Aksel
přečtené 62
Podivné vítězství
1965,
Erich Kuby
V silně autobiografickém románu odhaluje Kuby prostřednictvím svého románového alter ega, vojína Stefana Wolzogena, pocity vůči režimu kritického intelektuála, jehož okolnosti přimějí obléct uniformu, opovrhovaný vůdcův kabát. Vůdcův kabát má tu mnohovrstevnou vlastnost, že svého nositele kouše a chrání zároveň. To vůdcův kabát vehnal individualisticky založeného Stefana do svazujícího světa vojenské buzerace, omezených zelených mozků, velkohubé propagandy a pedantských předpisů. Vojna je mu klecí, v níž mohou rozdrcení uniknout jen ti nejmenší a nejméně nápadní. Jenže Stefan ke své smůle nedokáže zůstat nenápadný. Chybí mu dostatek trpělivosti a kázně, aby dokázal v tichu sedět zavřený v kůlně a dlouhé hodiny a týdny leštit lampu. (Čtenáři knihy pochopí, kam tím mířím). To vůdcův kabát staví Stefana na stejnou loď s druhy ve zbrani, z nichž je mu v lepším případě do smíchu, v horším případě nevolno. Přesvědčený nacista Hahl, násilnický Fränzel, pedantský šikovatel, lhostejná masa vojáků. Jen tu a tam se v hejnu objeví bílá vrána jako například ne nepodobně smýšlející důstojník Karohn, jenž se rovněž snaží chránit vůdcovým kabátem, či slušný člověk a opravdový přítel Benhard. To vůdcův kabát okrádá Stefana o jeho lidskou individualitu. Pro zajaté Brity, s nimiž by ze sympatií rád prohodil pár přátelských slov, je díky uniformě jen německý voják-nepřítel, nikoliv člověk Wolzogen, sečtělý knihkupec a docela slušný chlapík. Vrhnou na něj zachmuřené pohledy a otočí se k němu zády. Pro poražené Francouze je Stefan naopak vítaným společníkem, neboť navzdory uniformě vítěze se k nim chová lidsky. To vůdcův kabát Stefanovi dokonce slouží jako vstupenka k neuvěřitelným a jinak nedosažitelným zážitkům, o kterých by si jako turista mohl nechat leda zdát: volně se prochází po obsazených zámcích, jsou mu k dispozici plody francouzské likérky, obchodní dům mu ochotně otevře i mimo provozní dobu a uniforma vítězného wehrmachtu zařídí Stefanovi audienci u samotného Romaina Rollanda. A především: to vůdcův kabát umožňuje Stefanovi tu a tam nadechnout se douškem alespoň zdánlivě svobodného života, když se občas poštěstí zorganizovat nějakou tu švejkovskou zašívárnu. V "polních podmínkách" mu dlouho prochází to, co by jej v civilu již dávno přivedlo do vážných problémů a opletaček s gestapem: vzdorná provokace a skrytý výsměch na účet méně důvtipných soukmenovců, s nimiž se snaží hrát hru na kočku s myší i s vědomím, že on je tou myší. Jak však Stefan poznamenává: myš, která se pokusí zakousnout kočku, je směšná a nemá šanci uspět. Ale chytrá myš si může při hře s kočkou užít trochu zábavy. Alespoň na čas... Plné docenění Podivného vítězství není možné bez přečtení Kubyho pamětí (v orig. Mein Krieg). Benhard, Hahl, generál Licht a další - ti všichni mají velmi reálný předobraz. Proto dávám o hvězdičku víc, než by ze samotné knihy vyplývalo. Pár citátů závěrem: Stefan: "Vůdcův kabát chrání před vůdcem. Legrační, co? Nehledě k tomu, že mi bylo poručeno, abych oblékl uniformu, já bych ji dokonce chtěl obléct. Když to v tomhle spolku idiotů, který si říká wehrmacht, správně zahraješ, věří ti to. Jinde už ne." Benhard: "Ty ale nehraješ správně, a oni ti nevěří. Vidím to černě, pokud jde o tebe." S.: "Ještě se to naučím." B.: "Nevypadá to tak. " (str. 191) --- šikovatel: "Ten Wolzogen - co je to zač? O čem tak mezi vámi mluví?" Samenkorn, civilním povoláním holič, armádní ulejvák a donašeč: "Moc nemluví, pane vrchní. Je poťouchlý. Teď je pořád pohromadě s Benhardem. Každý večer chodí pryč." šik.: "Chlastají?" Sam.: "Ti nechlastají." šik.: "Co dělají?" Holič uvažoval, jistota ho opustila a řekl: "Mluví." šik.: "Jak?" Sam.: "Docela divně." šik.: "Politicky?" Sam.: "Ani ne." šik. "Jak tedy?" Sam.: "No, nedávno jsme se bavili o čepicích... a Wolzogen řekl: Já půjdu do (hostince) Geroldingeru třeba s kýblem od marmelády na hlavě, když ho vyfasuju, hlavně že se pozná, že jsem z velkoněmeckého wehrmachtu." (str. 142-143) --- Stefan k sochaři Benhardovi, svému jedinému příteli v uniformě: "Tak dávej pozor. Máš jen hlínu... Hromadu hlíny, ze které jsi udělal figuru, tu figuru chceš zachovat, neroztlučeš ji, vypálíš ji třeba v peci. Spotřeboval jsi hlínu?" Bernhard: "Ovšem." S.: "Dobře. Náš velký vůdce má hromadu hlíny, docela pěknou hromadu, ta pozůstává z tebe a ze mne - a z důstojnosti Tilkensprosse a z SA-manna Hahla... Tedy hlína, velkoněmecká hlína, deset milionů figur jako ty a já, k tomu dvacet milionů dělníků, no ovšem, a tak dál z toho chce (vůdce) něco udělat." B.: "A taky dělá." S.: "Správně, správně. Ale když jsi hlínu spotřeboval, dáš si pokoj. Musíme tedy dát pozor, aby (Hitler) ze svého materiálu nemohl udělat přespříliš. Z nás totiž. Staví hnůj." (str. 35-36)... celý text
Bouřková sezóna
2014,
Andrzej Sapkowski
Bouřková sezóna v mnohém připomíná sraz maturantů po deseti letech; nejen že si stále pamatuje jména bývalých spolužáků, dokonce je dokážete přiřadit ke správným tvářím a vybavit si nějaký ten společný zážitek či vtipnou historku – tedy alespoň u většiny případů. Na některé se dokonce i těšíte. Když se však s někdejšími kumpány ze školních lavic pustíte po dlouhých letech odloučení do řeči, pomalu zjišťujete, že se vlastně bavíte s někým tak trochu jiným, než si pamatujete. Občas zapracují uběhnuvší léta ještě nemilosrdněji, po dvou třech frázích zavládne trapné ticho, a vy si uvědomujete, že se "bavíte" s úplným cizincem. Nemít onu povědomou tvář, nikdy by vás ani na vteřinu nenapadlo dát se s ním do řeči. A nejinak tomu je i s Bouřkovou sezónou. Ano, autorem je stále tentýž Andrzej Sapkowski (jen o několik let a pár románů starší), hrdinou je stále Geralt, příběhově dokonce mladší. Ten první stále stříhá řemeslně slušně zvládnuté scény plné barvitých popisů, obscénností, soubojů a břitkých replik. I ten druhý se stále protlouká světem, kterému nerozumí a do kterého ne úplně patří, pouští se do křížku s čaroději (a sličnými čarodějkami), ocitá se jako pěšák na šachovnici vyšších mocenských pletich – stejně jako kdysi v sáze. Přesto oběma, Sapkowskému i zaklínači, něco do *toho* Zaklínače zkrátka chybí. Řada postřehů na téma co přesně tu již zazněla, zbytečně bych je tedy opakoval. Jak příběh ubíhal a já kráčel po boku starých známých, měl jsem stále více dojem, že jsem se ocitl ve společnosti někdejších spolužáků, s nimiž jsem od posledního setkání před deseti lety neprohodil ani slovo. Zdvořilost a letmý zájem přispěly k tomu, že jsem vydržel až do konce. Zašustění poslední stránky bylo signálem, že povinnosti i formalitám bylo učiněno zadost. Po poněkud prkenném ujistění, že se určitě musíme někdy zase sejít (tak určitě) jsem se rozloučil s Bouřkovou sezónou a okamžitě zamířil si spravit chuť ke kroužku opravdu důvěrně známých kumpánů: těch s nimiž se vídáme rok co rok a stále si máme co říct – k povídkám a sáze.... celý text
Jeden den Ivana Děnisoviče
2011,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Chystáte-li se podniknout výlet, patrně si jej naplánujete na den, na který předpověď slibuje co možná nejvydařenější počasí a tím pádem příjemný zážitek. Málokoho by nadchla vyhlídka, že se bude trmácet krajinou za té nejhorší sloty. Ke stejné logice se přiklonil i Solženicyn, když se rozhodl pozvat čtenáře na první poznávací cestu souostrovím gulag. Měřítkem každodenní reality opravdového gulagu totiž zažívá nebohý Ivan Děnisovič skutečně jeden z prosluněných dnů. Když se ráno vzbudí, sice jej, pravda, trochu pokouší nemoc, leč může chodit, vidí, slyší a – světe div se – nikdo ze spoluvězňů mu přes noc neukradl nic z jeho skrovného majetku. Jak denní program Ivana Děnisoviče ubíhá pod dohledem bdělých strážných, žádný z nich nejeví zájem si na muklovi zchladit žáhu. Také spoluvězni v okolí Ivana Děnisoviče jsou veskrze slušní lidé, tedy snad až na kojota Feťukova, ale dokonce i on je na versty vzdálen nemilosrdné táborové logice „dnes chcípni ty, já až zítra“, kterou kriminálníci v těch neknižních gulazích vypilovali na úkor politických vězňů k dokonalosti. Vydávané jídlo sice žádná sláva, leč je – a to jde především. Přidělená práce Ivana Děnisoviče dokonce baví natolik, že ji dělá poctivě, a s klidným srdcem tak porušuje jedno z přikázání lágrového desatera: tuftu alias předstíranou práci šetřící trestancovi síly pro další den… a tak bychom mohli pokračovat dál. Solženicyn musel v Ivanu Děnisoviči ze zřejmých důvodů líčit gulag mnohem shovívavěji, než jaký ve skutečnosti byl. V té době, kdy se konečně smělo o gulagu vůbec veřejně mluvit a první zvídaví návštěvníci se odvážili obezřetně vstoupit do temnot hrůzyplné říše lágrového souostroví, by bylo nemoudré nechat vyplynout na povrch všechnu krutost, nemilosrdnost a nelidskost gulagu – laik by neuvěřil a neopatrný autor by se kvapem vrátil tam, odkud přišel – zpátky na Souostroví. Proto se výlety pořádají za hezkého počasí: každý bude zaručeně spokojen. Leč cesta za poznáním občas vyžaduje snést nějaké to mokro v botech a jiné ne právě příjemné zážitky. Kdo chce pohlédnout hlouběji do děsivého nitra sovětských lágrů, ať po úvodní slunné procházce s Ivanem Děnisovičem sáhne po Souostroví gulag, kde se Solženicyn pouští do jeho hrůz naplno.... celý text
...za vůdce, národ a otčinu?
2006,
Josef Janny
Velmi přímé a kritické svědectví dospívajícího mladíka, který - stejně jako řada jeho vrstevníků - přišel vlivem velkých událostí o deset let svobodného života. A to měl oproti jiným, mj. svým dvěma bratrům, štěstí, protože vůbec přežil. Po anšlusu Rakouska musel nejprve vstoupit do ideologické vymývárny Hitlerjungend, odkud na konci války putoval rovnou do wehrmachtu. V jeho řadách zakusil nesmyslnost posledních bojů v dubnu a květnu 1945 odehrávajících v okolí Brna, kdy mnohokrát musel riskovat život. Když pak padl do zajetí, čekalo jej dvouleté strádání v nepředstavitelných podmínkách sovětských lágrů na Urale, než se z něj na Vánoce 1947 znovu stal konečně svobodný člověk. Celá četba je nesmírně působivá a ukazuje, jak moc bychom si měli vážit naší dnešní svobody, kdy se můžeme podle vlastní vůle dosita najíst, vyspat, umít a vůbec si svobodně dělat a říkat co chceme. Jak ilustruje Janny na svém pohnutém osudě, byly doba, kdy nic z toho nebývalo vůbec samozřejmé. A nebylo to zase tak dávno. Kniha je velkým podnětem k zamyšlení a když člověk čte o zfanatizovaných důstojnících wehrmachtu, útrapách války a o hrůzách sovětských zajateckých lágrů s všudypřítomnou zimou, hladem, vyčerpáním, šikanou, štěnicemi a chorobami, měl by si začít vážit, jak skvěle se dnes vlastně máme. Bohužel, Jannyho knihu asi mnoho lidí nečte...... celý text
Na západní frontě klid / Cesta zpátky
1988,
Erich Maria Remarque (p)
Komentář speciálně k Cestě zpátky: V porovnání s "Na západní frontě klid" je tento sequel jaksi ve stínu svého mnohem známějšího předchůdce. Což je přitom dosti nezasloužené. Narozdíl od dnešní trendu pokračování není Cesta zpátky lacinou snahou svést na vlně úspěchu prvního dílu - tady jde o víc; o dokreslení črtů, které se do Západní fronty nevešly a ani se vejít pořádně nemohly, jelikož obě knihy popisují dva různé světy. Západní fronta je obrazem černobílé reality války: přežij, nebo zemři. Vše mezitím jsou jen drobné epizodky, na kterých v konečném výsledku nezáleží. Cesta zpátky je pak výpravou do světa těch, kteří dokázali přežít a vrací se domů, aby se mohli radovat ze svého úspěchu. Oni přežili. Remarqueovi se podařilo působivě zachytit, že pro mnohé však návrat domů vůbec žádná výhra nebyl. Ztracená generace nevznikla již přímo v zákopech války. Tam se teprve začínala rodit. Skutečné dozrání nastalo až doma v míru, se kterým si někteří najednou nevěděli rady a co si teď mají vlastně počít. Vojáky být už nemohli a civilisty zapomněli jak. Válkou vykořenění nešťastníci lapeni mezi dvěma světy. V lecčems je tak Cesta zpátky mnohem depresivnějším a působivějším čtením než Západní fronta. "A pro tohle si přijedeš domů, Arnošte!" - Adolf Bethke, v poli 1914-1918, v trpké reakci na odhalení manželčiny nevěry a rozpad rodiny.... celý text
Vojna a mír I. díl
1959,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Smysl života, naplněná i nenaplněná láska, válka, hrdinství, tragédie, smrt, osud, intriky, duchovno, šlechta - inu ruský román se vším všudy. Tolstoj se neostýchal, "román o všem" není v tomto případě nikterak přehánějícím označením. I když si tak říkám, zda by méně poetický znějící "Život a smrt" nebylo výstižnějším pojmenováním tohoto eposu. Jakkoliv Tolstoj - zejména tedy v druhé části románu - znovu a znovu vykresluje neviditelný zápas mezi vůlí jednotlivce a silou širších událostí, probíhá Vojnou a mír jako jemná nit ještě další zásadní střet: střet mezi životem a smrtí. Podobně jako Anně Kareninové si Tolstoj vyvolil dvojici postav, aby je postavil před osudové dilema, z něhož nakonec vyjde každá úplně opačným směrem. Zde však rozměr celé volby ještě podtrhl tím, že oba na počátku stojící muži - třebaže navenek odlišní - jsou si svým vnitřním světem tolik podobní. Snad právě to je zavede do stejné situace, kdy se ocitnout lapeni v pomyslné cele, z níž vedou ven jen dvoje dveře: život a smrt. Oba touží nalézt totéž a přesto každý dospěje k závěru, že odpověď se skrývá za jinými dveřmi. Tolstému se každopádně povedlo vybalancovat filosofující pasáže s "oddechovými" a mimořádně poutavými výpravami do světa ruské šlechty. Je tak těžké si je nezamilovat. Všechny. Nejen ty velké postavy jako knížete Andreje, jeho nadpozemsky laskavou sestru Marju nebo dobráckého Pierra. Nelze nesoucítit ani s těmi zdánlivě vedlejšími protagonisty jako se starým hrabětem Rostovem či věrně oddanou Soňou. Dokonce ani k Dolochovovi, Héléne nebo Borisovi nelze pociťovat dlouhodobější a hlubší nelibost. Padla tu poznámka, že psychologie postav není příliš rozvinutá. Mám přesně opačný pocit, například vývoj Nikolaje Rostova je příjemným průvodcem těmi stovkami listů: mladého nerozvážného hejska střídá rozumný muž, aby v roli ušlechtilého zachránce kněžny Marji ukázal, kam až vyrostl. A sympatie se mohou přelít i obráceně, jak ukazuje nemajetný Boris Drubeckoj, nebo se neurčitě překlánět z jedné misky vah na druhou (Nataša, starý kníže Bolkonskij). Právě pro oba výše uvedené odstavce není Vojna a mír vůbec nudná, jakkoliv se některé úvahy poněkud zbytečně vracejí a opakují již řečené. Historické pasáže z války jsou přes svou rozvleklost mnohdy i vnitřně vtipné. To třeba když Tolstoj dává průchod národnostním úvahám: viz přání ruského generála být povýšen na Němce nebo kouzelná definice, z čeho pramení rozhodnost a sebejistota jednotlivých národů. A určitý vtip a jemná ironie nejsou cizí ani zbylým pasážím. Jakkoliv by Vojna a mír mohla být kratší, trochu prostříhaná od zbytečně opakovaných obrazů, přesto by byl hřích dát jí menší počet hvězdiček než pět. Svou hloubkou i záběrem obdivuhodná kniha.... celý text
Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku
2002,
Christopher R. Browning
Bezesporu mimořádně zajímavá kniha hledající odpověď na otázku, kdo vlastně byli pachatelé holocaustu - a co především, jaké pohnutky je k tomu vedly. Protože Hitler, Heydrich a jim podobní, to byl jen vrcholek pyramidy tvořené tisíci a tisíci bezejmennými Němci a jejich (více nebo méně dobrovolnými) východoevropskými pomocníky. A nejedná se přitom pouze o aktéry patrné na první pohled: strážné ve vyhlazovacích táborech, vojáky v popravčích četách atd. Svůj podíl nesli i zdánlivě obyčejní protagonisté: četníci, kteří odvedli budoucí oběti do transportačních vlaků; strojvůdci, kteří je odvezli na místo určení; úředníci, kteří svědomitě naplánovali celý organizační harmonogram - každý z nich ve finále přispěl svojí troškou do krvavého mlýna, který pod svými hrůznými lopatkami rozdrtil miliony lidských životů. Christopher Browning se nepouští do prázdného moralizování, ale na vzorku jedné typicky obyčejné policejní jednotky se pokouší rekonstruovat myšlenkový svět pachatelů. Mužů, kteří nebyli fanatickými nacisty a podle všech myslitelných kritérií představovali ten nejméně vhodný "materiál" k vykonání holocaustu. Kde Daniel Goldhagen vidí "ochotné katany" (viz jeho stejnojmenná kniha), tam spatřuje Browning "obyčejné muže". Podle něj nepoháněl pachatele zakořeněný antisemitismus či vštípená rasová nenávist; klíč leží v širší paletě mnohem subtilnějších, zejména sociálně-psychologických faktorů. A to je podle mého názoru zásadní pointa, která činí Browningovo dílo tak neobyčejně podnětným. Tam, kde Goldhagen s úderným heslem antisemitismu bez váhání rozhání veškeré opary pochybností, tam Browning projevuje větší pokoru a rozvážnost. Za určitých okolností, kdybychom se ocitli v roli těch "obyčejných mužů" my, dokázali bychom se zachovat jinak? Browningem předložené argumenty naznačují spíše skeptickou odpověď. A právě proto stojí jeho kniha za důkladné přečtení a ještě důkladnější uvážení.... celý text
Hitler. (I. díl), 1889-1936: Hybris
2004,
Ian Kershaw
Vždy mě fascinovalo, jak velkému čtenářskému zájmu se těší ta neustále vycházející plejáda knih o Hitlerovi, Třetí říši, Waffen-SS apod., u nichž se však už po letmém prolistování nelze ubránit dojmu, že opakují jedno a to samé, aniž by za sebou zanechávaly nějaký hlubší přínos. V tom horším případě pak, že sklouzávají k senzacechtivému stylu bulvárních plátků v duchu "čím více šokujících odhalení, tím lépe" a historickou přesnost ať vezme čert. Buď jak buď, Kershawova práce si právem zasluhuje přídomek monumentální, neboť se z oné výše nastíněné záplavy vymyká svědomitostí svého zpracování, nespornou erudicí autorovou a v neposlední řadě také mimořádně čtivým podáním, s nímž je napsána. Hybris není ani zastydlou oslavou "Vůdce" relativizující jeho zodpovědnost, ani lacinou snahou vylíčit v nejtemnějších barvách nelidské monstrum a pak si na něj z morálních výšin plivnout. Kershawova Hybris je přesně tím, čím by každá historická práce měla být: odborně na výši, opřená o dlouholetý pečlivý výzkum a snažící se nezaujatě předložit líčení událostí tak, jak se odehrály, a čtenář nechť si utvoří závěr sám. A v neposlední řadě si Hybris zasluhuje hluboké uznání i po čtenářské stránce. I díky povedenému překladu se kniha čte velmi příjemně, ba svižněji než leckterý román. Klobouk dolů. I přes úctyhodnou tloušťku (obou dílů) je to kniha, kterou se nemusí bát vzít do rukou i běžný čtenář, aniž by musel být promovaný historik. Rozhodně lze doporučit. Vedle Allana Bullocka a Joachima Festa je Kershowova Hybris bezesporu třetí z trojice stěžejních děl k pochopení hlubin Hitlerovy osobnosti.... celý text
Anna Kareninová
1964,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Bylo by poněkud nespravedlivé vidět v Anně Kareninové pouze milostný nebo společenský román; mnohem více mě upoutala snaha o vylíčení strastiplného hledání odpovědi nad otázku, co od života očekáváme a co je tím motorem, jenž pohání naši vnitřní existenci dál. Těch více jak osm set stran porůznu odkrývá odpovědi, k nimž dochází jednotlivé postavy. Pro nepoučitelného Stěpana Oblonského je to sobecky pojímaný hýřivý život. Pro jeho ztrápenou ženu Dolly i přes vnitřní opovržení (k jemu i sobě samé) potřeba zachování role matky kvůli dětem. Pro citlivou Kitty se odpovědí stane nakonec věrná láska milovanému Levinovi. Pro Vronského je to vyčerpávající balancování mezi osobní ctí a vášní k Anně. Pro Karenina nejprve oddanost své společenské úloze velkého státníka, posléze odhalená hluboká vnitřní zbožnost... ti všichni, od prvního šlechtice po nejposlednějšího venkovského nádeníka jako by přirozeně znali svoji roli na tomto světě. Pouze dvojice ústředních postav, kolem nichž se zvolna spřádá a zase rozebíhá předivo ostatních osudů, je na tom jinak a bloudí až do posledních stran románu. Oba hledají skutečnou, hlubokou náplň života, raison d´être, a každý přitom po svém, s opačným výsledkem. Okouzlující a duchaplná Anna Kareninová, grande dame petrohradské smetánky, má na počátku zdánlivě vše, co si žena jejího postavení může přát. Naopak zhrzený nápadník a hloubavý samorost Levin pochybuje na každém kroku o všem a o sobě především. Přesto oba dokráčí k protichůdným koncům. Na otázku, proč se to jednomu podařilo a druhé ne, ještě teď hledám odpověď. Mohla za to předpojatá morálka doby? Společenské konvence, kterými Levin pohrdal a proto byl při svém hledání volnější než Anna, jež se nedokázala vymanit z odsudků okolí? Nebo snad za to mohla nějaká vnitřní síla charakteru? Ať tak či onak, Annina cesta ke zkáze a Levinova k vykoupení je strhující a vede mě k názoru, že tento román stojí rozhodně za víc jak jedno přečtení.... celý text
Profesor Neřád neboli Konec tyrana
1964,
Heinrich Mann
Šosácký profesor Neřád má zpočátku velice daleko k tomu, aby se stal hrdinou, s nímž bych snad mohl vnitřně sympatizovat. Zdá se, že jedinou náplní osamělého života tohoto stárnoucího pedagoga je důsledné dodržování maloměšťácké morálky a "dopadávání" odbojných studentů, kteří se opovažují tropit žerty z jeho autority či školního řádu. Mezi jejich řadami obvzláště vyčnívá volnomyšlenkářský romantik Lohmann, Neřádův zdánlivý protipól. Když se ale umanutý Neřád vydává na stezku soukromé msty chtějíc dopadnout Lohmanna ať to stojí, co to stojí, získala pro mě kniha najednou úplně nový, sympatičtější rozměr. Neřád zůstává dál neřádem, ale jeho vnitřní přerod v anarchistu ne nepodobného Lohmannovi je prostě úžásný. Stejně tak jako sveřepost, s níž se Neřád obrací zády ke svému dosavadnímu životu a pálí jeden most za druhým. Uznávám, že tak nečiní z nějakého náhlého prozření, ale i tak jsem se velice bavil tím, jaký poprask a morální rozvrat maloměsta ve spolupráci s úmělkyní Frölichovou způsobil a odhalil ostatním měšťákům jejich pravou tvář. Ne že by pro mě byl profesor Neřád na konci lepším člověkem, zdaleka nikoliv, ale jak by řekl Lohmann - je to uznáníhodné, s jakou vytrvalostí si šel za svým i proti všem společenským konvencím.... celý text
Poddaný
1958,
Heinrich Mann
Po celé čtení mě jímalo neodolatelné nutkání popadnout Diedericha za ramena a zatřást s ním, zakřičet mu do tváře, ať se proboha vzpamatuje. Ať si vybere tu správnou stranu, která se mu nabízela nejprve v podobě milující Anežky, pak v podobě starého a moudrého radního Bucka, jenže... Poddaný je skvělá skica vilémovského Německa, která osvětluje jednu velmi podstatnou věc. A sice kde se v 30. letech najednou vzal Hitler. Neboť Diederichova zbožná láska a obdiv k císaři Vilémovi II. je předobrazem vůdcovského mýtu hitlerovského Německa, jakkoliv dokončil Mann svůj román ještě před 1. světovou válkou. Jen se pak jeden vůdce nahradil jiným. Není divu, že nacisté Manna nemilovali, když na Diederichově příkladu v plné nahotě odkryl absurdnost slepého následování vůdce a kriticky poodhalil síť špinavého politikaření a vlastních prospěchářských zájmů, které se skrývaly pod honosnými hesly o národní jednotě, vlastenectví a boji s domnělými podvratnými živly. Jako román mě Podanný sice poněkud zklamal (či spíše Diederich mě zklamal, abych byl přesný), ale coby zrcadlo své doby a prorocké varování si Podanný prostě zaslouží hvězdičku navíc.... celý text