Aksel
přečtené 62
Čarovná hora
2016,
Thomas Mann
Náhoda tomu chtěla, že jsem se na Čarovnou horu vydal ve stejné srpnové týdny jako tehdy Hans Castorp. Společně s ním jsem vystoupal "tam nahoru", kde se zvyklosti Nížiny rychle rozplývají pod všestranným účinkem vysokohorského vzduchu, který umí nemoc vyléčit i ji probudit. Záludně se při tom vkrádá na jazyk výraz paradox, před nímž ovšem pan Settembrini tak vytrvale burcuje na poplach. Ve shodě s Hansem Castorpem jsem shledal aklimatizaci náročnou pro jedince neuvyklého pobytu v takových výšinách. Jak v těch alpských, tak v těch, které jsou tolik cizí dobrému panu Fergemu. Ale čas působí mocně, stejně jako podmanivý tvar venkovního lehátka, hřejivost přikrývek z velbloudí srsti a neutuchající kolotoč bohatého stolování provázeného pravidelným třísknutím dveří. Dobrákem Joachimem odhalená ležená ihned dobyla předních příček mého žebříčku zálib; předsevzal jsem si jí ve volných chvílích napříště více věnovat i ve svém civilním životě. Odpusťte, že se spíše zaobírám zážitky veskrze přízemními a opomíjím vše vznešené a duchovní, jemuž pobyt ve společnosti ctěných pánů Settembriniho, Naphty, dvorního rady Behrense a mynheera Peeperkorna návštěvníka vystavuje. Leč za oněch pár srpnových týdnů, nejmenší to berghofské časoměrné jednotky, jsem stihl načerpat pouhé hrsti. Pak vypršela vyměřená doba a na rozdíl od Hanse Castorpa jsem nenašel odvahu setrvat déle. Podlehl jsem povinnosti, a s otočením posledního listu se smutně vydal na zpáteční cestu do Nížiny. Ale nepochybuji, že je mi souzeno se zase vrátit zpět "tam nahoru", na Čarovnou horu. Jako mnohým ostatním, kteří na čas odjíždějí, jen aby se později vrátili. Dopodrobna se věnovat zážitkům z Čarovné hory je zbytečné. Mann je skvělý vypravěč, jemuž čtenář rád promine orientální laxnost při nakládání s časem. Odměny jsou totiž hojné, byť pro úplné vychutnání jeden pobyt zřejmě nepostačí. Co však musím speciálně ocenit, je Mannova myšlenka odít rozhovor mezi madame Chauchatovou a naším dítkem života klopotným do francouzštiny – elegantní forma toho, co dnes barbarsky cpeme do závorek s nápisem "Spoiler Alert". Geniální tah. Snad jen ten, kdo je vzdělanec a vládne cizí řečí, má smůlu, ale dobře mu tak! Celkový dojem, jak by řekl mynheer, naprosto, vyřízeno! Poznámka závěrem. Pět hvězdiček neprozradí vše, pročež dodávám: kvůli Čarovné hoře mi nebylo zatěžko vláčet s sebou objemný svazek vydání z r. 2016 každý den po cestě do práce a zpět. Záda protestovala, duše se radovala.... celý text
Svět včerejška
1994,
Stefan Zweig
Stefanu Zweigovi se podařilo nemožné; bez filmových záběrů, bez jediné fotografie zachytil ducha své doby s neuvěřitelnou plastičností a do nejživějších detailů, že pouhými tahy svého mistrovského pera a jasnozřivostí myšlenek dokázal to, co je (a nejspíš i navždy zůstane) nad síly vědy: přenáší čtenáře o století nazpátek do časů nenávratně ztracených, do přízračného světa včerejška. Neboť s každým obrácením lehce zažloutlé stránky autorových pamětí jako by člověk zároveň cestoval i jednotlivými okamžiky těchto tak vzdálených let. Těch géniů doby a v pravdě historických veličin, které se Zweigovi poštěstilo poznat, navázat s nimi přátelství a jejich obraz nesmrtelně zachytit pro nás (v tomto smyslu) nešťastníky později narozené: Rilke, Herzl, Rodin, Rolland, Rathenau, Gorkij, Strauss, Freud! A vedle nich desítky ba stovky dalších, dnešnímu čtenáři již méně známějších jmen. Leč síla Zweigova exkursu neleží ve jménech a osobnostech, ale ve výpravě za duchem doby minulé. Výchozí bod putování tvoří jemnou nostalgií prodchnutý "svět jistoty", který se vyhříval v posledních paprscích pozvolna zapadajícího slunce staleté habsburské monarchie. Tento na první pohled střídmý, rozvážný a konvencemi sešněrovaný svět ctihodných otců a dědů nikam nespěchal, na vše měl dost času a na každý náznak možné změny pohlížel s hlubokou nedůvěrou. Spolehlivými hodnotami totiž byla píle, trpělivost a spořivost. Kdo se narodil "včas", mohl v těchto kulisách prožít poklidný život jistoty, tak jako Zweigovi rodiče. Zároveň však lidstvo neochvějně věřilo v pokrok rozumu, chovalo v hluboké úctě kulturu, vážilo si vzdělání a učenosti a nastupující výdobytky vědeckotechnických objevů slibovaly ještě bezstarostnější a zářivější budoucnost. Tuto víru rozprášilo burácení kanónů a společně s miliony mužů umírala v zákopech první světové války i víra v humanitu. A Stefan Zweig poprvé okusil trpkost exilu, byť nejprve jen vnitřního a posléze v takřka sousedském Švýcarsku. Stále zůstával v srdci Evropy, kterou tolik miloval. Když explozi šílenství postupně odvály čtyři roky nesmírného utrpení, zdálo se, že Evropané přichází k rozumu. Zweig se tedy vrátil do zbídačené domoviny pln sil znovu budovat a navázat tam, kde jeho zaběhnutý život přerušila nesmyslnost války. Navzdory hyperinflaci a zoufalé hospodářské situaci pohrobka podunajské monarchie začal žít znovu. A tvořit. Na krátký čas, jedno desetiletí, mu bylo ještě dopřáno spolu s ostatními uvěřit, že Evropa se poučila. Podobalo-li se vypuknutí první světové války náhlému úderu blesku uprostřed parného červencového léta, pak její pokračování se snášelo na Evropu pozvolněji, ale o to dusivěji. Stejná rozvaha ducha, s níž pečlivě přeměřoval každou větu ve svých románech, otevřela Zweigovi oči dříve než mnoha jeho rakouským vrstevníkům. Odešel včas, získal čas dále pracovat, ale za strašlivou cenu: stal se mužem bez domova a bez vlasti. Šílenství, do kterého se Evropa již podruhé za čtvrtstoletí propadala přitom tuto oběť škrtla jedním tahem pera. Tísnivé déjà vu zahnalo Zweiga na útěk od všeho, co mu bylo drahé – pryč od společnosti, pryč od Evropy, pryč od budoucnosti. Osud naplnil jeho kalich hořkosti až do dna. Avšak než jej vyčerpaný autor pozvedl ke rtům, aby jím zapil dávku jedu, rozloučil se se světem, prožitým životem i svými čtenáři posledním literárním testamentem, Světem včerejška. Jedná se o tím více obdivuhodnou knihu, když uvážíme, že ji Stefan Zweig sepisoval s odstupem desítek let bez jediné písemné opory v denících či korespondenci, čistě jen silou vlastních vzpomínek a prožitků. Jakkoliv je to smutné loučení, přesto stokrát díky za něj! Kéž jej bude číst a brát si z něj ponaučení co nejvíce lidí…... celý text
Politický deník 1932-1939
2006,
Camill Hoffmann
"V dobách, kdy se dějí rozhodující věci, není nikdy čas psát si deník. Kdykoliv nás láká zaznamenat si podrobnosti, zmatek to nedovolí." (24. července 1934) Coby s pisatelem deníku je se sebou Camill Hoffmann nespokojený. A není to jen výraz přehnané sebekritičnosti, která jinak Hoffmannovi není cizí; občas si čtenář skutečně musí vystačit s heslovitými poznámkami, tak jako v období let 1936-37. Jindy se zase sled událostí valí s překotnou rychlostí, a autor se dostává k jejich zachycení až s delším časovým odstupem. Přesto vše má Hoffmannovo tu více tu méně pravidelné vedení deníku neocenitelný rozměr. Jako intelektuál s bohatými společenskými styky, Žid a československý diplomat sedí na doutnajícím sudu prachu uprostřed hnědnoucího Berlína. Když Hoffmann uvádí v život své předsevzetí vést si politický deník, píše se 1. leden 1932. Zemi sužuje hospodářská i permanentní politická krize a příklon k autoritářskému vládnutí je evidentní. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, a tak je Hoffmann (a s ním i čtenář) smutným svědkem, kterak se nad Evropou zatahují mraky: úpadek posledních zbytků demokracie a občanských svobod v Německu, nástup Hitlera k moci, řádění nacistické lůzy, pronásledování domnělé i skutečné opozice, glajchšaltování, zbrojení na válku, agresivní zahraniční politika, roztrhání Versaillského míru a jako smutné finále zaznamenává Hoffmann události kolem Mnichova 1938, které sleduje takřka z první řady. Po Mnichovu pak přichází tragická dohra i v osobní rovině. Hoffmann musí po osmnácti letech služby coby nežádoucí Žid opustit vyslanectví v Berlíně i čs. diplomacii, a vrací se do Prahy, kde mu nezbývá než přihlížet, jak je likvidován i poslední zbytek jeho okleštěné vlasti. Zápisy končí týden před vypuknutím války a Hoffmannův další osud je směsí trpké ironie a kruté tragédie. Ten, který v Berlíně neúnavně pomáhal četným německým přátelům uniknout před hitlerovským režimem, se nyní sám ocitá v existenčním ohrožení, ale nepodnikne nic na svou záchranu a do poslední chvíle myslí na druhé. Politický deník není úplně lehké sousto, jelikož si Hoffmann všímá především dění v milieu berlínských diplomatických kruhů a zaznamenává ryze zahraničněpolitické události. Čtenář se tak musí připravit na záplavu jmen (v čemž je mu naštěstí nápomocen obsáhlý biografický rejstřík) a na řadu zákulisních pohledů. A v tom je Hoffmann neocenitelným průvodcem, neboť snad nikdo neznal berlínské "kdo je kdo" za osmnáct let působení tak dobře právě jako on. S nepolevující výdrží, literárním umem a občasným nádechem jemného sarkasmu tak zaznamenává události kolem sebe až do trpkého konce. Pro zájemce o předválečnou zahraniční politiku hotový mus!... celý text
Zlaté tele
2012,
Ilja Arnoldovič Fajnzilberg
Satira sovětských poměrů drzostí v ničem nezaostávající za nejsmělejšími kousky velkého kombinátora. Stejně jako mnozí další mezi výbuchy smíchu žasnu, jak mohl - jeden příklad za všechny - proniknout cenzorským molochem až na tištěné stránky například následující úryvek z románového blázince, v němž se rozhodlo hledat útočiště několik prozřetelnějších jedinců, chtějíc tak uniknout nesnadnému duchu nastupujících pětiletek, industrializace, kolektivizace, prověrek a jiných budovatelských radostí. Zkušenější obyvatel ústavu duševního zdraví zasvěcuje nový přírůstek na oddělení: "V sovětském Rusku je blázinec jediné místo, kde může člověk normálně žít. Všechno ostatní je zmatek nad zmatek. Ne, s bolševiky žít nemohu. To radši budu tady, vedle obyčejných bláznů. Ti alespoň nebudují socialismus. A pak tu člověka živí. Ale tam v tom jejich blázinci se musí pracovat. A já na ten jejich socialismus pracovat nebudu. Tady mám konec konců osobní svobodu. Svobodu svědomí. Svobodu slova..." Jakmile Gaius Julius Starochámský spatřil kolemjdoucího ošetřovatele, zaječel: "Ať žije ústavodárné shromáždění! Všichni na fórum! I ty, Brute, ses zaprodal odpovědným pracovníkům!" a obrácen na (nováčka v blázinci) Brlohu dodal: "Viděl jste? Křičím si, co chci. A zkuste to na ulici!" Grandiózní. I&P nešetří nikoho a nic. Z prostých občanů se vyklubávají podvodníčci, z podvodníčků zase prostí sovětští občané. A velký kombinátor obratně manévruje mezi proudy a vede neohroženou posádku Antilopy v honbě za zlatým teletem.... celý text
Královna ohně
2016,
Anthony Ryan
Královna ohně bohužel završila sestupnou tendenci Ryanovy trilogie. Píseň krve sice nebyla zpočátku kdovíjak originální a také většina postav byla poněkud šablonovitá (čest výjimkám – Lyrna, Kenis, Nortah), nicméně řemeslně slušně napsané scény a zejména tajemně se rozvíjející zápletka mě přesvědčila, abych nad Stínem krkavce nelámal hůl a četl dál. Pán věže opustil výsostní Vélinovu perspektivu a nabídl čtenářstvu čtyři vypravěčské linky, které – pokud bych měl zhodnotit sportovní terminologií – skončily ve finále plichtou 2:2. Na jedné straně docela poutavé linky Lyrny a Frentise, na straně druhé pak příběhově ospalejší líčení znaveného Vélina a zejména neuvěřitelně otravná Reva. Nicméně díky volarské invazi měl Pán věže slušný spád a závěr vdechl naději, že Ryan se Revou při obléhání do sytosti vyřádil a že díky Vélinově ztrátě písně nabídne Královna ohně mnohem napínavější čtení Bohužel, nic z toho se nekoná. Především proto, že děj se až neuvěřitelně vleče a ztratil veškerý náboj. Všechny cesty vedou do Říma, tedy pardon – do Volaru, a čtenář je nucen je projít fakticky čtyřikrát, s každou postavou zvlášť. A v tom je kámen utrpení. Jedna nezajímavá bitva střídá druhou, do toho se proplétají náhlé (a pro mě poněkud chaotické) mytologické exkursy, obyvatelstvo Volarského impéria se nechá masakrovat jak tupé ovce vlastní císařovnou, Vélin zdlouhavě putuje severem, Frentis ještě zdlouhavěji vede povstaleckou rebélii, která je ve finále vlastně bezvýznamná, do toho přibývají nové severské kmeny a další postavy – a obojí vlastně úplně zbytečně, protože rozuzlení je v režii starých známých. Nutno dodat, že samotný konec je takový, no rozpačitý. Vzhledem k tomu, jak pekelně roztápěl Ryan zápletku v předchozích dílech, čekal bych něco rafinovanějšího a se záludnějšími zvraty. Doposud mi stále vrtá hlavou, v čem měl spočívat císařovnin plán na svržení Spojence. A aniž bych chtěl spoilerovat: také mi uniká, jak někdo, kdo zabíjí pouhým dotekem, zvládne nepozorovaně složit celou jednotku Vlčích lidí a nádavkem k tomu divokou kočku, aby nakonec mohl zabít XY a naplnit tak proroctví, které si přitom pozornější čtenář pamatuje z předchozích dílů. Nu, raději to nechám být. Stejně tak jako měl Ryan nechat být Revu, kterou krom obvyklých ingrediencí superbojovnice a magnetu na pozornost ženského pohlaví nyní šmrncl i pocitem viny a mateřskými pudy. Po dočtení poslední strany marně tápu, k jakému hlubšímu dojmu vlastně trilogie spěla a jakou fantasy stopu chtěla zanechat, aby ji čtenář někdy v budoucnu znovu vzal do ruky. U mě se to Ryanovi s Královnou ohně nepodařilo. Bohužel.... celý text