1. Domů
2. Autoři
3. Heinrich Böll
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 18
• Bazar 13
• Životopis
• Citáty 7
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 18 knih

Nové komentáře u knih Heinrich Böll

Ženy v krajině s řekou

„Poslední román Heinricha Bölla, spisovatele „svědomí německého národa“ v období po druhé světové válce, životní bilance a účtování s poválečným vývojem společnosti v tehdejším západním Německu. V době svého vzniku významově mnohými nepochopena. Formálně netradiční forma – redukce románu na souhrn monologů a dialogů, ovšem bez zdánlivé dramatické výstavby. V prvém plánu – což může vést k významovému zmatení – ironická (až sarkastická) freska z prostředí bonnských politických elit. Kaleidoskop vztahů, antipatií, manipulací, psychologických her a soupeření o moc, kde vyhrává ten, kdo má nejméně morálních skrupulí a selhání znamená rychlý pád, někdy i smrt. Svět mocných mužů a jejich souboje o moc zde stojí v poměrně výrazném protikladu oproti ženám z daného prostředí – zdánlivě bez oficiálního vlivu a moci, svět vnitřního prožívání, který je lidsky opravdovější ve své schopnosti přijímat život v jeho opravdovosti, schopnosti nezkreslené lidské náklonosti. Freska z prostředí politických špiček je v širším obraze kritickým pohledem na poválečnou západoněmeckou společnost, která – navzdory všem zpětným zkresleným pohledům – se nikdy dostatečně nevyrovnala se svou temnou nacistickou minulostí. A tak mnoho bývalých nacistů a příslušníků SS vstoupilo (či kontinuálně setrvalo) v nejvyšších patrech politiky, justice i hospodářství a v široké společnosti převládlo nadšení nad tzv. witrschaftswunderem – ekonomickým zázrakem. Doba charakterizována předevšm érou kancléře Adenauera, kdy morálka svědomí zhusta ustupovaly snahou zapomenout na temnou minulost (a spoluvinu na jejím utváření) a soustředit se především na budování blahobytu. Postavy jsou redukovány na typy – i z jiných Böllových děl tak známí tzv. buvoli – ti, co byli ochotni své svědomí a morálku potlačit a sloužit nacistickému režimu, aby se v nových podmínách stali váženými „demokraty“ a oproti nim stojící tzv. beránci – kteří odmítali zamlčování morálních pochybení a byli ochotni proti nim vystoupit, byť často společensky ostrakizovaní mlčící většinou. Od šedesátých let 20. století se část těch, kteří aktivně vystupovala pro společenskou reflexi nacistické minulosti, stále více radikalizovala – např. období působení teroristké RAF (Rote Armee Fraktion). Tato Böllova generační výpověď – sám byl mnohými konzervativními prominenty označování v období působení teroristů RAF jako jejich duchovní původce a sympatizant a veřejně zostuzován – je především bilančním srovnáváním se s poválečným vývojem německé společnost, obtěžkané mnohými stíny minulosti, které nebyly nikdy náležitě zpracovány, s polaritou, která posléze vyústila v mnohé tragédie. Mnohdy skeptická kritika společnosti, která se navzdory útrapám války morálně neobrodila – což vedlo k legitimizaci pachatelů nacistických zvěrstev. Navzdory této skepsi lze vnímat ale i optimistické momenty – jak už v případě zmíněných žen, které jsou nahlíženy jako autentické v tom, že jsou nositelkami lidské humanity a příslibem budoucího morálního obrození, tak v přesvědčení, že oproti pragmatismu a odevzdanosti je možno jednat, a že jedině čin se počítá jako vymezení se proti nepřijatelnému statu quo a mlčení. V tomto aspektu je tento bilanční román i velmi aktualizační – neboť proti zlu je nutné vystupovat, je nutné jej pojmenovávat a vymezovat se proti němu ještě dříve, než dokáže zničit celou společnost. V tomto ohledu je třeba vnímat nejen tento román, ale i celé Böllovo dílo, jako svého druhu morální apel. Na snahu hledat (a snad i nacházet) to, co umožní společnostem umět označit svá pochybení a nacházet způsoby (a principy), kterými je možno se s těmito pochybeními vyrovnávat. Vyrovnávat tak, aby nikdy nevymizel huamistický étos a poslání takových společností...“... celý text
— tomas6658

---

Chléb mladých let

„Co já jsem o tom věděl? Věděl jsem, že to napsal můj starý známý a oblíbený, Heinrich Böll. A že je to složený z poměrně krátkejch kousků, to jsem věděl taky. Nevěděl jsem, že hned ten první je vlak co dojel přesně. Ten je trošku delší a já ho o poslední dovolený čet, ale klidně jsem si ho dal znova, poněvadž se mi to líbilo. A když jsem to čet, bylo mi hned jasný, jaký vagony za sebou tenhle vlak táhne. Je to nákladní vlak plnej války, poválky, zmaru, chudoby, smrti, hrůzy a nikdo se tam nezasměje. Já si teda na tyhle věci docela zvyknul a baví mě tím listovat. Když se neválčí a neumírá, stejně je tam šikmá plocha, po který se jede do mokrý škarpy. Z takový škarpy se blbě leze. To moc dobře znám. Poslední škarpa byla teda plná chleba a hladu zároveň. Kdo má rád smutek, smrt a špínu, ten si dozajista šmákne.“... celý text
— žlučníkář

---

Ztracená čest Kateřiny Blumové / Die verlorene Ehre der Katharina Blum

„Je to běs! Je to běs! Je to běs, kolik toho dokáže udělat jedna dobře cílená pomluva. V tomhle případě jeden bulvární článek od pisálka, kterej chce mít asi medaili za ulovenou senzaci. Kolik hnoje se vejde do jednoho sešítku. Chudák Kačka. Zajímalo by mě, jak to doopravdy bylo s jejím šamstrem. Jeptiška jedna. Měla dvě životu nebezpečný vlastnosti. Věrnost a hrdost. S takovejma vlastnostma se to nikdy nikam nedotáhlo a nikdy nikam nedotáhne. Maximálně tak ke dnu. Já jsem jí fandil a představoval si různý úchylnosti. To já si představuju vždycky a teď kvůli tomu nevím, co jsem k tomu chtěl říct. Áááá, už to mám. Hele, já rád čtu knížky od tohohle pána. Akorát teď se to ve mně mele, protože ten příběh se mi na jednu stranu líbí, akorát mi dost vadí, že je to od začátku až do konce psaný stylem, jako by nějakej panák v taláru stál a četl nekonečnej protokol z výslechu. Tak jak to mám sakra ohodnotit? Asi to vyřeším až po večeři. Najedenej chytřejší nebudu. Budu se ale válet s pivem na gauči a bude mi úplně všechno jedno.“... celý text
— žlučníkář

---

---

Irský deník

„Ale nemůžu říct, že by se mi to přímo nelíbilo, variace na Čapka tam určitě je, má bystrý pozorovatelský talent a je to dobrý vypravěč. Ale ten humor mi moc nesedl, nebo mi to přišlo příliš umělé, jako kdyby se do té lehkosti trochu nutil. Přitom scéna/kapitola s policistou třeba je vyloženě půvabná, až haškovská. Mám Irsko moc rád, ale asi ho cítím trochu jinak. Takže jsme se drobet minuli, ale uznávám, že v padesátých letech to bylo novátorské. Dneska ne.“... celý text
— Apo73

---

Vlak dojel přesně

„Německý voják Andreas cestuje vlakem na východní frontu s jasným vědomím, že jede vstříc vlastní smrti. Během toho odpočítává nejen kilometry, ale také čas, který mu ještě zbývá, což vytváří (nebo by alespoň mělo) pocit všudypřítomného strachu a atmosféru bezvýchodnosti, jež provází i další vojáky, se kterými se setkává. I jim je jasné, že míří na jatka. Přes jasný Böllův záměr však musím říct, že na mě první část působila trochu odtažitě. Nedokázala jsem se úplně vžít do Andreasových pocitů, abych je s ním skutečně prožívala. Navíc jsem příběh začala srovnávat s pro mě mnohem působivějším Theodorem Mundstockem, jelikož i ten byl tou válečnou mašinérií tlačen do chřtánu smrti, i když trochu jinak. A přece tam bylo něco podobného… strach z neznámého, strach ze smrti. Všechno se to ale změnilo v momentě, kdy přišla na scénu prostitutka Olina. Tam se příběh zlomil a objevila se lidskost a intimita, kterou válka do té chvíle nemilosrdně potlačovala. Tady bych knihu nejraději zastavila a nechala je v tom malém, omšelém pokojíku navždy. Jenže válka nezná slitování, a tak přišel tichý a velmi silný závěr, který mám v hlavě ještě teď. Bez patosu, bez zbytečných slov… Nakonec tedy 4,5 hvězdy.“... celý text
— dasa6360