Aksel
přečtené 62
Pán věže
2015,
Anthony Ryan
Úvodem musím předeslat, že Píseň krve mi nijak zvlášť neučarovala, což se při čtení Pána věže ukázalo jako svým způsobem výhoda; vyhnul jsem se tak alespoň vlně rozčarování, které zasáhla leckteré nadšenější fanoušky Ryanovy série. Často vytýkané roztříštění děje mezi více postav nevnímám jako nutné mínus. Autor potřeboval rozehrát zápletku na širší šachovnici a ukázat, že v sázce je více než jen osud Sjednocených království. Dobře, beru. Můj smířlivý postoj má možná dost co dočinění s tím, že příliš nelituji Vélinova ústupu do pozadí. V Písni krve jsem měl poněkud jiné favority (Kenise, Lyrnu, Nortaha) než pana neochvějného správňáka. Potíž ovšem přichází ve způsobu, jakým Ryan vyplňuje uvolněný prostor. Vélin: zůstává stále stejně vznešeně nudným velehrdinou "na odpočinku", který stejně ví, že nakonec bude muset učinit nevyhnutelné – a ví to i čtenář. Frentis: to už je trochu lepší. Ne že by byl přehnaně komplikovaný, nicméně svojí linkou pomáhá odkrýt, co vlastně číhá v pozadí. Lyrna: asi nejpoutavěji vykreslená postava, jakkoliv osobně trochu lituju, že ji Ryan poněkud vzdaluje od té tak trochu vypočítavé a nečitelné manipulátorky z prvního dílu. Reva: a zde přichází katastrofa. Životem dosud příliš neprověřená osmnáctka, která válečnickou dokonalostí pomalu strčí do kapsy i zocelené nadbojovníky Řádu Vélina s Frentisem, ač její veškerý výcvik se sestával z pravidelných výprasků od kněze v jakési zatuchlé stodole a z krátkého work shopu u Vélina. A aby čtenář nepřišel zkrátka, Reva přináší do příběhu i nádech lehkého muchlování a potlačovaného zájmu o jisté pohlaví. Výsledný dojem? Rozpačitý. Díky Lyrně a Frentisovi je Pán věže stále čitelný a zápletka se rozvinula dál. V tomto směru splněná povinnost obvykle nevděčného prostředního dílu všech trilogií. Ovšem v zájmu zdárného dojmu z celé série doufám, že v Královně ohně Reva ustoupí (a to hodně daleko) ze scény.... celý text
Křest ohněm
2009,
Andrzej Sapkowski
Křest ohněm je pro mě neoficiálním vrcholem celé ságy. Na první pohled možná poněkud paradoxně, protože Sapkowski jako by v polovině vyprávění sundal nohu z plynového pedálu a ponechal ději volnější tempo. Klíčové ingredience předchozích dílů jako proroctví Starší krve, mocenské intriky panovníků, politikaření nadutého čarodějstva i Ciriina frackovitá puberta ustupují do pozadí a místo nich přichází na scénu nefalšovaná zaklínačská road movie – a je to osvěžující změna. Cíl Geraltovy soukromé křížové výpravy je přitom zdánlivě prostý a přímý jako dřevec kopí: na jih, za Jarugu, a proti vůli bohů, osudu i vladařů vysvobodit nebohou Ciri z nilfgaardských spárů. Leč stejně jako v životě, nic není tak snadné, jak se na první pohled zdá. A pro čtenáře je to jenom dobře. Třebaže je tempo putování Geralta a spol. k zaklínačovu rozčarování velmi pozvolné, originální a notně nesourodé personální složení jeho výpravy se stará o to, že na stránkách se ani náhodou nerozhostí nuda. Naopak. Ránami na těle i na duši zatrpklý zaklínač pronásledovaný zlověstnými sny; nepraktický a užvaněný šumař; hubatá a rázná kuběna s lukem; paličatý Nilfgaarďan, jenž se zarputilostí hodné lepší věci popírá, že je Nilfgaarďanem; záhadami opředený intelektuál Regis s iritujícím zvykem zodpovídat otázky ještě dříve, než jsou položeny. V neposlední řadě nelze přehlédnout (či spíše přeslechnout) partu ogarů Zoltana Chivaye, která nejde pro sprosté slovo nebo ránu klackem po kebuli daleko – zkrátka družinka k pohledání. Krom toho jim v cestě stojí válkou zachvácené Záříčí a s ním řada více i méně nepředvídatelných nástrah: s ohněm v zádech postupující nilfgaardská armáda, mstící se Veverky, plundrující marodéři, sem tam nějaký netvor, zubožení utečenci a také skupina pověrčivých vesničanů, která se snaží dopadnout zlopověstného vampýra a následně trhnout majlant na úrazu svého druha. O napětí a geniální dialogy tak není nouze. A je docela jedno, zda se do vyšperkovaných debat zapojuje přemoudřelý vševěd Regis, neodbytný mluvka Marigold, cynik Geralt, intelektuálně přímočará Milwa, či samorostlý filosof a nepolepšitelný altruista Zoltan za přizvukování svého papoucha s proříznutým zobákem. Úžasná odysea s perfektně ironickým vyústěním! Dal bych šest hvězdiček, kdyby to šlo. A zároveň by mě ani trochu nemrzelo, kdyby Sapkowski utl ságu už s koncem Křestu ohně.... celý text
Voják: Vzpomínky německého vojáka 1936-1947
2007,
Siegfried Knappe
Hrůzostrašný překlad (2. vydání, r. 2009). Nechci rozepisovat vše, byť poněkud klopotný překlad z angl. originálu je místy opravdu do očí bijící. Ale dvě boty přejít nelze. 1) "Bitva o Bulgu" (s. 300). To bych vážně rád věděl, kde ona "Bulga" na západní frontě leží. Překladateli vážně neříká nic the Battle of the Bulge, čili tzv. "Bitva o výběžek" alias ofenzíva v Ardenách? 2) Neustálé zaměňování jihomoravské Břeclavi s nynější polskou Vratislaví, která byla až do r. 1945 německým městem Breslau. Překladatele nejenže nevyruší zjevné historické nesrovnalosti (boj o město s Rudou armádou probíhá už v lednu, "Břeclav" je vyhlášena pevnostním městem atd.), ale dokonce s klidným svědomím vypustí na stránky větu "Protože byla Břeclav hlavním městem Slezska..." (s. 309). To už není jen na propadnutí z dějepisu, ale rovnou z vlastivědy, vyučované na 1. stupni ZŠ. Chudák Knappe. Prohrál válku, skončil v sovětském zajateckém lágru, přišel o kariéru v generálním štábu, ztratil iluze i řadu blízkých. A když se snaží zanechat odkaz dalším generacím, pohřbí jej takhle mizerný překlad. To si snad ani Němec nezaslouží. Je mi záhadou, jak odborné nakladatelství vojenské literatury něco takového může pustit do světa.... celý text
Oblomov
2007,
Ivan Alexandrovič Gončarov
Prakticky každé povrchní pojednání o Gončarově Oblomovi staví po bok Ilji Iljiče rovnítko "zbytečný člověk". A já se po dočtení knihy musím zeptat – proč? Skutečně zasluhuje Oblomov takový příkrý odsudek? Zdánlivě snad; mrhá svým nepochybným potenciálem, který by mohl zužitkovat – pro obohacení lidstva jako literát či filosof, pro blaho vlasti svědomitou službou v úřadu, či alespoň pro dobro svých podaných a rodového majetku, který by mohl rozhojňovat podnikavou činorodostí. Jenže když se čtenář zamyslí, nikdo z výše uvedených Oblomova vlastně nepotřebuje: lidstvo, vlast a koneckonců ani jeho poddaní mužici – ti všichni se bez Ilji v klidu obejdou. Rodinu nemá a Oblomov tak žije pro sebe jako koneckonců každý "jiný" člověk v jeho postavení, ačkoliv výraz "jiný" by jej dokázal nadzvednout – obrazně i doslovně. Sluha Zachar vám to potvrdí. Oblomov není stvořen pro překotně se rozvíjející Rusko druhé poloviny 19. století; chce zůstat dál spokojeně podřimovat v po staletí nehybném světě staré ruské venkovské šlechty, kde nic nespěchá a vše má svůj pevně stanovený řád. Kdyby tak mohl žít jako jeho otec, děd, praděd... Leč ke své smůle se nebohý Ilja Iljič narodil příliš pozdě a doba přeje činorodým Štolcům. Je snadné odsoudit Oblomova pro nedostatek vůle a za pasivitu, s níž se až příliš snadno poddává a stahuje se do svého vlastní ulity lenošení a bezcílného snění. Nelze ovšem popřít, že ve své stagnaci nachází vnitřní klid, jistotu a vyrovnanost. Což jsou mety, které zůstávají odepřeny mnohým těm, kdož se celý život za něčím věčně honí a pachtí Oblomov "žije" nepochybně pasivně, ale zcela jistě ne zbytečně. Iljova čistá, poctivá duše nevědomky dopadá na každého dobrého člověka, který s ním přijde do styku. Štolc v něm nachází i přes všechny chyby upřímného přítele, Olga díky jeho poctivé lásce vyzraje v neobyčejnou ženu, prostá a oddaná Agafja Matvejevna si pozvolna uvědomí raison d'être svého života a že něco takového vůbec existuje. Dokonce i nevrlý obhroublý sluha Zachar potřebuje svého Oblomova, i když svého pána šidí a příležitostně pomlouvá. A co nakonec malý Andrej... Těm všm Oblomov obohatil životy, jakkoliv se vzdal nároků na to naplnit ten svůj a dosyta jej prožít. A to není málo. Ne, dobrý Ilja Iljič nebyl zbytečný člověk.... celý text
