záležitost, zato spoustu sprostých činů :-) … asi to ale k lidem patří, protože autor prý nedělá nic jiného, než že „organizuje nápady, postřehy a myšlenky jiných lidí“ … a pak je prezentuje… „A na všech sedadlech jeho autobusu hlavy přikyvují, krky se natahují, všichni vyhlížejí cosi božského.“ „Tak tenhle flek jsem nechal, abych sem mohl jet," říká svatý. „A tenhle život." Všeho je totiž potřeba se vzdát … všeho, pokud chcete „cestovat“ s posádkou tohoto fakticky strašidelného autobusu (co se týče jeho cestujících) … jak by řekl pan Whittier: „Co vás brzdí ve vnějším světě, to by vás brzdilo i tam." Takže, zahoďte to, všechno! Nic s sebou nepotřebujete! Všechno vsaďte na jednu kartu, stejně, jako „účastníci tohoto zájezdu“ … „Sázíme na to, že … budeme schopni vytvořit nějaké mistrovské dílo. Povídku nebo báseň nebo scénář nebo memoáry, které by dodaly našemu životu logiku. Mistrovské dílo, kterým si vykoupíme únik z otroctví u partnera nebo u rodiče nebo u velké firmy. Kterým získáme svobodu. Všichni jedeme tmou po prázdných ulicích …“ Jestli na to máte koule, vydejte se s nimi, ale pamatujte si, že dokud nedokážete pominout okolnosti a dělat to, co jste slíbili," … „vždycky bude svět ovládat vás." Pan Whittier už dohlédne na to, „abyste dodrželi vlastní slib." „… v rozmachu vám brání právě to, co vám v něm brání celý život.“ Vím, že si teď na nějaký čas budu muset, od kontroverzního Palahniukova provokativně sarkastického a surově cynického literárního stylu v povídkách, které se chvílemi pohybovaly za hranicí oplzlostí, až nechutností, které ale na druhou stranu tak drze prolamovaly různá společenská „tabu“, a hledaly „to vyšinuté“ v běžném životě nás všech, dát pauzu, abych unikla tomu „kanálnímu humoru“, který mně, upřímně, moc sympatický není. Na druhou stranu ale vím, že po dostatečně dlouhé době „očisty“ od autorova vidění reality tohoto světa, si na něj určitě zase vzpomenu a nejspíš se znovu za tu znepokojivě konfliktní pekelnou hranici, kde lidé běžně jednají naprosto nevhodnými způsoby, znovu mrknu.... celý text

Ze světa lesních samot 1999, Karel Klostermann

Zapomenutý, nepřístupný kraj, kde existovaly pouze staré stezky vedoucí hlubokými hvozdy, do nichž jinak nebylo možné proniknout vůbec, a v něm lidé, rozptýlení po malých osadách a samotách; uhlíři, dřevorubci, pár sedláků z Bavor – to je Klostermannova Šumava, kde drsné podmínky a nemožnost komunikace s okolním světem vytvořily velmi osobité společenství lidí se svéráznými tradicemi, zvyky, a taky mravními postoji. Svět lesních samot, ze kterého na vás dýchne realisticky věrně popisovaná krása šumavské přírody a jejich lidí. Svět, který už zanikl. Šumava ve své původní kráse, s její divokou a nespoutanou přírodu, která je k člověku nesmlouvavá, vlastně až krutá, a která je přitom zároveň nevýslovně krásná. V příběhu, který chvíli lehce plyne, chvíli docela svižně vypráví a přitom úžasně barvitým slohem vše popisuje, je zachycené kouzlo světa původních šumavských pralesů, do kterých není radno jen tak vstupovat, znamenalo by to totiž minimálně poměrně namáhavě se prodírat nesmírně houževnatými lesními porosty … „Cožpak u nás strom roste jako v kraji? Pomalu roste, zima a sníh nedají a jarní mrazy mladé větvičky pálí; za dvě stě let u nás té výše a tloušťky nedosáhne, k níž dospěje dole za padesát.“ „A k tomu ty velké malým ve vzrostu brání,“ dodal mladý jakýs člověk. „Brání ve vzrostu,“ uchopil se zase slova jednooký stařec, „to máš pravdu – ale zato také chrání! Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i zadlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny a povídám vám, celou rázem ji položí.“ Před očima vám vyvstane obraz skutečně drsných hor, kde žít není žádná sranda, a proto jsou stejně drsní i lidé, kteří se, navzdory všem místním těžkostem, rozhodli právě tady usadit, anebo možná ani jinou možnost neměli. Seznámíte se s celým pošumavským pomezím, kde se potkávají a střetávají čeští a němečtí starousedlíci. Poznáte všechny, kdo se rozhodli právě tady žít, od těch nejnuznějších, od drvoštěpů a pytláků, až po aristokratickou vrchnost, která tak maximálně jednou za rok zavítá do zdejších hor na hon. V zevrubném líčení se vám představí život místních dřevařů, vorařů, sklářů, pytláků i hajných, poznáte celý ten místní lidový svéráz, od toho dobrého, co v nich je, jako zdravý selský rozum a až nečekaný důvtip, jako třeba, když hajný … „V úkrytu pürstlinských lesů kombinoval smělé teorie, které mapu Evropy rub na rub přeměňovaly.“; … až po všelijaké špatnosti, které se v nich skrývají, všemožné zlotřilosti, kterých se dopouštějí, mravní degeneraci a tupost, která přichází s odloučeností od okolního světa. A všechno to jsou skuteční lidé z masa a kostí … „nedostává se mi fantazie ani vynalézavosti; lidé, jež jsem svým milým čtenářům představil, existovali neb existují právě tak jako existuje příroda, do níž jsem je uvedl, a já jsem si ani jednu z postav nevymyslil, s nimiž moji čtenáři v mých skromných knihách se seznámili…“ (K. Klostermann – Šumavská dramata) Je to zvláštní uzavřený svět lidí spojených společným údělem – tvrdým bojem o přežití uprostřed nekompromisní a monumentální přírody, která je dokonale lhostejná k lidským osudům. Karel Klostermann svůj příběh „vymaloval“, a tak se stalo, že jsem uviděla, působivý, poetický obraz „ráje šumavského“ … „…jest jedno, ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarvého světla hory, lesy, skalní temena i stráně, utkávaje modré a fialové závoje přes husté lesy a nachově černé stíny přes hluboké rokle a úžlabiny; ať vše se koupá v moři světla poledního slunce; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivě, plné majestátnosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy, tu zahalujíce rázem nebo zvolna hřbety a ostré výběžky temen horních v záhyby světlého roucha svého…“... celý text

Problém tří těles 2017, Liou Cch'-sin

„Stabilita byla jen iluzí.“ Premisa, která stojí na počátku, úplně všeho o čem budete číst, od chování každého jednotlivce, přes chování celé světové společnosti až po nekonečný vesmír a jeho taje a zákonitosti. Pokud ji přijmete, svět se vám rázem začne před očima nezadržitelně měnit. Uvidíte lidskou rasu ve své pravé podstatě, jako velmi naivní, bojující ve „válce“, kterou prohrává ještě dřív, než ji vůbec začala, protože jejím největším protivníkem jsou hlavně a především … slabiny samotné lidské civilizace! Už od prvních stránek na vás tak budou útočit pocity marnosti. Než totiž lidskému světu něco dojde, většinou už není co řešit, stále krok pozadu. Vytvořit pak, nebo i jen představit si, v nestabilním možná přímo chaotickém prostředí, kterým je naše planeta Země a její celosvětový pořádek, fungující systém (čehokoli), je více méně nemožné. Patová situace! Od které už není daleko k takovým filozofickým otázkám, jako, zda jsou stabilita a řád jen dočasnými jevy v chaotickém proudu vesmíru? … a ty vám nedají spát. Když vás začnou napadat podobné otázky, když nabydete dojmu, že svět se nezadržitelně mění, získat zpět pocit jistoty není jen tak … „I kdyby nad námi držel ruku Bůh, nepomohlo by to. Lidé zašli už tak daleko, že jejich modlitby dávno nikdo neposlouchá.“ … „Přestaňte!“ křikl. „Nemáte nic lepšího na práci? Kde je váš smysl pro zodpovědnost? Nemá-li civilizace budoucnost, k čemu je vám cár světské slávy, o který tu bojujete?“ Čeká na vás velkoryse pojatý a komplikovaný příběh, který reflektuje obecné otázky přežití civilizace, a jde při tom dost hluboko, pohybujíce se (použiju-li vědecký termín, kterými se příběh jen hemží) nejen na makro, ale i mikro úrovni tohoto společensko-vědecko-filozofického fenoménu. Jinak řečeno, prostě nahlíží na problém ze širšího i užšího úhlu pohledu, reflektuje tak otázky přežití … v oblasti konkurenčního boje na úrovni jednotlivce, jednotlivých států i celé civilizace, ukazuje tak na soupeření jednotlivců, národů, společenství, prostě všech proti všem, aby ho pak pojal tak, jak si zaslouží, jako problém celého lidstva. A protože jsme v Číně, která ve své alternativní historii (dost odrážející tu skutečnou) jede v duchu hesla: Být prvním, kdo se stará o problémy světa, a posledním, kdo se vzdává jeho zábav! (ostatně, tenhle způsob uvažování podvědomě vnímáte na každé stránce), pojala tato země tento „boj“ v duchu své revoluční tradice, tedy, svérázně a po svém (to je docela dobré si uvědomit, ještě než se do Problému tří těles pustíte), jsou to totiž právě čínské reálie, s čím se, kromě samotného sf příběhu, budete muset vypořádat. „Takto víme, že život pramení z obav a smrt z pohodlí a zábav.“ (sbírka rozhovorů učence Mencia s králi své doby, přibližně 4 st. př. n.l.) Mimochodem, i tohle je Čína … a její společný základní rys myšlení, jako nikdy nemizející kontext! Pokud se z mikro úrovně jednotlivých postav, národů a světových společenství posunete až na makro úroveň kosmologických záležitostí, začnete se pohybovat v exaktních prostorách vědy, především matematiky a fyziky (určité znalosti těchto oborů vám budou jen ku prospěchu, ale pro opravdu vědecky vzdělané čtenáře možná spíš budou některé premisy obtížněji uvěřitelné). Nahlédnete totiž jejím zorným úhlem především na chování chaotických systémů, abyste prozkoumali citlivost takových systémů na jejich počáteční uspořádání, nebo taky zjistíte něco o nepředvídatelnosti určité periodicity v takových systémech, prostě (více literárně řečeno) dýchnou na vás vzdálenosti tisíců, milionů astronomických jednotek, gravitačních vazeb, nezměrnost oběžných drah, celá ta do nekonečna se vlnící nezměrná hloubka vesmíru. Nakonec se ale stejně vrátíte! Ještě dál (hlouběji) než jste začali, na mikro úroveň všeho! Na úplný počátek všeho! K Myšlence? K Bohu? Problém tří těles je příběhem mnohovrstevným, hledajícím stabilitu a řád. V tom malém měřítku, v chaotickém prostoru naší planety … v chaosu emocí, vztahů, konvencí, tabu a všech těch společenských struktur lidské rasy; v tom větším měřítku, pak v chaosu vesmírného nekonečna, které možná že bylo, ale taky možná že ne, vytvořeno za nějakým účelem? Zasaďte tohle všechno do neméně komplikovaného kontextu moderních čínských dějin, východních filozofických systémů a celosvětových náboženských konceptů … výsledkem bude tato 600-ti set stránková knížka, která mi svým rozsahem myšlenek, úvah a námětů na přemýšlení brala dech, ovšem, svou literární úrovní už tolik ne, řekla bych, že právě na příběhu samotném se chaos myšlenek a nápadů projevil nejvíc, skoro bych řekla, že i pro autora samotného byl příběh jako takový, podružnou záležitostí, takže něco mezi 3-4*, přesto se můžete těšit na výbornou sf, hezké až poetické popisy jiných světů, nebo „mrknutí vesmíru“ :-).... celý text

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Nešťastnou náhodou zpečetěný osud neovladatelné síly, která zabíjí, sen, který se rozpadá! To je Steinbeckův příběh O myších a lidech. Stačí mu přitom k tomu necelá stovka stran, aby před vámi rozehrál příběh o přátelství, útrapách, samotě, vině, soucit a zodpovědnosti, … příběh o lidských touhách, přáních, o naplněných a nenaplněných snech a vizích. Ještě než se do příběhu ale pustíte, stojí za to přečíst si báseň Roberta Burnse: Polní myšce, když jí básník vyoral hnízdo (přel. Václav Sládek); právě tady Steinbeck totiž našel inspiraci pro svůj příběh … Burns v ní rozjímá nad osudem myšky, kterou člověk na poli vyoral, ona tak přišla o domov a pryč jsou i všechny její plány o dobrém útočišti … „Ty plachá, šedá myško malá, ó, jak jsi ty se polekala! Ne, netřeba, bys utíkala tak o své žití! … Ta malá hrstka trávy, stlaní, tě stála krušné namáhání. - Teď vypuzena! za vše ani ti nezbyl kout, bys mohla přebýt sněhu vání a nezmrznout! Však, myško, také my to známe, jak ostražitost často klame; - plán nejlepší, jímž hlavu láme si člověk, myš - co z všeho zbude? - strasti samé a bol a tíž. A přec tvůj osud přešťasten! Ty pouze víš, čím zraní den: zrak můj však zpátky obrácen, ó, teskno tam! A přede mnou? - já hádám jen a hrůzu mám!“ Spojitost mezi bizarní dvojicí George - Lennie a malou myškou pochopíte okamžitě, i oni jsou bez domova a touží spokojeně si žít, proto na svých cestách americkým západem v nelehkých časech krize vystaveni nouzi a nedostatku námezdně pracují za pár šuntů a přitom spřádají sny a společně plánují, jak a kde žít; i jim totiž chybí domeček – útočiště, místo pro klidné, svobodné a spokojené žití… Ve chvíli, kdy se do příběhu pouštíte, jsou živořícími osobami bez domova a nacházejí se právě nedaleko města Soledad v jižní Kalifornii … Lennie je mentálně retardovaný dobrotivý prosťáček a George je jeho jediným přítelem a taky opatrovatelem a ochráncem, mezi nimi se tak vyvinulo zvláštní pouto vzájemné závislosti … „Fazolí máme pro čtyry,“ ozval se. Lennie ho přes ohníček pozoroval. „Já je nejradši s kečupem,“ zatoužil krotce. „Ten my ale nemáme!“ Vybuchl George. „Ty chceš vždycky akorát to, co není! Můj ty bože všemohoucí! To by byl život, kdybych byl sám! Práci bych vždycky dostal jedna dvě, a nebyly by žádný maléry. Nikde žádnej malér, a posledního bych vždycky shráb svejch padesát dolarů a sebral se do města a tam bych si dával. U děvek bych to moh táhnout třeba do rána. Jíst bych moh jít, kam by mě napadlo, do ňákýho hotelu nebo do něčeho takovýho, a poručil bych si tam, nač bych si zrovna vzpomněl. A tak bych to moh víst měsíc co měsíc. Moh bych si koupit demižon whisky nebo zapadnout do herny a mazat tam karty nebo šťouchat piliár.“ Lennie si klekl, zadíval se přes ohníček na dopáleného George a obličej se mu zatáhl hrůzou. „A mám co?“ Pokračoval George vztekle. „Mám tebe! Ty se na žádným místě neudržíš, a když dostanu místo, pokaždý o něj skrz tebe přijdu. Skrz tebe abych v jednom kuse harcoval z místa na místo. To by ostatně nic nebylo. Ale ty si pokaždý něco spískáš. Pokaždý něco vyvedeš, a já abych tě z toho tahal.“ Zvyšoval hlas a už téměř křičel. „Magore jeden prevítskej! Skrz tebe ani nevycházím z malérů. “ Připomínal teď malá děvčátka, která se jedno po druhém pitvoří. „Chtěl prej tý holce jen šmátnout na šaty - jen jí je pohladit, jako by to byla ňáká myš... No jo, ale jak to ona měla vědět, že jí jen chceš šmátnout na šaty? Ona uškubne, a ty držíš ty šaty dál, jako by to byla ňáká myš. Holka začne ječet, a my museli bejt celej den zalezlý v zavodňovací strouze, protože nás chlapi hledali, a za tmy jsme se museli vykrást a táhnout jinam. A tak to chodilo pořád - v jednom kuse. Říkal jsem si, moct tě tak zavřít do klece, a v tý kleci aby bylo ňákejch milion myší, aby sis opravdu přišel na svý.“ Tak takhle nějak to mezi tou nesourodou dvojicí je … prosťáček Lennie se ve světě prostě neorientuje a Georgeho údělem je hlídat ho a být mu „starším bráchou“, který ho bude chránit … „Když voda takhle stojí, neměl bys z ní Lennie vůbec pít,‘ dodal odevzdaně. ‚Ale ty, když máš žízeň, tak by ses napil třeba z kanálu.“ … „Tak tys to už zapomněl? Abych ti to říkal znovu! Jéžišikriste, ty jsi ale boží dřevo!“ … sami pak uvidíte, jak hodně je Georgova snaha vpravdě sysifovská … „‚To víš, já nemám co dělat! Takhle bych ti moh vykládat celej život. Já ti něco řeknu a ty to zapomeneš, a tak bych ti to říkal pořád znova.“ … a jak moc je Lennie navzdory svému vzrůstu, spíš dítětem, než chlapem, jak hora … „‚A teď mi budeš vrnět jako malý škvrně! Jéžišikriste! Takovej chlap jako hora!‘ A Lenniemu se začaly chvět rty a do očí mu vhrkly slzy.“ … a přesto jsou stále spolu … „S náma je to jiný. … My si máme s kým promluvit a to dělá moc. My nemusíme vysedávat po putykách a rozhazovat tam šesťáky, jako takový, co nemají kam jít.“ Lennie mu skáče radostně do řeči: „Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto.“ … právě pro to! Vzájemnost, skrze kterou lze vzdorovat všem příkořím života a osudu, fatálně nezměnitelného! Toulat se totiž světem úplně sám vážně nestojí za nic! Jak zjistíte v přirozeně (ve své podstatě) jednoduchém, realistickém a přesvědčivě vyprávěném hluboce lidském příběhu!... celý text

Atómy Boha 2003, Gejza Vámoš

„Pozoruhodné je, že tento nejvyšší lidský výkon – medicína – není v důsledku nic jiného než vysoce specializovaný způsob sebezáchovy!“ (G. Vámoš, Princip krutosti) Lékaři bojují s „neviditelným“ – nejdůležitějším objevem medicíny se tak podle Gejzy Vámoše stává mikroskop a oborem bakteriologie … a oboje se pak stává ústředními motivy románu Atómy Boha. „Čo je to tedy, čo človeka urobí človekom?“ (G. Vámoš, Princip krutosti) Filozofická otázka stojící na startovní čáře spolu s medicínou … a další linie příběhu. Knihu Gejzy Vámoše lze totiž chápat mnoha způsoby. To je potřeba si říct hned na začátku, … „nejnihilističtější dílo slovenské literatury“, podle kritiků, … „vychovatelská literatura a popularizace vlastních filozofických názorů“, podle autora, … „kontroverzní román“, podle reakcí čtenářů. Po přečtení nejspíš budete souhlasit se vším, bude se vám líbit i nelíbit, bude vás lákat i odpuzovat, každopádně, věřím, že ve vás prostě vyvolá reakci, a to v každém! Možná se tak právě rozmýšlíte, jestli číst, u téhle knihy ovšem by bylo fajn, nejdřív se na to, co přijde, trochu připravit (v tomto ohledu, pokud bych se vůbec pustila do nějakého přirovnání, bych si vzpomněla s připodobněním asi jen na Olgu Tokarczuk). Takže, co vás čeká … vymykající se a rozhodně originální román – série impresionistických obrazů – zpracovávající životní příběh podivínského lékaře fascinovaného životem, … trochu (spíš víc) cynického, naturalisticky surově prezentujícího své vlastní vědecké myšlenky a poznatky, … trochu (opět spíš víc) kritického, důsledně odhalujícího společenská tabu a prohřešky, … trochu (hooodně) výstředně filozofického, vyjadřujícího nesouhlas s kosmickým pořádkem, … a v neposlední řadě, trochu literárně tvořivého, buřičsky pichlavého, ale i svým osobitým způsobem, skoro citlivě romantického, vynášejíc tak na světlo světa … spoustu nepříjemných aspektů života! Začnete na úplném začátku, otázkami po prvotní příčině vzniku života, budete seznámeni s Vámošovou vlastní hypotézou o tom, jak se život dostal na Zemi a o izolovanosti života ve formě jednobuněčných (pra)organismů (které ostatně autor považuje za veskrze dokonalé). Následovat nebude nic menšího, než geneze životních principů na jejímž počátku se některé jednobuněčné organismy rozhodly zanechat svou totožnost a individualitu a počaly se sdružovat do větších celků, a tak mezi nimi našel své místo boj! Anebo, možná, že to byl právě boj, kdo je přiměl k soudržnosti? Prostě se stalo, že svět přestaly obývat dokonalé bezkonfliktní volné buňky. Na světě se zcela přirozeně objevila různost, konflikt, zlo a krutost. Princip krutosti, princip soudružnosti a princip lásky jsou totiž také dalšími zcela zásadními motivy příběhu, spolu a nerozlučně s analogií člověk – mikrob. Pak se už nemůžete divit, že k vám promlouvá Stafylokok, jakožto mikroorganismus, ke svým „bratříčkům“: „...my sme začiatok a koniec života, keď ešte nič nebolo, len chaos a len duch Pána lietal nad vodami, my sme už tam plávali v tých divých vodách, v tom chaose začiatkov“. I člověk se pak, v tomto duchu, stává podobně nesmrtelným, jako „nehynúca kontinuita života (která) je apriorná, bez znateľného začiatku i konca ... človek vraďuje sa medzi iný, necenný, massový produkt prírody“. Útěchou to moc není co, ta „buněčná nesmrtelnost“ člověka, tak nějak to těžko nahrazuje TU nesmrtelnost … ve smyslu nenahraditelnosti, naopak, spíš, ve smyslu čistého nihilismu, na vás žuchne, velmi prostá … nahraditelnost! „Nie je už teraz, minul sa včerajšok, ale i prítomnosť zmizla. Nie je zajtra ani za mesiac ani za rok. Lavina času sa valí, záplava zakrýva všetko. Zmizly už známe tváre, prišly nové, zmiznú i tie a za nimi nové a nové. … Vzplanú nové životy, aby vystriedaly staré. Tak cudzie neznáme životy a predsa nie cudzie. … živí mysliaci, trpiaci i radujúci sa …, naše nehynúce pokračovanie. Nekonečná reťaz … živých na zemi.“ Tak vám nevím, vlastně bych řekla, že to zní nakonec … nečekaně dost optimisticky! … život ve volnějším, čistě existenciálním, pojetí, stačí prostě vybrat si. Jak jsem řekla už na začátku … pochopit lze mnoha způsoby! … atomy Boha … atomy života … atomy přírody … … marnotratný stvořitel … rozmarná krutost … celek života …... celý text

Hovory s T. G. Masarykem 1969, Karel Čapek

Karel Čapek se s TGM pravidelně vídali v klubu „pátečníků“ a pan Čapek byl často zvaný i na Hrad a na zámek do Lán a Topoľčianek, kde spolu pak ti dva často hovořili. Čapek tak příležitostně prožil s TGM vlastně „9 let hovorů a mlčení“ … z nich pak vznikla tato kniha. Čapek se v této dlouhé „diskusi“ snažil TGM neovlivňovat, svoje myšlenky prostě nevyslovuje, jen se ptá, pokládá otázky a poslouchá odpovědi, jeho úkolem, jak říká, je dát příležitost, vyjádřit svoje stanoviska široké veřejnosti, a dát tak prostor čtenáři, aby si udělal názor sám. A tak pan Čapek svým vlastním stylem zachytil Masarykův život, … „Já jsem nebyl horlivý učitel; přednášel jsem často nerad. Nerad veřejně mluvím, i do psaní se musím nutit. Nezajímalo mě vykládat těm hochům, co jiní už napsali a učili; říkal jsem jim, o tom jsou ty a ty knížky, pročtěte si je a basta. Raději jsem s nimi přemýšlel o konkrétních a přítomných otázkách; mně bylo milejší, když se mě na něco ptali nebo se se mnou přeli: aspoň jsem viděl, že myslí a jak myslí, a sám jsem se v ledačems poučil.“ … jeho politické názory i postřehy z kulturního života, … „Politika mě zajímala vždycky. Už ty vesnické půtky mezi Slováky a Hanáky, později mezi námi českými a německými kluky v Brně byly politika v malém - musel jsem si uvědomit poměr Čechů a Němců. I ten můj úmysl jít na konzulární akademii byl zpola romantika, zpola neujasněný zájem politický. Můj vztah k politice byl nejdřív jen teoretický; to už Plato mě poutal tím svým filosofováním o politice, … i národní hospodářství mě poutalo; ve Vídni jsem poslouchal Mengra, v Lipsku Roschra, a jako universitán jsem se již prokousal druhým vydáním Marxova "Kapitálu". To se rozumí, že jsem vždycky reagoval na politické události.“ … jeho odpovědi na filozofické a náboženské otázky, … „Říkáte, co bylo mezi mou padesátkou a šedesátkou... Nu, celkem nic... aspoň já měl spíš pokoj; ty zlé patálie byly za mnou. Byla kampaň pro osmihodinovou pracovní dobu, byla agitace pro obecné hlasovací právo - toť takové věci, to se rozumí, jsem dělal s sebou. Měl jsem přednášky na universitě, … dotýkal jsem se při nich našich poměrů, zejména v praktické filosofií - měl jsem v posluchárně plno ... … A když už mluvíme o církvi: ani církev ani teologie mně není náboženstvím, totiž není náboženstvím celým. My intelektuálové se snadno zakousáváme jenom do učení, do teorií té oné církve; ale to není náboženský život. Já o náboženství neumím uvažovat abstraktně. Vidím podnes takovou neděli v Čejkovicích: celá obec se sejde, známí se pozdravují, hoši se potkávají s děvčaty, všichni hezcí a vyšňoření; voní kadidlo, hraje hudba, celá vesnice zpívá, všichni zároveň vstávají a klekají, starosta i pacholek; máte celé drama u oltáře, máte kázání, kterému rozumíte, a tajemnou latinu, které nerozumíte. Vemte si, co ta neděle člověku dá a jak ho to sdružuje … Katolická mše, to je taková lidová slavnost; … Církve vůbec mají vliv tím, že celý rok je nábožensky členěn a rámován: neděle a svátky - de facto svátky z dob pohanských a přírodní. Celý život člověka …“ … názory na jeho češství a demokracii a samozřejmě i jeho úvahy o dalším vývoji Československé republiky … „Já jsem byl vlastně na půl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky - nějakého rozdílu mezi Slováky uherskými a moravskými, mezi kterými jsem jako dítě rostl, nebyl jsem si vědom. K nám chodívala z Kopčan babička … Neodmítal jsem nikdy právo takzvané historické, ale slučoval jsem je s právem přirozeným: předně je demokratičtější - právo není zděděná výsada, ale nárok každého národa i každého člověka na svůj život; a za druhé mně šlo o Slovensko - podle historického státního práva bychom musili Slovensko nechat Maďarům. A nakonec mně právo historické bylo nesympatické jako plod porevolučního reakčního Německa“. Čapek k Masarykovi vzhlížel jako k určité autoritě, z textu je taky cítit dávka obdivu, a taky pokory, ale ještě spíš se dá říct, že se Masaryk a Čapek respektovali vzájemně (ve spoustě otázek se ve svých názorech shodovali, ale v mnoha taky lišili). Co se mi líbilo, že Čapek Masaryka nijak nezveličuje, nedělá z něj legendu ani ho nestaví na piedestal a jeho myšlenky neprezentuje jako dogma, ale spíš jen prostě zachycuje „život a myšlení člověka z masa a kostí, protože při svých hovorech s ním ho tak i poznal“. I Masarykovi je toho totiž spoustu vytýkáno, a určitě i více méně oprávněně (jako třeba dějinný optimismus … válka překonávající starý svět, válka jako přežitek, který se už nebude opakovat, lidstvo dosáhlo vítězství a nastoupilo cestu míru, demokracie a prosperity … to že už to nedopadlo, jak si představoval, dávno víme, na druhou stranu právě bylo po první světové válce, tragické události, která s člověkem každopádně zahýbe, je jasné že si mnozí přáli, aby se to už nikdy neopakovalo, … ovšem o lidech bych se tak optimisticky asi nevyjadřovala, a když se podíváte do budoucnosti … ani dnes tenhle pohled na budoucnost neobstojí … a zas to kazí lidi a lidi a lidi :-)), ale je toho samozřejmě daleko víc. Což ovšem vůbec nic nemění na tom, že Masaryka je stejně dobré číst! … a o jeho názorech přemýšlet! A pokud bych si měla vybrat mě příjemné prameny, tak u mě jednoznačně zvítězí pak Čapek, … a taky Jan Patočka, jehož citací to moje „shrnutí“ asi ukončím … „Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli příležitost vybojovat si dostatečně samostatným rozhodnutím svou svobodu. Nevyužili procesu, … v první světové válce jsme povstali proti svým pánům, ale když šlo o to uhájit tuto situaci proti znovu se zvedajícímu panstvu, bylo naší odpovědí selhání – ovšem neodpustitelnou vinou jednotlivcovou, protože společnost byla připravena ve své většině k oběti.“ (Patočka, J., Co jsou Češi?, s. 103–104)... celý text

Skácel 2006, Zdeněk Kožmín

„Vědět místo“ … to je to „velké tajemství Skácelovy poezie … je v tom, že právě on ví místa … Skácel chodil světem a objevoval místa, o kterých nějak už věděl.“ (Zdeněk Kožmín) Jsem ráda, že mám knížku Zdeňka Kožmína doma, můžu se k ní vracet, někdy opět zalistovat, vrátit se k ní až zas budu číst další Skácelovy básně, nejsem totiž žádný znalec poezie, jen ji mám prostě ráda, hlavně když vzbuzuje emoce, pak se mi líbí – a Skácel do toho mého, mými emocemi vytvořeného, prostoru pro poezii dobře zapadá. Pan Skácel nás totiž ve svých básních provází svou minulostí – místy svého dětství a vzpomínkami, zastaveními uprostřed proudu času, kdy vám pak skoro jako malíř zprostředkovává pohled na krajinu, která mu je blízká … na všechny ty prchavé okamžiky, které mu utkvěly v paměti … „moment mezi tím, co již není a ještě není“ (Z. Kožmín) ...třeba někde mezi létem a podzimem … „Včera letěl vzduchem první bílý vlas [...] a podzim přijde zítra.“ (Jan Skácel) Díky Zdeňku Kožmínovi nebudu asi mít Skácelovy básně radši (ráda je mám už dávno), ale možná jim trochu lépe porozumím, a možná, že to ani není tak úplně potřeba, ale taky možná, že pak v nich objevím – no prostě – ještě víc těch vzácných okamžiků i všednodenních situací, které pak ještě víc, ještě intenzivněji dokážou oslovit, ukázat svou hodnotu … všech těch nedoceněných „běžných chvil v životě“, protože právě ty jedinečné okamžiky pan Skácel zachycovat opravdu umí … „Já mrtvý harlekýn trvám i po smrti neochvějně na tom že slunce zacházející za hory je krásné“ (Jan Skácel) Líbí se mi atmosféra jeho básní … líbí se mi přemýšlení o životě člověka … líbí se mi zachycení konkrétního okamžiku … líbí se mi nejistota v básníkově výpovědi … líbí se mi jistota ve vyslovování souladů i rozporů … líbí se mi i večerní tesknoty o pomíjivost prostoru ... o pomíjivosti všeho … „a je to prosté jako zázrak a jako věčnost ve chvíli kdy zase znovu nebudeme jako jsme předtím nebyli“ (Jan Skácel) … „kdy život jednotlivého člověka probíhá v kruhu, na jehož počátku a konci zároveň se střetává narození a smrt“ (Zdeněk Kožmín).... celý text

Chceš-li rozesmát pánaboha 2018, Michael Třeštík

„Miloval hudbu, divadlo a Boženku, ale jeho identita stála na novém klobouku, kabátu, obleku a vysvědčení z konzervatoře. (…) V kufříku měl nový oblek a vysvědčení a bylo mu dvacet let.“ (Vladimír Třeštík mobilizován v listopadu 1914 a odveden k 28. pěšímu pluku) Michael Třeštík v této poměrně útlé knížce „zrekonstruoval“ rodinné deníkové záznamy a spolu s autentickými příběhy v rodině tradovanými a vlastními, řekněme až intimními, vzpomínkami nám čtenářům předal příjemně lehce vtipně a s nadhledem sepsanou výpověď o životních osudech páně Třeštíkových předků. „Šaty světlé, zimník, klobouk i výstupní vysvědčení k tetě na Smíchov nakonec přece jenom donesl a otci napsal omluvný dopis, ale ten ho už nedostal, protože dřív než Vladimír dal dopis na poštu, přišel telegram: „Otec mrtev. Matka“ Čeká vás příjemné emotivně laděné a citlivě vyprávěné ohlédnutí za generací, která toho na pozadí rychle pádící historie hodně prožila … pan Třeštík vás lehkým krokem provede skrze všechny ty zvraty, se kterými se museli, nejenom rodiče pana Třeštíka (oba nevšedně zajímaví lidé), potýkat … první republika, 1. světová válka, druhá republika, 2. světová válka, nástup komunismu, 50-tá léta – budování komunismu až k 68 a normalizaci, aby své vyprávění ukončil někde na hranici dalšího z historických milníků naší malé zemičky – 89. Časosběrný dokument který tak vznikl je docela povedené dílko se zajímavou přidanou hodnotou … „Stýkal se s architektem Vojtěchem Kerhartem, se kterým se naposledy viděl těsně před zajetím na haličské frontě, i s jeho bratrem Oldřichem, malířem (Park v Poděbradech, olej na plátně, 75 x 85 cm, co visíval nad máminým gaučem), se sochařem Janem Laudou (porcelánový medvěd s modrým podglazurním věnováním bratru Vlad. Třeštíkovi na břiše, co stával na tátově psacím stole) nebo spisovatelem Josefem Koptou (desítky různých vydáních Třetích rot, Hlídačů číslo 47 a jiných jeho knih v knihovně) nebo s o trochu starším italským legionářem, novinářem Antonínem Pešlem (nic).“ … a navíc s (mezi řádky vykukující) ještě jednou opravdu zajímavou myšlenkou … Plánujte si, jak chcete a co chcete, osud si stejně nakonec prosadí svou! :-) PS: Třeštíkova pocta rodičům poputuje jako dárek k těm mým, a doufám, že potěší i pobaví (ČV – knížka, kterou po přečtení někomu darujete).... celý text

Blázni z Hepteridy 1980, Ludvík Souček

Pro začátek vám dám jednu nevyžádanou „dobrou radu“ ... „nic není … škodlivější než zaujímat stanoviska příliš rychle a těmito ukvapenými stanovisky se pak řídit“ … a možná se vám taky bude hodit věnovat trochu času „kosmické literatuře z přelomu novověku a kosmověku“ :-). Až začnete číst, pamatujte hlavně na to „nezaujímat stanovisko příliš rychle“ … Součkovy space opery jsou totiž už dost starou záležitostí, a tak, jestli můžu poradit, k nim tak i přistupujte, minimálně proto, že vás už pak nebudou překvapovat (někoho možná i „obtěžovat“) zastaralé výrazy, úsměvné technologie, použité popisy, apod. Pak už vás totiž čeká docela zajímavý dobrodružný „výlet“ na Hepteridu, planetu Zeleného slunce … „Vyšel ven do šera, snášejícího se díky lomu paprsků Zeleného slunce na Hepteridu pozvolněji a měkčeji než za pozemských soumraků. Krajina připomínala obrovité, fantastické akvárium se dnem porostlým voňavou trávou a kytičkami. Jejími dominantami byla teď tři polokulovitá plastiková iglú a opodál štíhlá a vznosná silueta kosmického člunu, podobná obrysu tužky, stojící na třech pružinách.“ … který vám zprostředkují členové štábu galaktické polyvize, kteří se „nikdy nezpronevěřili svému životnímu poslání okrádat miliardy nevinných tvorů o čas, promrhaný před telestěnami“, navíc, všichni členové štábu byli „pro jistotu v tomto ohledu podrobeni cílenému hypnotickému zásahu“ … tedy až na Tobiáše „zachmuřeně vzdorujícího kouzlům a čarám kosmopsychologů“, který se pohybuje čistě jen a jen na vlně lhostejnosti :-). Takže, jestli jste, stejně jako Mart a všichni pracovníci Centrály, zvyklí na fantastično a nechvějete se posvátnou hrůzou, ačkoli, možná by to bylo vlastně docela na místě, můžete se směle nechat teleportovat na Hepteridu a užít si jednu vesmírnou záhadu … „Viděl to. Vysoko nad nimi se v záchvěvech časoprostoru, rozmazávajících obrysy a nechávajících onen předmět v některých okamžicích zmizet a pak opět se objevovat, vykrystalizovala z prázdnoty vesmíru zvláštní kosmická loď. Podobala se tvarem vřetenu a svými zjevně aerodynamickými liniemi i zlatou barvou se lišila od všech typů pozemských strojů, jaké Mart znal.“ Sci-fi příběhy vznikají dost různě, někdo čistě fantazíruje, někdo pracuje se seriózními fakty, případně mixem obojího, jako pan Souček, který svým fantaziím dával i reálný podklad (samozřejmě své doby), a přitom jsou jeho příběhy ... prostě čtivé – napínavé a vtipné, to proto se tak dobře čtou i dnes :-). PS: Nekonečný vesmír, který se stal pro člověka nově otevřeným prostorem, a který je potřeba objevit a dobýt, je opravdu rozlehlým zdrojem inspirace (společným pro všechny příběhy space opery), takže i pan Souček si v něm „vykolíkoval“ svoje vlastní území, kde (stejně jako všichni autoři tohoto žánru) hledal více méně úspěšně odpověď na v podstatě čistě filozofickou otázku: Jak případně lze v získaných vesmírných prostorách žít? Nebo přímo: Jak vůbec ve světle nových poznatků … žít? Posuďte sami :-).... celý text

Hladový vrch 1993, Daphne du Maurier

„… konečně objeví bohatství skryté v Hladovém vrchu, jeho síla bude spoutána a využita, jeho bohatství se dostane světu, jeho ticho bude ve jménu pokroku porušeno …“ Letní návrat do malebného prostředí Cornwallu. Příběhy od paní Daphne se totiž podle mého pro pohodové letní čtení dost hodí … kdy jindy se pustit do dobrodružně romantické ságy? … takže pro mě taková sázka na jistotu :-). Mezi začátkem a koncem příběhu uplyne 200 let, nabitých rodinnými událostmi několika generací, které ukazují, že velké bohatství nutně nemusí znamenat šťastnou rodinu. Zvlášť když celých 200 let přiživujete rodinný spor. A tak dva znepřátelené rody dokázaly znepříjemnit životy několika generacím, navzdory tomu nejjednoduššímu řešení, kterého se ovšem, jak se dá očekávat, nikdo nedrží (a které je historicky literárně velmi hojně využíváno), totiž, opět se ukáže, jak je to těžké … ukončit letité spory :-). Paní Daphne s rodinnou ságou Brodrickových splnila má očekávání … barvitého líčení krásné Cornwallské krajiny, pěkně vykreslených osudů charakterově nesourodé rodiny a jejích mezigeneračních sporů, nebo, na povrch vyplouvajících podivuhodných a romanticky tajemných okolností, či stupňování vypjatých momentů nebo truchlivých konců … Autorka je totiž skvělá právě v odhalování všemožných úskalí lidských životů – těžkostí, které stojí v cestě k dosažení životních cílů, a že jich Brodrickovi musejí překonat, aby naplnili, řekněme trochu filozoficky, svou existenci  … oni totiž nejsou vůbec dokonalí, naopak, jsou až příliš nekriticky okouzlení technickým pokrokem (však se taky sága začíná v době prvního průmyslového rozkvětu), jsou rozmazlení a zkažení bohatstvím, které, jak je známo kazí charakter, ovšem, na druhou stranu, navzdory špatnému vlivu přebytku peněz, nejsou ani úplně špatní, a tak jim chvilkami skoro držíte palce, když bojují za (dle jejich mínění) „spravedlivou věc“, abyste hned vzápětí začali pochybovat už o samotném slově „spravedlnost“, či „oprávněnost“, a chvilkami se pak na ně zlobíte, pro jejich posedlost, a další a další „rozčilující“ způsoby pohledu na svět kolem sebe. „Měl jste nejdřív požádat o dovolení ten kopec, pane Brodricku.“ Asi jste opravdu měl, pane Brodricku :-).... celý text

Soumrak dne 2016, Kazuo Ishiguro

Paměť je děravá a dokáže klamat! Na to pamatujte při čtení…sentimentálního a skoro smutného, ale i hravého a skoro veselého vyprávění majordoma Stevense. V pomalém rytmu bloudí vzpomínkami, rekapituluje svůj život a přitom přemýšlí … „Víte, co přesně je „velikost“? Kde nebo v čem ji hledat? … otázka, která připomíná jinou … jež je předmětem častých sporů: Jaký je skutečně „velký“ majordom?“ Stevensovo přemítání ho dovede až … k poznání? … spíš, možná k porozumění – vlastnímu sebeklamu, … anebo možná, k uvědomění si – síly emocí. Těmi totiž Stevens opravdu příliš nevládne, spíš se dá rovnou říct, že je to pro něj svět téměř neznámý, čehož důsledky pak mohou být … dost devastující! Laskavost totiž vážně nelze nahradit důstojností! Příběh o sebezahleděnosti a sebeodcizení, ale taky o sebepřijetí a sebezařazení … tedy o tom, když v podstatě nejste schopni v rozhodujících životních momentech souznít s vlastním životem, když nemáte tak úplně sami sebe „na povel“ v tom, co děláte … ať už pod tíhou společenských konvencí, nebo v důsledku mimořádně silného sklonu ke „konformitě“ ... „člověk pak žije … spíš 'v názorech druhých' než v sobě samém" ... pak už totiž nejste tak úplně autory vlastních rozhodnutí, a to může být zjištění, ve chvíli, kdy do svého života pozvete emoce, dost bolestné. Přesto Stevensův příběh o důsledcích života ze kterého jste vytěsnili vlastní pocity, abyste nakonec zjistili, že bez nich to opravdu nejde, není příběh smutný … jak jsem psala na začátku je jen skoro smutný, protože je zároveň i skoro veselý :-) ... ne vždy se totiž situace okolo špatného předvídání možných důsledků a jistých očekávání v rámci svých rozhodnutí zvrtne tím méně vhodným způsobem :-).... celý text

V noci zrozená 1924, Jack London

Cestovatel, dobrodruh a snílek Jack London vyrazil na Aljašku hledat zlato, které nenašel, zato našel spoustu příběhů, spoustu námětů … odposlouchaných v místních hospodách a nálevnách – ty mu byly zdrojem spisovatelské inspirace, takže, pokud zatoužíte při toulkách literárním světem navštívit Aljašku, Londonovy knihy by měly být vaší první volbou … rozhodně stojí za to! Po hodně dlouhé době jsem sáhla po Londonových příbězích (vlastně díky DK a čtenářské výzvě – kniha napsaná před více než 100 lety), samozřejmě jsem věděla, co mě čeká – Aljaška a její drsný svět zlatokopů, a taky divoké přírody a zvěře ... „hluboká údolí, do kterých bílý muž nikdy nevkročil“. Přiznám se, že období americké zlaté horečky mě zrovna neláká, proto jsem si pro jistotu vybrala 6 krátkých povídek, jejichž četbu jsem si ovšem nad očekávání moc užila. Ano, čekalo mě 6 více méně dobrodružných příběhů z drsného světa primitivních mravů – na první pohled, ovšem na ten druhý se z příběhů vyklubalo 6 pro mě opravdu nečekaně hodně zajímavých filozofických zamyšlení … nad světem – o etice, o životě a smrti, o civilizaci … „Co pro mne bylo to vše kol kolem? Proč jsem se narodila? Co bylo pro mne všechno to pouhé domnění o světě?“ … „Dělá mu to rozkoš, když vidí, jak zvíře trpí? Jest to zbabělost … kdož se na to dívají … srdnatost mužů by se neměla vzněcovat podívanou na takovou zbabělost!“ A samozřejmě nádherné popisy panenské aljašské přírody … „Leží tam neprozkoumaná země. Veliké její lány nebyly nikdy propátrány. Jsou tam …“... celý text

Skleník 1998, Brian Wilson Aldiss

V odporně dusivé a vražedně husté atmosféře Skleníku uvidíte obraz – člověka sraženého ze svého trůnu! A že se propadl hooodně hluboko … až na samé dno – potravního řetězce, bojujíc o holý život, v džungli, kde hlavní roli hraje – fíkovník, ovšem sežrat vás tu může kdejaká kytka! Ocitli jste se totiž na Zemi mnoho milionů let po jejím vrcholu, někde mezi temnotou a totálním rozkladem, na Zemi, která se přestala otáčet, na Zemi, ze které se tak stal ohromný, stále se zahřívající skleník přeplněný „dravou“ zeleninou jejíž životní cyklus nabral vražedný směr využívaje evolucí stvořené, důmyslně útočné, techniky, na Zemi, kde je už téměř nemožné potkat zástupce živočišné říše, jen hrstku lidí, kteří zažili hooodně bolestný pád – pád ČLOVĚKA, ... je to totiž dost obtížné představit si přeživši, ještě jako „zástupce“ našeho druhu, navrátivši se na stromy, ne větší než malá opička a „hloupější“ než kdejaká houba! A přesto je to příběh hlavně … o člověku … o jeho způsobech chování, uvažování, vzorcích, které si neseme v sobě … o chápání významu! „A houba … vlekla Poyly a Grena časem vpřed a ukazovala jim pravdivou historii evoluce člověka …bloudící na samém dnu lidské paměti …“ „Lidé si podmanili svět, pak ale zapomněli vše o původu svého úspěchu!“... celý text

Výdech 2021, Ted Chiang

“Doufám, že cílem tvé expedice není jen hledání vesmírů, jež by se daly využít … Doufám, že dychtíš spatřit, vše co může vzejít … z výdechu vesmíru.” Základní premisa … forem života, jež vznikají, je nesčetné množství. Forem možností, jež tak vznikají, je nesčetné množství, a tak má autor sci-fi příběhů opravdu na výběr ... z možností – z námětů … tvořit … stvořit … alernativní světy, vesmíry, životy … nic z toho se nedá předpovědět, nic není nevyhnutelné, a (téměř) všechno je možné … a nebo, že by ne? Je snad ta hojnost forem, možností, zázraků … přeci jen něčím omezená? Limitovaná? Předurčená? Ted Chiang se takových a podobných otázek zhostil opravdu bravurně! Dal nám, čtenářům, možnost nahlédnout do spousty aletrnativních světů, zamyslet se na různými vice či méně fantastickými odpověďmi na otázky, které si my lidé klademe asi od nepaměti … od dob naší kolektivní nepaměti :-). V těchto povídkách se opravdu brilantně střídají otázky minulosti a budoucnosti, a z nich vzešlé … možnosti! A Ted Chiang nám tak dává šanci … je zahlédnout! “To, co jste viděl před chvílí, byla Brána vteřin” … “Zamrkal jsem, jako když se chcete zbavit přeludu oázy na poušti, ale výjev se přede mnou nezměnil.” (povídka O kupci a alchymistově bráně) Po první přečtené sbírce povídek si prostě autora musím hned zařadit mezi oblíbené, a určitě to není to poslední, co jsem si od něj přečetla. “Rozjímej nad zázrakem existence!” … ale hlavně … “Raduj se, že jsi toho schopen!” (povídka Výdech) “Doufám, že tě … poznání … nikterak nezarmoutí.” (tamtéž)... celý text

Parfém bláznivého tance 1996, Tom Robbins

Věděli byste, kdo byl prvotním zastáncem individualismu? Ucítíte ho na sto honů, mýlka není možná, ten nezaměnitelný zápach starého kozla si s ničím nespletete :-) … bůh Pan, na kterého už dnes asi skoro nikdo nevěří, vás právě poctil svou návštěvou, bohužel už není možné setkat se s ním, tak jako dřív, osobně v jeho hmotném stavu, z výše uvedeného důvodu se mu totiž stalo to, co všem bohům, na které už nikdo nevěří, odhmotnil se … Velká chyba! Opravdu velká chyba byla nechat si rozplynout se toho osamělého pěšce s flétnou, spojeného se Zemí, po které kráčel … „on a hory jedno jsou“ … všichni se totiž mýlíme, pokud si stále myslíme (nebo se alespoň tak chováme), že Země tu bude věčně, i jí totiž hrozí to, co Panovi! Zemi zabíjí stejná neúcta … stejná, která žene do úplné záhuby i Pana, který je teď už jen téměř nezachytitelnou myšlenkou … zapomenutý bůh souznící s přírodou, s kterou my (přiznejme si to, že už dávno) moc nesouzníme. Knížka, kterou se možná právě chystáte číst, není ale příběhem o Panovi, ikdyž se jeho příběh táhne (stejně jako ten jeho puch) celým příběhem, je příběhem o hluboké lásce k životu … k různosti života! Možná právě sedíte taky někde uprostřed městské přetechnizované společnosti … „v tom pasťáku pro Panovy sirotky, ve kterém žijeme všichni“ (a neříkejte mi, že žijete na vsi, protože to na tom nic nemění, celá naše slavná společnost technického pokroku je jeden velký pasťák, já třeba tuhle knížku četla o dovolené u vody, a ani to na tom nic nemění) … přiznejme si to, prostě jsme uvízli, téměř bez možnosti vyprostit se, protože uniknout bychom museli především našemu způsobu myšlení! A to se snadno řekne, ale daleko hůř udělá. Dr. Dannyboy (ani na tom nic nemění fakt, že je nejspíš právě pod vlivem blíže nespecifikovaného množství omamných látek, jako jsou roztodivné drogy v naší společnosti tak snadno dostupné) tvrdí, že 90% všech úmrtí na světě, jsou sebevraždy „těch, kdo … nejsou zvědaví na život, kdo nacházejí ve svém životě minimum potěšení a jsou tak až příliš ochotní napomáhat nemocem, náhodám a násilným činům, stejně, jako je k sobě přitahovat“. Víte co? Vždyť je to tak jednoduché … „blažený organismus je přeci daleko ochotnější pokračovat ve své existenci!“ Dr. Morgenstern (vědec a nositel Nobelovy ceny) k tomu zase učeně dodává něco jako „funkci vůle k životu, jako stimulačního faktoru dlouhověkosti nelze nikdy dostatečně podtrhnout“. :-) Tak vidíte, je to tak jednoduché, ale stejně si myslím, že jako pravidelní „hltači příběhů“, čitatelé, kterým četba sama o sobě přináší potěšení, tohle víte už dávno, že spokojeně žít, znamená především „nedovolit, aby radost zmizela z vašich životů“ (myslím totiž, že právě o to se, díky četbě, minimálně dost snažíte :-) ). A právě k tomu směřuje i Robbinsonův příběh … chce ukázat hlavně na ty radostnější stránky života, a proto vás celým příběhem bude provázet v hlavní roli ... vůně ... taková, která by dokázala překrýt výše uvedený omračující puch, je tu od toho, aby vás obklopila, navodila smyslový šok a přivedla vás tak k zamyšlení … hlavně nad sebou samými … nad tím, jak moc a jak výrazně, jsme ochotní a schopní, vnímat … vůně života. Vychováni v karteziánské tradici pochybnosti, a tedy „vědomého potlačení všech interpretací zkušenosti, které nejsou absolutně jisté“, se té vůně (radím vám) přidržte, bude takovou vaší stálicí, na poli tápání a pochybností … „zda hmota může podle libosti překračovat své materiální hranice“. Většinou se totiž k takovému tvrzení stavíme dost skepticky, prostě nejsme nijak zvlášť připraveni, ani ochotní, v tomto směru experimentovat, „hmota je prostě hmota“, jenže při četbě tohoto příběhu o tom budete mít jistou pochybnost, narazíte na něco zvláštního, tedy, hlavně na jeden zcela unikátní párek (on a ona jsou možná na první pohled dost nesourodá dvojice), ale nenechte se mýlit oni k sobě (a řekněme si to na rovinu, i do sebe) náramně pasují :-). A právě oni vás provedou příběhem plným vůní a vášně, a taky díky nim zjistíte všechno o záhadné červené řepě (kterou ostatně poprvé zahlédnete už na přebalu) … … mimochodem, věděli jste, že řepa, je ta nejvášnivější zelenina? „Pod svým popelavým zevnějškem (totiž) skrývá vínově sametové srdce“ … a přitom tak zemité! Než začnete číst, nastražte všechny své smysly, a takto připraveni, nechte se unést proudem času, který nemá jasně definovanou přítomnost, minulost ani budoucnost. Váháte, jestli do toho jít? No, možná se vás právě zmocnilo kouzlo nejednoznačnosti a uvěznilo vás … někde mezi šamanismem a věkem kybernetiky, jednou nohou v historii a druhou už „dychtivě naslouchajíc lákavým slibům budoucnosti“ … jen poslouchejte, protože právě pak se to stane … nepatrný pohyb … a uslyšíte smích, ale hlavně, ucítíte vůni …“tam někde nahoře, v trámoví dutiny, mezi kostí klínovou a čichovou, zazní hudba, prodchnutá štěstím“ … „a srdce se začne nadouvat celé omládlé“ … blahými vzpomínkami nebo novými očekáváními :-). Do rukou se vám dostal opravdu neobyčejný příběh!... celý text

Muži, kteří nenávidí ženy 2008, Stieg Larsson

„Pak se stalo Všechno To Špatné, na co nechtěla myslet, …” Milénium … obestřené rouškou tajemství, které nějak souvisí se smrtí … zcela jednoznačně spadající do kategorie, kterou dnes nazýváme „fenoménem severské detektivky“ – pro mě, poměrně pole neprobádané. A tak jsem to zkusila, seznámit se s Kallem Blomkvistem (měli byste možná vědět, že přezdívku Kalle nemá zrovna v oblibě), pracovitým, mírně problematickým, každopádně inteligentním, intuitivním a investigativním novinářem a nechala se zasvětit do příběhu vyšetřování, záhady která se odehrála dávno, a jen shodou dost zamotaných okolností se stalo právě Mikaelovým úkolem zrekonstruovat a odvyprávět temný, tajuplný a tísnivý příběh neobjasněného zločinu. „Byla to každoročně opakující se událost. Muž obdarovaný záhadnou květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila, otevřel balíček a sundal z něj dárkový papír. … Toto květinové tajemství nikdy neproniklo do masmédií ani k vědomí veřejnosti; známo bylo pouze omezenému okruhu zasvěcenců.“ Úvodní prolog s jeho „květinovým tajemstvím“ upoutal, ovšem následný až nudně dlouhý „výčet“ událostí ze života jednoho obyčejného novináře, kterého „proslavila“ jedna nechvalně známá kauza, která ho pak přivedla až před soud, příliš nezaujal, a tak, když přišla kýžená událost, jež pohnula osudem a Kalla Blomkvista nasměrovala ke koncernu rodiny Wangerových, chvíli jsem váhala, u vidiny těch spousty stran, které bude potřeba přečíst, zda příběh stojí za to, začít si se sérií. Nakonec mě přesvědčila spíš Mikaelova fakticky hodně zvláštní, nekonformní, nezávislá a nepřizpůsobivá, a řekněme nečekaná, společnice Lisbeth Salanderová … „Armanskému dělalo problémy smířit se s tím, že jeho hvězdný detektiv je bledničkovitá, anorekticky vyzáblá holka s vlasy ostříhanými na ježka a s piercingem v nose a obočí. Na krku měla dva centimetry dlouhou vytetovanou vosu, kolem bicepsu na levé paži kroužek a další okolo kotníku. Když na sobě jednou měla tílko, Armanskij si všiml, že na lopatce má větší tetování představující draka. Byla to přírodní rudovláska, ale barvila si vlasy na havraní čerň. Vypadala, jako by se právě probrala z opice po týdenním tahu s bandou tvrdých rockerů.“ … a její, zpočátku zcela oddělený příběh, který, jak se dá tušit, se pod vlivem zvláštních okolností, s tím Mikaelovým propojil. Byl to právě Lisbethin příběh, který mě nakonec vrhl do víru událostí, aby mě vyplivl na konci s tím, že tahle série určitě nezůstane nedočtena. Je to totiž právě Lisbeth, jejíž „lékařská zpráva překypovala formulacemi jako introvert, sociálně opožděná, nedostatek empatie, fixace na vlastní ego, psychopatická a asociální, s problémem spolupracovat“, o které se toho chcete dozvědět víc, Lisbeth a její myšlenkové pochody plné rozboru příčin a následků, je to totiž výzva,protože jestli slečna Salanderová něco určitě není, tak není průměrná, je … ani vlastně stále nevím, co je :-) … její intelekt a excelentní myšlenkové pochody jsou totiž podivuhodným tajemstvím, které není ochotná jen tak s někým sdílet ... Že je celý detektivní příběh vlastně spíš až druhořadou záležitostí, mě vyhovovalo, jeho vyřešením totiž nic nekončí, takže se docela těším, že se v blízké budoucnosti dozvím něco víc, nebo spíš, budu svědkem další „etapy“ – komplikovaného vztahu Blomkvista a Salanderové …... celý text

Jak pracuje váš mozek 2010, David Rock

“Pomozte lidem lépe myslet –neříkejte jim, co mají dělat!” Změna výkonnosti, nový způsob myšlení, nový způsob naslouchání, nové přístupy k mluvení, rozhovoru, nové přístupy k organizaci práce … témata, která dnes spolu se spoustou dalších “rezonují” moderním globalizovaným a informacemi přehlceným světem. Tahle knížka, stejně jako mnoho dalších, se jim věnuje. David Rock je profesionál, který se osobnímu rozvoji věnuje řekněme na té nejvyšší úrovni a do své práce zodpovědně pravidelně zahrnuje nejnovější poznatky o výzkumu našeho mozku, protože je to právě on, náš mozek, který nám může být dobrým, přímo výborným, skvělým a efektivním parťákem, ale taky to může být právě on /resp. jeho biologická omezení/, kdo nám může “jen přidělávat práci” při našem rozhodování :-). Už dlouho se zajímám o Teorii mysli a jazyka, a tak je knížka Davida Rocka pro mě spíš “doplňkovou” četbou, je docela zajímavé dívat se na náš mozek a naši mysl i z trochu z jiného úhlu pohledu /autor přeci jen není neurovědec, filozof, či biolog, což je pro mne primární zdroj/, a tak informace v knize použité o fungování a procesech probíhajících v mozku pro mě nebyly neznámou, přesto se mi Rockovo zpracování líbilo, je totiž přehledné, jednoduché a lehce uchopitelné, tedy přesně takové, jak bych si pro, řekněme laiky představovala, zaměřuje se totiž výhradně na relevantní témata, nezabíhá do přílišných detailů, stručně a jednoznačně vysvětluje a objasňuje souvislosti s probíraným tématem, vše pak za použití výborné metafory – nejlépe se “učíme” čtením příběhů – kterou aplikuje na své poznatky a vyvozuje pak závěry – či návody a rady – jak se náporu informací, úkolů a myšlenek “ubránit” :-) . Knížka, jak zdroj informací pro lidi, potýkající se s výše uvedenými globalizačními a informačními “nešvary” dnešní na výkonnost zaměřené společnosti, určitě neurazí, naopak, jednoduše a srozumitelně shrne, to, co možná spíš víte, ale stejně jako mnoho jiných “pod tlakem” mnohdy nevyužijete a zrovna tak se necháte strhnout “napjatými” okamžiky a “převálcovat” povinnostmi, až na pokraj svých sil :-). Takže, jak shrnout obsah? … “dobré věci přicházejí v malých baleních” … David Rock dává dobrý příklad, diamanty nebo espresso (s druhým souhlasím, s prvním nemám zkušenosti :-), každopádně, podobně jsme na tom i s naším mozkem. Dozvíte se něco o jeho součásti, prefrontálním neokortexu, vývojově jedné z jeho mladších součástí, bez které bychom si ovšem nebyli schopni stanovovat žádné cíle, plánovat, nebo řešit problémy, prostě bychom nebyli schopní tvůrčího myšlení … “v něm udržujeme myšlenky, které nevznikají z vnějších zdrojů, ani prostřednictvím smyslů, ale vytváříme si je sami”. A to je hodně užitečná vlastnost, která ovšem má svá omezení. Činnost našeho neokortexu a jeho limity vám David Rock představí za pomocí zajímavé metafory … takže, vítejte na “jevišti malého divadla”. Není to úplně divadelní jeviště, je to “jeviště” vaší mysli, ale je mu hodně podobné, má své herce a diváky, jen jejich vztahy jsou trochu složitější, navíc se občas herci stávají i někteří z diváků, s jejich pomocí pak ovšem pochopíte, jaké jsou vztahy mezi zpracováním a využitím informací z vnějšího světa a zapojením informací z vašeho vlastního světa vnitřního. Výsledkem pak bude, že pochopíte, jak to funguje, když třeba chcete pochopit nový nápad … zjistíte, kam a jak se ve vašem vnitřním světě “dívat”, a taky jak dlouho, abyste viděli, to, co vidět potřebujete, a našli to “ukryté”, hluboko v paměti zasunuté, co momentálně potřebujete a ne a ne si na to vzpomenout :-). O čem že bude hlavně řeč? … o chápání, o rozhodování, o rozpomínání se, o zapamatování si, a taky o vědomém potlačování myšlenek. Shrneme-li to tedy v duchu Rockova “učení” … řeč tady bude hodně o stanovování priorit. Víte co, máte totiž k dispozici jen jedno “jeviště” a to má své, poměrně nevelké, rozměry, a nám všem se na něj “derou herci” z mnoha různých směrů, informace, úkoly, povinnosti … všechno se to valí a touží “zahrát si” … ale je jen na vás, koho na jeviště pustíte! A to mám vyzkoušené, že se vždycky vyplatí, pustit na scénu jen ty herce, které momentálně potřebujeme :-) … tedy, neplýtvat zdroji a stanovit si pořadí důležitosti! A poslední “rada” na závěr … tvořte si koncepty, vizualizujte, zjednodušujte, a nezapomeňte na disciplínu! Věřím, že se to vyplatí, i když, ne vždy se svou vlastní “radou” řídím :-).... celý text

Po otřesech 2010, Haruki Murakami

„… myslíme si, věříme, že je země pod našima nohama pevná a nehybná. Přece se i říká: stát oběma nohama na zemi. Jenže pak jednoho dne pochopíme, že tomu tak není.“ Zkratkovité příběhy, v téměř komorním stylu, vyprávějí … jakoby jen tak, mimochodem, zpovzdálí sledují, na pozadí skutečné katastrofy, netušenou blížící se katastrofu osobní, jejíž téměř nezachytitelnou předzvěst provázejí (jak jinak než) sny, které nutí hrdiny jednotlivých povídek zamyslet se nad „prázdnotou“ – tam uvnitř, v srdci, ve svém životě… zemětřesení, kterému musí čelit totiž není to v Kóbe, ale „uvnitř“, a otřásá hlavně právě jejich životem – prázdnotou života, který až do téhle chvíle vedli. Samozřejmě, že je zcela přirozeně, a očekávaně, provázejí sny a záhady … a všudypřítomný jazz, jako hudba, která se v tónech pokouší něco sdělit … „příběh mluví o nespoutané lidské duši, která se mu právě snaží vymanit z hrudi.“ A právě příběhy, jako spletité konstrukce zdánlivě nesouvislých motivů, odkazů a symbolů, které trhají ten zřejmý řetězec příčin a následků, aby ho za chvíli propojili, prostě jinak, v nějakém nečekaném místě, za záhadných okolností, apod., do spletité pavučiny děje (ať už se jedná o rozsáhlý román, nebo krátkou povídku), to je právě to, co mě baví a co na Murakamiho příbězích nejvíc obdivuji :-). Takže, zapomeňte na logické souvislosti a podobné „nesmysly“ a nechte se vlákat do příběhu připomínajícího sen … „Je to přece jen sen, a tak se tam všecko pořádně nevysvětluje.“ /1Q84: Kniha 1 a 2/. Navíc, do všech těch zdánlivě nezajímavých, obyčejných slov, do tlachání o jídle, autech, hudbě, o všem a o ničem, Murakami pečlivě ukrývá právě to podvědomě skryté. Tak co, už cítíte, jak daleko jste se ocitli? … zdá se vám, že dál už to nejde? … až na to, že jste teprve na začátku cesty … „ikdyby člověk jel nevímjak daleko, sám před sebou neuteče“ … takže, neutíkejte, ale hledejte! Hledejte pečlivě … to skryté, to co „uvnitř“ schází vám samotným, dřív než se sami sobě ztratíte … PS: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci "části díla".... celý text

OUPS z Planety srdce 2005, Kurt Hörtenhuber

„Jaká nádherná planeta“, radoval se Oups. „Lidé mají štěstí, že na ní smějí žít...“ Tady snad ani nejde jinak, než dát 5 jasně červených balónků … za Oupsovu snahu předat nám lidem své poselství a jeden z nich taky ilustrátorovi za samotného Oupse :-). Vzpomněla jsem si na něj při hledání knížek do čtenářské výzvy – ilustrovaná kniha, jakmile jsem ale uviděla ten krásný červený balónek ve tvaru srdce, bylo jasné, kam nakonec „poputuje“ – takže Oups přistál na planetě Zemi, a trefil se přímo do mé čv 19 – kniha, která má na obálce srdce. Právě to červené srdce, které ho provází celou knihou, resp. celým jeho pobytem na naší planetě, kam tento malý cestovatel přiletěl ze své domovské planety Srdce, kde je láska největším bohatstvím a jejíž bytosti nikdy nepoznaly smutek, až na malého Oupse, který si sestrojil dalekohled a zpozoroval tento zvláštní, dosud nepoznaný fenomén, na naší krásné, ale z nějakých důvodů smutné planetě Zemi. A tak Oups přicestoval k nám, aby zjistil, co za tím vězí, … za čím se tu všichni tak zoufale ženeme, a proč si tolik stěžujeme na život, když nám dal do vínku tak překrásnou planetu. „Budu jim vyprávět o naší hvězdě a přinesu jim dva dárky: radost a lásku. … Ti se budou radovat, ti lidé, pomyslel si.“ Možná, že malý Oups nepočítal s tím, že jsme sice rasa obdivuhodná, ale taky obdivuhodně zabedněná … co se týče „dobrých rad“, … je totiž fakt úžasné, co všechno „dovedeme“, a stejně tak ohromující … co všechno dovedeme – pořádně pokazit! „Někteří lidé totiž zřejmě vědí o chybách svých bližních víc než o těch vlastních.“... celý text

Podivná knihovna 2014, Haruki Murakami

„Proč se něco takového musí stát zrovna mě? Vždyť jsem si jenom šel vypůjčit do knihovny knížku.“ To máš tak, chlapče, jsi prostě další z hrdinů Murakamiho podivných světů a těm se takové věci jednoduše zcela běžně stávají. Ale …„zaklepal jsem na ty dveře jen docela obyčejně“ … nj, ale přesto zvuky, které se ozvaly, byly zlověstné, copak jsi to neslyšel? Nevymlouvej se, vím, že jsi je slyšel moc dobře, jenže máš smůlu, jsi prostě TEN zvláštní hrdina, který se, z vůle autora, podřizuje svému osudu, tak nereptej a pusť se po cestě, kterou si pro tebe pan autor vymyslel … A vy, milí čtenáři, pokud prahnete něco se dozvědět o výběru daní v Osmanské říši, pak je Podivná knihovna pro vás to pravé místo. … „upřímně řečeno, až tolik jsem po tom neprahl. Je mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem nevěděl, jak.“ (str. 10) … čímž jsem chtěla ukázat, jak málo stačilo (kdyby mi těch pár úvodních vět někdo předčítal a já nevěděla odkud to má) abych byla jistojistě doma, v dalším z paralelních Murakamiho světů ... „ jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny“ … a to i přesto, že … „zas tak moc mi na tom ale nesejde“ … a teď už to snad musí být jasné úplně všem, kdo je, jako já, pravidelně navštěvujete. Osobitý a nezaměnitelný způsob vyjadřování vás nenechá na pochybách, navíc, když se na scéně opět objevují další a další vodítka (mě např. vážně potěšilo setkání s ovčím mužíkem … „byl celý navlečený do pravých ovčích kožešin. Jen vepředu měl otvor pro obličej, a z něj hleděla dvě přátelská očka.“). „… ten ale zvláštně mluví, blesklo mi hlavou“ … vždyť to říkám, je to Murakami, tak co byste asi tak čekali než někoho záhadného se zvláštní mluvou? ... a že na pár takových narazíte :-). Takže, pokud máte chuť na další tajuplnou výpravu, nechybí vám kuráž pustit se do labyrintu záhad s až pohádkovou motivací, přitom si prohlížet kouzelné ilustrace, vydejte se na cestu. Přidanou hodnotou vám může být, pro někoho možná důležité, pro jiného zcela bezvýznamné a obyčejné, zjištění o knihovnách … úplně o všech … „… víš ty co? Tohle se přece děje v úplně každé knihovně. Víceméně.“ „V každé?“ Jednu „dobrou“ radu na cestu, stále mějte na paměti, že … „Já jsem já a už nic víc.“ … ať už vám ovčí mužík, nebo kdokoliv jiný, bude tvrdit, co chce. Ovčí mužík má totiž svůj „svět ovčích mužíků“ a vy, máte zase ten svůj! … tak si to pamatujte. Krátká snově pohádková výprava do bludišť, kde nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud nedojdete na konec, labyrintu různých světů, které existují současně, splnila svůj účel, jako správná skoro „pohádka“ vám totiž na samém konci poskytne, ne vysvětlení (to u Murakamiho nečekejte), ale možná spíš takovou murakamiovsky geniální metaforickou přípravu … na to, když si zvolíte „špatně“, resp. když vás okolnosti, nebo, že by vaše podvědomí? (v jakémsi nejednoznačném, nepotvrzeném světě s nejasnými hranicemi, který nepovažujete za nepravděpodobný, a ani nijak výrazně nezpochybňujete jeho platnost), donutí, vydat se po předurčené cestě, po které, zdá se vůbec jít nechcete, a přesto odevzdaně kráčíte … byl to sen? … nebyl to sen? … a „novoluní se mezi nás vkladlo tichounce jak slepý delfín. … A nový měsíc od nás ledacos odejme.“... celý text