ZuzaP komentáře u knih

Strašně mě zaujala myšlenka, jestli vůbec stojí za to posílat lidi do zamořených oblastí a vynakládat nemalé prostředky na dekontaminaci vesnic a měst zasažených havárií ve Fukušimě, když se do svých obydlí chce vrátit (prý) jen pětina obyvatel. A těžko se lidem divit, pokud se vracet nechtějí, když neví, jestli se v jejich městě znovu otevře škola, jestli se vrátí doktoři, jejich oblíbený řezník, přátelská sousedka, jestli si děti budou moct hrát v lese, jestli budou moct jíst nasbírané houby a bambusové výhonky (dekontaminuje se jen okolí 20 metrů od cest a obydlí). Škoda, že to v knížce nebylo rozebráno nějak hlouběji.

,,Pro zápis cizích výrazů nebo pro zdůraznění Japonci používají zvláštní abecedu, katakanu. Její znaky jsou hranaté, jakoby vyříznuté mečem.
Když byla na Hirošimu svržena bomba, v novinách uváděli jméno katakanou. Ve slově ヒロシマ byla obsažena hrůza oblaku ve tvaru hřibu, ohořelých těl, kůže oddělené od svalů, dýmajících ruin, vypadaných vlasů a neklidu, kdy rakovina dostihne i mě.
Po březnu 2011 se katakanou začala zapisovat i Fukušima. フクシマ
Obyvatelé prefektury začali protestovat. Nechtěli být spojováni s poskvrněnou oblastí kolem elektrárny Fukušima Daiiči. Používají druhou abecedu, hiraganu, jejíž znaky jsou oblé a ženské. ふくしま
Hiragana je neutrální. Katakana konotuje výjimečnost. Něco cizího, neznámého.
Lidé se snaží nepoužívat ani čínské znaky pro Fukušimu (福島). Kandži jsou poskvrněné stejně jako půda v prefektuře. V roce 2011 se znaky učili i cizinci - kvůli kontrole etiket v obchodech. Nikdo si nechtěl koupit zeleninu, ovoce či rýži z Fukušimy.
Fuku je štěstí. Šima je ostrov.
Ostrov štěstí."

Přečtěte si i skvělou věc Fukušima I poté.

Mé srdéčko plesalo (nejen) nad množstvím fotek a ilustrací.

,,Jediným skutečným zpestřením bylo mnohasethlavé hejno delfínů obecných. Jejich přítomnost rozpoutala zuřivou intelektuální debatu na téma, jestli je správnější hejno delfínů nebo stádo delfínů. Hejnaři argumentovali, že delfíni žijí jako ryby v moři. Stádaři kontrovali, že delfíni jsou savci jako třeba krávy, a tudíž patří do stáda. Cesta se opravdu táhla."

,,Nečekalo nás nic dobrého. A co hůř, kolem lodi už několikrát prolétl nejpodivuhodnější pták světových moří, kavoň. Prazvláštní tvor s darem předpovídat počasí. Když letí zobákem napřed, bude vítr vát proti vám a bude pršet. Ani tentokrát se kavoň nemýlil."

(Nevím, proč mě zaujaly dva zrovna tak pesimistický příspěvky)

7 12.05.2020

,,Někdo zaklepal na dveře. Vstoupilo šest mužů. Obrovský a nesmírně hezký blondýn ukázal odznak Státní bezpečnosti. Jen něco málo chtěli vědět.
,Máte krásné obrazy,' řekl jeden a prohlížel si Matouška. Ostatní chodili po pokoji a obdivovali starožitnosti. Jeden škrábal kočku Čerta za uchem. Pátý muž vypadal truchlivě. Jako by se právě dověděl, že mu rodina vymřela po meči i po přeslici, a neměl o nic zájem.
,Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční, byli jsme za vámi v nemocnici.'
Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů.
,Tak pá,' obrátila jsem se ve dveřích za mamkou.
Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků přibylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven.
,Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,' poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z mého domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimiž žijí neznámí lidé. Zahrada zpustla, skleník se rozpadl na padrť a andělíčky obrostl mech."

,,Muž ve vězení je tragický, zajatý, ponížený lev, plačící hluboko uvnitř. Žena se stane malým, vzteklým hlodavcem, lasicí či kunou, která se hned začne podhryzávat ven, a ještě svolává ostatní lasice a kuny, aby se podhryzávaly a podhrabávaly s ní."

,,Ženy neměly to štěstí mít mezi sebou kněze. A v těchto mimořádných poměrech jim Pán Bůh ukázal a projevil, že pro něj jsou všechny cesty normální. Vlasta Charvátová nám vyprávěla, jak ji na Pankráci pokřtila vodou ze záchoda prostitutka, která s ní byla na cele. Vlastička zůstala věrnou křesťankou až do své smrti."

Nevím proč, ale zbývající dva díly si pamatuju nějak zábavnější. Ale aspoň díky tomuhle dílu mám teď strašnou chuť si znovu přečíst Rychlý šípy.

Skvělý, jen je chvílema potřeba brát to jako bizarní výlet mimo sociální bublinu. Z negativních recenzí mi trochu připadalo, že lidé v knížce čekali rozhovory se vzdělanými mysliteli, kteří odešli žít na samotu kvůli nějakým vznešeným vyšším cílům. Tak to pak chápu, že se dostavuje zklamání. I já teda trpěla při zmínkách o ezoterických a konspiračních záležitostech, ale nějak se mi povedlo se od toho odprostit a brát to spíš, jak píšu, jako výlet mimo sociální bublinu. Namátkou se zde totiž potkáte se zmínkami o manipulaci s počasím, čipování lidí, urinoterapii pro psa, minulých životech, lapačích negativních sil, aurách a nebo třeba o magickém meči a koruně. Co na to říct.

Né že by mi po dočtení v hlavě celý den zněli Korpiklaani (With Trees).

,,Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."

,,V žádném případě nikdy nezapomenu, jak jsem se jedné noci probudil, protože se můj spící soused převaloval a hlasitě sténal zřejmě pod dojmem nějakého hrůzného snu. Už už jsem chtěl svého trýzněného kamaráda probudit. Hned jsem se však svého záměru ulekl a rychle jsem stáhl zpátky ruku, která se už natahovala, aby spáčem zatřásla. Neboť v té chvíli jsem si jasně uvědomil, že žádný sen, ani ten nejstrašnější, nemůže být horší než realita, která nás v lágru obklopovala a k jejímuž bdělému vědomému prožívání jsem někoho hodlal probudit."

Vždycky mě u podobných knih fascinuje to, že některé lidi údajně motivují k vyzkoušení zmiňovaných drog. Vážně je tak inspirativní někdo, kdo je tak v háji, že už víc snad ani být nemůže? Kdo si zhuntoval žíly a tělo celkově tak, že sestry v nemocnici marně hledají místečko, kde by mu mohli odebrat krev?

S hlavní postavou - Michalem - se setkáváme v nezáviděníhodné situaci - leží v kritickém stavu kdesi na chodníku, kam ho vyhodili jeho spolufetující, protože nechtěli, aby se přivoláním záchranky prozradilo jejich doupě. Naštěstí (?) nakonec někdo záchranku zavolá, Michal je převezen do nemocnice a my se tak můžeme dozvědět jak se na ten chodník vlastně dostal.

Nebylo to vlastně nikterak napínavé čtení a časem nejspíš dostanete pocit, že se Michal prostě potácí v bludném kruhu. A tento pocit bude oprávněný. Jaký teenager by totiž věřil doktorovi, který mu tvrdí, že zatím ještě s drogami možná skončit může, ale že velmi brzo na to už bude prostě a jednoduše pozdě? Michal si myslí, že kdyby chtěl skončit s drogama, tak skončí, ale že on přeci nechce! A když už se náhodou snaží skončit a nepovede se mu to, ospravedlní si to tím, že s tím ve skutečnosti skončit nechtěl. (Všimněte si, že takový mylný představy občas mají např. i někteří kuřáci).

Vadila mi jen jistá zmatenost, kdy občas nebylo zcela jasné jsme-li v minulosti či přítomnosti. A taky mi přišla dost podivná jakási kombinace ich-formy a er-formy, ale když se na to člověk nesoustředí, dá se od toho odpoutat.
Při čtení doporučuju zamyslet se i nad (z hodin literatury oblíbeným) literárně-historickým kontextem. Jak totiž říkala máma - pro mě to zas TAK zajímavé či šokující není, protože naše generace se s drogovou tematikou vlastně setkává od malička. Ale dřív se v jisté době vlastně ani nevědělo, že někdo takový jako feťák existuje, a najednou někdo poskytl takhle děsivou sondu do života jednoho z nich.

A těm, kdo již mají přečteno, doporučuju přečíst si autorův dovětek na wiki.

Proč dočítám něco, co mě od začátku štve, nevíme.

2 12.05.2020

Autorka píše o historii otroctví, Ku-klux-klanu a podobně. Zároveň se vydává do Ameriky na setkání Ku-klux-klanu, kde má povoleno bavit se s kýmkoliv a napsat o tom cokoliv, když to bude pravda.

Vlastně souhlasím i s negativními recenzemi. Například že by autorka mohla vědět, že používat ,,N-word" se úplně nedělá (obzvlášť když to řekla v Americe a ještě před černochem, mám pocit). Že z vět jako ,,Jaké máš plány na lunch?" si člověk chce vypíchnout oči. Že by bylo lepší a stravitelnější, kdyby vše bylo seřazeno chronologicky, protože popisovat historii něčeho napřeskáčku není zrovna dobrej nápad. Že psát o tom, jak jsou američani tlustý, je trochu zbytečný a mimo téma.

Každopádně vzhledem k tomu, že jsem o Ku-klux-klanu a dalších popisovaných věcech věděla pramálo, mě to i přes ta negativa bavilo moc.

--------

,,,Ahoj, já jsem Andrew. A tento program je pro všechny bílé děti!‘ křičí Andrew, kterému určitě řekli, aby mluvil sebejistě. ,Víte, že naše vánoční besídka se velmi vydařila? Zpívali jsme koledy, hráli hry, pekli jsme cukroví a dělali jsme bílou polevu na dort. Moje máma nás říkala, jak se dělá poleva na vánoční dort. Že když se do bílé polevy dostane jen jedna kapička jiné barvy, tak už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné. To je pro dnešek vše. Na shledanou za týden.‘“


Podle odhadu Institutu Tuskegee došlo mezi rokem 1882 a 1968 na území USA minimálně k 3446 lynčům na Afroameričanech a 1297 lynčům na ostatních rasách včetně bělochů. I tak se jednalo o zlomek, protože spočítat lze pouze ty lynče, které proběhly oficiálně.
Lynč byl často davovou podívanou inzerovanou v tisku a rádiu a měl charakter slavnostní události, na kterou přicházely rodiny s dětmi a organizátoři tam vybírali vstupné. Fotografové dodávali fotografie do novin a kromě toho je prodávali jako pohlednice. Diváci na nich pózovali s obětmi a novináři později popisovali jak podrobnosti umírání, tak celkovou atmosféru akce. (Sbírka pohlednic z lynčů viz tady.)
[...]
Mezi lety 1883 a 1968 se v Kongresu projednávalo více než dvě stě návrhů zákonů proti lynčování. Tři z nich dokonce prošly Sněmovnou reprezentantů, ale Senát žádný z nich neschválil. V důsledku bylo méně než jedno procento pachatelů odsouzeno pravomocným rozsudkem.
Teprve v roce 2005 se americký Senát oficiálně omluvil za to, že nevydal žádný zákon proti lynčování, když to bylo nejvíc potřeba


,,Byl to on [David Duke], kdo roku 1975 založil organizaci The Knights of the Ku Klux Klan. Duke si uvědomoval, že Ku-klux-klan je legenda, ale zároveň i nepohodlné břemeno. Amerika se neúprosně měnila a aby si Klan zachoval aspoň nějaký vliv, bylo třeba ho důkladně reformovat. Přizpůsobit ho novým časům a novému, útlocitnějšímu občanu. Změnit image. Klan nesmí být nadále spojován s otylými vesničany v holínkách žvýkajícími tabák, kteří mluví nářečím a věší lidi na stromy. ,Z pastvin do konferenčních sálů!‘ hlásal Duke. Člen Klanu měl odteď být člověk vzdělaný, který sleduje politické události, dokáže diskutovat a dbá o svůj vzhled, vystupování a hygienu. […] Duke přišel na jednoduchou pravdu, že nenávist lze šířit stejně účinně propagováním lásky. K národu, rase, tradici, Ježíši Kristu a především k rodině […] Předponu ,anti-‘ nahradila předpona ,pro-‘. Ku-klux-klan už tedy není antičernošský nebo antisemitský. Je probílý a proárijský. A především prokřesťanský.“


,,Jaký má Ku-klux-klan smysl, když se jen dusíte ve vlastní šťávě? Vůbec jste se nestřetávali s černochy?“
,,Potyčky byly vzácné. V Klanu jde hlavně o to, dodávat si navzájem pocit, že jsme lepší. A raději tu víru nevystavovat zkouškám. Já jsem držel služby u televize a jak jsem viděl, že někde černoch znásilnil bělošku, hned jsme tam jeli přilévat olej do ohně. Ptali jsme se lidí: ,Jak dlouho to ještě budete trpět?‘, ,Není načase udělat pořádek?‘. Vozili jsme knihy, nabízeli vstup do Klanu, přesvědčovali jsme je, aby volili politiky, kteří nemají rádi imigranty.


Na srazu KKK:
,,[...] Prodává propisky, přívěsky, náušnice, trička a čepice. Většinu s nápisy White power. Ale má tu i originálnější, například růžovou čepici s nápisem Redneck Girl. Redneck je pohrdlivý název pro lidi z Jihu, ale tady ho pokorně překovali v pozitivum. Kdo jiný totiž může mít červený krk než běloch?“


Na srazu KKK:
,,Měli jste někdy špatnou osobní zkušenost s nějakým černochem?“
,,Nikdy,“ odpovídá rozhodně Tom.
,,Vůbec ne,“ potvrzuje Rachel.
,,A měli jste vůbec někdy nějaké zkušenosti s černochy?“
Rachel se podívá na otce a otec na ni.
,,Osobně neznám žádného Afroameričana,“ odpovídá Tom. ,,Naposledy jsem je vídal na ulicích, když jsem bydlel v Coloradu.“
Rachel si na něco vzpomene: ,,Když bylo mojí mladší dceři deset let, absolvovala operaci kyčle v dětské nemocnici v Little Rocku. A tam byly černé zdravotní sestry.“
,,No a?“
,,Byly moc milé, staraly se, profesionálky… Nemocnice v Arkansasu jsou na hodně dobré úrovni.“
Když zachytí můj bojovný pohled, dodává: ,,Nemusím se stýkat s černými, abych se přesvědčila, že moje názory jsou správné. Já si tím neřeším svoje osobní trauma. To by bylo neseriózní.“

-------
Ach ty limity na počet znaků. Víc úryvků v mém review na goodreads: https://www.goodreads.com/review/show/2491075924?type=review

5 12.05.2020

Na jednu stranu ,,Uf!", na druhou stranu jak píše Palivo - Tučková chtěla do knížky kromě války a poválečného odsunu Němců nacpat i komunismus, soudruhy, StB, šedesátej osmej rok a dopsala se dokonce až k přelomu tisíciletí. Gerta se tak poněkud stává jen čím dál míň sympatickou ilustrační figurkou válečného i poválečného dění. Což jako přiblížení historie dobrý, ale na chytlavou beletrii nic moc.

Příběh Compass Rose, korvety třídy Flower a samozřejmě hlavně její posádky. Korvety třídy Flower sloužily jako doprovody válečných konvojů a jejich protiponorková ochrana, přičemž v knížce sledujeme nejen doprovázení konvojů a lov ponorek, ale i vztahy námořníků s lidmi na pevnině, jejich úzkost z kajut pod čárou ponoru, z ponorek schovaných kdesi v hlubinách atd.

Měla jsem trochu obavy z toho, že se ztratím v postavách, protože autor na začátku v rychlém sledu představí několik členů posádky. Naštěstí se ale počet postav ukázal jako přiměřený a nestalo se mi to samé jako u knihy Žraloci a malé ryby, kde jsem časem už někdy nevěděla kdo je kdo...

Každopádně to bylo skvělé a námořní boje mi pořád připadají nepředstavitelné a fascinující. A ještě si tu z toho pak půl večera googlím technické parametry korvet a informace o konvojích...

5 12.05.2020

Budu ještě muset prozkoumat jak biografické to bylo, protože jsem to začal číst s tím, že je to autobiografické, což se někdy v průběhu čtení ukázalo jako omyl. Každopádně mě to i tak moc bavilo a asi si tady za chvíli udělám samostatnou poličku na knížky o válečném námořnictvu.

„Vy nejste Francouz, že?“ zeptal se neočekávaně.
„Proč?“
„Že stále tak mudrujete.“
„Ne, jsem Čechoslovák.“
„Myslel jsem si to,“ řekl spokojeně a uznale na mne pohlédl. „Čechoslováci byli vždycky výborní námořníci. U kterého moře vlastně ležíte?“

Po 4,5 letech série dočtena.

,,Vyprávěl jsem svůj příběh až do konce a jsem spokojen. Byl takového druhu (to zaručuji), který sesílá jenom dobrotivý Bůh, plný příšer a divů a putování sem a zase tam. Mohu se teď zastavit, odložit pero a nechat ruku odpočinout (i když možná ne napořád; ruka, která vypráví příběhy, má svůj vlastní rozum a často propadá neklidu). Mohu zavřít oči před Středosvětem a vším, co leží za ním. Přesto někteří z vás, kdo mi popřáli sluchu, bez něhož žádný příběh nepřežije ani den, nejspíš nebudou tak ochotní. Vy jste ti zachmuření, cílevědomí jedinci, kteří nikdy neuvěří, že radost spočívá spíš v cestě než v cíli, bez ohledu na to, kolikrát vám to již bylo dokázáno. Vy jste ti nešťastníci, kteří si neustále pletou milování s ubohým výstřikem, který milování zakončuje. Říkáte, že chcete vědět, jak to všechno dopadne. Že chcete jít za Rolandem do Věže. Prý jste si za to zaplatili, kvůli té podívané jste přišli.

Doufám, že většina z vás má víc rozumu. Chce mít víc rozumu. Doufám, že jste si přišli poslechnout příběh a ne se prokousat hromadou papíru do konce. Pokud chcete konec, stačí abyste nalistovali poslední stránku a uviděli, co je na ní napsáno. Ale konce jsou bez srdce. Konec jsou zavřené dveře, které žádný člověk nedokáže otevřít. Napsal jsem jich mnoho, ale většinou ze stejného důvodu, z jakého si každé ráno obléknu kalhoty, než vyjdu z ložnice - protože tak je to v těchto krajích zvykem."

144 různorodých architektonických záležitostí, od uměleckých skvostů po bizarnosti, od pravěkého menhiru k současným stavbám.
Každá drobná perla je doplněna alespoň jednou fotkou a krátkým popisem, který shrnuje historii stavby a případně její současné využití.
Jako jediné mínus bych vypíchla, že v knížce chyběla použitelná mapa. No tak jsem si udělala vlastní, kterou můžete v případě zájmu zneužít taky :)
Mapa zde: http://bit.ly/2X2Jt1s
Některé perly jsou totiž opravdu drobné a proto se hodí objet jich víc najednou a nebo se u nich třeba stavit po cestě někam jinam. Akorát to u některých míst podle špatně napsané adresy skoro vypadalo, jako by autoři nechtěli, aby je někdo našel, takže chybička se v mapě mohla vloudit.

Must-read pokud vás zajímá Severní Korea. A možná i pokud vás zatím nezajímala.

Autorka, novinářka, mezi lety 2001 a 2008 devětkrát navštívila Severní Koreu a v Jižní Koreji mezitím vedla rozhovory se severokorejskými uprchlíky. Příběhy šesti uprchlíků pak popisuje tato knížka, přičemž je vše doplněno i reáliemi a popisem tamní situace i z dalších zdrojů.

-----------

Vydržet hladovění se stalo vlasteneckou povinností. V Pchjongjangu se objevily nové billboardy se sloganem ,,Budeme jíst dvě jídla denně". Severokorejská televize odvysílala dokument o muži, kterému praskl žaludek, protože prý snědl mnoho rýže. Nedostatek jídla měl být každopádně přechodný; noviny citovaly zemědělské úředníky, kteří ohlašovali, že příští sklizeň přinese rýže opravdovou hojnost.

Jídlo v menze bylo ještě horší. V Severní Koreji zrovna začínala kampaň ,,Jezme dvakrát denně", ale škola už byla o krok napřed a nabízela jen jediné jídlo - řídkou slanou vodu, v níž plavaly sušené listy tuřínu. Někdy do ,,polévky" přidali rýži nebo kukuřici, důkladně rozvařenou, aby se zrnka nafoukla. Dívky začínaly mít zdravotní potíže. Jedna z Mi-raniných spolubydlících byla tak podvyživená, že se jí začala loupat kůže. Studium musela přerušit a brzy ji následovaly další.

Tenhle zabiják [hladomor] je bezdůvodně krutý ještě jiným způsobem: cílí na nevinné, na lidi, co by nikdy neukradli jídlo, nelhali, nepodváděli, neporušili zákon nebo nepodvedli přítele. Stejnou skutečnost popsal italský autor Primo Levi po návratu z koncentračního tábora v Osvětimi, když uvedl, že ani on, ani nikdo z dalších přeživších neměli velkou touhu se po válce setkat, protože každý z nich udělal něco, zač měl důvod se stydět.

Severokorejci mají mnoho slov pro vězení, podobně jako Inuité mají mnoho různých výrazů pro sníh.

Když se začalo nedostávat jídla, v mnoha severokorejských rodinách krmili mladé na úkor starších - aby měly děti dostatek jídla, utrhovali rodiče od úst sobě a někdy i prarodičům. V důsledku této strategie nezvykle stoupl počet sirotků, jelikož všichni dospělí v rodině zemřeli a děti zůstaly samy.

V posledních letech vydala strana práce řadu absurdních vyhlášek, které nemají zjevně jiný účel než zaškrtit přirozený chod svobodného trhu. Pouliční prodej byl zakázán všem s výjimkou žen starších čtyřiceti let. Ostatní se musí hlásit na svých pracovištích ve státních továrnách, ačkoli jim není vyplácena žádná mzda. Narůstají omezení toho, co je dovoleno prodávat a co kupovat. Vedle rýže a kukuřice se na seznam dostala také sója - s absurdním zdůvodněním, že by mohla být vyvezena do Číny a prodána nepřátelům v Jižní Koreji.

Země se brzy dostala do smrtelné spirály. Bez levných paliv a surovin nemohly fungovat továrny, což znamenalo, že nebylo co vyvážet. Bez vývozu nebyla tvrdá měna, a bez tvrdé měny bylo možné dovézt ještě méně ještě méně paliv, a tak se přestala vyrábět elektrická energie. Uhelné doly nemohly bez elektřiny fungovat, protože používaly elektrické pumpy k odčerpávání vody. Nedostatek uhlí znovu zhoršil dodávky elektřiny, což vedlo ke snížení zemědělské produkce.[...]

,,Náš otče, není světu co závidět.
Náš domov je v náruči strany práce.
Jsme všichni bratři a sestry.
I kdyby se proti nám vrhlo ohnivé moře, naše děti se nemusejí bát.
Náš otec je zde.
Není co závidět."

12 11.05.2020

meh.
Poměrně zajímavý dystopický svět zabitý po povrchu klouzajícím nepropracovaným příběhem. Ocitáme se ve světě, ve kterém se rozpustily ledovce a všechen sníh, voda je na příděl, za nelegální potrubí vás může popravit vodní stráž... takže bych tak nějak čekala/doufala, že se dozvíme, jak se to stalo. Ale nic. Což vlastně vystihuje celou knížku - pořád čekáte nějaký drama, že se dozvíte něco hlubšího... ale nic.
Kromě nepropracovaně působícího příběhu dojem kazí i jisté nelogičnosti. Například totiž lidé v knize používají komunikátory na solární energii, ale na svícení si do luceren musí nachytat světlušky. Vesničané umírají proto, že si nemůžou léky rozmíchat ve vodě, ale nikomu není divné, že hlavní hrdinka normálně pěstuje ovoce a zeleninu. (view spoiler)
Zajímavej je navíc postřeh, že až na otce hlavní hrdinky jsou zde všichni muži popsáni záporně, jakožto nositelé destrukce a zmaru.

Snažila se autorka tak moc o vznosný a poetický jazyk, že jí nelogičnosti byly ukradený? Nebo si snad ani nevšimla?

3 11.05.2020

,,Nesporně pracovitý, ale prevít vyjebaný to je."

Skvělý i strašný zároveň. Skvělý širokým a podrobným záběrem, rešeršemi atd., strašný.. protože Babiš.

Nám konferenci v Indii sice zrušili, ale aspoň jsem si díky ní přečetla tuhle záležitost, po které bych jinak nesáhla. Což by byla škoda.

3 11.05.2020

Uf!
Je to o válce a přesto vlastně zas tolik není. Nebo jsem jen moc zvyklá na válečný romány odehrávající se na frontě nebo v koncentráku. Tenhle ale začíná rokem 2002, kdy hlavní hrdince umírá otec Konrad. Otázkou ale je, jestli na pohřeb pozvat i Němce. Tedy neznámé příbuzné z Německa. Konradova matka totiž těsně po válce odešla do Německa, kde si pořídila rodinu, zatímco měsíčního Konrada nechala v Praze. Pro Konrada tak - poté, co se toto dozvěděl - vždy byla jen sviní. Pro hlavní hrdinku to byla korespondenční babička Rissmanová, od které jen z Německa chodily balíčky sladkostí, ale kterou nikdo nikdy neviděl. Proto teď chce o babičce Rissmanové zjistit víc - co prožila a co ji přinutilo opustit nemluvně v cizí zemi?


(Nemějte to rozečtený dva týdny jako já, protože se v knížce objevuje poměrně dost postav - některé jsou důležité půlku knihy a jiné třeba jen dva odstavce a já si tak dva týdny po rozečtení někdy nebyla jistá, jestli jsme se s někým v příběhu už potkali, nebo jestli je to postava dvouodstavcová.)

Meh.. Jak jsem četla v jiných komentářích: Mornštajnová jako by jela na efekt - ví, co dělá a co bude fungovat. Jenže na mě to nějak nefunguje.

Hledáním neznámých příbuzných mi navíc Tiché roky pořád nějak připomínaly Němce od Jakuby Katalpy..

Ale minimálně Hanu si od Mornštajnové někdy jako víkendovou jednohubku dám. Protože holokaust, žejo.