1. Domů
2. Autoři
3. Brian Wilson Aldiss
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 18
• Bazar 27
• Životopis
• Citáty 6
• Diskuze 5

Populární knihy

/ všech 18 knih

Nové komentáře u knih Brian Wilson Aldiss

Temné světelné roky

„Temné světelné roky - Špekulácia na tému inteligencie? Statement autora, ktorý už dnes osloví iba pamätníkov. rýchla Recenzia: Čo je inteligencia ? Je pochopenie inej inteligencie sabotované jeho meraním na základe parametrov človeka ? A môže nás urážať inteligencia v bytostiach, ktoré sa nám hnusia ? Krátky román od Aldissa sa snaží otvoriť témy žánru známe, v speculative science fiction z roku 1964… Zároveň čitateľovi nastavuje zrkadlo jeho vlastnej sebestrednosti. Pomýlenej predstave o "jedinečnosti" a "správnosti" ľudstva. Roman rozpráva príbeh prieskumníkov, ktorý zažili prvý kontakt a hlavne to čo nasledovalo po ňom. Mimozemskú civilizáciu treba samozrejme pochopiť, preskúmať a naučiť sa s ňou komunikovať (každý milovník sci fi má pocit že to čítal sto krát) … Až na jeden rozdiel. Čo ak táto mimozemská na 99% inteligentná rasa nie je hrozbou ani prínosom a okrem toho nám príde nevkusná? Ešte stále považujeme za potrebné jej pochopenie ? Aj keď nemáme čo získať ? Inteligencia možno nakoniec nieje vôbec taká dôležitá ako túžime predstierať. Svojim uchopením témy tu Aldiss nezaostáva, ale ani nevyniká. Niekedy nám azda až príliš bije do očí. Problémom je, že svoju pointu si autor stanovil veľmi jasne. Na tému sa nepozeráme z rôznych uhlov a nešpekulujeme o nej, ale sme svedkami posolstva. Ide skôr o názorový sci fi román ako o filozofické sci fi ako napr. Levá ruka tmy od U. K. Le Guin, kde spolu s autorkou objavujeme prostredníctvom románu rôzne náhľady na ústrednú tému ... Záver: Krátky Aldissov príspevok k filozofickému sci fi nedosahuje kvalitu majstrov subžánru … Dej je monotónny a chyba mu spád. Po prečítaní by vám takáto kniha mala zostať v hlave a priniesť viac otázok ako odpovedí. Opak je však pravdou, kedže román vám nekladie žiadne otázky... Aldiss nám nekompromisne servíruje svoju jedinú odpoveď. Ja by som najradšej dal 2,7 hviezdy, ale ak mám hodnotiť knihu aj z pohľadu dnešného čitateľa … budú to 2. Dneska skrátka máte na výber aj lepšie kusy... Ak máte chuť zoznámiť sa s autorom siahnite po románe s názvom Skleník (1962), kde vás očarí svojou jedinečnou predstavivosťou.“... celý text
— Samu.el

---

Nonstop

„Za mne stále nejlepší kniha tohoto typu. Myslím tím společenství lidí v nějakém omezeném prostoru, kde se pořádně neví o co jde a proč a kdy a jak. Silo apod dle mého výrazne slabší. Na to, jak stará je to knížka, je stále úžasná. Bohužel ten wow efekt už při dalších čteních nepřijde....“... celý text
— martin0624

---

Skleník

„Tohle že získalo cenu Hugo? Tu už taky rozdávají každému, jako nobelovku za mír. :D Ale začínat se má pozitivně a tak se vrhněme na pozitiva. Musím vyzdvihnout fantasii autora. Svět, který v knize představil je úžasný a jedná se o něco zcela ojedinělého. Jak ve světech sci-fi, tak ve světech fantasy by šlo velmi těžko najít bizarnější svět. Bohužel to s tou fantasii místy přehání a místy zase zoufale chybí. Některé věci jsou v tomto světě zcela nelogické a popírají veškeré přírodní zákony. Kupříkladu lidi, kteří jsou tak hloupí, že si nejsou schopni uvědomit čas a tak mohou cestovat časem. Obří pavoukovité rostliny, které se nějak dostaly až na Měsíc, odkud natáhly své sítě, po kterých šplhají mezi Zemí a Měsícem. Na Měsíci se dá zcela normálně žít, protože ty rostliny sebou přinesly i nějaký ten kyslík. Autor neřeší, že Měsíc nemá gravitaci, která by tu atmosféru udržela, panují tam velmi extrémní teploty a nemá magnetické pole, které by chránilo živé bytosti před vesmírnou radiací. Odehrává se to v době, kdy se Slunce mění v novu a to je cca za 4 miliardy let. Jenže v té době by už na Zemi žádný život být nemohl, natož žít ještě lidé (i když změnění). Země bude vypadat jako dnešní Merkur. A rozhodně by nemohly zůstat fungující stroje nebo nerozpadlé skříně v bytech dávných lidí. A takových věcí, u kterých zůstává rozum stát je tam velká spousta. Nejblbější mi přišlo odhalení, že my lidé nejsme vlastně lidé, ale naše vědomí jsou houby, které prorostly do mozků savců. Prostě mi přijde, že si autor řekl: „Je to sci-fi, takže mi projde každá kravina.“ Kde fantasie naopak chybí je příběh. V podstatě se jen lidi perou s kytkama. To je všechno. Nemá to žádnou hloubku, ani gradaci. Hlavní hrdinové jsou unášeni vnějšími okolnostmi a jen na ně pasivně reagují. A za zcela stupidní a bez fantasie považuji závěr. SPOILER!!! Jednak jednou přeměna Slunce v novu začala a tedy svět zanikne velmi brzy a najednou mají ještě generace. Ale i tak. Hlavní hrdina s rodinou včetně malého syna, má šanci dostat se na jiný svět, kterému nehrozí zkáza a on prohlásí, že má cestování dost a raději zůstane. WTF?!!! Konečně mohlo dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Lidstvo se dostane na jinou planetu a ono nic. Jen tak. Mně se nikam nechce, raději nechám svoji rodinu umřít. (pomíjím, jak by se velká kytka ovládaná myslící houbou mohla dostat k jiným světům. Rychlost světa překročí asi těžko, takže by tam letěla tisíce let.) Spoustu věcí tam nedává ani trochu smyslu. Konec SPOILERU! Ale když už kritizuji, tak bych měl taky říci, jak by to mělo vypadat. Svět bych nechal, jen bych ho nemusel dávat do fáze zániku Slunce, což je prostě nesmysl (v té době už tu žádný život 3 mld. let nebude) a zasadil bych do doby za pár set tisíc, možná pár milionů let do budoucnosti. Zemi jako v knize pokrývá prales, ve kterém vládnou rostliny a lidé se přizpůsobili životu v něm. Začátek může proběhnout stejně až na tu cestu na měsíc. Gren udělá nějakou botu, je vyloučen ze skupiny. Ta holka jde s ním. Nakazí se houbou (i když se mi to moc nelíbí, tak je třeba, aby nějak začal být zvídavější a začal pátrat) a vydává se do spodních pater lesa, aby odhalil, co se tam skrývá a jak došlo k pádu lidstva. Našel by trosky měst a v jednom z nich i vstup do podzemního komplexu. (díky rostlinám na povrchu by nedocházelo k erozi a tak by se zachoval.)Tam by zjistil, že si lidstvo hrálo na boha a experimentovalo s geny rostlin, aby rychleji rostly, snadněji se přizpůsobovaly prostředí. (prostě větší odolnost a rychlejší evoluce) aby je mohli použít pro kolonizaci jiných planet. Jenomže to bylo úspěšnější, než čekali a tak rostliny začali lidstvo válcovat. Mohli vytvořit třeba nějaký patogen, který vylepšuje flóru, ale na faunu působí negativně. (samozřejmě ten negativní účinek by byl nezáměrný) Takže zatímco by lidstvo vymíralo na pandemii, tak by rostliny zažívaly nebývalý rozvoj a tak by nakonec zvítězily nad člověkem a lidí by přežilo jen pár a bez přístupu k technice by se vrátili „na stromy“. Zjistil by, že lidstvo mělo připravené kolonizační lodě a vyhlídnutou i nějakou planetu. Byly by třeba na pólu nebo na nějaké podvodní základně. A jelikož by to byla velmi vyspělá technika, tak by aspoň jedna zůstala funkční do dnešních dnů. (nebo by byly na Měsíci a oni by museli sehnat prostředek na přepravu ze Země na měsíc.) Cestou by se k nim přidalo několik dalších skupin lidí, takže na místo dorazilo pár set lidí a vydali se na mnohem bezpečnější svět. V tom podzemním komplexu by mohli narazit třeba na funkčního robota, který by jim byl pomocníkem a průvodcem. Vím, že to není nic moc, ale pořád lepší, než to, co bylo v knize.“... celý text
— Estyr

---

---

Helikonie – Zima

„Konečně se mi asi po třech letech od četby první knihy dostaly do rukou i zbylé dva díly helikonské ságy (ostatně příběh prvního vydání této trilogie je kapitola sama o sobě). Tyto knihy je ovšem nejlépe přečíst najednou, tak jak jdou za sebou, pak je z nich dojem největší. Množstí postav, míst, objektů, nebo třeba astronomických jevů, to vše s velice podivnými jmény se po delší prodlevě dosti plete. Aldiss prostě stvořil svět se vším všudy, a kdo už četl nějakou jeho knihu, ví že ačkoliv autor respektuje fyzikální zákony a možnosti dějů svých knih často konzultuje s vědci, i v rámci toho je jeho fantazie nevídaná (viz. např. Skleník). Rubem i lícem trilogie je dějová nekompaktnost, každý díl, jiný příběh. Ostatně ani to jinak nejde, máte-li vyprávět o koloběhu ročních období, který trvá víc jak tisícosmset let. Takže v každé knize se začíná nanovo s jinými hrdiny po odmlce několika staletí a za jiných teplotních podmínek. Rubem je to proto, že Aldiss nikde ani nenačrtne helikonskou dějinnou chronologii (narozdíl třeba od Tolkiena s jeho Středozemí), takže zprvu tápete co se asi mohlo během té doby stát, jestli nějaké postavy genealogicky souvisí s postavami předchozími, nebo ne. Postupně se toho sice hodně vysvětlí, ale ještě víc je odkryto jen v náznacích, anebo zůstane zahaleno tajemstvími úplně. Také dějové linky nejsou vždy dotažené do konce, takže mnohdy příběhy postav, které sledujete třista stran vám také často zůstanou nedopovězeny. Myslím ale, že o tohle Aldissovi ani tolik nešlo. Jeho záměrem bylo ukázat jiný svět. Podobný našemu, ale přesto úplně jiný. Helikonii, krutý svět, kde o vládu soupěří lidé a fagoři - minotaurům podobní tvorové, milující zimu. A jelikož mu šlo o komplexnost znázornění dějin Helikonie v průběhu jejích ročních období použil tento způsob vyprávění. Také proto je nejlepší si vzít hned všechny tři díly a nechat je na sebe působit. Aldiss totiž, zdá se mi, zde vystupuje jako rozhněvaný, stárnoucí spisovatel. Muž jehož trpělivost se spolupozemšťany přetekla míru. Jakoby chtěl lidstvu nastavovat pomyslné zrcadlo: vy si myslíte, že všechno spěje dopředu, že vývoj jde jen jedním směrem a podle vašich představ, že lidstvo má před sebou jen cestu pokroku? Podívejte, já vám ukazuji planetu, kde vývoj pokaždé po určitém čase směřuje ke stagnaci, zániku. Kde není nikdy jisté, jestli příští jaro přivítají ještě nějací lidé. Lidstvo helikonského světa totiž až nepříjemně připomínají to pozemské, což je sice s podivem, jde-li o jinou planetu, ale naznačuje to mnohé. Uctívání falešných bohů, zatracování pravdy, je-li pohodlnější, nebo pro někoho výhodnější setrvávat v nevědomosti a lžích. Vládcové jen stěží hodní svého postavení, krutí, zabednění, ovládaní svými strachy a chtíči. Jeden čas člověk začne soucítit s fagory a přát jim aby nad tou lidskou cháskou zvítězili. Jen na chvíli ovšem. Než se vyjeví i jejich bezcitná nenávist. Není to veselé čtení, ale víte kam tím Aldiss směřuje. Ukazuje mantinely lidstva, říká dávejte si pozor, protože vy sami jste si největšimi nepřátely. To ne díky nepřátelům, ale vy sami jste na nejlepší cestě se vyhubit (to například když ve třetí knize popisuje helikonskou nemoc, nutnou pro přežití lidského organismu v zimě a šílenství vzniklé z nechtění pochopení jejího principu). I když Aldiss umí psát opravdu dobře a děj je často napínavý, myslím, že Helikonii ocení hlavně ti, kteří mají rádi hlubší a složitější fantastické světy. Rovin vyprávění je tu několik a místy je to opravdu lehký exkurz do astronomie, biologie, psychologie Ale to mám za to, je ten slibovaný líc díla (krom toho, že bych rozhodně rád vytkl Aldissovi užívání pozemských termínu jeko genetika, oligarchie, virus apod. postavami na Helikonii - řečtinu tam opravdu znát nemohli). Představivost čtenáře je rozprouděna a běží, brány jiného světa se otevírají a ten kdo chce, smí vejít. Třeba se ztratí, nebo hned vrátí, nebo půjde dál a bude chtít fascinovaně pozorovat. Na mne nejvíc zapůsobila poslední kniha, v které se Helikonie zase řítí vstříc zimě trvající pětset let. Chmurný popis šerého, smrákajícího světa, propadajícího se pomalu zpět do barbarství. Lidstvo ztrácí svoji velikost, vládu. Vše bude ztraceno, žádná říše se nemůže udržet, všechny vědomosti nabyté během léta budou zapomenuty - čas zimy je totiž neúprosně dlouhý.Přežijí-li zbytky lidstva, budou opět začínat znovu. Tak jako kdysi, tak jako vždy v budoucnosti. Fascinovaně jsem stál u okna a hleděl na zapadající lednové slunce, tak slabé a studeně rudě zářící skrz zimní opar pod olověnou oblohou a nad sněhovými pláněmi. V tu chvíli jsem myslel na scénu ze Zimy. Lidé na severní polokouli Helikonie pod polárním kruhem, sledující poslední východ a okamžitý poslední západ dominantního slunce jejich planety. Další už v životě neuvidí. Oni, ani jejich děti, ani děti jejich dětí, ani nikdo jiný během několika následujících století. Zachvěl jsem se děsivostí té vize. A jakoby se na obzoru v modrém šeru světla druhého slunce objevily hrozivé postavy jezdců na Kaidawech, fagorů, jejichž čas právě přišel.“... celý text
— jardadr

---

Rovníková romance: Nejlepší fantasy povídky Briana W. Aldisse

„Mám ráda povídkové knížky, střídám jen většinou s nějakým delším románem. Nejlepší příběhy byly asi na začátku, zhruba polovina knížky za mě nic moc :-)“... celý text
— namoki